Karin Slaughter
MOZAIKA LŽÍ
Překlad Kristýna Kučerová
Český název: Mozaika lží Název anglického originálu: Pieces of Her Autorka: Karin Slaughter Překlad: Kristýna Kučerová První vydání: HarperCollinsPublishers, 2018 Grafika obálky: Madgrafik Odpovědný redaktor: Ivana Čejková Jazyková korektura: Dana Chodilová
© 2018 by Karin Slaughter © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa 2018 Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána na základě licence HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná. HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka. Cover design: © CaderónStudio Cover Illustration source: Shutterstock Sazba: Studio EDITIO, Poland Tisk: Abedik ISBN: 978-83-276-1538-1
PROLOG
Po všechny ty roky ho zároveň milovala i nenáviděla oním dětským způsobem, jímž nenávidíme to, co nemůžeme ovládat. Byl tvrdohlavý a pitomý a krásný, což ho předurčovalo ke strašné spoustě chyb, jichž se neustále dopouštěl, pořád dokola, protože nač zkoušet nové, když ty staré tak skvěle fungovaly v jeho prospěch? Byl také okouzlující. A to byl ten problém. Okouzlil ji. Rozzuřil ji. A pak ji zase okouzlil, takže nevěděla, kdo z nich dvou je had a kdo krotitel. Plul na lodi ze svého kouzla a vzteku, ubližoval lidem a nacházel nové věci, které ho zajímaly víc, takže ty staré nechával polámané za sebou. A pak najednou to kouzlo přestalo působit. Tramvaj, která vykolejila. Vlak bez strojvůdce. Chyby se nedaly odpustit, podruhé už nešly přehlédnout a potřetí měly strašlivé následky – smrt člověka, rozsudek smrti pro jiného a nakonec téměř přišel o život další člověk. Ona sama. Jak může stále milovat člověka, který se ji pokusil zničit? Když byla s ním – a během toho dlouhého období, kdy upadal v nemilost, s ním rozhodně byla –, běsnili a bouřili se proti systému. Pečovatelské domy. Úrazová pohotovost. Blázinec. Špína. Personál, co zanedbává pacienty. Zřízenci, kteří pevně utahují svěrací kazajky. Ošetřovatelky, které se prostě dívají na druhou stranu. Lékaři, co šmelí s prášky. 9
Moč na podlaze. Výkaly na stěnách. Chovanci, spoluvězni, kteří provokují, chtějí, bijí, koušou. Záblesk vzteku, nikoli nespravedlnost, ho vzrušoval ze všeho nejvíc. Neobvyklost nové spravedlivé věci. Možnost ničit. Nebezpečná hra. Hrozba násilí. Příslib slávy. Jejich jména v titulcích. Jejich spravedlivé skutky ve slovech žáků ve školách, kteří dostávají lekci o změně. Penny, niklák, deseťák, čtvrťák, dolarovka… Jednu věc ale tajila, jediný hřích, k němuž se nikdy nepřizná – to ona zažehla první jiskru. Vždycky věřila – hluboce a s přesvědčením –, že jediným způsobem, jak změnit svět, je ho zničit.
10
20. SRPNA 2018
1 „Andreo,“ oslovila ji matka. A pak, aby vyhověla prosbě vyslovené snad už tisíckrát, řekla: „Andy.“ „Mami…“ „Nech mě domluvit, zlato.“ Laura se odmlčela. „Prosím.“ Andy přikývla a připravila se na dlouho očekávanou přednášku. Dnes je jí oficiálně jednatřicet let. Její život stagnuje. Musí se začít rozhodovat sama, a ne jen plynout s proudem. „Je to moje chyba,“ řekla Laura. Andy cítila, jak se jí okoralé rty údivem rozevírají. „Co je tvoje chyba?“ „Že jsi tady. V pasti.“ Andy rozpřáhla ruce a ukázala na restauraci. „V Rise-n-Dine?“ Matka přejela očima z temene Andyiny hlavy k rukám, které nervózně dopadly zpátky na stůl. Špinavé hnědé vlasy svázané v neupraveném culíku. Tmavé kruhy pod unavenýma očima. Nehty okousané do krve. Kosti zápěstí jako ostré výběžky. Pleť, normálně bledá, nyní sinalá jako voda, v níž se vařily párky. Do katalogu nedostatků se dal zahrnout i pracovní oděv. Tmavě modrá uniforma na Andy visela jako pytel. Trčící stříbrný odznak přišitý na náprsní kapse – palma symbolizující Belle Isle lemovaná nápisem POLICEJNÍ DISPEČINK. Skoro policajtka, ale ne tak úplně. Skoro dospělá, ale ne tak úplně. Andy proseděla pět nocí v týdnu v tmavé vlhké 13
