Issuu

Z kopce do kopce Kateล ina Dubskรก

JOTA / 2018

Když jsem po čtyřletém autorském trápení konečně odeslala dokončený román netrpělivému vydavateli, po tom posledním pohybu ukazováčku na klávesnici, kdy se kniha konečně vydala na cestu éterem, jsem pocítila jen nesmírnou úlevu. Ze srdce mi spadl obrovský kámen, který jsem před sebou valila jako pověstný Sysifos a neustále bojovala s chutí ten kámen pustit, nechat ho odkutálet dolů do údolí a najít si nějaký lehčí, který mě nebude pronásledovat jako temná noční můra. Najednou jsem měla spoustu času, kolem vonělo další jaro a začínal další zahradníkův rok. A tak jsem první týdny pobíhala kolem hospodářství a uklízela, okopávala, sázela, stěhovala slepice, pomáhala rodit kůzlata a chytala zaběhnuté psy. Jenže najednou mne začínaly svrbět prsty, a tak se mi moc hodilo, když se ozvala kamarádka, jestli bych jí nenapsala fejeton do časopisu, jehož další číslo má být o zvířatech. Během dvou hodin jsem s velkou radostí napsala fejeton s názvem „Já a moje kozy“ 5

a po dlouhé době se u psaní smála, protože právě odevzdaná kniha Dcery, která se už octla v počítači mojí redaktorky, mne přiváděla spíše k pochopitelnému pláči. A pak mi začaly ve schránce přistávat maily od čtenářů, kteří mi popisovali, jak si ten můj fejeton četli v autobuse a měli problém, protože se řehtali příliš nahlas. Jednoho dne se u nás zastavila moje oblíbená knihkupkyně Marcelka s dotazem, proč vlastně nenapíšu knihu o svých zvířatech, protože pokaždé, když dám další příběh ze života chovatele začátečníka na svůj blog, těší se, jak se u čtení od srdce zasměje. A jako zkušená knihkupkyně ví, že lidé se stále shánějí po něčem, u čeho by mohli zapomenout na příliš komplikovaný svět za dveřmi a jen se uvolněně smát. „Ale to je přece nesmysl, takových knih, kdy se autor někam odstěhuje a popisuje vtipné historky z venkova, už přece vyšlo,“ namítla jsem jako už po několikáté. Asi proto, že jednou z mých nejoblíbenějších knih je Vejce a já, o které si skutečně myslím, že vtipnější knihu na podobné téma stejně nikdo nikdy nenapsal a ani už nenapíše. A raději jsem napsala povídkovou knihu Malé zázraky. Kniha číslo tři už byla na pultech knihkupectví a mně se začalo zase stýskat po psaní. Prostě mne svrběly prsty a poloha s hlavou dole u země při sázení všeho nebo pletí nezničitelného plevele mne nějak přestala naplňovat. Když přišla další odezva nadšené čtenářky, která po dlouhé době narazila na zmíněný fejeton, řekla jsem si: „A proč vlastně ne?“ Tuhle knihu jsem napsala i pro sebe. Asi proto, že jsem se v té době pracně vyrovnávala s poněkud složitější životní situací. Opravdu jsem se potřebovala zasmát a znovu si připomenout, proč se ze mne vlastně stal obyvatel domu na kopci na samotě u lesa. U toho častého smíchu mi konečně docházela odpověď na otázku, za ta léta často kladenou: „Proč se nám to proboha všechno děje?“ „Abys měla jednoho dne o čem psát,“ najednou odpověděla nějakou dobu zanedbávaná Múza. 6

PS.: Nejzábavnější na všem je, že jednotlivé kapitoly nelze nikdy definitivně uzavřít, protože se pořád vyvíjejí, jak se na našem dvoře i v přilehlých šopách pořád něco děje, a píšou se tak nějak samy od sebe…

Dům na kopci „Tož pote, však už sme skoro tady! Toto já sem vyšla denně tak pětkrát!“ volá na nás stará paní, se kterou jsme se sešli dole ve vesnici pod kopcem a původně na ni brali ohledy s dotazy, jestli nejdeme moc rychle. Tak zvláštně se po nás podívala, pak nabrala tempo a zmizela nám za nejbližší zatáčkou polní cesty mezi loukami a remízky s bílými květy trnek. My v tom prvním jarním vedru lapáme po dechu a nevěřícně zíráme, jak jí to šlape cestou do kopce. Na jejím konci čeká dům, o který máme zájem. Rozhodli jsme se totiž pořídit si chalupu právě tady, v Bílých Karpatech. Kam jsem přijela asi před patnácti lety na dovolenou a od té doby kroutím hlavou nad nádhernými výhledy a podivně magickou krásou všech těch místních oblin a zákoutí. „Tak tady bych fakt chtěla bydlet,“ řekla jsem tehdy zcela neplánovaně, protože tam, kde jsem bydlela dosud, se mi bydlelo dobře a opravdu jsem neviděla žádný důvod, proč se 9

