Dostojevzki, Tolsztoi, Toorgenef jsou laciné náhražky trvalých literárních hodnot pro lidi, kteří si nemohou dovolit číst skutečnou, čtenářsky náročnou ruskou klasiku. Hlavně v odlehlých vesnicích v pohraničí se poměrně často setkáte s lidmi, kteří mají na poličce nějakého „Čehova“ a domnívají se, že když si přečetli tyto laciné slátaniny, jsou kompetentní zasvěceně diskutovat o velkých tématech ruské klasiky, jako je Bůh, láska, nesmrtelnost, zločin, trest a smrt. S lidmi odchovanými na takových laciných kopiích ruské klasiky, neboli – jak ji novináři nedávno nazvali ruzké klaziky – se potom těžko diskutuje o velkých otázkách bytí, protože ruzká klazika sice na první pohled výběrem témat, postav a prostředí připomíná Dostojevského, Tolstého či Turgeněva, ale její hodnoty přestávají být aktuální už po druhém přečtení.
2
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA 3
Dostojevzki, Tolsztoi, Toorgenef jsou laciné náhražky trvalých literárních hodnot pro lidi, kteří si nemohou dovolit číst skutečnou, čtenářsky náročnou ruskou klasiku. Hlavně v odlehlých vesnicích v pohraničí se poměrně často setkáte s lidmi, kteří mají na poličce nějakého „Čehova“ a domnívají se, že když si přečetli tyto laciné slátaniny, jsou kompetentní zasvěceně diskutovat o velkých tématech ruské klasiky, jako je Bůh, láska, nesmrtelnost, zločin, trest a smrt. S lidmi odchovanými na takových laciných kopiích ruské klasiky, neboli – jak ji novináři nedávno nazvali ruzké klaziky – se potom těžko diskutuje o velkých otázkách bytí, protože ruzká klazika sice na první pohled výběrem témat, postav a prostředí připomíná Dostojevského, Tolstého či Turgeněva, ale její hodnoty přestávají být aktuální už po druhém přečtení.
2
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA 3
6 ILUSTROVAL PALO ČEJKA
ANTOLOGIE POVÍDEK 7
6 ILUSTROVAL PALO ČEJKA
ANTOLOGIE POVÍDEK 7
Pro J. M.
Kniha vyšla s finanční podporou Komise SLOLIA, Literárně informační centrum, Bratislava.
Copyright c OZ Brak, 2017 Copyright c Daniel Majling, 2017 Czech edition c Labyrint, 2018 Illustrations c Palo Čejka, 2018
ISBN 978-80-87260-93-7
S ruzkou klazikou jsem se poprvé setkal před pěti lety, v době, kdy se o ní nepsalo ani zdaleka tak často jako dnes. Kolegyně, která tehdy učila na FIF UK ruský jazyk a literaturu, mi jednou vyprávěla bizarní historku o studentovi, jenž jí na zkoušce z klasické ruské literatury zasvěceně a sebevědomě převyprávěl jakýsi nechutný příběh plný fekálního humoru a těch nejzvrácenějších obscénností a bohorovně tvrdil, že ho napsal Dostojevskij. Kolegyně by to za jiných okolností pokládala za obyčejnou drzost studenta, který se nepřipravil na zkoušku a snaží se blafovat. Jenže on zrovna patřil k těm nejpoctivějším v ročníku a nikdy předtím si u něho takového počínání nevšimla. Brzy bych na tuto příhodu zapomněl, kdybych si asi o rok později nepřečetl v novinách zprávu o kamionu, který celní správa zadržela na hraničním přechodu. Celníci tam poměrně často narazí na kamion, vezoucí laciné kopie značkového oblečení z Číny (adidad, nikhe). Tentokrát se ovšem v kamionu nenacházely kopie oděvů ani parfémů – byly tam knihy! Dostojevzki, Tolsztoi, Toorgenef – laciné náhražky trvalých literárních hodnot pro lidi, kteří si nemohou dovolit číst skutečnou, čtenářsky náročnou ruskou klasiku. Můj známý, novinář, mi řekl, že hlavně v odlehlých pohraničních vesnicích se poměrně často setkal s lidmi, již měli na poličce nějakého „Čehova“. Mysleli si, že když si přečetli tyto laciné slátaniny, jsou kompetentní zasvěceně diskutovat o velkých tématech ruské klasiky, jako je Bůh, láska, nesmrtelnost, zločin, trest a smrt. Nenechali si vysvětlit, že skutečný Čechov má ve jménu jedno „c“ navíc a že nikdy nenapsal obscénní povídku o kozákovi, jehož nejvěrnějším druhem je jeho kůň. (Nebudu raději rozvádět, o čem ta povídka byla.) S lidmi odchovanými na takových laciných kopiích ruské klasiky, neboli – jak ji novináři nedávno nazvali – ruzké klaziky, se potom těžko diskutuje o vel-
předmluva
9
Pro J. M.
Kniha vyšla s finanční podporou Komise SLOLIA, Literárně informační centrum, Bratislava.
Copyright c OZ Brak, 2017 Copyright c Daniel Majling, 2017 Czech edition c Labyrint, 2018 Illustrations c Palo Čejka, 2018
ISBN 978-80-87260-93-7
S ruzkou klazikou jsem se poprvé setkal před pěti lety, v době, kdy se o ní nepsalo ani zdaleka tak často jako dnes. Kolegyně, která tehdy učila na FIF UK ruský jazyk a literaturu, mi jednou vyprávěla bizarní historku o studentovi, jenž jí na zkoušce z klasické ruské literatury zasvěceně a sebevědomě převyprávěl jakýsi nechutný příběh plný fekálního humoru a těch nejzvrácenějších obscénností a bohorovně tvrdil, že ho napsal Dostojevskij. Kolegyně by to za jiných okolností pokládala za obyčejnou drzost studenta, který se nepřipravil na zkoušku a snaží se blafovat. Jenže on zrovna patřil k těm nejpoctivějším v ročníku a nikdy předtím si u něho takového počínání nevšimla. Brzy bych na tuto příhodu zapomněl, kdybych si asi o rok později nepřečetl v novinách zprávu o kamionu, který celní správa zadržela na hraničním přechodu. Celníci tam poměrně často narazí na kamion, vezoucí laciné kopie značkového oblečení z Číny (adidad, nikhe). Tentokrát se ovšem v kamionu nenacházely kopie oděvů ani parfémů – byly tam knihy! Dostojevzki, Tolsztoi, Toorgenef – laciné náhražky trvalých literárních hodnot pro lidi, kteří si nemohou dovolit číst skutečnou, čtenářsky náročnou ruskou klasiku. Můj známý, novinář, mi řekl, že hlavně v odlehlých pohraničních vesnicích se poměrně často setkal s lidmi, již měli na poličce nějakého „Čehova“. Mysleli si, že když si přečetli tyto laciné slátaniny, jsou kompetentní zasvěceně diskutovat o velkých tématech ruské klasiky, jako je Bůh, láska, nesmrtelnost, zločin, trest a smrt. Nenechali si vysvětlit, že skutečný Čechov má ve jménu jedno „c“ navíc a že nikdy nenapsal obscénní povídku o kozákovi, jehož nejvěrnějším druhem je jeho kůň. (Nebudu raději rozvádět, o čem ta povídka byla.) S lidmi odchovanými na takových laciných kopiích ruské klasiky, neboli – jak ji novináři nedávno nazvali – ruzké klaziky, se potom těžko diskutuje o vel-
předmluva
9
kých otázkách bytí, protože ruzká klazika sice na první pohled výběrem témat, postav a prostředí připomíná Dostojevského, Tolstého či Turgeněva, ale její hodnoty přestávají být aktuální už po druhém přečtení. Pár měsíců po objevení kamionu s falešnou ruskou klasikou mě přítel z nevládní organizace upozornil na nelidské podmínky, v nichž je tato falešná klasika psána. Autoři, kteří se pančováním ruské klasiky živí, se prý pravidelně účastní tvůrčích kempů v odlehlých končinách severovýchodní Číny. Zprávy o těchto táborech přinesl začátkem minulého roku reportér Amnesty International, jenž v jednom z takových kempů jistý čas pobýval, vydávaje se za emeritního profesora ruské literatury se specializací na Gončarova. Do táborů přijímají většinou emeritní profesory literatury, nejlépe epileptiky, které nutí pít litry vodky, zakládat anarchistické kroužky a hádat se o existenci Boha, aby se co nejvíce přiblížili životním podmínkám, v nichž vznikala skutečná ruská klasika. Směšné honoráře, které si vydělají psaním, je nutí prohrávat v místním kasinu, věrné replice toho z Baden-Badenu, kde rozházel své honoráře F. M. Dostojevskij. Když už staří a vyčerpaní spisovatelé nedokážou psát, pustí mezi ně ještě krásnou cynickou osudovou ženu, která jim vyrve z hrudi srdce a poslední román. Pro našeho čtenáře je na tomto případu pikantní, že do psaní podobných literárních falzifikátů byl zapojený i jistý zdejší literát. S ohledem na jeho rodinu jméno tohoto literárního nádeníka neuvádím, nicméně tento člověk si vytrpěl své. Před nedávnem zemřel na zápal plic způsobený velkým nervovým vypětím. Byl to údajně skvělý imitátor Solženicyna a Bunina. (Rozhovor s ním uveřejňujeme v doslovu k této publikaci, snad čtenáři umožní alespoň trochu nahlédnout do mysli člověka, který je životními okolnostmi přinucen falšovat skutečné hodnoty a předstírat, že je klasik.)
