Issuu

CINDA WILLIAMS CHIMA

SÍLA OHNĚ SEDMIŘÍŠÍ V TROSKÁCH

HarperCollins Children’s Books a division of HarperCollins Publishers 195 Broadway New York, N. Y. 10007 www.harpercollins.com Copyright © 2016 by Cinda Williams Chima Translation © 2018 Zuzana Halamíčková Czech edition © 2018 Nakladatelství Slovart Published by agreement with the author and author’s agents, The Lotts Agency, Ltd. All rights reserved Cinda Williams Chima Síla ohně Z anglického originálu Flamecaster (HarperCollins, New York, 2016) přeložila Zuzana Halamíčková Graﬁcká úprava a přebal Erin Fitzsimmonsová Kresba na přebalu Sasha Vinogradová Editor Petr Hejný Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o. v edici # BOOKLAB v roce 2018 Vydání první Sazbu zhotovil Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín ISBN 978-80-7529-404-3 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz

LÉČITEL

Oproti mrazivému počasí venku bylo ve stáji příjemně teplo a zadýcháno a oživovaly ji zvuky odpočívajících koní. Adrian sul’Han si stáhl rukavice zateplené ovčím rounem a nacpal je do kapes. Ze všeho nejdřív se šel přesvědčit, jestli je otcův poník, nejmladší z dlouhé linie Raggerů, ještě pořád ve svém stání. Byl tam, vystrkoval hlavu přes dvířka boxu a jako obvykle se natahoval pro příděl krmení. Takže otec z města neodjel. Alespoň zatím ne. Adrian si s ním musí promluvit, dřív než to udělá. Pokračoval kolem řady boxů, aby zkontroloval tu grošovanou kobylu. Vyšla mu vstříc a dotýkala se pysky jeho ruky v naději, že dostane něco dobrého. Adrian ji pečlivě prohlížel. Oči měla jasné, uši vytrčené vpřed, a když ji pohladil, cítil, že svaly na kohoutku nabývají na objemu. Volnou ruku zastrčil pod kabát, uchopil svůj amulet, vyslal do kobyly paprsek kouzel a pátral po obtížích.

Ke své úlevě zjistil, že doběla rozžhavená infekce už je skoro pryč. „Dostaneš se z toho,“ zabroukal a pohladil ji po hlavě. Byla to pravda a byl na to hrdý. Za sebou uslyšel Mancyiny kulhavé kroky. „Hned jsem si myslela, že jsi to ty, hochu,“ prohlásila, když k němu došla. „Přišel ses podívat na Priscillu? Je neuvěřitelné, co jsi s ní dokázal. Myslela jsem, že o ni přijdu, a teď je jako znovuzrozená.“ „Vlastně hledám tátu, ale říkal jsem si, že když už jsem tady, tak bych se na ni mohl mrknout,“ odpověděl Adrian. „Neviděla jste ho?“ Zavrtěla hlavou. „Dneska ne.“ Ve tváři se jí mihla obava. „Nemyslíš si snad, že by se sem Nejvyšší kouzelník chystal? Víš, dneska jsem nějaká pomalá a zatím jsem stačila poklidit jen v předních stájích. Potřebuju…“ „Nedělejte si starosti,“ zdvihl Adrian obě ruce. „Jen jsem si říkal, jestli se tu náhodou nestavil.“ Mancy sloužila v armádě, ale momentálně ji přeřadili do stájí, než se jí zahojí ošklivá rána na noze, kterou jí uštědřil jeden z těch obojkem spoutaných mágů z ardenského království. Adrian teď od rány nemohl odtrhnout zrak. Bylo mu jasné, že se nehojí, jak by měla. Rád by věděl proč. Po pravdě řečeno se kolem Mancy vznášel puch smrti. „No tak, posloucháš mě vůbec?“ Teprve teď si Adrian uvědomil, že se ho Mancy na něco ptala. „Pardon,“ omluvil se a snažil se soustředit na jejich rozhovor. „Co jste říkala?“ „Ptala jsem se, jestli už jí můžu dávat normální krmení,“ zopakovala trochu nabručeně Mancy. „Aha. No, ještě tak dva dny jí dávejte spařené otruby a pak už ji můžete krmit jako ostatní.“ Válka již zuřila čtvrt století a zrní nebylo nazbyt. Nikdo ve Fellsmarch se nemusel bát, že přibere.

