N E S POU TAN Ý C HAO S K N I HA P R V N Í
Text © 2008, 2009 Patrick Ness Translation © Hana Březáková 2018 Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2018 Published by arrangement with Michelle Kass Associates Ltd, London Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, uložena ve vyhledávacím systému či šířena jakýmkoliv způsobem (elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním či jinak) bez předchozího svolení majitelů autorských práv.
Z anglického originálu Patrick Ness – Chaos Walking Trilogy, Book 1: The Knife of Never Letting Go, který vydalo nakladatelství Walker Books Ltd v Londýně v roce 2014, přeložila Hana Březáková Redakce Michaela Šmejkalová, Jiří Dubecký Editor Jan Pavel Produkce Dana Klimová Vydalo Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., v edici #BOOKLAB, v Praze roku 2018 Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín ISBN 978-80-7529-561-3 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz
@ >lL;ÂśP BFOEO ĂšplnÄ› prvnĂ vÄ›cĂ, co zjistĂte, kdyĹž se vĂĄĹĄ pes nauÄ?Ă mluvit, je to, Ĺže pes toho nemĂĄ moc co Ĺ™Ăct. VlastnÄ› vĹŻbec o niÄ?em. „Muset kadit, Todde.“ „ZavĹ™i tlamu, Manchee.“ „Kadit, kadit, Todde.“ â€žĹ˜ek sem, abys zavĹ™el tlamu.“ Jdem spolu pĹ™es zarostlĂ˝ pole jihovĂ˝chodnÄ› od mÄ›sta, ty, co se svaĹžujou dolĹŻ k Ĺ™ece a pak pokraÄ?ujou dĂĄl aĹž k moÄ?ĂĄlu. Ben mÄ› poslal natrhat nÄ›jakĂ˝ jabka, co tam v moÄ?ĂĄle rostou, a Ĺ™ek, aĹĽ prej si Mancheeho vezmu s sebou, i kdyĹž vĹĄichni vĂme, Ĺže ho Cillian koupil jen proto, aby se zavdÄ›Ä?il starostovi Prentissovi, a tak se v mĂ˝m ĹživotÄ› zniÄ?ehonic ocitl tenhle ĂşplnÄ› novej Ä?okl, kterĂ˝ho sem vloni dostal jako dĂĄrek k narozeninĂĄm, i kdyĹž sem nikdy neĹ™ek, Ĺže chci nÄ›jakĂ˝ho Ä?okla, i kdyĹž sem mĂsto toho Ĺ™ek, Ĺže chci, aby mnÄ› Cillian koneÄ?nÄ› opravil motorku na jadernej pohon, takĹže nebudu muset na kaĹždĂ˝ vopuĹĄtÄ›nĂ˝ mĂsto v tomhle pitomĂ˝m mÄ›stÄ› chodit pěťky, ale kdepak, vĹĄecko nejlepĹĄĂ k narozeninĂĄm, milej Todde, a tu mĂĄĹĄ ĂşplnÄ› novĂ˝ ĹĄtÄ›nÄ›, a i kdyĹž jsi ho nechtÄ›l a i kdyĹž sis o nÄ›j nikdy neĹ™ek, hĂĄdej, kdo ho bude muset krmit a cviÄ?it a koupat a chodit ho venÄ?it a poslouchat jeho ĹžvanÄ›nĂ, aĹž bude dost starej na to, aby mu mluvicĂ virus rozvĂĄzal tlamu? HĂĄdej kdo? 11
„Kadit,“ štěkne si Manchee tiše pro sebe. „Kadit, kadit, kadit.“ „Tak se běž sakra vykadit a přestaň kvůli tomu vyšilovat.“ Uškubnu u pěšiny trs trávy a švihnu jím po něm. Netrefím ho, ani ho trefit nechci, ale on se jen zasměje tím svým tichým štěkacím smíchem a dál upaluje po pěšině. Pospíchám za ním, švihám trsem po trávě, co roste z obou stran pěšiny, mhouřím oči proti slunku a snažím se nemyslet vůbec na nic. Abych pravdu řek, ty jabka z močálu vůbec nepotřebujem. Ben by si je klidně moh koupit v krámu u pana Phelpse, kdyby je opravdu chtěl. Taky je pravda, že jít do močálu trhat jabka vůbec nejni práce pro mužský, protože chlapy by takhle zbytečnou práci dělat neměli. Víme, já se oficiálně stanu mužem až za třicet dní. Jsem na světě už dvanáct let po třinácti měsících, a k tomu ještě dalších dvanáct měsíců, a to dohromady znamená, že mě dělí ještě celej jeden měsíc od mejch důležitejch narozenin. Plánujou všelijaký plány, připravujou všelijaký přípravy, hádám, že se bude konat hostina, i když se mi o ní začínaj dostávat do hlavy všelijaký divný obrázky, temný i zářivý zároveň, ale tak či tak ze mě už bude mužskej a trhání jablek v močále nejni práce pro mužskýho, a to ani pro skoromužskýho. Ben ale ví, že to po mně může chtít, a taky ví, že na to ochotně kejvnu, páč močál je jediným místem v okolí Prentisstownu, kde si člověk může aspoň napůl odpočinout od všeho toho Hluku, co ze sebe mužský chrlej, od všeho jejich povyku a kraválu, kterej nikdy ani na chvilku nepřestává, ani když spí, od mužů a jejich myšlenek, o kterých ani nevěděj, že si je myslej, když je všichni kolem můžou slyšet. Od mužů a jejich Hluku. Vůbec nechápu, jak je možný, že se můžou vystát navzájem. Chlapi jsou fakt hlučný tvoroši. „Veverka!“ zavyje Manchee a odběhne, a přestože na něj hlasitě volám, seběhne z pěšiny a mně nezbývá než jít za ním, přes (rozhlídnu se kolem, abych se ujistil, že jsem tam sám) ty zatracený pole, protože jestli Manchee spadne do nějaký zatra12
cenĂ˝ hadĂ dĂry, Cillian se bude vztekat a samozĹ™ejmÄ› Ĺže za to zatracenÄ› budu moct jĂĄ, kterej zatracenÄ› vĹŻbec ŞådnĂ˝ho zatracenĂ˝ho Ä?okla nechtÄ›l. „Manchee! OkamĹžitÄ› se vraĹĽ!“ „Veverka!“ MusĂm se prodĂrat trĂĄvou a na boty se mi pĹ™itom lepĂ housenky. Chci jednu z nich odkopnout, jenĹže se rozmĂĄÄ?kne a nechĂĄ po sobÄ› zelenou ĹĄmouhu na mĂ˝ tenisce, o kterĂ˝ ze zkuĹĄenosti vĂm, Ĺže nepĹŻjde dolĹŻ. „Manchee!“ zuĹ™Ăm. „Veverka! Veverka! Veverka!“ Ĺ tÄ›kĂĄ a obĂhĂĄ kolem stromu, zatĂmco veverka nahoĹ™e na kmeni poskakuje sem a tam a provokuje ho. 7DN SRMĂ™ W\ SVÂœ WUXPEHUR, Ĺ™ĂkĂĄ jejĂ Hluk. 3RMĂ™ FK\Ă˜ VL PĂœ SRMĂ™ FK\Ă˜
VL PĂœ 7UXPEHUR WUXPEHUR WUXPEHUR