10
předmluva
Předkládáme tedy veřejnosti tento útlý svazeček – antologii ruzké klaziky, nejen jako svědectví o bizarnosti jedné slepé uličky, do níž současnou literaturu zahnal bezbřehý kapitalismus, ale také – a to zejména – jako varování pro další generace literátů. Daniel Majling, editor
předmluva
11
kých otázkách bytí, protože ruzká klazika sice na první pohled výběrem témat, postav a prostředí připomíná Dostojevského, Tolstého či Turgeněva, ale její hodnoty přestávají být aktuální už po druhém přečtení. Pár měsíců po objevení kamionu s falešnou ruskou klasikou mě přítel z nevládní organizace upozornil na nelidské podmínky, v nichž je tato falešná klasika psána. Autoři, kteří se pančováním ruské klasiky živí, se prý pravidelně účastní tvůrčích kempů v odlehlých končinách severovýchodní Číny. Zprávy o těchto táborech přinesl začátkem minulého roku reportér Amnesty International, jenž v jednom z takových kempů jistý čas pobýval, vydávaje se za emeritního profesora ruské literatury se specializací na Gončarova. Do táborů přijímají většinou emeritní profesory literatury, nejlépe epileptiky, které nutí pít litry vodky, zakládat anarchistické kroužky a hádat se o existenci Boha, aby se co nejvíce přiblížili životním podmínkám, v nichž vznikala skutečná ruská klasika. Směšné honoráře, které si vydělají psaním, je nutí prohrávat v místním kasinu, věrné replice toho z Baden-Badenu, kde rozházel své honoráře F. M. Dostojevskij. Když už staří a vyčerpaní spisovatelé nedokážou psát, pustí mezi ně ještě krásnou cynickou osudovou ženu, která jim vyrve z hrudi srdce a poslední román. Pro našeho čtenáře je na tomto případu pikantní, že do psaní podobných literárních falzifikátů byl zapojený i jistý zdejší literát. S ohledem na jeho rodinu jméno tohoto literárního nádeníka neuvádím, nicméně tento člověk si vytrpěl své. Před nedávnem zemřel na zápal plic způsobený velkým nervovým vypětím. Byl to údajně skvělý imitátor Solženicyna a Bunina. (Rozhovor s ním uveřejňujeme v doslovu k této publikaci, snad čtenáři umožní alespoň trochu nahlédnout do mysli člověka, který je životními okolnostmi přinucen falšovat skutečné hodnoty a předstírat, že je klasik.)
10
předmluva
Předkládáme tedy veřejnosti tento útlý svazeček – antologii ruzké klaziky, nejen jako svědectví o bizarnosti jedné slepé uličky, do níž současnou literaturu zahnal bezbřehý kapitalismus, ale také – a to zejména – jako varování pro další generace literátů. Daniel Majling, editor
předmluva
11
Když hlavní redaktorka velkého petrohradského nakladatelství Obzor Larisa Dmitrijevna Glodková slušně, ale důrazně odmítla vyznání lásky Lva Lvoviče, jednoho z největších žijících ruských spisovatelů, viděla, jak se tento velikán před ní v kanceláři doslova zmenšil. Možná to bylo tím, že mu splasklo ego, nafouklé tlupou kritiků do gigantických rozměrů, nebo to bylo tím, že láska skutečně naplňovala během těchto dnů nitro Lva Lvoviče, a když jí Larisa pohrdla, zabila tím velkou část samotného Lva. Zkrátka a dobře maličký, lehoučký a prázdný Lev Lvovič jen cosi zahuhlal, otočil se a vyšel z redakce jako spráskaný pes. Přestože ji fyzicky nikdy nepřitahoval, za jiných okolností by možná Larisa podlehla pokušení ukazovat se na večírcích s nejobletovanějším žijícím literátem, ale v momentální situaci nemohla jinak než jeho lásku odmítnout. Její srdce bylo už zadané. Sama totiž několik měsíců tajně milovala Genadije Samsonova, šéfredaktora nakladatelství Obzor. Milovala jeho melancholický pohled, jímž si prohlížel rukopisy mladých, začínajících autorů, jeho jemné a kultivované pohyby, když bral se stolu svou korektorskou tužku. Milovala ovšem i jeho autoritu, když se autorům zlomyslně posmíval a bez váhání házel do ohně slátaniny, nad kterými nějaký začínající pisálek seděl možná celé měsíce a o nichž věřil, že se mu do nich podařilo vměstnat celou podstatu všehomíra. Larisa Dmitrijevna zkrátka milovala Genadije jako takového, jeho citlivou i agresivní stránku. To, co Larisa nedokázala pochopit, byla skutečnost, že Genadijův nejoblíbenější autor byl právě Lev Lvovič. Genadij neměl
12
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA
13
Když hlavní redaktorka velkého petrohradského nakladatelství Obzor Larisa Dmitrijevna Glodková slušně, ale důrazně odmítla vyznání lásky Lva Lvoviče, jednoho z největších žijících ruských spisovatelů, viděla, jak se tento velikán před ní v kanceláři doslova zmenšil. Možná to bylo tím, že mu splasklo ego, nafouklé tlupou kritiků do gigantických rozměrů, nebo to bylo tím, že láska skutečně naplňovala během těchto dnů nitro Lva Lvoviče, a když jí Larisa pohrdla, zabila tím velkou část samotného Lva. Zkrátka a dobře maličký, lehoučký a prázdný Lev Lvovič jen cosi zahuhlal, otočil se a vyšel z redakce jako spráskaný pes. Přestože ji fyzicky nikdy nepřitahoval, za jiných okolností by možná Larisa podlehla pokušení ukazovat se na večírcích s nejobletovanějším žijícím literátem, ale v momentální situaci nemohla jinak než jeho lásku odmítnout. Její srdce bylo už zadané. Sama totiž několik měsíců tajně milovala Genadije Samsonova, šéfredaktora nakladatelství Obzor. Milovala jeho melancholický pohled, jímž si prohlížel rukopisy mladých, začínajících autorů, jeho jemné a kultivované pohyby, když bral se stolu svou korektorskou tužku. Milovala ovšem i jeho autoritu, když se autorům zlomyslně posmíval a bez váhání házel do ohně slátaniny, nad kterými nějaký začínající pisálek seděl možná celé měsíce a o nichž věřil, že se mu do nich podařilo vměstnat celou podstatu všehomíra. Larisa Dmitrijevna zkrátka milovala Genadije jako takového, jeho citlivou i agresivní stránku. To, co Larisa nedokázala pochopit, byla skutečnost, že Genadijův nejoblíbenější autor byl právě Lev Lvovič. Genadij neměl
12
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA
13
díla Lva Lvoviče pouze rád, on jimi byl doslova posedlý. Hned jak přišla do redakce obálka s jeho novým rukopisem, Genadije přestal zajímat okolní svět a následující dny byl jako v transu. Mezi námi – Genadijova láska k dílu Lva Lvoviče byla pravděpodobně jen přenosem homosexuálních citů, které k tomuto spisovateli choval, ale Larisa to nemohla tušit a netušil to možná ani Genadij, protože v čase, kdy se tento příběh odehrával, lidstvo o latentních homosexuálech ještě moc nevědělo. V době Larisina odmítnutí se Genadij už několik dnů těšil na nový rukopis Lva Lvoviče. Hodně si od něj sliboval. Měl to být velký společenský román o revoluci. Dar velkého spisovatele svému lidu k čtyřicátému výročí slavných událostí. Rukopis však nepřicházel a Genadij každý den marně kontroloval poštu. Rukopis nedorazil ani za týden, ani za dva týdny, dokonce ani za měsíc. Lev celou tu dobu ležel doma ve své pracovně a nemohl psát. Stále myslel na Larisu, a protože mohl psát jen o smrti a lásce – jediných tématech, o nichž má smysl psát –, každý pokus napsat byť jen pár vět mu bolestně připomínal jeho vlastní milostné selhání. Když ho znepokojený Genadij Samsonov po měsíci navštívil, ležel schoulený na posteli ve stále stejném oblečení a až ke dveřím se z něj linul takový zápach, že Genadij musel otevřít okno, aby se v místnosti dalo vydržet. Genadijovi trvalo půl hodiny, než ze Lva vypáčil příčinu jeho melancholie – nešťastnou lásku k Larise. Genadij se rozzuřil k nepříčetnosti a ještě zatepla – poháněn napůl hněvem, napůl žárlivostí – běžel za svou podřízenou a pořádně jí vyčinil, nadávaje jí do obyčejných provinčních maloměšťáckých kurev, které se neumí rozejít elegantně až poté, co génia inspirují k výkonu… On sám je prý šokován, jak se mohl největší ruský spisovatel zamilovat do takové nepoetické, tupé, primitivní ženy, do níž by on osobně nestrčil svůj úd, ani kdyby tím měl zachránit vlastní matku před popravou… A tak dále, a tak dále… Ano, Larisu jeho slova poněkud ranila. Po Genadijově odchodu se nejprve rozplakala, ale protože nemohla připustit, že Gena-
