1
OBSAH 1.
SLUNÍČKOVÁ PRASÁTKA
4
2
MAMINČINY SMUTNÉ OČI
12
3
KDO JE MÍŠA MYŠKOVÁ
16
4
POKAŽDÉ, KDYŽ SE STMÍVÁ
25
5 STÍN MOTÝLÍCH KŘÍDEL
35
6 POZOR NA KOCOURA
36
7
DUHOVÝ DEŠTNÍK
48
8 PIVNICE U ANEŽKY
53
9 MIŠINÁRIUM
59
10
KARNEVALOVÉ NEBE
64
11
MÍŠA JE KOUZELNÁ MYŠ
67
3
1.
SLUNÍČKOVÁ PRASÁTKA 4
Zvonek ukončil poslední vyučovací hodinu. Kryštof si promnul oči a rukou si podrbal bradu, kterou měl po celou dobu výuky opřenou o hřbet knihy. Jako jediný zůstal sedětv lavici a naslouchal posvátnému tichu, které ve třídě zavládlo, když všichni jeho spolužáci s hlasitým jásotem opustili třídu. Jeho sladké rozjímání skončilo v okamžiku, kdy do třídy vešla paní uklízečka. Protáhl se jako kočka a s batohem, který byl třikrát větší než jeho hlava, se vypotácel ven.
— Byl podzim a s ním nastal čas, kdy se stmívalo mnohem dříve.
Déšť bičoval střechy starých domů a voda, zurčící z prorezivělých okapů se změnila
5
6
ve vodopád, který zakrátko zmizel v některém z pouličních kanálů. Kryštof se snažil vyhýbat kalužím, ale jak kráčel zamyšlený, občas do některé z nich šlápl a bez deštníku, promočený až na kůži se ubíral cestou k domovu. V tu chvíli nikdo z kolemjdoucích nemohl tušit, že s sebou vleče jakýsi stín smutku, který ho pronásledoval od chvíle, kdy mu zemřel tatínek. I když jeho rodiče spolu už delší čas nežili, oba pro něho byli tím největším pokladem. Kryštof, který zůstal sám s maminkou, i přestože pro něho byla velkou oporou, se někdy cítil dost osaměle. A to vše se odrazilo i na jeho chování.
Byl uzavřený, s nikým se moc nebavil a mnohokrát se stalo, že se toulal bez cíle ulicemi až do pozdních nočních hodin a vůbec nepřemýšlel o tom, že má také svoje povinnosti.
— Ve staré pražské čtvrti, kde Kryštof bydlel bylo všechno jiné. Čas se tam zastavil a nikam nespěchal. Zpustlé domy s oprýskanou omítkou, tmavé průjezdy a zanedbané dvorky obehnané polorozpadlými zídkami, ztrouchnivělé dřevěné kůlny, plné starého harampádí nasvědčovaly tomu, že lidé nepatřili k těm movitějším. Bydleli zde většinou starousedlíci, kteří se netoužili přestěhovat do rušných ulic velkoměsta, ani do honosných palácových domů, nebo velkých sídlišť, kde se lidé většinou ani neznali. Nejezdili v drahých autech, neoblékali se podle poslední módy, a tím vším se od ostatních obyvatel jiných pražských čtvrtí značně lišili. Možná také i proto, že žili jiným, poklidnějším životem. Většina z nich patřila ke starší generaci, která nový styl moderního života zásadně odmítala. Kryštof se na chvíli zastavil. Přes dešťové kapky, které stékaly po sklech jeho kulaťoučkých brýlí s modrými obroučkami, pozoroval okna domů.
7
V prosluněných dnech mu posloužily jako odrazky jeho kapesního zrcátka. Skoro pokaždé se mu podařilo vykouzlit malá sluníčková prasátka, která se třpytivě procházela po místnostech bytů, které se za okny nacházely. Kryštofa vždy potěšilo, když některý z nájemníků nečekaně vyhlédl z okna a sluníčkové prasátko ho oslnilo natolik, že si musel oči zakrýt rukama a za hlasitého nadávání zmizel za záclonou.
— 8
Teď, když se slunce se zakutálelo do večerního soumraku, měl Kryštof důvod ztratit se v úzkých, křivolakých uličkách, tak jak to občas dělal, když zatoužil prožít nějaké dobrodružství. Mihotavé světlo pouličních luceren jen žalostně osvětlovalo potemnělá zákoutí, která někdy působila víc než strašidelně. Bylo už dost pozdě, když zabočil do ulice U Anežky, podle které se jmenovala hospůdka, kde pracovala jeho maminka. Když vešel dovnitř, spatřil rozjařené tváře stálých štamgastů.
