Staré pověsti české a moravské Text Alena Ježková Ilustrace Lubomír Kupčík
Staré pověsti české a moravské Text Alena Ježková Ilustrace Lubomír Kupčík
S
vatba byla pro Slovany důležitým obřadem. Chlapec a dívka se stávali novými lidmi – mužem a ženou. Svatba se konala obvykle na podzim, kdy bylo dost zásob a žádné zemědělské práce nebránily dlouhým veselým oslavám – slavila se veselka. Ve svatební den ženy nevěstu ustrojily do slavnostních šatů a zakryly jí vlasy velkým šátkem. Provázely ji na cestě do ženichova domu a zpívaly svatební písně. Vrcholem obřadu byly obručiny, okamžik, kdy stařešina nebo jiný vážený muž vložil nevěstinu ruku do dlaně ženicha. Tím bylo manželství uzavřeno. Svatebčané házeli na novomanžele hrách a obilí, aby byli vždycky bohatí a narodilo se jim hodně dětí. Na svatební hostině se pak tančilo za zvuků píšťal a bubínků a provozovaly se hry rozpustilých maškar. Stejně významným okamžikem byla pro Slovany také smrt. Znamenala odchod ze skutečného do posmrtného života. Nejstarší Slované své mrtvé spalovali. Časem se způsob pohřbívání změnil, někde se stavěly také mohyly, vysoké náspy z hlíny nebo kamení. Zpočátku se do nich ukládal popel mrtvého, potom se v mohylách pohřbívalo celé tělo s různými předměty a dary. Kromě zbraní, šperků a ozdob se do hrobů dávaly také potraviny, a nápoje v nádobách, stejně jako různé kouzelné amulety.
35
S
vatba byla pro Slovany důležitým obřadem. Chlapec a dívka se stávali novými lidmi – mužem a ženou. Svatba se konala obvykle na podzim, kdy bylo dost zásob a žádné zemědělské práce nebránily dlouhým veselým oslavám – slavila se veselka. Ve svatební den ženy nevěstu ustrojily do slavnostních šatů a zakryly jí vlasy velkým šátkem. Provázely ji na cestě do ženichova domu a zpívaly svatební písně. Vrcholem obřadu byly obručiny, okamžik, kdy stařešina nebo jiný vážený muž vložil nevěstinu ruku do dlaně ženicha. Tím bylo manželství uzavřeno. Svatebčané házeli na novomanžele hrách a obilí, aby byli vždycky bohatí a narodilo se jim hodně dětí. Na svatební hostině se pak tančilo za zvuků píšťal a bubínků a provozovaly se hry rozpustilých maškar. Stejně významným okamžikem byla pro Slovany také smrt. Znamenala odchod ze skutečného do posmrtného života. Nejstarší Slované své mrtvé spalovali. Časem se způsob pohřbívání změnil, někde se stavěly také mohyly, vysoké náspy z hlíny nebo kamení. Zpočátku se do nich ukládal popel mrtvého, potom se v mohylách pohřbívalo celé tělo s různými předměty a dary. Kromě zbraní, šperků a ozdob se do hrobů dávaly také potraviny, a nápoje v nádobách, stejně jako různé kouzelné amulety.
