1 Román Venku prší Bohuslav Trojan, vázaná, 287 str., 249 Kč ukázka Kapitola 15 Taktak jsem se stihl převléknout na doma a už mě zvonek od hlavních dveří zavolal. Šárka stála před domem. Přinesla brambory zapečené podle receptu z internetu a krabici štrúdlu. Zapečených brambor mi ohřála velkou porci, sedla si v kuchyni vedle mě a dívala se, jak jím. Mám jí povědět o muzeu knihy? Moje přenocování v hotelu by mohlo vyvolat podezíravé myšlenky. Hned by se zeptala, proč jsem nezavolal? Toulám se kdovíkde, místo abych myslel na ni. Její intuice by vyslala varování, že se něco v pozadí skrývá a pozor, bacha, nevěřit mým slovům. Hned nato nastupují dojmy, pojmy, její empatie, sympatie, což jsou kategorie operující pod povrchem reality a vnášející do mého myšlení neklid, neboť nechápu jejich logiku. Duch uměleckého díla taky operuje pod povrchem reality, ale oproti Šárčině intuici ke mně promlouvá srozumitelnou řečí. Spisovatel jako tvůrce ve svém díle inspirovaném realitou vytváří novou duchovní skutečnost, do níž si čtenář dosadí něco ze svých životních zkušeností a přibarví si realitu podle své fantazie. Pro mě je to duchovní poselství autora, nikoliv jen čtivo pro ukrácení času a pro polechtání adrenalinového centra. Na trhu však vládnou jiné hodnoty. Nějaké duchovno odražené od reality a k ní zpátky nasměrované? Cha, cha! Ženy chtějí zamilovaný příběh, muži válečná tažení – a já? Mám skryté přání objevit a vydat knihu jako poselství lidstvu, poznání, o čem je život, něco, co osloví hlavně lidi hledající. Přiznávám, že z takových nápadů se moje žena chytala za hlavu a volala: „Táto, prosím tě, neblázni, koho by takový blábol zajímal?“ No, a z toho jasně vidíte, jak je všechno na vážkách. Co tedy Šárce říct o mé cestě, aby to nevzbudilo falešné domněnky? Šárka mě sledovala, jako kdyby moje myšlenky četla, a tak jsem se jí konverzačně zeptal, co dělala. „Jak to myslíš?“ zeptala se. „Ptám se proto, že večer obvykle voláš. Včera jsi nezavolala.“ Tím jsem ji nahrál. „P-pročs nezavolal ty?“ „Když si nevolala, myslel jsem, že nemáš čas.“ „Nemáš mě rád,“ řekla okamžitě. „Povídali, že mu hráli. Abla, bla, bla,“ odpověděl jsem ironicky. „Nesnaž se být vtipný. Je to mezi námi rozhašené a ty to dobře víš. Nějakými kecy o tom, že nevoláš proto, že bych na tebe neměla čas, mě nedojmeš. Včera odpoledne si mi zavolal, protože sem ti napsala. Jinak bys nezavolal.“ Při takovýchto vyjednávacích situacích jsem byl vystaven emocionálnímu nátlaku, abych konečně pochopil, že její city v našem vztahu hrají prim. Já si obrazně řečeno pohvizduji, když její srdce roní slzy. Nechal jsem ji vypovídat. Chrlila ze sebe stesk, okořeněný hořkostí a výčitkami, vyčetla mi mimo jiné, že mám v hlavě pořád jen svou ženu a sebe. Že mě ani nenapadne zavolat a stavit se u ní na kafé, jen tak obyčejně, že se o ni zajímám. Lezlo to z ní po dlouhých větách, a já, místo abych se kál, jsem uvažoval, zda není závada v gramatice, neboť ze sebe chrlí proud bez teček a čárek, poslouchal jsem, jak se její věty větví, odbočují a vracejí se zpět k něčemu jinému a oklikou zase jinam, no, prostě odpovídat nešlo. „Souhlasím s tebou,“ řekl jsem, když skončila. „Máš pravdu, jsem takový. Jen nevím, co hned odpovědět. Ledasčemu, tomu všemu, komu čemu, co říkáš, nerozumím.“ „Však ty mi moc dobře rozumíš.“ „Budeme se dohadovat?“ zeptal jsem se. „Budeme mluvit na rovinu,“ řekla.
