0327402

Věnováno synovi Pavlu Kvidovi k jeho prvním narozeninám. Věřím, že i z něj bude jednou slavný hokejista, a když ne, tak by měl o hokeji psát nebo alespoň zasvěceně hovořit. Speciální poděkování patří Hance Voděrové, bez jejíchž zkušeností by kniha nikdy nevyšla

Když v roce 2015 tehdejší obchodní ředitel HC Škoda Plzeň Jaromír Dušek organizoval pro fanoušky setkání s plzeňskými hokejovými legendami, nikdo z klubu neměl jakouko− liv pochybnost o tom, kdo bude hlavní hvězdou premiéry. Bez výjimky padalo jediné jmé− no: Ebermann! Bohoušek! Bóža! Samozřejmě − kdo jiný?! Když přišel na dostaveníčko, které klub jako bonbónek chystal před každým zápasem, okouzlil všechny. Milý, vstřícný, sympatický, zkrátka charismatický chlap v nejlepších letech. Ten, o kterém se říká, že je čest mu vykat. Protože jsem tehdy v klubu pracoval jako tiskový mluvčí, napadlo mě, že bych měl jeho vzpomínky „hodit“ na papír. Když jsem mu svůj nápad představil, smál se, že jsem vtipá− lek, a nechtěl o tom slyšet. Naštěstí ho jeho drahá polovička, manželka Diana, přesvědči− la, že je to dobrý nápad. Jestli skutečně byl, může čtenář posoudit sám, ale takto začala vznikat kniha Plzeňský expres o plzeňské legendě a nejrychlejším hráči své doby. Shrnuje nejen otevřené vzpomínky Bohouše a jeho rodiny na hokejový i osobní, leckdy zamotaný život, ale také vzpomínky jeho plzeňských hokejových kamarádů. Pánové Trachta, Neubauer, Sýkora nebo Bednář, to jsou jména, která žádný plzeňský fa− noušek nezapomene. A jejich vzpomínání? Věřte, byla radost je sbírat. Objet republiku a povídat si s Bohoušovými spoluhráči z reprezentace, poslouchat Martince, Nového, Holíka, Bublu nebo Holečka, to je odměna pro každého, kdo se o hokej aspoň trochu zajímá. Jejich doba už se nikdy nevrátí… Nejde o úroveň hry, hokejová pravidla nebo změněnou výzbroj. Tehdy byl reprezentační dres považován za klenot a hráči ho jen tak z ruky ne− pouštěli. Zahraniční angažmá pro ně bylo dlouho zapovězeno a ti chlapi spolu hráli na nejvyšší úrovni i přes deset let. Pravda, byla to také jízdenka do zemí, kam se našinec standardně nemohl dostat, ale všichni tihle borci dodnes vzpomínají hlavně na vítězství nad hokejovou Sbornou, které pro všechny bylo i malou pomstou Sovětskému svazu za srpnovou okupaci, jejíž padesáté výročí si právě připomínáme. Hokej byl zkrátka něčím víc než sportem. Hokejový zápas byl společenskou událostí a vítězství dávalo lidem na− ději, že se něco může změnit nejen na ledě. Bohuslav Ebermann patřil k hlavním strůjcům hokejové legendy sepsané těmi, kteří tvořili československé hokejové mužstvo v 70. letech. Neuvěřitelné sedmdesátky se Bohouš dožívá i v září roku 2018. Bohouši, vše nejlepší!

O dětství na bruslích Svoje první brusle jsem dostal ve čtyřech letech. S kamarády jsem se na rybníku ve Vochově plácal asi do osmi let. Pak za mnou přišel můj tehdejší kamarád Tonda Dub s tím, že je vypsaný nábor do žáků Spartaku Plzeň, jestli tam s ním pojedu. Tak jsme se sebrali a jeli do Plzně, vystoupili jsme na Jižním předměstí a šli jsme pěšky na zimák. Tam už čekali ti plzeňští frajeři, kteří se na nás dívali s úsměvem, strkali do sebe a říkali si: „Hele balíci přijeli!“ Pamatuju na trenéra pana Čechuru, kterému říkali Čiki Čechura. Což byl už starší pán a starý praktik. Mě pak trénoval pan Hora, poté pan Havel a nakonec Jarda Liška. Trenéři si mě tehdy vyzkoušeli a já jsem měl to štěstí, že mě vzali, Tondu ale ne, tak jsem v Plzni zůstal sám. Naštěstí ne nadlouho. Důležité taky pro mě jako kluka bylo, že jsem hned na začátku dostal výstroj, hokejové kalhoty a tričko. Naše to nezajímalo, protože si mysleli, že to nedopadne, ale když jsem to ukázal klukům, tak všichni na tu výstroj zírali s otevřenou pusou a já jsem byl na vrcholu blaha. Až do páté třídy jsem chodil do školy ve Vochově, od šesté třídy jsem začal navštěvovat školu ve Městě Touškov, což představovalo komplikaci v tom, že to bylo dál od Plzně. Když mi skončilo vyučování, musel jsem do Kozolup na vlak, odtud jsem přijel do Vochova. Tam už na mě čekal děda, já jsem mu hodil tašku ze školy a on mi dal bágl s hokejovými věcmi, navrch hokejku a hurá do Plzně. Trénink končil v osm hodin a vlak domů jel až v půl jedenácté. Takže jsem šel na čaj ke kolegovi mé mámy z práce, který bydlel v Plzni nedaleko hlavního nádraží. Když jsem přijel do Vochova, čekal na mě děda, který mě dovedl domů, nebo jsem šel z nádraží sám. Takhle jsem to dělal až do dorostu. V tomhle složitém dojíždění jsem ale měl to velké štěstí, že rok po mně se do náboru přihlásil i Karel Trachta z Vochova. Trenéři si ho vybrali a pak jsme jezdili spolu. Od té doby jsou z nás velcí kamarádi. Ke sportu jsem měl blízko od malička, můj táta hrál fotbal za Slovan Karlov a hokej za plzeň ského Českého lva. Můj děda, táta mojí maminky, byl zakladatel Sokola ve Vochově, moje mamka také chodila cvičit do Vochova. Táta byl úředník, ale protože to byl rebel a pořád měl něco proti komunistům, tak ho přeřadili z kanceláře do ocelárny na jeřáb. Máma dělala asi 40 let na dráze jako úřednice přes zásobování. Já jsem dělal všechny sporty, ke kterým jsem se dostal. Hrál jsem dorosteneckou ligu za Viktorku Plzeň, nakonec jsem se musel rozhodnout, jestli chci hrát hokej nebo fotbal. Vybral jsem si hokej. Dlouho jsem ale také hrál ping−pong, vyhrál jsem dokonce mistrov− ství průmyslovky. Bavila mě košíková a hodně jsem jezdil na kole. Díky této průpravě jsem byl všestranný sportovec. V dnešní době se děti od mala specializují pouze na je− den sport a to je špatná volba. Já jsem přišel ze školy, praštil s taškou do kouta a byl jsem do tmy venku. V zimě jsem hrál hokej, přes léto vybíjenou, fotbal, volejbal. K tomu všemu jsem ale měl naštěstí tu kliku, že jsem se dobře učil. To byl předpoklad k tomu, aby mi rodiče mé sportování v takové míře dovolovali. 4

Čtyřletému Bohoušovi přinesl Ježíšek první brusle /archiv Bohuslava Ebermanna/

Skupinová fotografie ze žákovského turnaje v Plzni v roce 1962 /archiv Vladimíra Bednáře/

Žákovský průkaz desetiletého člena Sokola Vochov

Ligový dorost před utkáním v Českých Budějovicích v roce 1963 /archiv Vladimíra Bednáře/

/archiv Bohuslava Ebermanna

Tým žáků před utkáním v Plzni, Bohouš ve spodní řadě třetí zprava, rok1960

/archiv Vladimíra Bednáře/

Oblíbený trenér Jaroslav Liška /archiv Jaroslava Lišky/

Bohuslav Ebermann se spolužákem z průmyslovky J. Vinšem

Dorostenečtí reprezentanti Neubauer, Ebermann, Trachta a Sýkora v Crimmitschau v NDR /archiv Karla Trachty/

