Copyright © Sita Brahmachari 2013 Translation © Barbara Hajná 2018 Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2018 Všechna práva vyhrazena. Bez písemného svolení vlastníka práv není povoleno publikaci ani žádnou její část použít pro reprodukování či ukládání v rešeršním systému, ani ji jakýmikoli prostředky šířit, ať již elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním nebo jinak. UŽ ZASE LÉTÁM Z anglického originálu Kite Spirit (Macmillan Children’s Books, London 2013) přeložila Barbara Hajná Redigovala Iveta Poláčková Editorka Kateřina Eliášová Obálku upravil Oleg Kolomijec Sazbu zhotovil Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk Těšínská tiskárna, a. s., Český Těšín Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v edici #BOOKLAB v roce 2018 Vydání první Cena uvedená na obálce je nezávazným doporučením pro konečné prodejce. ISBN 978-80-7529-584-2 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz
3UXQ ù¡VĂ
3¡G
3URORJ 'HQ S¡GW
Dawn nikdy nechodí pozdě. Znovu na mobilu zkontroluju čas: 8.51. Nejspíš už vím, co se stalo. Asi se pro mě stavila dřív, celá vystresovaná, a já jsem si zrovna pouštěla rádio tak nahlas, že jsem její klepání přeslechla. Určitě už vyrazila a pak na mě bude pěkně naštvaná, že jdu na poslední chvíli. Naposledy zaklepu na dveře, ale u ní doma je ticho. Počítám, že se ve zkušebně usadila hned potom, co školu otevřeli. A proto mi taky neodpovídá ani na esemesku. Schody dolů beru po dvou, takže když se mi kolem kotníků omotá Jess, Dawnina kočka, málem se z nich zřítím. „Běž domů, Jess! Dawn se za chvilku vrátí,“ křiknu na ni, když už se ženu po ulici, načež uvíznu za skupinou studentů. Paní, která řídí dopravu na přechodu, všechny chodce zastavuje, aby mohla projet sanitka, za kterou hned následuje policejní auto. Divoce blikají a houkají na celé kolo. Ten zvuk jako by mě bodal a já sebou trhnu. Co to se mnou dneska ráno je? Narovnám se a zhluboka se nadechnu. Jakmile se přechod uvolní, znovu se dám do běhu, proplétám se mezi studenty, až se proderu vchodem do školy. Uvnitř zahnu doprava a zamířím rovnou do zkušebny. Vzhledem 13
k tomu, jak je místnost zaplněná, v ní panuje až tísnivé ticho. Prohlížím si jednu řadu židlí po druhé, ale Dawn nikde. „Kite Solomonová. Ještě minutku a už bych ti zavřela před nosem,“ zašeptá paní učitelka Choultyová. „A co Dawn?“ zeptám se a zároveň se znovu podívám na mobil, abych zjistila, jestli mi mezitím neodepsala na textovku. Paní Choultyová mi telefon vytrhne z rukou a nasměruje mě na místo v řadě židlí u malých stolků. „Taková ostuda! Hned dvě členky mojí studijní skupiny mají zpoždění… a zrovna Dawn!“ vzdychne. Právě procházíme kolem prázdného místa. „Pokud jde o tebe, za to, že sis do zkušebny přinesla telefon, bych tě mohla rovnou vyloučit,“ dodá a zavrtí hlavou. „No tak, Kite! Vzpamatuj se. Vypadáš, jako bys ještě napůl spala!“ Potom jako by jí můj výraz cosi napověděl a její tvář se zjemní. „Kvůli Dawn si nedělej starosti – jsem si jistá, že její absence se nějak naprosto logicky vysvětlí. Zkusím zjistit, co se děje, a jestli na něco přijdu, dám ti vědět.“ S úsměvem mě popadne za ramena a stlačí mě do židle. „Párkrát se zhluboka nadechni, uklidni si nervy a všechno ti půjde.“ Paní Choultyovou mám na zeměpis a od sedmičky je taky naše studijní vedoucí. Moc toho před námi netají… tím chci říct, že se nám třeba svěřila i s tím, že nejspíš nemůže mít děti. „No co,“ řekla potom. „Tak prostě všechny svoje síly napřu k tomu, abyste vy vyrostli jako slunečnice!“ Paní Choultyová má v sobě takovou upřímnost a starostlivost, že před ní roztají i ty nejdrsnější děti ze školy, 14