2 V tom mě napadla spásná myšlenka. Stává se mi to. Jako kdyby ona spásná myšlenka ležela někde u dna a vyplavala na povrch tím, že nějaké slovo rozvíří to, co tam leží. Místo usmiřovací debaty jí navrhnu výlet. Sbalíme se a zítra odjedeme vstříc nějakému dobrodružství. Nápad mě zaujal. Změna prostředí vytvoří skvělou příležitost k ujasnění si našich vztahů. Já stále mnoha věcem nerozumím. A to hlavně kvůli mé hluboké osamělosti, do níž mě život uvrhnul. Pochop už konečně, co je podstata věci. Do náruče tvé lásky se nehrnu proto, že moje city nejsou tak silné jako tvoje. Obávám se, že mi jako každá žena začneš čmárat do života a posléze začneš lajnovat a usměrňovat náš společný život podle svých citových dojmů a pojmů, podle svého pohledu na svět a můj mužský svět začneš omezovat, začneš jej formulovat podle jídla, úklidu a jiných věcí, které sice k životu patří, ale nejsou podle mě zas až tak přehnaně důležité, stačí jen udržovat pořádek v mezích potřeb, jinak se nemusí všechno den co dne blýskat. O tom si můžeme cestou podle libosti povídat. Teď ji postavím před hotovou věc. Uvidíme, zda se umí pohotově rozhodnout. Z dřívějška vím, že jí to pěkně zamíchá jejím rozvrhem. Ona takové ztřeštěné nápady nemá ráda. Vždycky musí mít všechno dopředu rozmyšlené a naprogramované a bude pro ni velký problém, takhle impulsivně něco rozhodnout. Uvidíme, pomyslel jsem si zvesela. „Poslyš, moje milá, než začneme mluvit na rovinu, měl bych pro tebe návrh,“ řekl jsem. Zpozorněla. „Vím, že máš víkend naplánovaný, ale co kdybys všeho nechala a vydala se se mnou na výlet.“ „Na jaký výlet?“ „Sbalíme pár věci a ráno vyjedeme.“ „Co zas toto? Jaký výlet?“ „Normální výlet. Zkus navrhnout, kam bys chtěla, kdyby sis mohla vybrat?“ „Já nikam. V neděli mám úklid a chci si odpočinout… Když bude h-hezky, tak třeba na kolo.“ „Úklid počká, kolo taky, pojedeme autem.“ „Kam?“ „Vyber něco, kam by ses ráda podívala.“ „Proč já? Na toto sem nepřišla já, na tos přišel ty. Kam chceš ty?“ zeptala se. „Hádej?“ „Přestaň blbnout. P-přestaň se mnou špásovat a řekni, oč ti de.“ „Zítra ráno vyjedeme a v neděli večer se vrátíme.“ „No ale kam…“ „Santiniho kostel na Zelené hoře a sochy Matyáše Brauna na zámku Kuks. Cílová stanice Krkonoše.“ „Pch! Na moje otázky jsi neodpověděl a výletem se mě snažíš odvést jinam,“ odpověděla. Pootevřela okno, zapálila si cigaretu a chvíli přemýšlela. „Vážně chceš někam jet?“ zeptala se opatrně, jako kdyby se tomu štěstí bála uvěřit. Viděl jsem, že můj nápad svou ohromující nečekaností zabral. Nápad to byl skutečně spásný, vzbudil v ní pocit, že to není tak beznadějné. Měla na mě nachystanou debatu moderovanou k jasnému cíli: buď, anebo. Odpověz jasně: máš mě rád, nebo nemáš. Nebylo jisté, zda bych tentokrát vyvázl se svým nevím. Těžko bych ji uklidnil svým tvrzením, že je mi s ní dobře, někdy víc a jindy míň. Důležité přece je, že hlavní cit lásky leží na ní, to ona se stará, pečuje a miluje, jak se patří. Já koukám na hvězdy a zajímám se o jejich ekliptiku, přemýšlím o podstatě věcí, kdežto ona miluje. To jsem považoval za důležité. Otevřel se před námi víkend s výletem do neznáma a s nadějí, že se nám podaří dospět k novému kompromisu. Místo debaty jsme sbalili věci na cestu, ráno jsem Šárku zavezl domů, otevřel krám a vyvěsil ceduli, že mám dnes jen do devíti. Než jsem krám zavřel, zavolal jsem Šárce, že vyjíždím a ona mě se svým modrým baťůžkem čekala u zastávky. Za městem jsem Šárku požádal, aby z přihrádky vyndala papíry.
