T-Force POSLEDNÍ MISE
Praha 2018
Přeložil: JIŘÍ CHODIL
Leo Kessler: T-Force – Poslední mise Vydání první Copyright © Charles Whiting 1976 All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a. s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz, v roce 2018 jako svou 2219. publikaci Přeloženo z anglického originálu T-Force: The Last Mission, vydaného nakladatelstvím Sphere Books Ltd, Velká Británie v roce 1976 Český překlad © 2018 Jiří Chodil Odpovědný redaktor Martin Nový Korektorka Daniela Čermáková Mapa Jiří Chodil Ilustrace na přebalu © 2018 Emil Křižka Přebal a vazba © 2018 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0950-7 BARONET Praha 2018
Leo Kessler
T-Force POSLEDNÍ MISE Čtvrtá část z cyklu T-Force
Motto „Válka peklo je, však mír tě zabije!“ Stará vojenská píseň
DEN PRVNÍ Motto „Dejte mně jenom pár dnů v Praze, a já vám dodám tolik incidentů s těmi darebáky, že u nás doma začnou všichni vřískat, abych těm rudým hajzlům vypověděl válku!“ Generál George Patton generálu Bradleymu, 6. května 1945
Kapitola 1
Prachem pokrytý americký polopásový transportér se otřásl, zařinčel a konečně i zastavil. Volant, sedící za volantem, který mu dal přezdívku tak přiléhavou, že jeho pravým jménem se už nikdo ani nezabýval, si otřel zarudlé tváře, zhluboka vydechl a vypnul zapalování. Za jeho ocelovým ořem se s podobnými zvukovými projevy zastavovaly na lesknoucí se bílé cestě směřující z českého vnitrozemí k bývalé československo-německé hranici další a další vozidla americké Třetí armády. Naproti němu stála skupina velitelských vozů, kolem nichž neustále jako hlídací psi kroužily polopásové transportéry s protiletadlovými kulomety. Muži elitní jednotky dálkového průzkumu Třetí armády se s úlevou svalili do svých kovových sedaček. Bylo to dlouhé ráno… Unavený major Hardt, velitel T-Force, seskočil z transportéru a zamířil ke skupince vysokých důstojníků blýskajících hvězdičkami a orly na frčkách. Jako kuřátka kolem kvočny se tiskli okolo vysoké elegantní postavy vrchního velitele celé armády, na jehož nalakované přilbě v jarním slunci zářily čtyři předimenzované zlaté hvězdy. Generál George Patton sledoval, jak k němu major přichází. Na okamžik nechal z tváře zmizet svou „vá11
lečnou masku“, kterou vystavoval na odiv po většinu času, a přátelsky se usmál a rozzářil. Hardt dokázal najít vysvětlení pro generálovu zjevně dobrou náladu. Evidentně se těšil na novou válečnou výpravu, tentokrát na území Československa. „Vítejte,“ podařilo se generálovi překřiknout typickým vysokým hlasem rachot perutě stíhaček Mustang, která se zničehonic vynořila z jasně modrého nebe a prohnala se nad stojící armádou, „jak to tam vypadá, chlapče?“ Major Hardt zasalutoval a teprve potom si hřbetem ruky otřel zaprášenou tvář. „Je to blázinec, pane. Šílený blázinec! Celá skopčácká fronta se prostě zhroutila. Divize SS, kozáci, Rumuni,1 Maďaři – všichni prchají, jenom aby se nedostali do rukou Rusům! Opravdu posraným navrch, promiňte, pane. A do toho čeští partyzáni, kteří střílejí po nich a oni zase střílejí po sobě navzájem. Dvakrát vypálili i po nás, ale nebylo to nic vážného.“ Kývnul hlavou k vojákovi obmotanému obvazy, sedícímu v kabině druhého polopásáku. „Dostal to do ruky.“ „Pravidelné skopčácké jednotky?“ zajímal se Patton. „Ne, pane. Skopčácká armáda už se nezmůže na nic. Už to dokonce zabalili i esesáci. Buď to byli čeští partyzáni, kteří nevěděli, že jsme Američané, nebo nějací ti zatracení skopčáčtí werwolfové, o kterých jsme slyšeli později.“ „Jo, skopčácké děti, co by měly ještě nosit krátké kalhoty,“ odfrkl si Patton pohrdavě. „Pochytat je, dát jim každému pětadvacet na holou a poslat zpátky k mamin1 Rumunsko v létě 1944 změnilo strany, takže Rumuni před Rudou armádou neustupovali. Naopak postupovali s Rudou armádou, podíleli se na dobytí Budapešti a tvořili poměrně významnou část ozbrojených sil osvobozujících jižní Moravu. Poznámka překladatele.
