Zvířátka kolem nás
Kroužkovci Žížala obecná
rozměry a nepřítomnost pohlavních orgánů podobná dospělým. Pokud během svého života nenarazí na nějakého predátora či parazita, může se dožít až 6 let.
(Lumbricus terrestris) Je jedním z našich nejhojnějších zástupců žížal, nazývaných také dešťovky. Celkem jich bylo na území České republiky zatím objeveno 52 druhů a poddruhů. Na povrchu půdy lze žížaly pozorovat zejména po silnějším dešti, kdy jsou jejich chodbičky zatopeny vodou a pod zemí by jim hrozilo utopení. Jinak se prozradí hlavně hromádkami trusu, které ukládají během noci na povrch půdy. Za teplých letních nocí můžeme někdy pozorovat, jak se žížaly páří. Vzhledem k tomu, že jsou hermafroditi, mají páření
poněkud usnadněné, protože odpadá vyhledávání jedince opačného pohlaví a k páření může dojít mezi libovolnými dvěma jedinci. Při kopulaci si vyměňují sperma a ukládají je do chámových schránek, odkud je pak čerpají k oplození dozrávajících vajíček. Zralé vajíčko je vtlačeno do kokonu, který se vytvoří na opasku a peristaltickými pohyby svaloviny je posunován k hlavě. Dochází k tomu v okamžiku, kdy kokon přechází 14. článek, na kterém je vývod vejcovodu. Při dalším pohybu kokonu je vajíčko oplozeno spermiemi vytlačenými ze semenných schránek. Po svlečení kokonu z těla žížaly se jeho konce uzavřou. Kokon žížaly obecné obsahuje pouze jedno vajíčko, z něhož se přibližně po třech týdnech líhne mladá žížala, která je až na nepatrné
Měkkýši Hlemýžď zahradní (Helix pomatia) K seznámení s hlemýždi se nejlépe hodí deštivé dny, kdy bývají nejaktivnější. Podaří-li se nám nějakého z nich polapit – a to nebývá tak těžké, protože hlemýžď zahradní se pohybuje průměrnou rychlostí 5 m/hod., můžeme si důkladněji prohlédnout jeho tělo a případně věnovat nějakou tu chvilku jeho pozorování. První, co většinu z nás na těchto plžích upoutá, bude sliz. Nejdůležitější složkou slizu je mucin, což je glykoprotein, který ve vodě bobtná, ale nerozpouští se. Pro život plžů má sliz zásadní význam, protože zabraňuje vysychání jejich těl, usnadňuje jim pohyb i po velice drsném povrchu (hlemýžď přeleze „bez úrazu“ i ostří žiletky) a chrání plže před škodlivými vlivy okolí (má mimo jiné i baktericidní účinky). To nás však asi nebude po uchopení plže do ruky zajímat tolik jako problém, jak se slizu zbavit. Ten totiž velice pevně ulpívá na předmětech a lesklé slizové pásky prozradí pohyb plžů ještě po několika hodinách. Při odstraňování slizu z rukou alespoň ti všímavější z nás zjistí,
7
Zvířátka kolem nás
lištováním na povrchu. Samičky je snášejí na živné rostliny v kupkách po 80–100 kusech, obvykle na spodní strany listů. Vždy si vybírají rostliny na teplých, slunných místech a často se stane, že na jednu rostlinu naklade vajíčka i více samic. První stadia housenek žijí pospolitě a z listů kopřiv spřádají hedvábnými vlákny hnízda, která jim poskytují ochranu před nepřáteli, a navíc jim umožňují vývoj i za nižších teplot. Motýli poletují téměř po celý rok, přezimující jedinci se objevují již za prvních teplejších dní v únoru a za příznivého počasí je lze zastihnout ještě v listopadu. U nás mívají babočky kopřivové dvě až tři generace do roka, které se vzájemně překrývají. Motýli druhé generace přezimují v podzemních dutinách a jiných vhodných úkrytech, často ve velkém počtu. Je to naše nejhojnější babočka, kterou můžeme potkat stejně tak na hřebenech Krkonoš jako na Václavském náměstí v Praze či v Polabské nížině. Areál jejího rozšíření sahá od britských ostrovů až po Japonsko a na tomto rozsáhlém území vytváří několik geografických ras. Ve starší literatuře ji nalezneme pod názvem babočka žahavková.