3 „Vytiskl jsem si z internetu něco o Zelené hoře i o sochách Matyáše Brauna, přečti mi to.“ „Slíbils, že budeš odpovídat na otázky,“ připomněla mi. „Ano, popovídáme si večer u vínečka, teď bych se rád věnoval řízení.“ V tom jsem si uvědomil, že jsem nevzal červené víno. „Sakra, neříkal jsem ti, abys mi ráno připomněla víno?“ „Ne, neříkal,“ řekla hned a rýpla si do mě. „Ale samozřejmě, že za to můžu.“ Projížděli jsme předměstskou vsí a já musel zpomalit, protože na domě těsně u silnice se dělala fasáda. Pak jsme vyjeli ze vsi do mírného stoupání a před námi byla rovná cesta lesem. Po chvíli jsem řekl: „Červené víno bylo pro tebe, já mám radši bílé.“ „Bílé je trpké a kyselé.“ Směřovala tím k nějaké výměně názorů na moje oblíbené rýnské. Já raději zmlknul. „Neměli jsme nikam jezdit,“ přitvrdila, aby mě popíchla. „Jedeme kvůli tobě, jestli ti to nedošlo.“ „Říkám jen svůj názor.“ „Proč mi říkáš názor?“ zeptal jsem se. „Mluv se mnou normálně,“ odsekl jsem nakvašeně. Často si přála někam o víkendu vyjet, a teď v tom spařuje vhodnou příležitost, jak se do mě pustit. V krajním případě jsem to mohl obrátit a jet zpátky, ale to by se neobešlo bez trvalých následků. Nezbylo než hrát roli rozumnějšího. Začala tím, že v poslední době o nás dvou hodně přemýšlela. Že přemýšlela, bylo podle ní dost závažné, protože se odmlčela, očekávajíc, co já na to. „Nemysli na hlouposti,“ řekl jsem smířlivě. „Vyndej ty papíry a předčítej mi. Poutní kostel Jana Nepomuckého na Zelené hoře je vrcholné dílo stavitele Jana Blažeje Santiniho Aichela.“ „Když se rozpovídáš o hloupostech ty, tak to musím sedět tiše a p-poslouchat tě, jako ta kráva, ale když nad něčím přemýšlím já a chci ti to říct, jsou to pro tebe hlouposti. Tebe ani trochu nezajímá, co si myslím. Tady jasně vidíš, jaký máme rozdílný pohled na důležité věci. To, co ty považuješ za blbiny, jsou pro mě důležité věci a naopak to, co se mi snažíš valit do hlavy ty, jsou pro mě výplody tvé zahleděnosti do sebe. Neumíš člověka pochopit, jen ty sám na všechno můžeš mít názor, já ne, já na tebe musím zbožně koukat jako to t-tele. Takovej ty seš.“ Mlčet v takových situacích je lepší. Ale provokuje to. Šárku popudilo, že nic neříkám a nabudilo jí to k dalšímu zkoumání mé osoby. Mimo jiné mi objasnila, proč trvá na tom, abych chodil já za ní a ne ona za mnou. Prý hlavně proto, že si tím uvědomím, že ona taky někde existuje a ne že ji mám jen jako příležitostnou ženskou na úklid, na vaření a do postele. „Zkraťme to. Přemýšlelas o nás dvou a došlas k závěru, že jsme neměli nikam jezdit. Pokud je to jenom toto, obracím a jedeme zpátky,“ řekl jsem tvrdě. Chvíli bylo ticho. „Poslouchals mě vůbec?“ „Poslouchal jsem pozorně a všechno, co jsi mi doteď řekla, směřuje k jedinému závěru: neměli jsme nikam jezdit.“ „Všechno obracíš,“ řekla utrápeným hlasem. „Mluvím jen o tom, cos mi řekla.“ „Můj závěr nebyl jenom, že jsme neměli nikam jezdit, ale byl i o něčem důležitějším. Mohl bys připustit, aspoň to.“ Semkl jsem rty. Naštvanost ve mně rostla. Proč se do mě naváží a proč mě mate? Po chvíli mlčení řekla: „No, dobře, jak si přeješ: závěr byl, že jsme neměli nikam jezdit. Jasně, ať je po tvým.“ „Právě že není,“ odsekl jsem. „Vždycky musí být p-po tvým,“ odpověděla. „Kéž by bylo!“ „Vždycky je stejně jenom po tvým,“ držela se svého tvrzení. „Výlet jsem sice vymyslel já, ale jen proto, aby bylo po tvým, ale ty hned, jak se ti to hodí, zapomeneš na to, že jedeme kvůli tobě.“