14
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA
dij může být takový hulvát, aby měl podobná slova z vlastní hlavy, namluvila si, že ve svém výlevu jen citoval zatrpklého Lva Lvoviče. Okamžitě Lvovi zatelefonovala, že je ta nejodpornější špína, jakou kdy potkala, prý doufala, že je aspoň trochu muž, který jí dokáže říct věci přímo do očí, a ne vůl, který ji pomluví před druhými, a že by s ním nechtěla nic mít, ani kdyby byl posledním mužem na zemi. Svůj telefonát zakončila slovy: „Alespoň se oběs jako chlap!“ Takže když Genadij Samsonov přiběhl o čtvrt hodiny později do bytu Lva Lvoviče, aby mu zvěstoval, že se za jeho bolestné odmítnutí pomstil a vše je zase v pořádku, nalezl spisovatele v ještě těžší depresi, než ho zanechal. Takto byla celá trojice citově i profesionálně paralyzovaná. Genadij a s ním celý literární svět marně čekal na další dílo Lva Lvoviče; Lev se marně snažil rozfoukat plamínek lásky v srdci Larisy Dmitrijevny a Larisa marně čekala na den, kdy ji Genadij Samsonov přestane v redakci ignorovat. Po dvou měsících vzájemného týrání Larisu napadl způsob, jak tento gordický uzel rozetnout, aby Lev začal psát a zároveň se aspoň částečně naplnila jeho touha po jejím těle; aby ona začala znovu vydávat a aspoň trochu si jí všiml Genadij Samsonov; a aby Genadij Samsonov mohl číst svého milovaného autora a naplnil přitom redaktorčinu touhu po něze. Ještě týž den zašla Larisa za Lvem. Nemohl uvěřit vlastním očím, když ji spatřil stát na prahu svého bytu. Ještě méně však svým očím věřil to, že si Larisa před ním skutečně rozepla nejsvrchnější knoflík na blůzce a vyzvala ho, aby začal psát na její krk. Cokoliv. První příběh, který ho napadne. Šokovaný Lev uchopil do ruky pero a rozechvělou rukou napsal na krk Larisy Dmitrijevny prvních několik vět o jakési komsomolce z Podněsteří, jež se narodila chromému otci – pijanovi – a epileptické matce – morfinistce. Když popsal krk tímto stručným náčrtem hlavní hrdinky, Larisa rozepla další dva knoflíky a svlékla si blůzku. Další věty o komsomolčině neradostném dětství se vlnily okolo Larisiny klíční kosti. Larisina kůže byla hebká,
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA
15
díla Lva Lvoviče pouze rád, on jimi byl doslova posedlý. Hned jak přišla do redakce obálka s jeho novým rukopisem, Genadije přestal zajímat okolní svět a následující dny byl jako v transu. Mezi námi – Genadijova láska k dílu Lva Lvoviče byla pravděpodobně jen přenosem homosexuálních citů, které k tomuto spisovateli choval, ale Larisa to nemohla tušit a netušil to možná ani Genadij, protože v čase, kdy se tento příběh odehrával, lidstvo o latentních homosexuálech ještě moc nevědělo. V době Larisina odmítnutí se Genadij už několik dnů těšil na nový rukopis Lva Lvoviče. Hodně si od něj sliboval. Měl to být velký společenský román o revoluci. Dar velkého spisovatele svému lidu k čtyřicátému výročí slavných událostí. Rukopis však nepřicházel a Genadij každý den marně kontroloval poštu. Rukopis nedorazil ani za týden, ani za dva týdny, dokonce ani za měsíc. Lev celou tu dobu ležel doma ve své pracovně a nemohl psát. Stále myslel na Larisu, a protože mohl psát jen o smrti a lásce – jediných tématech, o nichž má smysl psát –, každý pokus napsat byť jen pár vět mu bolestně připomínal jeho vlastní milostné selhání. Když ho znepokojený Genadij Samsonov po měsíci navštívil, ležel schoulený na posteli ve stále stejném oblečení a až ke dveřím se z něj linul takový zápach, že Genadij musel otevřít okno, aby se v místnosti dalo vydržet. Genadijovi trvalo půl hodiny, než ze Lva vypáčil příčinu jeho melancholie – nešťastnou lásku k Larise. Genadij se rozzuřil k nepříčetnosti a ještě zatepla – poháněn napůl hněvem, napůl žárlivostí – běžel za svou podřízenou a pořádně jí vyčinil, nadávaje jí do obyčejných provinčních maloměšťáckých kurev, které se neumí rozejít elegantně až poté, co génia inspirují k výkonu… On sám je prý šokován, jak se mohl největší ruský spisovatel zamilovat do takové nepoetické, tupé, primitivní ženy, do níž by on osobně nestrčil svůj úd, ani kdyby tím měl zachránit vlastní matku před popravou… A tak dále, a tak dále… Ano, Larisu jeho slova poněkud ranila. Po Genadijově odchodu se nejprve rozplakala, ale protože nemohla připustit, že Gena-
14
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA
dij může být takový hulvát, aby měl podobná slova z vlastní hlavy, namluvila si, že ve svém výlevu jen citoval zatrpklého Lva Lvoviče. Okamžitě Lvovi zatelefonovala, že je ta nejodpornější špína, jakou kdy potkala, prý doufala, že je aspoň trochu muž, který jí dokáže říct věci přímo do očí, a ne vůl, který ji pomluví před druhými, a že by s ním nechtěla nic mít, ani kdyby byl posledním mužem na zemi. Svůj telefonát zakončila slovy: „Alespoň se oběs jako chlap!“ Takže když Genadij Samsonov přiběhl o čtvrt hodiny později do bytu Lva Lvoviče, aby mu zvěstoval, že se za jeho bolestné odmítnutí pomstil a vše je zase v pořádku, nalezl spisovatele v ještě těžší depresi, než ho zanechal. Takto byla celá trojice citově i profesionálně paralyzovaná. Genadij a s ním celý literární svět marně čekal na další dílo Lva Lvoviče; Lev se marně snažil rozfoukat plamínek lásky v srdci Larisy Dmitrijevny a Larisa marně čekala na den, kdy ji Genadij Samsonov přestane v redakci ignorovat. Po dvou měsících vzájemného týrání Larisu napadl způsob, jak tento gordický uzel rozetnout, aby Lev začal psát a zároveň se aspoň částečně naplnila jeho touha po jejím těle; aby ona začala znovu vydávat a aspoň trochu si jí všiml Genadij Samsonov; a aby Genadij Samsonov mohl číst svého milovaného autora a naplnil přitom redaktorčinu touhu po něze. Ještě týž den zašla Larisa za Lvem. Nemohl uvěřit vlastním očím, když ji spatřil stát na prahu svého bytu. Ještě méně však svým očím věřil to, že si Larisa před ním skutečně rozepla nejsvrchnější knoflík na blůzce a vyzvala ho, aby začal psát na její krk. Cokoliv. První příběh, který ho napadne. Šokovaný Lev uchopil do ruky pero a rozechvělou rukou napsal na krk Larisy Dmitrijevny prvních několik vět o jakési komsomolce z Podněsteří, jež se narodila chromému otci – pijanovi – a epileptické matce – morfinistce. Když popsal krk tímto stručným náčrtem hlavní hrdinky, Larisa rozepla další dva knoflíky a svlékla si blůzku. Další věty o komsomolčině neradostném dětství se vlnily okolo Larisiny klíční kosti. Larisina kůže byla hebká,