35
O Libuši a Přemyslovi Za Libuše vládl mezi Čechy klid a mír. Spory a hádky Libuše vždycky rozhodla ke spokojenosti všech spravedlivých. Jednou ale na Vyšehrad přišli dva vladykové ze sousedních vsí, kteří se dohadovali o kus pastviny. Jeden tvrdil, že mu od nepaměti patří, druhý volal, že je to velká lež, protože všichni přece vědí, že pastvina je jeho. Kněžna chvíli rozmlouvala se svými rádci a pak vynesla rozsudek. Jak už to bývá, na vítězné straně zavládl jásot, z druhé se ozývalo reptání a projevy nesouhlasu. Vítězný vladyka poklekl a kněžně děkoval za spravedlnost, ten, co prohrál, zůstal stát. Jeho tvář potemněla hněvem a rozkřikl se: „Copak nějaká žena může rozumět mužským záležitostem? Ne nadarmo se říká, že dlouhé vlasy znamenají krátký rozum. Hanbou je pro nás všechny, že mužům vládne žena!“ Lidé oněměli nad tou opovážlivostí, stařešinové sklonili prošedivělé hlavy a hleděli do země. Až kněžna prolomila led té strnulé chvíle: „Vláda ženy vás nutí sklánět se před moudrostí, ne před zbraní a silou. Ale vy mou mírností pohrdáte. Proto souhlasím, že potřebujete silného a pevného muže, aby vám vládl. Zítra se dozvíte jméno vašeho nového knížete.“
37
O Libuši a Přemyslovi Za Libuše vládl mezi Čechy klid a mír. Spory a hádky Libuše vždycky rozhodla ke spokojenosti všech spravedlivých. Jednou ale na Vyšehrad přišli dva vladykové ze sousedních vsí, kteří se dohadovali o kus pastviny. Jeden tvrdil, že mu od nepaměti patří, druhý volal, že je to velká lež, protože všichni přece vědí, že pastvina je jeho. Kněžna chvíli rozmlouvala se svými rádci a pak vynesla rozsudek. Jak už to bývá, na vítězné straně zavládl jásot, z druhé se ozývalo reptání a projevy nesouhlasu. Vítězný vladyka poklekl a kněžně děkoval za spravedlnost, ten, co prohrál, zůstal stát. Jeho tvář potemněla hněvem a rozkřikl se: „Copak nějaká žena může rozumět mužským záležitostem? Ne nadarmo se říká, že dlouhé vlasy znamenají krátký rozum. Hanbou je pro nás všechny, že mužům vládne žena!“ Lidé oněměli nad tou opovážlivostí, stařešinové sklonili prošedivělé hlavy a hleděli do země. Až kněžna prolomila led té strnulé chvíle: „Vláda ženy vás nutí sklánět se před moudrostí, ne před zbraní a silou. Ale vy mou mírností pohrdáte. Proto souhlasím, že potřebujete silného a pevného muže, aby vám vládl. Zítra se dozvíte jméno vašeho nového knížete.“
37
okamžiku ale poslové na zpěněných koních přinesli Vlastislavovi zprávu, aby se rychle vrátil zpět do Lucka, které ohrožují jiné cizí kmeny. Neúspěch Vlastislava rozlítil. Přísahal, že do roka pověsí svůj štít na bránu Neklanova hradu na znamení vítězství, a začal konat přípravy k rozhodujícímu tažení. Nejprve krvavými nájezdy svého vojska vystrašil sousední kmeny, až jejich knížata musela slíbit, že Čechům v boji proti Lučanům pomáhat nebudou. Potom dal vyslat posly do všech vesnic, osad a dvorců své země. Nosili s sebou knížecí meč a každý muž, který výškou přesahoval jeho délku, musel do války proti Čechům. Vlastislav přikázal, aby muži s sebou do bitvy vzali také lovecké psy a dravé ptáky, aby pomáhali mečům, oštěpům a sekyrám trhat tváře a maso nepřátel. Schylovalo se k velké bitvě. A jak věřil Vlastislav, k poslední bitvě s Čechy, které si vítězstvím navždy podrobí. Když už všichni Lučané pospíchali na místo určené ke shromáždění vojska, zavolala k sobě jedna lucká vědma svého nevlastního syna Strabu. „Nadcházející boj pro Lučany nebude vítězný,“ řekla mu. „České čarodějnice mají větší moc než lucké a přivolaly na pomoc Čechům ty nejmocnější síly. Nikdo z Lučanů se z bitvy nevrátí živý. Jen ty se můžeš zachránit, když mě poslechneš. Než vyrazíte proti Čechům, vyryj do země mezi kopyty svého koně mečem znamení ležatého kříže. Tím zpřetrháš neviditelná pouta, kterými české čarodějky svázaly koňům nohy, aby nemohli rychle cválat. A až vyjedeš do bitvy, přemoz rychle prvního, kdo na tebe zaútočí. Pak mu uřež uši, dej je do mošny a ujížděj na svém koni pryč, co ti síly stačí!“ Straba byl předpovědí své nevlastní matky zaražený, ale slíbil, že se zachová podle její rady. Když se kníže Neklan doslechl, jak se Lučané chystají, srdce se mu sevřelo. Byl si jistý, že takové přesile nedokážou Češi vzdorovat.
