42 Ten okam ik TEREZA BRDEČKOVÁ
Pád z nebe JI Í MENZEL 43
Pád z nebe
Jiří Menzel
Fotografii vlevo režiséra Jiřího Menzela v obklíčení pořídil jistý Jan Kociš v prvních okupačních dnech a později mu ji poslal. Jiří Menzel ověnčený Oscarem, v létě ’68 navíc proslavený jako Arnoštek ze svého vančurovského filmu Rozmarné léto, byl tehdy na vrcholu slávy i kariéry. S okupanty se bavit nehodlal, ovšem samopal je samopal – obrazně i přeneseně. Jeho filmová kariéra díky okupaci na nějakou dobu skončila. V ten okamžik to nevěděl a při rekonstrukci fotografie zase nevěděl nikdo z nás, že ho dva dny poté odvezou s těžkým zápalem mozkových blan do nemocnice. Rozhovor s ním jsme natočit nestihli. Zbyla jen jeho krátká výpověď během natáčení rekonstrukce, kterou si ještě užil s velkým nadšením. Vpravo je fotografie z rekonstrukce „toho okamžiku“ v roce 2018.
42 Ten okam ik TEREZA BRDEČKOVÁ
Pád z nebe JI Í MENZEL 43
Pád z nebe
Jiří Menzel
Fotografii vlevo režiséra Jiřího Menzela v obklíčení pořídil jistý Jan Kociš v prvních okupačních dnech a později mu ji poslal. Jiří Menzel ověnčený Oscarem, v létě ’68 navíc proslavený jako Arnoštek ze svého vančurovského filmu Rozmarné léto, byl tehdy na vrcholu slávy i kariéry. S okupanty se bavit nehodlal, ovšem samopal je samopal – obrazně i přeneseně. Jeho filmová kariéra díky okupaci na nějakou dobu skončila. V ten okamžik to nevěděl a při rekonstrukci fotografie zase nevěděl nikdo z nás, že ho dva dny poté odvezou s těžkým zápalem mozkových blan do nemocnice. Rozhovor s ním jsme natočit nestihli. Zbyla jen jeho krátká výpověď během natáčení rekonstrukce, kterou si ještě užil s velkým nadšením. Vpravo je fotografie z rekonstrukce „toho okamžiku“ v roce 2018.
44 Ten okam ik TEREZA BRDEČKOVÁ
Pád z nebe JI Í MENZEL 45
… a po ní.
Jiří Menz el při natáčení pře okupací… d
Dvacátého srpna jsme nahrávali hudbu k mému filmu Zločin v šantánu a pak Jiří Šlitr povídá: „Co děláš večer?“ Já nic neměl, tak jsme šli na večeři do Vikárky s panem Trnkou a Šlitrovou dívkou a měli jsme se moc dobře. Trnka pak chtěl jít do baru, ale já jsem brzo odpadl a šel jsem domů. V noci mi volá kamarádka: „Jsou tady Rusové!“ A hned vykládala, abych se jel někam schovat, poněvadž signatáři výzvy Dva tisíce slov možná pojedou šupem na Sibiř, tak abych hlavně nezůstal doma. Sedl jsem do auta a projížděl Prahou, bylo to brzo ráno, ale ulice už byly plné lidí i tanků. Dojel jsem až před rozhlas, díval se, co se děje, a pak jsem skončil někde v Dejvicích. Myslím, že to bylo na druhý den, kdy jsem se rozhodl jet za panem Hrabalem do Libně, jenže on se ve stejnou chvíli rozhodl hledat mne u rodičů ve Strašnicích, takže jsme se minuli. Vracel jsem se z Libně tunelem do Revoluční ulice a hned za mostem stály sovětské hlídky. Já nevěděl, že mi zatím někdo zezadu přilepil na auto protiokupační plakát. Zastavili mě a chtěli mi prohledat auto.