„Mluvila jsem o tobě s Hughesem z West Gate,“ usmála se Mancy. „Povídala jsem mu, že seš sice ještě děcko, ale s koňma dokážeš hotový zázraky.“ Já přece nejsem žádné děcko, zlobil se v duchu Adrian. Sice ještě rostu, ale už je mi třináct. „Jeho kůň má měsíční slepotu a pořád se mu to nelepší. Pověřil mě, ať tě poprosím, jestli by ses mu na něj nezašel mrknout.“ Do West Gate to byly dva dny jízdy. A Adrian doufal, že za týden už bude z města pryč. „Teď se tam nedostanu, ale pošlu mu mast, která by mohla pomoct,“ řekl. Odkašlal si a zaváhal. Pro koně je možná malý ranhojič dobrý, ale… „A co ta vaše noha?“ Mancy se zašklebila. „Nejspíš už je to dobrý. Rána se sice zacelila, ale ještě hrozně bolí. A nějak se mi pořád nevracejí síly. U ranhojičů jsem byla už třikrát, ale znovu se mi na to podívat nechtějí.“ Klíční kosti jí vystupovaly víc než kdy dřív a Adrianovi neuniklo, že se musí opírat o dvířka boxu. „Mohl bych se na to kouknout?“ Mancy vytřeštila oči. „Na mě? Copak ty děláš i lidi?“ Adrian se kousl do jazyka, aby nevyhrkl to první, co mu prolétlo hlavou. „Občas.“ „No tak dobře, posluž si.“ Mancy se posadila na převrácené vědro a vyhrnula si nohavici uniformy. Ale jakmile se nohy dotkl, ucukla. „Ale nebudeš… neprovedeš mi s ní nic, že ne?“ „Jako třeba co?“ „No, že bys ji začaroval nebo tak něco.“ Lidé z údolí kouzelníkům zrovna dvakrát nevěřili. Však k tomu taky měli dobrý důvod. „Jenom se na ni podívám, můžu?“ Rána už se zacelila, kůže však byla horká a napjatá a noha oteklá až ke kotníku. Adrian po ní přejížděl prsty a mumlal při tom kouzelnou formulku. Infekce pronikla

až do kosti. To už párkrát viděl, u koní. Všechny je museli utratit. Adrian pohlédl na Mancy a kousl se do spodního rtu. Ta noha se bude muset amputovat, ale bylo mu jasné, že od třináctiletého, ještě neškoleného kouzelníka takový ortel nepřijme. „Mancy,“ začal, „tu nohu vám musí okamžitě vyšetřit. Vraťte se k ranhojičům a vyžádejte si Tita Gryphona. Nenechte se odbýt ani poslat k nikomu jinému. Povězte mu, že vás posílám já a že se vám na tu nohu musí podívat. Běžte tam hned teď.“ Mancy svraštila obočí a nechápavě na něj mrkala. „Teď hned? Musím ještě poklidit v…“ „To může počkat,“ ujistil ji Adrian. „Jestli chcete, tak to Jarrettovi vysvětlím.“ Správce stájí mu byl zavázaný. „To není třeba,“ bránila se Mancy a nasucho polkla. „Jenom mu řeknu, kam jdu. Jestli si teda opravdu myslíš, že to nepočká.“ „Nepočká.“ Adrian jí povzbudivě stiskl rameno. „Uzdravíte se.“ Mancy se odebrala za Gryphonem a Adrian pokračoval v hledání otce. Venku byla snad ještě větší zima než předtím. Ze Spirit Mountains ﬁčel vítr a hnal po ulici zbytky zelené výzdoby po nedávných oslavách slunovratu. Opravdu nutně potřebuje tátův souhlas, dřív než se o jeho plánech dozví matka královna. Otec, Nejvyšší kouzelník, měl totiž o něco víc pochopení pro obcházení pravidel. Například toho, že kouzelník by měl amulet dostat až v šestnácti letech. Adrian hned nahmatal svůj amulet, což činil asi tak desetkrát denně, a jako obvykle ucítil, jak do přívěsku prýští jeho energie. Všichni kouzelníci neustále vytvářeli magickou sílu. V amuletech se shromažďovala, dokud jí nebylo dost na to, aby se s ní dalo něco podniknout. Bez

amuletu se vypařila jen tak do vzduchu a nikdo z ní neměl žádný užitek. Tenhle amulet z druhé ruky mu táta dal před dvěma lety, k jedenáctým narozeninám. Spolu s přednáškou o tom, co všechno se může stát, když ho bude zneužívat nebo používat nesprávným způsobem. Od té chvíle Adrian vyřezávanou ﬁgurku lovce nosil na řetízku kolem krku. Usilovně se cvičil v používání magie – nejčastěji s tátou, pokud byl doma. Jinak ho učil některý otcův přítel, jehož tím otec osobně pověřil. Ale nebylo to k ničemu. Jeho starší sestra Hana byla po smrti a mladší Lyss měla zlomené srdce. A Adrian musí pryč z města. Jestliže táta není na hradě, a ani nikam nejel, musí být někde ve městě. Nejspíš v Ragmarket nebo v Southbridge. Adrian zamířil na tržiště. Říkat tomu trh bylo v těchto dnech dost nadnesené. Teď po slunovratu už na policích nezbyla ani ta trocha jídla, která tam bývala k mání. Trhovci nabízeli zbytky svraštělé kořenové zeleniny, kterou dosud schovávali, aby za ni utržili víc. Táta tvrdil, že mu to připomíná těžké časy za vlády královny Marianny, kdy se nikdy nenajedli dosyta. Nebo jak se tenkrát, když Fellsmarch obléhali Ardenští, soutěžilo o to, kdo vymyslí nový recept na pokrm z ječmene. Těžké časy jsou zpět, pomyslel si Adrian. Pokud tedy vůbec kdy pominuly. Královská rodina na slunovrat večeřela zvěřinu – dárek od domorodců z vysočiny. Jinak by měli taštičky se šunkou (s troškou šunky a spoustou ječmene). Tedy ne že by na tom někomu záleželo. Nikdo z nich beztak neměl chuť k jídlu. Byl to první zimní slunovrat od Haniny smrti. Tržiště kolem něj se postupně probouzelo: nejprve pekaři, zemědělci nabízející své výpěstky a rybáři. Pak stán-