Babočka paví oko (Inachis io) Dospělý motýl měří v rozpětí až 65 mm. Základní zbarvení křídel je rudohnědé a na každém z křídel se nachází nápadný vzor v podobě „pavího oka“. Podle této kresby lze tuto babočku snadno rozeznat ode všech ostatních našich denních motýlů. Rub křídel je uhlově černý
s nenápadným vlnkováním. Zbarvení babočky pavího oka je zajímavou kombinací zbarvení krycího (kryptického) a zbarvení odstrašujícího (aposematického). Usedne-li paví oko na kmen stromu a složí-li křídla, okamžitě „zmizí“, protože zbarvení a vzor rubu křídel splývá s kůrou stromu. Cítí-li se však ohroženo, roztáhne náhle křídla a případnému nepříteli se objeví před očima nápadná kresba, připomínající oči mnohem většího živočicha. Často je tím zaražen a tento okamžik zaváhání stačí babočce k tomu, aby odlétla do bezpečí. Samci i samice jsou zbarveni stejně, liší se jen stavbou kopulačního ústrojí. Kukly bývají zavěšeny za zadeček na listech kopřiv, na plotech, zdech apod. Podle prostředí jsou zbarveny hnědošedě nebo nazelenale. Stadium kukly trvá jeden nebo dva týdny, za chladného počasí i déle. Housenky se vyskytují od května do června a od července do září na kopřivách, chmelu a vzácně na ostružinících.
Barevně se během života téměř nemění, jsou již od vylíhnutí černé, hustě bíle tečkované s černými trny po těle, panožky mají červené a hlavu leskle černou. Žijí pospolitě, někdy jich bývá pohromadě až 250 kusů. Spřádají si z listů živných rostlin hnízda, která opouštějí, když jim dochází potrava. Tehdy se stěhují na novou rostlinu a zakládají hnízda nová. Vývoj trvá asi 14 dní, housenka se během této doby čtyřikrát svléká. Vajíčka jsou modrozelená, perleťově lesklá, s devíti podélnými žebry a příčným lištováním. Samička je klade na listy živných rostlin v několika vrstvách na sobě. Paví oka můžeme zastihnout všude – ve velkoměstských parcích, pobřežních houštinách řek, na loukách i vysoko v horách. Nalézt je 25
Zvířátka kolem nás
Obvykle se však podaří páru vyvést jen jedno mládě. Nejvyšší zaznamenaný věk ve volné přírodě byl 34 let. Orel mořský je rozšířen v celé Evropě a mírné části Asie, včetně některých ostrovů při pobřeží.
Poštolka obecná (Falco tinnunculus) V současné době je bezesporu naším nejhojnějším dravcem. Přizpůsobila se celkem dobře soužití s člověkem a místy proniká i do velkých měst. Patří k nejmenším druhům našich dravých ptáků – délka těla se pohybuje mezi 30–37 cm, rozpětí křídel činí 68–78 cm a hmotnost 175–300 g. Vyznačuje se sexuálním dichroismem, což znamená, že samec a samice jsou různě vybarveni. Samec má modrošedou hlavu, vrch těla červenohnědý s tmavšími skvrnkami. Spodní strana je nažloutlá s tmavými kapkovitými skvrnami. Na ocase je tmavá koncová páska. Samice má vrch těla i hlavu rezavohnědou, s hustým skvrněním, spodek těla je stejný jako u samců. Na ocase má několik tmavších pásů, poslední nejširší. Mladí ptáci se podobají samici. Jako všichni sokolovití dravci má i poštolka na horní čelisti zobáku zejk, což je ostrý výrůstek, který slouží k trhání kořisti. Obzvláště v době
páření můžeme zaslechnout její hlas, který zní jako rychlé „kikikikiki“, v době krmení mláďat se pak ozývá kontaktním „kik-kik-kik“. Hlavní potravou poštolek je v našich podmínkách hraboš polní, který představuje až 95 % všech úlovků. Poštolky vyhledávají kořist při charakteristickém třepotavém letu, kdy se dovedou i zastavit na jednom místě. Ačkoli hlodavci jsou v jídelníčku poštolek zastoupeni nejvíce, v případě jejich nedostatku se poštolka dovede rychle přeorientovat na jinou kořist. Dokáže ulovit drobné ptáky, nejčastěji vrabce, sýkory, strnady a kosy, ale ve městech se někdy zaměří i na zdivočelé holuby. Z hmyzu jsou v potravě zastoupeni převážně brouci z čeledi střevlíkovitých, saranče a kobylky. Poštolky občas, nejčastěji po deštích, sbírají i na povrch vylezlé žížaly. Poštolky si nestavějí vlastní hnízdo, využívají hnízda jiných ptáků, zejména strak a vran, a