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA
15
ale pevná a pružná, hrot pera na ní zanechával zřetelnou stopu. Lev tušil, co bude následovat dál, ale nechtěl tomu věřit. Jenže Larisa si skutečně svlékla podprsenku, čímž se před Lvem rozlil dostatečný prostor na to, aby rozvinul děj a postavám vdechl život. Když se řádek jemně stáčel okolo její bradavky, do života mladé komsomolky právě vstupoval mladý kozák Feďka. Na břichu Larisy Dmitrijevny se Lev blýsknul detailními popisy prostředí, šuměly tam břízy, říčka se malebně klikatila okolo vesničky, po nebi pluly bílé obláčky. Typické ticho před bouří. Bělogvardějci začali masakrovat těhotné a znásilňovat nezletilé až těsně nad ohanbím, kozáčtí koně přeskakovali jizvu po Larisině operaci slepého střeva. Lev se dostal až k Larisiným kalhotkám. Pod jejich okrajem vyčnívalo několik chloupků. Vše bylo připravené na vyvrcholení první kapitoly. Larisa si pomalu, ale věcně a bez jakéhokoliv náznaku koketérie sundala kalhotky. Vrcholně vzrušený Lev psal jako šílený. Řádky jako stádo koní přeskakovaly rýhu, která na Larisině kůži zůstala po gumičce od kalhotek, a hnaly se ke svému cíli. Ještě nikdy Lev nenapsal nic, co tak mocně a nervně pulzovalo životem, jako právě závěr první kapitoly příběhu o mladé komsomolce. Když byla Larisa Dmitrijevna celá popsaná, oblékla si lehké vzdušné šaty, aby text nerozmazala, a pospíchala do nakladatelství. Genadij Samsonov seděl nehnutě za svým stolem. Byl zachmuřený a depresivní a už od oběda popíjel. Lahev vodky, která před ním stála, byla téměř prázdná. Když do opuštěné redakce vešla Larisa Dmitrijevna, odbyl ji krátkým, opovržlivým pohledem. Nesnášel tu přízemní ženskou. A když mu Larisa řekla, že mu nese první kapitolu nového románu Lva Lvoviče, v první chvíli jí nevěřil. „Kde?“ otázal se a obočí mu vystřelilo doprostřed čela. Když si Larisa začala svlékat tu směšnou tógu, do níž byla zahalená, byl Genadij přesvědčen, že se ta hloupá ženská jen opila a teď ho přišla do redakce svádět. Ke svému obrovskému údivu ovšem pod šaty skutečně spatřil něco jako text. Larisa k němu přistoupila
16
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA
dostatečně blízko, aby mohl přečíst první věty budoucího románu. Když na své kůži ucítila Genadijův vzrušený dech, věděla, že rozpoznal Lvův rukopis. Genadij uchopil Larisu do svých silných, chlupatých rukou a opatrně ji položil na psací stůl. Prsty něžně klouzal po řádcích na Larisině kůži. Přímo na jejím těle zanášel korektury a Larisa šťastně vzdychala, když na ní Genadij škrtl nejasnou větnou konstrukci nebo opravil pravopisnou chybu. Okouzlený jejím pohlavím, psal Lev na intimních partiích redaktorky droboučkým písmem, takže i Genadij se v těchto místech zdržel nejdéle. Musel si na hustě nakupené řádky vzít lupu a ukazovat na ně při čtení prstem, až přivedl Larisu na vrchol rozkoše. Když bylo po všem, Genadij si Larisu přečetl ještě jednou a pak celý text pečlivě přepsal na stroji. Takto se Larise podařilo spojit Genadijovu lásku ke knihám s jejím vlastním tělem. A protože Lev byl poměrně náruživý spisovatel a k Larisinu podbřišku se musel propsat nejméně jednou za dva dny, román v tomto zvláštním intelektuálně-sexuálním trojsvazku narůstal. Bohužel nic netrvá věčně a 31. ledna 1956 nastal den, který může za to, že jeden z největších románů naší národní literatury zůstal nedokončený. Komsomolka právě sama s revolverem vzdorovala jednotce bělogvardějců, když Genadij Samsonov narazil v textu na něco, na co u Lva nebyl zvyklý. Lev psal v jasných, jednoduchých větách. Jen málokdy používal dlouhá souvětí. A pokud je použil, odděloval věty jen obyčejnými čárkami. Najednou ovšem Genadij narazil na Larisině levém prsu na středník. Lev nikdy nepoužíval středník. Genadij si celou větu ještě jednou přečetl, ale neobjevil jediný důvod, proč by měla být rozdělena právě středníkem, a nikoli obyčejnou čárkou. Co si to jen ten Lev vymyslel, blesklo mu hlavou. Genadij byl autoritativní redaktor, jazykový purista, který by si nikdy neodpustil, že vypustil do světa text s gramatickou chybou, a tak rázným pohybem středník přeškrtl. Bohužel v domnění, že jde o nesprávně použitou interpunkci, přeškrtl na kůži Larisy Dmitrijevny mateřské znamén-
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA
17
ale pevná a pružná, hrot pera na ní zanechával zřetelnou stopu. Lev tušil, co bude následovat dál, ale nechtěl tomu věřit. Jenže Larisa si skutečně svlékla podprsenku, čímž se před Lvem rozlil dostatečný prostor na to, aby rozvinul děj a postavám vdechl život. Když se řádek jemně stáčel okolo její bradavky, do života mladé komsomolky právě vstupoval mladý kozák Feďka. Na břichu Larisy Dmitrijevny se Lev blýsknul detailními popisy prostředí, šuměly tam břízy, říčka se malebně klikatila okolo vesničky, po nebi pluly bílé obláčky. Typické ticho před bouří. Bělogvardějci začali masakrovat těhotné a znásilňovat nezletilé až těsně nad ohanbím, kozáčtí koně přeskakovali jizvu po Larisině operaci slepého střeva. Lev se dostal až k Larisiným kalhotkám. Pod jejich okrajem vyčnívalo několik chloupků. Vše bylo připravené na vyvrcholení první kapitoly. Larisa si pomalu, ale věcně a bez jakéhokoliv náznaku koketérie sundala kalhotky. Vrcholně vzrušený Lev psal jako šílený. Řádky jako stádo koní přeskakovaly rýhu, která na Larisině kůži zůstala po gumičce od kalhotek, a hnaly se ke svému cíli. Ještě nikdy Lev nenapsal nic, co tak mocně a nervně pulzovalo životem, jako právě závěr první kapitoly příběhu o mladé komsomolce. Když byla Larisa Dmitrijevna celá popsaná, oblékla si lehké vzdušné šaty, aby text nerozmazala, a pospíchala do nakladatelství. Genadij Samsonov seděl nehnutě za svým stolem. Byl zachmuřený a depresivní a už od oběda popíjel. Lahev vodky, která před ním stála, byla téměř prázdná. Když do opuštěné redakce vešla Larisa Dmitrijevna, odbyl ji krátkým, opovržlivým pohledem. Nesnášel tu přízemní ženskou. A když mu Larisa řekla, že mu nese první kapitolu nového románu Lva Lvoviče, v první chvíli jí nevěřil. „Kde?“ otázal se a obočí mu vystřelilo doprostřed čela. Když si Larisa začala svlékat tu směšnou tógu, do níž byla zahalená, byl Genadij přesvědčen, že se ta hloupá ženská jen opila a teď ho přišla do redakce svádět. Ke svému obrovskému údivu ovšem pod šaty skutečně spatřil něco jako text. Larisa k němu přistoupila
