0329143

AŽ DO ČESKÉHO NEBE! ANEB DOBRODRUŽSTVÍ BALONU KYSIBELKA

Takovou slávu Praha snad ještě nezažila! Jubilejní výstava je otevřena každý den dlouho do večera a Křižík, náš český Edison, ji zalil elektrickým svitem. Světlomet z kupole Průmyslového paláce míří na Vítkov, kde teď, léta Páně 1891, stojí zase Jan Žižka. Sice jen kašírovaný a malovaný pestrými barvami, ale hodně velký a náš. Že bude výstava pěkná, čekal kdekdo, ovšem že bude tak velkolepá, netušil nikdo ani v nejsmělejším snu. Noviny jí už ostatně vymyslely název – České nebe. Přesně to sedí!

POTLUČENÝ LEV

AŽ DO ČESKÉHO NEBE! ANEB DOBRODRUŽSTVÍ BALONU KYSIBELKA

A jestli jste, dámy a pánové, prošli celou výstavu a máte v kapse ještě nějakou zlatku, můžete jet odsud drožkou do šantánu, kde mají pro vás muziku a s ní i kankán, jistě i ten nejslavnější od Jacquesa Offenbacha z Francie. Na scéně U Fleků zadupou podpatky a přes závoj tabákového dýmu se culí Boženky, Mařenky a Josefínky, v očích mají veselí s únavou a poctivě vyhazují do vzduchu své krásné, tancem vyleštěné nohy. Hosté na ně hledí jak u vytržení a kankán jim možná lahodí ještě víc než tmavé flekovské pivo. A ta hudba! „Offenbach, to vědí, pane, Francie, světlo světa...“ A tišeji: „Ne jako to naše Rakousko.“ Oslovený Pražan si u stolu s taliány myslí něco podobného, ale neví, zda jeho soused není provokatér, tak radši převede řeč na výstavu. Ostatně Češi dnes o ní mluví skoro pořád a s pýchou, jako by chtěli světu rozpřáhnout náruč a kráčet ke slávě takoví, jací právě jsou. Jenom těch divů techniky, co výstava nabídla! Křižíkova fontána, mašiny, stavby z oceli! A vzadu, kousek od řeky, je už připravena vzduchoplavecká aréna. Brzy tu budeme mít balon, pane! Poletíme nad Prahou!

to Steyskal i myslí, ale věci bohužel tak jednoduché nejsou. Anarchisté schopní odpálit bombu mohou být přece i v Čechách; policejní ředitel má sice přehled, ale jeden nikdy neví. Navíc se tady může všechno posekat národnostně. Všeobecná zemská výstava na oslavu jubilea první průmyslové výstavy v Praze roku 1791 je totiž nadmíru choulostivá záležitost. Až na několik vystavovatelů, ani ne deset, jde o český podnik bez Němců. Podle statistik je ovšem v zemích Koruny české šestatřicet procent obyvatel německé národnosti a výstava měla být původně se vším všudy zemská, to jest česko-německá. Ale není. Takže Češi jsou teď na koni a mezi Němci je vedle rozumných lidí i hodně těch, kteří doslova šílí vzteky. Může se potom někdo divit, že právě v téhle době se práce policejního ředitele mění v neklidnou dřinu?

• Balon zatím na výstavě chybí. Místo větroplavby sklízejí na Jubilejní obdiv živí sloni. O tom, jak jsou proslulí a kolik se o nich píše, nade vši pochybnost netuší, ale je jim jasné, že je veřejnost bere s chutí. Dusají po výstavišti mezi paláci, pavilony a stánky a v palankýnu na zádech vozí za drobné a někdy i zadarmo děti. Míjejí sokoly v červených košilích à la Garibaldi, kteří tu dobrovolně dělají pořádkovou službu, jdou kolem policistů s kohoutím peřím na kloboucích, kteří se o pořádek a bezpečnost starají z profese, potkávají mezi Pražany krojované tety z Kyjova a smířlivě kráčejí kolem hudby, ať už civilní anebo vojenské v extra uniformách. Jsou klidní a nechají si skoro všechno líbit. A kdo předtím viděl v Praze živého elefanta? Ze slonů jsou za pár dnů miláčci davů! Tři cvičené chobotnatce přivezl do Prahy kapitán Locardo. Vypadá cizokrajně, chodí v tropiko obleku, na hlavě korkovou přilbu a u pasu revolvery. Dámy tvrdí, že má okouzlující úsměv, a všichni si myslí, že je Brit. Mluví sice česky dobře, ale s přízvukem Angličana a plete do řečí cizokrajná slova. Jen málokdo ví, že drezér a majitel přeslavných slonů se ve skutečnosti jmenuje Novotný a že je nedostudovaný inženýr a dobrodruh. Strávil léta v anglických a italských koloniích v Africe a žil dlouho v britské Indii, kde ho zkušení mahuti naučili rozumět slonům s hlavou stejnou jako pán a bůh Ganéša. •

• Ze začátku to vypadalo až idylicky. Roku 1885 měla v Pešti úspěch Uherská všeobecná výstava a Prahou pak letěl hlas: Co zvládli Maďaři, musíme dokázat taky! Jsme přece v lecčem o hodně dál! Movití páni podnikatelé se kvůli tomu scházeli v Karlíně, v nóbl kavárně U České koruny, a seskupili se k pořádání výstavy v komitét tak, jak to navrhl František Křižík, který měl poblíž svou elektrotechnickou továrnu. Tahanice s Němci z pohraničí pak ale v českém sněmu a na říšské radě ve Vídni moc idylické nebyly. Český státoprávní nárok, znovu oživlý sen o rakousko-českém vyrovnání? Němci z Čech, Moravy i opavského Slezska stáli proti. S vyrovnáním by tady řídila běh věcí česká většina, a kdyby to brala jen zpola tak ostře jako v uherském dílu mocnářství Maďaři, tak by to byla pro říši katastrofa. Němečtí poslanci Plener a Schmeykal tvrdí proto ve Vídni, že by bylo dobře, kdyby se třetina české země od dvou zbývajících třetin odtrhla. Premiér Eduard Taaffe je v politice protřelý jako málokdo a chce v obrovském nesourodém mocnářství udržet rovnováhu, což se mu léta tak nějak daří. Změny nemá rád, z dalšího dělení země jde na něho hrůza, vždyť monarchie horko těžko přežila vyrovnání s Maďary, a kdyby se něco podobného mělo stát v průmyslových Čechách, bylo by to snad ještě horší... Na Plenera se Schmeykalem nakonec houkne: „Češi vám, pánové, tolik vadí? Co vlastně máte? Korálky, tkalcovny, sklárny, porcelánky a nějaké ty doly. Máte strojírny? Máte cukrovary? Máte lihovary, chemické laboratoře, zbrojovky? Nic z toho, co je pro obranu říše nezbytné, nemáte! A ani v Anatolii jsem nepotkal tolik bigotních a nepřejících tupců jako na korze v Opavě...“ Předseda vlády má rakousko-uherskou monarchii jako na dlani a ví, že na opavské korzo nikdo než Němci nechodí.

Pražský policejní ředitel a velitel tajné státní policie v Praze zná tohle všechno s jistotou. Antonín rytíř Steyskal je pečlivý státní úředník a o lidech, co měli vystupovat na výstavě, si nechal předložit povahopis. Podrobný a se spoustou faktů. Praha se raduje a rytíř Steyskal si může myslet, že tahle výstava je česká – já jsem český zemský šlechtic a výstavě nechť se daří ku slávě císaře pána ve Vídni... Třeba si

Eduard Taaffe v podobných šarvátkách zestárl. Chápe, že České království si říše udržet musí, jinak by sotva zůstala velmocí. Jenže tam na jedné straně blázní

10

11

•

POTLUČENÝ LEV

AŽ DO ČESKÉHO NEBE! ANEB DOBRODRUŽSTVÍ BALONU KYSIBELKA

A jestli jste, dámy a pánové, prošli celou výstavu a máte v kapse ještě nějakou zlatku, můžete jet odsud drožkou do šantánu, kde mají pro vás muziku a s ní i kankán, jistě i ten nejslavnější od Jacquesa Offenbacha z Francie. Na scéně U Fleků zadupou podpatky a přes závoj tabákového dýmu se culí Boženky, Mařenky a Josefínky, v očích mají veselí s únavou a poctivě vyhazují do vzduchu své krásné, tancem vyleštěné nohy. Hosté na ně hledí jak u vytržení a kankán jim možná lahodí ještě víc než tmavé flekovské pivo. A ta hudba! „Offenbach, to vědí, pane, Francie, světlo světa...“ A tišeji: „Ne jako to naše Rakousko.“ Oslovený Pražan si u stolu s taliány myslí něco podobného, ale neví, zda jeho soused není provokatér, tak radši převede řeč na výstavu. Ostatně Češi dnes o ní mluví skoro pořád a s pýchou, jako by chtěli světu rozpřáhnout náruč a kráčet ke slávě takoví, jací právě jsou. Jenom těch divů techniky, co výstava nabídla! Křižíkova fontána, mašiny, stavby z oceli! A vzadu, kousek od řeky, je už připravena vzduchoplavecká aréna. Brzy tu budeme mít balon, pane! Poletíme nad Prahou!

to Steyskal i myslí, ale věci bohužel tak jednoduché nejsou. Anarchisté schopní odpálit bombu mohou být přece i v Čechách; policejní ředitel má sice přehled, ale jeden nikdy neví. Navíc se tady může všechno posekat národnostně. Všeobecná zemská výstava na oslavu jubilea první průmyslové výstavy v Praze roku 1791 je totiž nadmíru choulostivá záležitost. Až na několik vystavovatelů, ani ne deset, jde o český podnik bez Němců. Podle statistik je ovšem v zemích Koruny české šestatřicet procent obyvatel německé národnosti a výstava měla být původně se vším všudy zemská, to jest česko-německá. Ale není. Takže Češi jsou teď na koni a mezi Němci je vedle rozumných lidí i hodně těch, kteří doslova šílí vzteky. Může se potom někdo divit, že právě v téhle době se práce policejního ředitele mění v neklidnou dřinu?

