Issuu

Historický prolog

HISTORICKÝ PROLOG

Mgr. Jindřiška Rosenbaumová Mgr. Jiří Blažek, Th.D.

foto: Vladimír Kasl

Berounsko a jeho Židé

Historický prolog

HISTORICKÝ PROLOG

Mgr. Jindřiška Rosenbaumová Mgr. Jiří Blažek, Th.D.

foto: Vladimír Kasl

Berounsko a jeho Židé

idé (hebrejsky Jehudim) jsou semitský národ pocházející z oblasti Blízkého východu. Kromě národa ale Židé tvoří i skupinu náboženskou, protože židovské náboženství bylo původně náboženstvím národním. Výraz Jehudim označoval dle biblické tradice příslušníky kmene Juda (hebrejsky Jehuda), jednoho z dvanácti kmenů Izraele. První záznamy o existenci Izraele jako národa spadají do 2. tisíciletí před naším letopočtem. Tehdy se izraelské kmeny, nazývané někdy také Hebrejci, usadily v oblasti dnešního Izraele, kterou Židé dodnes nazývají Země izraelská (Erec Jisra’el). Kolem roku 1050 př. n. l. vytvořily tyto kmeny společné království Izrael s centrem v Jeruzalémě. Společné království se kolem roku 930 př. n. l. rozpadlo na severní Izrael a jižní Judsko s hlavním městem Jeruzalémem. Po zničení starověkého izraelského království v roce 722 př. n. l. přetrvalo jižní království až do r. 586 př. n. l., kdy byl Jeruzalém dobyt, Judské království zničeno a část jeho obyvatel – Židů – odvlečena do Babylónie. Po návratu Židů ze zajetí v roce 532 př. n. l. byla obnovena židovská samospráva v Judsku, která v různých podobách přetrvala až do roku 70 n. l., kdy byl po neúspěšném židovském povstání proti Římanům zničen Jeruzalém i jeruzalémský chrám, který byl střediskem židovského náboženství. Kvůli válkám žila od té doby většina Židů mimo svou vlast v takzvané diaspoře. V té době také přicházeli do střední Evropy první Židé, většinou jako váleční zajatci Římanů. Jejich potomci začali zakládat první obchodní kolonie a jako obchodníci se Židé dostali i do českých zemí.

První zmínky o Židech na českém území Na českém území se Židé začali trvale usazovat až od 10. století. První písemná zpráva o Židech se však datuje již do poloviny

Historický prolog

9. století přípisem solnohradského arcibiskupa Arna. Další zmínka pochází z 10. století z tzv. Raffelstättenského celního a plavebního řádu, který dokládá obchodní kontakty židovských kupců. Později o Židech usazených na českém území píše židovský kupec, diplomat a možná i lékař Ibráhím ibn Ja’kúb, který procestoval střední Evropu a v letech 965–966 navštívil i Prahu a ve své zprávě zaznamenal, že zde obchodují Židé. O přítomnosti židovského obyvatelstva na českém území svědčí i mnoho pamětihodností. O synagoze v Praze z první poloviny dvanáctého století se zmiňuje český kronikář Kosmas a mezi nejstarší dochované památky například patří pražská Staronová synagoga ze 13. století nebo náhrobky ze 14. století, nalezené v pražské Vladislavově ulici.

Židé ve středověku a jejich postavení ve společnosti Do konce 11. století Židé žili na našem území jako svobodní lidé. Jejich obživou byl především dálkový obchod. Dováželi zboží zejména z arabských zemí a Byzance a měnili ho za cín, sůl, kožešiny nebo otroky. Z Čech vyváželi především dobytek a suroviny jako dřevo, vosk a kožešiny. Díky svým obchodním zkušenostem a kontaktům přispěli k hospodářskému rozvoji a tím i k rozvoji měst. V 11. století se však kvůli křížovým výpravám postavení Židů zhoršilo. O různá omezení usilovala především katolická církev. Na III. a IV. lateránském koncilu (1179 a 1215) bylo mimo jiné stanoveno, že Židé musí nosit zvláštní označení, aby je bylo možno rozeznat od křesťanských obyvatel (tímto označením mohl být žlutý kroužek či kolečko našité na oděvu, žlutá páska na rukávu nebo zvláštní tvar klobouku či vousů nebo pro ženy tvar účesu se žlutou stužkou). Mezi další zákazy vyhlášenými na IV. lateránském koncilu patřil zákaz vykonávat většinu řemesel a zemědělství, takže Židům k obživě zůstal především obchod a peněžnictví, zejména pak půjčování