„Veverka, Todde! Veverka!“ Sakra, ty zvĂĹ™ata jsou ale pitomĂ˝. Popadnu Mancheeho za obojek a prudce ho plĂĄcnu pĹ™es zadnĂ nohu. „Au, Todde? Au?“ PraĹĄtĂm ho znova. A jeĹĄtÄ› jednou. „Auvajs? Todde?“ „Nezlob,“ Ĺ™eknu mu a mĹŻj vlastnĂ Hluk burĂĄcĂ tak hlasitÄ›, Ĺže sotva slyĹĄĂm svĂ˝ vlastnĂ myĹĄlenky, a toho budu za chvilku litovat, to si piĹĄte. .OXĂ‘LĂ‘Âœ WUXPEHUR NOXĂ‘LĂ‘Âœ WUXPEHUR volĂĄ na mÄ› veverka. &K\Ă˜ VL PĂœ WUXPEHUR „A ty di taky do hĂĄje,“ poĹĄlu ji nÄ›kam, i kdyĹž mĂsto „do hĂĄje“ Ĺ™eknu ve skuteÄ?nosti nÄ›co ĂşplnÄ› jinĂ˝ho. JenĹže to uĹž jsem se fakt, ale fakt mÄ›l dĂvat kolem sebe. PĂĄÄ? se pĹ™ede mnou zniÄ?ehonic objevĂ Aaron. Zvedne se z trĂĄvy a vlepĂ mi facku, rozbije mi ret tĂm svĂ˝m velkĂ˝m prstenem, pak stĂĄhne ruku dozadu, sevĹ™e ji v pÄ›st a praĹĄtĂ mÄ› znova, tentokrĂĄt do lĂcnĂ kosti, ale naĹĄtÄ›stĂ nezasĂĄhne nos, pĂĄÄ? jsem pĹ™ed jeho rĂĄnou uhnul, a uĹž padĂĄm do trĂĄvy a pouĹĄtĂm Mancheeho obojek a pes odbÄ›hne zpĂĄtky za veverkou, pomalu se mĹŻĹže uĹĄtÄ›kat, zrĂĄdce jeden, a jĂĄ dopadnu na vĹĄecky Ä?tyĹ™i do trĂĄvy a vmĹžiku jsem celej zelenej od rozmaÄ?kanejch housenek. 13
Zůstanu na zemi a ztěžka oddychuju. Aaron stojí nade mnou, jeho Hluk se na mě valí v útržcích z Písma a z jeho příštího kázání, 1scRW `V ]\g\_ [N WNgfX ZYNQ A\QQR a [NYRgY W`RZ \OÜØ a `cÜaRP `V c\Y~ `c\b PR` ab a /æU c RPU[\ `Yf ~ a záplava obrázků, který má v Hluku snad každej, obrázků známejch věcí a kratičký záblesky – Čeho? Něčeho zapomenutýho –? Jenže to už se na mě řine hlasitej kus jeho kázání, kterej to všecko zablokuje, a já se mu kouknu do očí a najednou už nechci vědět vůbec nic. Cítím chuť krve ze rtu, co mi rozbil svým prstenem, a už fakt nechci nic vědět. On sem nikdy nechodívá, tohle chlapi nikdy nedělaj, maj k tomu svý důvody, fakticky maj, sem vždycky chodívám jen já a můj čokl, jenže teď je tady i on a já nechci, nechci, nechci vědět proč. Usměje se na mě skrz ty svý vousiska, usměje se na mě dolů do trávy. Jako by se usmívala jeho pěst. „Jazyk, mladý Todde,“ řekne, „nás spojuje jako vězně spoutané řetězem. Copak jsi z našeho náboženství nic nepochytil?“ A pak pronese svoji nejslavnější větu. „Padne-li jeden z nás, padneme všichni.“ Ano, Aarone, pomyslím si. „Řekni to ústy, Todde.“ „Ano, Aarone,“ řeknu nahlas. „A co to jdi do háje?“ opáčí. „Co to sakrování? Nemysli si, že jsem tě neslyšel. Tvůj Hluk tě odhaluje. Odhaluje nás všechny.“ Všechny ne, pomyslím si, ale zároveň nahlas řeknu: „Promiň, Aarone.“ Skloní se ke mně, tak blízko, až se jeho rty ocitnou u mýho obličeje a já cejtím dech, co mu vychází z úst, cejtím jeho tíhu, skoro jako by po mně hráb prstama. „Bůh slyší,“ zašeptá. „Bůh všechno slyší.“ A znova zvedne ruku a já sebou škubnu, ale on se jen zachechtá a jde pryč, jen tak, míří zpátky do města a svůj Hluk si odnáší s sebou. 14
Celej se třesu od toho, jak se ve mně rozbouřila krev, když mě praštil, třesu se od toho, jak jsem rozčilenej a překvapenej a naštvanej, a od toho, jak nenávidím tohle město a muže, co v něm žijou, třesu se tak, že nějakej čas trvá, než vůbec dokážu vstát a jít se zas podívat po svým čoklovi. Co tady venku sakra vůbec dělal? myslím si a jsem tak rozlícenej a furt tak přemoženej vztekem a nenávistí (a strachem, jo strachem taky, sklapni), že se ani nerozhlídnu kolem, abych se přesvědčil, jestli Aaron neslyšel můj Hluk. Nerozhlídnu se. A naschvál nerozhlídnu. A pak se konečně rozhlídnu a jdu si pro svýho psa. „Aaron, Todde? Aaron?“ „Už to jméno neříkej, Manchee.“ „Teče krev, Todde. Todde? Todde? Todde? Teče krev?“ „Já vím. Zavři tlamu.“ „Trumbero,“ řekne, jako by to neznamenalo vůbec nic. V hlavě má úplně vymeteno. Plácnu ho po zadku. „Ani tohle už neříkej.“ „Auvajs? Todde?“ Jdem dál, držíme se stranou od řeky, co teče po naší levý straně. Protejká řadou strží na východ od města, u naší farmy se stáčí na sever a pak teče dolů kolem města, až se nakonec rozlije do mokřadů, co se nakonec promění v močál. Řece se musíte vyhejbat, a hlavně pak těm mokřadům, ještě předtím, než začínaj z močálů růst stromy, páč právě v těch místech žijou krokouši, tak velký, že by klidně dokázali zabít skoromužskýho a jeho čokla. Ploutve na jejich hřbetech vypadaj přesně jako řady rákosovejch stébel, a když k nim přijdete moc blízko – VHÚÚÚ! –, vystřelej z vody, vrhnou se po vás, hrábnou po vás drápama, chramstnou po vás zubiskama a vy proti nim nemáte vůbec, ale vůbec žádnou šanci. Jdem dál kolem tý části, kde jsou mokřady, a já se snažím vnímat ticho přibližujícího se močálu. Tady dole už fakt nejni nic k vidění, proto sem taky mužský nechodí. A taky to tu smrdí. Nepředstírám, že to tu nesmrdí, ale rozhodně to tu 15
nepáchne ani zdaleka tak hrozně, jak tvrdí chlapi. Oni tu cejtí svoje vzpomínky, jo, tak to je, necejtí to, co je tady doopravdy, cejtí to, co tady bylo tehdy. Všecky ty mrtvoly. Sádrovci a lidi maj o pohřbívání každej svý představy. Sádrovci k tomu prostě používali močál, házeli svý mrtvý rovnou do vody, nechali je klesnout ke dnu, což je vlastně v pořádku, protože podle mě byli zkrátka k pohřbívání do močálu uzpůsobený. Aspoň to tak tvrdí Ben. Voda a bahno a sádroší kůže dohromady se o všecko postaraly, nic neotrávily, ba naopak močál pohnojily, podobně jako to dělaj lidský mrtvoly s půdou. Pak najednou ale samozřejmě bylo mnohem víc mrtvejch sádroušů, který bylo třeba pohřbít, mnohem víc než obvykle, a bylo jich moc i na tenhle velkej močál, a že je to zatraceně velkej močál. To už vlastně na světě ani žádný živý sádrouši nebyli, že jo? Jen hromady jejich mrtvol, celej kopec mrtvol v močále, kde hnily a smrděly a trvalo hodně dlouho, než se močál zase stal močálem a zmizely ty mračna much a smrad a kdovíjaký viry, co si na nás sádrouši nachystali. A právě do tohodle všeho jsem se narodil já, do toho neskutečnýho chaosu. Močál byl přecpanej mrtvolama a lidskej hřbitov taky, a město bylo naopak skoro vylidněný, takže si nic jinýho nepamatuju, vůbec si nepamatuju svět bez Hluku. Táta zemřel na jakousi nemoc, ještě než jsem se narodil, a pak samozřejmě umřela i máma, nejni divu. Ben a Cillian si mě vzali k sobě a vychovali mě. Ben říká, že moje máma byla úplně poslední ženou ve městě, jenže to o svý mámě tvrdí každej. Ben možná nelže, sám tomu snad věří, ale kdo ví, jak to bylo? V každým případě jsem nejmladší z celýho města. Dřív jsem chodíval házet kameny po vránách na poli s Regem Oliverem (je starší o sedm měsíců a osm dní) a Liamem Smithem (ten je starší o čtyři měsíce a dvacet devět dní) a taky se Sebem Mundym, kterej je po mně druhej nejmladší, jenže od tý doby, co je z něj mužskej, se se mnou nebaví už ani on. Nebaví se se mnou žádný kluci, jakmile jednou dovršej třináct let. 16
