Hitokiri Pak náš mág svěsil hlavu a… omluvil se. Uplynuly stěží tři údery srdce a zůstal jsem s koordinátorkou zcela sám. * * * Angela si ze zvyku urovnala neexistující varhá nek na sukni a opravila polohu brýlí. „Musíme si promluvit, Michaeli.“ „Poslouchám.“ „U toho se můžeš oblékat. Nemyslím, že ještě k něčemu dojde,“ podotkla pobaveně. Otočila se při tom zády. Ve víc soukromí jsem asi doufat nemohl. Zkusil jsem vstát. Kupodivu to šlo v pohodě. Tedy oproti včerejšku. Naházel jsem na sebe čisté trenky, fusky, tričko a pak, už o dost klidnější, vy táhnul ze skříně kalhoty a sako. „Neměj z toho těžkou hlavu, liško. Feny si zkrátka potřebují vyjasnit pozici. Zpočátku budou třenice, tomu nezabráníš.“ „Hm,“ odpověděl jsem duchaplně. „Moc to nechápeš, že?“ „Ne.“ „Aby nedošlo k omylu, co se stalo mezi tebou a Sofií, mě nezajímá. Ani jak na to reagují slečny Vránová a Němečková. Jestli ti poleze do postele jedna, druhá, nebo všechny najednou, nic nezmě ní na výsledku, že musí napřed zjistit, jakou mají pozici v nové smečce. Jedním ze způsobů bývá lov na stejného… lišáka.“ „Pěkně děkuju,“ uklouzla mi sarkastická po známka. „Není zač.“
83
Oskar Fuchs Angela se obrátila a sjela mě pohledem. „Arma ni, dobrý vkus.“ „Díky. Výhoda pracovních schůzek s módní re daktorkou,“ přitakal jsem. Až pak mi docvaklo, jak to při současném stavu věcí vyznělo. „Drž se dál od Frosta,“ změnila tmavovláska nečekaně téma. „Já přece…“ „Nepřerušuj mě.“ A já myslel, že si máme pro mluvit. O monologu předtím nepadlo ani slovo. „Včera večer udělal chybu. Neměl se mezi tebe a Sofii plést. Je tu pouze jako pojistka. A potřebu ji, aby zůstal takový, jaký je. Z mnoha důvodů.“ „Nerozumím.“ „Nedivím se. Na to je moc brzy. Stačí, když mě poslechneš.“ „Nemám zájem dělat problémy, paní koordiná torko.“ Angela se rozesmála. „S liškami jsou potíže vždy. Ale pojďme na sní dani. Chtěl jsi přece do toho dinoparku, ne?“ Tmavovlásce se u levé nohy objevila poloprů hledná šelma. Očividně měla na srdci něco důležitého a šelesty to nebyly. Odběhla do ved lejší místnosti. Našel jsem ji sedět pod stojanem s meči. „Mám si ho vzít s sebou?“ Liška souhlasně za stříhala ušima. Položil jsem ruku na šinken. Ná sledovalo odmítavé zavrtění hlavou. Ani wakizaši to nebylo. Zbývala hmyzákova katana v dřevěné, černě lakované pochvě s rudě opletenou rukojetí. „Budu ji potřebovat?“ Tak prý ano. Vypadalo to na další libový den.
84
Hitokiri * * * „Ona ti jako fakt řekla, vezmi si ten japonskej ža bikuch?“ chtěl vědět Fíkus. „Jo,“ přikývnul jsem a cpal do sebe kuřecí vývar. „Jedu dodávkou,“ rozhodla se Dominika. Její renault stál před ubytovnou, to už jsem si všim nul. Někdo ho sem dovezl od přehrady. Určitě si zkontrolovala, že v něm zůstal komplet arzenál. „Nemůžeš mezi lidmi chodit s mečem,“ upozor nil mě starostlivě Kachlík. „Tě seberou, než řek neš vzteklina.“ Pokrčil jsem rameny. „Budu tvrdit, že jde o cosplay z Vyhlídky na věčnost. Třeba to projde.“ Sofii zazvonil mobil. Přijala hovor. „Služba!“ zakřičela, jakmile vyslechla protistra nu. „Vyhlaste poplach!“ Obrátila se na nás a úseč ně prohlásila: „Nikam nejedete. V dinoparku došlo k incidentu. To je práce pro rychlou výjezdovou skupinu a Frosta.“ „Není. Vezmi je tam.“ Koordinátorka dopila zbytek kávy a vytáhla z kabelky pět odznaků s lo gem antimagické sekce. Potom mi podala klíče od auta. „Venku na parkovišti. Černé esko od AMG. Ukažte, co ve vás je.“ „Cestou vám zajistím spojení na naši interní síť,“ oznámila Vránová Sofii a Angele. „K tomu potřebuješ přístupové kódy,“ upozorni la ji jedovatě Elsterbachová. „Kdo říká, že je nemám? Každý se v noci zabývá me něčím jiným,“ poslala jí Lucka vzdušný polibek. Válka byla právě vyhlášena. O tom nebylo po chyb.