Berounsko a jeho Židé

První zmínky o Židech na českém území Na českém území se Židé začali trvale usazovat až od 10. století. První písemná zpráva o Židech se však datuje již do poloviny

Historický prolog

na úrok, které nebylo křesťanům dovoleno jakožto neetické. Byly zakázány i styky mezi křesťany a Židy. Nadále směli Židé žít jen ve čtvrtích pro ně speciálně vyhrazených (od 16. století označovaných italským slovem ghetto). Od 13. století tak začaly vznikat židovské ulice nebo celé čtvrti. Postavení Židů se kvůli těmto omezením zcela změnilo a stali se zvláštní oddělenou skupinou, vytlačenou na okraj společnosti. Židovské obce podléhaly přímo panovníkovi, který jim formálně zajišťoval ochranu a uděloval souhlas k pobytu na svém území, za což Židé museli platit poplatky a stali se přímými poddanými panovníků jako služebníci královské komory, kterými byli až do 19. století. Jelikož Židé museli pravidelně odvádět židovskou daň, byli pro panovníky především vítaným zdrojem příjmů. Vždy záleželo na panovníkovi, jak se k Židům usazeným na svém území zachová. Někteří vladaři byli Židům nakloněni, jiní je naopak vyháněli. První důležité privilegium v českých zemích Statuta Judaeorum udělil Židům Přemysl Otakar II. v roce 1254. Tato smlouva jim zaručovala panovníkovu ochranu výměnou za placení daně a platila po několik dalších staletí. Židům ale nebyli nakloněni například Ladislav Pohrobek nebo Ferdinand I., kteří usilovali o jejich vypovězení z českých zemí, stejně jako později Marie Terezie. K úplnému vyhnání Židů z Čech a Moravy však nikdy nedošlo.

Židé v 15. – 17. století a období tzv. zlatého věku Situace se pro židovské obyvatele Čech zhoršila v 16. století, kdy byli po vydání ediktu Ladislava Pohrobka vypovězeni ze všech královských měst kromě Prahy a Kolína (z moravských královských měst byli vypovězeni již za vlády Vladislava Jagellonského). Kvůli tomuto nařízení se Židé stěhovali do menších poddanských měst a začali se usazovat na venkově, kde jejich obchodní a finanční dovednosti využívala šlechta při vlastním zemědělském a průmyslovém podnikání. Působili v těch odvětvích řemesel, která jim byla

Berounsko a jeho Židé

povolena, ale také jako nájemníci panských průmyslových podniků, například mlýnů, koželužen, vinopalen, octáren apod. Od druhé poloviny 16. století a během první poloviny 17. století nastal „zlatý věk“ českých Židů, a to zejména díky císařům Maxmiliánu II. a Rudolfovi II., kteří jim přiznali různá privilegia, například povolení k pobytu na území Koruny české nebo různá uvolnění v oblastech řemesel a obchodu. Centrem vzdělanosti byla Praha, kde působil i věhlasný rabín Jehuda Liva ben Becalel (1520–1609), řečený rabi Löw. V téže době v Praze žili matematik, astronom a kronikář David Gans, lékař, astronom a polyglot Josef Šelomo del Medigo, jejichž díla se tiskla ve známé hebrejské tiskárně, „dvorní Žid“ císaře Rudolfa II. Mordechaj Maisel nebo první Žid povýšený do šlechtického stavu Jakob Baševi z Treuenburgu. V této době vznikalo v pražském ghettu mnoho významných staveb, mezi něž patří například Pinkasova synagoga, Maiselova synagoga, židovská radnice a další. Konec rozvoje vzdělávání a kultury způsobila třicetiletá válka, která měla drastický dopad i na židovskou populaci. Přesto i po třicetileté válce začalo židovského obyvatelstva opět přibývat, a to především díky migraci. Do českých zemí proudili od poloviny 17. století židovští uprchlíci z Polska, Litvy, Běloruska a Ukrajiny. Dále sem migrovali i Židé z Uher, kteří prchali před tureckým nebezpečím, a klid zde hledali také vypovězení Židé z Vídně a Dolních Rakous. Židé se začali usazovat v dalších českých městech a obcích a díky jejich rostoucímu počtu získali mimopražští Židé v roce 1654 svůj samostatný rabinát a stali se tak další správní jednotkou vedle obce pražské. Pohnuté období prožívali za vlády Karla VI. (1711–1740), otce Marie Terezie, které je nazýváno obdobím úředního antisemitismu.