Součástí letní přípravy hokejistů byla fotbalová utkání

/archiv Bohuslava Ebermanna/

Starý zimní stadion, místo, kde se rosily plzeňské hokejové hvězdy

/archiv Jaroslava Rosického/

/archiv SOA Plzeň/

Důležití trenéři v kariéře Jedním z nejdůležitějších ukazatelů kvalitní trenérské práce se už od dorostu stala letní příprava. Tu trenéři vždy organizovali na Seneckém rybníce, kam jsme s Karlem Trachtou jezdili na kole. Takže jsme standardně měli v nohou 15 kilometrů na Senečák, absolvovali jsme trénink a pak zase 15 kilometrů domů. Měli jsme úžasného trenéra Jardu Lišku, kte− rý z nás udělal hokejisty. Díky jeho přípravě a metodám jsme měli sílu a neztratili jsme se. Důkazem toho je, že nás šlo tehdy osm dorostenců do áčka, nevídaná bilance. To už byla vlastně profesionální příprava. V áčku jsem hned potkal dalšího skvělého trenéra Vlastu Sýkoru. Ten společně se mnou přivedl svého syna Marka, se kterým jsme byli delší dobu spoluhráči a kamarádi. Během celé své kariéry, při trénincích, jsem si kladl postupné cíle. Nejdříve, abych se jako vesničan vůbec udržel v plzeňském hokeji. Jednoduše − chtěl jsem hrát na zimním stadio− nu, což pro mě tehdy bylo úžasné. Dnešní děti to třeba nechápou, ale když se večer roz− svítila světla nad ledem, tak jsem byl unešený. Nikdy mě to nepřešlo. Stadion byl tehdy úplně jiný, otevřený bez střechy, tribuny se dělily na Plynárníky (jižní tribuna), Hodináře (východní strana, kde byla časomíra) a Kasárníky (severní tribuna). Ti všichni se před− háněli, kdo bude lépe fandit. Když napadl sníh, tak se koulovali. Ale zpátky ke kariéře. Pak jsem se chtěl dostat do dorostu, do juniorského nároďáku, do áčka, poté jsem chtěl na vojnu do Jihlavy. Do seniorského nároďáku a nakonec do zahra− ničí. Vše se mi vyplnilo. Všude jsem potkával zajímavé trenérské osobnosti. Trenér národního týmu Karel Gut byl uvážlivý kouč, přemýšlivý typ. Jan Starší byl výbuš− nější typ, jako každý Slovák, tak se to kloubilo dohromady. Luděk Bukač byl zase veliký teoretik, byl v Kanadě na stážích a snažil se nám naordinovat to pozitivní z kanadské hry. Jaroslav Pitner byl velice klidným, ale také přísným typem trenéra. On uměl potrestat v klidu, ale trest, který zvolil, býval i tvrdý. Já jsem s tím neměl osobní zkušenost, nebyl jsem problémový hráč, nepil jsem, nekouřil, nechodil na pokoj po večerce, ale Pitner věděl, jak problémové hráče potrestat. Nejradši vzpomínám na Vlastimila Sýkoru, který mě v šestnácti letech vzal do áčka Plzně a od té doby jsem tam zůstal. Sýkora byl pro mou kariéru klíčový trenér. Ten prvotní impuls mi ale dal Jarda Liška, ten vždy říkal: „Hele, jestli chceš, aby z tebe něco bylo, tak musíš dělat něco navíc!“ Tehdy se trénovalo dvakrát týdně a hrál se jeden zápas. Doma jsme měli jednu světnici, která spíš sloužila jako skladiště. Já jsem ji vystě− hoval a udělal jsem si z toho posilovnu, kde jsem dělal dřepy, měl jsem tam činky a makal na sobě. To mi bylo asi 16 let a za půl roku už jsem byl v áčku, takže se to vyplatilo. Když bylo v roce 1968 mistrovství Evropy juniorů, tak má nominace byla z áčka o hodně jednodušší. V zahraničí vzpomínám na Francise Blanca, což byl bývalý švýcarský repre− zentant a velký kamarád Jirky Nováka. Nevím, kde se seznámili, ale právě díky němu jsme mohli odejít do ciziny a hrát v Lausanne. On už byl starší a byl to prima chlap, který 7

nás se svou rodinou přijal jako své syny. Nás nemusel nijak trénovat, my jsme byli o ně− kolik stupňů lepší hokejisté, než byli v té době Švýcaři. Blanc byl obdivovatel česko− slovenského hokeje, který se snažil kopírovat. Nás využívali k tomu, že jsme je učili hrát, určitým způsobem k nám vzhlíželi a svou pětku jsme si na ledě vždycky koučovali sami. Problém byl na začátku s řečí. Já jsem uměl německy a Jirka anglicky, lépe než já německy. Já jsem se proto francouzsky naučil rychleji než on, trvalo mi to asi tři měsíce. Jirka se o tu svou anglickou berličku pořád opíral a nikdy se tam dobře francouzsky nenaučil. Velký zájem o nás měli novináři, byli jsme atrakce. Pamatuji, jak jsme byli s Jirkou Novákem hned na obálce nějakého barevného magazínu ještě s jedním Holanďanem, který hrál v Lausanne fotbal. Titulek zněl: Žoldnéři sportu. Ze Švýcarska jsme nakonec museli odejít kvůli tomu, že do Lausanne přišel nový prezident a ten jasně řekl, že v týmu nechce žádné komunisty. Bylo to legrační, protože zrovna my s Jirkou jsme nikdy v žádné partaji nebyli. Do týmu si vzal Kanaďany a spadli do druhé ligy.

Začátky v áčku Když jsem začínal hrát s Markem Sýkorou a Sašou Burdou, tak nám fanoušci říkali, že jsme lajna pionýrů, protože nám bylo 16,5 roku. S těmi staršími hráči jsme vycházeli od počátku perfektně. Oni věděli, že hokej hrát umíme. Mně bylo necelých 17 a Sventkovi, Šaškovi nebo Šmatovi asi 35. Fanoušci nás poznávali, zdravili, byli rádi, že se známe. Ale já taky, protože tehdy, když jste chtěl fungovat a žít na nějaké úrovni, tak jste musel mít svého zelináře, řezníka, automechanika, což všechno byli lidi, kteří chodili na hokej a rádi se chlubili, že znají někoho z áčka. První zápas v první lize jsem odehrál v roce 1966 s Kladnem, tehdy jsme byli na sestup společně s Litvínovem a Duklou Košice. Já jsem dostal za úkol hlídat našeho tehdejšího elitního útočníka a nejlepšího střelce soutěže Pepíka Vimmera. První třetina skončila 3:0 pro Kladno a Vimmer dal tři góly, takže jsem do druhé třetiny nenakoukl. Nakonec jsme se ještě do zápasu vrátili a vyhráli jsme ho 8:4. Tehdy chytal Jirka Kulíček a já jsem mu vyčetl, že jednu branku měl chytit, takže jsem dostal navíc vynadáno, abych byl zticha. Kulíček byl na mě naštvaný. Zvláštní, že první zápas jsem byl drzý, ale pak jsem byl během celé kariéry z dnešního pohledu až moc hodný. Určitě jsem měl být drzejší, hlavně co se týká podmínek smluv atd. Tehdy agenti neexis− tovali, tak jsem si vše vyřizoval sám. Dnes bych to udělal jinak, i když hrozba výměny hráčů u nás nefungovala. Příkladem je rok 1978, kdy jsme v památném utkání s Trenčínem prohráli a spadli do druhé ligy. Já jsem byl mistr světa z roku 1977, Milan Kajkl měl dva tituly, ten druhý ještě z Katovic předešlého roku, Vláďa Bednář byl šam− pion z roku 1972. V zájmu národního týmu bylo, abych šel hrát do Pardubic, protože jsem za nároďák hrál v té době v jedné lajně s Jirkou Novákem a Vláďou Martincem. Do Plzně přišla žádost z Československého hokejového svazu a z Československého svazu tělovýchovy a sportu, aby mě uvolnili. V Plzni se sešel výbor ledního hokeje, kde 8

byla jedním z dozorujících orgánů KSČ, přišel pan Trázník a řekl, že bez Ebermanna to v Plzni nepůjde, že zůstanu a bylo hotovo. Přes to nejel vlak. Na druhou stranu mě uvolňovali na všechny zápasy národního mužstva, na veškerou přípravu, protože har− monogram zápasů ve druhé lize nebyl přizpůsobený mezinárodním turnajům národního mužstva. Tak jsem Plzni chyběl asi při polovině utkání, přesto jsem byl nejlepší střelec druhé ligy. Důležité bylo, že jsme s Plzní hned postoupili zpátky a od té doby Plzeň nikdy nespadla z nejvyšší soutěže.

