Na příkaz dámy
STEPHANIE LAURENSOVÁ
c
Na příkaz dámy
Český název: Na příkaz dámy Název anglického originálu: The Lady’s Command Autorka: Stephanie Laurensová Překlad: Petra Kudrnáčová První vydání: MIRA Books, 2016 Grafika obálky: Madgrafik Odpovědný redaktor: Ivana Čejková Jazyková korektura: Dana Wotřelová
© 2016 by Savdek Management Proprietary Limited © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa 2018 Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná. HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka. Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A. Všechna práva vyhrazena.
Sazba: Studio EDITIO Tisk: ABEDIK
ISBN: 978-83-276-2782-7
c
1. KAPITOLA
Duben 1824 Londýn zít si ženu svých snů kupodivu nebylo nijak V těžké. Ovšem vybudovat ideální manželství… to bude zřejmě obtížnější úkol. Declan Fergus Frobisher stál vedle lady Edwiny Frobisherové rozené Delbraithové – své novomanželky – a nechával bez povšimnutí mnohohlasý hovor vytvářený hloučkem hostů v salonu lady Montgomeryové. Štěbetání neustávalo, jako by ho vydávalo hejno skřehotajících racků. Živé diskuze ovšem tvořily hlavní program podobných večírků. V pestrobarevném kaleidoskopu jemného hedvábí a saténu, přepychových rób a černých fraků se členové nejvyšší společnosti přesouvali od jedné skupinky ke druhé v neustále se měnícím aranžmá. Velkou místnost ozařovalo několik lustrů, jejichž světlo se třpytilo na načesaných loknách, napomádovaných vlasech a na špercích zdobících hrdla, ušní lalůčky a zápěstí mnoha přítomných dam. „Edwino, drahoušku!“ oslovila dáma ozdobená leskem diamantů Declanovu nejdražší, která novou 5
příchozí přivítala se svým obvyklým oslnivým šarmem. Pohled dámy se ale již přesunul na něho a přejel ho odshora dolů a zase zpátky. Potom ho obdařila úsměvem – úsměvem dravce. „Musíš – prostě musíš – mi představit svého manžela,“ zapředla hlubokým hlasem. Declan pohlédl na Edwinu. Zajímalo ho, jak na zjevně vyzývavé chování oné dámy zareaguje. Manželka ho nezklamala. Spokojeně se usmála – jako kočka, která si pochutnala na misce smetany a očekává další dobrotu. Její výraz prozrazoval naprostou sebejistotou. Declan se pro sebe pousmál. Jako by to Edwina vycítila, pohladila ho pohledem modrých očí a velkomyslně pronesla: „Lady Cerise Mitchellová, můj manžel Declan Frobisher.“ Postřehl něžný, ale zřetelně majetnický tón ve slovech „můj manžel“, zdvořile se usmál, uchopil ruku, kterou mu podávala lady Cerise, a uklonil se. Zamumlala svůdné „Enchanté“, ale on už o ni ztratil zájem. Přestože přehlídce lidí, kteří se u nich zastavovali, aby s nimi prohodili pár slov, věnoval část své pozornosti a přímo odpovídal jen na otázky, které mu nepřipadaly příliš všetečné, kvůli rozhovoru s nimi nepřišel. Z druhé strany vedle Edwiny stála její matka Lucasta, vévodkyně vdova z Ridgware, krásná dáma urozeného vzezření. Za ní postávala Edwinina sestra lady Cassandra Elsburyová, o několik let starší než Edwina. Zbytek skupiny se skládal z několika dam a pánů, kteří si chtěli promluvit s vévodkyněmi a hlavně se dozvědět víc o neznámém džentlmenovi, 6
jenž získal ruku jedné z nejlepších partií. Declan se snažil, jak nejlépe uměl, plnit jejich očekávání vytvářením tajemné atmosféry. Ve skutečnosti na jeho původu však vůbec nic záhadného nebylo. Patřil do rodu s dlouhou historií – Frobisherovi válčili v alžbětinské době vedle Raleighe. Díky tomu jim nikdo nemohl upřít přístup do nejvyšších společenských vrstev. Přesto v minulých stoletích zvolili vlastní, ostatním těžko pochopitelný, možná poněkud výstřední způsob života a většinou se společenské smetánce zdaleka vyhýbali. Zatímco Raleigh bojoval především kvůli vlastní slávě a také pro dobro koruny, Frobisherovi se bitev účastnili neochotně a pouze na královský příkaz. Členové námořnické dynastie jen neradi riskovali životy a lodě. Válčili jen tehdy, když museli. Když je země potřebovala. Byli i u Trafalgaru, ale nespadali pod velení Nelsona. Jejich flotila se postarala o to, aby Francouzi nemohli uprchnout na sever, kde by se znovu zformovali. Declanův otec a strýcové na vlastních rychlých lodích poškodili a zajali mnoho francouzských fregat. Proto mělo jméno Frobisher dobrý zvuk. Vždy ho však obestíralo určité tajemství. Společnost řešila, čím se zabývají současní členové rodu. Jakým způsobem získávají majetek a rozšiřují ho. Frobisherovi se nikdy příliš nezajímali o půdu, dokonce ani o vlastní panství na severu poblíž Aberdeenu – hodně daleko od Londýna. Majetek rodiny z větší části plaval, což ve vyšší společnosti vyvolávalo otázku, zda jinak úctyhodná rodina nespadla 7