Takto to prostě v Prentisstownu chodí. Z chlapců se stávaj muži a chodí na ta jejich čistě mužský shromáždění, kde rokujou bůhví o čem a kluci tam v žádným případě nesmí, a když jste ten poslední kluk ve městě, tak si prostě musíte počkat a vystačit si jen sami se sebou. Vlastně sami se sebou a s čoklem, o kterýho ani moc nestojíte. Ale co, teď spolu dem pro jabka do močálu. Držíme se na pěšinách, co vedou kolem něj, a přes tu nejhorší vodu, proplítáme se kolem velikých baňatých stromů, co se vypínaj vzhůru z močálu až k jehličnatý klenbě celý metry nad našima hlavama. Vzduch je tam hustej a temnej a těžkej, ale nejni to taková ta strašidelná hustota a tma a tíha. Je tam docela živo, je tam celá spousta života, kterýmu je nějaký město úplně ukradený, ptáci a zelený hadi a žáby a kivíti a oba druhy veverek a (to jako fakt) taky pár kasorů a samozřejmě že jsou tam červený hadi, na který si musíte dávat bacha, ale i když je tam tma, dírama v korunách stromů pronikaj dolů pruhy světla, a kdybyste se mně zeptali, jakože se asi nezeptáte, řek bych vám, že mi močál namouduši připadá jako nějaká veliká pohodlná místnost, kde Hluk není zas tak hroznej. Tmavá, ale plná života, kterej je docela kamarádskej a rozhodně na vás neútočí ze všech stran. Manchee tam skoro u všeho zvedá nohu, dokud mu úplně nedojdou čuránky, pak ale sehne hlavu a vběhne pod keř, cosi si brblá pro sebe, chce si hádám najít nějaký místo, kde bude moct vykonat svoji druhou potřebu. Močálu to ale nevadí. Jak by taky mohlo? Hemží se to tam životem, kterej sám sebe přerůstá a vrství se a zas a znova se opakuje ve věčným koloběhu, sám sebe požírá, aby moh znova růst. Ne že by tam nebyl žádnej Hluk. Samozřejmě že je, Hluku se nedá nikam utýct, na žádný místo na světě, ale rozhodně tam panuje větší klid než ve městě. To hlučení je tam hlučný úplně jinak, protože hlučení v močále je spíš jen něco jako čirá zvědavost, prostě jsou tam tvoroši, co si říkaj, co jste 17
zač a jestli pro ně představujete hrozbu. To město o vás ví už úplně všecko, a chce toho vědět ještě víc a tím, co o vás ví, vás chce úplně udolat, takže jak vám pak vůbec může ještě zůstat něco ze sebe samejch? Zato Hluk v močále, Hluk v močále to jsou jen ptáci, co si jeden jako druhej myslí ty svoje ustaraný malý ptačí myšlenky. .GH MH M GOR" .GH MH GRPRY" .GH MH EH]SHÑQR" A voskovitý veverky vás jako nějací malí výtržníci provokujou, když vás uviděj, a ryšavý veverky jsou zas jako malý hloupý děcka, a někdy jsou venku v listí i močálový lišky, který slyšíte, jak falšujou svůj Hluk, aby zněly jako malý veverky, co žerou, a ještě míň se tam vyskytujou mavíci, co si pištěj ty svoje divný mavíkovský písničky, a přísahám, že jednou jsem tam dokonce zahlíd kasora, jak zdrhá na dvou dlouhatánskejch nohách, ale Ben říká, že jsem nic takovýho vidět nemoh, páč kasoři z močálů dávno vymizeli. Fakt nevím. Ale věřím tomu, co jsem viděl. Manchee vyběhne z roští a posadí se vedle mě, protože jsem se zastavil přímo uprostřed stezky. Rozhlídne se kolem, aby se podíval, co je tam k vidění, a pak řekne: „Dobré hovínko, Todde.“ „Jsem si jistej, že jo, Manchee.“ Až budu mít narozeniny, tak už žádnýho dalšího zatracenýho čokla nechci. Tento rok bych chtěl loveckej nůž, takovej, co nosí Ben vzadu na pasku. To by byl dokonalej dárek pro muže. „Hovínko,“ řekne Manchee tiše. Jdem dál. Největší shluk jabloní roste o něco hloubějc v močále, kam se dá sejít po několika pěšinkách a přes padlej strom, přes kterej musím Mancheemu vždycky pomoct. Když k němu přijdem, popadnu ho dole pod břichem a vyzvednu ho nahoru. I když ví, co s ním dělám, vždycky mrská nohama jako nějakej padající pavouk a naprosto bezdůvodně vyšiluje. „Uklidni se, ty pako!“ „Dolů, dolů, dolů!“ kvičí a dál sebou mlátí ve vzduchu. 18
„Pitomej pse.“ Plesknu s ním na vršek klády a sám vylezu nahoru. Pak oba seskočíme na druhou stranu. „Hop!“ štěkne Manchee, když dopadne na zem. Rozběhne se pryč a dál přitom poštěkává: „Hop! Hop!“ Ta kláda, co ji vždycky musíme přelízt, představuje místo, kde začíná opravdu temnej močál, a první věcí, co tam uvidíte, jsou starý sádrošský baráky, co se k vám vykláněj ze stínů a připomínaj tající kopečky hnědý zmrzliny, až na to, že prostě maj velikost chatrčí. Nikdo neví a nikdo si ani nepamatuje, k čemu kdy měly sloužit, ale podle mě asi nejlíp hádá Ben, kterej vždycky všecko odhadne nejlíp ze všech, a sice že měly něco společnýho s pohřbíváním jejich mrtvých. Možná ty baráky dokonce byly něco jako kostely, i když nikdo z Prentisstownu neví, že by kdy Sádrovci vyznávali nějakou víru. Zeširoka je obejdu, až se nakonec dostanu k malýmu hájku planejch jabloní. Jabka jsou zralý, skoro černý, skoro jedlý, jak by řekl Cillian. Jedno si utrhnu, zakousnu se do něj a šťáva mi vyteče na bradu. „Todde?“ „Co je, Manchee?“ Vyndám igelitku, co jsem měl složenou vzadu v kapse, a začnu do ní trhat jabka. „Todde?“ štěkne znova a tentokrát mě zarazí, jak to štěká. Otočím se a uvidím, že Manchee stojí otočenej čelem k sádroušským barákům, srst má naježenou a ušiska nastavuje na všecky možný strany. Narovnám se. „Co je, kámoši?“ Teď už vrčí, pysky má stažený dozadu a cení zuby. Cejtím, jak se ve mně zase začíná bouřit krev. „Je to krokouš?“ zeptám se. „Ticho, Todde,“ zavrčí Manchee. „Jo, ale co je to?“ „Je to ticho, Todde.“ Potichu štěkne, a tentokrát je to opravdický štěknutí, úplně normální psí štěknutí, který neznamená nic jinýho než jen „Haf!“ a mý tělo je jako nabitý elektrikou, 19