stěhovat. Jenže celoživotně trpím na výhledy a kdysi dávno jsem vyváděla z míry všechny realitní agenty, kteří mi chtěli prodat dům a jediné zadání, které ode mne dostali, znělo: „Musí tam být krásný výhled!“ „A jak ten dům bude vypadat, to vás nezajímá? A kolik bude stát taky ne?“ zírali na mne nechápavě. „Hm, ani ne, dům se dá přestavět vždycky, ale co uvidíte každý den z okna nebo balkónu, s tím nic neuděláte,“ odvětila jsem a v duchu se bavila. A tak mi nabízeli různé krásné výhledy. Do sousedního domu, jehož majitel (jinak architekt) zřejmě trpěl zálibou v egyptských hrobkách, na zcela normální ulici, na obchodní centrum či na liduprázdná pole bez jediného záhybu. Nakonec se jeden strefil, dovedl mne k domu s výhledem na polovinu Brna a já řekla: „To je ono!“ Kupodivu i ten dům byl hezký a za rozumnou cenu, ale mně to bylo jedno, protože stejně sdílím mánii mé maminky, která si pravidelně spravovala náladu tím, že přes noc přestavěla celý byt, takže člověk nikdy nevěděl, do jakého interiéru se vzbudí. Jenže člověk si má hodně rozmyslet, co si přeje, protože najednou skončí udýchaný v půli kopce vedle nového muže, který bydlí na Slovácku a se kterým je tak dobře, že se rozhodne pořídit si nějaký záchytný bod, kde by s ním mohl být ještě častěji a intenzivně. A tak jsme začali hledat chalupu právě v těch místech, kde se mi tak líbilo. Jejich další výhodou je málo turistů a krásný výhled, kam se podíváš. Jednou z nevýhod ovšem bylo, že přestože kolem zuřila realitní krize a ceny prodávaných nemovitostí všude jinde klesaly a klesaly, zrovna tady naopak záhadně rostly. Zřejmě nás bylo víc, kteří propadli kouzlu tohoto kraje ještě před bestsellerem o žítkovských bohyních, který bohužel těch turistů přitáhl neúrekom, a tak se sebezbořenější kozí chlívek prodával hodně draho a okamžitě mizel z trhu i přes zcela přemrštěné ceny. 10

Ale stejně jsme se pokaždé rozhodli nějakou chalupu koupit, protože měla krásný výhled, jenže majitel se pokaždé rozhodl na poslední chvíli neprodat, protože si uvědomil, že se mu ji vlastně prodat nechce a jeho dědeček by se zcela určitě obracel v hrobě, kdyby se vzdal tohoto rodinného stříbra. Nebo jsme při bližším zkoumání zjistili, že chybí příjezdová cesta a k nemovitosti se lze dostat jen po cizích loukách, takže se taky může stát, že si to majitel těch luk jednoho dne rozmyslí, přestane se s námi kamarádit a budeme si muset pořídit vrtulník. Což se mimochodem rok poté, co jsem si kup s těžkým srdcem rozmyslela, stalo a na místě původní cesty nyní zejí velké příkopy napříč. „Tak já nevím, buď tady nic kupovat nemáme, nebo na nás ten pravý dům teprve čeká… To je určitě nějaký znamení,“ řekla jsem zklamaně, když si další majitel rozmyslel už téměř smluvený prodej, protože se mu nakonec podařilo sehnat peníze na nový traktor, kvůli kterému chtěl původně prodávat, jinde, a tak neměl důvod v nabídce dál pokračovat. „To není žádné znamení, to je prostě Slovácko!“ pravil můj vlastní Moravský Slovák a raději odvedl řeč jinam. Tehdy jsem opravdu ještě nechápala, jak to vlastně myslí. Ale nakonec muž mého tehdejšího života jednoho dne potkal kamaráda, jinak realitního agenta, a ten mu ukázal obrázky domu, který ještě nebyl ani v nabídce, a slíbil, že ho do té nabídky umístí, až se na dům podíváme my. Dům nic moc, ale místo, kde stál, bylo splněním mých nejbujnějších představ. „Šmarjá, to je fakt krásný místo, dům je teda hroznej, ale dá se určitě upravit a v nejhorším zbourat. Jestli za humny nestojí cementárna, hypermarket nebo vepřín a fotky nelžou, tak to berem!“ zařvala jsem do telefonu, když jsem otevřela fotky na internetu. „Počkaj, neukvapuj sa,“ jako vždy krotil Jura mé přílišné nadšení, „kdo ví, co je tam za problém.“ 11