ky se zbožím z druhé ruky, kde se prodávaly opotřebené, několikrát přebrané kousky (o kterých prodejci tvrdili, že jsou to všechno domorodé výrobky). Tady byl táta na domácí půdě. Kdysi míval tuhle čtvrť pod palcem coby proslulý vůdce gangu zvaného Raggers. Adrian na trhu také vždycky přitahoval pozornost. Každý hned viděl, že je to syn Hana Alistera: prozrazovaly ho rusé vlasy a aura kouzelníka. Dnes to bylo ještě horší než obvykle – na každém kroku na sobě cítil něčí oči nebo ho za krkem šimral něčí upřený pohled. Tipoval, že je to tím, že když Hana zahynula, byl zrovna v osadě v horách a dolů na tržiště přišel od té doby poprvé. Zeptal se na otce v několika stáncích. Nikdo ho neviděl, ale všichni ho pozdravovali a přáli mu lepší nový rok. Adrian už to skoro vzdal. Ale pak došel na trh s květinami, kde kupci zrovna vybalovali své zboží, a tam spatřil otce. Stál k Adrianovi zády a nakupoval u mladé dívky z kmene Demonai v oděvu pošitém korálky. Táta měl na sobě nenápadné oblečení, jaké nosíval, když mířil do ulic, ale jeho široká ramena a zavádějící trochu shrbený postoj si nemohl s nikým jiným splést. Šikmo přes záda mu visel meč, což nebylo ve městě plném vojáků nic neobvyklého. Vlasy se mu leskly v chabém zimním slunci; teď už byly víc stříbrné než zlaté. Amulet měl schovaný, ale ostatní kouzelníci mohli vidět auru, která ho obklopovala. Tady, na domácí půdě, se mu říkalo Han „Náramek“ Alister. Hrdina nízkého původu, který to dotáhl až na Nejvyššího kouzelníka. Stratég, který ardenského krále pokaždé převezl. Bývalý pouliční zloděj – přímo z jejich čtvrti, který se oženil s královnou. Květinářka se až červenala, že k ní zavítal tak vzácný zákazník. Celá rozrušená vybírala květiny a aranžovala je do měděného kbelíku, aby mu je předvedla. Adrian se protlačil blíž a poslouchal, jak táta vtipkuje s prodavač-

kou. Nakonec si vybral červené vlčí máky, bílé lilie, modré pomněnky a pár stonků blatouchů a sasanek. Dívka kytici zabalila do papíru a podala ji otci. Když jí do dlaně nasypal hrst mincí, pokusila se odmítnout. „To ne, pane, to si nemůžu vzít. Moc mě mrzí, co se vám stalo. Občas jsem princeznu vídávala v táboře v horách. Pádící vlčice byla… na mě vždycky byla moc milá.“ Pádící vlčice bylo Hanino domorodé jméno. Otec jí ruku s penězi sevřel a pohlédl jí přímo do očí. „Děkuji. Všem nám chybí. Ale musíte z něčeho žít.“ Poklonil se a otočil se k odchodu, až za ním zavlál plášť. Dívka ho ještě chvíli provázela pohledem, držela si vlasy, aby jí v tom ledovém větru nelétaly kolem hlavy a mrkala, protože se jí do očí draly slzy. Pak si otec konečně všiml Adriana, jak postává opodál. „Ashi! To je ale překvapení,“ oslovil ho jako obvykle přezdívkou. A-S-H jako Adrian sul’Han. Zamířil k němu a ukázal mu kytici. „Co myslíš?“ otázal se téměř stydlivě. „Budou se mámě líbit?“ „To záleží na tom, v jak velkém jsi průšvihu,“ odpověděl Adrian a otec se pousmál. Oba dobře věděli, proč květiny koupil a proč byl na trhu zrovna dnes. Adrianova starší sestra, Hanalea ana’Raisa, korunní princezna, zahynula před šesti měsíci, o letním slunovratu, během bitky poblíž hranic s Tamronem. Podle všeho bojovala až do konce, a než zemřela, připravila o život šest ardenských vojáků. Její osobní strážce, přísežný kapitán Simon Byrne, zemřel věrně po jejím boku. Ardenský generál Marin Karn usekl Haně hlavu a dovezl ji svému králi. Král Gerard ji pak přikázal nosit přes všechna porobená území a všude ukazovat pro výstrahu. Nakonec ji nechal ve zdobené schránce doručit Hanině matce královně. Haně bylo teprve dvacet a všichni ji měli rádi. Po otci byla pohledná a protřelá; po matce zase zdědila schop-