• Balon zatím na výstavě chybí. Místo větroplavby sklízejí na Jubilejní obdiv živí sloni. O tom, jak jsou proslulí a kolik se o nich píše, nade vši pochybnost netuší, ale je jim jasné, že je veřejnost bere s chutí. Dusají po výstavišti mezi paláci, pavilony a stánky a v palankýnu na zádech vozí za drobné a někdy i zadarmo děti. Míjejí sokoly v červených košilích à la Garibaldi, kteří tu dobrovolně dělají pořádkovou službu, jdou kolem policistů s kohoutím peřím na kloboucích, kteří se o pořádek a bezpečnost starají z profese, potkávají mezi Pražany krojované tety z Kyjova a smířlivě kráčejí kolem hudby, ať už civilní anebo vojenské v extra uniformách. Jsou klidní a nechají si skoro všechno líbit. A kdo předtím viděl v Praze živého elefanta? Ze slonů jsou za pár dnů miláčci davů! Tři cvičené chobotnatce přivezl do Prahy kapitán Locardo. Vypadá cizokrajně, chodí v tropiko obleku, na hlavě korkovou přilbu a u pasu revolvery. Dámy tvrdí, že má okouzlující úsměv, a všichni si myslí, že je Brit. Mluví sice česky dobře, ale s přízvukem Angličana a plete do řečí cizokrajná slova. Jen málokdo ví, že drezér a majitel přeslavných slonů se ve skutečnosti jmenuje Novotný a že je nedostudovaný inženýr a dobrodruh. Strávil léta v anglických a italských koloniích v Africe a žil dlouho v britské Indii, kde ho zkušení mahuti naučili rozumět slonům s hlavou stejnou jako pán a bůh Ganéša. •

• Ze začátku to vypadalo až idylicky. Roku 1885 měla v Pešti úspěch Uherská všeobecná výstava a Prahou pak letěl hlas: Co zvládli Maďaři, musíme dokázat taky! Jsme přece v lecčem o hodně dál! Movití páni podnikatelé se kvůli tomu scházeli v Karlíně, v nóbl kavárně U České koruny, a seskupili se k pořádání výstavy v komitét tak, jak to navrhl František Křižík, který měl poblíž svou elektrotechnickou továrnu. Tahanice s Němci z pohraničí pak ale v českém sněmu a na říšské radě ve Vídni moc idylické nebyly. Český státoprávní nárok, znovu oživlý sen o rakousko-českém vyrovnání? Němci z Čech, Moravy i opavského Slezska stáli proti. S vyrovnáním by tady řídila běh věcí česká většina, a kdyby to brala jen zpola tak ostře jako v uherském dílu mocnářství Maďaři, tak by to byla pro říši katastrofa. Němečtí poslanci Plener a Schmeykal tvrdí proto ve Vídni, že by bylo dobře, kdyby se třetina české země od dvou zbývajících třetin odtrhla. Premiér Eduard Taaffe je v politice protřelý jako málokdo a chce v obrovském nesourodém mocnářství udržet rovnováhu, což se mu léta tak nějak daří. Změny nemá rád, z dalšího dělení země jde na něho hrůza, vždyť monarchie horko těžko přežila vyrovnání s Maďary, a kdyby se něco podobného mělo stát v průmyslových Čechách, bylo by to snad ještě horší... Na Plenera se Schmeykalem nakonec houkne: „Češi vám, pánové, tolik vadí? Co vlastně máte? Korálky, tkalcovny, sklárny, porcelánky a nějaké ty doly. Máte strojírny? Máte cukrovary? Máte lihovary, chemické laboratoře, zbrojovky? Nic z toho, co je pro obranu říše nezbytné, nemáte! A ani v Anatolii jsem nepotkal tolik bigotních a nepřejících tupců jako na korze v Opavě...“ Předseda vlády má rakousko-uherskou monarchii jako na dlani a ví, že na opavské korzo nikdo než Němci nechodí.

Pražský policejní ředitel a velitel tajné státní policie v Praze zná tohle všechno s jistotou. Antonín rytíř Steyskal je pečlivý státní úředník a o lidech, co měli vystupovat na výstavě, si nechal předložit povahopis. Podrobný a se spoustou faktů. Praha se raduje a rytíř Steyskal si může myslet, že tahle výstava je česká – já jsem český zemský šlechtic a výstavě nechť se daří ku slávě císaře pána ve Vídni... Třeba si

Eduard Taaffe v podobných šarvátkách zestárl. Chápe, že České království si říše udržet musí, jinak by sotva zůstala velmocí. Jenže tam na jedné straně blázní

10

11

•

POTLUČENÝ LEV

AŽ DO ČESKÉHO NEBE! ANEB DOBRODRUŽSTVÍ BALONU KYSIBELKA

böhmisch Němci a hledí často přes hranice do Berlína víc než k vlastnímu mocnáři do Vídně a na druhé straně tam volby do říšského sněmu vyhráli mladočeši, bojovní do morku kostí. Když je poprvé uviděl císař Franz Josef, řekl vzdor svému obvyklému taktu, že je to „eine sonderbare Gesellschaft“ – prazvláštní společnost... A v takové zemi, prosím, si nakonec v Praze vydupali všeobecnou výstavu! Dal na ni peníze český sněm, průmyslníci i šlechta, spoustu zlatých se podařilo získat loterií, kde vlastně vyhrál každý, protože los byl zároveň vstupenkou. Donátorem, dnes bychom řekli sponzorem výstavy, se nakonec stal i císař a přijal nad ní protektorát. Mladočeši s úspěchem rozmetali i to málo, co se v Čechách s Němci podařilo dohodnout jejich předchůdcům, a němečtí poslanci sepsali výhružné prohlášení, v němž sdělili německým firmám, že mají rychle z výstavy odstoupit. Každý věděl, že když neposlechne, mohou mu v Reichenbergu (Liberci), v Leitmeritz (Litoměřicích) nebo v Iglau (Jihlavě) bojkotovat jeho zboží a setřít ho v novinách, že bere úplatky od Čechů. Zemskost výstavy roztála v politických šavlovačkách. Češi to vzali jako výzvu a vydali ze sebe všechno. Praha se nakonec s výstavou vyšňořila jako nevěsta. • Ještě před časem se v Čechách bědovalo, že se to všechno za pár měsíců vůbec nedá stihnout. Ale nakonec celá ta nádhera stála, Průmyslový palác se svou osmisettunovou konstrukcí z oceli, Strojovna, kde měli vystavit své dílo výrobci všelikých mašin, počínaje Emilem Škodou z Plzně a konče třeba hradeckou firmou Märky, Bromovský a Schulz. Stála i spousta pavilonů, někdy jak vystřižených z pohádky, stejně jako zbrusu nová rozhledna na Petříně, kam se z Újezda kousek od Vltavy vyšplhala do kopce lanovka. Z Letné se na výstaviště v Bubnech rozjela Křižíkovou zásluhou elektrická tramvaj. Všechno rostlo ve strašném spěchu, a dokonce ještě 14. května, večer před zahájením, se skoro každému zdálo, že první den výstavy přinese blamáž, protože se všude válejí prázdné krabice a bedny a cesty jsou rozježděné a na zlomení nohy. Zástup dělníků pak ale pod lampami dřel celou noc, ráno byla výstava jak malovaná a císařův bratr, arcivévoda Karel Ludvík, si mohl chystat zahajovací projev. Zvládl jej v obstojné češtině, určitě si to předtím pilně cvičil. Den byl plný celebrit, dostavil se i starý premiér Taaffe, a orchestr zahrál arcivévodovi císařskou hymnu. Karel Ludvík se při tom tvářil důstojně a spokojeně. Koneckonců výstavy zahajoval často – byl to takový vzdělaný, přátelský a slušný Habsburk pro reprezentaci. Příjemný pán. • To bylo 15. května 1891. Ale teď? Hymnu Zachovej nám, Hospodine hrají kapely čas od času dál, ostatně melodie je to krásná, vždyť ji složil sám velký Haydn. Ko-

12

Krásu výstavy podtrhly i plakáty umělců, jistěže českých a těch nejuznávanějších. Tenhle byl od Vojtěcha Hynaise.

13

POTLUČENÝ LEV

AŽ DO ČESKÉHO NEBE! ANEB DOBRODRUŽSTVÍ BALONU KYSIBELKA

böhmisch Němci a hledí často přes hranice do Berlína víc než k vlastnímu mocnáři do Vídně a na druhé straně tam volby do říšského sněmu vyhráli mladočeši, bojovní do morku kostí. Když je poprvé uviděl císař Franz Josef, řekl vzdor svému obvyklému taktu, že je to „eine sonderbare Gesellschaft“ – prazvláštní společnost... A v takové zemi, prosím, si nakonec v Praze vydupali všeobecnou výstavu! Dal na ni peníze český sněm, průmyslníci i šlechta, spoustu zlatých se podařilo získat loterií, kde vlastně vyhrál každý, protože los byl zároveň vstupenkou. Donátorem, dnes bychom řekli sponzorem výstavy, se nakonec stal i císař a přijal nad ní protektorát. Mladočeši s úspěchem rozmetali i to málo, co se v Čechách s Němci podařilo dohodnout jejich předchůdcům, a němečtí poslanci sepsali výhružné prohlášení, v němž sdělili německým firmám, že mají rychle z výstavy odstoupit. Každý věděl, že když neposlechne, mohou mu v Reichenbergu (Liberci), v Leitmeritz (Litoměřicích) nebo v Iglau (Jihlavě) bojkotovat jeho zboží a setřít ho v novinách, že bere úplatky od Čechů. Zemskost výstavy roztála v politických šavlovačkách. Češi to vzali jako výzvu a vydali ze sebe všechno. Praha se nakonec s výstavou vyšňořila jako nevěsta. • Ještě před časem se v Čechách bědovalo, že se to všechno za pár měsíců vůbec nedá stihnout. Ale nakonec celá ta nádhera stála, Průmyslový palác se svou osmisettunovou konstrukcí z oceli, Strojovna, kde měli vystavit své dílo výrobci všelikých mašin, počínaje Emilem Škodou z Plzně a konče třeba hradeckou firmou Märky, Bromovský a Schulz. Stála i spousta pavilonů, někdy jak vystřižených z pohádky, stejně jako zbrusu nová rozhledna na Petříně, kam se z Újezda kousek od Vltavy vyšplhala do kopce lanovka. Z Letné se na výstaviště v Bubnech rozjela Křižíkovou zásluhou elektrická tramvaj. Všechno rostlo ve strašném spěchu, a dokonce ještě 14. května, večer před zahájením, se skoro každému zdálo, že první den výstavy přinese blamáž, protože se všude válejí prázdné krabice a bedny a cesty jsou rozježděné a na zlomení nohy. Zástup dělníků pak ale pod lampami dřel celou noc, ráno byla výstava jak malovaná a císařův bratr, arcivévoda Karel Ludvík, si mohl chystat zahajovací projev. Zvládl jej v obstojné češtině, určitě si to předtím pilně cvičil. Den byl plný celebrit, dostavil se i starý premiér Taaffe, a orchestr zahrál arcivévodovi císařskou hymnu. Karel Ludvík se při tom tvářil důstojně a spokojeně. Koneckonců výstavy zahajoval často – byl to takový vzdělaný, přátelský a slušný Habsburk pro reprezentaci. Příjemný pán. • To bylo 15. května 1891. Ale teď? Hymnu Zachovej nám, Hospodine hrají kapely čas od času dál, ostatně melodie je to krásná, vždyť ji složil sám velký Haydn. Ko-

12

Krásu výstavy podtrhly i plakáty umělců, jistěže českých a těch nejuznávanějších. Tenhle byl od Vojtěcha Hynaise.