85
Oskar Fuchs * * * Osmiválec sametově vrněl. Elsterbachová na se dadle spolujezdce krmila opakovací brokovnici mossberg náboji a přitom mluvila do mobilu, jenž naučeným způsobem držela mezi uchem a rame nem. V Radvanicích jsem na to mohl konečně pořádně šlápnout. Náš cíl ležel podle šéfové při bližně napůl cesty mezi Petřvaldem a Karvinou. „Zpomal, nestačíme vám!“ upozornila mě skrz automatický hlasitý odposlech Vránová. „Kurva,“ zaklel jsem vzápětí a musel udělat myšku, abych se vyhnul autu, co nepovolenou rychlostí mířilo k Ostravě. V protisměru. Postup ně takových vozidel přibývalo, řidiči do sebe nará želi, troubili, předjížděli za každou cenu. Několik jich už skončilo mimo silnici. S takovou hrozilo brzké ucpání cesty. Bílý renault se mi o něco poz ději nalepil skoro na zadní nárazník. „Máme vás,“ ohlásila Lucka s jasně rozpozna telnou samolibostí. Jenže tím dobré zprávy končily. Orlová byla ne průjezdná, odstavil jsem proto auta na parkoviš ti u Orfy. „Centrálo, potřebujeme vrtulník, cesta je zablo kovaná,“ nahlásila Elsterbachová aktuální stav. S odpovědí vypadala spokojená. „Máte pět mi nut na to, vzít si, co potřebujete,“ oznámila blaho sklonně. Ulovil jsem z dodávky své oblíbené H&K 416 a šest bubnových zásobníků. A pevně doufal, že tentokrát to neodnesou moje ledviny. Ještě jsem měl tu bolest v živé paměti. Dominika s Luckou si
86
Hitokiri vzaly klasiku, ákáčka. To Sofie vydýchala ještě bez problémů. Ale ve chvíli, kdy se z útrob renaultu vy nořili Kachlík s Vránou, zůstala s pusou otevřenou. „… si děláte prdel!“ vydechla. Bývalý legionář Franta nesl kulomet vzor 59. Nábojový pás si frajersky hodil přes rameno a jeho konec namotal na předloktí. Elsterbachové věnoval úsměv jako z americké reklamy na zub ní pastu. Zapálený silný doutník evokoval jisté ho frajera z filmu Commando, k čemuž přispívaly i černé kapsáče a vojenská parka. Libor se mazlil s milovaným Milkorem. „Milášku, ty ši tak dlouho zahálel, konešně zaše budeš špokojený,“ šišlal nadšeně právník. Při tom se nestávalo často, že by svoji úchylnou lásku ke granátometu M32 MGL s otočným válcovým zásobníkem prezentoval takhle veřejně. Celko vému dojmu šílence dodávala šmrnc jeho pestro barevná havajská košile, zapnutá na tři knoflíky, a bílé kalhoty. „Neboj, třeba nebude nutné to použít,“ řekl Fí kus Sofii tónem, jakým se uklidňovaly malé děti v jeslích. Jenže mág měl u toho hubu od ucha k uchu. AK-47 v jeho rukách vypadalo až nepa třičně, přece jen ho moc často se střelnou zbraní nebylo vidět. Což ovšem neznamenalo, že s ní ne umí zacházet. Největší problém jsem měl s tím, jak a kam uchytit katanu tak, aby nepřekážela. Pásek v ob lekových kalhotách na tohle nebyl stavěný, na konec to ale vyřešila Dominika. Donesla taktický jednobodový popruh s karabinou na konci, kterou zacvakla do kroužku na pochvě. Potom jsem to
87
Oskar Fuchs celé hodil pod sako, provléknul pod opaskem a na stavil potřebnou délku. V tu chvíli jsme uslyšeli helikoptéru. „Jdeme na to, mládeži,“ zaradoval se Vrána. * * * Dinopark byl obklopený lesem. Pohled shora dá val tušit, že většina jeho obyvatel už započala s důkladnou rekognoskací širšího okolí. Něco vel kého, co bych cvičně nazval brontosaurus, vále lo sudy na parkovišti před areálem. Doufal jsem, že mají návštěvníci auta pojištěná i proti zničení druhohorní ještěrkou. Ale to nejhorší nebyli ku podivu volně pobíhající T-rex a jeho draví kámoši, nýbrž skupinka, kterou jsem zahlédnul stát ne daleko dětského hřiště. Skládala se z bělovlasých postav a mezi nimi… „Zasraná Čákova koza!“ zavrčel Fíkus znechu ceně. „Levá nebo pravá?“ hodil do placu nevinný do taz Kachlík a odjistil Milkor. Pilot posadil stroj za dinoparkem, vedle vodní plochy rozdělené cestou. Vypadli jsme z vrtulní ku, vytahali bágly s municí a nechali ho odletět. Zpovzdálí to pozoroval velký tvor s malou hla vou na dlouhém hadovitém krku. Dle úsud ku Vránové diplodok. Zrzka přidala nevyžádané info o tom, že mohli měřit až pětačtyřicet metrů. Kouknul jsem na své hákáčko a katanu. Připadal jsem si jako dítě, co jde s plácačkou na mouchy lovit nosorožce, kterého předtím někdo nakopnul do koulí.