Historický prolog

Berounsko a jeho Židé

Protižidovská nařízení v 18. století Kvůli rostoucímu počtu židovských obyvatel v českých zemích vycházela různá omezující protižidovská nařízení. Začala fungovat tzv. redukční komise, která měla za úkol sestavit soupis Židů v Praze a dalších městech. Poté bylo provedeno sčítání lidu, po němž následoval například tzv. familiantský zákon z roku 1726, omezující počet židovských rodin v Čechách tím, že se z každé rodiny směl oženit pouze nejstarší syn. Ve stejném roce byl vydán i tzv. translokační reskript, který nařizoval Židům bydlet jen v ghettech, dostatečně vzdálených od křesťanských kostelů a jiných míst, kde se konaly křesťanské náboženské obřady. To vedlo ke zpřísnění podmínek pro již existující ghetta. Další ztížení situace Židů přišlo v roce 1744, kdy je Marie Terezie obvinila ze spolupráce s Pruskem a vypověděla je z Čech a poté i z Moravy a Slezska. To však vedlo k hospodářskému úpadku, takže panovnice od dalšího vyhánění Židů upustila – díky tomu se toto opatření většiny židovského obyvatelstva na zbytku území nedotklo. V roce 1748 Židům povolila návrat do Prahy a dalších královských měst výměnou za zaplacení tzv. toleranční daně.

Židé v osvícenském absolutismu K postupnému zrovnoprávnění (emancipaci) židovského obyvatelstva začalo docházet až za Josefa II., který vydal nařízení, jež se týkala nejen náboženské, ale i jazykové, školské, soudní, správní a ekonomické oblasti a měla za cíl včlenit Židy do služeb státu. Josef II. mimo jiné zrušil povinnost nosit na oděvu zvláštní označení a umožnil Židům studium na všech školách včetně Karlovy Univerzity (mimo teologické fakulty). Postupně se uvolňovala omezení týkající se obživy, a Židé tak získávali práva provozovat řemesla a zakládat cechy. Po úpravě soudnictví v roce 1784 byli Židé souzeni u stejných soudů společně s křesťany a pravomoci židovských sou-

Historický prolog

dů byly omezeny pouze na manželské, náboženské a ceremoniální otázky. V roce 1787 byl vydán zákon, který nařizoval Židům přijímat německá jména a příjmení, která vymezoval dekret. Od roku 1788 musely být německy vedené záznamy v matrikách a po roce 1802 i v obchodních knihách. Znalosti němčiny museli prokazovat rabíni, učitelé i snoubenci. Židovské děti se začaly učit i světským předmětům. V roce 1797 byl vydán Židovský systemální patent shrnující tyto reformy, který byl základem právního postavení Židů až do poloviny 19. století. Tyto zákony přispěly k přijetí němčiny jako hlavního dorozumívacího jazyka českých Židů a v pozdější době přispěly k názoru, že Židé jsou nositeli němectví, proti kterému se české obyvatelstvo snažilo vymezit. Přestože za Josefovy vlády nebyla oficiálně odstraněna toleranční daň ani tzv. familiantský zákon, Josef II. se významně zasloužil o zlepšení postavení Židů.