Hokejové vzory Můj první vzor byl Standa Sventek, i když to nebyl útočník, ale v té době to byla logická volba. To byl kluk, jehož srdce patřilo Plzni. Ten by kvůli klubu klidně strčil hlavu do střely, propotil 10 triček za zápas, aby Plzeň vyhrála. Vždycky jsem si říkal, že takhle musím ma− kat, aby ze mě něco bylo. Moc jsme toho sice spolu nenahráli, protože byl o 16 let starší, ale já jsem k němu vzhlížel jako k idolu. Další můj vzor byl Gordie Howe. I když tehdy ne− bylo zvykem obdivovat hráče z NHL, tak jsem po nich pořád pošilhával a Howe se mi líbil nejvíc, i když to nebyl levák jako já, ale pravák. O něm se i u nás psalo v souvislosti s jeho produktivitou. Pak když u nás hráli zámořští hokejisté, tak se mi pochopitelně nejvíce líbil Bobby Hull. Byli to velcí, ramenatí chlapi, což jsem obdivoval, protože já jsem byl zpočátku velký hubeňour. Před vojnou jsem měl 78 kilogramů, a když jsem se vrátil domů, tak jsem měl 85. Vždycky jsem měl ale velkou, tak nějak přirozenou sílu v nohou. Na vojně jsme dělali testy a já jsem nohama zvedl 250 kilo. Přišel Jarda Holík a povídá mi, že tomu nevěří a že se musí závaží převážit. Nikdo z Dukly tehdy nezvedl nad 200 kilogramů.

Vojna v Dukle Jihlava Můj první mezinárodní úspěch přišel v roce 1968 na mistrovství Evropy juniorů ve Finsku, kde jsme porazili Rusáky 4:3. Tam jsme byli čtyři Plzeňáci, vedle mě a Marka Sýkory ještě Pavel Bureš a Vláďa Bednář. Po maturitě na elektro průmyslovce jsem šel na vojnu do Jihlavy, rok přede mnou tam šel Vláďa Bednář, který mi dělal mazáka. V Jihlavě jsme to měli dobré, protože tam ještě před Bednářem vyšlapávali Plzeňákům cestičku i Karel Trachta, Jirka Neubauer a Pepík Hovora. Přišel jsem do Jihlavy 1. července 1968 a 26. prosince už jsem hrál za nároďák, i když jsem šel do Jihlavy z druhé ligy. Velice rychle tam ze mě udělali ještě lepšího hokejistu. Začínal jsem tam první přípravu ve čtvrté lajně, což byli tehdy vysloveně náhradníci. Byli jsme 14 dní na ledě a mužstvo odjelo na první zájezd do Švýcarska, Itálie, Německa. Čtvrtá lajna zůstala doma a trénovali jsme v Dukle Hodonín, což byla jihlavská farma. A 21. srpna přišli Rusáci. My jsme byli vojáci beze zbraně, protože nám samopaly zamkli. I když jsme neměli zbraně, tak jsme dělali hrozné kraviny. Házeli jsme například na ruské tanky rajčata a přitom jsme si ani nesundali uniformu. Lidi nás varovali, že nás Rusáci 9

Jiří Neubauer Bohouš uměl výborně imitovat své kamarády Vedle toho, že byl Bohouš výborný hráč, byl vždy i bez− vadný a veselý kluk. Málo se asi ví, že v kabině byl velký šprýmař. Uměl například výborně imitovat své kamarády. „Bohouši, udělej tohohle, udělej tohohle hráče!“ křičeli jsme na něj. Uměl skvěle ukázat některé stereotypy, ke kterým dochází na ledě. My jsme v Plzni tehdy nebrali žádné velké peníze, ale srandu jsme tu měli velikou. Třeba do Jihlavy se jezdilo na tři dny. Den předem a po zápase se zůstávalo o jeden den déle. Takhle se jezdilo i do Pardubic a dalších měst. Nemusím povídat co se dělo po zápase. Do Košic jsme svého času létali letadlem, pilotem byl mistr světa v akrobatickém létání Petr Jirmus. Naše společné začátky s Bohoušem si pamatuju moc dobře. S Karlem Trachtou jsme byli přijati ve stejný den. Bohouš byl o rok mladší než my, ale byl na zimáku už o něco dříve. Oni s Karlem ale byli výjimeční, každý si je musí pamatovat. Nemyslím úroveň hry, která se ukázala až mnohem později, spíš jde o to dojíždění. Což pro nás byla velká atrakce. Pamatuji, jak vždycky přišli z nádraží, vespod měli hokejovou výstroj, navrch huberťák. Přišli pěšky na stadion přes lávku, po zápase jeli domů vlakem, to dnes už neexistuje. Vždycky jsme se s klukama ptali: „Už jsou tady Vochovský?“ Byli vlastně atrakce v tom dobrém slova smyslu, protože na rozdíl od nás Plzeňáků byli jediní přespolní. V dnešní době, kdy rodiče vozí děti na tréninky do Plzně třeba z Železné Rudy, se to nezdá, ale tehdy to byla veliká zvláštnost a od těch dvou hlavně velký výkon. Byli braní jako zvláštní skupina, ale nepama− tuji si, že bychom se jim nějak posmívali. Do mančaftu se okamžitě adaptovali oba. Byli šikovní, hrozně snaživí. Okamžitě se začlenili a stali se z nich plzeňští patrioti. V souvislosti s nimi před sebou vždy uvidím dvě postavy – Bohoušovo tátu a Karlovo dědu, jak se na ně chodili dívat na stadion na zápasy. To byly takové dominantní figury z jejich rodiny. Vidím je, jak tam stáli na dřevěné tribuně v rohu. Charakteristické pro jeho tátu bylo to, že byl věčně nespokojený. Nikdy nás za nic nepochválil: „To jste tomu zase dali.“ „No, mohli jste vyhrát o víc gólů.“ On byl fotbalista, elegantní pán, ale také velký kuřák, kterého to kouření stálo život. Děda Trachta jezdil na všechny Karlovy zápasy, a když jsme spolu hráli na vojně v Jihlavě, tak jezdil i tam. Já jsem tam byl na vojně s Karlem a Pepíkem Hovorou a bez− vadně jsme se tam adaptovali i s dědou Trachtů. Holíkové byli v té době největší osobnosti našeho hokeje, měli v kabině obrovské slovo. Nikdo si proti nim nic nedovolil. Jarda Holík, to byl v Jihlavě malý Bůh. Jakmile jsme hráli někde poblíž Plzně, tak tam děda Trachta byl, Holík se na něj vždycky ptal. „Kde je děda? 40