nost sjednocovat a vést lidi. Když vstoupila do místnosti, v několika minutách si zjednala respekt všech přítomných. Pro všechny symbolizovala naději a příslib, že rod Šedých vlčic neskoná. Jestli je Stvořitel opravdu tak dobrý a všemohoucí, dumal Adrian, jak mohl něco takového dopustit? Jakým krutým žertem osudu se v odlehlé oblasti, kde se už skoro rok nebojovalo, ocitla velká ardenská rota? A hlavně, proč zrovna Hana? Proč ne Adrian? To ona byla dědičkou trůnu, zatímco Adrian byl ve všem jen náhradník. „Co ty tady na trhu?“ objal táta Adriana kolem ramen. Nikdy se nestyděl ukazovat city na veřejnosti. „Prodáváš, nebo kupuješ?“ „Chtěl jsem s tebou mluvit. Mezi čtyřma očima.“ Otec si ho pozorně prohlédl. „Takže prodáváš,“ řekl. „Teď mám zrovna chvíli čas. Pojď si se mnou dát snídani a můžeme si promluvit.“

KRUTÝ MRÁZ

Vybrali si podnik zvaný U Formana, zájezdní hostinec na náměstí, kde se trhy konaly. Adrian tam ještě nikdy nebyl. Otce tu samozřejmě všichni znali. Šenkýřka je uvedla k nejlepšímu stolu poblíž krbu a rázně před ně postavila kouřící džbánky cideru. „Je mi to moc líto, lorde Alistře,“ omlouvala se celá zardělá rozpaky, „ale máme jenom ovesnou kaši se špetkou šunky. Ale chleba je čerstvě pečený.“ „Těšil jsem se na kaši,“ řekl otec a naznačil jí, ať přinese dvě misky. Opatrně odložil kytici, meč opřel o stěnu, plášť přehodil přes opěradlo židle a usadil se. Vždycky sedával čelem ke dveřím – zvyk z dob, kdy vedl pouliční gang. Vypadal unaveně, na ještě pořád opálené kůži se mu pod očima rýsovaly tmavé kruhy. A zhubl, tažení bylo dlouhé. Adrian odolal pokušení natáhnout se a vzít otce za ruku, aby ho mohl vyšetřit. „Tati,“ začal, „nejsi…?“

„Nic mi není,“ uklidňoval ho otec a pořádně si lokl cideru. „Bylo to náročné období, pro nás pro všechny.“ „A teď už se zase chystáš odjet.“ Adrian si sice slíbil, že nebude trucovat jako malé děcko, ale moc k tomu nechybělo. Otec nahrbil ramena a uhnul pohledem. V očích měl vepsané špatné svědomí. „Minulý týden se tvé matce den co den zjevovali vlci. Schyluje se k nějakému neštěstí a já musím přijít na to, oč se jedná. A jak tomu zabránit.“ Královnám z rodu Šedých vlčic se zjevovali šediví vlci, aby zvěstovali potíže a zásadní zvraty. Ve skutečnosti to byly mrtvé královny – předchůdkyně té, která zrovna seděla na trůně – a přicházely ji varovat. „Jak ale můžeš něčemu zabránit, když nevíš, o co vlastně jde?“ Vlci se zjevovali i před Haninou smrtí, ale neštěstí stejně nezabránili. Podle Adriana bylo takové vágní varování ještě horší než netušit nic. Na stole jim přistála horká kaše ozdobená slibovanými kousíčky šunky. Když šenkýřka zase odešla, otec řekl: „Nevěřím, že by útok na Haninu četu byla jen nešťastná náhoda. Podle mě si na ni počíhali.“ „Jak by ale věděli, že je to ona?“ ptal se Adrian. „A jak by se dozvěděli, kde je?“ Otec se naklonil přes stůl. „Myslím, že jim to někdo prozradil. Řekl bych, že tu Arden má špiona.“ „To snad ne,“ nechtělo se tomu Adrianovi věřit. „Kdo by jí chtěl něco takového provést? Všichni ji měli rádi. A proč by se Arden zaměřil zrovna na Hanu? Já vím, že byla dědička trůnu, ale nedávalo by větší smysl jít po generálce Dunedainové?“ „Ne, pokud bylo jejich cílem zlomit královně srdce,“ namítl otec. „Kapitán Byrne a Shilo Trailblazerová už na bojišti byli mnohokrát. Podle všeho je nepřepadla jenom četa, spíš celá rota. Hana byla mazaná a byla to skvělá