12
ce. Nic víc není třeba.“ Dychtivě k majorovi naklonil vyhublou, ostře řezanou tvář. „A co Praha, chlapče?“ „Cesta až do hlavního města je otevřená, pane. Partyzáni a čeští povstalci už dokonce ovládli i řadu předměstí. Teď už jenom čekají, až tam vjedeme, aby nám uspořádali triumfální přijetí. Praha je zralá na to, aby ji Třetí armáda obsadila!“ Rozradostněný Patton se švihl jezdeckým bičíkem přes vyleštěné, na míru šité jezdecké boty a obrátil se ke svému štábu. „Slyšeli jste to, pánové?“ vykřikl vzrušeně. „Praha je připravena na to, abychom ji utrhli! Jak jsem předpokládal.“ Ve výši korun stromů se nad armádou prořítily Mustangy další perutě, směřující na novou frontu, generál Patton byl ale vzrušen informacemi, které mu poskytl major Hardt. „Jo, jo, nesměli jsme obsadit Berlín a nesměli jsme obsadit Vídeň,“ pokračoval stále vyšším hlasem, „a nemusím vám říkat proč! Neměli jsme těm ouřadům na nejvyšším velení posílat depeši o tom, že si s Rusákama nebudeme brát žádné servítky. Prahu jim ale na stříbrném podnosu jako ta dvě hlavní města předtím nedáme. Ne a ne, pane! S boží vůlí a kouskem štěstí bude Třetí armáda v Praze zítra odpoledne!“ Náhle se démonicky zašklebil, přičemž se pochlubil celému světu svými zažloutlými a obroušenými zuby. „Nebo si tu snad někdo myslí, že bych vůbec dokázal naše vojcly zastavit? Češi jsou spojenci, takže jejich ženské nejsou zakázané, jako to bylo ještě v Německu. Vzhůru do Prahy, vzhůru se bratřit!2 Jak zastavit armádu, která bojuje s takovým heslem?“ 2 Podle rozkazu nejvyššího spojeneckého velitele generála Eisenhowera měli spojenečtí vojáci zakázáno se „bratřit“ (fraternize) s německými ženami. V případě, že byl dopaden voják, který tento zákaz porušil, hrozila mu za to pokuta nebo vězení. Poznámka autora.
13
Jeho štábní důstojníci se také zašklebili. Věděli, že starý, jak Pattonovi říkali, by nebyl vůbec proti tomu citovat tohle bojové heslo v denním rozkaze. A že by fungovalo. Sexuálně vyprahlí vojáci Třetí armády by se hnali do Prahy bez ohledu na počet nepřátel a jejich nebezpečnost s vidinou toho, jak nějakou tu boubelatou pražskou holubičku zatáhnou do postele. Z Pattonovy tváře už ale mezitím pobavený výraz zmizel, jako by ho někdo setřel houbou. „Codmane,“ oslovil svého pobočníka, který se pořád ještě smál. „Přestaňte se tu obscénně šklebit, jako byste si představoval kdoví co, a sežeňte mně k telefonu generála Bradleyho. A rychle!“ Patton rychle svému bezprostřednímu nadřízenému, generálu Bradleymu, sedícímu ve vzdáleném Frankfurtu, načrtl svou představu dalšího vývoje a ukončil ji slovy: „Brade, mé čelní jednotky to mají do Prahy osmdesát mil. Hlavní cesta je volná. Už jsem uvedl do pohotovosti Čtvrtou obrněnou divizi a hoši jsou celí žhaví se do toho pustit. Kurva, projdou tím, co ještě zbývá ze skopčácké armády a co bude stát před nimi, jako projímadlo tlustou děvkou!“ Opatrný bývalý pěšák, který teď měl ale na povel všechny americké pozemní jednotky v Evropě, se myšlenkou, že by jeho nezvladatelný podřízený obsadil československé hlavní město, nezdál být zdaleka tak nadšen. „Poslouchej, Georgie,“ začal mu vysvětlovat se svým typickým pomalým missourským přízvukem, „víš přece, jaké jsou rozkazy nejvyššího velení? Docela jas né, že? Demarkační linie pro americkou armádu v Čes koslovensku je Plzeň, to je šedesát mil od Prahy. Ike3 ne 3 Přezdívka generála Eisenhowera, nejvyššího velitele všech spojeneckých sil v severozápadní Evropě. Poznámka autora.