pod úroveň. Příslušníkům společenské smetánky nevadilo, když šlechta žila jinde než na svém panství, ale měli problém s majetkem tvořeným loďmi. Mnozí z přítomných navíc zaslechli zvěsti o posledních činech příslušníků tohoto rodu. Většina fám – o cestách do neznámých končin a velmi výnosném námořním obchodování – se zakládala na pravdě. A skutečnost byla dokonce ještě exotičtější. To vše samozřejmě vzbuzovalo velký zájem. Stěží skrývaná zvědavost zářila jasně i v očích hostů lady Montgomeryové. „Jak říkám, Frobishere,“ ozval se pan Fitzwilliam, „slyšel jsem, že někdo z vašich příbuzných nedávno přemluvil americké kolonisty k uzavření nové obchodní smlouvy. Čeho se to týkalo? Nebyl jste to vy?“ Jednalo se o Roberta, jednoho ze dvou Declanových starších bratrů, který disponoval největším diplomatickým nadáním. Smlouva, s níž Robert přijel z Georgie, měla pomoci rodině k ještě většímu bohatství a významně přispět do královské pokladny. Ale Declan se jen usmál a řekl: „Ne, to jsem nebyl já.“ Když Fitzwilliam trval na podrobnostech, dodal: „Ke mně se žádné takové zvěsti nedonesly.“ Nemusel spoléhat na zvěsti, protože znal fakta. Rozhodně nehodlal uspokojovat něčí zvědavost a vyprávět o rodinných obchodech. Toho večera se jeho zájem – jediný důvod, proč tam byl – týkal dámy, která stála po jeho boku. 8
Působila na něho přímo magneticky, zářila jako diamant, jiskřila a vábila – zkrátka ho fascinovala. Uchvacovala ho od zlatých kadeří po špičky líbezných nožek. Který muž s krví v žilách by odolal půvabnému vodopádu světlých loken, které rámovaly tvář ve tvaru srdce, jasně modrým očím, velkým a usazeným pod jemně vyklenutým hnědým obočím a dlouhými hnědými řasami, broskvově a smetanově zbarvené pokožce bez jediné chybičky s řádkou pih rozesetých přes nosík a rtům plným a růžovým, které volaly po polibku? Ústa stále v pohybu, obvykle zvednutá v úsměvu, odrážela její momentální náladu, zatímco živé, jasně modré oči byly branou k vnímavé a chytré mysli. Osůbka vedle něho byla ztělesněním bohyně krásy, logicky proto k sobě přitahovala veškerou jeho pozornost. Od prvního okamžiku, kdy na ni pohlédl, ho lákala – oslovovala dobrodruha v jádru jeho duše. Byli svoji jen tři týdny a pár dní. Když před rokem připlul z New Yorku do Londýna a zbýval mu měsíc do další cesty, zmožený nudou se podvolil žádosti starých přátel a doprovodil je na ples. Již nějakou dobu si uvědomoval bodavý, svíravý neklid. Zcela neočekávaně se mu na moři myšlenky stáčely k pohodlí domova a rodinného krbu. K manželství. K manželce. Hned na prvním plese minulého roku, v okamžiku, kdy mu zrak padl na Edwinu, věděl, koho si vezme. Hrdou dceru vévody, které bylo dvaadvacet let a která si za tři roky, během nichž se pohybovala ve 9
společnosti, získala pověst dívky, jež není snadnou kořistí. Naprosto cílevědomě ji začal získávat. Jiskra přeskočila při prvním doteku jejich prstů, při prvním pohledu z očí do očí. Dvořit se Edwině mu nečinilo nejmenší potíže. O několik měsíců později ji požádal o ruku a dočkal se kladné odpovědi. V jeho představách vše hladce směřovalo k příjemnému konvenčnímu manželství. Tři měsíce před svatbou se Lucasta s Edwinou vydaly zasněženou krajinou na návštěvu za jeho rodinou na panství ve skotském Banchory-Devenick. Když se o jejich výletu dozvěděl, původně předpokládal, že ho navrhla Lucasta. Později zjistil, že na něm trvala Edwina. Požadovala, aby se Frobisherovi ještě před svatbou seznámili s tajemstvím, které její rodina skrývala přes deset let. On, jeho rodiče a tři bratři naslouchali Lucastě velmi pozorně, když jim celou záležitost vysvětlovala. K velkému překvapení se dozvěděli, že její starší syn, osmý vévoda, si vzal život kvůli velkým dluhům a druhý syn, lord Julian Delbraith se nepohřešuje ani není mrtvý, jak všichni předpokládají, ale pod jménem Neville Roscoe působí jako londýnský král hazardu. Zpráva je překvapila, ale nešokovala, jak se zřejmě Edwina obávala. Ba právě naopak, v případném spojení s mužem Roscoeova kalibru – jeho mocí, autoritou a majetkem – spatřovali všichni výjimečnou příležitost a Declanův sňatek, který dosud považovali za velmi dobrý, okamžitě přehodnotili na neuvěřitelně výhodnou záležitost. 10