bojovnice, ale není moc pravděpodobné, že by sprovodila ze světa půl tuctu Ardeňanů, než se jim podařilo ji zabít – leda že by se schválně drželi zpátky a snažili se ji zajmout živou.“ Zarazil se a rozhlédl se, jestli je někdo neposlouchá. „A to ještě není všechno,“ pokračoval. „Zdá se, že si tu smrtící ránu zasadila sama. Domnívám se, že když si uvědomila, že ji chtějí zajmout, bodla si do srdce dýku.“ Adrianovi připadalo, že má dýku v srdci on sám. „Ona spáchala sebevraždu?“ „A co bys na jejím místě udělal ty?“ opáčil otec. Adrian se zachvěl. Všichni se shodli na tom, že jediným světlým bodem na celém neštěstí je, že Hanu alespoň nezajali živou. A neodvlekli ji do kobky v Ardenscourtu, kde panuje zrůdný ardenský král Gerard Montaigne. Mít zlomené srdce byla jedna věc, ale kdyby měl v rukou klíč k jejich štěstí, bylo by to daleko horší. Otec posouval lžící kousky šunky v misce. „Šlechta na Montaigneho tlačí, aby s válkou skoncoval. Za čtvrt století už je stála spoustu peněz i životů, a výsledek žádný. Třeba má ardenský král novou taktiku – zaměřit se na královskou rodinu, královniny příbuzné. Nezapomínej, že se chce mstít. Když ho tvá matka odmítla, měl z toho pěknou ostudu.“ Adrian věděl, co má na mysli. Královna kdysi odmítla vzdát se svého království výměnou za ruku ardenského krále. „Ale to bylo před pětadvaceti lety,“ namítl a doufal, že se otec mýlí. „Nakonec se přece oženil s někým jiným.“ „Ashi, nemůžeš čekat, že to bude dávat smysl. Montaigne je namyšlený, odporný tyran a je zvyklý si vždycky prosadit svou. Lituju, že jsem toho mizeru nezapíchl, když jsem k tomu měl příležitost.“ Adrian v otcově tváři výjimečně zahlédl záblesk nemilosrdného vůdce pouličního gangu, jímž kdysi býval. Pak si otec přejel rukou po tváři, jako by chtěl tu druhou osobnost setřít.

Adrian byl jako na jehlách. Jako by ucítil, jak se ruka Stvořitele dotkla onoho křehkého vlákénka, které spojuje život se smrtí. „Můžeme proti tomu něco dělat?“ „Kdyby se nám podařilo vypátrat, kdo Hanu zradil, byl by to dobrý začátek,“ odpověděl otec. „Jeden z našich špehů zná někoho, kdo by o tom prý mohl něco vědět. Mám se s nimi za chvíli setkat v Southbridge.“ Na kostele na náměstí odbilo čtvrt a oba si uvědomili, že čas kvapí. „Tak,“ začal otec a položil dlaně na stůl. „O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ Adrian si dal hlt cideru na kuráž. „Jak víš, poslední dvě léta jsem strávil u domorodců jako léčitel. A kdykoli mám příležitost, pomáhám v armádních stájích. „Slyšel jsem. Willo povídala, že kdyby bylo po jejím, chtěla by tě za učedníka celoročně. Už není nejmladší, a když se bojuje, není léčitelů nikdy dost. Generálka Dunedainová o tom ale nechtěla ani slyšet. Ráda by, abys ve stájích pracoval na plný úvazek. Všude slyším, že s koňmi dokážeš hotové zázraky. Škoda že vás takových není víc.“ Přesně tak, pomyslel si Adrian. Škoda že jich není víc. A honem pokračoval. „Taky trávím spoustu času ve špitále tady ve městě.“ „Á,“ ztuhly otci rysy, „doména lorda Vegy. Pořád doufám, že odejde na odpočinek.“ Harriman Vega byl kouzelník, který řídil lazaret v hlavním městě. Kouzelníci i většina lidí z Vale docházeli právě tam. „A v tom je právě můj problém,“ přikývl Adrian. „Willo mi nemůže poradit s léčením pomocí vznešených kouzel a lord Vega zase pohrdá domorodým léčitelstvím a zelenou magií. Podle něj jsou to jen čarodějnické triky pro důvěřivé lidi. A dokud nebudu mít diplom z Mystwerku, nedovolí mi nic víc než stlát postele a umývat nádobí.“ Mystwerk byla škola pro kouzelníky v Oden’s Fordu.

„Jenomže na Mystwerk nemůžeš, dokud ti nebude šestnáct.“ „Přesně tak.“ Adrian se zhluboka nadechl a skočil do toho rovnýma nohama. „Na Mystwerk mě ve třinácti nevezmou, ale Spiritas přijímá žáky už od jedenácti, stejně jako Wien House.“ „Spiritas?“ „To je léčitelská akademie v Oden’s Fordu. Nemůžeš si ji pamatovat, založili ji teprve před třemi lety. Kombinují zelenou magii s muzikoterapií a arteterapií, domorodým léčitelstvím, a nakonec i s léčením pomocí kouzel.“ „Nakonec?“ zdvihl otec obočí. „To je jejich cílem, ale podle toho, co jsem slyšel, se na to zatím děkani z Mystwerku moc netváří.“ Otec si odfrkl. „Že mě to ani nepřekvapuje.“ „Říkal jsem si, že bych mohl nastoupit na Spiritas, a až budu dost starý, přešel bych na Mystwerk. Nebudu tak mařit čas a muset se dívat na to, jak umírají lidé, kteří mohli žít, kdybych už měl dost znalostí.“ Nedokázal zabránit, aby se mu třásl hlas. „Víš, co se týče pocitu viny,“ řekl otec, „tak toho je na světě odjakživa nadbytek. A existuje jen jedna skupina lidí, kteří odmítají přijmout svůj díl – ti, kteří jsou skutečně vinni.“ Odmlčel se; ve tváři měl vepsané hluboké, bolestné vrásky. „Když jsem přišel o matku a sestru, nebyl jsem o moc starší než ty. Dělal jsem, co bylo v mých silách, ale nestačilo to.“ Přejel prsty po svém amuletu ve tvaru hada. „Nikdy jsem neusiloval o to, stát se Nejvyšším kouzelníkem. Chtěl jsem prostě jen chránit lidi, na kterých mi záleží. A teď jsem přišel i o Hanu.“ „Ty přece nemůžeš za to, co se jí stalo,“ namítl Adrian. Bylo dost zvláštní, že má najednou on utěšovat otce. „Hana byla skvělá bojovnice, stejně jako máma. A Lyss – až vyroste, tak bude určitě taky hodně dobrá.“ Jeho mladší sestře Alysse bylo teprve jedenáct.