16
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA
dostatečně blízko, aby mohl přečíst první věty budoucího románu. Když na své kůži ucítila Genadijův vzrušený dech, věděla, že rozpoznal Lvův rukopis. Genadij uchopil Larisu do svých silných, chlupatých rukou a opatrně ji položil na psací stůl. Prsty něžně klouzal po řádcích na Larisině kůži. Přímo na jejím těle zanášel korektury a Larisa šťastně vzdychala, když na ní Genadij škrtl nejasnou větnou konstrukci nebo opravil pravopisnou chybu. Okouzlený jejím pohlavím, psal Lev na intimních partiích redaktorky droboučkým písmem, takže i Genadij se v těchto místech zdržel nejdéle. Musel si na hustě nakupené řádky vzít lupu a ukazovat na ně při čtení prstem, až přivedl Larisu na vrchol rozkoše. Když bylo po všem, Genadij si Larisu přečetl ještě jednou a pak celý text pečlivě přepsal na stroji. Takto se Larise podařilo spojit Genadijovu lásku ke knihám s jejím vlastním tělem. A protože Lev byl poměrně náruživý spisovatel a k Larisinu podbřišku se musel propsat nejméně jednou za dva dny, román v tomto zvláštním intelektuálně-sexuálním trojsvazku narůstal. Bohužel nic netrvá věčně a 31. ledna 1956 nastal den, který může za to, že jeden z největších románů naší národní literatury zůstal nedokončený. Komsomolka právě sama s revolverem vzdorovala jednotce bělogvardějců, když Genadij Samsonov narazil v textu na něco, na co u Lva nebyl zvyklý. Lev psal v jasných, jednoduchých větách. Jen málokdy používal dlouhá souvětí. A pokud je použil, odděloval věty jen obyčejnými čárkami. Najednou ovšem Genadij narazil na Larisině levém prsu na středník. Lev nikdy nepoužíval středník. Genadij si celou větu ještě jednou přečetl, ale neobjevil jediný důvod, proč by měla být rozdělena právě středníkem, a nikoli obyčejnou čárkou. Co si to jen ten Lev vymyslel, blesklo mu hlavou. Genadij byl autoritativní redaktor, jazykový purista, který by si nikdy neodpustil, že vypustil do světa text s gramatickou chybou, a tak rázným pohybem středník přeškrtl. Bohužel v domnění, že jde o nesprávně použitou interpunkci, přeškrtl na kůži Larisy Dmitrijevny mateřské znamén-
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA
17
ko. Znaménko začalo krvácet a hnisat. Larisa dostala rakovinu kůže, jež navzdory úsilí petrohradských lékařů velmi rychle metastazovala do ledvin, plic a jater. Do dvou měsíců Larisa zemřela. Ani Genadij, ani Lev nedokázali na její pohřeb přijít. Trochu nadsazeně můžeme prohlásit, že příčinou její smrti byla láska k literatuře.
18
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA
Lev se pokoušel psát na těla jiných žen, které potkal při svých stále častějších toulkách po barech. Dokonce se mu nabídlo i několik kritiček, aby psal na jejich bledou, neduživou kůži. A Lev skutečně popsal celé desítky žen, jenže ty příběhy se nikdy nepřiblížily vášnivosti a ohni nedokončeného románu o mladé komsomolce z Podněsteří, který psal na tělo nebohé Larisy Dmitrijevny.
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA
19
ko. Znaménko začalo krvácet a hnisat. Larisa dostala rakovinu kůže, jež navzdory úsilí petrohradských lékařů velmi rychle metastazovala do ledvin, plic a jater. Do dvou měsíců Larisa zemřela. Ani Genadij, ani Lev nedokázali na její pohřeb přijít. Trochu nadsazeně můžeme prohlásit, že příčinou její smrti byla láska k literatuře.
18
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA
Lev se pokoušel psát na těla jiných žen, které potkal při svých stále častějších toulkách po barech. Dokonce se mu nabídlo i několik kritiček, aby psal na jejich bledou, neduživou kůži. A Lev skutečně popsal celé desítky žen, jenže ty příběhy se nikdy nepřiblížily vášnivosti a ohni nedokončeného románu o mladé komsomolce z Podněsteří, který psal na tělo nebohé Larisy Dmitrijevny.
LÁSKA JE MOCNÁ ČARODĚJKA
19
(životopisná črta)
Když se Ivan Andrejevič Krylov, známý ruský spisovatel, vrátil domů, musel si otevřít lahev vodky. Už ho unavovalo pátrání po tom, proč jeho povídky považují všichni kritici i čtenáři za bajky. Usmíval se, když mu to říkali na literárních soirée v salonech, přikyvoval, když o tom přednášeli na univerzitě, a souhlasně mumlal skromné odpovědi na komplimenty, které se vztahovaly na jeho údajně bajkařskou tvorbu, ale nerozuměl tomu. „Proč moje povídky všichni považují za bajky?“ zeptal se svého nejlepšího přítele, jenž potichu proklouzl dveřmi do pokoje. „Netuším,“ odvětil jeho pes Dmitrij Fjodorič1 a poškrábal se zadní nohou za uchem. „Jsou to idioti,“ dodal pes. Krylov jen mávl rukou a oknem pozoroval březový háj v dálce. „Čert je vem. Co s nimi nadělám.“ Musel se smířit s tím, že zásluhy za objevení klasické realistické povídky shrábne místo něj nějaký netalentovaný diletant, který o realitě, skutečné realitě, o všech jejích vrstvách, záhybech a labyrintech, neví nic. Krylov si nalil další sklenku, dívajíce se oknem ven na širou krajinu. Schylovalo se k bouřce. Břízami v háji lomcoval vítr. Dmitrij Fjodorič se od sporáku úkosem zadíval na Krylova. Znal spisovatele příliš dobře na to, aby věděl, že za jeho špatnou náladou není jen chybný úsudek, který si o jeho tvorbě vytvořila literární obec. Ne. Věděl, že Krylova mnohem více sužuje neopětovaná láska Naděždy Semjonovny. 1 Správně Fjodorovič. Autor povídky se nenamáhal ověřit ani takovou trivialitu.
20
umění milovat
umění milovat
21
(životopisná črta)
Když se Ivan Andrejevič Krylov, známý ruský spisovatel, vrátil domů, musel si otevřít lahev vodky. Už ho unavovalo pátrání po tom, proč jeho povídky považují všichni kritici i čtenáři za bajky. Usmíval se, když mu to říkali na literárních soirée v salonech, přikyvoval, když o tom přednášeli na univerzitě, a souhlasně mumlal skromné odpovědi na komplimenty, které se vztahovaly na jeho údajně bajkařskou tvorbu, ale nerozuměl tomu. „Proč moje povídky všichni považují za bajky?“ zeptal se svého nejlepšího přítele, jenž potichu proklouzl dveřmi do pokoje. „Netuším,“ odvětil jeho pes Dmitrij Fjodorič1 a poškrábal se zadní nohou za uchem. „Jsou to idioti,“ dodal pes. Krylov jen mávl rukou a oknem pozoroval březový háj v dálce. „Čert je vem. Co s nimi nadělám.“ Musel se smířit s tím, že zásluhy za objevení klasické realistické povídky shrábne místo něj nějaký netalentovaný diletant, který o realitě, skutečné realitě, o všech jejích vrstvách, záhybech a labyrintech, neví nic. Krylov si nalil další sklenku, dívajíce se oknem ven na širou krajinu. Schylovalo se k bouřce. Břízami v háji lomcoval vítr. Dmitrij Fjodorič se od sporáku úkosem zadíval na Krylova. Znal spisovatele příliš dobře na to, aby věděl, že za jeho špatnou náladou není jen chybný úsudek, který si o jeho tvorbě vytvořila literární obec. Ne. Věděl, že Krylova mnohem více sužuje neopětovaná láska Naděždy Semjonovny. 1 Správně Fjodorovič. Autor povídky se nenamáhal ověřit ani takovou trivialitu.