a nikdy to s nikým nevzdává. Než jsem se s ní seznámila, zemák mě ani nezajímal, jenže ona patří k těm učitelům, kteří svému předmětu dokážou vdechnout život. Podle ní by se zeměpis měl přejmenovat na „čtení krajiny“ a každou hodinu podává jako dobrodružství, při kterém objevujeme různé záhady naší planety. Teď už se usadili všichni – tedy všichni kromě Dawn. Místo, kde by měla sedět, je tři řady přede mnou a o jeden stolek napravo. Zvonek se rozdrnčí ostrým tónem a já leknutím nadskočím. „Můžete začít,“ oznámí paní Choultyová. Jenom upřeně koukám na Dawnino místo. Všichni až na mě otáčejí stránky a dělají si poznámky. „Naprosto logicky se to vysvětlí“ – ještě mi znějí v hlavě uklidňující slova paní Choultyové. Možná se stalo něco nenadálého u nich v rodině. Jenže Dawn se s vzdálenějšími příbuznými skoro nestýká. Možná je nemocná nebo něco, i když je divné, že se včera večer na Facebooku o ničem takovém nezmínila. Ledaže… by ji tak rozhodily ty zkoušky. Paní Choultyová se na mě pořád dívá. Zatřepe perem ve vzduchu, aby mě tak popohnala a já začala psát. Vezmu do ruky propisku. Doprovázená povzbudivým úsměvem paní Choultyové napíšu své jméno: „Kite Solomonová “ – a kupodivu mi připadá, jako by patřilo někomu jinému. Dej se dohromady, říkám si, otáčím stránku a snažím se číst zadání. Řádky mi před očima plavou. Nedokážu si srovnat v hlavě, jak se spojují slova ani co znamenají. Jako bych se právě učila číst. Tenkrát jsem uměla slova jedno po druhém vyslovit, 15
ale na konci stránky mi Dawn musela vysvětlit, o co tam vlastně šlo. Dawn je odjakživa milionkrát chytřejší než já. Kdyby tu teď byla, už by se do toho zadání ponořila až po uši, na okraje by si psala poznámky a chystala by se dosáhnout nejspíš nejlepších výsledků v celé historii těchhle zkoušek. Podívám se na její prázdné místo. Jestli se neukáže, tak jí musí být fakt špatně. Paní Choultyová znovu zachytí můj pohled a zamračí se. Pokusím se ji poslechnout a uklidnit se. Nejdřív si předběžně přečtu celé zadání a až potom zkusím začít s odpověďmi. Zalednění (samozřejmě jedno z témat, která jsem si neopakovala). 1. Jak se nazývá krajina tvořená štěrkovými pahorky glaciálního původu? Pátrám v mozkových závitech po čemkoli, co jsme se o tomhle učili, ale myšlenky se mi rozbíhají do všech možných směrů a nedaří se mi vytěsnit hluk z ulice. Na hlavní houkají sirény každou chvilku, ale ten pronikavý vysoký tón, který tam ječí právě teď, se mi zařezává do uší, drnčí mi v nervových vláknech v čelistech a bolestivě mi rozechvívá zuby až u kořenů. „Určitě se to naprosto logicky vysvětlí,“ opakuju si v duchu pořád dokola. Tak už se do toho dej, Kite, poroučím si a čtu další otázku. 2. Vypočítejte následující souřadnice. Snažím se sledovat malinké čtverečky na milimetrovém papíru a zaznamenávat souřadnice z jednotlivých os, v jejichž průsečíku body leží, ale splývají mi před očima do 16