také různé dutiny, římsy a výklenky budov. Ke konci hnízdění bývá v hnízdě značné množství zbytků kořisti. V poslední době také velmi často hnízdí na balkonech panelových domů na sídlištích. Ve městech, častěji než ve volné krajině, hnízdí v koloniích, jejichž početnost může dosáhnout až 50 párů. V ČR hnízdí odhadem asi 10 000 párů, což je více méně stálý počet. Tok začíná již v únoru, ke konci března může započít snůška. Samice snáší 3–7 vajec dosti proměnlivého zbarvení. Základní barva je obvykle světle hnědá nebo okrová s hustými tmavými skvrnami nebo mramorováním. Inkubace trvá 25–31 dní. Mláďata opouštějí hnízdo zhruba po měsíci, pohlavní dospělosti dosahují druhým rokem. Ve volné přírodě se poštolky můžou dožít až 16 let. Poštolka obecná obývá s výjimkou nejsevernějších oblastí celou Evropu. Na většině areálu je stálá nebo přelétavá, jen populace ze severu a východu táhnou na zimu do jižněji položených oblastí. U nás je rozšířena na celém území republiky.
Puštík obecný (Strix aluco) Vedle kalouse ušatého je puštík naší nejhojnější sovou. Jeho táhlé několikaslabičné melancholické houkání, kterým si samci vyznačují hnízdní 99
Zvířátka kolem nás
však ulovit i drobné hlodavce, hlavně hraboše a jejich mláďata, a nejsou vzácné ani případy kanibalismu. Na zimu si do nor přináší zásoby potravy, které z větší části tvoří obilí. Zásoby váží 4–8 kg. Od října počíná hibernovat, probouzí se koncem února nebo začátkem března, ale noru neopouští a žije ze zásob shromážděných na podzim. Na povrch začne vycházet, až když se oteplí. Od května do srpna má samice po 18–20denní březosti 2–3 vrhy s 5–9, vzácně i 11 mláďaty. V zajetí se dožívá 4–5 let, ve volné přírodě jen málokdy přežije dvě zimy. Samice z prvních vrhů dospívají již v roce narození a mohou se zapojit do rozmnožování, což přispívá k rychlému nárůstu populace, případně k přemnožení. V takových případech se může vyskytovat i několik set jedinců na jednom hektaru. Křeček polní byl původně obyvatelem východoevropských stepí, do střední Evropy se dostal s rozsáhlým odlesňováním, prováděným prvními zemědělci někdy před 6 000–7 000 lety. V současné době je u nás rozšířen hlavně v nižších polohách severní a střední části republiky. Na západ zasahuje až do Belgie a severovýchodní Francie.
Kuna skalní (Martes foina) se skládají z většího množství komor, sloužících křečkům k odpočinku, výchově mláďat, ukládání zásob potravy i k odkládání trusu. Přesto, že jsou křečkové samotáři a značně nesnášenliví, může být ve vhodných podmínkách hustota jejich populace velmi vysoká. Mezi našimi hlodavci patří k větším druhům. Délka těla se pohybuje mezi 21–34 cm, délka ocasu mezi 3–6 cm, hmotnost dosahuje 150–600 g. Na hřbetě bývá křeček obvykle žlutohnědý až rezavě hnědý s načernalými konci delších chlupů, na břiše naopak tmavohnědý až černý. Hlava je svrchu rezavá, zatímco po stranách, za ušima a na čenichu jsou bílé nebo nažloutlé skvrny stejně jako u předních končetin. Poměrně hustou srst vyměňuje jednou ročně. Dalším poznávacím znakem jsou dobře vyvinuté lícní torby. Živí se převážně rostlinnou potravou – semeny a zelenými částmi rostlin, kořínky, hlízami, ale významnou složku jeho jídelníčku tvoří i drobní živočichové, především hmyz a jeho larvy. Dokáže 118
Patří mezi naše nejhojnější šelmy. Vyskytuje se téměř na celém území ČR, k nejvyšší koncentraci výskytu však nedochází paradoxně v zachovalých částech přírody, ale ve městech. Příčinou je větší nabídka potravy – synantropní druhy savců a ptáků (potkani, zdivočelí holubi, vrabci), zbytky lidské potravy – i úkrytů. V městském prostředí v důsledku toho dochází k citelnému zmenšování hájených domovských okrsků a na 1 km² tu může žít až 6 kun skalních proti obvyklým 1–2 jedincům ve volné přírodě. Kuny zde mění do jisté míry i své chování a vyhledávají úkryty například v odstavených automobilech, které někdy i poškozují ohryzáváním kabelů a těsnění (o značkování interiéru močí a trusem ani nemluvě). Kuna skalní dosahuje délky těla 37–52 cm, délky ocasu 21–31 cm a hmotnosti 0,9–2,1 kg. Ve zbarvení převládá
