Pekelní andělé
Praha 2019
Přeložil: MARTIN NOVÝ
Leo Kessler: Pekelní andělé Vydání první Copyright © 1997 by Charles Whiting All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a. s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz, v roce 2019 jako svou 2319. publikaci Přeloženo z anglického originálu Hell’s Angels vydaného nakladatelstvím SEVERN HOUSE PUBLISHERS LTD, Velká Británie, v roce 1997 Český překlad © 2019 Martin Nový Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Daniela Čermáková Mapa Jiří Chodil Ilustrace na přebalu © 2019 Emil Křižka Přebal a vazba © 2019 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0920-0 BARONET Praha 2019
Leo Kessler
Pekelní andělé Sedmá část z cyklu De Vere Smith
První část
1
Majoru McIntyreovi se napjaly svaly ve tváři, jeho prsty pevněji sevřely pažbu pistole. Hraběnka vyšla z úkrytu, zřetelně slyšel její opatrné kroky. Venku panovalo naprosté ticho, Kolín spal. Na Rýnu, tiše tekoucím pár set metrů od britského velitelství okupačních sil, zakotvila na noc řada říčních prámů. Přikrývala je hustá mlha, která ležela nad celou širokou vodní cestou, spojující Německo se Severním mořem. McIntyre krátce mrkl na zeleně zářící ciferník svých hodinek. Bylo něco po půlnoci. Očividně příhodná doba na to, co se chystá udělat, pomyslel si a vzápětí naštvaně zkřivil rty. Ale co vlastně? „Scheisse!“ slyšel její polohlasné zaklení, když o něco ve tmě zakopla. To rozhodně nebylo slovo hodné dámy s modrou krví. Důstojník, který ji před čtyřmi hodinami sem na velitelství přivedl, by se asi podivil, kdyby ji slyšel takhle mluvit. Kdyby – protože tomu teď asi bylo všechno jedno. Nejspíš ležel v posteli a spal jako dřevo, opilý nebo zdrogovaný, možná obojí. McIntyre totiž věděl, že hraběnku přezdívali Sněhurka pro její závislost na kokainu, kterému propadla ve svých osmnácti. Nebýt toho, asi by se k téhle potenciálně nebezpečné akci sotva nechala přemluvit. McIntyre zaregistroval, že se zastavila. Jako by na9
šla, co na britském velitelství hledala. Major usoudil, že je čas zasáhnout a zjistit, pro co si přišla. Hodlal Sněhurku chytit přímo při činu. Navzdory své hřmotné postavě téměř neslyšně vykročil vpřed, ruku na pažbě pistole a ve tváři tvrdě nehybný, jako do žuly vytesaný výraz. Od řeky, zahalené těžkou mlhou, dolehlo táhlé zatroubení lodní sirény, které znělo jako nářek nějakého ztraceného mořského tvora. Majorovi zničehonic přeběhl mráz po zádech. Rázem se mu tím připomněla válka, ono napětí a strach v zemi nikoho, když za svitu hvězd vyrazili na riskantní lov zajatců. Tiše našlapoval a snažil se rozpoznat původ podivného cvakání, přicházejícího z místa, kde se hraběnka zastavila. Přitiskl se ke stěně a vyhlédl za roh do chodby. Uviděl siluetu postavy, která se skláněla nad deskou psacího stolu, osvětlenou podlouhlou lampou. Rázem pochopil, že cvakání patří závěrce malého aparátu, s nímž agentka cosi fotografuje, patrně dokumenty. Udělal pár neslyšných kroků a znovu se zastavil. Cítil, jak mu prsty na pažbě začínají vlhnout potem. Krásná německá šlechtična byla plně soustředěná na svůj úkol, ani si nepřipustila, že ji sledují jiné oči. Blonďaté vlasy jí vlnitě splývaly kolem obličeje, před nímž držela fotoaparát. Opět stiskla spoušť a přesunula objektiv nad další část velkého kusu papíru, rozloženého na stole. McIntyre natáhl krk a zamžoural na něj ve snaze zjistit, co na něm je. Byla to mapa, na tu dálku ale nemohl určit čeho. Nadechl se a odkašlal si, hra na schovávanou skončila. „Dobrý večer, hraběnko,“ řekl německy, jak nejlépe uměl, „copak tu děláte?“ Trhla sebou, vytřeštila na obrovitého Kanaďana ve zmačkané uniformě zelené oči a naprázdno polkla. 10