Židé v 19. a 20. století Revoluční události v roce 1848 měly za následek zrušení familiantského zákona, translokačního reskriptu i toleranční daně. Úplnou rovnoprávnost a volební právo však Židé získali až díky ústavě z prosince roku 1867. Židé se tehdy opět začali stěhovat do větších měst, kde se rozvíjel průmysl, bankovnictví, věda a další oblasti, ve kterých se Židé významně prosadili. Nové možnosti přinesly pro Židy i řadu otázek spojených s dosavadním způsobem praktikování judaismu. Větší integrace Židů do společnosti způsobila, že se Židé ve střední a západní Evropě stále více od tradičního židovství odvraceli, neboť jej pod vlivem osvícenství považovali za nemoderní. V reakci na tento vývoj, který započal již v 18. století, počala haskala (odvozeno z hebrejského slova sechel, česky rozum), tedy židovské osvícenské hnutí. Haskala si kladla za úkol zachovat hodnoty judaismu, které byly považová-

Berounsko a jeho Židé

Historický prolog

Beroun

Berounsko a jeho Židé

BEROUN

foto: Vladimír Kasl

Beroun

Berounsko a jeho Židé

BEROUN

foto: Vladimír Kasl

Berounsko a jeho Židé

řestože v historickém centru Berouna nebyly objeveny žádné nálezy, které by svědčily o pravěkém osídlení, okolí města bylo osídleno pravděpodobně již před 1,7 miliony let, jak dokládají nálezy z oblasti Suché louky či soutoku Berounky a Litavky, který byl pravděpodobně osídlen již před 7000 lety, v mladší době kamenné. Významným místem je také keltské oppidum ve Stradonicích, ve kterém bylo objeveno přes sto tisíc předmětů pocházejících z laténské kultury, tedy z 2. století před naším letopočtem. Po Keltech, přesněji řečeno keltském kmeni Bójů, přišly do oblasti Berounska germánské kmeny. Jejich přítomnost dokládá mnoho hrobů a sídlišť. O slovanském osídlení nemáme mnoho důkazů, převážně se jedná o sporé nálezy drobnějších předmětů. První zmínky o vsi Brod, na jejímž místě bylo později založeno město Beroun, pak pocházejí z 11. století. Jednalo se o malou osadu s rybáři a zemědělci, o které se zmiňuje kronikář a opat Jarloch ve svém Milevském rukopise. O městě píše i Václav Hájek z Libočan v Kronice české a jeho založení připisuje kněžně Libuši. O založení města se však pravděpodobně zasloužil Přemysl Otakar II., který ve 13. století připojil k Brodu dvě blízké osady, Bezděkov a Rvacov. V této době také Beroun zažil největší rozvoj díky německým lokátorům, kteří přišli na přímý pokyn panovníka. Za vlády Václava II., roku 1303, byla městu připsána práva na samosprávu a Beroun se stal královským městem. Mimo vlastní zákonodárnou moc to znamenalo, že se na jeho území nesměli volně usazovat Židé. Proto první zmínky o židovském osídlení pochází až ze 17. století. Roku 1678 hledali radní jircháře, tedy řemeslníka zabývajícího se zpracováním jemné kůže. Součástí pracovního postupu bylo máčení kůží v louhu a jiných roztocích, což způsobovalo nevábný zápach, kvůli kterému byly jirchářské dílny často umisťovány na okrajích měst a o toto řemeslo nebyl příliš velký zájem.

Beroun

Radní tak nakonec přijali Žida Matese Narzuski z Bonnu, který zde byl známý jako Mates Fišer. Ten se tak společně se svou ženou, která se zabývala obchodováním a nakonec si směla na území Berouna založit malý krámek s nedrlandskym plátnem, stali prvními Židy, kteří měli dovoleno ve městě pobývat. Oba se následně nechali pokřtít v katolickém kostele. Jejich život ve městě však netrval dlouho, neboť v roce 1680 podlehli morové epidemii. Židé přicházeli do Berouna za obchodem, ale na noc se museli vrátit vždy domů, většinou do okolních vesnic, které byly pod panskou ochranou, jako tomu bylo v Litni, Tetíně, Mořině atd. Zde zakládali své náboženské obce, jejichž součástí byly synagogy, školy a hřbitovy. Až do konce 17. století usazovali berounští měšťané Židy do 6 kilometrů vzdálených tzv. Měňan, což byla ves patřící k Berounu. Zde měli Židé povoleno obchodovat a také pálit kořalku neboli „flusovat draslo“. První vinopalnu v roce 1713 vlastnil Žid Michal Polák, zabýval se také obchodem s kůží, železem a masem. Každý vinopalník musel platit městu z pálení kořalky 30 zlatých ročně. Zisky z obchodování a také vinopalny byly značné, proto se měňaský Žid často objevuje v městských knihách jako věřitel berounských dlužníků. Pálení kořalky bylo tak výnosné, že ve 20. letech 19. století nechal magistrát přestavět bývalý vojenský špitál na vinopalnu, kterou roku 1830 pronajal Abrahamu Popperovi. V 18. století se v Berouně žádný Žid opět nemohl usadit, dovoleno jim bylo pouze ve městě obchodovat, nicméně se nesměli zdržet ani na přespání. Teprve ve dvacátých letech 19. století nacházíme mezi obyvateli první židovské obchodníky, vesměs syny familiantů z okolních vesnic, kteří zde získali povolení k pobytu. Někteří žili na předměstích a také přímo ve městě, nicméně se nemohli stát právoplatnými měšťany. Průmyslová revoluce na začátku 19. století postupně dobývala Čechy a v první polovině 19. století zasáhla i Beroun, kde byl založen první průmyslový podnik. Pražský podnikatel židovského