20
umění milovat
umění milovat
21
Dmitrij podrážděně zavrčel. Ačkoliv by to otevřeně nepřiznal, žárlil na tuto lásku. Byla to, samozřejmě, čistě duševní žárlivost. Dmitrij byl celkem normální heterosexuální pes, který už obskočil nejednu fenu v okolí, a nikdy ho nepřitahoval sousedův vlčák Bojar, třebaže to byl skutečně výstavní, čistokrevný pes s lesklou srstí a silnými packami. Co se ovšem duševních pout týče, nárokoval si jezevčík veškerou Krylovovu lásku i pozornost. Věděl, že Naděžda Semjonovna je mnohem sečtělejší a vzdělanější než on, přesto nechápal, jak mohla Krylova okouzlit tak, že kvůli ní často zapomínal na svého nejlepšího přítele. Dmitrij tím trpěl. Oči měl smutné a ocas stažený hluboko mezi zadní nohy. Kdyby byly nablízku děti, určitě by je pokousal. „Co je to dnes s vámi, Ivane Andrejeviči?“ zeptal se svého pána. „Nic,“ zabručel Krylov od okna. „Prožili jsme spolu kus života… neměl byste mít přede mnou tajnosti. Jestli vám něco vadí, povězte to rovnou. Co se stalo?!“ „Nic,“ zopakoval Krylov svou odpověď, teď o poznání podrážděněji. „Může za to Naděžda Semjonovna?“ zeptal se pes na rovinu. Cítil, že trefil hřebík na hlavičku. Krylov místo odpovědi vzal z věšáku kabát a vydal se do zahrady. Dmitrij dobře věděl, kam jde. Přepadla ho náramná žárlivost. Začal štěkat, ale bajkař si ho nevšímal. Byl pro něj vzduch. Táhlo ho to za jeho láskou. Zoufalý Dmitrij chytil do zubů Krylovovu nohavici a byl odhodlaný nepustit ho dál ani o krok, ale ruský bajkař instinktivně psa odkopl, takže nevelký jezevčík odletěl do záhonu růží. Taková krutost oba překvapila. Dmitrijovi se zalily oči slzami. Ne kvůli bolesti z kopance, ani kvůli růžím, které ho celého poškrábaly. Mnohem víc ho mrzela zrada. Krylova se zmocnila lítost, když spatřil smutný pohled svého věrného psa, zastyděl se, ale nemohl jít proti svým citům. Nechal Dmitrije Dmitrijem a utíkal za svou láskou. Naděždu Semjonovnu nalezl v zahradě. Zase mu rozhrabáva-
22
umění milovat
la záhony. Když přišel, vrhla na něj krátký, znuděný pohled a pustila se znovu do hrabání. Zdálo se, že je trochu rozladěná, protože ji bajkařův příchod vyrušil a dešťovka, kterou užuž držela v zobáku, se mezitím zavrtala hlouběji do země. V přítomnosti Naděždy Semjonovny Krylova opustila odvaha a výřečnost. Nadarmo byl pověstným spisovatelem, jehož četla celá Evropa, před touto slepicí úplně ztratil řeč. Nevěděl, jak s Naděždou Semjonovnou zapříst rozhovor. Měl respekt k jejímu klasickému vzdělání, které spolu se základy hry na klavír získala ještě v otcovském domě. (Naděžda Semjonovna byla poměrně slušná klavíristka, přestože do kláves klovala jen zobákem, takže po koncertě – zvlášť po Mozartovi – mívala vždy příšerné migrény.) „Proč?!“ hlesl nakonec Krylov základní otázku svého života. „Co proč?“ otočila se na něj Naděžda. „Proč mě nedokážete milovat? Celé dny se mi vyhýbáte… Nemůžu jíst, nemůžu spát. Jsem známým, i když nepochopeným spisovatelem, měl bych tvořit, ale nemůžu, protože mám plnou hlavu vás! Proč mě nedokážete milovat?! Vysvětlete mi to! Zasloužím si odpověď!!!“ Ale Naděžda Semjonovna se Krylovovým zoufalstvím nedala vyvést z míry. Dešťovku, kterou mezitím úspěšně ulovila, přeštípla zobákem na dva kusy, a teprve když oba zmizely v jejích útrobách, otočila se na Krylova a odpověděla mu: „Víte, co napsal Roland Barthes o psech, Ivane Andrejeviči?“2 „Nevím, jestli ho budu citovat přesně,“ pokračovala Naděžda Semjonovna, „ale jestli si dobře vzpomínám, napsal něco v tomto duchu: ,Po dlouhých diskuzích dospěli vědci k závěru, že zvířata sebevraždu nepáchají, nanejvýš některé druhy – koně a psi – mají sklon k sebemrzačení.‘ Barthes viděl v tomto sklonu znak psí 2 Jelikož Krylov zemřel v roce 1844 a Roland Barthes se narodil v roce 1915, nemohl mít Krylov, přirozeně, ani potuchy o tom, co napsal francouzský strukturalista, a nemohla to vědět ani jeho slepice, jakkoliv dobrého vzdělání se jí údajně doma dostalo. Ale toto je pouze jedna z mnohých nepřesností, které falzifikátory ruské klasiky vůbec netrápí.
umění milovat
23
Dmitrij podrážděně zavrčel. Ačkoliv by to otevřeně nepřiznal, žárlil na tuto lásku. Byla to, samozřejmě, čistě duševní žárlivost. Dmitrij byl celkem normální heterosexuální pes, který už obskočil nejednu fenu v okolí, a nikdy ho nepřitahoval sousedův vlčák Bojar, třebaže to byl skutečně výstavní, čistokrevný pes s lesklou srstí a silnými packami. Co se ovšem duševních pout týče, nárokoval si jezevčík veškerou Krylovovu lásku i pozornost. Věděl, že Naděžda Semjonovna je mnohem sečtělejší a vzdělanější než on, přesto nechápal, jak mohla Krylova okouzlit tak, že kvůli ní často zapomínal na svého nejlepšího přítele. Dmitrij tím trpěl. Oči měl smutné a ocas stažený hluboko mezi zadní nohy. Kdyby byly nablízku děti, určitě by je pokousal. „Co je to dnes s vámi, Ivane Andrejeviči?“ zeptal se svého pána. „Nic,“ zabručel Krylov od okna. „Prožili jsme spolu kus života… neměl byste mít přede mnou tajnosti. Jestli vám něco vadí, povězte to rovnou. Co se stalo?!“ „Nic,“ zopakoval Krylov svou odpověď, teď o poznání podrážděněji. „Může za to Naděžda Semjonovna?“ zeptal se pes na rovinu. Cítil, že trefil hřebík na hlavičku. Krylov místo odpovědi vzal z věšáku kabát a vydal se do zahrady. Dmitrij dobře věděl, kam jde. Přepadla ho náramná žárlivost. Začal štěkat, ale bajkař si ho nevšímal. Byl pro něj vzduch. Táhlo ho to za jeho láskou. Zoufalý Dmitrij chytil do zubů Krylovovu nohavici a byl odhodlaný nepustit ho dál ani o krok, ale ruský bajkař instinktivně psa odkopl, takže nevelký jezevčík odletěl do záhonu růží. Taková krutost oba překvapila. Dmitrijovi se zalily oči slzami. Ne kvůli bolesti z kopance, ani kvůli růžím, které ho celého poškrábaly. Mnohem víc ho mrzela zrada. Krylova se zmocnila lítost, když spatřil smutný pohled svého věrného psa, zastyděl se, ale nemohl jít proti svým citům. Nechal Dmitrije Dmitrijem a utíkal za svou láskou. Naděždu Semjonovnu nalezl v zahradě. Zase mu rozhrabáva-
22
umění milovat
la záhony. Když přišel, vrhla na něj krátký, znuděný pohled a pustila se znovu do hrabání. Zdálo se, že je trochu rozladěná, protože ji bajkařův příchod vyrušil a dešťovka, kterou užuž držela v zobáku, se mezitím zavrtala hlouběji do země. V přítomnosti Naděždy Semjonovny Krylova opustila odvaha a výřečnost. Nadarmo byl pověstným spisovatelem, jehož četla celá Evropa, před touto slepicí úplně ztratil řeč. Nevěděl, jak s Naděždou Semjonovnou zapříst rozhovor. Měl respekt k jejímu klasickému vzdělání, které spolu se základy hry na klavír získala ještě v otcovském domě. (Naděžda Semjonovna byla poměrně slušná klavíristka, přestože do kláves klovala jen zobákem, takže po koncertě – zvlášť po Mozartovi – mívala vždy příšerné migrény.) „Proč?!“ hlesl nakonec Krylov základní otázku svého života. „Co proč?“ otočila se na něj Naděžda. „Proč mě nedokážete milovat? Celé dny se mi vyhýbáte… Nemůžu jíst, nemůžu spát. Jsem známým, i když nepochopeným spisovatelem, měl bych tvořit, ale nemůžu, protože mám plnou hlavu vás! Proč mě nedokážete milovat?! Vysvětlete mi to! Zasloužím si odpověď!!!“ Ale Naděžda Semjonovna se Krylovovým zoufalstvím nedala vyvést z míry. Dešťovku, kterou mezitím úspěšně ulovila, přeštípla zobákem na dva kusy, a teprve když oba zmizely v jejích útrobách, otočila se na Krylova a odpověděla mu: „Víte, co napsal Roland Barthes o psech, Ivane Andrejeviči?“2 „Nevím, jestli ho budu citovat přesně,“ pokračovala Naděžda Semjonovna, „ale jestli si dobře vzpomínám, napsal něco v tomto duchu: ,Po dlouhých diskuzích dospěli vědci k závěru, že zvířata sebevraždu nepáchají, nanejvýš některé druhy – koně a psi – mají sklon k sebemrzačení.‘ Barthes viděl v tomto sklonu znak psí 2 Jelikož Krylov zemřel v roce 1844 a Roland Barthes se narodil v roce 1915, nemohl mít Krylov, přirozeně, ani potuchy o tom, co napsal francouzský strukturalista, a nemohla to vědět ani jeho slepice, jakkoliv dobrého vzdělání se jí údajně doma dostalo. Ale toto je pouze jedna z mnohých nepřesností, které falzifikátory ruské klasiky vůbec netrápí.
