Issuu

Wild oder Der letzte Trip auf Erden

REINHOLD

MESSNER

WILD PŘÍBĚH SHACKELTONOVY EXPEDICE

JOTA / 2018

POINT WILD Kam, ptám se sám sebe, kam se poděla naše víra? Naše víra ve vůdčí osobnosti, ve správnost zpráv a ano, chcete-li, tak také naše víra v Boha, která drží člověka nad vodou i v okamžicích, kdy se zdá, že je vše ztraceno? „We are lost, we all will die, if Wild doesn’t keep our spirit high,“ čtu si vzkaz vyrytý do převislé stěny v jeskyni. Zanechal ho tady v roce 1916 fotograf expedice Frank Hurley, když se veškerá naděje v to, že by se mohl i s ostatními vrátit do civilizace, rovnala nule stejně jako čitelnost dalších řádků? Stojím na Point Wildu na Sloním ostrově, na místě, kde před sto lety ležely dva čluny dnem vzhůru a kde čekalo 22 trosečníků pod vedením Franka Wilda na záchranu. Čtyři měsíce. Teď je prostor nasáklý mlhou, klouže to, pod nohama mám vyhlazené kameny. Můj dech zaniká ve vlnobití, v uších mi duní vítr, mám pocit, jako bych slyšel mumlání mužů. Celý se roztřesu. Uklidni se, říkám si, jako bych se chtěl utěšit, jen klid, všichni se přece zachránili. Příběh o tom, jak se velký dobrodruh Ernest Shackleton stal jediným zachráncem celé expedice, se mohl uchytit, protože jeho plavba pro pomoc do Jižní Georgie zněla dobrodružněji než pasivní vyčkávání zbytku posádky na Sloním ostrově. Já ale moc dobře vím, že čekat je mnohem horší než něco dělat. Cokoli. Protože když něco děláte, všechny vaše strachy se smrskávají, zatímco při čekání narůstají. A Frank Wild dokázal své muže udržet při životě jen proto, že mu věřili. Stav ztracenosti na konci světa se kvůli moderním komunikačním prostředkům vytrácí z našeho povědomí čím 7

dál víc – stejně jako identita vůdčích osobností, která je živena důvěrou a vírou lidí jim svěřených. Jaký je to asi pocit, zachovávat i ve stavu naprostého zoufalství svůj postoj, udržovat si důvěru svých lidí a dodávat jim naději na pokraji smrti? Nikdo to nepocítil na vlastní kůži intenzivněji než Frank Wild. Účastnil se pěti expedic do Antarktidy, strávil deset let na ledu. „Byly to ty nejšťastnější chvíle mého života,“ nechal se později slyšet. V zimě 1916 dokázal na Sloním ostrově skutečný zázrak. Všichni se cítili lépe, protože tam byl pro ně. Ta bezútěšnost! Černé, kluzké skály pod nohama, vyhlazené slanou vodou, která se přes ně přelévá už miliony let, mlha nad olejově temným mořem, neutuchající pleskot vln, minimální výhled. Nafukovací člun, který mě tady s Caroline vysadil, se pohupuje vedle ledové kry velké asi jako pokoj, kterou sem před několika hodinami nejspíš přinesl příliv: hotové umělecké dílo vytvarované mořskou vodou. Je konec února. Naši loď Brémy, která je na americké zvláštní misi do Jižního oceánu, nesmí nikdo kvůli silnému vlnobití opustit. Pouze Caroline Alexanderové, která napsala knihu „The Endurance – Shackleton’s Legendary Antarktic Expedition“, knihu o „nejvelkolepějším dobrodružství v dějinách lidstva“, a mně umožnili připlout na nafukovacím člunu na Point Wild. Chceme navštívit místo, kde před stovkou let doufalo 22 mužů v záchranu. „Jak,“ ptám se Caroline, „jak mohli Shackletonovi muži tohle peklo přežít?“ „Vydrželi, protože Wild v nich dokázal udržovat víru. Až do poslední chvíle.“ „Použil nějakou lest?“ „Ano. Celou dobu dělal zástupce velitele, protože oni přece skutečného šéfa měli – byl to Shackleton. Jenže ten byl kdovíkde.“ 8