„A tvoje vina to taky není.“ Otec se natáhl přes stůl a vzal Adriana za ruku. „Nechráníme je proto, že by byly slabé, ale proto, že jsou silné, a silní lidé mívají spoustu nepřátel. Prostě jen musíme dělat, co je v našich silách, abychom tvou matku a sestru – rod Šedých vlčic – ochránili. A modlit se, aby to stačilo.“ „Já ale můžu dokázat víc,“ pohlédl Adrian otci přímo do očí. Otec pochopil a zamyšleně naklonil hlavu. „Jak víš, že by tě na Spiritas přijali?“ „Děkankou Spiritas je nomádská léčitelka, jmenuje se Taliesin Beaugardeová.“ Nomádi byli kočovný kmen pastevců z pohoří Heartfang. Jejich barevné karavany putovaly nížinami a lidé z údolí tvrdili, že jsou mezi nimi čarodějnice. Jako by na tom snad bylo něco špatného. „Když jsem byl v Marisa Pines, pobývala tam nějakou dobu i Taliesin, a docela jsme si rozuměli. Už jsem s ní o tom mluvil a je tím nápadem nadšená. Byl bych první kouzelník na Spiritas. Doufají totiž, že až děkani z Mystwerku uvidí, co všechno je možné, tak třeba změní názor.“ Otec se zasmál. „Ty jsi úplně jako máma – vždycky o dva kroky napřed.“ Po chvíli dodal: „A když už je řeč o královně, co si o tvém plánu myslí ona?“ Adrian si odkašlal. „S ní jsem o tom ještě nemluvil.“ „Aha.“ Otec se podrbal na bradě. „Zkoušíš to oklikou, co? Dobře víš, že po tom, co se stalo Haně, nebude zrovna nadšená z toho, že by tě měla pustit z dohledu.“ „Doufal jsem, že bys mi mohl pomoct ji přesvědčit.“ Otec si pohrával s květinami, až se několik okvětních plátků uvolnilo a upadlo. „Jak víš, moc spolu teď nevycházíme. Nevím, jestli jsem na přimlouvání ta správná osoba. Možná, kdybychom s tím ještě chvíli počkali…“ „Taliesin je zrovna ve městě, přijela oslavit slunovrat u příbuzných. Když budu mít mámino svolení, můžu s ní rovnou odjet.“

„Takže na odpověď spěcháš.“ Otec sklopil oči k rukám a loupal si strup na kloubech. „Tvůj plán zní rozumně,“ řekl nakonec. „Uplatnil bys svůj talent a dělal bys to, co je tvému srdci blízké. Myslím, že bys tam měl jet. Udělám, co budu moct. Zkus zařídit, aby si na tebe máma večer udělala čas, a já přijdu a pokusím se své skrovné zbraně uplatnit v tvůj prospěch.“ „Děkuju,“ řekl Adrian. Věděl, že otec mu bude rozumět, vždycky pro něj totiž měl pochopení. Zvon odbil celou. „Měl bych už raději jít,“ řekl otec. „Je deset a nechci přijít pozdě. Uvidíme se večer.“ Přehodil si plášť přes ramena, upevnil pás a připjal meč. Zamířil ke dveřím a všechny oči v místnosti ho sledovaly. Adrian za ním hleděl se sevřeným žaludkem. Otcova teorie o Hanině smrti na něj hluboce zapůsobila. Co když má pravdu? Celou dobu si myslel, že sestřina smrt byla nešťastná náhoda, že se prostě ocitla v nesprávný čas na nesprávném místě; další oběť nesmyslného válečného krveprolití. Ale teď… Něco mu nedochází, je za tím nějaká souvislost, která mu uniká. Hana zemřela o letním slunovratu a její smrt předpověděli vlci. Teď je těsně po zimním slunovratu, vlci jsou zpět a otec se chystá setkat s neznámým informátorem. V hlavě mu znovu zazněla otcova slova. Třeba má ardenský král novou taktiku. Ne. To ne. „Tati!“ Adrian vyskočil a vystřelil ze dveří krčmy. Udýchaně se rozhlížel po náměstí, ale otce nikde neviděl. Kudy by asi šel do Southbridge? Měl zpoždění, tak to nejspíš vzal nejkratší cestou, Královninou ulicí dolů k řece. Adrian se prodíral davem lidí mířících na trh či z trhu, zabočil do Královniny a dal se do běhu. Kličkoval mezi kočáry a rodinami na procházce. Dlážděný chodník po-