4 „Jenom kvůli mně? Tobě se nechtělo?“ zeptala se jedovatě. Chtělo se mi jet za sochami Matyáše Brauna, za jeho zpodobením alegorické řady Dobra a Zla, to se mi doopravdy chtělo a tím jsem se nadchl. Vjeli jsme na hlavní silnici, kde byl větší provoz, a dojeli jsme starou chrchlu náklaďák. Vyhlížel jsem, jak jej předjet, ale na krátkých úsecích to bylo riskantní. Když jsem se podíval na Šárku, proč nic neříká, viděl jsem, že jí po tváři stéká slza lítosti. „Promiň,“ řekl jsem zbytečně. Zklidnila se, osušila si oči. „Toho si nevšímej,“ řekla. Zaparkovali jsme před Konventem na prázdném parkovišti, šli jsme kousek podél zdi po chodníku kolem rušné komunikace, přešli jsme železnou lávku přes potok a mezi domky jsme vykličkovali na táhlé schody na Zelenou horu. Počasí se drželo v přijatelných mezích, mraky se kupily a rozpadaly, slunce hřálo a naše vzájemné mlčení převládalo. Měli jsme smůlu, prohlídka právě skončila a další bude až za hodinu a musí se nás sejít alespoň deset, Šárka protáhla obličej. Obešli jsme kostel po ambitu, a vyšli před hradby. Je odtud pěkný výhled nad domy a do krajiny s jehličnatými lesy na kopcích. Líbí se mi, když je odněkud vidět daleko do polí, do lesů a vrchů, mám rád rozhledny, skály a kopce. Šárku to nebralo, navrhl jsem, že bychom si mohli něco sníst. Nic nenamítala, byla zkrotlá a poslušná, dávajíc mi tím najevo, že všecko je vždycky podle mého. „Ani tahle mohutná lípa se ti nelíbí?“ Neříkala nic. „Podívej, jak nádherně je rostlá, jak je košatá a vysoká. Je nejmíň stoletá. Sto let tu stojí a odolává větrům, bouřím, sto let mohutní a odolává času. Vsaď se, že rozumí všemu, co říkám. Zkus jí něco povědět, tobě třeba odpoví.“ Vzal jsem ji kolem ramen a přitiskl ji k sobě: byla povolnost sama. „Tam dole u mostu je stará hospoda. Tak stará, že pamatuje cisterciáky, zakladatele kláštera,“ řekl jsem. „Tak už se nezlob.“ „Vždyť já se nezlobím“ řekla odevzdaně. „Jen mi přišlo líto, že jsi takový.“ Restaurace za socialismu zařízená ve starém stylu působila dojmem opotřebovanosti, a to nejen z hlediska opotřebení fyzického, ale i morálního, neboť tento starý styl dávno vyšel z módy. K tomu náležel sepraný, propálený ubrus a jídelní lístek s nabídkou vepřové klasiky. Servírka v černém s bílou zástěrkou se přišla zeptat, co si dáme k pití. „Heleď se, mají tady plzeň. Dám si pivo.“ Podíval jsem se na ni. „Budeš řídit?“ Udělala na mě oči: prosím tě, co to máš za fóry. Já a řídit? Já si objednal nealko pivo, ona si dala plzeňský. „Asi si dám řízeček s bramborovým salátem,“ vybrala nakonec. „Já si dám svíčkovou s brusinkami.“ V kapse mi zazvonil telefon. „A sakra,“ řekl jsem a ukázal Šárce displej. „Sanchezová. To bude nadlouho, půjdu s tím ven. Objednej mi prosím svíčkovou.“ Sanchezová chtěla vědět, jak se mám. Řekl jsem, že nic moc. Jak se máte vy, zeptal jsem se. Řekla, že to ujde, a zda jsme si náhodou nepotykali? Chtěla vědět, jak jsem daleko se čtením, co na to říkám. Vymluvil jsem se, že to ještě přečtené nemám. Momentálně jsem v hospodě na obědě a máme namířeno do Krkonoš. Oznámila mi, že mi autor chce něco říct. Autor se zakoktal, nevěděl, zda mi má tykat nebo vykat, vylezlo z něj, že mě chce jen pozdravit a rád by, kdybych dal ukázku přečíst kolegovi Lojzovi. Slíbil jsem, že to udělám, Sanchezová přidala, abych ho pozdravoval. Dělal jsem, že o jejich vztahu nic nevím. Ještě mi sdělila, že si prozkoumali knižní trh. O tento typ literatury prý je stejný zájem, jako o reality šou v televizi. To bychom byli hodně rychle za vodou, to by se mi líbilo, řekl jsem, ale její euforii jsem nesdílel. Za prvé, jak to, že mám Lojzu pozdravovat, když spolu byli v kině a kdoví jestli ne do rána. Má snad před autorem respekt a bojí se před ním mluvit? Proč pak ale nezavolá sama, až má příležitost. A proč volá v sobotu? Za druhé, jak si ten knižní trh prozkoumali? Zeptali se