Ten se na nás úplně vykašlal! Kde ho máš?“ Děda Trachta byl navíc společenský člověk, dokázal velice dobře vyjít právě i s Jardou Holíkem. Když se vrátím ještě do dospívání, tak my jsme měli Plzeň v malíčku a hlavně jsme byli na zimáku každý den, kdykoliv se nám zachtělo, ale Bohouš s Karlem takovou možnost nemě− li. Takže jsme tak všichni vedle sebe rostli a s Bohoušem jsem se v jedné kategorii sešel až v dorostu. Bohouš byl vzhledem k nám malý vzrůstem, minimálně o půl hlavy menší než my, on to pak dohnal až v dorostu, kdy nás přerostl a tehdy také hrozně zesílil. Obzvláště v dorostu se u něj také rozvinul ten přírodní talent, on byl vyloženě rychlostní typ. V čemko− liv nás pak předběhl, sprinty, fotbal, všechny sporty. Ten měl prostě ty rychlý vlákna v sobě. Jako sportovec měl v sobě od začátku něco, co se nedá natrénovat. Jako somatotyp byl dokonalý. On má to, čemu Němci říkají festgebaut, ještě dnes, když vám podá ruku, tak jí má jako lopatu. Moc by mě zajímalo, jak by se uplatnil v současnosti, kdyby mohl vlétnout na led tak, jako zamlada. To všechno ale přišlo až v dospělosti, protože v době, kdy jsme byli v dorostu, tak nevyni− kal. Ano patřil k těm lepším, ale měli jsme tu daleko výraznější hráče, o kterých ale dnes nikdo nic neví. On začal vynikat tak okolo roku 1965, kdy jsme se dostali do juniorské re− prezentace. V mých zápiscích mám, že Bohouš nastoupil poprvé v sezóně 1965/1966 v utkání proti Pardubicím, což byla sezóna, kdy jsme sestoupili. Já už jsem v áčku byl, dostal jsem se tam o rok dříve, Bohouš pak začal nastupovat od Vánoc s Markem Sýkorou. To byla hrozně nešťastná sezóna, protože nám vypadl ze sestavy Standa Sventek, který při hře nešťastně utrhl nos kladenskému hráči Lidickému. Tehdy dostal dlouhý distanc. Standa Sventek představoval pro Plzeň všechno, dnes už se to těžko chápe, ale to byl hráč, na kterém Plzeň stála, s ním bohužel i padala. Hokej je dnes jiný, takoví hráči chybí. Pak se zranil Láďa Brada, což byl na tu dobu skvělý hokejista, Pan Hokejista a podle mého hráč pro národní mužstvo. Na vojně vytvořil společ− ně s Prylem a Cvachem druhou nejproduktivnější řadu v historii Dukly Jihlava. Samozřejmě po Holících s Klapáčem. Měl jednu vadu, a sice to, že mu moc chutnalo pivo a na to také skončil. Zajímavostí je, že Brada byl dědečkem Kuby Jeřábka. Když Kubu potkám, tak mu vždy říkám, že by z něj děda měl radost. Takže to, jak hraje Jeřábek, není náhoda. Po zranění těchto dvou opor bylo zle. V týmu byli buď mladíci, nebo hráči nad 35 let, jako byli Šašek, Šmat nebo Haber, úplně nám chyběli ti tahouni okolo 27 let. Právě v tuto dobu tam nastoupil Bohouš s Markem Sýkorou. Vlasta Sýkora moc dobře věděl, že pro Plzeň ne− ní jiné cesty, než nám dát šanci, a my jsme ji tehdy uchopili celkem správně. To nám taky pomohlo do reprezentace a potom do jihlavské Dukly na vojnu, protože ta si ze všech bran− ců vybírala jako první, až potom šly na řadu Košice, následně Liberec, Písek, Litoměřice atd. Na vojně jsme byli dvojnásobnými mistry ligy s Jihlavou, ale když jsem se vrátil do Plzně, tak to bylo o soutěž níž. Všichni si klepali na čelo, ale my jsme nikam jinam jít nechtěli. Byli jsme patrioti, a také jsme se těšili na nový stadion, který je tu dodnes. Postavili ho během našeho vojančení v Jihlavě. S Bohoušem jsme se tam vystřídali, takže jsme se 41

vlastně 4 roky neviděli. Pro přesnost, Bohouš byl jen o rok mladší, ale trenér Sýkora ho tehdy ještě rok podržel v Plzni, zařídil mu odklad, aby hrál ještě za Plzeň. I Bohouš udělal na vojně velkou kariéru, hned vyrazil s národním mužstvem na zahraniční zájezd do Kanady, což u hráčů, kteří byli na vojně prvním rokem, vůbec nebylo zvykem. Pak přišlo drobné zranění, které ho zbrzdilo. On při své rychlosti do všeho vlétl, divím se, že se mu zranění po celou kariéru vyhýbala. Po návratu z vojny odešli z týmu Plzně všichni staří hráči a najednou to byl mančaft plný 20 a 21 letých kluků. Po návratu do nejvyšší soutěže jsme velice překvapivě skončili pátí, byl to nečekaný úspěch a nádherná sezóna, kdy bylo snad na všechny zápasy vyprodáno, tehdy se sem vešlo 10.500 lidí. Pak se vrátil Bohouš z vojny a Marek Sýkora s ním a od nás se če− kalo, že budeme ligu dále válcovat, jenže se nic takového nekonalo. Zase jsme se hezky posadili na zem. Z dnešního pohledu je jasné, že tam chyběla vyzrálá osobnost. My jsme byli strašně mladí a ambiciózní. Polovina z nás byla v nároďáku nebo aspoň v béčku. Chyběla generace hráčů středního věku, ze kterých bychom si mohli brát příklad. Další problém byl v tom, že nám chyběl gólman. Pepík Hovora prodělal dvě zranění po so− bě, otřes mozku, měl dokonce i prasklou lebku. Do té doby to byl gólman národního mužstva, po těchto úrazech se nedokázal vrátit do staré pohody. On předtím vytáhl Jihlavu ke dvěma titulům šampiona ligy a po návratu do Plzně výrazně pomohl v našich začátcích. Co se světových šampionátů týká, tak Bohouš začal dost pozdě. Vzhledem k tomu, jaký to byl hráč a jak nás všechny Plzeňáky přeskočil, tak to bylo opravdu pozdě. Důvod byl jasný, pro Plzeňáka bylo podstatně těžší dostat se do nároďáku, než pro hráče Jihlavy nebo Sparty Praha. Na první mistrovství jsme jeli spolu, což byl rok 1974, kdy se konal šampionát ve Finsku, a my jsme brali stříbrnou medaili. Já jsem se udržel ještě rok a půl, do 28 let, a pak mě vytlačili ti mladší, vystřídali mě Milan Chalupa z Jihlavy nebo Míra Dvořák z Budějic. Myslím to v dobrém, protože na dalších šampionátech se ukázalo, že to byla super volba. Zlomil jsem si jařmový oblouk, vypadl jsem z reprezentace a už jsem další šanci pořádně nedostal. U Bohouše to bylo naopak, jeho to nejlepší období teprve čekalo, když se dívám na zá− pasy Kanadského poháru z roku 1976, tak to bylo něco úžasného. On udělal velkou chy− bu, že nezkusil NHL, neměl se nechat od nikoho zviklat a měl to risknout. Tenkrát NHL – to bylo 12 mančaftů, to není jako dnes, také hráčů se tam prosadilo daleko méně než v současnosti. Tehdejší Evropany bych spočítal na prstech jedné ruky, ale Bohouš by se prosadil, stejně jako například Vláďa Martinec. Já jsem po skončení aktivní kariéry ve svých 35 letech začal pracovat jako vedoucí muž− stva plzeňského áčka, pak jsem si dodělal trenérskou jedničku a stal se v roce 1987 trenérem áčka. To byla doba, kdy začínal Martin Straka. Pamatuji, jak jsme jeli před sezó− nou na soustředění do Francie a na poslední chvíli jsme se rozhodli, že ho vezmeme. Já ho jel vyzvednout k nim domů. Kvůli Martinovi jsem se pohádal s trenérem Karlem Pražákem, který přišel v roce 1988 a stal se trenérem áčka a já jsem mu dělal asistenta. Říkal jsem, že Straka je draftovaný a že ho musíme zkusit, Pražák o tom nechtěl ani 42