13

POTLUČENÝ LEV

AŽ DO ČESKÉHO NEBE! ANEB DOBRODRUŽSTVÍ BALONU KYSIBELKA

lem znějí samozřejmě i lidovky, vojenské marše, což se nahoře líbí, neboť armáda patří císaři a celému rakousko-uherskému mocnářství, a znějí i sokolské pochody, což už se líbí míň, protože jsou jen a jen české a s myšlenkou monarchie mají pramálo společného. Ba co víc, kapela někdy spustí i republikánskou Marseillaisu, francouzskou hymnu, a někdo pak může jít kolem s červenou fanglí na frygické čapce. Chybí už jen nápis Smrt králům! To už je protivné. A pořád a pořád tu hrají Hej, Slované a lidé si s chutí zapějí dráždivé, neoficiální a bojovné verše: „I kdyby těch Němců bylo jako čertů v světě, Bůh je s námi, a kdo proti, toho Perun smete!“ Rytíř Steyskal, policejní ředitel, přemýšlí, že by měl zakročit, chovat se rázně a výstavu v nejhorším případě zavřít. Jenže to nejde, vždyť výstava je pod ochranou Jeho Veličenstva. Na pohled se vydařila nádherně a stává se chloubou monarchie. Ale je to taky česká chlouba, což má svůj spodní tón. Dýchá z ní cosi až velmocenského, nóbl stavby, stroje, cukrovarnictví, pivovary, moře stánků s pěnivým mokem a spousta restaurací, českých i exotických, jako třeba American Bar s černošskou obsluhou nebo Gallyho vinárna. Ostatně i rytíř Steyskal chodí po večerech na výstavu, je svědomitý a chce mít událost doby z profesních důvodů pod kůží. Sedne si pak u Gallyho na koňak před spaním a těší se péči pana Negreska, který to tady zařídil po rumunsku i s krojovanými hudebníky, co hrají italské romance, protože rumunské melodie v Praze nikdo nezná a nemusely by se Čechům líbit. Policejní ředitel poslouchá špitání hostů, kteří se baví o všem možném, ale často při tom řeknou i cosi jako: „Už jedou. Jo, jo... Vzduchoplavci už jedou... Už brzy dorazí!! • Vzduchoplavci byli tři a měli dát pražské slávě punc ryzosti. Vždyť na světové výstavě v Paříži se předloni létalo taky. V Praze na výstavišti si vídeňský Němec pan Hoffman otevřel První pražskou vzduchoplaveckou školu, zřídil vzadu za Strojovnou balonovou arénu, mluvil skvěle česky, dělal, co mohl, ale dokud byl bez balonu, zbývala mu jen teorie s přednáškami a to je na tak velkolepý podnik málo. Letci mířili do Prahy valníkem, protože jejich balon byl i ve složeném stavu rozměrný a na dopravu vlakem neměli. Jeli z Berlína a byli to chlapi z vilémovského Německa, po kterém občas tak okatě šilhaly bojovné družiny Němců z Čech. Šéf trojice vzduchoplavců se jmenoval Maxmilian Wolff. Kdysi se vyučil knihařem, ale dal si už před lety titul kapitána. Jeho „kormidelník“ přijížděl do Prahy s docela dobrodružně znějícím jménem Alfonso Bosawe, „strojníkem“ byl Edward Brück, pro větší lesk výstavy raději Brück-Stretti. Vezli s sebou balon Giesshubler z levného pogumovaného kalika a touhu rozbít na výstavě bank – přijít k penězům. Balon, jediný majetek kapitána Wolffa, je živil. Jeli za kšeftem, a jestli je něco nezajímalo, tak to byly tahanice Čechů s Němci v Rakousku; v Berlíně mohly být tehdy každému ukradené, až na pár výjimek, samozřejmě. Chtěli už prostě být na místě a nahustit balon.

14

Balon se tu opravdu objeví. Karlovarský podnikatel Mattoni mu poskytne název Kysibelka. Bude šišatý, nepěkný, ale Češi si ho zamilují.

15

POTLUČENÝ LEV

AŽ DO ČESKÉHO NEBE! ANEB DOBRODRUŽSTVÍ BALONU KYSIBELKA

lem znějí samozřejmě i lidovky, vojenské marše, což se nahoře líbí, neboť armáda patří císaři a celému rakousko-uherskému mocnářství, a znějí i sokolské pochody, což už se líbí míň, protože jsou jen a jen české a s myšlenkou monarchie mají pramálo společného. Ba co víc, kapela někdy spustí i republikánskou Marseillaisu, francouzskou hymnu, a někdo pak může jít kolem s červenou fanglí na frygické čapce. Chybí už jen nápis Smrt králům! To už je protivné. A pořád a pořád tu hrají Hej, Slované a lidé si s chutí zapějí dráždivé, neoficiální a bojovné verše: „I kdyby těch Němců bylo jako čertů v světě, Bůh je s námi, a kdo proti, toho Perun smete!“ Rytíř Steyskal, policejní ředitel, přemýšlí, že by měl zakročit, chovat se rázně a výstavu v nejhorším případě zavřít. Jenže to nejde, vždyť výstava je pod ochranou Jeho Veličenstva. Na pohled se vydařila nádherně a stává se chloubou monarchie. Ale je to taky česká chlouba, což má svůj spodní tón. Dýchá z ní cosi až velmocenského, nóbl stavby, stroje, cukrovarnictví, pivovary, moře stánků s pěnivým mokem a spousta restaurací, českých i exotických, jako třeba American Bar s černošskou obsluhou nebo Gallyho vinárna. Ostatně i rytíř Steyskal chodí po večerech na výstavu, je svědomitý a chce mít událost doby z profesních důvodů pod kůží. Sedne si pak u Gallyho na koňak před spaním a těší se péči pana Negreska, který to tady zařídil po rumunsku i s krojovanými hudebníky, co hrají italské romance, protože rumunské melodie v Praze nikdo nezná a nemusely by se Čechům líbit. Policejní ředitel poslouchá špitání hostů, kteří se baví o všem možném, ale často při tom řeknou i cosi jako: „Už jedou. Jo, jo... Vzduchoplavci už jedou... Už brzy dorazí!! • Vzduchoplavci byli tři a měli dát pražské slávě punc ryzosti. Vždyť na světové výstavě v Paříži se předloni létalo taky. V Praze na výstavišti si vídeňský Němec pan Hoffman otevřel První pražskou vzduchoplaveckou školu, zřídil vzadu za Strojovnou balonovou arénu, mluvil skvěle česky, dělal, co mohl, ale dokud byl bez balonu, zbývala mu jen teorie s přednáškami a to je na tak velkolepý podnik málo. Letci mířili do Prahy valníkem, protože jejich balon byl i ve složeném stavu rozměrný a na dopravu vlakem neměli. Jeli z Berlína a byli to chlapi z vilémovského Německa, po kterém občas tak okatě šilhaly bojovné družiny Němců z Čech. Šéf trojice vzduchoplavců se jmenoval Maxmilian Wolff. Kdysi se vyučil knihařem, ale dal si už před lety titul kapitána. Jeho „kormidelník“ přijížděl do Prahy s docela dobrodružně znějícím jménem Alfonso Bosawe, „strojníkem“ byl Edward Brück, pro větší lesk výstavy raději Brück-Stretti. Vezli s sebou balon Giesshubler z levného pogumovaného kalika a touhu rozbít na výstavě bank – přijít k penězům. Balon, jediný majetek kapitána Wolffa, je živil. Jeli za kšeftem, a jestli je něco nezajímalo, tak to byly tahanice Čechů s Němci v Rakousku; v Berlíně mohly být tehdy každému ukradené, až na pár výjimek, samozřejmě. Chtěli už prostě být na místě a nahustit balon.

14

Balon se tu opravdu objeví. Karlovarský podnikatel Mattoni mu poskytne název Kysibelka. Bude šišatý, nepěkný, ale Češi si ho zamilují.

15

POTLUČENÝ LEV

AŽ DO ČESKÉHO NEBE! ANEB DOBRODRUŽSTVÍ BALONU KYSIBELKA

Wolff si pak jako velitel oblékne tmavomodrou uniformu, co vypadá jak z operety o admirálech v Mexiku, Bosawe a Brück-Stretti přijdou na plac v pepito kalhotách a modrobílých námořnických tričkách, na hlavě s bouřkou. Wolff bude s všemožnými trylky hrát na trumpetu, umí to výborně. Zájemci z řad diváků zaplatí za cestu k oblakům po třech zlatých.

je nápis: „Statečnému větroplavci věnuje za odvahu tu medaili kapitán Maxmilian Wolff.“ Na druhé straně reliéf balonu nad věžemi Hradčan a letopočet 1891. Medaili dá kapitán každému, kdo nastoupí k letu do koše Kysibelky. Pro lidi bude takový člověk hrdina! Kysibelka je žlutohnědá, šišatá, vypadá jako obrovská hruška. Je ošklivá, ale lidé ji milují. Vždyť kdy Praha naposled viděla balon?! Wolff záhy zjistí, která bije, vyhrává dole u koše na trubku a rychle se naučí Hej, Slované. Místní Němci mu za to budou nadávat, ale ať!