5 prodavačky v knihkupectví, a ona jim na to kývla? Jak to provedli, jak si zjistili, že bude o knihu zájem? Balamutí mě a snaží se mě zmást. Navzdory opotřebovanosti interiéru se tu jedlo dobře a obsluha byla svižná, zaplatil jsem a šli jsme přes barokní most se sochami zpátky na parkoviště. Nasedli jsme do auta a za chvíli jsme byli za městem. Proč mi ti dva volali tak naléhavě v sobotu? „Obtíž s takovými lidmi je v tom, že nemají skoro žádnou soudnost,“ řekl jsem Šárce, když jsem jí vylíčil obsah telefonátu. „Autor si obvykle myslí, že se kniha neprodává proto, že ji knihkupci schválně nedávají na pult, kde nejvíc upoutává pozornost, jako kdyby knihkupci byli tak blbí a schovávali před zákazníkem knihu, po které je poptávka. Nechápu, proč mi Sanchezka volá v sobotu, když po mě nakonec chce jenom to, abych těch pár stránek dal přečíst Lojzovi. Přitom ti dva už spolu kují pikle.“ Rozpovídal jsem se, abych Šárku vtáhl do hovoru a pověděl jí o Juanu Majstrovi a vysondoval, jaký má názor na vydání té publikace. Místo aby projevila zájem a tím mě povzbudila ke sdílnosti, namítla, že jsem se měl rovnou zeptat, proč volá v sobotu. Vzala mi tím chuť bavit se s ní o nové zakázce. Odpověděl jsem: „Máš pravdu.“ „Já přece n-nemám nikdy pravdu,“ rýpla si pohotově. „Uvažoval jsem nad tím, co mi baba říká a ne nad tím, proč mi volá v sobotu,“ řekl jsem. „Sakra že máš pravdu, měl jsem se jí rovnou zeptat, to se ví, že měl.“ „Nemám ráda, když mi předhazuješ, že se bojím řídit auto,“ přidala olovo, které jí leželo na srdci. „Nerozumíš legraci.“ „Nerozumím ničemu.“ „Kdo říkal?“ „Znám to. Ničemu nerozumím, nemám nikdy pravdu a bojím se řídit auto.“ Přede mnou byl dlouhý přehledný úsek, šlápl jsem na to a vytočil tachometr na sto deset. Okolní pole mi nepřipadala tak podzimně teskná jako při jízdě vlakem. Být sám ve vlaku je něco jiného než jet na dva dny se Šárkou do Krkonoš. Být sám je něco jiného, než být se ženou. Obojí se musí umět. Minuli jsme odbočku na Škrdlovice, silnice byla na rychlou jízdu pořád dost přehledná, tak jsem to smažil jako o závod. Zpomalil jsem až v lese za odrbanou škodovkou. Předjel jsem ji a ubral, protože jsme vjeli do zatáček. „Co naše povídání o sochách?“ zeptal jsem se. Prolomil jsem mlčení z rychlé jízdy. Bála se, abych ze vzteku nevyvedl nějakou hloupost a současně se bála něco mi říct. Poslušně otevřela schránku a vyndala odtud papíry. Slunce se vyklubalo z mraků a už se tolik neschovávalo. Chtělo by to sluneční brýle. Sáhl jsem pro ně do boční přihrádky u dveří, ale nebyly tam. Byly ve schránce a musel bych Šárku požádat, aby mi je podala. Dělala, že nevidí, že něco hledám, tak jsem si sklopil clonu a nechal brýle brýlemi. „Hrabě Špork si kolem roku 1712 objednal u Matyáše Brauna sochařskou výzdobu terasy před chrámem italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho… bla, bla, bla, pak je tady, že jsou sochy rozmístěny po levém i pravém křídle špitálu. Na levém křídle jsou rozmístěny sochy Ctnosti, a to v pořadí: Víra, Naděje, Láska, Trpělivost, Moudrost, Statečnost, Cudnost, Píle, Štědrost, Upřímnost, Spravedlnost.“ „Kolik jich je,“ zeptal jsem se. „Je-jedenáct.“ „Mělo by jich být dvanáct.“ „Není jich dvanáct, je jich jedenáct.“ „Původně dvanáct, přečti mi to ještě jednou, některá z ctností chybí? Která chybí?“ „Je jich jen je-jedenáct, žádná nechybí…“ „Ale jo, přece! Máš pravdu, chybí socha Zdrženlivosti, ta byla přemístěna na špitální dvůr.“ „A sochy Neřesti.“