slyšet. Ptal se, jestli si dovedu představit Straku v NHL, tvrdil, že by ho poslali tátovi v cí− nové rakvi nazpátek. Karel Trachta ho trénoval v dorostu, snažil se ho posílat nahoru, ale nám to dalo moc práce, než se to podařilo. Jejich táta Venca Straka, to byl takový hokejo− vý táta, kteří už dneska ani nejsou. Ten pro Martina a Michala udělal všechno. Martin, to je vůbec zajímavá kapitola, vždycky jsme věděli, že se prosadí, ale že udělá ta− kovou kariéru v NHL, to tehdy asi očekával málokdo. V té době tvořili kostru Jirka Kučera, Pepík Řezníček, Petr Kořínek, Milan Volák. Nakonec nás odvolali a na lavičku Plzně přišel trenér Jaroslav Pitner s asistenty Markem Sýkorou a Karlem Trachtou. Další rok jsem šel do zahraničí a se mnou šel i Karel Trachta. Trénoval jsem celkově 19 let v zahraničí, ve Švýcarsku, v Itálii, v Německu. Měl jsem některé sezóny velice vydařené, s opravdovým štěstím na kvalitní mančafty. Bohužel jsem nebyl dobře jazykově vybavený, protože, když jsem odcházel, tak jsem uměl jen německy, chyběla mi angličtina. Vždy jsem tam byl sám, děti byly malé a já jsem se po sezóně vracel domů. Začínal jsem v Itálii a tehdy nás tam byla neskutečně velká skupina českých trenérů. Byla to doba, kdy na mezinárodní scéně začala zlatá éra českého hokej, ke slovu se dostávala ta silná na− ganská generace a my, jako čeští trenéři, kteří byli v zahraničí, jsme z toho profitovali. V sezóně 1993/1994 jsem trénoval ve Švýcarsku v kantonu Wallis a Bohouš trénoval mlá− dež v Lausanne, tak jsme se po dlouhých letech potkali. Hráli jsme proti sobě. Pamatuji, že tam měl Bohouš vybudovanou výbornou pozici. Za celou kariéru v zahraničí jsem jednou skončil předčasně, byl jsem odvolán v roce 2005, kdy tady v Plzni skončili na lavičce Jirka Kučera a Miroslav Přerost, bylo to těsně po Vánocích. Já jsem tehdy trénoval v německém Ravensburgu a odvolali mě z druhého místa. Tím mi udělali všude velkou reklamu. My jsme sezónu dotrénovali v Plzni a o na− bídky do zahraničí nebyla nouze. V Plzni tehdy už zase hrál Martin Straka, protože byla výluka v NHL. Byl tu vynikající mančaft, ale zranil se nám gólman Tomáš Duba a my jsme se nedostali do play−off. Pak jsem šel trénovat do Weidenu, kde se hrála 3. německá liga a vzal si s sebou Petra Kořínka. Momentálně trénuji v Plzni malé děti. Původně jsem začal trénovat kvůli tomu, že hokej začala hrát moje vnoučata, máme dvojčata. Nejprve jsem vůbec nechtěl, ale nakonec jsem se do toho nechal přemluvit, a jsem moc rád. Je to úžasná práce, baví mě trénovat děti a našel jsem se v tom. Dnešní děti jsou mnohem šikovnější, než jsme byli my. Začínají velice brzy a umí toho na svůj věk moc. Mají výzbroj, tréninky, my jsme v jejich věku hokejově nebyli tak daleko, ale věnovali jsme se i jiným sportům a na rozdíl od mno− ha dnešních dětí jsme uměli kotrmelec… Má to ale i druhou stránku. Martin Straka jednou říkal, že když někdy před svým tátou řekl něco blbýho, tak dostal pár facek a už ho nenapadlo to zopakovat. Taková výchova už dnes není. Dnešní děti chtějí do NHL, aniž by věděli, co je tam čeká, kde to je. Rodiče jim to nalajnují a oni po nich vše opakují. Nedá se to srovnat s tím, jak jsme rostli my. Někteří mí kamarádi mi říkají: „Že tě ten hokej pořád baví“. Mě baví, baví mě práce s dětmi. Baví mě chodit v Plzni na stadion možná i kvůli tomu, že jsem byl dlouho v zahraničí. Tam to 43

rozhodně nebylo všechno růžové. Ne vždy jsem si rozuměl s prezidentem, musel jsem makat více než ostatní, konkurence byla obrovská. Měl jsem ale štěstí, že jsem se díky hokeji dostal na různá místa, o kterých jsem snil. Vždycky jsem chtěl tato místa poznat a žít tam a ve svém životě bych neměnil nic. Teď jsem zase v Plzni a nejsem opotřebovaný, každý den se těším na stadion a baví mě tady znovu trénovat. S Bohoušem jsem dnes znovu ve velice těsném kontaktu, chodíme spolu každý týden hrát tenis. Každou sobotu v nafukovací hale v Park hotelu. On je o tro− chu lepší tenista, než já. Jeho matce je 91 let a já mu říkal: „Bohouši, ty dopadneš hrozně bídně, protože tu budeš muset být hrozně dlouho.“ S jeho fyzičkou a zdravím bych mu to moc přál. Začal jsem tenis hrát, když jsem šel na vojnu do Jihlavy. Tudíž jsem začal pozdě, ale tenisu jsem se věnoval pořád a v rámci hobby hráčů nemáme v naší kategorii s Bohoušem moc soupeřů. Nemyslím tím staré pány, kteří se tomu věnovali závodně, to ne, ale mezi ‚hobíkama‘ jsme na tom dobře. Z mého pohledu byl Bohoušův život plný zvratů, měl ho hodně pestrý, často nám mizel z dohledu a my jako jeho kamarádi jsme o něm nic nevěděli. Současné období si oba moc užíváme, je to takové pohádkové, po tom bohatém hokejovém životě jsme se všichni vrátili domů do Plzně.

„Zlomová sezóna“ 1979 − 80, kdy naposledy spolu v mužstvu hráli tři nejlepší útočníci sedmdesátých let. Z leva M. Klapáč (po konfliktu s trenérem Vrbou odešel z Plzně), J. Neubauer, B. Ebermann (po sezoně 1980−81 odešel do Švýcarska), P. Vrabec (po sezóně 1979−80 se stal asistentem trenéra Vrby). /archiv HC Škoda Plzeň/

44

Hokejové legendy na tenise Bohouš je lepší… Jirko ty vyhráváš častěji Hokej spolu začali hrát před více než 60 lety, na tenisových kurtech spolu soupeří ještě dnes. Sedmdesátníci Bohuslav Ebermann a Jiří Neubauer po konci pravidel− ného středečního zápasu: w Pánové jak zápas dopadl? JN: Těsně jsem vyhrál, protože Bohouš jako pan starosta nemá tolik času (oba se smějí). BE: Dneska hrál Jirka dobře, musím říct, že jsem na něj nestačil. On má výhodu, že má dva vyrovnané údery, já mám jen jeden. w Na jiné stránce této knihy Jirko tvrdíte, že vždy vyhrává Bohouš. JN: Tu a tam se stane, že vyhraju já. BE: Já myslím, že je to vyrovnané, a možná spíš vyhrává Jirka. JN: Já si myslím, že je to obráceně. Vy se zde scházíte pravidelně? JN: Pravidelně každou středu, přes léto venku a v zimě chodíme do haly na debla. BE: To s námi ještě hraje Karel Trachta a většinou Zdeněk Schejbal nebo Michal Bartoš. Jednou za týden také chodíme na večeři. Bývá to tak deset lidí. Hráči, se kterými se známe léta, většinou od dětství. Bohouši, váš úder je asi forhend. BE: Určitě ho hraju lépe, než bekhend. Tam se učím už rok lift, ale pořád mi to vychází na čop. Tak nevím, čím to je (oba se smějí). JN: Já jsem ze zoufalství začal hrát bekhend obouruč. BE: Jo, ale ten se mu daří. Má ho moc dobrý. JN: Jak mně ta síla ubývá, tak jsem rád, že ten míček převalím přes síť. Roger Federer už nebudu. BE: Nedávno jsme hráli tenis u Jirky na Hracholuskách. Jirka doběhl míč, ale netrefil ho a nadával. Jeho syn mu povídá: „Buď rád, že můžeš běhat, jiný v tvým věku už jen leží.“ Hráli jste tenis i během aktivní hráčské kariéry? JN: Když jsme se dozvěděli, že jdeme do Jihlavy na vojnu, tak jsem dva měsíce předtím začal chodit na kurty a začal jsem se tenis učit, protože jsem tam nechtěl vypadat jako pitomec. O Dukle bylo známo, že tenis patří do přípravy. BE: A my jsme také věděli, že tam umí tenis hrát dobře. Jarda Holík hrál výborně, Standa Neveselý taky. Augusta hrál skvěle. JN: Tehdy k té přípravě tenis patřil více než dnes. Dnes hrají hokejisté více golf, ale to neznamená, že tenis neumí. 45