• Pan Mattoni je rakouský Ital, původním povoláním lékárník a umí docela dobře česky. V Karlových Varech si založil firmu a prorazil na trhu s minerální vodou, s kyselkou či – jak se tehdy říká – s kysibelkou. Žije v německy mluvícím Karlsbadu, ale vzdor tomu se chová „výstavně“. Svět je přece teď v Čechách rozdělen na „výstavní“ a „nevýstavní“, a když pan, Herr, signore Mattoni patří k té první, větší a lepší polovině, musí se mu vyjít vstříc; je přece mimo jiné i jedním z donátorů výstavy a věnoval jí své peníze. Mattoni má teď jenom jedno přání. Obrátí se s ním na výstavní výbor a na majitele vzduchoplavecké školy Hoffmana. Nemohl by se balon, který sem jede z Berlína, jmenovat podle jeho minerálky? Nikoli Giesshubler, ale Kysibelka? Pan Mattoni zaplatí a má za to reklamu, cosi jako velký létající „billboard“. A navíc – kysibelka je české slovo, a balon tím pádem bude taky český, nebo alespoň počeštěný. Wolff a jeho lidé přijdou už k hotovému a Hoffman jim za přejmenování balonu vysází odměnu. Kapitán si za ty peníze dá razit medailičky. Na jedné straně

• Balon je captif, upoutaný na laně, svítiplyn jej nese do výšky osmdesáti, někdy i dvou set až tří set metrů. Host shlédne shora už skoro půlmilionovou Prahu s Hradem, s Národním muzeem, se zlatou kapličkou nad Vltavou i s továrnami na Smíchově, v Karlíně i v blízkých Holešovicích. Je z něho větroplavec! A pak – ta výstava dole pod balonem! Průmyslový palác je teď stejně slavný jako Národní divadlo! Host se zapomene bát, a navíc v koši létá šest osob a strach přece nikdo před nikým najevo nedá. Arcivévoda Karel Ludvík, císařův bratr, se na výstavu vydá ještě jednou, tentokrát mimo protokol. Balon ho přiláká taky, protože vzduchoplavba je i pro arcivévody pořád ještě vzácná věc. Max Wolff ho uvítá v celé své rádoby mexické parádě a na hrudi mu cinkají vyznamenání, která si nejspíš koupil v Berlíně u nějakého bukinisty, obchodníčka, jenž kromě knih prodává i všelijaké historické haraburdí. Například medaile z Persie, Nikaraguy a Siamu, kterému se jednou bude říkat Thajsko. Karel Ludvík se na ty řády podívá a schová úsměv ve vousech. Kapitán Wolff mu se svým železářstvím na kabátě pomáhá do koše balonu a táhne z něho rum. Aerostat zvolna stoupá k nebi, nese spolu s arcivévodou i velká písmena KYSIBELKA a hlásá pyšně slávu minerálky na počest všem abstinentům. •

Kresba v knize Jubilejní výstava zemská Království českého dostane příznačný název – Před ochutnávárnami

16

S balonem je výstava kompletní. Že chybí spousta německých věcí od skla, textilu a porcelánu? Budiž, ale český život je tady celý. S průmyslem, s živnostníky, s pavilony šlechty i s díly mistrů Mánesa, Chittussiho, Hynaise a Myslbeka. Úspěch vidí i cizina. Za mořem přinesou noviny The New York Times zvláštní vydání k výstavě a označí ji za nejslavnější evropskou událost. V carově říši ji – taktéž ve zvláštním vydání – velebí Russkije vědomosti, prestižní týdeník impéria. V Srbsku se všechny noviny rozplývají nad bratry Čechy, zdatnými Slovany, a v Bělehradě se zpívá: „Žije, žije duch slovanský, žít bude na věky...“ Francouzský tisk chrlí o výstavě jeden článek za druhým. A proč vlastně ne, vždyť Češi si v Praze hrají Marseillaisu a hýčkají republikánskou myšlenku, a tedy i hrozbu pro rakouskou monarchii, kterou Francouzi nemilují. Říšští Němci jsou v Berlíně zdrženli-

17

POTLUČENÝ LEV

AŽ DO ČESKÉHO NEBE! ANEB DOBRODRUŽSTVÍ BALONU KYSIBELKA

Wolff si pak jako velitel oblékne tmavomodrou uniformu, co vypadá jak z operety o admirálech v Mexiku, Bosawe a Brück-Stretti přijdou na plac v pepito kalhotách a modrobílých námořnických tričkách, na hlavě s bouřkou. Wolff bude s všemožnými trylky hrát na trumpetu, umí to výborně. Zájemci z řad diváků zaplatí za cestu k oblakům po třech zlatých.

je nápis: „Statečnému větroplavci věnuje za odvahu tu medaili kapitán Maxmilian Wolff.“ Na druhé straně reliéf balonu nad věžemi Hradčan a letopočet 1891. Medaili dá kapitán každému, kdo nastoupí k letu do koše Kysibelky. Pro lidi bude takový člověk hrdina! Kysibelka je žlutohnědá, šišatá, vypadá jako obrovská hruška. Je ošklivá, ale lidé ji milují. Vždyť kdy Praha naposled viděla balon?! Wolff záhy zjistí, která bije, vyhrává dole u koše na trubku a rychle se naučí Hej, Slované. Místní Němci mu za to budou nadávat, ale ať!

• Pan Mattoni je rakouský Ital, původním povoláním lékárník a umí docela dobře česky. V Karlových Varech si založil firmu a prorazil na trhu s minerální vodou, s kyselkou či – jak se tehdy říká – s kysibelkou. Žije v německy mluvícím Karlsbadu, ale vzdor tomu se chová „výstavně“. Svět je přece teď v Čechách rozdělen na „výstavní“ a „nevýstavní“, a když pan, Herr, signore Mattoni patří k té první, větší a lepší polovině, musí se mu vyjít vstříc; je přece mimo jiné i jedním z donátorů výstavy a věnoval jí své peníze. Mattoni má teď jenom jedno přání. Obrátí se s ním na výstavní výbor a na majitele vzduchoplavecké školy Hoffmana. Nemohl by se balon, který sem jede z Berlína, jmenovat podle jeho minerálky? Nikoli Giesshubler, ale Kysibelka? Pan Mattoni zaplatí a má za to reklamu, cosi jako velký létající „billboard“. A navíc – kysibelka je české slovo, a balon tím pádem bude taky český, nebo alespoň počeštěný. Wolff a jeho lidé přijdou už k hotovému a Hoffman jim za přejmenování balonu vysází odměnu. Kapitán si za ty peníze dá razit medailičky. Na jedné straně

• Balon je captif, upoutaný na laně, svítiplyn jej nese do výšky osmdesáti, někdy i dvou set až tří set metrů. Host shlédne shora už skoro půlmilionovou Prahu s Hradem, s Národním muzeem, se zlatou kapličkou nad Vltavou i s továrnami na Smíchově, v Karlíně i v blízkých Holešovicích. Je z něho větroplavec! A pak – ta výstava dole pod balonem! Průmyslový palác je teď stejně slavný jako Národní divadlo! Host se zapomene bát, a navíc v koši létá šest osob a strach přece nikdo před nikým najevo nedá. Arcivévoda Karel Ludvík, císařův bratr, se na výstavu vydá ještě jednou, tentokrát mimo protokol. Balon ho přiláká taky, protože vzduchoplavba je i pro arcivévody pořád ještě vzácná věc. Max Wolff ho uvítá v celé své rádoby mexické parádě a na hrudi mu cinkají vyznamenání, která si nejspíš koupil v Berlíně u nějakého bukinisty, obchodníčka, jenž kromě knih prodává i všelijaké historické haraburdí. Například medaile z Persie, Nikaraguy a Siamu, kterému se jednou bude říkat Thajsko. Karel Ludvík se na ty řády podívá a schová úsměv ve vousech. Kapitán Wolff mu se svým železářstvím na kabátě pomáhá do koše balonu a táhne z něho rum. Aerostat zvolna stoupá k nebi, nese spolu s arcivévodou i velká písmena KYSIBELKA a hlásá pyšně slávu minerálky na počest všem abstinentům. •

Kresba v knize Jubilejní výstava zemská Království českého dostane příznačný název – Před ochutnávárnami

16

S balonem je výstava kompletní. Že chybí spousta německých věcí od skla, textilu a porcelánu? Budiž, ale český život je tady celý. S průmyslem, s živnostníky, s pavilony šlechty i s díly mistrů Mánesa, Chittussiho, Hynaise a Myslbeka. Úspěch vidí i cizina. Za mořem přinesou noviny The New York Times zvláštní vydání k výstavě a označí ji za nejslavnější evropskou událost. V carově říši ji – taktéž ve zvláštním vydání – velebí Russkije vědomosti, prestižní týdeník impéria. V Srbsku se všechny noviny rozplývají nad bratry Čechy, zdatnými Slovany, a v Bělehradě se zpívá: „Žije, žije duch slovanský, žít bude na věky...“ Francouzský tisk chrlí o výstavě jeden článek za druhým. A proč vlastně ne, vždyť Češi si v Praze hrají Marseillaisu a hýčkají republikánskou myšlenku, a tedy i hrozbu pro rakouskou monarchii, kterou Francouzi nemilují. Říšští Němci jsou v Berlíně zdrženli-

17

POTLUČENÝ LEV

AŽ DO ČESKÉHO NEBE! ANEB DOBRODRUŽSTVÍ BALONU KYSIBELKA

ví a říkají – je to dobrý úspěch. Český. Italové nevědí o Češích až na výjimky nic a hodnotí výstavu jako zdařilou, leč rakušáckou záležitost. Odmítavě píší jen listy Němců v českomoravském pohraničí: Výstava je český jarmark a hodně se tam pije! Neurčitě se tváří i Herr Hoffman, majitel a šéf První pražské vzduchoplavecké školy, když si mezi čtyřma očima přestane hrát na dobráka a řekne Maxi Wolffovi: „Schauen Sie mal, Herr Kapitän... Podívejte, pane kapitáne, vaše produkce jsou sice populární, ale režie je též značná a to, co se vybere, stačí mi nakonec jen na pokrytí nákladů.“ Pak dodá, že Praha chce senzaci, volný let. Žádný captif, vznášení na laně. Navíc v létě sem dorazí francouzští vzduchoplavci Surcouf a Godard s obrovským balonem Victor Hugo a pak bude Kysibelce ouzko! Wolff sice o Francouzích ví, ale je rád, když se mu jejich konkurence nepřipomíná. Co taky zmůže se svým Giesshublerem, tedy pardon, s Kysibelkou, proti Godardově monstru? Ale nevzdá se! Dostal na Jubilejní výstavě svou životní šanci. Slíbí, že na 16. červen zařídí první volný let. A chápe, že vedle Hoffmana ho bude k dobrodružství tlačit i Mattoni. Hosté chtějí mít něco úžasného, a tak to dostanou, i když to s chatrnou Kysibelkou bude odvážná záležitost. Wolff se vrací ke svým lidem a na jazyku nejspíš válí slovo, které si netroufl říct Hoffmanovi: „Scheisse!“

•

• Pražský policejní ředitel Antonín rytíř Steyskal tuší, že na výstavě se strhne něco nepříjemného. Tím spíš, když se tam opravdu dost pije, německý tisk z Liberce a Jihlavy se v tomhle bodě nemýlí. Výstavní deník, vydávaný u Vilímka, hlásí, a dokonce s hrdostí, že se tam za jeden den zdolalo 615 hektolitrů piva. Víte, kolik to je půllitrů? Sto dvacet tři tisíce! Rytíř Steyskal může vzpomenout na rvačku, k níž došlo před deseti lety v Chuchli. Třicet německých mládenců z burschenschaftu se tam opřelo do hrstky českých studentů. Jenže potom vpadli do té hospody nějací řezničtí tovaryši a chlapi ze smíchovského pivovaru, samí Češi. Bitka byla zběsilá, nikdo sice nezemřel, ovšem pár lidí přišlo o oko a zlámaná žebra, čelisti, ruce a nohy patřily k obrazu boje. Policie rvačku nezvládla. Dlouho se to vyšetřovalo, ale nikoho nakonec nezavřeli. Kdyby se teď strhla nějaká hrozná česko-německá řež, byla by to tragédie. Císař by nejspíš na výstavu nikdy nepřijel a mladočeši by urputně, národovecky a hloupě hřímali v Národních listech. Na místní poměry by padl stín a o schopnostech pražské policie by se dalo pochybovat. Němci, z Prahy i zdaleka, zatím na Jubilejní výstavu chodí, policie významnější incidenty nehlásí, všechno je veselé a přátelské. Ovšem když přijdou hosté z Francie, Švýcar, z Ruska anebo Srbové, tak se jásá až přespříliš, buď republikánsky, anebo slovansky, což není pro monarchii dobře a raději se z policejní moci musí novinám poručit, aby takové návštěvníky předem nehlásily. Se slávou je přece nutno pracovat uvážlivě!