jediné rozmazané vlny. Podívám se na hodinky. Neuvěřitelné, že tu sedím už dvacet minut a jenom koukám do zadání. Paní Choultyová se na mě dívá přes brýle s průhlednými obroučkami, jako by říkala: „Kite Solomonová, co si myslíš, že děláš?“ Její hlas mi zní v hlavě, mísí se s ječením houkačky venku, která je čím dál hlasitější a... čím dál blíž. Zvednu ruku. Paní Choultyová se zatváří naštvaně, ale vykročí ke mně. „Promiňte, paní učitelko, jen mě napadlo, jestli jste už neslyšela něco o tom, proč Dawn nepřišla?“ Zadívá se na můj nepopsaný papír, zamračí se a zavrtí hlavou. „Už jsem ti řekla, že ti dám vědět, jestli se něco dozvím,“ zašeptá. „Teď se snaž soustředit. Tohle je důležité, Kite.“ Říkám si, jestli v tom třeba nemůže hrát roli Dawnin orchestr. Slyším jen melodii několika hudebních frází, které už nacvičuje celé měsíce. Když vezmeme v úvahu, že klasickou hudbu vůbec neposlouchám, tak o ní jen díky tomu, že Dawn hraje na hoboj, vím asi víc než většina lidí. Když s tím začala, přivádělo mě to k šílenství – vysoký pištivý tón, který vyluzovala při profukování nástroje, jako by mnou úplně projížděl skrz naskrz. Teď už se mi ale ten zvuk líbí, protože vím, že je to jenom příprava před tím, než začne Dawn skutečně hrát, a to zní vždycky krásně. Nějaká vysoká učitelka, kterou vidím poprvé – nejspíš suplentka – přejde kolem zadních řad a zašeptá paní Choultyové něco do ucha. Podle toho, jak paní Choultyová prudce stiskne rty, je mi jasné, že se ze všech sil ovládá. Má 17
takový ten obličej, z kterého vždycky vyčtete, jak se zrovna cítí. Ta cizí učitelka před ni položí nějaký papír a paní Choultyové zmizí z tváře veškerá barva. Několikrát si tu zprávu přečte a pak se svraštělým čelem vzhlédne ke mně. Pootevře ústa, jako by lapala po dechu. Houkačka už ztichla. Žaludek i střeva se mi kroutí. Už tu nevydržím sedět ani chvilinku. Odstrčím židli od stolku. Zaslechnu, jak na dřevěné podlaze zaskřípe. Vidím, jak ke mně paní Choultyová napřahuje ruku. Vyběhnu ze zkušebny tak rychle, jak jen dokážu, a hlavy se za mnou přitom otáčejí, jedna za druhou, jako když postupně padají dominové kostky postavené do řady. Připadá mi, jako bych opustila vlastní tělo a sledovala sama sebe, jak se řítím po školní chodbě. Paní Choultyová volá moje jméno. Otočím se k ní a vykřiknu co nejhlasitěji: „Kde je Dawn?“ Paní Choultyová mě doběhne s nataženýma rukama, jako by se bála, že upadnu. Vede mě do kanceláře pana ředitele Scotta a já slyším, jak ozvěna na chodbě znovu rozeznívá mou otázku. Pootevřenými dveřmi zahlédnu policistku. Pan Scott sedí shrbeně za stolem a ona má ruku na jeho rameni. Napadá mě, jak je to divný pohled, když našeho obrovského a ramenatého ředitele utěšuje drobounká ženská od policie, která vypadá mladší než některé šesťačky. „Chviličku.“ Paní Choultyová mi stiskne paži a zavře mi dveře ředitelny před nosem. Slečna Hopkinsová, recepční, která je většinou veselá a pěkně upovídaná, se na mě podívá a pak hned uhne očima, jako by se bála mého pohledu. Na pultu před sebou má zářivě žlutý samolepicí papírek, 18