Máte oblíbeného tenistu? Jirko, zmiňoval jste Rogera Federera JN: Ale to je trapné, protože tomu fandí každý. Ale on je fenomén se vším všudy. Jeho chování hlavně, to nemá obdoby. BE: Můj nejoblíbenější tenista je Kvitová. JN: To je pravda, naše holky jsou skvělé. Byl jsem se podívat na Kvitku, když hrála turnaj Prague Open. Měl jsi jet se mnou! To bylo nádherné! BE: Na Fed Cup koukáme pravidelně. Ale já jsem jet nemohl, vždyť jsem měl jednání zastupitelstva, kde se jednalo kanalizaci! Věnujete se i jinému sportu? BE: Fotbal jsme oba hráli, ale teď už ne. To nemůžeme v našem věku riskovat. JN: Všechny kontaktní sporty jsem škrtl. Bojím se a vážím si toho, že chodím, běhám atd. Jezdím na kole, ale ne dlouhé štreky. Bohouš taky jezdí na kole. A na Hracholuskách mám plachetnici třídy Fin, takže se věnuji jachtingu. Je středa ráno. Až odsud odejdete. Čemu se budete věnovat? JN: Já jsem hlídací děda. Mám vnoučata – kluky dvojčata. Je jim 10 let, jsou v páté třídě a oba hrají hokej. Takže já je vozím na tréninky, odvážím. Opravdu mě to baví a jsem rád, že s nimi můžu být u jejich začátků. Teď je trénoval Milan Volák a tenhle rok to bude Franta Roubal. BE: Já jedu úřadovat na Kraj.

46

Karel Trachta Jako kluci jsme byli pořád spolu S Bohoušem se známe odjakživa, i když je o rok mladší, byli jsme od dětství kamarádi. Spolu jsme šli na zimní sta− dion, kde byl nábor malých hokejistů. Jeho tehdy vzali, mě nechtěli, řekli mi, že neumím bruslit. Byl jsem na sebe hroz− ně naštvaný. Celou zimu jsem pak chodil trénovat na rybník, za rok jsem šel na konkurz znovu a už mě vybrali. Strašně jsem chtěl hrát hokej. S Bohoušem jsme spolu byli každý den, oba jsme byli zapálení do sportu. Měli jsme dokonce u nás branku, kterou udělal můj děda. Vytvořili jsme dvojice, z nichž jedna útočila a druhá bránila. Hrát si k nám chodila celá vesnice. Nebo jsme cho− dili s klukama na louku, kde jsme vypustili draka do vzduchu, aby všichni kluci věděli, že jsme tady, a celé odpoledne jsme tam mydlili bandy hokej nebo fotbal. Zajímavostí je to, že ten druhý plzeňský nábor se mnou ve stejný den přišel dělat i Jirka Neubauer, se kterým jsem pak nastoupil do stejné obranné dvojice a hráli jsme spolu až do juniorů. Pak už jsme s Bohoušem strávili spolu celé dětství až do vojny. Co jsme se nacestovali do Plzně nebo do Malesic, kde jsme hráli v létě fotbal. Rád na něj pořád vzpomínám a vím, že on na mě taky. S Bohoušem jsme pak byli vlastně pořád spolu. Jezdili jsme do Plzně, na Senecký rybník, na kolech na letní přípravu. Prakticky až do mužů jsme byli pořád spolu. V zimě jsme měli dojíždění na minutu vypočítané, po vyučování jsme jeli zpátky do Vochova z Města Touškova, kam jsme chodili do školy, někdo od nás nebo od Ebermannů nám připravil na peroně bágly s výstrojí. My jsme tam nechali stát kolo, drapli jsme bágl a sko− čili do vlaku, který odjížděl. V Plzni jsme měli tak špatně tréninky, že jsme končili třeba v osm večer, ale vlak nám jel až ve 23 hodin. To jsme seděli na nádraží a čekali na vlak. Někdy jsme jezdili oblečení, jindy jsme měli chrániče pod huberťákem. Oba jsme měli zelený huberťák, na nohou chrániče, v ruce hokejku a lidi si z nás dělali srandu. Trénink skončil tak v 19:45 a vlak jel až za tři hodiny. Takže naše cesta vedla většinou do Mráčku, což byl bufet, ze kterého vznikl McDonald na Americké třídě. Když jsme jeli z Jižního nádraží, tak jsme zase chodili na Belánku, kde byl také bufet. Na nádraží jsme ale vždycky seděli třeba dvě hodiny a povídali jsme si. Ve Vochově šel Bohouš přes půl obce, my jsme naštěstí bydleli u nádraží. Dneska to funguje všechno úplně jinak. I když to bylo tak složité, nikdy mě nenapadlo, že bych se na hokej vykašlal. Byl to tehdy i teď můj život. Ve Vochově se hrála okresní liga v hokeji na zamrzlém rybníku, všechno zajišťoval Tonda Dub starší, což byl nejlepší hokejista ve Vochově. Stavěl man− tinely, tahal lampy, my jsme pomáhali stříkat led, pak jsme měli možnost si zahrát. To pamatuji, že jakmile začalo přimrzat, tak první cesta byla ze školy rovnou k rybníku, háze li jsme kameny, jestli už led drží, mockrát jsme se vykoupali. To bylo druhé 47

tréninkové hřiště, když jsme nebyli v Plzni. Za tmy jsme chodili zmrzlí domů. Mám s Bohoušem i jednu nehokejovou historku z dětství, na kterou si často vzpomenu, byla do ní zapletená i moje maminka. Ona měla doma takovou velkou stříbrnou lžíci, když jsme s bra− try zlobili, tak nás s ní lehce klepla na hlavu. Jednou byl u nás Bohouš a předtím jsme dostali papírové masky Spejbla a Hurvínka. Dali jsme si je s Bohoušem na obličej a hrozně jsme v nich zlobili. Máma v kuchyni vařila, my jsme okolo ní běhali, vyváděli a matka nás měla plný zuby. Já jsem měl Hurvínka a on Spejbla, pak jsme vy− běhli na chodbu a masky si vyměnili. Máma to ale nevěděla, a tak klepla lžicí Bohouše. Jinak jsem ale býval opravdu často u Ebermannů. Karel Trachta na klubové fotografii z roku 1970 Jeho děda byl tesař, měl veliký katr a dřevař− /archiv Karla Trachty/ skou dílnu, vykopaný 25 metrů dlouhý kryt až k hladině vody, po strejdovi tam měli letadlo. Děda byl ohromně šikovný a pracovitý člo− věk. Dělal krovy chalupám v celém Vochově. Bohoušova maminka, to byla hrozně hodná paní a šik ženská, jeho rodiče byli rozvedení a ona pak žila s panem Antošem, toho jsem měl taky moc rád, bezva chlap. On bydlel v Plzni u nádraží a my tam také občas chodili a čekali na vlak, a jeho táta, Bohoušův nevlastní děda, nás učil hrát šachy. Učili jsme se oba dobře, ve škole jsme neměli problém, ale on asi nebyl takový tlak na žáky, jako je dnes. Měli jsme také štěstí na matikáře, který moc fandil sportu a dával nám určité úlevy. Navíc jsme školu reprezentovali v různých atletických disciplínách, oba jsme žili jen sportem. Já jsem se vyučil elektromechanikem pro Škodovku a potom jsem si dodělal večerní strojní průmyslovku. Maturita mi pomohla i k tomu, abych si mohl udělat trenérskou třídu A. Dnes dělám trenéra mládeže a mohu srovnat současnou situaci s tou před 60 lety, když jsme byli malí. Ta doba se opravdu hodně změnila, a to ve všech směrech. Tehdy nebyl takový zájem rodičů, jako je dnes. „Baví tě to, tak si choď!“ Můj táta se přišel podívat na zápas, až když jsem hrál ligu. Tehdy museli chtít hlavně ti kluci. Všechno jsem si zařizoval sám. Nesmím ale zapomenout na mého dědu, který byl obrovský sportovní fanda a pak za mnou jezdil po celé republice, i když jsem hrál za Jihlavu. Dnešní děti toho mají hrozně moc, ve škole jim moc neuleví, mají víc učení, víc tréninků, my jsme měli tři tréninky týdně, i áčko trénovalo třikrát. Dneska mají děti trénink každý den, někdy trénují dvoufázově, o víkendu zápasy. Ještě se do toho zamotala taková zvláštní móda, kdy rodiče jezdí s dětmi a tráví s nimi celé víkendy u mantinelu. Fandí jim, hlídají je, radí jim, doprovázejí je, starají se o to, aby tomu dítěti nikdo neublížil. My jsme 48