6 „Sochy Neřesti jsou rozmístěny při pravém křídle špitálu, a to v pořadí: Pýcha, Lakomství, Závist, Smilstvo, Obžerství, Hněv, Lenost, Zoufalství, Lehkomyslnost, Pomluva a Lstivost,“ četla dál. Hned spočítala, kolik jich je. „Je jich taky jedenáct.“ „Musí jich být dvanáct, jedna chybí.“ „Nakonec nechybí, tady je to vysvětleno. Socha Podvodu byla zničena a je nahrazena sochou od jiného sochaře. Takže je jich dvanáct, dvanáct neřestí a dvanáct ctností, celkem dvacet čtyři lidských vlastností.“ „Plus Anděl blažené smrti, ten stojí na straně Ctností a Anděl zoufalé smrti na straně Neřestí…“ „Tady je psáno Anděl žalostné smrti.“ „Tak žalostné smrti. Anděl žalostné smrti je na straně Neřestí jako symbol smrti, Anděl blažené smrti je na straně Ctností jako symbol posmrtného života a uprostřed před špitálem stojí obrovské sousoší symbolizující Náboženství, a je to celý a je v tom všechno. Je to jako obrovský román.“ Dojeli jsme na místo určení, zaparkovali na záchytném parkovišti a dál šli pěšky. Je to ještě hodný kus cesty, závěr trasy je stoupání do kopce a netrénovaný člověk s přebytečnými kilogramy má co dělat, aby se nahoru ke špitálu vydrápal. Počasí nám stále přálo a podle předpovědi by nám takhle mělo přát až do neděle. Nafotili jsme si sochy, udělali jsme i pár záběrů vzájemně s nějakým pozadím, no, a usedli jsme na dřevěnou lavici vzadu v parku a odpočívali. „Ještě jednou si to projdeme,“ navrhl jsem. „Mám žízeň.“ „Však jsme u hospody, něco si dáme.“ „Já tam byla na záchodě. V lokálu to smrdí jak v maštali, zahuleno, nevyvětráno a ty příšerný hajzlíky.“ „Hajzlíky?“ „Příšerný. Je vidět, že je po sezoně. Nějaký náhodný návštěvník jim může být ukradený.“ Sochy mají své atributy a ve tváři výraz odpovídající tvůrcově představě o zpodobené vlastnosti: Láska – matka s dětmi s oddanou láskou hledící na dítě v náručí, Víra má oči zbožně obrácené k nebi, Lest má škrabošku přes oči, Obžerství s napitým ksichtem, Pýcha má hlavu v oblacích, Anděl blažené smrti s pažemi rozhozenými je postava plná života, Anděl žalostné smrti s tváří v dlaních je plný zoufalství. „A co ty? Jaké ty máš ctnosti? Jsi trpělivá, jsi statečná, pilná, upřímná? A co láska, víra, naděje? Všechno z těch soch, co tady vidíš, se v tobě nachází? Uvnitř se to převaluje, sváří a předhání v tom, aby se to předvedlo? Jaká jsi? Jsi cudná?“ zeptal jsem se. „A ty? Jaký jsi ty? Co tvoje neřesti? Smilstvo, hněv, lehkomyslnost, obžerství, nic z těch neřestí ti není cizí?“ „U mě dominuje víra, láska a naděje,“ ujistil jsem ji. „U tebe láska?“ podivila se. „Láska taky, ale mnohem víc dominuje víra a naděje.“ „Já tě taky tak vidím, fakt, jsi samá láska, naděje, a kde nic tu nic.“ Vzájemně jsme se škádlili, sdělovali jsme si, co jeden na druhého víme a co se nám nelíbí a co naopak oceňujeme, samozřejmě, že ne přímo, ale v narážkách a v líčení toho, co se přihodilo, když tenkrát ono, když zase jindy tudle to, povídali jsme si a už jsme se nehádali. A bylo nám spolu dobře. Viděl jsem, že můj nápad s výletem zabírá. Nové prostředí a nové dojmy nás dávají dohromady víc, než společné chvíle u mě doma. Nasedli jsme do auta a v pohodě pokračovali dál do Jánských lázní. Ale tam nic zajímavého k vidění nebylo. Prošli jsme kolonádu, ponořenou do sobotního ospalého odpočívání, podívali se do krámků se suvenýry, koupili si lázeňské oplatky a jen tak jsme si sedli na jednu z volných laviček a kochali se atmosférou lázeňského městečka. Nuda zívala, kam se člověk podíval.