14
chce, aby se naše jednotky začaly míchat s jednotkami Rudé armády, které postupují z východu.“ Patton zamumlal něco hodně sprostého. „Brade,“ zaškemral, „nechej mě, abych se ztratil, jenom na jeden den. Jako že nebudu dosažitelný. Řekni Ikeovi, že jsi mě nemohl sehnat. Já se ti pak ozvu z obsazené Prahy.“ Zachechtal se. „Z telefonní budky někde na nějaké hlavní ulici! Co v tu chvíli Ike zmůže – vrátí snad to zatracené město zpátky Skopčákům?“ Bradley zůstal pevný. „Demarkační linie v Plzni je závazná pro celý V. a XII. sbor, Georgie. A nesmíte – opakuji: nesmíte – provádět ani průzkumné operace dále než do hloubky pěti mil severovýchodně od Plzně. Ike nechce mít takhle na konci války na krku žádné me zinárodní problémy. Pochop to, kčertu, Georgie, válka se Skopčáky už končí. A nechceme hned začít novou, tentokrát s Rusy, jenom kvůli takové mrňavé nanicova té zemičce, jako je Československo.“ „Proboha, Brade!“ vyjekl Patton vztekle. „Podle mě jsme my ten velký národ a velká země, takže když my něco takového uděláme, nebudeme si lámat hlavu s tím, jaké problémy z toho budeme mít my, protože všechny problémy pak budou mít oni. Do prdele,“ vybuchl, „co si ti zasraní Rusové vůbec myslí! Stejně jim budeme muset tak jako tak nakopat prdel, a nebude to trvat dýl než jednu generaci. Proč to neudělat hned teď, když tu máme celou netknutou armádu a když během tří měsíců můžeme Rusáky zahnat se staženým ocasem zpátky do Ruska? Zvládneme to sami, a kdybychom na to sami nestačili, řekneme Skopčákům, aby na ně šli s náma. Ti ty hajzly nenávidí stejně jako já!“ Patton se odmlčel, aby se nadechl, hubenou tvář měl rudou vzteky. Na druhém konci linky ovšem ticho nebylo, i když nejdříve bylo jenom slyšet, jak generál Bra15
dley v šoku lapá po dechu. „Drž už tu hubu, Georgie, ty jsi snad zešílel!“ nařídil mu konečně. „Podle toho, co víme, nás teď Rusové můžou klidně na krátkých vlnách odposlouchávat. To, co jsi tu teď napovídal, znělo úpl ně, jako by ses chystal začít novou válku, nemyslíš?“ Patton ale odmítal mlčet. Viděl, jak se vznášejí bílá oblaka prachu a kouře nad prvními shermany Čtvrté obrněné a jak se tanky natáčejí směrem k Plzni. Ověšené byly sebejistými, usmívajícími se a dobře vyzbrojenými pěšáky. Instinktivně věděl, že to jsou vojáci, kteří – pokud tedy on k tomu dostane shora zelenou – mohou během čtyřiadvaceti hodin vstupovat jako vítězové – dobyvatelé a osvoboditelé – do Prahy. „Kčertu, Brade. Nechte mě tu válku s Rusy začít hned teď. Dejte mně jenom pár dnů v Praze, a já vám dodám tolik incidentů s těmi darebáky, že u nás doma začnou všichni vřískat, abych těm rudým hajzlům vypověděl válku! Vůbec se do toho nemusíš montovat, když jsi tak měkkej nebo na to, jakou ti dali funkci, moc podělanej. Jen mě to nech rozjet. Já už ti tu válku naservíruju rovnou pod nos.“ „Georgi,“ vykřikl Bradley do telefonu ve výrazu naprostého ohromení, „ty jsi fakt musel zešílet! Zaútočit na Rusy? Kam u všech svatých chodíš na všechny ty své nápady?“ Pokračoval, než se Patton zmohl na protest. „Poslouchej ještě jednou – Plzeň je pro Třetí armádu konečná. Stop. Další průzkum povolen do hloubky pě ti mil na severovýchod.“ Jen s obtížemi se uklidňoval. „Georgi, zapiš si to za uši, jak obsadíte Plzeň, válka pro tebe skončila. Jasné?“ „Ale –“ „Žádné ale!“ vyštěkl Bradley přísně. „Plzeň je ko nečná pro další postup generála George S. Pattona.“ S tím velitel celé skupiny armád praštil sluchátkem radiotelefonu. Linka v Pattonově ruce oněměla. 16