Zvířátka kolem nás
Myš domácí (Mus musculus)
březosti rodí samice v březnu až květnu obvykle 4–5 (3–10) mláďat. Pro jejich výchovu vyhledává, popřípadě vyhrabává hluboký brloh, do kterého vede obvykle několik vchodů (vsuků). Někdy obsazuje část rozsáhlé podzemní stavby jezevce, jindy se spokojí s doupětem vyhrabaným ve stohu nebo se usadí v nepoužívaném melioračním potrubí. Novorozená mláďata jsou slepá (prohlédají po 12–15 dnech), porostlá šedou srstí. V době výchovy mláďat přináší samec do brlohu své družce potravu, samice kojí a pečuje o mláďata. Asi po měsíci vycházejí mláďata před noru, kde si hrají a získávají první lovecké návyky. Po třech měsících se osamostatňují a koncem prvního roku života pohlavně dospívají. V té době jsou již k nerozeznání od rodičů. Dožívají se 8–10 let, ale tohoto věku dosahuje jen nepatné procento jedinců. Svá teritoria si lišky označují trusem a močí, které jsou „naparfémovány“ výměšky pachové žlázy u kořene ocasu, myslivci poeticky nazývané „fialka“. Ta dodává liškám, jejich výměškům i obydlím charakteristický „liščí“ pach, který cítí i lidé se svým nedokonalým čichovým ústrojím na značnou vzdálenost. Lišky jsou hrdiny četných pohádek a bajek, většinou v roli vychytralých zvířat, která přelstí své protivníky. U nás je pravděpodobně nejznámější liška od starého dubu Josefa Lady, jejíž příběhy zná snad každé dítě. Pamětníci si možná vzpomenou i na etikety tavených sýrů, na kterých se lišák mlsně olizoval pod vránou držící v zobáku sýr. Na výrobcích firmy Laktos se dvojice z proslulé Ezopovy bajky objevovala už v době první československé republiky. 120
Na příkladu myši domácí lze ukázat, jak mělké jsou často naše znalosti o zvířatech, o kterých se domníváme, že je již dokonale známe. Myš domácí je odvěkým souputníkem člověka a svojí neúnavnou žravostí působila již v sýpkách egyptských faraónů takové škody, že kočky, které myši hubily, byly prohlášeny za posvátná zvířata. O to více překvapí, že teprve ve zcela nedávné době se přišlo na to, že myš domácí není vlastně jediným homogenním druhem, ale že se pod tímto označením skrývá hned několik druhů hlodavců. Dokonce i na našem vcelku dokonale prozkoumaném území se zjistilo, že názvem myš domácí byla neprávem označována i další z tzv. synantropních „domácích“ myší, a to myš západoevropská (Mus domesticus), která obývá omezené území na západě Čech. Délka těla myši domácí je 72–100 mm, délka ocasu 54–87 mm, hmotnost 9–25 g. Obvykle bývá zbarvena na hřbetě popelavě hnědě, na břiše světle šedě, někdy se žlutavým nádechem. Vyskytují se ale i populace téměř černé, narezlé apod. Ocas je lysý, na svrchní straně nepatrně tmavší, pokrytý 150–205 kroužky ze zrohovatělých šupin. Charakteristickým znakem myši domácí je osobitý pach, který i lidé cítí ze vzdálenosti několika metrů. Vyznačují se jím zvláště samci a způsobuje ho z větší části výměšek pachových žláz umístěných v okolí genitálií, ve kterém převládá acetamidová složka. Charakteristický pach se označuje jako „myšina“. Myš domácí obývala původně pravděpodobně
Zvířátka kolem nás
4 až 8, ale i 12 selat. Starší bachyně mívají pravidelně více selat než ty mladé. Bachyně pečuje o selata asi 14 dnů v tzv. zálehu vystlaném mechem, suchou travou a chvojím, kde je kojí a pečlivě ochraňuje. V případě nebezpečí zaútočí i na člověka. Potom selata s bachyní opouštějí záleh a jsou kojena ještě asi 2 měsíce. Samice je od sebe odhání až při narození dalšího vrhu. Tělesně dospívají ve 3. až 4. roce, tedy mnohem později, než dosáhnou pohlavní dospělosti. Kňourek je pohlavně dospělý v 8. až 11. měsíci a bachyňka v 6. až 8. měsíci. Dožívají se 10–12 let. Prase divoké je rozšířeno od západního pobřeží kontinentální Evropy (na britských ostrovech chybí) a severní Afriky přes celou Evropu a podstatnou část Asie až do Japonska.