jako by z něj měly skrz kůži začít proskakovat elektrický výboje. „Poslouchej,“ zavrčí. A tak poslouchám. A poslouchám. Natočím hlavu a naslouchám ještě víc. V Hluku je díra. Což nejni možný. Je to divný, to teda jo, ale tam venku, schovaný někde ve stromech nebo někde mimo dohled, je místo, o kterým vás vaše uši a vaše mysl přesvědčujou, že tam nejni žádnej Hluk. Je to jako nějakej tvar, kterej nejde vidět, a poznat jde jen podle toho, jak k němu všechno ostatní zvenku přiléhá. Jako voda ve tvaru hrnku, ale bez hrnku. Je to díra a všecko, co do ní spadne, přestane bejt Hlukem, přestane bejt čímkoliv, zkrátka úplně přestane existovat. Nejni to jako ticho v močále, kde samozřejmě nikdy úplný ticho nejni, jenom menší Hluk. Jenže tohle, tohle je tvar, tvar ničeho, díra, kde veškerej Hluk utichá. Což nejni možný. V tomhle světě neexistuje nic jinýho než jen Hluk, nic než ustavičný myšlenky mužů a věcí, co se na vás valej a valej a valej, od tý doby, co sádrouši vypustili za války virus Hluku, virus, co zahubil polovinu chlapů a každou ženu, moji mámu nevyjímaje, virus, co dohnal zbytek mužů k šílenství, virus, co znamenal konec pro všecky Sádrovce, jakmile se šílený mužský chopili zbraní. „Todde?“ Vidím na Mancheem, jak je vystrašenej. „Co je to, Todde? Co je to?“ „Cítíš něco?“ „Cítím ticho, Todde,“ štěkne, a pak se rozštěká hlasitěji. „Ticho! Ticho!“ A pak se to ticho, někde vzadu za sádroušskýma barákama, najednou pohne. Krev ve mně vzkypí tak rychle, že málem ztratím rovnováhu. Manchee kňučí a obíhá kolem mě a štěká a štěká, až jsem z toho dvakrát tak vystrašenej, a tak ho znova plácnu po zadku („Auvajs, Todde?“), abych sám sebe přiměl uklidnit se. 20
„Nic takovýho jako díry v Hluku neexistuje,“ řeknu. „Nic takovýho jako nic. Takže to musí bejt něco, je to tak?“ „Něco, Todde,“ štěkne Manchee. „Slyšíš, kam to odešlo?“ „Je to potichu, Todde.“ „Však víš, co myslím.“ Manchee zavětří a udělá krok, pak dva a potom další směrem k sádroušským barákům, což znamená, že jsme to asi začali hledat. Pomalu zamířím k největšímu z roztátých zmrzlinových kopečků. Snažím se držet mimo dohled všeho, co by se mohlo dívat z malých pokřivených trojúhelníkovitých dveří. Manchee očichá rám dveří, ale je zticha a nevrčí, a tak se zhluboka nadechnu a nahlídnu dovnitř. Je to tam úplně prázdný. Klenba stropu je asi dvakrát tak vysoko, než měřím. Podlahu tvoří hlína, ve který teď rostou močálový rostliny, takový ty popínavý a jim podobný, ale nic jinýho tam nejni. Tím chci říct, že tam nejni žádný opravdový nic, žádná díra, a nemám potuchy, co tam mohlo bejt předtím. Je to hloupý, ale jinak to říct nejde. Napadne mě, jestli se náhodou nevrátili Sádrovci. To ale nejni možný. Jenže díra v Hluku taky nejni možná. Takže něco nemožnýho musí bejt pravda. Slyším, jak Manchee zas a znovu čenichá venku, a tak vyjdu ze dveří a zamířím k dalšímu zmrzlinovýmu kopečku. Na jeho venkovní straně je jakejsi nápis, jediný slova, co kdo kdy viděl napsaný v sádroušský řeči. Hádám, že taky jediný slova, o kterých kdy uznali, že je stojí za to napsat. Ty písmena jsou sádroušský, ale Ben říká, že je tam napsáno es’Paqili nebo tak nějak, es’Paqili, Sádrovci, nebo „sádrouši“, když to chcete říct pohrdavě, tak jak to od tý doby, co se stalo to, co se stalo, říká každej. Znamená to „Lid“. V druhým kopečku taky nic nejni. Vyjdu zpátky do močálu a znova se zaposlouchám. Položím hlavu dolů a poslouchám a našponuju všecky naslouchací části svýho mozku a těma taky naslouchám a naslouchám a naslouchám. 21
Naslouchám. „Ticho! Ticho!“ štěkne Manchee dvakrát rychle za sebou a znova odběhne, tentokrát k poslednímu kopečku. Vydám se za ním, sám běžím, krev mi vře v žilách, protože tam to je, tam je ta díra v Hluku. Slyším ji. No, vlastně ji slyšet nemůžu, v tom je ten vtip. Ale když se k ní rozběhnu, její prázdnota se dotkne mý hrudi a její nehybnost mě přitahuje k sobě a je v ní takovej klid, ne, ne klid, ticho, tolik neuvěřitelnýho ticha, že si připadám jako rozervanej na kusy, jako bych měl přijít o tu úplně nejcennější věc na světě, jako bych měl umřít. Běžím a oči mám mokrý a tíha na hrudi mě drtí a nikoho a nic tam nevidím, ale pořád naslouchám a z očí mi začínaj týct slzy, a začínám brečet, zatraceně, začínám brečet a na chvilku se zastavím a ohnu se vpůli a, sakra, Ježíši, moh bys sklapnout, a tak nakonec promrhám celou pitomou minutu, celou hnusnou smradlavou minutu tím, že tam jen ohnutej stojím, a ta díra se samozřejmě za tu dobu posouvá pryč, až se odsunula úplně, až úplně zmizela. Mancheeho jako by to rvalo vpůli, chce se za ní rozběhnout a chce se vrátit zpátky ke mně, ale nakonec přijde zpátky ke mně. „Brečíš, Todde?“ „Drž tlamu,“ odseknu a kopnu po něm. Schválně ho minu.
