Kolář byl v každém městě a téměř v každé vesnici. Vyráběl dřevěné výrobky pro potřeby nejen zemědělců, ale i ostatních občanů. Některé produkty dokončil kovář okováním, jiné dohotovil sedlář. Z dřevozpracujících řemeslníků ve vsi obyčejně nechyběl ani truhlář, bednář a parta tesařů. Snahou představitelů obce bylo, aby jejich vesnice byla co nejvíce soběstačná a vedle školy, koloniálního obchodu, hostince, pekařství a řeznictví měla i další nezbytné řemeslníky.
tenisové rakety. Dodával též ohýbané hokejky našemu vítěznému Národnímu mužstvu hokejistů na mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1949. Mnohé z uvedených výrobků si lze prohlédnout v Muzeu řemesel v Letohradě. Zvětšující se poptávka po kočárech vedla k tomu, že se na tuto výrobu některé dílny přeorientovaly. Pro koláře byly také pořádány kočárnicko-karosářské kurzy. Největší sbírku nejrůznějších kočárů obsahuje Muzeum historických kočárů v Čechách pod Kosířem a řadu těchto výrobků je možné zhlédnout v provozu i na zde každoročně pořádané akci Josefkol. Ve dvacátých letech 20. století řada kolářských živností přešla na výrobu dřevěných karosérií. V karosárnách se podle požadavku objednavatele na podvozek s motorem (chasis) zhotovila dřevěná kostra, která byla po oplechování a nalakování zkompletována a zákazník si odvezl hotový osobní automobil či autobus. V letech 1924–1938 bylo v Československu zaevidováno 300 karosáren a výrobců karosérií. Muzeum českého karosářství ve Vysokém Mýtě vystavuje mnohé z tohoto oboru.
Co všechno se v kolářských dílnách vyrábělo Zemědělci potřebovali zejména žebřiňáky na paprskových (loukoťových) kolech, nejčastěji s přestrojením na deškový vůz i truhlu. Sortiment zahrnoval lehoučké vozy pro horské podmínky i těžké povozy dlouhé kolem osmi metrů. Větší sedláci měli vozů několik. Dále to byly fasuňky, štráfky, soupravy pro haluzáky (na svážení klád), bryčky, různé druhy saní a korby. Ke všem patřila i příslušná važiska a brdíčka. Svatá Kateřina Alexandrijská na obraze Ze zemědělského nářadí se vyráběly hrábě, kosi- Mistra Theodorika, dole od M. Caravaggia ska, násady na vidle, trakaře, tůčka, háky, různé druhy pluhů, často třiklečák s plužňaty, pospěchy, dřevěné části bran, válec hladký i ježek. Většinu těchto výrobků dokončil kovář oková- Specifika kolářského řemesla ním, ale sám je neprodával. Zatímco u truhlářského řemesla bývala většina spojů dřevěŘemeslníci a obchodníci požadovali ruční vozíčky, které ných dílů klížených, u kolařiny byly výrobky z tvrdého dřeva konstruoněkdy zastávaly i funkci kočárků pro děti, do větších vozíků byli někdy vány tak, aby odolaly i za střídání různých povětrnostních podmízapřaháni psy. Dále to byly dvoukolové káry, různé speciální povozy nek značnému namáhání. Jednotlivé části byly snadno rozebíratelné (někdy kryté plachtou) a těžké vozy pivní a pro povozníky. Koncem s využitím kolíků, týblů, klínků a rybin. Předpokladem dobrého 19. století se některé dílny přeorientovaly na okování některých součástí bylo zakončení do výrobu kočárů. Pekaři požadovali dřevěné lopa„doutníkového tvaru“ a ohýbání dřeva mělo ty a další nářadí, řezníci špalky, zedníci fratáče a celou řadu specifik. Bukové, jilmové a mahasedlář bez dřevěných klečí nemohl vyrobit koňgonové područky ke křeslům se po roce 1960 ský chomout. Byly zakázky na žebříky, oblouky ohýbaly následujícím způsobem: Z kotle se vedna pily, násady na sekery, krumpáče, zahradní la pára do pařáku, což byl železný ležatý válec, nářadí, kříže na koše a různá držadla. Značnou ve kterém se dřevěné hranoly při tlaku páry část kapacity kolářské dílny zabraly opravy. Často 2,5 atm (250 kPa) za 20 minut napařily. Po vybylo nezbytné improvizovat, zhotovit si ze dřeva puštění páry se lať založila do přípravku ukotvenebo kovu různé pomůcky a přípravky. Říkalo se: ného vodorovně a po přitažení na jedné straně pod ocelový pás ji dva pracovníci ohýbali do pří„Kolář, to je holka pro všechno. Musí umět opraslušného tvaru. Po vychladnutí byla ohnutinka vit všechno od psí boudy až po autobus.