„No dobře, stejně to musíme samozřejmě vidět, ale přece víš, že tady se nesmíš rozmýšlet dlouho. Domluvme se, že jestli bude cena odpovídat tomu, co tuším, rovnou to vemem, nebo nám to zase někdo vyfoukne, jo?“ Dostalo se mi pesimistického bručení, protože už tolikrát jsem byla nadšená a přesvědčená a ono to mělo vždy nějaký háček. Ale nakonec i bručoun uznal, že skutečně není radno se příliš dlouho rozhodovat. A tak stojíme mezi lukami plnými jarního kvítí, díváme se celí zpocení na kopečky utěšeně se rozvalující před našimi okouzlenými zraky a paní Hodulíková už dávno pobíhá po dvoře nahoře. Ten je sice rozlehlý, ale poněkud připomíná sběrný dvůr, dům je tzv. šumperák s plochou střechou, vůbec se sem nehodí a dnes by ho rozhodně nepovolili, ale to místo, to místo… Fotky nelhaly. Obliny okolních kopečků se skládají v prstenec vedoucí až do Beskyd na jedné straně, k Mikulčinu vrchu a Javořině na straně druhé a z údolí vykukuje ukrytá skládačka vesnic. V dálce se dá tušit Uherský Brod a za úzkým lesíkem na protějším kopci se bělá zámek. Krajina otevřená loukám a lesům, s bílými tečkami pasoucích se krav na protějším svahu, je tichá a jen šeptající v květnovém žhavém odpoledni. „Tož konečně ste tady,“ povídá paní Hodulíková a vede nás kolem stodoly a nepřeberného množství šop v různém stádiu rozkladu. „Podíváme sa po domě a pak vám ukážu, kam až sahajú pozemky.“ „Mně je dům vlastně jedno, půjdu se podívat kolem, jo?“ pošeptám Jurovi a projdu dvorem do přilehlého sadu. Ten se po mně podívá, odevzdaně povzdychne a vyšplhá se z posledních sil po vnějším schodišti do domu za paní Hodulíkovou, které se konečně podařilo odemknout zrezavělý zámek. Rozpálenou tvář mi pohladí chládek znásobený desítkami vysokých stromů nad zelenou trávou, do které bych si nejraději lehla. Nechce se mi opustit chladivý zelený klid šumějícího sadu, ale 12

nakonec obejdu dům na louku, která se kolébá v mírném větříku, a po pár krocích se dívám do očí ležící srně. Z přerostlé trávy jí vykukuje jen hlava a v tlamě se jí pomalu houpá stéblo. Klidně mne pozoruje a já mám dojem, že mi právě nevzrušeně sdělila: „Nic se nerozmýšlej a kup to.“ Pak se zahledí někam za mou hlavu a dál rozvážně žvýká. Mezitím ze dvora vychází paní Hodulíková s Jurou a míříme se podívat, kde končí těch několik hektarů, které k domu patří. Procházíme kolem hučícího včelína a stoupáme dál, k loukám nad domem, které na samém vrcholu mírného svahu nad námi usekává hluboký les táhnoucí se až k dalším lesům na okolních kopcích. „Jirko?!“ šeptám, on se ohlédne a já poprvé vidím pro něj zcela neobvyklý nadšený výraz. Beze slova pokývá hlavou a já mu stejně nadšeně tiše odpovídám. Paní Hodulíková je zase několik kroků před námi, a když se ohlédne, udiveně zůstane stát. „Promiňte, my bychom si potřebovali něco říct, my vás doběhneme, jo?“ Nechápavě pokrčí rameny a jde dál. Viditelně jí v jejím současném bydlišti, seniorském penzionu v nedalekém městečku, kam se museli odstěhovat kvůli vážné nemoci jejího manžela, chybí pohyb a asi i vzduch, který dýchala celý svůj dlouhý život. Obhlíží si s vážným výrazem bílé koláče bezových květů, které voní až k nám, a já jen řeknu: „Tak co? Berem!?“ „Jo, není na co čekat!“ odpovídá mi ten, který je tu většinou od toho, aby mne krotil v přílišném rozmachu. „Aby nám to zase nekdo nevyfúknul, to by mňa opravdu mrzelo. Vidělas tu srnu, kolik jich asi tady bude…“ zasní se. „Paní Hodulíková!“ doběhneme postavičku, která mizí v dalším remízku a vytahuje z kapsy pytlík na voňavý bez. „My jsme se už rozhodli, my to berem!“ „Cože, tak rychlo?“ nechápe a dívá se na nás poněkud nedůvěřivě. „To sa ani nebudete rozmýšlat? Přeca enom, je to hodně peněz a ani pořádná cesta tu néni…“ 13