70
Nepomohlo, že mu ze všech stran vladykové vzkazovali, že jsou k boji s Lučany připraveni. Nedodalo mu odvahy, když ho jeho muži ujišťovali o své statečnosti a odhodlání bojovat proti nepřátelům do posledního dechu. Nedodalo mu síly, když přicházely zprávy o tom, jak prostí muži z vesnic a osad berou těžké sekery a palice a bez váhání opouštějí rodné domy, aby se přidali k českému vojsku. Strach ze smrti ochromil jeho mysl. Zavřel se ve své komnatě, ulehl na lůžko pod medvědí a sobolí kožešiny a třásl se strachem jako v horečce. V podhradí zatím řinčely zbraně, hořely ohně a kováři ve dne v noci kovali zbroj a ostřili meče a oštěpy. Vladykové a jejich muži se zdravili, halasili a volali na sebe navzájem. Dunění kopyt na dřevěném mostě ohlašovalo příjezd dalších a dalších družin. Když přinesli Neklanovi knížecí zbroj pobitou stříbrem a zlatem, ani nevstal z lože. Jeden z mužů Neklanovy družiny, mladý Tyr, uhodl, jakou nemocí kníže trpí. Vykázal služebnictvo a přistoupil k Neklanovu lůžku. Poklekl před ním a řekl: „Můj pane, naše vojsko nikdy nezvítězí, když kníže nebude své statečné sám pobízet k boji a nepůjde jim příkladem v hrdinství a odvaze. Dovol mi obléci tvou zbroj a přilbu, vezmu si tvé zbraně a tvého koně a povedu vojsko místo tebe. Nikdo se nedozví, že pod tvým praporcem bojuje někdo jiný.“ Když muži shromáždění k boji spatřili knížete ve zbroji za zvuku rohů vyjíždět z hradu, zvedla se z jejich řad vlna jásotu. Šik za šikem, houf za houfem mu vzdávali čest, zvedali korouhve se znaky rodů a zdravili ho zdviženými meči, sekyrami a oštěpy. Tyr v knížecí zbroji zastavil svého vraníka, tasil Neklanův meč a pozvedl jej vysoko nad hlavu na pozdrav českému vojsku. Slunce se opřelo do čepele a v prchavém záblesku ji rozžhavilo doruda, jako by byla z tekoucího zlata. To sluneční bůh Svarožic požehnal Čechům, šeptali si ti, kdo to viděli, a dávali dál zprávu, že pro Čechy je ještě naděje.