Berounsko a jeho Židé

Beroun

původu Aron Dormitzer v roce 1835 zakoupil, pod cizím jménem, na řece Litavce, Červený mlýn za 8500 zlatých a založil tím textilní továrnu. Dormitzer během čtyř let nechal postavit přádelnu s 6500 ručními vřeteny a zahájil výrobu. Pro továrnu byly dovezeny stroje až z Anglie, což byla v té době textilní velmoc. Postupně byl provoz přádelny rozšířen a také byla přistavěna nová budova tkalcovny. Textilka zaměstnávala v roce 1935 devadesát sedm dělníků a pět mistrů. Pracovní doba byla až šestnáctihodinová. V roce 1840 byl nucen Aron Dormitzer, majitel textilky, vyhlásit konkurz a továrnu odkoupila pražská rodina Kubinzkých. Situace se zásadně změnila po roce 1848, kdy Židé mimo jiné získali právo na svobodu pohybu a usídlování, což jim umožnilo kupovat pozemky a nemovitosti i mimo ghetta. Toho využilo mnoho Židů, kteří žili v okolních vesnicích. V polovině 19. století se v Berouně nacházelo šest židovských rodin, tedy okolo třiceti osob. Roku 1852 byla založená židovská obec, která mimo Beroun zahrnovala i obce Svatý Jan pod Skalou, Vráž, Hýskov, Jarov, Koněprusy, Bítov, Tetín, Králův Dvůr, Nižbor a Nový Jáchymov. Vznikla především díky migraci židovských obyvatel z venkovských ghett, především z oblasti dnešního Českého krasu, tedy vesnic Tetína, Mořiny a Litně. Od 50. let 19. století se Židé začali významně podílet na hospodářském životě města, hlavně jako obchodníci. Důležitou roli sehráli i v průmyslu. Jednou z nejvýznamnějších rodin se stala rodina Josefa Kubinzkého, původem z Oravy, která v Berouně však pouze podnikala, ale nikdy se zde trvale neusadila. Kubinzští zde vlastnili textilní závod, pozdější Tibu. Jelikož se do Berouna stěhovali především úspěšní obchodníci a řemeslníci z okolních vsí, vybudovali si zde poměrně dobré sociální postavení. Jejich obchody se často nacházely na hlavním náměstí a velmi prosperovaly. Někteří z jejich majitelů zasedali i v městském zastupitelstvu. V letech 1871–1873 Vavřinec Wiesenberger dokonce dosáhl na starostenskou funkci. Wiesenbergerové, původně židovský rod

Berounsko a jeho Židé

z Berouna, který vlastnil koželužnu v Žebráku, jsou příkladem, jak asimilace, která zahrnovala pokřtění, prospěla jejich sociálnímu i majetkovému statusu. Bohužel v důsledku pádu vídeňské burzy zkrachovala občanská záložna i cukrovar a starosta Vavřinec Wiesenberger, který v obou institucích zasedal, raději uprchl do Ameriky, kde také zemřel roku 1896 v McKeesportu v Pensylvánii. Berounští Židé se uplatnili také v zemědělství. Koncem 80. let 19. století se nájemcem a později majitelem největšího statku ve městě, čp. 20, stal Leopold Kohn (1864–1919), sedlák z Kozárovic na Příbramsku. Rodina velkostatek vlastnila až do roku 1936.