@ JL?HNCMMNIQH V y j d e m z m o č á l u a zamíříme zpátky k městečku a svět mi připadá celej černej a šedivej, i když na obloze svítí slunko. Dokonce ani Manchee skoro nemluví, a tak se mlčky šinem zpátky přes pole. Můj Hluk vře a bublá jako guláš na plotně, dokud se nakonec nemusím na chvilku zastavit, abych se dal aspoň trochu do kupy. Nic takovýho jako ticho neexistuje. Neexistuje to tady, neexistuje to nikde. Ani když spíte, ani když jste úplně sami, nikdy. Jsem Todd Hewitt, řeknu si v duchu se zavřenýma očima. Je mi dvanáct let a dvanáct měsíců. Žiju v Prentisstownu v Novým světě. Přesně za měsíc se stanu mužem. Je to trik, kterej mě naučil Ben, trik, kterej používám ke zklidnění svýho Hluku. To prostě zavřete oči a tak zřetelně a klidně, jak jen dokážete, si pro sebe řeknete, kdo jste, páč právě na tohle ve všem tom Hluku často zapomínáte. Jsem Todd Hewitt. „Todd Hewitt,“ zamumlá si Manchee vedle mě pro sebe. Zhluboka se nadechnu a otevřu oči. Přesně tohle jsem. Todd Hewitt. Jdem dál, pryč od močálu a od řeky, vzhůru do svahu, na kterým jsou zarostlý pole, až k malýmu pahorku na jih od 23
města, kde po krátkej a zcela zbytečnej čas stála škola. V době před mým narozením učily chlapce doma jejich mámy a pak, když už zbyli jen chlapci a muži, jsme prostě sedávali před videama a učebníma modulama, dokuď starosta Prentiss takový věci nezakázal jako škodlivý, páč prej „mají nezdravý vliv na kázeň našeho myšlení“. Všeobecnej názor u nás zkrátka prosazuje starosta Prentiss. A tak se skoro půl roku všichni chlapci shromažďovali pod vedením zasmušilýho pana Royala, kterej nás vyučoval v tomhle baráku kousek od města, abychom byli stranou od hlavního Hluku, co v něm panuje. Ne že by to nějak moc pomohlo. Je skoro nemožný vyučovat něco ve třídě plný chlapeckýho Hluku, a zhola nemožný zadat jim nějakou písemku. Při takový písemce podvádíte, i když fakticky nechcete, jenže stejně chtěli podvádět všichni. A pak starosta Prentiss jednoho dne rozhodl, že spálíme všecky knížky, všecky do jedný, dokonce i ty, co měli chlapi u sebe doma, páč knížky byly zřejmě stejně škodlivý a pan Royal, citlivej mužskej, kterej si pomáhal tím, že ve vyučování popíjel whisky, to vzdal, vzal si pušku a zastřelil se, a to byl konec mý školní výuky. Zbytek mě naučil Ben u nás doma. Mechaniku, přípravu jídla, spravování šatstva, základy farmaření a podobný věci. Taky spoustu věcí o přežití, jako je lov a jaký ovoce může člověk jíst a jak se orientovat podle měsíců a co použít na hadí kousnutí a jak co nejlíp zklidnit svůj Hluk. Taky se mě snažil naučit čtení a psaní, jenže starosta Prentiss to jednoho rána zaslech z mýho Hluku a na celej tejden pak Bena zavřel, a to byl konec mých hodin čtení a psaní. A páč jsem se musel učit celou spoustu jinejch věcí a páč na farmě je pořád tolik práce, kterou musíte dělat den co den, a páč se furt musíte starat, abyste vůbec přežili, dopadlo to nakonec tak, že jsem se nikdy dobře číst nenaučil. Nevadí. Nikdo v Prentisstownu stejně nikdy žádnou knížku nenapíše. 24
Jdem s Mancheem dál kolem školní budovy a vzhůru na malej pahorek, a když se z něj kouknem na sever, je tam vidět město, o kterým mluvím. Ne že by tam z něho ještě moc zbylo. Jeden krám, a přitom tam bývaly dva. Jedna hospoda, taky byly dvě. Jedna nemocnice, jedno vězení, jedna benzínka, co už stejně nefunguje. Kostel. Krátkej kousek silnice, co vede přes centrum, kdysi dávno vydlážděnej, ale dávno neudržovanej, proježděnej skoro na štěrk. Všecky baráky a podobný stavení stojej mimo centrum, spíš jako na předměstí, farmy, teda měly by to bejt farmy, a některý pořád jsou, tam stojí prázdný, a některý ještě horší než jen prázdný. A to je všecko, co zbylo z Prentisstownu. Počet obyvatel je 147 a klesá, klesá, klesá. 146 mužů a jeden skoromuž. Ben říká, že dřív byly po Novým světě rozesetý i další osady, že všecky lodě zakotvily zhruba ve stejnou dobu, což bylo asi tak deset let předtím, než jsem se narodil, ale pak, když začala válka se sádroušema, když sádrouši vypustili ty svoje viry, tak lidi ve všech ostatních osadách vyhynuli a Prentisstown taky málem zmizel z mapy, a přežil jen díky schopnostem armády starosty Prentisse, a i když pro nás starosta Prentiss představuje nekonečnou noční můru, tak aspoň za tohle mu musíme bejt vděčný, páč jen díky němu přežíváme samotný v celým tomhle velkým prázdným světě bez ženskejch, o kterým se nedá říct vůbec nic dobrýho, ve městě s počtem obyvatel 146 mužů, přičemž tenhle počet se s každým dalším dnem snižuje. Protože některý mužský to zkrátka nevydržej, víte? Zabijou se tak, jak to udělal pan Royal, anebo některý z nich prostě zmizej, jako pan Gault, náš starej soused, co hospodařil na vedlejší ovčí farmě, anebo pan Michael, náš druhej nejlepší tesař, nebo pan Van Wijk, kterej zmizel stejnýho dne, co se jeho syn stal mužem. Nejni to nic neobvyklýho. Pokavaď celej váš svět tvoří jedno město plný Hluku bez budoucnosti, tak někdy zkrátka musíte odejít, i když vlastně nejni kam. Páč když já, skoromužskej, kouknu na městečko, slyším všech 146 chlapů, co tam zůstali, najednou. Kristepane, slyším 25
kaĹždĂ˝ho z nich, aĹž do poslednĂho. Jejich Hluk se valĂ dolĹŻ z kopce, jako vodnĂ pĹ™Ăval vypuĹĄtÄ›nej pĹ™Ămo na mÄ›, jako oheĹˆ, jako by vĂĄs chtÄ›la dostat obluda velikĂĄnskĂĄ jako samotnĂ˝ nebe, pĹ™ed kterou nenĂ kam utĂ˝ct. Takto to asi vypadĂĄ. Takhle vypadĂĄ kaĹždĂĄ minuta kaĹždĂ˝ho dne mĂ˝ho pitomĂ˝ho, zajebanĂ˝ho Ĺživota v tomhle pitomĂ˝m, zajebanĂ˝m mÄ›stÄ›. KlidnÄ› si mĹŻĹžete zacpat uĹĄi, ale ani trochu to nepomĹŻĹže.