na kterém je napsáno: „Dawn Jenkinsová, Fairview Heights 22“ a Dawnino telefonní číslo. Slečna Hopkinsová si všimne, že se na papírek dívám, a rychle ho schová do zásuvky pod pultem. „Naprosto logicky se to vysvětlí…“ zní mi v hlavě hlas paní Choultyové. „Proč se tam přede mnou zavřeli?“ zašeptám. Sotva poznávám vlastní hlas. Slečna Hopkinsová upírá oči na desku pultu, ke mně je nezvedne ani na vteřinku, ale ruku má připlácnutou na puse, jako by se snažila něco zadržet. Mám stejný pocit, jako když jsem tenkrát seskočila z provazové houpačky, když byla ještě moc vysoko, a rázem mi bylo jasné, že zbývá jen pár vteřin, než mi k uším dolehne prasknutí kosti zlomené při nárazu o tvrdou zem. Zrovna teď slyším Dawn, jak na mě volá stejně jako během té jedné... dvou... tří bleskových vteřin. Padám k zemi. Slečna Hopkinsová mi dává pít vodu po malých doušcích. Nohy mám rozhozené na podlaze a jedna černá školní bota se mi vyzula. Měla jsem si dneska vzít punčocháče, protože teď mi do těla proniká ledová zima. Slečna Hopkinsová se mě snaží postavit na nohy. Jsem jako ta Dawnina hadrová panenka, ze které se vysypala výplň. Jako by mi z těla vytřásli vnitřnosti a svaly i kosti se mi rozpustily. Vím to. Neptejte se mě, jak to vím, ale v tu chvíli vím, že Dawn je pryč. Dveře se otevřou a seshora na mě zazírá pan ředitel Scott. Uloží mě na pohovku. Dawn tady ležela už mockrát, 19
když ji trápily migrény nebo žaludeční křeče, ale já jsem tu nebyla ještě nikdy. Bořím se do polštářů a přeju si, abych v nich mohla zmizet, jenže pan Scott si už k pohovce přitáhl židli a naklání se ke mně. Paní Choultyová se usadí na krajíček pohovky a vezme mě za ruku. Uvnitř mě všechno křičí: „Uteč! Kite! Uteč co nejdál, než na tebe stihnou promluvit.“ Pokusím se pohnout nohama, ale je to k ničemu. „Ráno pro mě vždycky chodí hrozně brzo, ale dneska ne, tak jsem šla já pro ni. Klepala jsem, pořád jsem klepala, ale nikdo neotevřel,“ slyším se říkat... melu dál a dál. Pan Scott přikývne a neohrabaně mě poplácá po rameni. „Volala jste Kitiným rodičům?“ zeptá se slečny Hopkinsové. „Už jsou na cestě,“ odpoví a konečně se mi podívá do očí. Brečí. Ta mladá policajtka s vlasy staženými do úhledného drdůlku tiše mluví do nějakého nahrávacího přístroje. Na krku, těsně pod uchem, má malinké oválné mateřské znamínko. „Dawn má mateřské znamínko,“ řeknu, „ve tvaru půlměsíce. Což je legrační, protože přesně do takového tvaru musí upravit jazýček hoboje, aby byl perfektní. Vždycky s tím stráví celé hodiny, okrajuje ty plátky a nastavuje je co nejtěsněji, aby svůj dech dokonale nasměrovala dovnitř nástroje. Když jí třeba jen malinko dechu unikne vedle, tak je to špatně, protože pak hoboj nepromluví… tak se tomu říká, víte, když foukáte a foukáte, a ono se nic neozve. Mockrát mi to ukazovala. Když celý orchestr hraje a vy se musíte zapojit přesně v tu pravou chvilinku, tak ten zvuk musí znít úplně hladce, žádné pištění nebo prskání.“ 20
Přitisknu si prsty ke rtům, přesně tak, jako to dělá Dawn, když mluví o hraní. Paní Choultyová mě obejme kolem ramen a přitom se do mě zaryje její klíční kost. „Měla byste vidět, jak si ty jazýčky chystá, paní Choultyová, jak je přitom soustředěná. K narozeninám jsem jí na ně koupila takovou krabičku. Vejdou se tam tři, ale ona tam má jenom jeden. Říká mu ‚zlatý jazýček‘. Když ho podrží proti světlu, tak vidíte, jak vypadá uvnitř. Je z bambusu, má páteř a srdce a všechno – tak se tomu říká, všechny ty části se jmenují, jako by to byl člověk – divný, že jo?