„Ale vždyť si nemohli být jisti, že je Shackleton naživu.“ „‚Chlapi,‘ říkal prý Wild pořád dokola, ‚šéf nás odsud dostane.‘“ „Ano. A tak ti dva zachránili svou posádku.“ Klademe si v duchu otázku, jak Wild dokázal, že mužstvo nepřestávalo věřit v záchranu. V té nejhorší roční době, na nejubožejším místě na světě, když už byl jediný cíl expedice – přejít napříč Antarktidou – dávno odpískaný a loď potopená. Shackleton pryč, někde na cestě pro pomoc 1500 kilometrů odsud. „Nejhorší výprava na Zemi“, jak Shackleton později nazval svou výpravu na lodi Endurance, se stala noční můrou. Pro ty, kteří zůstali na ostrůvku, znamenala čtyři měsíce hladu, beznaděje, chladu a temnoty. Už jen samotná představa takové situace je téměř nesnesitelná. S Caroline se obejmeme. Jako by bylo soucítění s muži, kteří jsou dávno po smrti, snesitelné jen sdílením. Shackletonova plavba z Point Wildu do Jižní Georgie na maličkém záchranném člunu James Caird a následný 9

pochod přes zdejší hory do prvního obydleného místa dodnes překypuje patosem o hrstce lidí v nouzi, kteří přežili. Avšak místo, na kterém teď na Sloním ostrově stojím, toto místo jako realita, jako archiv naděje, která Wilda spojovala se Shackletonem, vypráví jiný příběh. My dnes o Shackletonově plavbě, která přinesla posádce záchranu, víme všechno. Wild tehdy nevěděl nic. A to nic naplnil vírou. Jen se slzami v očích si dokážu představit, jaké to asi bylo. Jak obtížné bylo pro Wilda neklesat na mysli, dělat rozhodnutí, dávat najevo vlastní víru. Osmadvacet mužů si prošlo peklem, než dorazili na Sloní ostrov. Během měsíců na ledu a dnů v záchranných člunech platilo Shackletonovo slovo. Když jich pak 22 zůstává bez velitele, právě Wild jim dodává víru a stará se o jejich bezpečí. Dokud si může být jist svou věcí. Nejpravděpodobnější je, že všichni zemřou. Ale Wild zůstává optimistický, často veselý. Nenechá se znervóznit, v nouzových situacích reaguje rychle. Muži leží celou zimu ve svém starém oblečení pod obrácenými záchrannými čluny: neumytí, začouzení, umaštění od tuku. Uprostřed civilizace jsou lidé posuzováni podle povrchních věcí – také proto, že je zde tolik možností rozptýlení a tak zoufale málo času. V pustině, která předpokládá nepřítomnost lidí a absenci jakékoli formy civilizace, je víra věcí instinktu. A Wild ji dokázal udržet. Až do poslední chvíle. Bylo to k uzoufání: nejprve nekonečné čekání, pak vnitřní prázdno, nicota. Po zbytek zimy neustálá tma, ve které byl jen krůček k šílenství. Nepředstavitelný pocit izolace: ve světě bez rádia, bez telefonu, každý je odkázán jen na vlastní tělo, společná víra v záchranu je už dávno pryč. 10

Obrátím se od kluzkého skalního výběžku na Cape Wild a rozhlížím se po černé hladině pod zamračeným nebem. Utěšuje mě vědomí, že se posádka tehdy nevzbouřila, že jejich odpor vůči tulenímu tuku, chladu, stísněnému prostoru pod čluny neskončil masakrem. A znovu si představuji Franka Wilda – jak tady tenhle muž postává, skromně, s úctou, vždycky sám sebou. A tak udržoval při životě 117 dní 21 mužů, bezmocných a zoufalých, jak jen lidé mohou být. A tak muže jeho charisma, disciplína, suma zkušeností a uznání, kterého se mu od nich dostávalo, den za dnem udržovaly při životě. Když s Caroline nasedáme do nafukovacího člunu, ve kterém se vrátíme na palubu lodi Bremen, ještě pořád se pokouším vcítit do rozpoložení, v jakém se nacházeli Wildovi muži – vložili do něj veškerou naději, aby mu mohli věřit. Jakýmsi groteskním způsobem se ocitli ve vězení, které si sami vybrali, následovali toho malého, plešatého chlápka, který neustále kouřil dýmku, a šli za ním i ve chvíli, kdy už jim podle všeho nezbývala žádná naděje. 11

Co nutilo skupinu lidí přežít i v těch nejtěžších podmínkách? „Náš stav jsem nemohl vyfotit,“ píše fotograf Frank Hurley později. „Ale Wild soustředil naše mentální síly do jediné strategie – přežít.“ O několik let později stojím znovu na Point Wildu, tentokrát za příznivého počasí a společně s dcerami Annou a Magdalenou. Ještě pořád si nedokážu racionálně vysvětlit Wildovo umění přežít. A tak se alespoň pokusím převyprávět jeho životní příběh.