místnosti s dalšími čtyřmi ženami, přijímala hovory na čísle 911, ověřovala espézetky a řidičské průkazy a přiřazovala případům čísla. Pak se kolem šesté ranní doplížila zpátky do matčina domu a většinu času, kdy měla být vzhůru, prospala. „Nikdy jsem ti neměla dovolit, aby ses vracela,“ řekla Laura. Andy stiskla rty. Upírala oči na zbytky žlutých vajec na talíři. „Holčičko moje.“ Laura se natáhla přes stůl, vzala dceru za ruku a čekala, až zvedne hlavu. „Vytrhla jsem tě z tvého života. Byla jsem vyděšená a sobecká.“ Matce se do očí hrnuly slzy. „Nikdy jsem tě neměla tolik potřebovat. Nikdy jsem tě neměla o tolik žádat.“ Andy zavrtěla hlavou a sklopila oči k talíři. „Zlato.“ Andy pořád vrtěla hlavou, protože jedinou další možností bylo promluvit, a kdyby promluvila, musela by říct pravdu. Matka ji nežádala vůbec o nic. Když jí Laura před třemi lety zavolala, Andy se zrovna blížila k tomu odpornému bytu ve třetím patře bez výtahu v Lower East Side a děsila se další noci v jednopokojové díře, o kterou se dělila se třemi holkami. Ani jednu neměla moc ráda, všechny byly mladší, hezčí a úspěšnější než ona. „Rakovina prsu,“ pronesla tehdy Laura; nešeptala, nemlžila, svým typickým, klidným způsobem šla rovnou k věci. „Třetí stadium. Chirurg mi odstraní nádor, a dokud budu ještě v narkóze, provede biopsii lymfatických uzlin, aby vyhodnotil…“ Laura mluvila dál, podrobně popisovala, co ji čeká, s jistou odtažitou, vědeckou konkrétností, která Andy unikala, protože její schopnost zpracovávat slova momentálně odumřela. Slyšela spíš „prs“ než „rakovina“ a okamžitě pomyslela na matčina velká ňadra. Schovaná v cudných jednodílných 14
plavkách na pláži. Vykukující z výstřihu empírových šatů na oslavě Andyiných šestnáctých narozenin, která se nesla v duchu Jane Austenové. Uvězněná v měkkých košíčcích a zařízlých kosticích podprsenek LadyComfort, když seděla na pohovce ve své logopedické ordinaci a pracovala s pacienty. Laura Oliverová nebyla žádná sexbomba, ale patřila k ženám, o nichž muži říkali, že jsou moc pěkně stavěné. Anebo to říkaly ženy, nejspíš v minulém století. Laura si nepotrpěla na make-up a perly, ale z domu vždycky odcházela s upravenými šedými vlasy, v dokonale nažehlených plátěných kalhotách a v čistém a stále pružném prádle. Andy většinu dní vůbec neopouštěla byt. Neustále se musela vracet pro něco, co zapomněla, třeba mobil nebo služební odznak, jednou dokonce i tenisky, prostě vyšla před dům v pantoflích. Kdykoli se jí v New Yorku ptali, jaká Laura je, pokaždé ji napadla věta, jíž Laura charakterizovala svou vlastní matku. Vždycky ví, kde má víčka k miskám Tupperware. Andy se ani neobtěžovala zapínat tašku. Tehdy v telefonu, dvanáct set kilometrů daleko, byl Lauřin přerývaný nádech jediným náznakem, že je to pro ni těžké. „Andreo?“ Andyiny uši, v nichž bzučely zvuky New Yorku, se soustředily znovu na matčin hlas. Rakovina. Andy se pokusila aspoň zabručet. Nedokázala to. Byl to šok. Byl to strach. Byl to neskutečný děs, protože svět se najednou přestal točit a všechno – nezdary, zklamání, hrůza Andyiny newyorské existence posledních šesti let – ustoupilo jako couvající vlna tsunami. Věci, které nikdy neměly vyplout na povrch, před ní najednou stály naprosto odhalené. Matka má rakovinu. Možná umírá. 15
Může umřít. Laura pokračovala: „Takže chemoterapie, která bude podle všeho hodně náročná.“ Byla zvyklá vyplňovat Andyino zdlouhavé mlčení a už dávno se naučila, že veškeré výčitky na toto téma obvykle skončily hádkou, nikoli pokračováním civilního rozhovoru. „Pak budu brát jeden prášek denně, to je všechno. Sedmdesát procent žen přežije pět let, takže v podstatě není čeho se bát, jen je potřeba tím projít.“ Pauza na nádech anebo snad naděje, že Andy už je připravená promluvit. „Je to dobře léčitelné, zlato, nechci, aby sis dělala starosti. Zůstaň, kde jsi. Stejně nemůžeš nic dělat.