.RQHF
5BLPWFK QçLOFK ° 5PEEF /R[ UMFK LSà FL r0 $ %2/~ 72ÔVEN '�0&VY+ YVN[ +$'5< Ô+DYÔSEÔDO STANEME1 23
4 D N E D *TK RMa z_ a\ ]_\` H@ aĂœ [RW[V Sz_ -NID JQaA\ [RW[V S HUÂ?WRU EOLNÂ? M@BOD *HQ N J a Y N NA KRUHU G l Ă€ N " dvakrĂĄt dvÄ› jsou Ä?tyĹ™i dvakrĂĄt Ä?tyĹ™i je osm D K 0NC$ 7$. 08 ĂŁ~.r0 9,5< -('(1 9,586 9,586
7$. 0 8 ã ~.r0 F H Q R . -šK IRH SX CU@ UHCšS NC
Ra C QTKAR /\ R ]\Z\g ]_\`~Z A\ZN`\cV 4OHUO HCHL†P JSEMĂ”KDYSI ZNALQNTĂ†Ăˆ (DI JKTJT SX S@L -DEND
8_f ĂŚ =$ 0Ä‚6ĂŒ& 1HPRA F 8\[RP 0s ABK -$%.$JEDEN HLUBOKEJ NĂ DECH A\QQR, $IZUJM C*ZDI Uç [ U\ B UFO UWĂśK °UMFK LSĂ FA L VP$&+ ! $FK PRMH /LOO\ BG LNID -OJE VZ†CN† PER 02-( .PU Z\WR 7bYVR
+@QDM
LO
''(" 2 7 6(Ă” 7$0 1$+2ĂŁ(" T TAK PRO SVOJI RODINU ANI O TROCHU VÂ’C UHQX
-†M TOHO AKOR†
Ê Y@RQ@M@ X IDIHBG Ya UN½@Ua :@RQ@MÊ RaCQNTÆH @ S S@J a BM U ÔZAB’JET 4@ LNID L@Ka L@KH²Ja 5É NEZBYLIÔɆDN�ÔS†DROUÎI ÔCOÔBYCHÔMOH
$ 32ÄŒ(=É1ĂŒ $ 02'ÄŒ,1< 32ÄŒ(=É1ĂŒ $ 02'ÄŒ,1<$IMBQDJ TJ N DI CVEPV NVĂ´J DYHĂ DOH SR]RU DĂ˜ VH ROHM QHGRVWDQH QZTMFK Ă´F [ OJ D SD²EX 1DROHMXM KO# N AXB G C@K Y@ NOQ@UCHB #O KDYÉ SE MĂ‚ ZEPT† NA OVCE jĂĄ jsem a vĹĄ JDI GNUšYl ATQFDQ e je po
Âą8 7, na ( . 62%Ă› .86(0 3 ;RQ\c6\Y9 ]r _\`~Z NOf Z5V 8U\&_R !BG LNID %RSGDQ LN Ă”XN cgNYN Z\WV 7b`aV[ 529$=8 ID %RSGDQ LNID JQaRMa GNK²H²JN dle boĹžĂho zĂĄko
CL B -(Ô7Û -('(1 0Û6~& =_R[aV`` ObQR Zb +B `R a ORWa ]_c[~ D S O U E D S K DY DOSTANEM 7NX `R \Q`bQ XQf Q\`aN *AK , [R Z $&+ 0å- 3$1( &2 -60( 72 8'Û/$/,"
HPRF YLUXV RG V GURXÓæ 5PEEF 1 :@AHIT GN TC¹KaL SN 5P KF LPOFD +B TF PETVE LEZ EPTUB L
VL MHÓWÜ MHGQ JÁ JSEM BOD'A TP EN BOD JSEM JX Á D
O FN
D SæMGX
#HKKH@M
[~ [R]_ RY\7NOXN $ESETÔÐA B `a\ QRcNaR[s¹PaÀD QMD 3@LNYÄDIL $NJSNQ
-(1 .28.1Û7( 1$ 7< '52%1 58Ð.< -VWH OKiÒ SDQH 02-( 1250$ + & $ .G\ VH RGVXG 4GR3V 2 1 1PW¦NBUSJPUWPJOV WD P" O / -6(0 -$. 9<Q3H$'$/$ 01 2 Û =$3 -(-~ 79rã držte svý myšlenky v lajně, v lajně, v lajně %\O WR YLUXV SDPDWXMHå" 8 ± ( & ~ 1 -, 1,& 6 0 Û 1 2 + 1( 67,\( %R²H ]DäLÙ WR QÜMDN DE\ MLP WHQ NOX N Q HSDG GR UXNRX ± %( DGU K 'Č(92 9 0ë&+ 58.É&+ Y ELL Ô+ OJE ÔM CH
! NA BODU NA KRUHU AR[ QR[ ѳ=187³ dvakrát osm je šestnáct LFKR RVY WQ W$ S 87³ 02'Ñ,1< $"ÈGѳ=1 0 2 -( -$ '( SN RKXÆl + A\QQR, & $ 12 3 4 4 3 2105$9(1&, 6( '$/, 1$ 32&+2' 89B8 35262 '2 =,0< A2; 52D6AA<C60 / cNYN aNX 6~0 %2±(DISCIPLÍNA, MUŽI
352
3U@Sa NA¹· M@KDYDMa @ MDM@KDYDMa 6.L/NI$ !BG D #@QK@ ÃlJ@K IRDL SH
T DVA DVAKR T TÐICET DVA JE ÎEDES T »TYÐI E C I Ð T E J T C N T ES Î T $VAKR #DRS@ ä.< 3527, %2/(67, 8æ 1(=%</< 5É ¹ Ia S¹ ONCQÀlL [ X_X aR[ acæW X_ÔRX 3 ë S AR 1 æÉ'0NCQÀlL -É 7, 72 3Č(&( ČÌ.$/ 9 UD DESET ÚDERŮ ZA HODINU, HODINA PLUS DESET
=$9ã, +8%8
Y~ B `R a\ O ~
A to jsou jen slova, hlasy, co mluvěj a sténaj a zpívaj a pláčou a naříkaj. Jsou tam i obrázky, výjevy, co vaši mysl zasypávaj jako příval, bez ohledu na to, jak strašně moc je nechcete
27
vidět, obrázky vzpomínek a fantazií, tajemství, plánů a lží, lží, lží. Páč v Hluku je možný lhát, i když každej ví, co si myslíte, kliďánko můžete jedny věci pohřbít pod jinejma věcma, můžete je zamaskovat tak, aby nebyly na první pohled vidět a slyšet, prostě si je nemyslíte moc zřetelně anebo sami sebe přesvědčíte, že pravdou je pravej opak toho, co si myslíte, a kdopak si z tý záplavy dokáže vybrat, co je opravdická voda a co vás vůbec nenamočí? Muži lžou a úplně nejvíc lžou sami sobě. Tak například je jasný, že jsem nikdy neviděl opravdickou živou ženu ani opravdickýho živýho Sádrovce. Samozřejmě jsem je oba viděl na videu, ještě předtím, než padl zákaz koukat se na ně, a bez ustání je vidím v Hluku, páč na co jinýho myslej mužský než na sex a na nepřátele? Jenže sádrouši vypadají v Hluku větší a zákeřnější než na videu, víme? A ženský v Hluku maj světlejší vlasy a větší prsa a maj na sobě míň šatů a taky mužům projevujou svoji náklonnost mnohem ochotnějc než na videích. Tudíž tím, co byste si měli zapamatovat, tou nejdůležitější věcí ze všech, o kterejch bych vám mohl povědět, když už vám tady povídám o všem možným, je to, že Hluk nejni pravda. Hluk je to, o čem si muži přejou, aby to byla pravda, a mezi těmahle dvouma věcma je tak velikej rozdíl, že by vás to sakra mohlo klidně i zabít, kdybyste si nedávali bacha. „Domů, Todde?“ Manchee dole u mý nohy štěkne o něco hlasitěji, páč jinak se uprostřed Hluku ani mluvit nedá. „Jasně, jdem,“ řeknu. Bydlíme na druhý straně, na severovýchodě, takže budem muset projít celým městečkem, a tak jdem na to, tak rychle, jak jen to půjde. Nejdřív míjíme krám pana Phelpse. S tím obchodem to jde od desíti k pěti, stejně jako se vším ostatním v městečku, a pan Phelps ustavičně propadá zoufalství. I když si od něj něco koupíte a on je přitom maximálně zdvořilej, to zoufalství z něj prosakuje jako hnis z rány. A\ WR X\[RP, říká jeho Hluk, A\ WR X\[RP c RU\ a 0s_f N gOfaXf N UNQ_f a :\WR 7bYVR Z\WR 28