7 Nikdy jsem v lázních nepobýval a nevím, jak to tam chodí, povídá se, že v lázních není nouze o nějakou tu lázeňskou známost. Ale kde ji v tomhle nudném odpoledni pohledat? Známosti zřejmě ožívají až večer, až se na kolonádě rozžíhají světla a hudba tady na malém podiu na kolonádě začíná koncertovat. Vzpomněl jsem si, že jsem si chtěl v lékárně něco koupit na bederní páteř. Ozývala se už v autě a teď mě při každém kroku píchalo v zádech. Doufal jsem, že bolest rozchodím, ale pro jistotu bych si měl něco koupit, aspoň acylpyrín a nějaký masážní gel. Lékárna byla poblíž kolonády. Lékárnice s rozcuchanými vlasy, namalovaná i s obočím, naštvaná, že žije, se na nás dívala jako na cizince, kterým nehodlá rozumět, ne, nemáme, bez receptu nic na bolavá záda nemáme, tak jsme šli pryč. Šárka tvrdila, že cestou ještě jednu lékárnu viděla, a skutečně! V té měli sortiment s čaji i přírodními léčivými prostředky, lékárnice nám ochotně nabídla nějaké masážní prostředky a doporučila masážní olej Devatero kvítí. Jemně prý vmasírovat do bederní páteře. K tomu jedna tableta acylpyrínu a bolesti se určitě zmírní. Slunce ještě dost hřálo. Vlekli jsme se do kopce, jak dva znavení poutníci, no, došli jsme na parkoviště, nasedli do vyhřátého auta a přes Vrchlabí dorazili do Špindlerova mlýna. Cestou jsem Šárce vylíčil příhodu, jak jsem jednou při návratu z nějaké cesty zastavil v Luhačovicích a šel po kolonádě dozadu ke galerii, kterou tam přes sezonu provozovalo zlínské středisko Díla. Zajímalo mě, zda tam ještě ta galerie je, zda ji nespolkla chamtivá ruka peněz. A ejhle! Před budovou s hlavním lázeňským pramenem vidím svoji spolužačku s nějakou ženou. Poznala mě a já se k ní hrnul a hned bylo ňuňu a ťuťu a jejda, to je náhodička. Měly obě stejný porcelánový pohárek s nějakou tou sírou páchnoucí vodou a léčily se tím. Copak to pijete, ptám se. No, tady je léčivý pramen. Ale, to asi není na pití moc dobrý, že? Chutná to příšerně, ale je to zdravé, shodly se obě. No já být váma, tak jdu támhle kousek dál, tam čepují burčák. To je to správné pití. Šárka se zasmála, prý je mi to podobný. Ve Špindlu jsme si našli malý hotel a ubytovali se. Šli jsme se projít k lanovce a pak jsme to vzali kolem poloprázdného kempu do nejbližší restaurace, kde jsme se navečeřeli, vypili pivo a vrátili se do hotelu. Šárka šla hned pod sprchu, já se natáhl na postel a čekal, až přijde. Zavolal jsem Lojzovi. Cítil jsem potřebu zčerstva mu sdělit, že už chápu, v čem spočívá jeho válka vůči zlu, ano, pochopil jsem, že zlo v sobě musíme překonávat, musíme se oprostit od závisti, hněvu, pokrytectví a jiných neřestí. Když na tom budeme pracovat, máme šanci uvidět svět očima matky s dítětem, svět očima oddané víry v dobro a budeme to dobro hájit s odhodlaným výrazem statečnosti. A Lojza přisvědčil, ano, toto je přesně moje teorie, tu já hájím. Navrhl mi, abych ve středu přijel. Šárka právě přišla, a tak jsem mu stačil jen slíbit, že přijedu. Nestihl jsem mu říct, že mi Kamila volala. Nedověděl jsem se, jak se spolu doopravdy spřátelili a jaký vliv to bude mít na román o Juanu Majstrovi. Ale to počká. Jsme v hotelovém pokoji a telefonovat, když je před námi usmiřování lepší než doma, by bylo ode mě neomalené. „Milování máme posvěcené od našeho senzibila,“ řekl jsem Šárce na vysvětlenou. Lehla si vedle mě na postel a se zavřenýma očima se ponořila do relaxace. „Milujte se a množte se, vzkázal nám.“ „Ale my už se množit nebudeme, my se budeme jen milovat,“ přidal jsem po chvíli. „Nemáš hlad?“ zeptala se mě. „Hlad? Proč hlad?“ „Že tak kecáš.“ „Aha! Hlad ne, hlad nemám. Mám žízeň. Žízeň po životě.“ Vstal jsem a šel otevřít lahev vína. „Nalévám čistého vína. Dá si někdo se mnou? Červené nedorazilo. Ale nám to nevadí, nám to nevadí, máte dítě blbé, nevadí, Valenta vám poradí, vstávej, připijeme si.“ Připili jsme si a znovu jsme se uvelebili v posteli. „Víš ty vůbec, že dle líčení v našich pověstech českých je Šárka pěkná potvora.“ Pootočil jsem se k ní a podíval se na ni. Oči měla zavřené, dýchala klidně, ponořená do svého relaxačního klidu. „Znáš tu pověst? Šárka se nechala uvázat ke stromu a pak zrádně vladyku