Ve mně se všechno vzepřelo a protestoval jsem, že mě smí kontrolovat jen československá policie. Jel jsem dál a vojáci za mnou začali střílet do vzduchu. To jsem původně nevěděl a řekli mi to později. Rozjeli se za mnou, a když jsem dojel na náměstí Republiky, udělali přede mnou rojnici a to už bych musel někoho přejet, takže jsem zastavil. Pak mě vojáci obklopili, byli trošku zuřiví a já se v autě zamkl. Byli to přitom takoví chudáci, ti kluci, sami vyděšení, hubení. Já jsem hodnej člověk, ale tehdy jsem taky zuřil a nějak jsem se zasekl. Vojáci bouchali do kapoty. Kolem stáli lidi, já byl tenkrát trošku slavnej, takže volali: „Jirko, nedej se!“ Začalo to nabírat nepříjemný spád. Pak přišel důstojník, Tatar, měl trochu šikmé oči. Byl to rozumný člověk. Situace se dost vyostřila, mohlo se stát cokoliv. On mne slušně požádal, abych z toho auta vylezl a sundal si zezadu ten plakát. Věděl jsem, že se mi nechce na Sibiř, tak jsem pokorně plakát sundal. Napřed jsem ale řekl: „Sundejte si ho sami.“ Což oni ovšem nechtěli...
44 Ten okam ik TEREZA BRDEČKOVÁ
Pád z nebe JI Í MENZEL 45
… a po ní.
Jiří Menz el při natáčení pře okupací… d
Dvacátého srpna jsme nahrávali hudbu k mému filmu Zločin v šantánu a pak Jiří Šlitr povídá: „Co děláš večer?“ Já nic neměl, tak jsme šli na večeři do Vikárky s panem Trnkou a Šlitrovou dívkou a měli jsme se moc dobře. Trnka pak chtěl jít do baru, ale já jsem brzo odpadl a šel jsem domů. V noci mi volá kamarádka: „Jsou tady Rusové!“ A hned vykládala, abych se jel někam schovat, poněvadž signatáři výzvy Dva tisíce slov možná pojedou šupem na Sibiř, tak abych hlavně nezůstal doma. Sedl jsem do auta a projížděl Prahou, bylo to brzo ráno, ale ulice už byly plné lidí i tanků. Dojel jsem až před rozhlas, díval se, co se děje, a pak jsem skončil někde v Dejvicích. Myslím, že to bylo na druhý den, kdy jsem se rozhodl jet za panem Hrabalem do Libně, jenže on se ve stejnou chvíli rozhodl hledat mne u rodičů ve Strašnicích, takže jsme se minuli. Vracel jsem se z Libně tunelem do Revoluční ulice a hned za mostem stály sovětské hlídky. Já nevěděl, že mi zatím někdo zezadu přilepil na auto protiokupační plakát. Zastavili mě a chtěli mi prohledat auto.
Ve mně se všechno vzepřelo a protestoval jsem, že mě smí kontrolovat jen československá policie. Jel jsem dál a vojáci za mnou začali střílet do vzduchu. To jsem původně nevěděl a řekli mi to později. Rozjeli se za mnou, a když jsem dojel na náměstí Republiky, udělali přede mnou rojnici a to už bych musel někoho přejet, takže jsem zastavil. Pak mě vojáci obklopili, byli trošku zuřiví a já se v autě zamkl. Byli to přitom takoví chudáci, ti kluci, sami vyděšení, hubení. Já jsem hodnej člověk, ale tehdy jsem taky zuřil a nějak jsem se zasekl. Vojáci bouchali do kapoty. Kolem stáli lidi, já byl tenkrát trošku slavnej, takže volali: „Jirko, nedej se!“ Začalo to nabírat nepříjemný spád. Pak přišel důstojník, Tatar, měl trochu šikmé oči. Byl to rozumný člověk. Situace se dost vyostřila, mohlo se stát cokoliv. On mne slušně požádal, abych z toho auta vylezl a sundal si zezadu ten plakát. Věděl jsem, že se mi nechce na Sibiř, tak jsem pokorně plakát sundal. Napřed jsem ale řekl: „Sundejte si ho sami.“ Což oni ovšem nechtěli...
104 Můj osmašedesátý ZUZANA TRÁVNÍČKOVÁ
Šestadvacet let bylo i Robertu Riedlovi, který spolupracoval jako asistent kamery s Československou televizí a jednadvacátého srpna vyrazil do ulic Prahy s fotoaparátem a odhodláním všechno zachytit. Nedokázal si totiž představit, že by vojáci civilistům ublížili. Jeho soubor fotografií ze srpnových dní tvoří celkem 725 snímků. Vzpomíná na něj jeho syn Robert.