“ Slyším, jak mi srdce zevnitř tvrdě naráží do hrudníku a jak se mi láme hlas. Sleduju, jak se policajtce pohybují rty. Vyslovuje moje jméno. „Ano! Kite – jako ten drak, co se pouští, když fouká vítr.“ Mluví k někomu na druhém konci telefonní linky. Šlachy na krku se jí napínají a s nimi i to nafialovělé znamínko. „Kite je Dawnina nejlepší kamarádka,“ vysvětluje pan Scott svým břitkým glasgowským přízvukem. Pan Scott vždycky pečlivě volí slova a svoje názory někdy podává jako nezvratná fakta, ale v tomhle případě má pravdu: Ať už se Dawn stalo cokoli, já jsem její nejlepší kamarádka. Policajtka soucitně přikývne a vyjde z ředitelny na chodbu. „Kite Solomonová,“ slyším ji říkat. „Ne! Ještě ji nemůžeme vyslechnout. Musíme pár hodin počkat – ještě je v šoku.“
9½VOHFK
„Můžeš nám říct, kdy jsi s ní mluvila naposled?“ Kite se soustředila na policistčino mateřské znaménko. „Žádný spěch,“ řekla konejšivě, poplácala Kite po předloktí a zapnula nahrávání. „Včera večer jsme si psaly přes Facebook. Nic zvláštního, jenom jsme tak probíraly ty zkoušky a co jsme dělaly o víkendu. Když si to teď vybavím, tak trochu divné bylo leda to, že nehrála na hoboj.“ „Můžeš mi popsat dnešní ráno?“ požádala ji policistka jemně. „Vzbudila jsem se v půl osmé a měla jsem docela nervy z té zkoušky. Ruby a Seth už byli pryč.“ „Ruby a Seth?“ „Máma s tátou. Říkám jim jménem,“ vysvětlila Kite a zároveň si přečetla její jmenovku. „Konstábl Alison Forsterová.“ „Dobře. Takže jsi byla sama...“ „Ano. Udělala jsem si snídani a zapnula jsem rádio. Zrovna pouštěli Adele, ‚Set Fire to the Rain‘. Tu písničku miluju, a Dawn taky, tak jsem to pořádně zesílila, aby to když tak slyšela skrze strop. Takhle to občas děláme, hlavně když 22
nikdo není doma! Taky jsem s tím rádiem zpívala na celé kolo, a pak jsem si na iPodu pustila nějakou taneční muziku a docela mě to vzalo, a najednou koukám, že je půl deváté. Vždycky mi připadá, že mám fůru času, a nakonec vyrazím pozdě. No, takže mě hned napadlo, že se něco děje, protože nebýt Dawn, tak to do školy v životě nestihnu. Ona se pro mě normálně stavuje těsně před půl. Vypnula jsem iPod – řekla jsem si, že třeba klepala na dveře a já jsem ji přes tu muziku neslyšela. Tak jsem popadla tašku, zamkla jsem a hnala jsem se po schodech dolů k Dawn. Hazel, Dawnina máma, má balkon plný hrachorů a pamatuju si, jak jsem si říkala, že to tam voní jako v parfumerii.“ Kite se zhluboka nadechla. „Jde ti to výborně, Kite, pokračuj.“ „No, takže jsem párkrát zaklepala a zavolala jsem na ni. A potom z těch svých malých dvířek vyběhla z bytu Jess, to je Dawnina kočka, a vrhla se mi pod nohy. Tak jsem ji zvedla a ona hrozně mňoukala. Řekla jsem si, že když vylezla ven, tak už Dawn musela odejít, protože když je doma, tak se od ní Jess nikdy ani nehne. Tak jsem jí poslala esemesku, ale ona neodpověděla, takže jsem si říkala, že ji asi otrávilo na mě čekat a šla napřed. Z té zkoušky byla dost vystresovaná, tak jsem radši vyrazila do školy. A pak jsem čekala u zábradlí na přechodu a pořád se mi vybavovalo, jak se mi Jess motala kolem kotníků, jako by mě nechtěla pustit... a v tu chvíli se mi udělalo tak slabo od žaludku, jako že něco není v pořádku.“ „A proč? Řekla bys, že tu byla nějaká varovná znamení?“ Kite zavrtěla hlavou, ale otázka jí nepřestávala znít v uších. Jestli to někoho mělo napadnout, tak rozhodně ji.