Významná povolání VINOPALNÍCI: 1830 Abraham Poper 1832 Leopold Poper 1839 Joseph b. Jakob Ebstein - syn učitele z > Dobříše 1842 Michael b. Abraham Gratum - pachtýř vinopalny; pův. z Praskoles Jakob Popper - pachtýř vinopalny, původem z Jelenic na panství Liblice

PACHTÝŘI C. K. SILNIČNÍHO MÝTA: 1824–25 Alexander b. Salomon Tausik 1832 Markus Singer 1832–37 Markus b. Enoch Stein - tetínský familiant, Plzeňské předměstí

PŘÁDELNA A TKALCOVNA BAVLNY: 1835 Aron Dormitzer zřídil přádelnu (v bývalém Bíbově mlýně u řeky Litavky)

Beroun

Berounsko a jeho Židé

PACHTÝŘI C. K. SILNIČNÍHO MÝTA: 1824–25 Alexander b. Salomon Tausik 1832 Markus Singer 1832–37 Markus b. Enoch Stein - tetínský familiant, Plzeňské předměstí

PŘÁDELNA A TKALCOVNA BAVLNY: 1835 Aron Dormitzer zřídil přádelnu (v bývalém Bíbově mlýně u řeky Litavky)

Berounsko a jeho Židé

Beroun

1840 Aron Dormitzer k přádelně přistavěl tkalcovnu od 1840 závod získala v konkurzu rodina Kubinzkých cca 1903–07 majitel rytíř F. Kubinzky - šlechtický titul od r. 1901

Bývalá židovská synagoga, 1960, foto Zdeněk Zůna (MČK f.51a)

CUKROVAR: 1873 Seligmann Elbogen z Prahy získal v konkurzu cukrovar z r. 1872, provoz byl obnoven v r. 1876; od r. 1925 závod patří jinému vlastníkovi Nejvíce Židů bydlelo v Berouně na přelomu 19. a 20. století. Při sčítání lidu v roce 1890 zde žilo 136 osob židovského vyznání, roku 1921 to pak bylo 131 osob. Většina těch, kteří odešli, se přestěhovala do Plzně či Prahy za obchodem a prací. Kvůli tomu zanikaly menší venkovské židovské náboženské obce, až zbyly pouze dvě, a to hořovická a berounská. V letech 1928–1930 byl posledním rabínem náboženské obce Dr. Moric Müller a starostou náboženské obce Hugo Roubíček z Berouna. Poté zde trvale působil už jen učitel náboženství a rabín dojížděl z Kladna. V Berouně byl založen v roce 1900 ženský modlitební spolek, kde byla jeho předsedkyně v letech 1901–1904 Zdenka Roubíček a poté ji vystřídala Paula Matzka, ta vedla spolek v letech 1905– 1918. Pražský továrník Seligmann Elbogenn zde založil v roce 1893 nadaci korunního prince Rudolfa. Po mnichovském diktátu v roce 1938 se situace změnila. Nejhorší období však přišlo po 15. březnu a vpádu německých vojsk na naše území a následném zavedení norimberských rasových zákonů a s nimi i četných omezení. V roce 1942 úředně zanikla židovská obec v Berouně a synagoga i hřbitov byly dány do Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu, do kterého byl převáděn likvidovaný majetek židovských nadací a spolků a ze kterého byly následně placeny deportace Židů do koncentračních táborů.

Synagoga Zřízení berounské náboženské obce bylo povoleno 11. 2. 1852. Berounská židovská obec vznikla z židovské obce Tetín a právě ze zaniklé tetínské synagogy bylo převezeno všechno vybavení do nové synagogy v Berouně. Synagoga v Berouně byla postavena v roce 1852. Dnešní budova bývalé synagogy stojí na náměstí, čp. 77. Tento dvoupatrový dům se nachází v řadě ostatních domů na rohu náměstí. Nejdříve v něm byl zřízen synagogální sál a byt rabína. A až v 70. letech 19. století prošla budova zásadní rekonstrukcí, která zde umožnila provozovat i školu a rozšířit prostory pro náboženské obřady. Zezadu stavba přesahovala do dvora, aby pod jednou střechou mohly být všechny prostory pro církevní a náboženskou činnost, tedy oddělené modlitebny pro muže a ženy a byt pro rabína a již zmíněná škola. Kolem domu se nenacházela zahrada, jen dvůr, vý-