8 Ctirada a celou jeho družinu zblbla. Když otupila jejich ostražitost, zatroubila na lesní roh a ze zálohy vyrazila družina zdivočelých dívek vedená rozjívenou bojovnicí Vlastou, a než se Ctiradova družina zmohla na odpor, byla povražděna. Ctirad byl zajat a odvlečen na Děvín, kde jej ty zrádné amazonky umučily. Za svoji důvěřivost draze zaplatil.“ „Co z toho plyne za poučení?“ zeptal jsem se. „Že už zase kecáš.“ „Ba ne. Dívku u stromu uvázanou neodvazovat.“ „Jo, a pročpak?“ „Poněvadž nikdy nevíš, jak se zachová,“ řekl jsem. „Anebo když ji odvážeš, dávé bacha, aby nezatroubila.“ „U mě můžeš být klidný,“ ujistila mě. „Já nejsem bojovnice ani feministka, já si chráním svoji ušlápnutou dušičku. Čemuž ty těžko porozumíš, neboť koukáš jen sám do sebe.“ Na druhý den jsme po snídani v dobrém rozpoložení naložili věci do auta, vzali hole a vyrazili jsme na krátkou túru. Vzduch byl po ránu chladný. Přízemní mrazík pokryl střechy aut a držel se na trávníku, kam ještě nedosáhlo slunce, krásně čistě se dýchalo, vlhký vzduch lehce pronikal do hloubky plic, vyvolávaje pocit zdraví. Vydali jsme se po červené turistické značce od lanovky vzhůru, došli jsme až na vyhlídku, odkud se otevíral pohled na zalesněné vrchy a na údolí místy zaplněná ranní mlhou, bylo to pohled přímo povznášející. Ale co s tím? Nakonec z toho zbude jen ten povznášející pocit, nic víc. Pak jsme šli stejnou cestou zpátky. U hotelu jsme nasedli do auta a vyrazili směr Vrchlabí. To je moc pěkné městečko. Šárka už byla zcela naladěná na mou notu, tudíž úplně klidná a živě se zajímala o výlohy; naštěstí bylo v centru města skoro všude zavřeno; tak jsme vybrali jen nějaké suvenýry a koupili pod rukou od nějaké ženy se stánkem v průchodu do domu lahev vychválené bylinné kořalky, nějaký místní produkt. Vrátili jsme se na parkoviště k autu a trádá k domovu. Doma samozřejmě v tomto čase před panelákem žádné místečko k zaparkování. Nakonec jsem byl nucen zastavit mezi auty, zapnul jsem výstražný trojúhelník a vystoupil. Nerozhodně jsem stál. Podívala se na mě, stoupla na špičky a dala mi pusu. V očích měla stesk a pokoru. Vydařený výlet posílil naději, že se má láska konečně rozhoří. A já si začal myslet, že by to takhle mohlo být pořád. No, mohlo. Ale těžko říct, co bude následovat. Znal jsem její nálady a nikdy nebylo dopředu jisté, co z nich vykouzlí proti mně. Stále mi připadalo, že nejsme spolu, ale jsme každý sám. Ona je doma a já jsem jinde. Anebo opačně: já jsem doma a ona je jinde. Ani jeden nechce definitivně vstoupit na území toho druhého a zabrat si tam své místo. Já si stále myslím, že by tak měla učinit ona. Ona si to možná myslí taky, ale chce z toho pro sebe něco vyzískat. Co? To nevím. I přes tyto pochybnosti to s námi po výletě vypadá dobře, je to dobré. Ale jistý jsem si tím být nemohl. Tak dobré to zase nebylo. Zajel jsem s autem do garáže, pobral jsem z kufru věci a šel nahoru. Umyl jsem si ruce, převlékl se do domácího, lehl jsem si na pohovku a zavřel oči. Byl jsem doma a byl jsem rád, že mám nedělní skomírající večer sám pro sebe.