88
Hitokiri „No nic,“ potáhnul Franta spokojeně z dout níku. „Zabijeme ty prehistorický slepice dřív, než stihnou naklást vajíčka, a mažeme dom.“ „Stačí eliminovat zdroj,“ klidnila jeho nadšení do akce Sofie. „Já myslím, že…,“ Dominika nestačila dokončit myšlenku. Nad hlavou nám totiž proletěla skupi na osmi ptakoještěrů. Měli podle všeho v úmyslu dohonit vrtulník. Vzápětí také došlo k rozřešení hádanky, jestli praještěrky mohly vydávat zvuky. Tedy spíše řev. Odpověď zněla ano. Aspoň v případě, pokud šlo o ještěrky magicky oživené. Praskot lámaných stromů byl pomyslnou třeš ničkou na dortu. Něco se blížilo naším směrem. A nemělo to dobrou náladu. Z lesíka se vyřítilo cosi jako poněkud zdeformo vaný a zakrslý Tyrannosaurus. S rohem na nose. „Ceratosaurus,“ vydechla Lucka obdivně. Vždy měla slabost pro Jurský park. Jelikož jsme ale všichni věděli (snad kromě Sofie, logicky), že ne štěstí nikdy nechodí samo, doprovázel tuhle ješ těrku gang pěti hubených teropodních a sakra rychlých parchantů. Následný povzdech Vránové zněl přibližně jako deinonychus, jenže zanikl v rachotu palby ručních zbraní. Do toho v pravidelných intervalech tvrdi ly muziku výbuchy čtyřicetimilimetrových graná tů z Kachlíkova Milkoru. To bylo taky to jediné, co na ty bestie účinko valo. Moje hákáčko na Ceratosaura zkrátka ne stačilo, a než jsem konečně složil jednoho z těch menších hajzlíků, stálo mě to půl zásobníku. Byli
89
Oskar Fuchs neustále v pohybu, nezastavili se ani na chví li. Frantův kulomet si vedl o něco lépe, stejně tak kalašnikovy, ale žádná sláva to nebyla. A Sofie s brokovnicí dostala další dva deino…blablabla. S tím se muselo něco udělat. A to tak, že rych le. Pustil jsem H&K, tasil katanu a zamířil přímo k největšímu z ještěrů. „Lindnere, zleva!“ zakřičela Dominika. Peri ferním viděním jsem zaregistroval otevřenou tla mu plnou ostrých zubů, tříprsté přední končetiny a na zadních nohách mohutné srpovité drápy. Ta ludra šupinatá je měla zvednuté, asi aby se neo tupily a nepřekážely při běhu. Prehistorický dra vec zaútočil. Sekvenci tří seků jsem vedl naprosto intuitivně. Katana bez znatelnějšího odporu nej prve rozpůlila lebku ještěra od tlamy po temeno, následně čistě projela kolenním kloubem a fi nálním taženým sekem rozpárala bok vzteklého dinosaura. Dravec padl na zem, chvíli škubal no hama a potom konečně exnul. Krátkým švihnutím jsem očistil čepel a po kračoval ke svému hlavnímu cíli. Přitom ale bylo nutné z mysli vytlačit napůl rozostřené obrazy hlásící se o pozornost. Podvědomě jsem tušil, že je měla na svědomí zbraň, která ochutnala krev poprvé za dobu, co ji mám v právoplatném držení. Hmyzák ani strigy se do toho výčtu pochopitelně nepočítaly, protože je zahlušil Frost… Ceratosaurus se rozběhnul přímo na mě. Mě řil kolem pěti metrů, podle otřesů půdy jsem jeho váhu odhadnul na tunu. Plus minus. Setnul jsem hlavu další bestii z teropodního gangu, co dosta la ve svém ptačím mozečku geniální nápad zaúto
90
Oskar Fuchs Hitokiri Ilustrace na obálce Žaneta Kortusová. Grafická úprava obálky Lukáš Tuma. Redakce Pavlína Kajnarová. Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2018 jako svou 646. publikaci. První vydání, 384 stran. Sazbu provedl Jaroslav Uhlíř. Vytiskl Akcent tiskárna Vimperk, s. r. o. Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, telefonicky na čísle: 224 810 353, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, nebo na internetové stránce: www.epocha.cz
facebook.com/fantastickaepocha