“ zalaťkována, vyjmuta a důkladně vysušena. Počátkem 20. století se začaly na Pro přihnutí lyží nebo ohnutí předních ramen našem území rozvíjet různé druhy sportů. Kolák vozu postačilo dřevo déle namočit a pomalu ři začali s výrobou sportovních potřeb a někteří ohýbat přes kovovou ohřátou formu. se postupně specializovali na sériovou výrobu Jednou ze zásad pro zhotovení kvalitních lyží, sáněk a hokejek i na různé typy lodí. Něktedřevěných výrobků je zpracovávat dokonale ří výrobci vyváželi tenisové rakety a luky do suché dřevo. Aby vyschlo a přitom nerozpraszahraničí. Například Oldřich Šklíba z Rychnova kalo, stály u kolářské dílny nejen okroužkovanad Kněžnou v třicátých letech získal v Barcené hrázky a kmeny, ale i hranice ze čtvrtí a také loně a Bruselu stříbrné medaile za vystavované
42
je nepřímého charakteru a týká se výběru mýta a daní na řece Otavě. Není známo, zda v té době šlo o plavbu dřeva v nevázaném stavu, nebo již o přepravu vorů. Podrobnější informace poskytuje privilegium Jana Lucemburského z roku 1316, kdy už však voroplavba byla v plném rozkvětu. Panovník tehdy musel řešit situaci, která nastala v osadě Podskalí ležící tehdy ještě před hranicemi Prahy. Plavci se nechtěli pouštět přes jezy, jimiž byla Vltava přehrazena kvůli pražským mlýnům, a končili svou plavbu již před nimi. Na dřevním trhu v Podskalí pak Pražanům rozprodávali své klády, jenže toho často využívali překupníci z řad místních obyvatel, kteří dřevo skupovali a pak ho prodávali mnohem dráž. To se nelíbilo Staroměstským, kteří si stěžovali u samotného Jana Lucemburského, a ten zmíněným privilegiem rozhodl, že plavci musejí nejprve tři dny nabízet dřevo pražským měšťanům a teprve poté ho mohou prodávat Podskalským. Nesmělo se také chodit plavcům naproti a nakupovat od nich dřevo výše proti proudu řeky. Podobné potíže se nicméně později opakovaly i v Podolí, a tak byla čas od času vydávána další nařízení, která se snažila pod hrozbou pokut zamezit překupnictví. Nebylo též dovoleno nakupovat více palivového dřeva než pro svou spotřebu, zatímco nákup stavebního dřeva nebyl nijak omezen. Pražané však nedopláceli jen na „čachry“ Podskalských a Podolských, dřevo zdražovala také cla, která museli plavci platit cestou po řece. V této záležitosti se pokusil udělat pořádek Karel IV., podle jehož nařízení se smělo clo vybírat jen v Hluboké, Újezdci, pod Zvíkovem, pod Orlíkem, v Kamýku, v Braníku a pod Vyšehradem. Nechal také snížit
Kmeny z jihočeských lesů plují do Prahy a do Hamburku Přestože voroplavba je řemeslo staré nejméně tisíc let, s určitou nadsázkou můžeme říci, že až do poloviny 20. století žádní voraři neexistovali. Mužům plujícím na svázaných kmenech po českých řekách se říkalo plavci, a teprve v době, kdy řemeslo plavení dřeva zanikalo, začali jeho dokumentaristé místo označení plavení dřeva používat termín voroplavba. Podstatou řemesla je přeprava dřeva po vodě ve svázaném stavu, přičemž na území Evropy se v minulosti tradičně používaly tři základní metody. Buď byly klády přepravovány v jednotlivých tabulích, jak se to dělalo například na Dunaji, nebo se tabule svazovaly do tzv. pramenů, což byl nejrozšířenější způsob používaný i našimi plavci. Poněkud odlišně vypadala doprava dřeva svázaného do otepí, která se používala například v oblasti finských jezer. Český říční systém byl pro voroplavbu velmi vhodný, a to jak velikostí a charakterem řek, tak i jejich uspořádáním. Otava, Lužnice, Berounka i Sázava pramení v lesnatých oblastech nebo jimi protékají a postupně se vlévají do Vltavy, na níž leží metropole země Praha. Ta již ve středověku patřila k největším evropským městům a její obyvatelé byli významnými zákazníky a spotřebiteli dřeva, které bylo tehdy hlavním stavebním, palivovým i řemeslnickým materiálem. Z horního toku Labe se zase dřevo dopravovalo do Kolína a odtud pak do Kutné Hory pro potřeby měšťanů a zejména stříbrných dolů. Předpokládá se, že dřevo se po českých řekách přepravovalo již od 10. či 11. století. Nejstarší písemný doklad o plavení z roku 1130
94