Q_NUs ZVY\cN[s 7bYVR, což byla jeho manželka, která na sobě v Hluku pana Phelpse nemá vůbec žádný šaty. „Nazdar, Todde,“ zavolá na nás, když pospícháme s Mancheem kolem. „Zdravím, pane Phelpsi.“ „To je ale krásnej den, že jo?“ „To si pište, pane Phelpsi.“ „Krásnej!“ štěkne Manchee a pan Phelps se zasměje, ale jeho Hluk dál říká 8\[RP a 7bYVR a UNQ_f a chrlí obrázky všeho, co mu se ztrátou jeho ženy schází a co všecko dělávala, jako by to bylo něco bůhvíjak výjimečnýho či co já vím. Já si ve svým Hluku pro pana Phelpse nemyslím nic výjimečnýho, jen takový ty obvyklý věci, kterým nejde zabránit. I když, abych pravdu řek, si to všecko myslím o něco hlasitějc než obvykle, abych zamaskoval myšlenky na tu díru, co jsem objevil v močále, abych ji schoval za hlasitějším Hlukem. Nevím, proč bych to měl dělat, nevím, z jakýho důvodu bych to měl zakrejvat. Radši to ale dělám. S Mancheem jdem dál o hodně rychleji, páč jako další míjíme benzínku a pana Hammara. Benzínová stanice už ale nefunguje, jadernej generátor, co vyráběl benzín, se totiž vloni porouchal, a tak teď jen sedí vedle benzínky jako nějakej obrovskej ošklivej ukopnutej palec a kromě pana Hammara by vedle něj nechtěl bydlet nikdo jinej, a pan Hammar je o moc horší než pan Phelps, páč svůj Hluk vždycky namíří rovnou na vás. A je to hnusnej Hluk, vzteklej Hluk, obrázky vás samotnejch, ale takový, jaký o sobě samotnejch rozhodně nechcete vidět, násilný obrázky a krvavý obrázky a jediný, co proti tomu můžete dělat, je co nejvíc zesílit svůj vlastní Hluk a pokusit se do něj vcucnout i Hluk pana Phelpse a pak to všechno poslat zpátky k panu Hammarovi. 7NOXN a 8\[RP a _fPUYR N `]\ äsQN[Ü a /R[ a 7bYVR a 5RgX A\QQR, a TR[R_sa\_ OYV Xs a UNQ_f a `XYN][V ]_\`aÜ `XYN][V a X\bX[V [N ZÜ PUYN]ÔR. 29
Přesto otočím hlavu, i když to udělat nechci, jenže někdy si prostě nemůžete pomoct, a tak otočím hlavu a uvidím pana Hammara v jeho okně, jak kouká přímo na mě a myslí si b
gN ZÜ`~P, a z jeho Hluku přiletí obrázek a jsem v něm já, jak tam stojím úplně sám, ale jaksi ještě víc než sám a nevím, co to znamená, nebo jestli je to skutečný nebo jestli je to úmyslná lež, a tak si představím, jak na hlavu pana Hammara dopadá kladivo, zas a znovu, a on se na mě ze svýho okna jen usměje. Cesta se stáčí kolem benzínky a dál vede kolem nemocnice, kde je doktor Baldwin a všecek ten nářek a sténání, co muži před doktorama vydávaj, i když jim třeba ve skutečnosti vůbec nic nejni. Dnes si tam pan Fox stěžuje na to, jak prej nemůže dejchat, a člověku by ho skoro bylo líto, kdyby tolik nekouřil. A pak, jakmile projdete kolem nemocnice, proboha, je u cesty ta proklatá, proklatá hospoda, která je i v tuhle denní dobu jedním obrovským skučením Hluku, páč tam dělaj to, že hudbu zesílej tolik, aby v ní Hluk utopili, jenže to funguje jen zčásti, takže výsledkem je hlasitá hudba a hlasitej Hluk, ba co hůř, opilej Hluk, co do vás buší jako dřevěná palice. Křik a vytí a pláč mužů, jejichž obličeje se nikdy nemění, a všecky ty hrůzostrašnosti z minulosti a všecky ty ženský, co tu kdysi žily. Celá spousta Hluku o ženách, co tu kdysi byly, ale nic z toho nedává smysl, páč opilej Hluk je jako opilej člověk: nesrozumitelnej a nudnej a nebezpečnej. Procházet středem města je moc těžký, je těžký přemejšlet o každým dalším kroku, páč Hluk dopadá na vaše ramena s neskutečnou tíhou. Abych pravdu řek, nevím, jak to muži dělaj, nevím, jak to budu dělat já, až se stanu mužem, pokavaď se některej den něco nestane, něco, o čem zatím nevím. Cesta vede dál kolem hospody a pak zabočuje doprava, míjí policajtovnu a vězení, všecko na jednom místě a využívaný častěji, než byste si na tak malý město mohli myslet. Šerifem je pan Prentiss mladší, kterej je sotva o dva roky starší než já a byl mužem teprve chvilku, když se stal šerifem, ale zhostil se svýho úřadu opravdu dobře a rychle a v jeho cele se ocitne každej, 30