“ Zatroubilo auto. Andy zvedla hlavu. Stála jako socha na přechodu. Vykročila. Telefon ji pálil do ucha. Bylo po půlnoci. Pot jí stékal po zádech a řinul se z podpaží jako rozpuštěné máslo. Slyšela přehrávaný smích ze sitcomu, ťukající sklenice, anonymní pronikavé volání o pomoc, všechny ty zvuky, které se naučila nevnímat během prvního měsíce života ve městě. Její mlčení bylo už příliš dlouhé. Nakonec se matka ozvala: „Andreo?“ Andy otevřela ústa, aniž tušila, jaká slova z nich vyjdou. „Zlatíčko?“ hlesla matka, stále trpělivá, velkorysá a laskavá ke každému, koho kdy potkala. „Slyším hluk z ulice, jinak bych si myslela, že se spojení přerušilo.“ Znovu se odmlčela. „Andreo, já opravdu potřebuju, abys vnímala, co ti říkám. Je to důležité.“ Andy měla ústa pořád otevřená. Zápach kanalizace, který jako choroba zaplavoval její čtvrť, se jí přilepil na nosní sliznici jako rozvařené špagety připlácnuté na kuchyňskou skříňku. Zatroubilo další auto. Další žena volala o pomoc. Další pramínek potu se jí valil dolů po zádech a studil ji za gumičkou spodního prádla, jehož elastická látka byla roztržená v místě, kam jí zajel palec, když si kalhotky sundávala. 16
Andy si stále nedokázala vzpomenout, jak se jí podařilo vytrhnout z apatie, ale pamatovala si slova, která nakonec matce řekla: „Jedu domů.“ Po šesti letech ve městě se neměla čím chlubit. Tři zaměstnání, která vykonávala na poloviční úvazek, ukončila esemeskou. Průkazku na metro věnovala ženě bez domova, která jí poděkovala a pak na ni začala řvát, že je zasraná kurva. Do kufru si našly cestu jen ty nejnutnější věci: oblíbená trička, obnošené džíny, několik knížek, které přežily nejen cestu z Belle Isle, ale i další stěhování do stále odpornějších bytů. Rukavice, prošívaný zimní kabát a chlupaté klapky na uši doma potřebovat nebude. Ani se nenamáhala svléknout a vyprat povlečení na staré chesterfieldské pohovce, která jí sloužila jako postel. Za úsvitu, necelých šest hodin po matčině telefonátu vyrazila na letiště LaGuardia. Andyin život v New Yorku skončil pouhým mrknutím oka. Jediné, co nechala třem mladším a úspěšnějším spolubydlícím na památku, byl nedojezený sendvič Filet-O-Fish v lednici a nájem na příští měsíc. To bylo před třemi lety. Ve městě strávila dvojnásobnou dobu. Andy se občas neudržela a na Facebooku prohlížela profily svých bývalých spolubydlících. Poměřovala se s nimi. A trpěla. Jedna se dostala do středního managementu v módním blogu. Druhá si založila firmu a vyráběla tenisky na zakázku. Třetí umřela po kokainovém mejdanu na jachtě nějakého boháče, a přesto si Andy nemohla pomoct – když v noci brala telefony a dohadovala se s dvanáctiletým děckem, kterému připadalo zábavné volat na 911 a předstírat, že je zneužívané, připadalo jí, že to ve srovnání s bývalými spolubydlícími nikam nedotáhla. Jachta, panebože. Jachta. „Zlato?“ Matka zaklepala na stůl, aby na sebe upozornila. Skupinky lidí, které sem přišly na oběd, už prořídly. Muž 17
usazený vepředu se na ni rozzlobeně podíval přes okraj novin. „Kdepak se touláš?“ Andy znovu natáhla paže a ukázala na restauraci, ale bylo to strojené gesto. Obě věděly, kde se toulá: necelých pět kilometrů od místa, kde se narodila. Andy odjela do New Yorku s vírou, že tam konečně zazáří, jenomže nakonec vydávala přibližně stejné množství světla jako stará baterka zapomenutá v kuchyňské zásuvce. Nechtěla být herečkou ani modelkou, žádné obvyklé klišé. Nesnila o slávě. Toužila se pouze vyskytovat v blízkosti hvězd: osobní asistentka, holka, co chodí pro kafe, nosí rekvizity, maluje scénu, spravuje sociální média, patří k podpůrnému personálu, bez něhož se žádná hvězda neobejde. Chtěla se koupat v jejich záři. Být v centru dění. Znát lidi. Mít styky. Profesor na Akademii výtvarného umění a designu v Savannah jí připadal jako vcelku dobrá známost. Okouzlila ho svou vášní pro umění, tedy alespoň to tvrdil. Skutečnost, že ta slova pronesl, když