18

Něco se asi, bohužel, semlít musí... Pan rytíř potom opravdu dostane hlášení, že na výstavu přišel chlap v buršáckém úboru. Vysoké boty, světlé rajtky, tmavé sako, kravata v říšských, berlínskoněmeckých barvách – červenobíločerná. Skončil u Rumuna Negreska a jeho kroucených knírů v Gallyho vinárně, kam ostatně chodí rád i on, Antonín Steyskal, opora dobročinnosti a shodou okolností policejní ředitel. U Negreska v jihomořské exotice a záplavě alpaky, která si hraje na stříbro. Snad se ten buršák – byl to jurista – chtěl stát národním mučedníkem. Blbec! Dal si pivo, pak ještě jedno a schnaps. Sepsul číšníka, mlel cosi o českém ksindlu a o vládě, která to všechno trpí. Byli tam nějací Hanáci z Olomoucka a pár mu jich vrazili. Josef Negrescu, duše zlatá, co má vinárny v Praze i ve Varšavě, Bůh mu je dopřej, věděl naštěstí hned, co má dělat. Zavolal strážníky, kteří buršákovi ještě pár přidali, ale aspoň to už bylo rukou úřední osoby. Nelze se divit, strážníci jsou přece taky Češi. Nakonec ho svázaného dopravili v košatince mezi blázny na Karlov, kam se vozí alkoholici, aby vystřízlivěli a platili druhý den pár zlatých za prokázanou službu. Možná ten chlap ani tak opilý nebyl, ovšem řešení to určitě bylo nejlepší. Co kdyby se to rozrostlo a Češi toho bambulu utloukli k smrti? Rytíř Steyskal si pro jistotu zve významné redaktory z tisku a žádá, aby se o tomhle případu nepsalo, vždyť to vlastně byla jen pitomost. Některé nálady nemá smy-

Oddělení obchodní aneb Přesně vyvedená expozice Merkuru

19

POTLUČENÝ LEV

AŽ DO ČESKÉHO NEBE! ANEB DOBRODRUŽSTVÍ BALONU KYSIBELKA

ví a říkají – je to dobrý úspěch. Český. Italové nevědí o Češích až na výjimky nic a hodnotí výstavu jako zdařilou, leč rakušáckou záležitost. Odmítavě píší jen listy Němců v českomoravském pohraničí: Výstava je český jarmark a hodně se tam pije! Neurčitě se tváří i Herr Hoffman, majitel a šéf První pražské vzduchoplavecké školy, když si mezi čtyřma očima přestane hrát na dobráka a řekne Maxi Wolffovi: „Schauen Sie mal, Herr Kapitän... Podívejte, pane kapitáne, vaše produkce jsou sice populární, ale režie je též značná a to, co se vybere, stačí mi nakonec jen na pokrytí nákladů.“ Pak dodá, že Praha chce senzaci, volný let. Žádný captif, vznášení na laně. Navíc v létě sem dorazí francouzští vzduchoplavci Surcouf a Godard s obrovským balonem Victor Hugo a pak bude Kysibelce ouzko! Wolff sice o Francouzích ví, ale je rád, když se mu jejich konkurence nepřipomíná. Co taky zmůže se svým Giesshublerem, tedy pardon, s Kysibelkou, proti Godardově monstru? Ale nevzdá se! Dostal na Jubilejní výstavě svou životní šanci. Slíbí, že na 16. červen zařídí první volný let. A chápe, že vedle Hoffmana ho bude k dobrodružství tlačit i Mattoni. Hosté chtějí mít něco úžasného, a tak to dostanou, i když to s chatrnou Kysibelkou bude odvážná záležitost. Wolff se vrací ke svým lidem a na jazyku nejspíš válí slovo, které si netroufl říct Hoffmanovi: „Scheisse!“

•

• Pražský policejní ředitel Antonín rytíř Steyskal tuší, že na výstavě se strhne něco nepříjemného. Tím spíš, když se tam opravdu dost pije, německý tisk z Liberce a Jihlavy se v tomhle bodě nemýlí. Výstavní deník, vydávaný u Vilímka, hlásí, a dokonce s hrdostí, že se tam za jeden den zdolalo 615 hektolitrů piva. Víte, kolik to je půllitrů? Sto dvacet tři tisíce! Rytíř Steyskal může vzpomenout na rvačku, k níž došlo před deseti lety v Chuchli. Třicet německých mládenců z burschenschaftu se tam opřelo do hrstky českých studentů. Jenže potom vpadli do té hospody nějací řezničtí tovaryši a chlapi ze smíchovského pivovaru, samí Češi. Bitka byla zběsilá, nikdo sice nezemřel, ovšem pár lidí přišlo o oko a zlámaná žebra, čelisti, ruce a nohy patřily k obrazu boje. Policie rvačku nezvládla. Dlouho se to vyšetřovalo, ale nikoho nakonec nezavřeli. Kdyby se teď strhla nějaká hrozná česko-německá řež, byla by to tragédie. Císař by nejspíš na výstavu nikdy nepřijel a mladočeši by urputně, národovecky a hloupě hřímali v Národních listech. Na místní poměry by padl stín a o schopnostech pražské policie by se dalo pochybovat. Němci, z Prahy i zdaleka, zatím na Jubilejní výstavu chodí, policie významnější incidenty nehlásí, všechno je veselé a přátelské. Ovšem když přijdou hosté z Francie, Švýcar, z Ruska anebo Srbové, tak se jásá až přespříliš, buď republikánsky, anebo slovansky, což není pro monarchii dobře a raději se z policejní moci musí novinám poručit, aby takové návštěvníky předem nehlásily. Se slávou je přece nutno pracovat uvážlivě!

18

Něco se asi, bohužel, semlít musí... Pan rytíř potom opravdu dostane hlášení, že na výstavu přišel chlap v buršáckém úboru. Vysoké boty, světlé rajtky, tmavé sako, kravata v říšských, berlínskoněmeckých barvách – červenobíločerná. Skončil u Rumuna Negreska a jeho kroucených knírů v Gallyho vinárně, kam ostatně chodí rád i on, Antonín Steyskal, opora dobročinnosti a shodou okolností policejní ředitel. U Negreska v jihomořské exotice a záplavě alpaky, která si hraje na stříbro. Snad se ten buršák – byl to jurista – chtěl stát národním mučedníkem. Blbec! Dal si pivo, pak ještě jedno a schnaps. Sepsul číšníka, mlel cosi o českém ksindlu a o vládě, která to všechno trpí. Byli tam nějací Hanáci z Olomoucka a pár mu jich vrazili. Josef Negrescu, duše zlatá, co má vinárny v Praze i ve Varšavě, Bůh mu je dopřej, věděl naštěstí hned, co má dělat. Zavolal strážníky, kteří buršákovi ještě pár přidali, ale aspoň to už bylo rukou úřední osoby. Nelze se divit, strážníci jsou přece taky Češi. Nakonec ho svázaného dopravili v košatince mezi blázny na Karlov, kam se vozí alkoholici, aby vystřízlivěli a platili druhý den pár zlatých za prokázanou službu. Možná ten chlap ani tak opilý nebyl, ovšem řešení to určitě bylo nejlepší. Co kdyby se to rozrostlo a Češi toho bambulu utloukli k smrti? Rytíř Steyskal si pro jistotu zve významné redaktory z tisku a žádá, aby se o tomhle případu nepsalo, vždyť to vlastně byla jen pitomost. Některé nálady nemá smy-

Oddělení obchodní aneb Přesně vyvedená expozice Merkuru

19

POTLUČENÝ LEV

AŽ DO ČESKÉHO NEBE! ANEB DOBRODRUŽSTVÍ BALONU KYSIBELKA

sl jitřit! Na výstavě je přece spousta daleko zajímavějších věcí. Například – vzduchoplavba!

Davy, které sem přišly, chtějí přes všechny chmurné předpovědi zažít triumf, protože k téhle výstavě patří jenom a jenom zdar a všichni už Kysibelku vzali za svou. Letci nastupují do koše a hudba spustí ryčný pochod. Čtrnáct zřízenců První pražské vzduchoplavecké školy drží lana, Wolffova trubka jim vřískne signál, lana jsou volná, lidé volají Hurá! a Nazdar!, sokolové mávají čapkami s péry, balon se žene kolmo vzhůru, najednou je malý jako míček a vítr jej nese nad Letnou. Senzace je tady!