6
POZOR NA KOCOURA Kryštof se podíval na Míšu, která si upravovala jednu ze svých mašlí a napadlo ho, jak vlastně se odtud dostanou.
36
Lichvář, který zaujatě šermoval lupou nad starými, zežloutlými lejstry občas nedůvěřivě nastražil uši, aniž by se vzdálil od svého pracovního stolu. „Neboj,“ řekla tiše Míša a ukázala směrem do rohu místnosti, kde byla ve zdi malá díra, která tam nejspíš zůstala od zrušeného umyvadla. Než se Kryštof stačil nadechnout, oba se řítili tmavou, úzkou rourou do neznáma. Přesto, že často jezdil metrem a byl zvyklý na dlouhé cesty podzemím, tahle jízda byla něco úplně jiného. Nezbývalo mu, než se spolehnout na Míšu a věřit, že všechno dobře dopadne. První zastávka, kde se dalo myškovodní potrubí opustit, byla z technických důvodů uzavřena.
37
Přesto se tam vytvořila velká fronta myší, které marně doufaly, že se co nevidět dostanou ven. Míša ale byla obezřetnější. Pochopila, že nemá cenu dál setrvávat v tlačenici a rozhodla se místo co nejdříve opustit. Za přísného dozoru starého krysáka, nebyla šance někoho předběhnout. Natož se za sýrový úplatek dostat blíže k východu. Raketový nástup do další stanice myškovodního potrubí Kryštofa trochu zaskočil. Než se stačil rozkoukat, letěl opět volným pádem a s ním i několik vyplašených myší.
38
Zastavilo je až světlo kanálového mřížoví, kde byla další možnost stísněný prostor opustit. Jenomže, ani v téhle stanici nechtěl nikdo vystoupit. Kryštof se odvážně hrnul dopředu, ale v okamžiku, kdy spatřil velkou varovnou značku s nápisem… „POZOR NA KOCOURA“, okamžitě přibrzdil.
I když věděl, že se Míša jen tak něčeho nezalekne, byl přesvědčený, že rozhodne správně. Nebude přece sebe, ani nikoho jiného, vystavovat nebezpečí. Jejich strastiplná cesta skončila v jedné ze zapadlých uliček, přímo u rezavého okapového kanálku. Míša zase byla Míšou Myškovou a Kryštof, který se z toho všeho pomalu vzpamatovával, byl rád, že opět vidí kousek modrého nebe. Ale ten krásný okamžik trval jen malou chvíli.
39
41
Kryštof věděl, že je zle. Ovšem ve chvíli, kdy ho Hrinčák začal slovně napadat, se stalo něco, s čím asi nikdo nepočítal. Během několika vteřin lezlo po jeho hlavě tucet rozezlených myší. Kousaly ho do uší, štípaly do nosu, a přitom pištěly tak, že si i náhodní kolemjdoucí zacpávali uši. Hrinčák mával rukama, poskakoval, a přitom hlasitě nadával. Po velké bitce dostal od myší milost. Celý zmatený se oklepal a poníženě vzal do zaječích.
42
Kryštof věděl, že je za tím vším Míša, která stála opodál a tvářila se, že se ji to vůbec netýká. Jediné, co netušil bylo, že mu chtěla ukázat, jaký je Hrinčák zbabělec a slaboch. Ale nejspíš to udělala proto, aby vrátila Kryštofovi kousek jeho sebevědomí.
— Sluneční paprsky, kterých bývá v nevlídných podzimních dnech poskromnu, se proměnily v přenádherný červený vějíř, který pokryl většinu nebe. Místo černých vran se usídlily v korunách stromů nedalekého parku hejna pestrobarevných papoušků. Jeden na druhého hlasitě pokřikoval, a i když jim Kryštof rozuměl každé páté slovo, raději si zacpal uši. Někteří z nich dělaly přemety, o které se Kryštof už dlouho,
marně pokoušel v hodinách tělocviku. Lidé, kteří se v parku procházeli, nebo venčili své čtyřnohé miláčky se na sebe mile usmívali a uctivě zdravili, aniž by se znali.
43