Všimla si pistole, kterou pevně svíral, a polekaně zakoktala: „Já… já… já jsem se tu ztratila.“ „Jistě,“ ušklíbl se McIntyre, „a ten fotoaparát, co držíte v ruce, jste náhodou našla, že?“ Probodával ji výhrůžně přimhouřenýma očima a snažil se z její hezké tváře vyčíst, co se jí honí hlavou. Ale neviděl nic kromě strachu a překvapení. Popošel vpřed, hlaveň pistole stále namířenou na zkoprnělou hraběnku. Přiblížil se ke stolu natolik, aby byl schopen určit, jakou mapu krásná agentka vlastně fotografovala. TAJNÉ. POUZE PRO ČLENY ŠTÁBU stálo na horním okraji. Několikrát přejel zrakem po mapě, která znázorňovala levý břeh Rýna s červeně, zeleně a modře vyznačenými trasami, vedoucími do Belgie a Francie. Hraběnka pochopila, že s dalšími hloupými výmluvami neuspěje. „Udělám všechno, co řeknete,“ vyhrkla zoufale. A na důkaz toho si špičkou jazyka olízla horní ret. „Všechno! Jen mě neprozraďte!“ McIntyre se pohrdavě uchechtl. „Mám dojem, že pro dnešek jste udělala až dost, hraběnko. Ten mladý kapitán si s vámi asi moc neužil. Vyřídila jste ho dřív, než došlo na věc.“ Znovu se hrdelně zasmál a zkřivil přitom cynicky rty. „Je to ještě kluk, nic nevydrží,“ bránila se hraběnka. „Ale vy jste jinačí chlap, mám pravdu?“ dodala po chvilce nejistě, načež si začala pomalu vyhrnovat nahoru své dlouhé večerní šaty. Odhalila nohy až k černým hedvábným podvazkům a ke žlutě ochmýřenému rozkroku. To, že jej nezakrývaly žádné kalhotky, mělo zjevně na McIntyrea zapůsobit. „Jsem celá vaše,“ sáhla si vyzývavě mezi stehna v naději, že si tím koupí svobodu. Kanaďan si posměšně odfrkl. „Ne, má drahá, nerad bych od vás něco ošklivého chytil,“ opáčil drsně. Vzá11
pětí přešel do angličtiny, protože němčina ho už poněkud unavovala. Věděl, že zhýralá německá šlechtična jeho jazyk bez potíží ovládá. „Fajn, a teď k věci, hraběnko. Pro koho pracujete a proč jste fotografovala zrovna tuhle mapu?“ Hraběnka rychle spustila vyhrnuté šaty zase dolů, jako by ji látka pálila v prstech. Na chvíli odhalené půvaby a vilný úsměv nahradila zlost. „Nic vám neřeknu, i kdybyste mě mučil!“ odsekla vzpurně. McIntyre pozvedl koutek úst. „Jste si jistá?“ „Naprosto!“ Vtom na její tváři tvrdě přistála majorova dlaň. Zavrávorala a bolestivě vykřikla. „Ty jeden parchante, co to děláš?“ „Ano, jsem děsný parchant,“ přitakal nevzrušeně McIntyre. „A bude hůř, jestli hned nezačnete mluvit.“ Hraběnka několikrát zamrkala, jako by chtěla zabránit, aby jí do očí vyhrkly slzy. Poté odbojně vyšpulila rty, pohodila hlavou a v teatrálně nepoddajném gestu odvětila: „Tak ať, ze mě nic nedostanete, majore McIntyre!“ Kanaďan povytáhl obočí. „Ale, tak vy znáte mé jméno?“ odfoukl překvapeně. „Vidíte, přece jen jste mi něco prozradila, hraběnko.“ „Jak to?“ zamračila se. „Jen hrstka lidí v tomhle štábu ví, kdo jsem a co přesně dělám. To znamená, že někdo z nich vám o mně pověděl.“ Zvedl k ní ruku, nahmátl bradavku levého ňadra, rýsující se pod látkou šatů, a otočil jí jako vypínačem. Hraběnka vyjekla bolestí. „Kdopak to byl?“ zeptal se výhrůžně. „Nic neřeknu,“ zajíkala se bolestí mučená agentka. McIntyre předstíral lítostivý povzdech. „Opravdu? Tak to asi budeme muset zkusit jinak, milá dámo. Ví12