• Odpoledne 16. června je kapitán Wolff v obličeji jako rak a ustavičně hraje na trubku směs německých a rakouských vojenských signálů. Balon je svítiplynem nahuštěn k prasknutí, už nevypadá jako velká hruška, ale spíš jako pevná koule, do které se zařezávají lana držící koš. Když má aerostat ve vzduchu manévrovat, musí mít dost plynu k odpouštění. Kysibelka musí prostě ten tlak vydržet. Opodál má stánek Jaroslav Pelant, obchodní cestující firmy Český cognac z Nymburka, český šovinista, který se jednou spřátelí s Jaroslavem Haškem, ale ještě o tom neví – Haškovi je přece zatím jen osm let. Pelant mluví výborně německy, vždyť kolikrát už na cestách v pohraničí přesvědčoval hostinské: „To, co jsem si dal, není špatné, ale je to koňak uherský, vyráběný z podřadné pálenky... Zkuste ochutnat tady náš výrobek... Ne, láhev není načatá, zkuste ho!“ Udolá každého, alkohol jako by na něj neměl vliv. Popíjel dneska s Wolffem, aby se Max před těžkou zkouškou uklidnil, a kapitán se teď na nohou drží už pouze silou vůle. Jenomže nikdo jiný teď Kysibelku do vzduchu vyslat nemůže. A když je v tom směru Max Wolff na Jubilejní výstavě jediný ze všech vyvolených, tak to prostě udělat musí! • Lidí jsou kolem mračna. Přišel i jeden ze cvičených slonů pana kapitána Locarda, dobrodruha a miláčka pražských dam. Kývá chobotem, jako by hodlal podtrhnout vážnost okamžiku. Kysibelka teď poletí k oblakům volně a bez lana a v koši budou čtyři stateční. Chvíle je napjatá, vzduchoplavecký odborník Vaněk, který píše o balonech do Národních listů, předpověděl, že let skončí špatně a větroplavcům půjde o život. Obloha je šedivá, žádná modř. Ale mraky jsou, zaplaťbůh, dost vysoko. Kapitán Maxmilian Wolff dnes k nebi nevystoupí. Kdyby to udělal, byl by to jeho 459. volný let balonem. Ale je přes všechny své vady na kráse zkušený vzduchoplavec, ví o slabinách Kysibelky a tuší, že se něco může stát. Pošle nahoru „kormidelníka“ Bosaweho a „strojníka“ Brücka-Strettiho. S nimi dva dobrovolníky, vlastně už pouze jednoho, protože čtvrtý pasažér si let na poslední chvíli rozmyslel. S Bosawem a Brückem-Strettim poletí nakonec jen nadporučík Vilém Vondruška od 88. pluku c. a k. jezdectva. Přišel v hezké uniformě kavaleristy, hladce vyholený, fešák oficír. Miluje prý vzduchoplavbu a ví o ní všechno, co je vůbec možné. Wolff věří, že balon kvapem vystoupí do značné výšky, pak se odpustí část plynu a Kysibelka na bezpečném místě co nejrychleji přistane. Bosawe a Brück -Stretti vědí, co mají dělat. Když tohle vyjde, bude dobře. Když ne, pak je konec, Maxi Wolffe! Takže radši ještě nějaký trylek na trumpetu.

20

• Chvíle je opojná a v Pražanech se na výstavě mísí napětí se štěstím, když Kysibelka pluje nad městem, aby snad násobila dobu úspěchu, kdy to tu v Čechách a na Moravě vznikalo znovu od červánků a bez české moci v zemi vídeňských císařů. Kdy nastal znovu úsvit po časech temna, o kterých píší literáti... Abbé Dobrovský skládal kdysi po střípcích svůj slovník, aby svět nezapomněl, že tady žili nějací Češi, ale teď byste tu s námi měl být, pane abbé! Vy i všichni slavní pánové obrozenci v čele s hrdinou Havlíčkem. Jsme tady a máme českou sílu, vědu i um! Každý je v té chvíli hrdý, profesor z gymnázia, který ví jistě o abbém Dobrovském hodně, i frajírek ze Žižkova s placatou čepicí a se šátkem na krku, kterému se Dobrovský dávno vykouřil z hlavy, ale klidně by se pro českou věc popral s Němcem. Třeba zbytečně, pitomě, ale fest. A aniž by to dovedl přesněji říct, pral by se o to, že Češi jsou tady a patří k evropským národům podobně jako všichni ostatní. Kysibelka je nahoře! Pan Mattoni může být spokojen, po nebi pluje nápis s oslavou jeho minerální vody. Potom ve výši dvou tisíc metrů balon se slyšitelnou ranou praskne. • Wolff udělal chybu. Dal balon na poslední chvíli hustit přes míru; snad se bál, že mizerným, špatně pogumovaným kalikem proteče svítiplyn, který by pak nahoře vzduchoplavcům chyběl, snad vypil příliš mnoho koňaku. Ve výšce je ovšem tlak vzduchu nižší než dole, plyn se dál rozpíná a chatrná látka jej nezadrží. Praská po celé délce balonu. Kysibelka se mění v cár. V koši začne nejdřív ze všech jednat Vondruška. Je důstojník a naučil se velet. Bosawe a Brück-Stretti poslechnou, odhodí jeden pytel s pískem, pak druhý, potom už nikdo nemůže dělat nic, protože zničený balon padá strašně rychle. Muži se drží provazů a látky protrženého obalu. Vítr se opře do vraku, potrhaná látka se změní v kapsu – podivný padák se zbytkem plynu. Vondruška řve na oba Němce, ať nezmatkují: „Padáme docela dobře!“ Výstavou letí křik: „Balon hoří a všichni, co v něm letěli, jsou ztraceni!“ Poničená Kysibelka klesá teď už pomaleji, nad košem vydutá jako báň. Bosawe vyhlíží místo, kde by se dalo s trochou štěstí přistát, snad v polích za Dejvicemi.

21

POTLUČENÝ LEV

AŽ DO ČESKÉHO NEBE! ANEB DOBRODRUŽSTVÍ BALONU KYSIBELKA

sl jitřit! Na výstavě je přece spousta daleko zajímavějších věcí. Například – vzduchoplavba!

Davy, které sem přišly, chtějí přes všechny chmurné předpovědi zažít triumf, protože k téhle výstavě patří jenom a jenom zdar a všichni už Kysibelku vzali za svou. Letci nastupují do koše a hudba spustí ryčný pochod. Čtrnáct zřízenců První pražské vzduchoplavecké školy drží lana, Wolffova trubka jim vřískne signál, lana jsou volná, lidé volají Hurá! a Nazdar!, sokolové mávají čapkami s péry, balon se žene kolmo vzhůru, najednou je malý jako míček a vítr jej nese nad Letnou. Senzace je tady!

• Odpoledne 16. června je kapitán Wolff v obličeji jako rak a ustavičně hraje na trubku směs německých a rakouských vojenských signálů. Balon je svítiplynem nahuštěn k prasknutí, už nevypadá jako velká hruška, ale spíš jako pevná koule, do které se zařezávají lana držící koš. Když má aerostat ve vzduchu manévrovat, musí mít dost plynu k odpouštění. Kysibelka musí prostě ten tlak vydržet. Opodál má stánek Jaroslav Pelant, obchodní cestující firmy Český cognac z Nymburka, český šovinista, který se jednou spřátelí s Jaroslavem Haškem, ale ještě o tom neví – Haškovi je přece zatím jen osm let. Pelant mluví výborně německy, vždyť kolikrát už na cestách v pohraničí přesvědčoval hostinské: „To, co jsem si dal, není špatné, ale je to koňak uherský, vyráběný z podřadné pálenky... Zkuste ochutnat tady náš výrobek... Ne, láhev není načatá, zkuste ho!“ Udolá každého, alkohol jako by na něj neměl vliv. Popíjel dneska s Wolffem, aby se Max před těžkou zkouškou uklidnil, a kapitán se teď na nohou drží už pouze silou vůle. Jenomže nikdo jiný teď Kysibelku do vzduchu vyslat nemůže. A když je v tom směru Max Wolff na Jubilejní výstavě jediný ze všech vyvolených, tak to prostě udělat musí! • Lidí jsou kolem mračna. Přišel i jeden ze cvičených slonů pana kapitána Locarda, dobrodruha a miláčka pražských dam. Kývá chobotem, jako by hodlal podtrhnout vážnost okamžiku. Kysibelka teď poletí k oblakům volně a bez lana a v koši budou čtyři stateční. Chvíle je napjatá, vzduchoplavecký odborník Vaněk, který píše o balonech do Národních listů, předpověděl, že let skončí špatně a větroplavcům půjde o život. Obloha je šedivá, žádná modř. Ale mraky jsou, zaplaťbůh, dost vysoko. Kapitán Maxmilian Wolff dnes k nebi nevystoupí. Kdyby to udělal, byl by to jeho 459. volný let balonem. Ale je přes všechny své vady na kráse zkušený vzduchoplavec, ví o slabinách Kysibelky a tuší, že se něco může stát. Pošle nahoru „kormidelníka“ Bosaweho a „strojníka“ Brücka-Strettiho. S nimi dva dobrovolníky, vlastně už pouze jednoho, protože čtvrtý pasažér si let na poslední chvíli rozmyslel. S Bosawem a Brückem-Strettim poletí nakonec jen nadporučík Vilém Vondruška od 88. pluku c. a k. jezdectva. Přišel v hezké uniformě kavaleristy, hladce vyholený, fešák oficír. Miluje prý vzduchoplavbu a ví o ní všechno, co je vůbec možné. Wolff věří, že balon kvapem vystoupí do značné výšky, pak se odpustí část plynu a Kysibelka na bezpečném místě co nejrychleji přistane. Bosawe a Brück -Stretti vědí, co mají dělat. Když tohle vyjde, bude dobře. Když ne, pak je konec, Maxi Wolffe! Takže radši ještě nějaký trylek na trumpetu.

20

• Chvíle je opojná a v Pražanech se na výstavě mísí napětí se štěstím, když Kysibelka pluje nad městem, aby snad násobila dobu úspěchu, kdy to tu v Čechách a na Moravě vznikalo znovu od červánků a bez české moci v zemi vídeňských císařů. Kdy nastal znovu úsvit po časech temna, o kterých píší literáti... Abbé Dobrovský skládal kdysi po střípcích svůj slovník, aby svět nezapomněl, že tady žili nějací Češi, ale teď byste tu s námi měl být, pane abbé! Vy i všichni slavní pánové obrozenci v čele s hrdinou Havlíčkem. Jsme tady a máme českou sílu, vědu i um! Každý je v té chvíli hrdý, profesor z gymnázia, který ví jistě o abbém Dobrovském hodně, i frajírek ze Žižkova s placatou čepicí a se šátkem na krku, kterému se Dobrovský dávno vykouřil z hlavy, ale klidně by se pro českou věc popral s Němcem. Třeba zbytečně, pitomě, ale fest. A aniž by to dovedl přesněji říct, pral by se o to, že Češi jsou tady a patří k evropským národům podobně jako všichni ostatní. Kysibelka je nahoře! Pan Mattoni může být spokojen, po nebi pluje nápis s oslavou jeho minerální vody. Potom ve výši dvou tisíc metrů balon se slyšitelnou ranou praskne. • Wolff udělal chybu. Dal balon na poslední chvíli hustit přes míru; snad se bál, že mizerným, špatně pogumovaným kalikem proteče svítiplyn, který by pak nahoře vzduchoplavcům chyběl, snad vypil příliš mnoho koňaku. Ve výšce je ovšem tlak vzduchu nižší než dole, plyn se dál rozpíná a chatrná látka jej nezadrží. Praská po celé délce balonu. Kysibelka se mění v cár. V koši začne nejdřív ze všech jednat Vondruška. Je důstojník a naučil se velet. Bosawe a Brück-Stretti poslechnou, odhodí jeden pytel s pískem, pak druhý, potom už nikdo nemůže dělat nic, protože zničený balon padá strašně rychle. Muži se drží provazů a látky protrženého obalu. Vítr se opře do vraku, potrhaná látka se změní v kapsu – podivný padák se zbytkem plynu. Vondruška řve na oba Němce, ať nezmatkují: „Padáme docela dobře!“ Výstavou letí křik: „Balon hoří a všichni, co v něm letěli, jsou ztraceni!“ Poničená Kysibelka klesá teď už pomaleji, nad košem vydutá jako báň. Bosawe vyhlíží místo, kde by se dalo s trochou štěstí přistát, snad v polích za Dejvicemi.