71
okamžiku ale poslové na zpěněných koních přinesli Vlastislavovi zprávu, aby se rychle vrátil zpět do Lucka, které ohrožují jiné cizí kmeny. Neúspěch Vlastislava rozlítil. Přísahal, že do roka pověsí svůj štít na bránu Neklanova hradu na znamení vítězství, a začal konat přípravy k rozhodujícímu tažení. Nejprve krvavými nájezdy svého vojska vystrašil sousední kmeny, až jejich knížata musela slíbit, že Čechům v boji proti Lučanům pomáhat nebudou. Potom dal vyslat posly do všech vesnic, osad a dvorců své země. Nosili s sebou knížecí meč a každý muž, který výškou přesahoval jeho délku, musel do války proti Čechům. Vlastislav přikázal, aby muži s sebou do bitvy vzali také lovecké psy a dravé ptáky, aby pomáhali mečům, oštěpům a sekyrám trhat tváře a maso nepřátel. Schylovalo se k velké bitvě. A jak věřil Vlastislav, k poslední bitvě s Čechy, které si vítězstvím navždy podrobí. Když už všichni Lučané pospíchali na místo určené ke shromáždění vojska, zavolala k sobě jedna lucká vědma svého nevlastního syna Strabu. „Nadcházející boj pro Lučany nebude vítězný,“ řekla mu. „České čarodějnice mají větší moc než lucké a přivolaly na pomoc Čechům ty nejmocnější síly. Nikdo z Lučanů se z bitvy nevrátí živý. Jen ty se můžeš zachránit, když mě poslechneš. Než vyrazíte proti Čechům, vyryj do země mezi kopyty svého koně mečem znamení ležatého kříže. Tím zpřetrháš neviditelná pouta, kterými české čarodějky svázaly koňům nohy, aby nemohli rychle cválat. A až vyjedeš do bitvy, přemoz rychle prvního, kdo na tebe zaútočí. Pak mu uřež uši, dej je do mošny a ujížděj na svém koni pryč, co ti síly stačí!“ Straba byl předpovědí své nevlastní matky zaražený, ale slíbil, že se zachová podle její rady. Když se kníže Neklan doslechl, jak se Lučané chystají, srdce se mu sevřelo. Byl si jistý, že takové přesile nedokážou Češi vzdorovat.
70
Nepomohlo, že mu ze všech stran vladykové vzkazovali, že jsou k boji s Lučany připraveni. Nedodalo mu odvahy, když ho jeho muži ujišťovali o své statečnosti a odhodlání bojovat proti nepřátelům do posledního dechu. Nedodalo mu síly, když přicházely zprávy o tom, jak prostí muži z vesnic a osad berou těžké sekery a palice a bez váhání opouštějí rodné domy, aby se přidali k českému vojsku. Strach ze smrti ochromil jeho mysl. Zavřel se ve své komnatě, ulehl na lůžko pod medvědí a sobolí kožešiny a třásl se strachem jako v horečce. V podhradí zatím řinčely zbraně, hořely ohně a kováři ve dne v noci kovali zbroj a ostřili meče a oštěpy. Vladykové a jejich muži se zdravili, halasili a volali na sebe navzájem. Dunění kopyt na dřevěném mostě ohlašovalo příjezd dalších a dalších družin. Když přinesli Neklanovi knížecí zbroj pobitou stříbrem a zlatem, ani nevstal z lože. Jeden z mužů Neklanovy družiny, mladý Tyr, uhodl, jakou nemocí kníže trpí. Vykázal služebnictvo a přistoupil k Neklanovu lůžku. Poklekl před ním a řekl: „Můj pane, naše vojsko nikdy nezvítězí, když kníže nebude své statečné sám pobízet k boji a nepůjde jim příkladem v hrdinství a odvaze. Dovol mi obléci tvou zbroj a přilbu, vezmu si tvé zbraně a tvého koně a povedu vojsko místo tebe. Nikdo se nedozví, že pod tvým praporcem bojuje někdo jiný.“ Když muži shromáždění k boji spatřili knížete ve zbroji za zvuku rohů vyjíždět z hradu, zvedla se z jejich řad vlna jásotu. Šik za šikem, houf za houfem mu vzdávali čest, zvedali korouhve se znaky rodů a zdravili ho zdviženými meči, sekyrami a oštěpy. Tyr v knížecí zbroji zastavil svého vraníka, tasil Neklanův meč a pozvedl jej vysoko nad hlavu na pozdrav českému vojsku. Slunce se opřelo do čepele a v prchavém záblesku ji rozžhavilo doruda, jako by byla z tekoucího zlata. To sluneční bůh Svarožic požehnal Čechům, šeptali si ti, kdo to viděli, a dávali dál zprávu, že pro Čechy je ještě naděje.
71