te, máme tady na štábu pár indických vojáků. Co jsou tu, ani jediná žena o ně nezavadila pohledem. Vy Němky je totiž nemáte rády. Dokážete si představit, co by se dělo, kdybych jim teď nějakou ženskou přivedl? Jakoukoli ženskou?“ Chvíli nechal svá slova působit a pak dodal: „Bohužel vinou nedostupnosti žen si tihle vojáci vypěstovali poněkud nepřístojné sexuální návyky. Takové, jaké mají obvykle chlapi ve vězení. Jsou zkrátka mladí a potřebují své choutky nějak vybít.“ Hraběnce zděšením padla brada. „Ano,“ pokýval hlavou McIntyre, jako by to byla věc, se kterou nejde nic dělat. „Prostě si to hoši rozdávají mezi sebou.“ „Mezi sebou?“ opakovala konsternovaná hraběnka a zhnuseně se otřásla. Major přikývl. „Už je to tak, holt nemají jinou možnost. Jejich velitel má pochopení a přivírá nad tím oči.“ Německá agentka se znovu otřásla, její plná ňadra se pod hedvábnými šaty zachvěla. „Takže,“ uzavřel McIntyre, „jestli mi nepůjdete na ruku, nemůžu zaručit, že –“ „Von Horn,“ přerušila ho hraběnka. Kanaďanovy tvrdé, výhrůžné rysy v obličeji rázem změkly. „Kapitánporučík von Horn z námořní rozvědky?“ „Ano,“ přitakala spěšně. „To on chce tuhle tajnou mapu?“ ukázal major na stůl. Hraběnka kývla hlavou na souhlas. McIntyre tiše hvízdl a zeptal se: „A proč? Co má za lubem?“ „Já nevím,“ pokrčila rameny. „Opravdu ne!“ dodala, když viděla, jak major nevěřícně přimhouřil oči. 13
„Nelžete mi. Chcete tvrdit, že vás sem poslal jen tak, aniž by vám cokoli řekl?“ Vrhla na něj nechápavý pohled. „Snad víte, co mám za problém, ne? Lidi jako já motivuje jediná věc.“ Roztáhla chřípí a prudce vtáhla nosem vzduch, jako by si šňupla kokain. „Pokud mám šanci dostat se ke koksu, nekladu otázky, rozumíte? Udělám, co se po mně žádá, víc mě nezajímá.“ McIntyre chvíli přemýšlel, zda jí má věřit. Na řece se opět dlouze rozezněla lodní siréna a z ulice se ozvalo klení jakéhosi řidiče, startujícího klikou vůz. „Tak už sakra naskoč!“ zanaříkal. „Jste si stoprocentně jistá, že mi nemáte co říct?“ nadechl se konečně major, oči stále podezřívavě přimhouřené. „Hodně vám to ulehčím, když mi pomůžete.“ „Jak to myslíte?“ zeptala se hraběnka. „Je jasné, že vás musím zatknout za špionáž. Půjdete do vězení a tam, moje milá,“ odmlčel se významně, „žádný koks neseženete.“ „Bože,“ řekla roztřeseným hlasem, „bez něj umřu!“ „To sotva, ale abstinence je prevít, zažijete učiněné peklo. Tak co, nevzpomenete si přece jen na něco?“ Hraběnčina hezká tvář se zakabonila. Usilovně pátrala v paměti po tom, co jí von Horn řekl, když ji k téhle pošetilé akci verboval. „Nevím, jestli to k něčemu bude,“ zamumlala nejistě, „ale…“ „Sem s tím,“ pobídl ji McIntyre. V témže okamžiku muž venku konečně nastartoval své auto, jehož hlučný motor narušil klid před blížícím se jitrem. „Zmínil nějaké Pekelné anděly. Podle všeho byli z Ameriky. Vím to, protože jsem slyšela, jak se o nich s někým baví po telefonu. Připadalo mi, že z nich není úplně nadšený. Doslova řekl: ‚Já nevím, vždyť to jsou už napůl Američané.‘“ 14