Nebát se ROBERT RIEDL 105
Nebát se
Robert Riedl
Můj otec měl v tu dobu za sebou ČVUT, obor slaboproudá elektronika, nějaký čas souběžně studoval i FAMU. S Československou televizí začal spolupracovat už na škole, kdy si přivydělával jako asistent kamery. Vždycky měl minimálně dva fotoaparáty, většinou kombinoval zrcadlovku a Leicu, projevoval zřetelné reportážní sklony. Vzpomínám si, že měl vždy v bytě fotokomoru, i na tu jeho velkou skříň plnou negativů i pozitivů. V dětství jsme spolu ve fotokomoře trávili hodiny, učil mě zakládat film, fotit i fotky vyvolávat. Jednadvacátého srpna procházel městem s Leicou a Zenitem na krku od letiště do centra a dokumentoval všechno, co viděl. Když fotil u Bílé labutě Na Poříčí, je na snímcích vidět, že na něj z kolony vojáků začal jeden přímo mířit samopalem – ať jej nefotí. Táta fotil dál, měl z toho momentu celkem pět fotek. Tou dobou ještě nevěděl, že jsou už zranění a mrtví. Protože byl jako dítě umístěn na Vojenskou školu Jana Žižky, odkud se mu v gymnaziálním věku podařilo až po velkých obtížích utéci, byl zvyklý vídat uniformy a zbraně, přítomnost vojáků ho tedy možná tolik nevyváděla z míry, prostě se nebál. Táta byl všestranně nadaný sportovec, milovník všeho umění, vášnivý čtenář, byl ale taky tvrdohlavý extrovert, šel si rád za svým. Jeho rodiče byli ve straně, babička učitelka, velká sportovkyně, cvičitelka, mistryně v biatlonu a děda chirurg, pozdější primář ve vojenské nemocnici v Klatovech. Můj děda z matčiny strany ale bojoval za války ve Francii a následně i v Anglii jako doktor u vojenského letectva, sám tatínek bolševikům nikdy nevěřil a vstoupit do strany ho nikdy nedonutili. Po srpnu se tátovi ještě podařilo odjet na rok do Mnichova, kde odborně pracoval u firmy Studer. Naučil se tam dobře německy, anglicky už uměl. Vrátil se za rok, zejména kvůli rodičům – a byl to citelný sestup ze životní i společenské úrovně, jakou v Německu zažil. Tátu hrozně bavila technika a další léta ho živil zvuk. Byl spolutvůrce unikátního systému dabingu, v době výstavby Kavčích hor se podílel na vybavování areálu zvukovým zařízením a následně pracoval v technickém rozvoji jako vedoucí zvukové laboratoře. Problémy začal mít až v osmdesátých letech, kdy mé matce emigrovala na Západ už druhá sestra a komunisté přestali otce pouštět na odborné semináře a profesní veletrhy do zahraničí. Až na konci osmdesátých let byl vyslán na dvě služební cesty do zahraničí – do Vietnamu a Nikaraguy –, kde televizní odborníci pomáhali s darovaným přenosovým vozem a budováním studia. Zemřel v roce 200 . Tátovy fotky ze srpna jsem poprvé viděl v době kolem revoluce, to mi bylo asi sedmnáct. Nadchly mě a mile mě překvapilo, co táta zvládl nafotit a jak.
104 Můj osmašedesátý ZUZANA TRÁVNÍČKOVÁ
Šestadvacet let bylo i Robertu Riedlovi, který spolupracoval jako asistent kamery s Československou televizí a jednadvacátého srpna vyrazil do ulic Prahy s fotoaparátem a odhodláním všechno zachytit. Nedokázal si totiž představit, že by vojáci civilistům ublížili. Jeho soubor fotografií ze srpnových dní tvoří celkem 725 snímků. Vzpomíná na něj jeho syn Robert.