umění milovat
23
a koňské ušlechtilosti, Ivane Andrejeviči. Myslel si to i Goethe. Co si o tom myslíte vy?“ „Nevím,“ hlesl Krylov, netuše, kam tím Naděžda míří. „Proč to zamlouváte?“ rozčilil se. „Položil jsem vám jasnou otázku, na kterou očekávám stejně jasnou odpověď!“ „Já to nezamlouvám,“ řekla slepice klidně. „Právě vám na vaši otázku odpovídám, jen si mě musíte vyslechnout až do konce. Myslím si, že Barthes i Goethe jsou idioti, když sebemrzačení psů a koní vysvětlují jejich ušlechtilostí. Proč by měl být pes ušlechtilejší než tygr, který sebevražedné sklony nemá? Anebo lev, král zvířat? Majestátný a všemi obávaný? Anebo orel, jenž se v nedostupné výšce pyšně vznáší vysoko nad hlavami lidí? Ne, pes a kůň nejsou o nic ušlechtilejší. To, co vede koně a psa k pokusům o sebevraždu, není jejich ušlechtilost, ale něco jiné. Víte, co to je?“ „Život s člověkem?“ hádal Krylov. „Velmi správně,“ řekla slepice a uznale zakdákala. „Věděla jsem, že jste chytrý člověk. Zdá se, že vaše odpověď je dostatečná. Ale je tomu opravdu tak?“ Krylov mlčel. Věděl, že jeho slepice má zálibu v rétorických cvičeních a ráda klade řečnické otázky, na něž nemá smysl odpovídat. „Jsou přece i jiná zvířata, která žijí s člověkem a neubližují si,“ pokračovala. „Proč si neubližují prasata, krávy nebo my slepice? Prase by mělo mnohem pádnější důvody pro sebevraždu než pes, ne? Jeho jméno se ve světě lidí stalo nadávkou. Představte si, Ivane Andrejeviči, že by se vaše jméno stalo ve světě nadávkou. A k tomu byste celý svůj život prožil po kolena ve vlastních výkalech. Nakonec by vás zabili, rozčtvrtili a snědli. Pokud by měl někdo trpět sklony k sebemrzačení, neměla by to být prasata?“ „Vy se mi vysmíváte, Naděždo,“ zašeptal zoufale Krylov, neboť se sofistikovanými úvahami své slepice nedokázal držet krok. „Řekněte mi, proč mě nemilujete, a netrapte mě.“ „Přesně to právě dělám. Na složité otázky existují složité odpovědi, Ivane Andrejeviči. Proč se nemrzačíme my slepice? Na
24
umění milovat
naši výkonnost jsou kladeny vysoké nároky. Pokud nesnášíš vejce, jdeš do polévky. Slepice jsou vlastně Japonci zvířecí říše, a se sebevraždami by na tom měly být stejně špatně jako Japonci. Ale nejsou. Nebo krávy. Představte si, že by vás každý den někdo tahal za prsa, Ivane Andrejeviči, a vymačkával vám z nich mléko, které si schováváte pro vlastní potomstvo! Myslíte si, že je to legrace? Ale krávy navzdory tomu snášejí svůj osud statečně a odevzdaně, ačkoliv většina z nich nevěří ani v Boha a polovina krav se podle posledního sčítání otevřeně hlásí k ateismu. Proč se tedy mrzačí jen psi a koně, když i jiná zvířata žijí v přítomnosti člověka?“ zeptala se Krylova jeho sečtělá slepice a na chvíli se dramaticky odmlčela. „Já vám povím proč, protože psi a koně jsou od počátku lidských dějin zahrnováni lidskou láskou! Sklony k sebevraždě nemají zvířata, k nimž se člověk chová krutě a racionálně, ale psi a koně, které zahrnuje citem. Lidské city jsou něco děsivého. Proto vás, Ivane Andrejeviči, nemůžu milovat. A ani nechci. Nejsem toho schopna. Příliš si vážím, čím jsem a čeho jsem v životě dosáhla. Možná nějaký hloupý pes nebo kůň by snesl vaše dotyky a lichotky, ale já ne. Mám svůj život příliš ráda na to, abych s vámi mohla žít ve vztahu,“ uzavřela svůj výklad Naděžda Semjonovna. Krylov chvíli nehybně stál, pozoroval cynickou slepici, která se bála citů, nakonec se otočil a beze slova odešel. Ze záhonu růží ho při tom pozoroval zdrcený Dmitrij Fjodorič, jeho jezevčík.
umění milovat
25
a koňské ušlechtilosti, Ivane Andrejeviči. Myslel si to i Goethe. Co si o tom myslíte vy?“ „Nevím,“ hlesl Krylov, netuše, kam tím Naděžda míří. „Proč to zamlouváte?“ rozčilil se. „Položil jsem vám jasnou otázku, na kterou očekávám stejně jasnou odpověď!“ „Já to nezamlouvám,“ řekla slepice klidně. „Právě vám na vaši otázku odpovídám, jen si mě musíte vyslechnout až do konce. Myslím si, že Barthes i Goethe jsou idioti, když sebemrzačení psů a koní vysvětlují jejich ušlechtilostí. Proč by měl být pes ušlechtilejší než tygr, který sebevražedné sklony nemá? Anebo lev, král zvířat? Majestátný a všemi obávaný? Anebo orel, jenž se v nedostupné výšce pyšně vznáší vysoko nad hlavami lidí? Ne, pes a kůň nejsou o nic ušlechtilejší. To, co vede koně a psa k pokusům o sebevraždu, není jejich ušlechtilost, ale něco jiné. Víte, co to je?“ „Život s člověkem?“ hádal Krylov. „Velmi správně,“ řekla slepice a uznale zakdákala. „Věděla jsem, že jste chytrý člověk. Zdá se, že vaše odpověď je dostatečná. Ale je tomu opravdu tak?“ Krylov mlčel. Věděl, že jeho slepice má zálibu v rétorických cvičeních a ráda klade řečnické otázky, na něž nemá smysl odpovídat. „Jsou přece i jiná zvířata, která žijí s člověkem a neubližují si,“ pokračovala. „Proč si neubližují prasata, krávy nebo my slepice? Prase by mělo mnohem pádnější důvody pro sebevraždu než pes, ne? Jeho jméno se ve světě lidí stalo nadávkou. Představte si, Ivane Andrejeviči, že by se vaše jméno stalo ve světě nadávkou. A k tomu byste celý svůj život prožil po kolena ve vlastních výkalech. Nakonec by vás zabili, rozčtvrtili a snědli. Pokud by měl někdo trpět sklony k sebemrzačení, neměla by to být prasata?“ „Vy se mi vysmíváte, Naděždo,“ zašeptal zoufale Krylov, neboť se sofistikovanými úvahami své slepice nedokázal držet krok. „Řekněte mi, proč mě nemilujete, a netrapte mě.“ „Přesně to právě dělám. Na složité otázky existují složité odpovědi, Ivane Andrejeviči. Proč se nemrzačíme my slepice? Na
24
umění milovat
naši výkonnost jsou kladeny vysoké nároky. Pokud nesnášíš vejce, jdeš do polévky. Slepice jsou vlastně Japonci zvířecí říše, a se sebevraždami by na tom měly být stejně špatně jako Japonci. Ale nejsou. Nebo krávy. Představte si, že by vás každý den někdo tahal za prsa, Ivane Andrejeviči, a vymačkával vám z nich mléko, které si schováváte pro vlastní potomstvo! Myslíte si, že je to legrace? Ale krávy navzdory tomu snášejí svůj osud statečně a odevzdaně, ačkoliv většina z nich nevěří ani v Boha a polovina krav se podle posledního sčítání otevřeně hlásí k ateismu. Proč se tedy mrzačí jen psi a koně, když i jiná zvířata žijí v přítomnosti člověka?“ zeptala se Krylova jeho sečtělá slepice a na chvíli se dramaticky odmlčela. „Já vám povím proč, protože psi a koně jsou od počátku lidských dějin zahrnováni lidskou láskou! Sklony k sebevraždě nemají zvířata, k nimž se člověk chová krutě a racionálně, ale psi a koně, které zahrnuje citem. Lidské city jsou něco děsivého. Proto vás, Ivane Andrejeviči, nemůžu milovat. A ani nechci. Nejsem toho schopna. Příliš si vážím, čím jsem a čeho jsem v životě dosáhla. Možná nějaký hloupý pes nebo kůň by snesl vaše dotyky a lichotky, ale já ne. Mám svůj život příliš ráda na to, abych s vámi mohla žít ve vztahu,“ uzavřela svůj výklad Naděžda Semjonovna. Krylov chvíli nehybně stál, pozoroval cynickou slepici, která se bála citů, nakonec se otočil a beze slova odešel. Ze záhonu růží ho při tom pozoroval zdrcený Dmitrij Fjodorič, jeho jezevčík.