Major zadumaně svraštil obočí. „Hm, to je všechno? Nic víc se vám nevybavuje?“ „Ne, ne… Nic dalšího nevím, věřte mi!“ ujišťovala ho očividně zoufalá, vystrašená hraběnka. McIntyre věděl, že mu nelže. Za poslední léta, kdy byl u zpravodajské služby, už bezpečně poznal okamžik, kdy mu vyslýchaný člověk má ještě co říct a kdy už ne. „Fajn, budu vám věřit. Teď hezky položte fotoaparát na židli a zase si vyhrňte šaty,“ přikázal jí, zatímco si rozepínal kalhoty. „Tady a teď?“ zeptala se hraběnka trochu hloupě. „Přesně tak,“ odvětil major. „Lehněte si na stůl, ať to máme za sebou. Nechci, aby nás tu někdo takhle načapal.“ O pár minut později vytáhl hřmotný Kanaďan z peněženky pětilibrovku a podal ji hraběnce. „Tu máte, byla jste dobrá. Kupte si krapet snížku pro ten váš nosánek.“ Třesoucí se rukou chňapla po bankovce. „Díky,“ hlesla, načež se k majorově údivu k němu naklonila a zlehka jej políbila na tvář. Pak se otočila a bez dalšího otálení hotel Dom, v němž britský štáb sídlil, kvapným krokem opustila. McIntyre se zadíval do jitřního šera za oknem a přemýšlel. Věděl, že by měl ihned zavolat službu konajícího důstojníka, aby zajistil místnost s tajnými dokumenty, kterou si hraběnka odemkla klíčem, ukradeným opilému milenci. Nejdřív si ale chtěl v hlavě utřídit čerstvě získané informace. Podle všeho stál za špionážním průnikem do štábu starý známý von Horn, nadmíru ambiciózní a bezohledný šéf německé rozvědky, oplývající neutuchající touhou hýbat dějinami. Jestliže měl zálusk na tajnou mapu Porýní, musel k tomu mít zatraceně dobrý dů15
vod. Zjevně něco velkého chystal. Ale co? A jakou roli v jeho plánech měli ti napůl američtí Pekelní andělé? McIntyre polohlasně zaklel. Jasné mu bylo akorát to, že bude muset do Londýna a všechno ohlásit C. Pokud byl opět ve hře von Horn, musel o tom šéfa britské tajné služby co nejrychleji zpravit. A pak se to stalo. Náhlé zařvání motoru, vytočeného do krajních otáček, a zakvílení pneumatik, smýkaných o dlažbu. Hned poté výkřik, zvuk nárazu a vzdalující se ozvěna auta, které uhánělo k Hohenzollernskému mostu a přes něj do neokupované části Německa. Major instinktivně vytušil, že obětí srážky je hraběnka. Automaticky vytáhl pistoli, natáhl ji a rozběhl se po schodech dolů k východu. Ale bylo už pozdě. Na kokainu závislá mladá šlechtična, přezdívaná Sněhurka, ležela mrtvá v ostrůvku žlutavého světla, vrhaného jednou z plynových lamp, které lemovaly ulici. Navzdory slabému světlu poznal, že zemřela během chvilky – dřív než k ní vůbec stačil doběhnout. Byla to samozřejmě von Hornova práce. Od začátku počítal s tím, že se hraběnky zbaví, ať už svůj úkol splní, nebo ne. Zkrátka to tak dělal. Jindy drsný Kanaďan pomalu přidřepl k nehybnému tělu a nezvykle jemně je obrátil. Byl to ošklivý pohled. Auto Sněhurce rozdrtilo trup, namísto plných ňader mokvala jen krvavá kaše. Těžko jí kdo mohl ještě pomoci. Natáhl ruku a jako padlému kamarádovi jí zatlačil oči. „Chudák holka,“ zamumlal si pro sebe, načež vstal a loudavým krokem se vrátil do hotelu Dom, hlavu plnou znepokojivých myšlenek.