Pomalu, velmi pomalu se bělovlasý generál otočil ke svému napjatému štábu. „Nedá se nic dělat, pánové,“ pronesl konečně hlubokým hlasem. „Generál Bradley nám odmítá vydat povolení k postupu na Prahu.“ Vzdychl. „Máme ji nechat Rusům, ať si ji obsadí oni!“ Nasadil si opět na bělovlasou hlavu svou blýskající se přilbu. Se širokými rameny, teď ale náhle svěšenými, s nimiž vypadal mnohem více jako starý unavený muž, zamířil ke džípu, který ho měl dovézt do Plzně. V naprostém tichu za ním pokračoval zaražený štáb, lesknoucí se boty vysokých důstojníků vířily bílý prach. Major Hardt je chvíli sledoval a říkal si, že to skoro vypadá, že dny slávy starého Krve a Kuráže Pattona právě končí. Pak vykročil sám. Úkolem T-Force bylo opět jet v čele a vést celou kolonu až do českého města, zejména pro případ, kdyby někde padli na werwolfy, kteří by dostali ten nápad, že by bylo pěknou tečkou za válkou odstřelit velícího generála, až bude projíždět nepřehlednými hornatými úseky. „Tak jo, Volante,“ vyštěkl na drobného newyorského taxíkáře, který mu dělal osobního řidiče už od roku 1942, kdy T-Force v severní Africe vznikla. „Jedem!“ „A jaký je cíl, šéfe?“ odvážil se zeptat Van Fleet, jeho výkonný zástupce, v „civilu“ lev salonů. „Plzeň,“ zakřičel Hardt, aby ho bylo slyšet i přes rachot motorů, které se začaly ozývat po celé délce zatím stojící kolony. „A potom?“ „Potom – nic! Tam je konečná. Pro Třetí armádu tam válka prostě skončí.“ „No to mně poser záda,“ vyjekl nevěřícně Anglán, radista T-Force, původem z Londýna a „národností“ Cockney, když se polopásový transportér houpavě vydal vpřed a zamířil po silnici směrem k Plzni. „Mír!“ 17
Kapitola 2
Obrněnce Třetí armády vedené vozidly T-Force vstoupily do hlavního města piva, české Plzně, v noci. Generál Patton ale – s bledou a napjatou tváří – jako by neviděl všechny ty rozdivočelé jásající obličeje lidí v davu kolem sebe, jako by nevnímal ty záplavy květin, které po něm házeli nadšení Češi, konečně svobodní po šesti letech nacistického panství, jako by neslyšel to hromové skandování: „Patton! Patton! Patton!“ Pro něj to byl poslední den bitvy. Bylo mu už bezmála šedesát let, na generála velícího v poli už byl tedy starý. A byl si vědom toho, že i když si za posledních jedenáct měsíců vysloužil ostruhy nepřekonatelného válečníka, šlápl příliš mnoha lidem na kuří oko, a to že se mu teď vymstí. Bylo dost lidí v Evropě i ve Washingtonu, kteří ho neměli rádi. A kteří teď proti němu využívali jeho věk a nedovolili mu pokračovat v aktivním velení armádě v průběhu další války, tentokrát v Pacifiku. „Kčertu, Hardte,“ vzdychl, když společně s velitelem T-Force vstoupil do plzeňského hotelu, který mu měl po příští dny posloužit jako jeho velitelství, „už to vypadá, že umřu se zutými botami a v posteli, a ne na bitevním poli.“ Unaveně potřásl hlavou. „Jako nějaký všivý hnusný pasák, který pojde někde v bordelu.“ 18