21

POTLUČENÝ LEV

AŽ DO ČESKÉHO NEBE! ANEB DOBRODRUŽSTVÍ BALONU KYSIBELKA

Ale pak balon, zhruba pět set metrů nad zemí, praská znovu a pád je krutý. Do Holešovic. Z výstavy se tam rozbíhá dav. „Teď už je určitě po nich!“ Vítr dokáže být naštěstí milosrdný. Řídké kalikové hadry slisuje opět do tvaru šišaté báně, ale plyn už dávno unikl... Už je to jen o málo lepší než střemhlavý pád. Lana se zmuchlanou látkou zachytí tovární komín. Patří Reissenzahnově slévárně. Koš narazí zešikma do střechy a kaliko prosycené svítiplynem se od horkého komína vznítí. Letci se vůlí a zázrakem dokázali udržet i po nárazu v koši. Zpod hořící Kysibelky přelézají na střechu. Vondruška jde první. Slévači nechali práce; jsou už teď nahoře a pomáhají trosečníkům do bezpečí. Ulicí dobíhají první lidé z výstavy. Chtějí vzít své hrdiny na ramena. Shánějí lékaře. Nakonec se letci vrátí do vzduchoplavecké arény fiakrem a kopyta koní jako by do dlažby vbíjela marš větroplavců a triumfátorů.

a vyrazil s nimi mezi Němce na letiště do Chebu pro čtyřicet vojenských letadel. Vondruška je a ještě bude slavný!

• Praha má náhle svůj výstavní idol. Cožpak Bosawe a Brück-Stretti, to jsou lidi od packala Wolffa, ale Vondruška! Vondruška! Mladý, statečný oficír, znalec vzduchoplavby. A Čech! Ctitelky ho milují. Je v českém nebi a nikdo nemůže tušit, že se o něm jednou bude mluvit jako o stíhacím esu monarchie a že se bude psát, jak s koncem války zakládal roku 1918 československé vojenské letectvo. Posbíral prý v Praze po hospodách zkušené chlapy, mechaniky, techniky, kteří se právě vrátili z fronty,

• Pražský šéf policie Antonín rytíř Steyskal sedí navečer zas u svého stolu v Gallyho vinárně a pečuje o něj sám zkušený Negrescu. Steyskal je mrzutý. Oč lépe mu bylo, když dělal zamlada rakouského zpravodajce ve válce Severu s Jihem, v boji americké Unie proti vzbouřencům z Konfederace, posílal odtamtud do Vídně depeše a chodil po Richmondu v šedivé uniformě vojáků generála Lee. Teď se v Praze stalo neštěstí a musí se vyšetřit. České noviny už psaly, jak byl ten balon mizerný, a nakladatel Vilímek stačil o Wolffovi vydat posměšnou báseň. Přitom všichni až do té pohromy Kysibelku milovali. Chudák Wolff! Trouba... Podle údajů dodaných z Berlína to není zas tak špatný člověk, ale má v životě strašnou smůlu a každou velkou akci vždycky nějak zkazí. A teď už brzy přijedou balonisté z Francie, což z hlediska republikánských nálad není zrovna to nejlepší. Vždyť i ti kozinovští dudáci z Chodska se tady na Jubilejní snaží napodobit kapely a kvílejí na své dudy Marseillaisu. Jde jim to, pitomcům, bídně, ale zkoušejí to! Císař má časem na výstavu dorazit také a pojede pak i do pohraničí, aby dělil přízeň na obě strany a popřál ji Čechům s jejich velkou skvělou výstavou v Praze a Němcům s jejich ublíženeckým pocitem v Liberci čili v Reichenbergu. Že přitom pod železničním mostem v Růžodole vybuchne bomba jen pár hodin předtím, než tudy pojede salonní vlak, nemůže v téhle chvíli rytíř Steyskal vědět. Mrkne očima za cvikrem a pohne šedými licousy. Jeho strážce a pobočník v jedné osobě chápe, že je čas jít. Zvenčí se ozve břeskná hudba a nějaké hlasy hulákají: „Hej, Slované, ještě naše slovanská řeč žije...“ Steyskalovi poklesnou ramena – možná je na výstavě opět nějaký ruský kníže inkognito. A oni to zase hrají. Zase! „Dejte mi ještě jeden koňak, pane Negrescu!“ •

Dopadlo to šťastně. A jako by se koš balonu změnil v relikvii.

22

Vinným neštěstím Kysibelky shledá vyšetřující komise Maxe Wolffa a dá mu pokutu. Zničený Wolff jede pak zpátky domů do Německa, dá životu vzduchoplavce sbohem a vrátí se ke svému knihařskému řemeslu. Po letech se vzmůže a otevře si v Dortmundu malé knihkupectví. Z Prahy mu zůstane hořkost, vzpomínka na Český cognac a na Strojovnu před balonovou arénou s mašinami firem, které byly české a tvářily se dravě, i když žádná z nich nebyla tak silná jako v Německu Krupp. „Kormidelník“ balonu Alfonso Bosawe zmizí někde ve světě. Kdo ví, jak se ve skutečnosti jmenoval. A jeho parťák Edward Brück-Stretti se ztrácí taky. Vynoří se až v jiném čase a v jiném Německu roku 1937. Je starý, bez peněz a coby průkopník německého letectví prosí říšského vůdce o důchod. Státník vyří-

23

POTLUČENÝ LEV

AŽ DO ČESKÉHO NEBE! ANEB DOBRODRUŽSTVÍ BALONU KYSIBELKA

Ale pak balon, zhruba pět set metrů nad zemí, praská znovu a pád je krutý. Do Holešovic. Z výstavy se tam rozbíhá dav. „Teď už je určitě po nich!“ Vítr dokáže být naštěstí milosrdný. Řídké kalikové hadry slisuje opět do tvaru šišaté báně, ale plyn už dávno unikl... Už je to jen o málo lepší než střemhlavý pád. Lana se zmuchlanou látkou zachytí tovární komín. Patří Reissenzahnově slévárně. Koš narazí zešikma do střechy a kaliko prosycené svítiplynem se od horkého komína vznítí. Letci se vůlí a zázrakem dokázali udržet i po nárazu v koši. Zpod hořící Kysibelky přelézají na střechu. Vondruška jde první. Slévači nechali práce; jsou už teď nahoře a pomáhají trosečníkům do bezpečí. Ulicí dobíhají první lidé z výstavy. Chtějí vzít své hrdiny na ramena. Shánějí lékaře. Nakonec se letci vrátí do vzduchoplavecké arény fiakrem a kopyta koní jako by do dlažby vbíjela marš větroplavců a triumfátorů.

a vyrazil s nimi mezi Němce na letiště do Chebu pro čtyřicet vojenských letadel. Vondruška je a ještě bude slavný!

• Praha má náhle svůj výstavní idol. Cožpak Bosawe a Brück-Stretti, to jsou lidi od packala Wolffa, ale Vondruška! Vondruška! Mladý, statečný oficír, znalec vzduchoplavby. A Čech! Ctitelky ho milují. Je v českém nebi a nikdo nemůže tušit, že se o něm jednou bude mluvit jako o stíhacím esu monarchie a že se bude psát, jak s koncem války zakládal roku 1918 československé vojenské letectvo. Posbíral prý v Praze po hospodách zkušené chlapy, mechaniky, techniky, kteří se právě vrátili z fronty,

• Pražský šéf policie Antonín rytíř Steyskal sedí navečer zas u svého stolu v Gallyho vinárně a pečuje o něj sám zkušený Negrescu. Steyskal je mrzutý. Oč lépe mu bylo, když dělal zamlada rakouského zpravodajce ve válce Severu s Jihem, v boji americké Unie proti vzbouřencům z Konfederace, posílal odtamtud do Vídně depeše a chodil po Richmondu v šedivé uniformě vojáků generála Lee. Teď se v Praze stalo neštěstí a musí se vyšetřit. České noviny už psaly, jak byl ten balon mizerný, a nakladatel Vilímek stačil o Wolffovi vydat posměšnou báseň. Přitom všichni až do té pohromy Kysibelku milovali. Chudák Wolff! Trouba... Podle údajů dodaných z Berlína to není zas tak špatný člověk, ale má v životě strašnou smůlu a každou velkou akci vždycky nějak zkazí. A teď už brzy přijedou balonisté z Francie, což z hlediska republikánských nálad není zrovna to nejlepší. Vždyť i ti kozinovští dudáci z Chodska se tady na Jubilejní snaží napodobit kapely a kvílejí na své dudy Marseillaisu. Jde jim to, pitomcům, bídně, ale zkoušejí to! Císař má časem na výstavu dorazit také a pojede pak i do pohraničí, aby dělil přízeň na obě strany a popřál ji Čechům s jejich velkou skvělou výstavou v Praze a Němcům s jejich ublíženeckým pocitem v Liberci čili v Reichenbergu. Že přitom pod železničním mostem v Růžodole vybuchne bomba jen pár hodin předtím, než tudy pojede salonní vlak, nemůže v téhle chvíli rytíř Steyskal vědět. Mrkne očima za cvikrem a pohne šedými licousy. Jeho strážce a pobočník v jedné osobě chápe, že je čas jít. Zvenčí se ozve břeskná hudba a nějaké hlasy hulákají: „Hej, Slované, ještě naše slovanská řeč žije...“ Steyskalovi poklesnou ramena – možná je na výstavě opět nějaký ruský kníže inkognito. A oni to zase hrají. Zase! „Dejte mi ještě jeden koňak, pane Negrescu!“ •

Dopadlo to šťastně. A jako by se koš balonu změnil v relikvii.