16
2
„Já znal kmeta z Leedsu, nebyl to žádnej lumen,“ prozpěvoval si jeden z podkoních, když se kousek od něj Bird se Smithem svalili do trávy, aby se podívali na zápas póla, který měl za chvíli začít. „Ten jouda spolknul pytlík semen a prdel mu z toho zarostla drnem.“ Dickie se pobaveně zazubil. „Pro dobro toho chlapa doufám, že ho starý neslyší,“ pošeptal Smithovi, svému příteli a zároveň veliteli. Starým měl na mysli admirála Sinclaira, zakladatele a nynějšího ředitele SIS, britské tajné zpravodajské služby, který se právě snažil vyhoupnout do sedla svého neklidného koně. „V opačném případě může počítat s tím, že mu šéf pěkně prožene perka.“ „To tedy jo,“ zasmál se Smith a otřel si kapesníkem tvář, lesknoucí se v dusném odpoledním vedru potem. „Ale jak se tak na admirála dívám, momentálně ho asi nejvíc zajímá, jak osedlat toho vzpurného arabského plnokrevníka. Podívej, zase mu utekl a kousl podkoního!“ „Očividně ho to baví, divocha,“ přikývl Dickie Bird. Smith mechanicky přikývl, zrak náhle nepřítomně vnořený do panoramatu hřiště, kolem něhož posedávaly dámy v letních šatech, popíjely šampaňské a vůbec se oddávaly obvyklým požitkům britské vyšší třídy. „Co se ti zas honí hlavou?“ zeptal se Dickie, když postřehl jeho zamyšlený výraz. 17
„Jen přemýšlím nad tím, proč nás sem šéf zavolal. Zrovna ve chvíli, kdy to v Egyptě zase vře. Alexandrie je vzhůru nohama, řekl bych, že bychom byli prospěšnější tam.“ Ještě víc svraštil obočí. „Zdá se ovšem, že nás čeká práce v Evropě.“ „Asi jo,“ přitakal Dickie. „Ale jaká, když se tu teď nic neděje? Dokonce i Hunové sekají dobrotu a váží si toho, že se jim konečně daří o něco líp.“ Smith nemohl než souhlasit. „Máš pravdu. Proto mi vrtá hlavou –“ Dickie ho ale nenechal domluvit. Šťouchl do něj loktem a koutkem úst procedil: „Koukej na tamtu vyjukanou holku! Sedí s nohama od sebe jakoby nic. Aspoň je hned vidět, že to není pravá blondýna.“ „Bože, Dickie, jdi s tím někam!“ okřikl ho Smith. „Máš ty v hlavě i něco jiného než ženské?“ „Zbytečná otázka, kamaráde, vždyť mě znáš,“ odvětil rozpustile Bird. Vzápětí se ale podíval směrem, jímž hleděl Smith, a rázem zvážněl. „Řekni, že mě šálí zrak!“ vydechl. „Bohužel ne, Dickie, je to on.“ „Jo, posel špatných zpráv,“ utrousil Bird. „Hotové ztělesnění problémů.“ Kolébavou chůzí, jako kdyby se moc napil, se k nim blížila nezaměnitelná postava majora McIntyrea, oblečeného navzdory vedru v tlustém tvídovém obleku. Vyboulená pravá kapsa prozrazovala, že v rozporu s předpisy má jako vždy s sebou pistoli. Oba námořní důstojníci rychle vstali. S majorem nebylo radno si zahrávat, zvlášť když měl něco upito, což v jeho případě bylo poslední dobou takřka pořád. Každodenní stres z práce pro tajnou službu mu jednoduše začínal přerůstat přes hlavu. „Zdravím, Maku!“ řekli Bird a Smith současně. „Jak 18