umění milovat
25
Krylov byl vzhůru dlouho do noci. Seděl za stolem, a přestože duševně nevýslovně trpěl, přece jen se přinutil pracovat na své nové povídce. Krátce po půlnoci se ozvalo škrabání na dveře pracovny. Krylov vstal od stolu a nadávaje na neznámého vetřelce, otevřel dveře. Když spatřil šílený pohled Dmitrije Fjodoriče, věděl, že se stalo něco strašného. Zorničky jeho jezevčíka byly rozšířené, okolo tlamy měl pěnu a třásl se na celém těle. „Co se vám to stalo?“ zeptal se ho Krylov, ale jezevčík se namísto odpovědi jen hystericky rozplakal. A plakal dlouho, jako by se v něm otevřela stavidla roky zadržovaného citového vypětí. Potom zavedl Krylova až na úplný konec zahrady a tam, pod jabloní, mu ukázal bezvládné tělo Naděždy Semjonovny, kterou ze žárlivosti zadávil. Krylov na místě omdlel. Když se druhý den probral, jeho kočka Nina Pavlovna mu vyměňujíc obklady vyprávěla, jak se o jeho bezvládné tělo Dmitrij Fjodorič postaral a jak ještě ráno odešel na policejní stanici, aby se sám udal. Prý se slzami v očích žádal úřady, aby ho rovnou odvezly na Sibiř, protože jinde prý nenajde smíření a odpuštění, po němž touží jeho duše. Krylov několik měsíců proležel v posteli a truchlil stejnou měrou kvůli své životní lásce i kvůli svému nejlepšímu příteli.
26
umění milovat
Krylov byl vzhůru dlouho do noci. Seděl za stolem, a přestože duševně nevýslovně trpěl, přece jen se přinutil pracovat na své nové povídce. Krátce po půlnoci se ozvalo škrabání na dveře pracovny. Krylov vstal od stolu a nadávaje na neznámého vetřelce, otevřel dveře. Když spatřil šílený pohled Dmitrije Fjodoriče, věděl, že se stalo něco strašného. Zorničky jeho jezevčíka byly rozšířené, okolo tlamy měl pěnu a třásl se na celém těle. „Co se vám to stalo?“ zeptal se ho Krylov, ale jezevčík se namísto odpovědi jen hystericky rozplakal. A plakal dlouho, jako by se v něm otevřela stavidla roky zadržovaného citového vypětí. Potom zavedl Krylova až na úplný konec zahrady a tam, pod jabloní, mu ukázal bezvládné tělo Naděždy Semjonovny, kterou ze žárlivosti zadávil. Krylov na místě omdlel. Když se druhý den probral, jeho kočka Nina Pavlovna mu vyměňujíc obklady vyprávěla, jak se o jeho bezvládné tělo Dmitrij Fjodorič postaral a jak ještě ráno odešel na policejní stanici, aby se sám udal. Prý se slzami v očích žádal úřady, aby ho rovnou odvezly na Sibiř, protože jinde prý nenajde smíření a odpuštění, po němž touží jeho duše. Krylov několik měsíců proležel v posteli a truchlil stejnou měrou kvůli své životní lásce i kvůli svému nejlepšímu příteli.
26
umění milovat
Arkadij Stěpanovič si na svůj osamělý život zvykl. Od života už žádnou výraznou změnu neočekával, ačkoliv to bylo nedávno, co v úzkém kruhu spolupracovníků – byl to vlastně jen primář oddělení a uklízečka Naďa – oslavil 33 let. Se svým životem byl spokojený. Pracoval jako soudní patolog a ve svém oboru byl uznávanou kapacitou. Když se někde objevila mrtvola v rozkladu, hned všichni říkali: Zavolejte Arkadije Stěpanoviče, on už bude vědět, co s ní. Rodinu neměl. Ženy v jeho mládí měly jinou představu o tom, co mají dělat ruce, které jednou budou hladit jejich děti po vláskách. Ani jedna si nepředstavovala, že budou až po lokty zabořené v napuchlých břichách utopenců, nebo že se budou přehrabovat ve střevech obětí delikventů. Arkadij Stěpanovič byl však se svým údělem smířený. Pomáhal přece výkonu spravedlnosti a hledání pravdy a toto vědomí mu stačilo k tomu, aby byl se svým životem spokojený. Pokaždé, když za ním přišel komisař a řekl mu, že nějaký škrtič nebo rozparovač visí díky jeho expertíze, věděl, že jeho život má smysl. Jenže jednoho dne, právě když pitval jakéhosi sebevraha, který skočil do něvského kanálu, zazvonil telefon. Zoufalý ženský hlas ho vůbec nepustil ke slovu: „Haló? To jsi ty? Miluju tě. Miluju tě, miluju… Arkadiji… miluju, a navždy tě budu milovat… chci, abys to věděl… že navždy pro mě budeš moje jediná, životní láska – můj Arkadiji Stěpanoviči a…“
28
osud někdy naděluje i plnými hrstmi
osud někdy naděluje i plnými hrstmi
29
Arkadij Stěpanovič si na svůj osamělý život zvykl. Od života už žádnou výraznou změnu neočekával, ačkoliv to bylo nedávno, co v úzkém kruhu spolupracovníků – byl to vlastně jen primář oddělení a uklízečka Naďa – oslavil 33 let. Se svým životem byl spokojený. Pracoval jako soudní patolog a ve svém oboru byl uznávanou kapacitou. Když se někde objevila mrtvola v rozkladu, hned všichni říkali: Zavolejte Arkadije Stěpanoviče, on už bude vědět, co s ní. Rodinu neměl. Ženy v jeho mládí měly jinou představu o tom, co mají dělat ruce, které jednou budou hladit jejich děti po vláskách. Ani jedna si nepředstavovala, že budou až po lokty zabořené v napuchlých břichách utopenců, nebo že se budou přehrabovat ve střevech obětí delikventů. Arkadij Stěpanovič byl však se svým údělem smířený. Pomáhal přece výkonu spravedlnosti a hledání pravdy a toto vědomí mu stačilo k tomu, aby byl se svým životem spokojený. Pokaždé, když za ním přišel komisař a řekl mu, že nějaký škrtič nebo rozparovač visí díky jeho expertíze, věděl, že jeho život má smysl. Jenže jednoho dne, právě když pitval jakéhosi sebevraha, který skočil do něvského kanálu, zazvonil telefon. Zoufalý ženský hlas ho vůbec nepustil ke slovu: „Haló? To jsi ty? Miluju tě. Miluju tě, miluju… Arkadiji… miluju, a navždy tě budu milovat… chci, abys to věděl… že navždy pro mě budeš moje jediná, životní láska – můj Arkadiji Stěpanoviči a…“
28
osud někdy naděluje i plnými hrstmi
osud někdy naděluje i plnými hrstmi
29