spolu byli v posteli, tou dobou Andy nezajímala. Když aférku ukončila, její bohapusté tlachání o tom, že se potřebuje soustředit na kariéru, si ten chudák vyložil jako výhrůžku. Než mu stačila vysvětlit, že se nepokoušela z jeho uklouznutí vytěžit protekci, zatahal za nitky a sehnal jí místo asistentky scénografa jednoho představení u Broadwaye. U Broadwaye! Jen jednu ulici od Broadwaye! Andy zbývaly dva semestry a získala by titul v oboru divadelní technologie. Zabalila si kufry a cestou na letiště jen rychle zamávala přes rameno. Po dvou měsících představení stáhli kvůli zdrcujícím recenzím. Všichni ostatní si rychle našli práci v jiných inscenacích, až na Andy, která se přizpůsobila obyčejnému newyorskému životu. Pracovala jako servírka, venčila psy, malovala nápisy 18
na obchody, po telefonu vymáhala dluhy, nosila balíčky, obsluhovala fax, vyráběla sendviče, strkala papír do kopírky bez podpory odborů, až se z ní nakonec stala nula, mrcha, co nechala nedojedený sendvič Filet-O-Fish v lednici a měsíční nájem na kuchyňské lince a utekla do té Prdele v Georgii, nebo odkud to sakra vůbec pocházela. To jediné, co si Andy přivezla domů, byl ve skutečnosti poslední maličký střípek vlastní důstojnosti, o kterou teď přichází. Zvedla oči od vajec. „Mami.“ Musela si odkašlat, než se pustila do zpovědi. „Miluju tě za to, že to říkáš, ale není to tvoje vina. Máš pravdu, že jsem přijela domů, abych tě viděla. Ale zůstala jsem tu z jiných důvodů.“ Laura se zamračila. „Z jakých jiných důvodů? New York jsi milovala.“ New York jsem nesnášela. „Vedlo se ti tam tak dobře.“ Topila jsem se tam. „Ten kluk, co jsi s ním chodila, byl do tebe blázen.“ A do všech ostatních vagín v baráku. „Měla jsi tam tolik přátel.“ Co jsem odjela, žádný se mi neozval. „Aha,“ povzdechla si Laura. Seznam povzbudivých slov byl krátký, snad trochu zpytavý. Jako obvykle četla v Andy jako v knize. „Vždycky jsi chtěla být jiná, holčičko. Zvláštní. Jako člověk s neobvyklým darem, talentem. A pro mě a tátu jsi vždycky ta jediná.“ Andy měla chuť obrátit oči v sloup. „Díky.“ „Jsi nadaná. Jsi chytrá. A ještě víc. Jsi inteligentní.“ Andy si přejela rukama po obličeji, jako by se mohla z tohohle rozhovoru vymazat. Věděla, že je nadaná a chytrá. Problém byl, že v New Yorku byli nadaní a chytří i všichni 19
ostatní. I kluk, co pracoval v baru na rohu, byl zábavnější, rychlejší a chytřejší než ona. Laura trvala na svém. „Není nic špatného na tom být normální. Normální lidi vedou velmi smysluplné životy. Jen se podívej na mě. Člověk se nemusí zpronevěřit sám sobě, aby se měl dobře.“ „Je mi jednatřicet,“ řekla Andy, „a už tři roky jsem neměla opravdické rande. Dlužím šedesát tři tisíc dolarů na studentské půjčce, přitom jsem si titul nedodělala, a bydlím v jednopokojovém kamrlíku nad matčinou garáží.“ Vzduch se jí zastavil v nose, jak se pokusila nadechnout. Jakmile převedla dlouhý seznam do slov, kolem hrudníku se jí stáhla obruč. „Otázka nezní, co jiného můžu dělat. Otázka zní, co dalšího ještě poseru.“ „Ty nic neposíráš.“ „Mami…“ „Zvykla sis cítit se mizerně. Člověk si zvykne na všechno a na špatné věci tím spíš. Ale jediný směr vede nahoru. Ze dna už není kam spadnout.“ „Neslyšela jsi o sklepích?“ „I ve sklepě je podlaha.“ „To je zem.“ „Zem je jen jiné slovo pro podlahu.“ „Zem, to je jako šest stop pod zemí.“ „Proč jsi pořád tak morbidní?“ Andy to podráždilo a cítila, že se jí jazyk brousí jako břitva. Spolkla to. Už se s matkou nemohly hádat kvůli hodině nočního návratu, make-upu nebo upnutých džínách, a tak se přely o tomhle. Sklepy mají podlahy. Toaletní papír se z ruličky odmotává jen jedním směrem. Vidličky se do myčky skládají hroty nahoru. V samoobsluze se bere vozík, ne košík. Laura na kocoura volá „pane Perkinsi“, a on se přitom jmenuje pan Purrkins. „Nedávno jsem měla pacienta,“ začala Laura, „a přihodila se nesmírně zvláštní věc.“ 20