chodili s Bohoušem často také pěšky z konečné tramvaje na Skvrňanech do Vochova, šli jsme okolo hřbitova. Jak jsme se báli, to si pamatuji do dneška a nikdo se nebál, že se nám něco stane. Nedokážu si představit dnešní děti. Ty nedojdou sami ani ze zimáku do města. Bez pomoci rodičů by to nešlo, zapojeni jsou dědečkové, manželky. Další rozdíl mezi mou generací a tou současnou je jen ten, že my jsme chtěli hrát hokej. Stejné to bylo i s generací mého syna, který také hrál a dnes je mu 40 let, s generací bra− tří Straků, kterou jsem trénoval. Třeba Martin Straka, ten byl do hokeje úplný blázen. Dneska chodí na tréninky děti ze čtyřiceti procent kvůli rodičům. Ti už je vidí v NHL, a proto kluk podle nich musí hrát hokej, i když ho to třeba nebaví. Navíc chodí méně dětí, takže v týmu zůstávají i ti, kteří nejsou talentovaní. Když se dětem nedaří, rodiče hledají chybu v trenérovi, klub je špatný, atd. Pak přichází na řadu velice nepříjemné scény, kdy si rodiče začnou poroučet, s kým mají děti hrát. Ti vesničtí kluci, kteří když do Plzně přišli a měli to v sobě, zkrátka chybí. Za áčko jsem hrál v 17 letech. To už jsem byl ale zaměstnaný ve Škodovce v Dou− dlevcích, kam jsem normálně chodil do práce. Ale celkově tak na dva až tři dny v týdnu, protože nás normálně pouštěli na tréninky a k tomu i na zápasy. Po vojně, když jsem se vrátil z Jihlavy, jsem byl zaměstnaný jako elektrikář v Bolevci. Měl jsem tu práci rád, opravdu se mi líbila. Zase jsem byl uvolňovaný na zápasy a tréninky, a ostatní zaměst− nanci měli hrozné řeči. Proto sdružili nás a fotbalisty do nového oddělení starého ře− ditelství Škodovky. Já tam byl zaměstnaný jako dispečer, ale vůbec jsem nechodil do práce. Takhle to mělo celé mužstvo hokejistů a celé mužstvo fotbalistů. Já si myslím, že Bohouše znám opravdu nejlépe ze všech a první co mě napadne je, že to byl strašně veselý kluk. S ním byla vždycky hrozná sranda. Ke sportu měl nadání od Boha, ke všemu. Byl strašně šikovný i na fotbal. On byl asi do 15 let menší než já, byl vlastně docela malý kluk, ale pak během dvou let hrozně vyrostl. Moc rád vzpomínám na trenéra Sýkoru. Byl to jeden z nejlepších trenérů mé kariéry, který měl hokej opravdu v malíčku, inteligent, bezvadný kamarád. Uměl mluvit, perfektní člověk. To byl trenér, který postavil naší gene− raci. Do áčka se dostalo hodně mladých, proto nás také zvali do reprezentace. Pak si také vzpomínám na trenéra Havla, jeho syn trénoval tenistku Báru Strýcovou. Vždycky si vzpomenu na dvě barevná provedení dresů, které jsme měli, jedny vypadaly jako hašlerky a druhá sada byly oranžovo−zelené dresy. Ten, kdo dostal hašlerky, byl lepší než ti druzí. A trenér Havel, ten nás neučil ani tak hrát ho− kej, jako spíš bruslit, ten nám dával neuvěři− telný céres. Třeba pět, deset minut jsme mu− seli couvat a bruslích, a když jsem upadl, tak

Vedoucí družstva p. Květ blahopřeje K. Trachtovi k 30. narozeninám /archiv Karla Trachty/

49

mě napálil pukem. Tehdy mi to bylo proti srsti, ale dnes na to vzpomínám moc dobře. Asi jsme byli jiná parta, než jsou dnešní děti. Všechno jsme si vyřizovali mezi sebou, když někdo něco druhému vyvedl, tak jsme si rozbili hubu, ale příště už to nikdo neřešil. Do áčka se nás najednou dostalo sedm hráčů: Ebermann, Hovora, Burda, kterému bylo 16 let, Neubauer, Bednář, Sýkora a já, z Holoubkova pak přišel Pavel Huml a Petr Jonák, kteří hráli za první tým před vojnou. Na vojnu jsem šel dříve než Bohouš, on měl navíc tehdy odklad kvůli škole, takže já jsem odcházel a on přišel asi s Kajklem. Já jsem sloužil s Pepíkem Hovorou a Jirkou Neubauerem. Když jsme se vraceli, tak Plzeň hrála druhou ligu. Dostali jsme nabídky z Jihlavy, že tam můžeme zůstat, já dostal nabídku ještě z Košic a z Pardubic, ale my jsme si sedli a dohodli se, že Plzni pomůžeme zpátky do ligy. Ještě jsme přivedli Míru Klapáče, což byl bratr Honzy, který hrál v útoku s Holíkama, Petra Vrabce z Varů, Vencu Ruprechta, který hrál v Písku, Petra Jonáka z Liberce, přišel ještě Opačitý a Rosický. Hned jsme postoupili a v dalším ročníku jsme skončili pátí, to byl výborný ročník. Pak už to tak dobré nebylo. Ale naše generace byla hrozně silná, dlouho jsme se všichni drželi v kádru, a jak se nikam nepřestupovalo, tak se mezi nás málokdo dostal. To jsme měli stabilní tým, což byla určitá výhoda, a také nás znali fanoušci. V Plzni jsem skončil v roce 1980 a šli jsme s Markem Sýkorou do Sokolova, což byla dru− há nejvyšší soutěž. Jeho táta jako trenér nám řekl, že potřebuje omladit kádr. Já tam hrál tři roky a Marek dva. Zase jsme tam museli být zaměstnaní, ale dohodli jsme se, že do práce chodit nebudeme, a já jsem tam začal trénovat děti. Po třech letech jsem odešel, bylo mi 36 let a začal jsem pracovat v Chiraně, což byl národní podnik, který vyráběl zdravotnický materiál, a v Plzni jsem začal trénovat mládež. Tehdy ještě s Vencou Strakou, což byl Martinovo a Michalovo táta. Tehdy tam hrál Michal. Po dvou letech jsem dostal nabídku trénovat juniory, tam jsem byl pár let. Takže jsem trénoval a k to− mu dělal v Chiraně, která měla sídlo v Dominikánské ulici, a já jsem tam dělal opraváře zubolékařských přístrojů, což mě hrozně bavilo. Takhle to fungovalo asi čtyři roky, ale pak už se to nedalo ustát, protože juniorská liga byla rozlosovaná na čtvrtky a pátky a to jsme jezdili na Moravu. Začínal jsem mít problémy s uvolňováním, takže jsem začal dělat vedou− cího Sazky v Tylovce, kde jsem stíhal a mohl jezdit na zápasy. To byla hlavní sběrna v Plzni. Pod sebou jsem měl 35 zaměstnanců a velkou starost o peníze, což mi vůbec nevyhovo− valo. Ale pak vyhodili z áčka trenéra Pražáka a já dostal nabídku do áčka. V té době jsem trénoval v juniorech Martina Straku, kterého jsem vzal sebou a postavil k sobě s Milanem Volákem a Radkem Kampfem. Ti pak hráli asi dva roky spolu. Hodně jsem ten tým omladil a nakonec jsme skončili pátí. Hokejový svaz nám tehdy určil, že pá− tý tým ligy bude dělat sparing partnera italskému národnímu mužstvu. Tehdy mě tam kontaktovali Italové, abych šel trénovat do Itálie. Já jsem se rozhodl, že půjdu, což dnes vidím, že to byla veliká sportovní chyba. Pamatuji si, jak jsme hráli v Jihlavě, a Jarda Holík na mě řval: „Ty jdeš do Itálie? Tak to jsi u mě největší blbec, jaký existuje, protože z naší první ligy se neodchází!“ Dnes mu musím dát za pravdu. 50