krytý sněhem a ledem byl zrádný. Adrian si připadl jako v nějakém zlém snu, kdy se snažíte běžet, ale nohy jako byste měli přilepené k zemi. Několikrát málem upadl a jednou ho skoro přejel vůz s nákladem. Když se řítil kolem, vozka za ním chrlil nadávky. To už byl skoro u řeky, ale otce nikde neviděl. Jestli zahnul do nějaké postranní uličky, rozhodně ho nenajde včas. Když ho konečně zahlédl, daleko před sebou, byl už otec skoro na mostě. V ruce ještě pořád třímal kytici. Adrian zrychlil a sumíroval si v hlavě, co mu řekne. Já vím, že tě hned tak něco nezaskočí, ale myslím si, že by to mohla být past. Tolik se soustředil na otce, že když ho zezadu někdo popadl a přitiskl mu ruku na ústa, skoro se ani nebránil. Útočník mu přetáhl přes hlavu kápi a někam ho pozadu táhl. Adrian cítil, jak do něj proudí čáry, určitě kouzlo na znehybnění. Kromě amuletu však Adrian nosil i domorodý talisman – přívěsek, který útočná kouzla pohlcoval. Předstíral, že umdlévá, a když chtěl útočník přehmátnout, zapřel se chodidly a odrazil se. Hlavou narazil do chrupavky, uslyšel křupnutí a bolestné vyjeknutí. Jakmile sevření povolilo, vysvobodil se a pokusil se zmizet v boční uličce. Jenomže narazil přímo do dalšího muže a ten ho k sobě pevně přitiskl, takže nedosáhl na svůj amulet a ani si nemohl sundat kápi. Nauč se používat všechny smysly, říkával vždycky otec. Když přijdeš o zrak, budeš se moct řídit sluchem, čichem a hmatem. Hmatové vjemy a úhel, ve kterém ho muž držel, Adrianovi prozradily, že je vysoký, ztepilý a je to kouzelník. Postřehl také, že mu pod oblečením visí a cinká něco kovového. Amulet to nebyl. Ale co tedy? „Nedovol mu dotknout se toho prokletého přívěsku,“ zavrčel jeden z útočníků.

„Nejsem idiot,“ odsekl muž z uličky. „Vemte si toho kluka. Dohodli jsme se přece, že já se toho přímo neúčastním.“ Ten hlas zněl povědomě a jeho pach Adrianovi také něco připomínal, ale nedokázal ho zařadit. Zatímco si ho předávali, podařilo se Adrianovi zbavit se té kapuce. Byl obklopen muži v pláštích s kápěmi. V dálce spatřil otce, byl už v polovině mostu. „Tati! Pomoc!“ Otec ho uslyšel a otočil se. Rychlým pohybem tasil meč a vrhl se na útočníky. Květiny upustil, ležely teď na mostě jako rozsypané klenoty. Všude kolem Adriana se ozývalo svištění mečů vytahovaných z pochvy. Adrian využil nepozornosti muže, který ho svíral, a oběma nohama mu dupl na nárt. Muž zavyl bolestí a vzápětí Adriana něco praštilo do hlavy, až dopadl na břicho na namrzlou dlažbu a vymkl si při tom kotník. „Dávej přece pozor,“ zavrčel kdosi. „Nesmíš toho mladýho černokněžníka mlátit moc silně. Chceme ho dostat živého.“ Černokněžník. Tak kouzelníky označovali v Ardenu. Adrian slyšel, jak nedaleko řinčí meče, cítil kyselý puch čarovného ohně a zaslechl něčí výkřik, když čepel zasáhla cíl. Když se neúspěšně pokusil zvednout, míhaly se mu před očima černé tečky. Měl co dělat, aby se nevyzvracel na dláždění. Konečně se převrátil na záda. Před očima se mu už rozjasnilo natolik, že spatřil otce v obklíčení šesti nebo osmi ozbrojených nepřátel. Bojoval ohněm i mečem jako fúrie ze starých bájí. Couval a snažil se probojovat blíž k Adrianovi, ale mečům neunikl. Plášť už měl na několika místech proříznutý a potřísněný krví. Adrian se z posledních sil zvedl, a nakonec i postavil. Zavrávoral, a pak zaječel: „Nechte ho na pokoji!“ Popadl amulet, stoupl si vedle otce a vypustil vlastní salvu