o kom starosta Prentiss panu Prentissovi mladĹĄĂmu Ĺ™ekne, aby z nÄ›j tenhle tejden udÄ›lal exemplĂĄrnĂ pĹ™Ăpad. TentokrĂĄt je to pan Turner, kterej neodevzdal dostateÄ?nĂ˝ mnoĹžstvĂ ze svĂ˝ Ăşrody kukuĹ™ice „ku vĹĄeobecnĂŠmu prospÄ›chu celĂŠho mÄ›sta“, coĹž ve skuteÄ?nosti znamenĂĄ, Ĺže nedal ŞådnĂ˝ obilĂ zadarmo panu Prentissovi a jeho muŞům. A tak jste se svĂ˝m Ä?oklem proĹĄli celĂ˝m mÄ›stem a vĹĄecek ten Hluk mĂĄte za sebou, pana Phelpse a pana Hammara a doktora Baldwina a pana Foxe a ten pĹ™ĂĹĄernej Hluk z hospody a Hluk pana Prentisse mladĹĄĂho a skuÄ?ivej Hluk pana Turnera, a pořåd nemĂĄte od Hluku pokoj, pĂĄÄ? jako dalĹĄĂ je na cestÄ› kostel. A cĂrkev je samozĹ™ejmÄ› v prvnĂ Ĺ™adÄ› dĹŻvodem, proÄ? jsme vĹĄichni tady v NovĂ˝m svÄ›tÄ›, a kaĹždou nedÄ›li si mĹŻĹžete poslechnout Aarona, jak z kazatelny hĹ™ĂmĂĄ o tom, proÄ? jsme opustili zkaĹženost a hĹ™Ăchy StarĂ˝ho svÄ›ta a dali jsme si za cĂl zaÄ?Ăt novej Ĺživot v Ä?istotÄ› a bratrstvĂ v ĂşplnÄ› novĂ˝m rĂĄji. JenĹže nĂĄm to jaksi nevyĹĄlo, Ĺže jo? Lidi pĹ™esto pořåd chodÄ›j do kostela, hlavnÄ› proto, Ĺže musej, i kdyĹž sĂĄm starosta se obtěŞuje zĹ™Ădkakdy, nechĂĄvĂĄ to na nĂĄs ostatnĂch, abychom naslouchali, jak Aaron kĂĄĹže o tom, jak jsme tĂm jedinĂ˝m, co kaĹždej z nĂĄs tady venku mĂĄ, my vĹĄichni muĹži dohromady a jak musĂme vĹĄichni drĹžet pĹ™i sobÄ› v jednotnĂ˝m spoleÄ?enstvĂ. Padne-li jeden z nĂĄs, padneme vĹĄichni. Tohle Ĺ™ĂkĂĄvĂĄ hodnÄ› Ä?asto. A tak se s Mancheem tak potichouÄ?ku, jak jen to jde, proplĂĹžĂme kolem pĹ™ednĂch dveřà kostela. ZevnitĹ™ se line modlitebnĂ Hluk, je fakt divnej, takovej jakoby naďŹ alovÄ›lej a mĂĄte z nÄ›ho nezdravej pocit, jako by ten modlitebnĂ Hluk vytejkal z muŞů jako krev, i kdyĹž jsou to pořåd ty samĂ˝ vÄ›ci, ale ta naďŹ alovÄ›lĂĄ krev prostÄ› teÄ?e a teÄ?e =\Z\g [sZ gNPU_NĂ [s` \Q]b`Ă˜
[sZ ]\Z\g [sZ gNPU_NĂ [s` \Q]b`Ă˜ [sZ Q\`aNĂ [s` \Q`bQ ]_\`~Z /\ R ]_\`~Z /\ R ]_\`~Z /\ R i kdyĹž,
pokavaÄ? je mi znĂĄmo, tak od toho chlĂĄpka, co se jmenuje BĹŻh, se nikdy neozval Şådnej Hluk v odpovÄ›Ä?. 31
Aaron je tam uvnitř taky, vrátil se z vycházky a zas káže těm, co se tam modlej. Slyším jeho hlas, ne jenom jeho Hluk a je to samá \OÜØ sem a ]~`Z\ tam a ]\ RU[s[~ tady a `cNa\`a tamhle a takhle mluví pořád dál a dál, tak hlasitě, že jeho Hluk je jako šedej oheň kdesi za ním a nerozlišíte z něj vůbec nic, a přitom by v tom jeho Hluku klidně mohlo bejt něco podvratnýho, že jo? To jeho kázání kliďánko může něco maskovat a já si začínám říkat, jestli náhodou nevím, co by to mohlo bejt. A pak z jeho Hluku zaslechnu :YNQ A\QQ, A tak pobídnu Mancheeho a hezky rychle upalujem dál. Úplně posledním barákem, kolem kterýho musíte projít cestou přes prentisstownskej kopec, je starostův dům, ze kterýho vychází ten úplně nejdivnější a nejdrsnější Hluk ze všech, páč starosta Prentiss – No, starosta Prentiss je prostě jinej. Jeho Hluk je děsně zřetelnej, a když říkám děsně, tak myslím takovým tím opravdicky děsným způsobem. Víte, on totiž věří, že je možný vnýst do Hluku nějakej řád. Je přesvědčenej, že Hluk je možný uspořádat, že ho můžete nějak ochočit a pak ho využít k něčemu užitečnýmu. A když jdete kolem starostova domu, tak slyšíte starostu a ty muže, co se jima obklopuje, jeho zástupce a všelijaký další, jak pořád dokola prováděj ty svoje myšlenkový cvičení, pořád něco počítaj a představujou si dokonalý tvary a odříkávaj všelijaký věty jako JÁ JSEM KRUH A TEN KRUH JSEM JÁ, ať už to má znamenat cokoliv, a celkově to vyznívá, jako by tam dával dohromady nějakou malou armádu, jako by sám sebe na něco připravoval, jako by se z Hluku snažil vytvořit nějakou zbraň či co. Čiší z toho hrozba. Máte z toho pocit, jako by se celej svět měnil a vás nechával kdesi vzadu.
1 2 3 4 4 3 2 1 JÁ JSEM KRUH A TEN KRUH JSEM JÁ 1 2 3 4 4 3 2 1 PADNE-LI JEDEN Z NÁS, PADNEME VŠICHNI. Brzo se stanu mužem a muži strachy neutíkaj, ale i tak Mancheeho trochu popoženu a upalujem dál ještě rychleji než 32
předtím. Obejdem starostův barák tím nejširším možným obloukem, dokuď nejsme daleko od něj a zpátky na štěrkový cestě, co vede až k našemu domu. Po chvíli město zmizí za náma a Hluk se o něco ztiší (třebaže úplně neutichne nikdy) a oběma se nám začne dýchat o něco lehčeji. „Hluk, Todde,“ štěkne Manchee. „Jasně, pane,“ odpovím. „V močále ticho, Todde,“ řekne Manchee. „Ticho, ticho, ticho.“ „Ano,“ řeknu, ale pak se zamyslím a vyhrknu: „Drž tlamu, Manchee,“ a plácnu ho po zadku a on vyjekne: „Auvajs, Todde?“ Podívám se zpátky k městu, ale jakmile Hluk jednou z člověka vyjde, už se nedá zastavit, víme? A říkám si, že kdyby to bylo něco, čeho by si bylo možný všimnout, jak to letí vzduchem, tak byste viděli tu díru v Hluku, jak vyplouvá ven ze mě, rovnou z mejch myšlenek, kde jsem si to chránil pro sebe. Je to jen malá částečka Hluku a snadno by se dala v tom ostatním hlasitým kravále přeslechnout, jenže už ze mě unikla a letí ze mě zpátky do města, do světa mužů.