Berounsko a jeho Židé

Beroun

1840 Aron Dormitzer k přádelně přistavěl tkalcovnu od 1840 závod získala v konkurzu rodina Kubinzkých cca 1903–07 majitel rytíř F. Kubinzky - šlechtický titul od r. 1901

Bývalá židovská synagoga, 1960, foto Zdeněk Zůna (MČK f.51a)

Beroun

Berounsko a jeho Ĺ˝idĂŠ

Beroun

Berounsko a jeho Ĺ˝idĂŠ

Tetín

TETÍN

foto: soukromý archiv

Berounsko a jeho Židé

Tetín

TETÍN

foto: soukromý archiv

Berounsko a jeho Židé

etín je malá vesnice na kopci blízko berounského nádraží, asi dva kilometry od Berouna. Historicky patří tato vesnice k nejstarším v České republice, neboť toto území bylo osídleno již v paleolitu a myticky je ves spojována s dcerou knížete Kroka, Tetou. Počátkem 10. století zde byl knížecí dvorec, který byl vdovským sídlem kněžny Ludmily, jež zde byla roku 921 zavražděna. V 11. a 12. století se v Tetíně nacházelo sídlo župy, která spravovala celé Podbrdsko. Ke konci 13. století byl hrad přestavěn na sídlo přemyslovských levobočků a v roce 1321 jej držel Štěpán z Tetína, který ho následně prodal císaři Karlu IV. Ten pak tetínské panství připojil k panství karlštejnskému. Během husitských válek byl hrad zničen. Židé se zde začali usazovat za dob panování Marie Terezie. Podle písemných záznamů víme, že v roce 1757 zde žila židovská rodina vinopalníka a obchodníka. Některé rodiny sem však údajně přišly již o něco dříve. Tetín židovské obyvatelstvo lákal výhodnou pozicí blízko Berouna, do kterého se mohli dojít za několik minut, přes den se věnovat obchodování a na noc zase odejít domů, jak nařizoval zákon. Kolem roku 1880 v Tetíně žilo osmnáct židovských rodin, což byla necelá tři procenta všech obyvatel obce, a působil zde i rabín a učitel. Po vyhlášení zákonů císaře Františka Josefa I. se Židé začali přesouvat do měst a izraelská náboženská obec v Tetíně byla zrušena a přeložena do Berouna.

Židovská synagoga (od roku 1833), která stávala v příjezdové ulici od Berouna. V roce 1875 byla jako modlitebna zrušena a prodána tehdejšímu majiteli zámku J. Vojáčkovi. Ten ji používal jako sýpku, později jako skladiště hospodářského nářadí. V roce 1974 byla budova prodána a stojí zde místo ní rodinný dům čp. 254

Tetín

Židovské obyvatelstvo odsud začalo postupně odcházet a v roce 1925 se zde nacházeli již jen dva Židé z celkového počtu 1185 obyvatel.

Židovská čtvrť V první polovině 19. století zde byla čtvrť, kterou tvořilo šest sousedících domů se židovskými obyvateli. Domy stály severozápadně od návsi vedoucí k Berounu, v dnešní Župní ulici. Pět domů patřilo statkáři Vojáčkovi a jeden dům domkářce Vojáčkové, přičemž židovské rodiny zde byly pouze v nájmu. Po roce 1840 byla mezi těmito domy vystavěna synagoga. Další dva domy s židovskými nájemníky byly na jižní straně návsi a zbylé čtyři na severní straně.