Nebát se ROBERT RIEDL 105
Nebát se
Robert Riedl
Můj otec měl v tu dobu za sebou ČVUT, obor slaboproudá elektronika, nějaký čas souběžně studoval i FAMU. S Československou televizí začal spolupracovat už na škole, kdy si přivydělával jako asistent kamery. Vždycky měl minimálně dva fotoaparáty, většinou kombinoval zrcadlovku a Leicu, projevoval zřetelné reportážní sklony. Vzpomínám si, že měl vždy v bytě fotokomoru, i na tu jeho velkou skříň plnou negativů i pozitivů. V dětství jsme spolu ve fotokomoře trávili hodiny, učil mě zakládat film, fotit i fotky vyvolávat. Jednadvacátého srpna procházel městem s Leicou a Zenitem na krku od letiště do centra a dokumentoval všechno, co viděl. Když fotil u Bílé labutě Na Poříčí, je na snímcích vidět, že na něj z kolony vojáků začal jeden přímo mířit samopalem – ať jej nefotí. Táta fotil dál, měl z toho momentu celkem pět fotek. Tou dobou ještě nevěděl, že jsou už zranění a mrtví. Protože byl jako dítě umístěn na Vojenskou školu Jana Žižky, odkud se mu v gymnaziálním věku podařilo až po velkých obtížích utéci, byl zvyklý vídat uniformy a zbraně, přítomnost vojáků ho tedy možná tolik nevyváděla z míry, prostě se nebál. Táta byl všestranně nadaný sportovec, milovník všeho umění, vášnivý čtenář, byl ale taky tvrdohlavý extrovert, šel si rád za svým. Jeho rodiče byli ve straně, babička učitelka, velká sportovkyně, cvičitelka, mistryně v biatlonu a děda chirurg, pozdější primář ve vojenské nemocnici v Klatovech. Můj děda z matčiny strany ale bojoval za války ve Francii a následně i v Anglii jako doktor u vojenského letectva, sám tatínek bolševikům nikdy nevěřil a vstoupit do strany ho nikdy nedonutili. Po srpnu se tátovi ještě podařilo odjet na rok do Mnichova, kde odborně pracoval u firmy Studer. Naučil se tam dobře německy, anglicky už uměl. Vrátil se za rok, zejména kvůli rodičům – a byl to citelný sestup ze životní i společenské úrovně, jakou v Německu zažil. Tátu hrozně bavila technika a další léta ho živil zvuk. Byl spolutvůrce unikátního systému dabingu, v době výstavby Kavčích hor se podílel na vybavování areálu zvukovým zařízením a následně pracoval v technickém rozvoji jako vedoucí zvukové laboratoře. Problémy začal mít až v osmdesátých letech, kdy mé matce emigrovala na Západ už druhá sestra a komunisté přestali otce pouštět na odborné semináře a profesní veletrhy do zahraničí. Až na konci osmdesátých let byl vyslán na dvě služební cesty do zahraničí – do Vietnamu a Nikaraguy –, kde televizní odborníci pomáhali s darovaným přenosovým vozem a budováním studia. Zemřel v roce 200 . Tátovy fotky ze srpna jsem poprvé viděl v době kolem revoluce, to mi bylo asi sedmnáct. Nadchly mě a mile mě překvapilo, co táta zvládl nafotit a jak.
106 Můj osmašedesátý ZUZANA TRÁVNÍČKOVÁ
Nebát se ROBERT RIEDL 107
Táta doku mentoval všechno, c o viděl.
106 Můj osmašedesátý ZUZANA TRÁVNÍČKOVÁ
Nebát se ROBERT RIEDL 107
Táta doku mentoval všechno, c o viděl.
108 Můj osmašedesátý ZUZANA TRÁVNÍČKOVÁ
Nebát se ROBERT RIEDL 109
lné ěl zřete Táta m í sklony. žn reportá
108 Můj osmašedesátý ZUZANA TRÁVNÍČKOVÁ
Nebát se ROBERT RIEDL 109
lné ěl zřete Táta m í sklony. žn reportá
110 Můj osmašedesátý ZUZANA TRÁVNÍČKOVÁ
vídat zvyklý raně, l y b … zb my a unifor se nebál. ě prost
Nebát se ROBERT RIEDL 111
110 Můj osmašedesátý ZUZANA TRÁVNÍČKOVÁ
vídat zvyklý raně, l y b … zb my a unifor se nebál. ě prost
Nebát se ROBERT RIEDL 111