Hardtovi se podařilo barvitému Pattonovu vyjádření neusmát. Bylo mu jasné, jak se zrovna teď musí starý cítit. Boje na jeho vkus skončily moc rázem. Možná to tak po těch čtyřech letech nebezpečí, ale současně i vzrušení do určité míry cítili podobně všichni. Pro Pattona to ale bylo neskutečné zklamání. Dalo se to vyčíst z výrazu v jeho vrásčité tváři. „Chlapče,“ vzdychl opět Patton. „Já válku miluju. Mír, to je peklo –“ „Generále.“ Odkudsi se vynořil Codman, jeho pobočník. „Co se děje, Charley?“ Místo odpovědi pokynul plukovník Codman ke skupince mužů stojících v hotelové hale. Všichni na sobě měli podivné uniformy, které si Hardt pár okamžiků nemohl nikam zařadit. Pak ale poznal tu tmavou látku a masivní epolety, typický znak stejnokrojů důstojníků Rudé armády. „Co je to za lidi?“ zeptal se Patton, kterému nebylo vhod, že ho někdo vytrhl z jeho splínu, a to, že to byli v jím právě obsazeném českém městě zrovna Rusové, kteří se objevili, jako by spadli z nebe, mu vadilo dvojnásobně. „Jsou to důstojníci Rudé armády z 1. ukrajinského frontu, který postupuje k Praze z východu. Mají s námi dohodnout pravidla kontaktů. Ten velký, co má nejvíce medailí,“ Codman mírně zeslabil svůj zvučný hlas s nezaměnitelným přízvukem rodilého Bostoňana, „je generál Uljanov, ten jim velí. Chtěl by si s vámi dát skleničku a dohodnout, jak budou dále probíhat naše akce, aby nedocházelo k promísení jejich a našich jednotek, až se Rudá armáda dostane také k Plzni.“ Patton se trhaně nadechl a nepřátelským pohledem si změřil urostlého ruského generála s vyholenou hlavou 19
a blůzou posetou medailemi všech možných typů a velikostí. Uljanov se na něj pro změnu podezíravě díval malýma, jakoby prasečíma očičkama. Uplynula doba, která se zdála Pattonovým důstojníkům současně nekonečně dlouhá a současně děsivě krátká. Viděli totiž, jak se tvář jejich šéfa začíná svrašťovat do „masky číslo pět“, což bylo děsivé zamračení, které měl generál vyhrazeno pouze pro lidi stojící na nejvyšších místech jeho osobního žebříčku těch, jež zvlášť nenáviděl. „Řekněte mu, Charley,“ prolomil konečně ticho, „řekněte tomu rusáckému sviňákovi, že bych si raději sám podřízl krk, než abych si s ním dal skleničku –“ Pattonův vztek, který začal doutnat ve chvíli, kdy přišel o možnost vjet triumfálně do Prahy, teď zvítězil na celé čáře, takže generál už nebral sebemenší ohled na Eisenhowerovo přání vyvarovat se jakýchkoliv konfliktů s obtížným spojencem, a to za každou cenu. „Řekněte mu, že tady v tomhle městě je pěkná řeka, a že když mně chce udělat radost, ať jde do ní skočit a už se nevrací!“ Codman zbledl. „Lituji, pane, ale tohle generálovi prostě přeložit nemůžu.“ Nebylo to ale třeba. Uljanov porozuměl. A pokud snad nerozuměl slovům, pohled na Pattonův obličej mu stačil. Prkenně se uklonil, a aniž by řekl jediné slovo, obrátil se – s podobně vzteklým výrazem, jaký měl v obličeji jeho americký „hostitel“ – a vyrazil k východu, následován svitou svých zkoprnělých podřízených. Hardtovi se podařilo nedat na sobě znát pobavení, jaké v něm pohled na rozlíceného ruského generála vyvolal. Vyplašený Codman se hnal za Rusy, nejspíš proto, aby jim sehnal nějaké dostatečně důstojné místo, on sám se pomalým krokem vydal za ním. Nebylo mu ale 20