V Itálii jsem byl tři roky. Hrozně se mi líbila ta země, bydleli jsme u Bolzana, trénoval jsem ve druhé lize, jak muže, tak i mládež. Měl jsem tam zůstat dál, ale přijeli pro mě tehdejší funkcionáři Plzně, myslím, že Táflík a Setíkovský, abych šel trénovat do Plzně. To byl asi rok 1994, kdy byla stávka v NHL, takže v Plzni hrál Martin Straka a Jarda Špaček. V sezó− ně jsme skončili pátí, výborný výsledek. Jenže pak začaly třenice o vlastnictví stadionu, tehdejší majitel pan Soudek uřezal trubky na vodu. Stadion nefungoval. Nakonec ho kou− pilo město, ale pozdě, a my jsme nemohli trénovat. Letní příprava byla obstojná, ale na ledě jsme se nemohli připravit, musel jsem domluvit led v Rokycanech a Sokolově. Zkrátka to bylo hodně špatné. Navíc už jsem cítil nedůvěru tehdejšího vedení, které před− stavoval Zdeněk Haber. V pátek jsem se ptal manažera, kde bude v pondělí trénink, ale on to nevěděl, že mi zavolá o víkendu. To nikdo neví, ale mě to stálo místo trenéra. V listo− padu nebo začátkem prosince mě odvolali a paradoxně mě střídal Bohouš, což byl od Zdeňka Habera taktický tah, byl reprezentant a známé jméno. V Plzni jsou tři jména, která hokejový fanoušek zná: Sventek, Ebermann a Straka. Bohoušovo jméno mělo uklidnit tribuny. Než nastoupil, tak jsme si samozřejmě promluvili, Bohouš říkal, že to vypadá, že budeme trénovat spolu, ale nakonec z toho sešlo. Já mu pak ještě 14 dní pomáhal s trénováním, řekl jsem mu svoje o všech hráčích. Asistenta mu dělal Zdeněk Haber a pak začínající Marek Rulík, který po tom, co Zdeněk Haber vyhodil Bohouše, zůstal, a hlavním trenérem byl Marek Sýkora. Marek si Rulíka předtím vytáhl z Varů, kam jsem zase odešel já a trénoval tam tři roky. Přede mnou tam zase trénoval Marek Sýkora, ale s jeho odchodem vyhodili asi osm hrá− čů, třeba Baďoučka, takže kádr nebyl dobrý, hlavně jsme měli problémy s brankářem. Během sezóny se tam vyměnilo 56 hráčů. Vedení klubu se přestalo bavit s trenéry a vodi− lo si hráče, kteří je napadli. Já jsem přišel třeba do kabiny a tam seděli dva hráči, které jsem nikdy neviděl, nebo nakoupili šest hráčů ze sparťanské juniorky, kteří jim měli soutěž vyhrát atd. Velké dohady. Nakonec přišel Pepík Beránek a já jsem mu dělal asistenta, po třetím roce jsem tam skončil a šel jsem do Itálie na stejné místo, kde jsem byl znovu tři ro− ky, pak jsem měl pokračovat na jiném místě, ale na stejné pozici. Najednou zase zavolal Setíkovský, jestli bych nechtěl dělat šéftrenéra mládeže, na což jsem kývnul. Už jsme měli vnoučata, tak jsem se vrátil domů. Já jsem chvíli dělal u mládeže, ale pak mě přeřadili do áčka, které bylo na spadnutí. Nakonec jsme skončili devátí, o jeden bod za Pardubicemi. Dušan Andrašovský tehdy zavi− nil gól, když mu při oslabení přeskočil puk hokejku. Smlouvu mi neprodloužili, tak jsem šel zpět k mládeži, ale zase jen na chvíli, protože tehdy byla na spadnutí juniorka. Já jsem ne− chtěl, ale nakonec jsem kývnul a juniorku trénoval ještě jeden rok, pak ještě žáky. Nakonec jsem se nepohodl a odešel do Švýcarska trénovat třetí nejvyšší soutěž. Hodně mi tehdy pomohl Jirka Neubauer, který tam byl přede mnou. Krásná příroda, slušná hokejová úroveň. Když jsem se vrátil, tak už byl v Plzni Martin, který mi nabídl dorost, ale to jsem nechtěl, tak se od té doby zase motám u dětí, za což jsem rád. V poslední době jsem měl nějaké zdravotní problémy, tak jsem si musel si odpočinout. 51

Martin Straka, Karel Trachta a Jindřich Setíkovský při konzultaci tréninku v rámci letní přípravy 1994

S Bohoušem jsme spolu byli často i mimo led, chodili jsme po zápase na večeři, ještě s Markem Sýkorou a s manželkami. Nebo jsme se navštěvovali doma. Když odešel do Laussane, tak jsme si občas zavolali, když tu byl, tak mi dal vědět a šli jsme třeba na pivo. Pořád jsme chodili na čtyřhru na tenis, navíc jeho dcera hrála tenis, ta moje také, takže jsme léto trávili v Plzni na Slávii. Byl jsem s ním vždycky moc rád, to je moc fajn kluk. Možná by se mohl po tom, co v hokeji dokázal, aspoň trochu vytahovat, ale to ne− dělá. V tom je jako Martin Straka, kdo ho zná, tak ví, jak je to normální kluk. Vyrostli jsme spolu a dlouhou dobu jsme byli na stejné úrovni. Že jsem se nedokázal pro− sadit do reprezentace, mě mrzelo, ale Bohoušovi jsem to přál.

Já jsem tam také nakoukl v některých pří− pravných zápasech, ale nakonec mi jeden hráč prokopl bruslí kotník a na ten post obránce se prosadil Olda Machač, který jasně ukázal, že do nároďáku patří. Samozřejmě jsem si přál, abych tam byl taky, ale nebylo mi to líto vůči Bohoušovi, jemu jsem to opravdu přál. My jsme spolu vyrostli, měl jsem k němu jiný vztah, než k ostatním hráčům. On se ke mně taky vždycky choval perfektně, ať hrál za nároďák nebo ne, pořád to byl ten starý Bohouš z Vochova. /archiv HC Škoda Plzeň/

Do Plzně jsme se z Vochova přestěhovali v roce 1968 a začali bydlet v panelovém domě u Borského parku. Naše děti tam měly krásné dětství, protože ho celé strávily v parku. Chodili jsme hrát tenis, protože jsme to měli přes ulici. Pak už jsem ani neuvažoval o tom, že bych se stěhoval do nějakého domu. V roce 1983 jsme koupili chatu. Mám dvě děti, syn odehrál v Plzni asi pět sezón, pak hrál v Německu a v Rakousku, oba jeho synové a mí vnuci hrají hokej v Plzni a jde jim to moc dobře. Dcera je kadeřnice, má syna, který není vůbec nadaný na sport, ale krásně maluje. Já pocházím ze tří bratří, v září 2015 mi zemřel bratr, kterému bylo 65 let, taky hrál hokej a docela slušně. Byl v naší juniorské reprezentaci, byl rok na vojně v Jihlavě, pak hrál v Liberci, v Plzni se pak neprosadil a odešel do Sokolova. Druhý brácha, který je o devět let mladší, o sport nemá vůbec zájem.

52