se má dnes kanadská horská pěchota?“ dodal poťouchle první z nich v narážce na McIntyreův starý pluk. „Nijak zvlášť,“ opáčil major kanadskou angličtinou se stopami glasgowského přízvuku, který si osvojil ve svém skotském rodišti. Ztěžka si sedl a z náprsní kapsy vytáhl stříbrnou placatku. „Dáte si lok?“ nabídl nenuceně pálenku dvojici Angličanů. „Na pólu se whisky nepije, příteli,“ napomenul ho poněkud nedůtklivě Dickie Bird. „Jenom šampus!“ „Nebuďte tak cimprlich,“ utrousil McIntyre a pořádně si ze své láhve přihnul. Smith počkal, až placatku odtrhne od úst, a pak se zeptal: „Tak kde nás zase tlačí bota? Protože když vás vidím, nic než slovo problém mě nenapadá.“ „A máte pravdu. Ten problém jsou Hunové, jako zatraceně vždycky,“ zavrčel Kanaďan. „Byli, jsou a ještě dlouho budou, to mi věřte.“ „Proto jste tady a…?“ nadechl se Smith k otázce, kterou však utnul ostrý hvizd píšťalky, zahajující první čaku zápasu. Automaticky stočil zrak na hřiště, kde admirál Sinclair v sedle svého hřebce právě odpálil míček. „Dobrotivý bože, co to ten stařík provádí!“ zvolal v údivu McIntyre, když uviděl admirála hnát se tryskem za soupeři. „Chce se snad zabít?“ Divoký arabský plnokrevník, kterého Sinclair sedlal, dohnal s vyceněnými zuby jednoho ze soupeřových koní. Jeho jezdec se po něm ohnal, ale to neměl dělat. Admirálův hřebec se dotáhl ještě blíž a s gustem se zakousl do jezdcových bílých kalhot. Nešťastník vykřikl bolestí – lekl se i jeho kůň, který nechtěně zašlápl míček hluboko do trávy. V ten okamžik tělnatý Sinclair máchl dlouhou pálkou, jenže pochopitelně minul a místo míčku zasáhl 19
koncem hole zadnici koně před sebou. Dotyčná klisna, pudově chránící své citlivé partie, se pokusila zamezit dalším útokům a stáhla ohon natolik pevně, že pod ním uvěznila admirálovu pálku. Admirál nemohl nic dělat. V nedobrovolném závěsu za soupeřem se prohnal kolem lóže knížete z Walesu, provázený hlasitým smíchem diváků, kteří proti takové humorné vložce zjevně nic nenamítali. Legraci na Sinclairův účet učinil přítrž až hvizd rozhodčího, ukončující pro admirála hroznou první čaku. Jakmile Sinclair dokráčel ke trojici důstojníků, těžce dýchaje a otíraje si tučný kulatý obličej kapesníkem, vyskočili všichni naráz na nohy a postavili se před svým představeným do pozoru. „To byl ale čurbes!“ ulevil si neformálně admirál. „Můžu vám slíbit, pánové, že po dnešku mě na pólo dlouho nikdo nedostane!“ Dickie Bird měl co dělat, aby se ovládl. „Jen na vás trochu padla smůla, pane,“ pokusil se o chlácholivou poznámku. „Já vám dám smůlu! To jste zrovna nevystihl, člověče!“ utrhl se Sinclair na Dickieho. Chvilku jej probodával zkoumavým pohledem ve snaze zjistit, jestli si z něj mladý důstojník nestřílí. Když usoudil, že nejspíš ne, už klidněji pokračoval: „Pojďte se občerstvit, mám vychlazené šampaňské. Jsem si jistý, že vám přijde k duhu. Kromě toho s vámi musím něco probrat.“ Smith dychtivě povytáhl obočí. „Úkol pro Swordfish, pane?“ „Možná. Situace zatím není jasná. Ale proto je tu McIntyre, aby nám pověděl víc. Následujte mě, pánové!“ Admirál vykročil, trojice důstojníků za ním. Pálku přitom táhl za sebou, jako by to byl těžký pytel. Zamířili k jeho stařičkému rollsu, u něhož čekal inteligentně 20