Modlitebna a synagoga Židovská modlitebna se pravděpodobně nacházela na parcele č. 9, čp. 2, na zahradním pozemku. V matrikách není nikde uvedeno číslo popisné synagogy, proto nelze budovu přesněji identifikovat. Víme jen, že to byla dřevěná stavba, která v polovině 19. století sloužila jako židovský obecní dům, kde byla i škola a rituální lázeň mikve. Je možné, že buď na témže místě, nebo mezi na parcelami č. 8, čp. 41, a č. 9, čp.2, byla poté postavena i budova poslední synagogy. Přesné umístění bohužel nevíme, s největší pravděpodobností se však nacházela na jižní straně Župní ulice. V těchto místech se mohl nacházet i židovský hřbitov. Po časech největšího židovského osídlení Tetína, tedy po polovině 19. století, do zdejší synagogy ještě několik let jezdil rabín konat bohoslužby, sice již ne každou sobotu, ale alespoň na významné svátky. To však postupně ustávalo, neboť v Berouně se bohoslužby konaly pravidelně.

Berounsko a jeho Židé

Tetín

Židovské obyvatelstvo odsud začalo postupně odcházet a v roce 1925 se zde nacházeli již jen dva Židé z celkového počtu 1185 obyvatel.

Tetín

Berounsko a jeho Židé

Kolonial rodiny Justicovy

Tetín

Berounsko a jeho Židé

Kolonial rodiny Justicovy

Berounsko a jeho Židé

Synagoga sloužila svému účelu do roku 1848 a jednalo se o nejstarší synagogu na Berounsku. Nevyužitou budovu se představenstvo židovské náboženské obce v Berouně rozhodlo v roce 1873 nabídnout k prodeji, nicméně se nepřihlásili žádní zájemci. V roce 1893 si ji pronajal statkář a poslanec zemského sněmu Jan Vojáček, který ji připojil ke svému statku a zřídil si v ní sklad hospodářského náčiní a veškerý původní vnitřní inventář přesunul do berounské synagogy. Vojáček v té době kromě synagogy koupil i obecní dům, ve kterém nechal dožít starou židovskou vdovu. V roce 1921 chtěla budovu koupit Církev československá, která se rozrůstala a získala mnoho členů. V témže roce bylo v Tetíně 168 jejích příslušníků. Představitelé Církve československé chtěli synagogu upravit na modlitebnu, nicméně ke koupi nakonec z neznámých důvodů nedošlo. Nejspíše se však rozhodli pro jinou budovu. Synagoga tedy zůstala i nadále skladištěm, po roce 1945 pro potřeby JZD a místního národního výboru. Nicméně postupem času chátrala a nakonec byla zbourána. Místo, kde synagoga stála, však bylo lukrativní, takže si ho v roce 1980 koupili bratři Tenkrátovi, kteří odstranili všechny její zbytky a postavili si zde dům, který má dnes číslo popisné 254 a nachází se v něm dvě bytové jednotky ve dvou patrech.

Oběti holocaustu z Tetína Fleischner Alfred / narozen 10. 11. 1921 / transport Y – číslo 441 (22. 2. 1942 Kladno » Terezín) / transport Dm – číslo 2706 (6. 9. 1943 Terezín » Osvětim) / zahynul/poslední bydliště před deportací: Tetín / registrace v Protektorátu: Beroun Fleischner Ervín / narozen 4. 9. 1882 / transport Y – číslo 450 (22. 2. 1942 Kladno » Terezín) / transport Dm – číslo 2823 (6. 9. 1943 Terezín » Osvětim) / zahynul/poslední bydliště před deportací: Tetín / registrace v Protektorátu: Beroun Fleischnerová Helena / narozena 17. 8. 1896 / transport Y – číslo 444 (22. 2. 1942 Kladno » Terezín) / transport Dm – číslo 2822 (6. 9. 1943 Terezín » Osvětim) / zahynula/poslední bydliště před deportací: Tetín / registrace v Protektorátu: Beroun Justitz Rudolf / narozen 5. 9. 1886 / transport Y – číslo 452 (22. 2. 1942 Kladno » Terezín) / transport Ax – číslo 584 (9. 5. 1942 Terezín » Sobibór, Ossowa) / zahynul/poslední bydliště před deportací: Tetín / registrace v Protektorátu: Beroun Justitzová Ida / narozena 28. 8. 1890 / transport Y – číslo 451 (22. 2. 1942 Kladno » Terezín) / transport Ax – číslo 585 (9. 5. 1942 Terezín » Sobibór, Ossowa) zahynula / poslední bydliště před deportací: Tetín / registrace v Protektorátu: Beroun

Tetín

Berounsko a jeho Židé

Tetín