22

Vinným neštěstím Kysibelky shledá vyšetřující komise Maxe Wolffa a dá mu pokutu. Zničený Wolff jede pak zpátky domů do Německa, dá životu vzduchoplavce sbohem a vrátí se ke svému knihařskému řemeslu. Po letech se vzmůže a otevře si v Dortmundu malé knihkupectví. Z Prahy mu zůstane hořkost, vzpomínka na Český cognac a na Strojovnu před balonovou arénou s mašinami firem, které byly české a tvářily se dravě, i když žádná z nich nebyla tak silná jako v Německu Krupp. „Kormidelník“ balonu Alfonso Bosawe zmizí někde ve světě. Kdo ví, jak se ve skutečnosti jmenoval. A jeho parťák Edward Brück-Stretti se ztrácí taky. Vynoří se až v jiném čase a v jiném Německu roku 1937. Je starý, bez peněz a coby průkopník německého letectví prosí říšského vůdce o důchod. Státník vyří-

23

POTLUČENÝ LEV dí žádost stařičkého balonisty osobně a přidá k ní pár slov: „Soukmenovci Brückovi penzi poskytnout. O její výši rozhodne SA oberführer Brückner.“ Podpis: Adolf Hitler. V době Jubilejní výstavy jsou malému Adolfovi dva roky, hraje si doma na podlaze v rakouském Braunau a jeho otec, celní úředník Schickelgruber, si možná čte v novinách, že v Praze je velkolepý podnik, na kterém právě spadl balon a kde mezi lidmi chodí sloni.

STALO SE DNE A ROKU... 21. 8. 1791

V pražském Klementinu byla otevřena První průmyslová výstava při příležitosti korunovace Habsburka Leopolda II. českým králem (6. 9. 1791).

16. 2. 1862

Miroslav Tyrš se svými přáteli založil českou tělocvičnou organizaci Sokol. Prvním starostou byl zvolen Jindřich Fügner.

1867

Rakousko-uherské vyrovnání. Rozdělení mocnářství na Předlitavsko (rakouské země) a Zalitavsko (Uhry). Úspěch maďarské politiky, o jakém si Češi mohli nechat jen zdát.

14. 8. 1879

Eduard Taaffe se stal předsedou vlády Předlitavska. V úřadu vydržel plných čtrnáct let.

19. 4. 1880

Čeští politici dosáhli tzv. Stremayerových jazykových nařízení. Šlo o zrovnoprávnění češtiny s němčinou při jednání se státními úřady v Čechách a na Moravě.

1883

František Křižík, český vynálezce a podnikatel, si založil vlastní elektrotechnický podnik.

18. 11. 1883

Otevření Národního divadla, obnoveného po zkázonosném požáru v roce 1881. Slavnost korunovalo představení Smetanovy Libuše.

1885

V Pešti proběhla Uherská všeobecná výstava, která inspirovala obdobný podnik v Čechách.

20. 4. 1889

V hornorakouském městě Braunau se v rodině celního úředníka narodil Adolf Hitler.

1889

Francouzi uspořádali v Paříži Světovou výstavu a k této příležitosti zbudovali i dodnes tak slavnou Eiffelovu věž.

20. 3. 1890

Německý císař Vilém II. přijal demisi kancléře Otto von Bismarcka, strůjce sjednocení Německa. Ambiciózní císař de facto vyhnal Bismarcka z politiky.

15. 5. 1891

V Praze byla zahájena Jubilejní zemská výstava. Její úspěch symbolicky završil české národní obrození.

• Locardovi elefanti z Indie dusají na Jubilejní dál mezi sokoly v černých holínkách, šedivých čamarách a červených košilích à la Garibaldi. Sokolové budou mít v Praze v čase výstavy svůj slet a přijedou na něj i gymnasti z Francie, aby jim oplatili návštěvu na světové výstavě v Paříži roku 1889. Čeští borci byli tenkrát ve Francii ze všech výprav nejlepší a ve sportovních kláních dokázali neuvěřitelné – z prvních deseti míst obsadili všech deset. Sokolů je hodně, a když jdou ve svých jednotně oděných šicích, působí jako armáda. „Vidíte, jde to tu i bez policie, sokolové to zvládnou,“ řekne někdo u Chmelových uzenek, které se na výstavě prodávají s křenem a hořčicí za babku a se slaným pečivem zdarma. Kdyby někdo neměl ani pár drobných na klobásku, tak mu ji možná z čistého srdce věnují, protože výstava je tady pro všechny, a kdo sem přišel, ocitl se v českém nebi. Velkouzenář Chmel má tím pádem ještě lepší reklamu než Mattoni s balonem, objednávky jen prší, vykoupil už kapacitu českých jatek a ohlíží se po dalším mase v Německu. Brýlatý ctitel dějepisu a vlastenec vykládá na výstavě v honosném Pecoldově restaurantu, že výstavou končí naše obrození, každý přece vidí, jaký jsme zdatný, svou kulturou, historií a jistěže i průmyslem silný národ. Někomu se to možná v císařské Vídni líbí, někomu ne... Chlápek od Steyskalových tajných si v té chvíli může hodit na manžetu pár poznámek tužkou. A třeba to taky udělá. Výstavní deník brzy ohlásí, že české nebe dostalo svého dvoumiliontého návštěvníka. Po obloze pluje obrovský balon z hedvábí, Francouz Godard a jeho vzdušný zázrak Victor Hugo. „Pamatujou, pane, jak tady na začátku výstavy lítal ten Němec Wolff se svou Kysibelkou?“ prohodí Steyskalův člověk, možná už je to pan Bretschneider, o kterém bude jednou psát Hašek, možná někdo jiný. „Jo, Wolff... Kam ten by se dneska hrabal na Godarda!“ „Mají pravdu,“ odpoví kdosi z davu. „Kysibelka, to byl takovej blbej balon... Za moc nestál a nakonec spadl. Vždyť byl přece – německej!“

24

POTLUČENÝ LEV dí žádost stařičkého balonisty osobně a přidá k ní pár slov: „Soukmenovci Brückovi penzi poskytnout. O její výši rozhodne SA oberführer Brückner.“ Podpis: Adolf Hitler. V době Jubilejní výstavy jsou malému Adolfovi dva roky, hraje si doma na podlaze v rakouském Braunau a jeho otec, celní úředník Schickelgruber, si možná čte v novinách, že v Praze je velkolepý podnik, na kterém právě spadl balon a kde mezi lidmi chodí sloni.

STALO SE DNE A ROKU... 21. 8. 1791

V pražském Klementinu byla otevřena První průmyslová výstava při příležitosti korunovace Habsburka Leopolda II. českým králem (6. 9. 1791).

16. 2. 1862

Miroslav Tyrš se svými přáteli založil českou tělocvičnou organizaci Sokol. Prvním starostou byl zvolen Jindřich Fügner.

1867

Rakousko-uherské vyrovnání. Rozdělení mocnářství na Předlitavsko (rakouské země) a Zalitavsko (Uhry). Úspěch maďarské politiky, o jakém si Češi mohli nechat jen zdát.

14. 8. 1879

Eduard Taaffe se stal předsedou vlády Předlitavska. V úřadu vydržel plných čtrnáct let.

19. 4. 1880

Čeští politici dosáhli tzv. Stremayerových jazykových nařízení. Šlo o zrovnoprávnění češtiny s němčinou při jednání se státními úřady v Čechách a na Moravě.

1883

František Křižík, český vynálezce a podnikatel, si založil vlastní elektrotechnický podnik.

18. 11. 1883

Otevření Národního divadla, obnoveného po zkázonosném požáru v roce 1881. Slavnost korunovalo představení Smetanovy Libuše.

1885

V Pešti proběhla Uherská všeobecná výstava, která inspirovala obdobný podnik v Čechách.

20. 4. 1889

V hornorakouském městě Braunau se v rodině celního úředníka narodil Adolf Hitler.

1889

Francouzi uspořádali v Paříži Světovou výstavu a k této příležitosti zbudovali i dodnes tak slavnou Eiffelovu věž.

20. 3. 1890

Německý císař Vilém II. přijal demisi kancléře Otto von Bismarcka, strůjce sjednocení Německa. Ambiciózní císař de facto vyhnal Bismarcka z politiky.

15. 5. 1891

V Praze byla zahájena Jubilejní zemská výstava. Její úspěch symbolicky završil české národní obrození.

• Locardovi elefanti z Indie dusají na Jubilejní dál mezi sokoly v černých holínkách, šedivých čamarách a červených košilích à la Garibaldi. Sokolové budou mít v Praze v čase výstavy svůj slet a přijedou na něj i gymnasti z Francie, aby jim oplatili návštěvu na světové výstavě v Paříži roku 1889. Čeští borci byli tenkrát ve Francii ze všech výprav nejlepší a ve sportovních kláních dokázali neuvěřitelné – z prvních deseti míst obsadili všech deset. Sokolů je hodně, a když jdou ve svých jednotně oděných šicích, působí jako armáda. „Vidíte, jde to tu i bez policie, sokolové to zvládnou,“ řekne někdo u Chmelových uzenek, které se na výstavě prodávají s křenem a hořčicí za babku a se slaným pečivem zdarma. Kdyby někdo neměl ani pár drobných na klobásku, tak mu ji možná z čistého srdce věnují, protože výstava je tady pro všechny, a kdo sem přišel, ocitl se v českém nebi. Velkouzenář Chmel má tím pádem ještě lepší reklamu než Mattoni s balonem, objednávky jen prší, vykoupil už kapacitu českých jatek a ohlíží se po dalším mase v Německu. Brýlatý ctitel dějepisu a vlastenec vykládá na výstavě v honosném Pecoldově restaurantu, že výstavou končí naše obrození, každý přece vidí, jaký jsme zdatný, svou kulturou, historií a jistěže i průmyslem silný národ. Někomu se to možná v císařské Vídni líbí, někomu ne... Chlápek od Steyskalových tajných si v té chvíli může hodit na manžetu pár poznámek tužkou. A třeba to taky udělá. Výstavní deník brzy ohlásí, že české nebe dostalo svého dvoumiliontého návštěvníka. Po obloze pluje obrovský balon z hedvábí, Francouz Godard a jeho vzdušný zázrak Victor Hugo. „Pamatujou, pane, jak tady na začátku výstavy lítal ten Němec Wolff se svou Kysibelkou?“ prohodí Steyskalův člověk, možná už je to pan Bretschneider, o kterém bude jednou psát Hašek, možná někdo jiný. „Jo, Wolff... Kam ten by se dneska hrabal na Godarda!“ „Mají pravdu,“ odpoví kdosi z davu. „Kysibelka, to byl takovej blbej balon... Za moc nestál a nakonec spadl. Vždyť byl přece – německej!“

24