„Nene, my to víme jistě,“ řeknu rozhodně a znovu se rozhlédnu. Do obličeje mi foukne větřík pronikavou vůni bezu, kolem proletí včela, já před sebou vidím ráj a někde uvnitř konečně cítím klid ze správného rozhodnutí. A tak jsme si plácli. Když mi druhý den u snídaně můj budoucí muž nadšeně vykládá o tom, co všechno na kopci pořídí a zařídí, chvíli ho nevěřícně pozoruju a ani mě neudiví, když navrhne, že se na dům pojedeme ještě jednou podívat, jestli se nám jenom nezdál. On, který se nejraději pohybuje pouze za volantem, nedočkavě vyběhne kopec a nadšeně, tedy až se dokáže po tom u něj nečekaném výkonu narovnat a popadnout dech, zvolá: „Pořád je to tu krásné! To sme udělali dobře!“ a pak si všimne auta zaparkovaného před vraty. Za domem je totiž rušno. Dva mladí muži právě vynášejí ze včelína na louce cosi těžkého a zabaleného v plachtě. Jak si nás všimnou, znejistí a chvíli přemýšlí, jestli se s tím objemným zavazadlem nemají raději vrátit zpátky do úkrytu. Nakonec balík postaví do trávy a vydají se neochotně k nám. „Hledáte neco?“ zeptá se nedůvěřivě ten starší. „Ale ne, promiňte, my jsme tady včera byli s paní Hodulíkovou a budeme to tady kupovat.“ Tázajícímu se zjevně uleví a kývne. „Tož to ja… No, je to tu sice krásné, ale práca, samá práca a v zimě, darmo mluvit…“ zavrtí hlavou nad naší naivitou a pak se raději zarazí, protože jeho druh v přenášení balíku na něj výstražně zasyčí a on si zřejmě uvědomí, že kupce, který ještě nepodepsal smlouvu, není radno děsit. „Nenechte sa rušit, my si to tady jen obejdem. Nevadí, když zajdem do sadu?“ zeptá se Jiří. „Nevadí, to víte, že nevadí, šak běžte… A ať sa vám tu daří!“ kývají mohutně hlavami, celí rádi, že konečně zmizíme na druhou stranu a budou se moci vrátit k balíku. Když jsme se posadili do trávy, Jiří se uchechtl. „Víš, co to tam stěhovali?“ „Nee, ty jo?“ nechápala jsem jeho jasnozřivost. 14

„To je přece jasné, proč myslíš, že sa tak lekli… Pálenicu přece. To je vidět, co je tady nejcennější a co sa první stěhuje. To je dobrý nápad, schovat ju do včelína, tam ti policajt ani nevleze.“ A pak se spokojeně rozhlédne po šumícím sadě a zasněně praví: „Ale že těch trnek tady je…Tady bude dobrá slivovica.“ Asi na potvrzení jeho slov prásknou dveře od auta a to se tiše rozjede do údolí. Tušení ráje a zaslouženého klidu, kterého si konečně budeme alespoň o víkendech užívat, mě vůbec nepřipravilo na to, že z víkendů na kopci a o samotě se stane zbytek života. Ve kterém nám nezbyde než uklidit neuvěřitelné množství pozůstatků po bývalých majitelích, přestavět dům, upravit cestu a hlavně dojít k životním rozhodnutím, která znamenala zpřetrhání řady vláken ze životů minulých. Ale dům na kopci se stal magnetem, který mne místy až nemilosrdně přiměl začít žít svůj život znovu a hlavně úplně jinak. Až jsem jednoho dne otevřela ráno okno, nadechla se vůně podzimu, znovu pocítila nad krajinou, která se přede mnou otevírala, plná ranních mlh a kulaté zralosti, tu tichou radost, co se ve mně ozývala pokaždé, když jsem si uvědomila, že jsem konečně tam, kde mám být.