kouzelného ohně. Vložil do něj veškerý hněv a frustraci a snažil se ty vrahy zahnat. „Ne, Ashi! Uteč! Jestli můžeš, prchej k řece,“ zavolal na něj otec, otočil se na patě a sejmul dalšího útočníka. „Skoč do řeky a potop se.“ „Já tě tady nenechám. Společně je můžeme porazit.“ Vtom se otec zapotácel a špička jeho meče trochu poklesla. Přejel útočníky pohledem, pak se pokusil meč opět zdvihnout, ale jako by mu náhle ztěžkl. „Tati? Co je s tebou?“ Adrian přistoupil blíž, ale otec zavrtěl hlavou, sáhl po amuletu, a pak svěsil ruku a tiše zaklel. Celý se třásl a navzdory chladu se mu tvář leskla potem. V tu chvíli to Adrianovi došlo. Jed. Tátu otrávili. Sledoval otcův pohled a spatřil na čepelích útočníků modrošedé skvrny. Otec poklesl na kolena a jeho meč zařinčel o dláždění. Ve tváři byl celý bledý, krev asi odtekla do jiných částí těla. „Ten už to má za sebou,“ poznamenal velitel útočníků a mečem potřísněným jedem ukázal na Adriana. „Popadněte toho mladýho černokněžníka a honem odsud.“ Adrian zavyl vzteky, obrátil se a vyslal proti útočníkům záplavu plamenů. Otec mu však nějak podrazil nohy, takže dopadl obličejem do sněhu. Táta se připlazil blíž a zakryl jeho tělo svým. Adrian na uchu ucítil jeho teplý dech. „Nehýbej se,“ nařídil mu. „Předstírej, že jsi mrtvý. Získáš tak trochu času. Přijdou gardisti a tihle zakuklenci utečou. Nestojí o to, aby je chytili a vyslýchali.“ Adrian se snažil posadit, ale otec ho tiskl k zemi. Zaslechl spoustu běžících nohou, znělo to jako celá armáda a někdo křičel: „Nejvyšší kouzelník! Ti grázlové zabili Nejvyššího kouzelníka!“ Kolem se přehnal dav lidí. Adrian slyšel řev, rány a zuřivé i zoufalé výkřiky.

Konečně se osvobodil, jednou rukou uchopil amulet a druhou otci přitiskl na hruď. Poslal do něj svou sílu a snažil se ten jed izolovat. Jenomže jed už byl všude a jiskřička života málem vyhasla. Strhnul z otce plášť i košili a odhalil rány. Neměly být nijak vážné. Poslal do nich kouzelnou sílu a zoufale se snažil jed z těla odstranit. Zasáhlo ho to jako utržený vůz a překotil se na záda. „Nech toho,“ vypravil ze sebe otec a vykroutil se mu. „Nemůžeš riskovat. Nejsi dost silný, sám na to nestačíš. Počkej na pomoc.“ Adrian pochopil. Kouzelničtí léčitelé na sebe brali choroby svých pacientů, takže ošetřování smrtelně nemocného bylo vždycky riskantní. Zejména pro někoho, kdo pořádně nevěděl, co vlastně dělá. Ale čekat nehodlal, protože to by znamenalo, že otec zemře. „Já tě zachráním,“ zavrčel. „Je mi jedno, jaké to bude mít následky. Ty jsi hrozně důležitý. Musíš žít.“ „Ashi. Poslouchej mě, prosím. Mne už zachránili mnohokrát,“ vypravil ze sebe otec. „Napřed mě zachránila tvoje matka a potom ty a tvoje sestry. O mě tu teď nejde.“ Znovu se zachvěl. „Zachraň sebe a královnin rod. Tvou matku to bolestně zasáhne a žalu už si v životě užila dost. Pověz jí… pověz jí, že mít ji za… že být s ní… že její láska… že to za to stálo. Stálo to za to. Vyřídíš jí to?“ „Ne!“ vykřikl Adrian. „Povíš jí to sám. Já tě nenechám umřít.“ „Někdy… někdy musíš… nechat druhé jít.“ Otec ho vzal za obě ruce a sevřel je kolem amuletu ve tvaru hada. „Je tvůj. Chci, abys jel do Oden’s Fordu a naučil se ho používat.“ A pak vydechl naposledy. Jeho duše odešla neslyšně jako šepot ve větru, jako šedý vlk na sněhu. A s ní odešlo i Adrianovo dětství. Adrian v nitru cítil ohromný vztek smíšený s bolestí a pocitem viny. Jeho otec bojoval celý život a vždycky

přežil – dokud ho Adrian nevlákal do boje, který nemohl vyhrát. Ve všem ho zklamal. Sklonil hlavu nad jejich spojené ruce a modlil se k jakémukoli bohu, který mu bude naslouchat. „Vezmi si mě. Prosím. Vezmi si mě místo něj. Jeho ušetři.“ Bohové byli zřejmě zaneprázdněni někde jinde. Jako bojovník nestojí za nic, a ani jako léčitel se nijak nevyznamenal. Je úplně k ničemu. Představa, že by měl předstoupit před matku a sestru a vylíčit jim, co se stalo, byla nesnesitelná. Jak by mohl žít ve světě, který vyznává dobro, ale zlo nechává nepotrestané? Sňal otci hadí amulet a zavěsil si ho kolem krku. Bylo mu jedno, kam půjde, hlavně když bude daleko odsud. A tak kulhal pryč, jak nejrychleji mohl, až se ztratil ve spleti uliček.