Rejsek obecný (Sorex araneus) Je jedním z našich nejhojnějších drobných savců. Délka jeho těla se pohybuje mezi 60–80 mm, ocasu mezi 35–50 mm a hmotnost mezi 4,5–13 g. Tělo má pokryté krátkou, sametovou srstí, na hřbetě tmavohnědé barvy, na bocích světlejší a na břiše žlutavě šedou. Ocásek má na rozdíl od příbuzných bělozubek pokrytý přiléhavými chloupky bez dlouhých vyčnívajících chlupů. Oči má velmi malé, velikosti špendlíkové hlavičky, hlavu protaženou v dlouhý, pohyblivý čenich. Zuby jsou silné, na špičkách červeně zbarvené. Rejsci neupadají do zimního spánku, jsou aktivní po celý rok a stejně tak i po celý den i noc. Asi dvouhodinové intervaly aktivity střídají s odpočinkem v úkrytech. Jsou pověstní svou žravostí, jejich denní spotřeba potravy odpovídá 60–90 % tělesné hmotnosti. Jejich jídelníček tvoří převážně drobní bezobratlí živočichové – hmyz, jeho larvy, suchozemští korýši, pavouci, slimáci, žížaly, ale také mršiny větších zvířat a v menší míře i lesní plody a různá semena. Má velice rychlý metabolismus, proto nedokáže hladovět déle než 2–3 hodiny. Samice mívají během roku dva, výjimečně i tři vrhy mláďat, v jednom vrhu bývají 4–7 mláďat. Samice je březí 23–25 dní, mláďata se osamostatňují 128
po 22–24 dnech, pohlavně dospívají většinou až po přezimování. Dožívají se většinou jednoho roku, ale v zajetí byl zaznamenán i věk 23 měsíců. Ve výběru stanoviště není rejsek
nijak náročný, lze jej zastihnout snad na všech typech biotopů, dokonce i značně pozměněných činností člověka. Vyskytuje se v lesích, na loukách, pastvinách, polích i na rumištích, stejně tak v nížinách jako na vrcholcích našich nevyšších hor. Vyhýbá se snad jen zcela zastavěným středům velkých městských aglomerací. Obývá celou Evropu, kromě Pyrenejského poloostrova, Irska, Islandu a části Francie, a dále Asii až po střední Sibiř.
Rys ostrovid (Lynx lynx) Délka těla se pohybuje mezi 70–120 cm, krátký, jakoby useknutý, na konci černý ocas měří 17–24 cm, výška v kohoutku je 50–70 cm. Hmotnost činí 14–36 kg. Kocouři jsou obvykle mohutnější než kočky. Zbarvení je dosti variabilní, navíc se poměrně výrazně mění i sezónně. Základní barva bývá rezavě hnědá nebo rezavě šedá, břicho je světlé, celé tělo je poseto tmavými skvrnami. Na uších jsou štětičky prodloužené srsti, na tvářích bývají licousy. V zimní srsti je zbarvení méně výrazné, skvrny se někdy téměř ztrácejí. V dávné minulosti obýval rys celé naše území, ale postupně byl lidmi vytlačován do méně přístupných, zalesněných oblastí, až byl nakonec během 19. století zcela vyhuben. Po určitou dobu se na území Čech a hlavně Moravy a Slezska pouze občas