Jan Cimický: Ostrov smrti Vydání první Copyright © 2018 Jan Cimický All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4 www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2204. publikaci Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2018 Emil Křižka Přebal a vazba © 2018 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0908-8 BARONET Praha 2018
Jan CimickĂ˝
Ostrov smrti
Příběh i jednající osoby jsou zcela vymyšlené. Pokud by se však přece jen někomu zdálo, že nachází určitou podobnost mezi příběhem a skutečností, pak ho autor ujišťuje, že jde o literární fantazii a o podobnost zcela náhodnou.
Úvodem
N
ejkrásnější místo na této planetě! Ostrov Bangba… Nádherné pískové pláže, netknutá příroda, dosud neobjevená pro civilizaci, palmové a banánové háje, bambusové porosty s mnoha živočišnými druhy, skvělé klima, přiměřeně teplé a vlhké. Prostě ráj na zemi. Šangri-La. Celkem pět ostrovů, kam je možné se dostat pouze lodí, bez leteckého spojení. Přistání menšího letadla je ovšem možné jen někde na pevninském pobřeží řadu mil vzdáleném od ostrovů, kde je sportovní letiště a dostatečně dlouhá přistávací dráha, a odtud pak absolvovat cestu dobré dva dny lodí. Pravda, výsledek stojí za to. Jen těch několik málo svědectví od osob cestovatelů, kterým se podařilo zapomenutý kout světa objevit, stálo za to! Všichni jednohlasně hovořili v superlativech. Skloubila se tu malebnost přírody s životem domorodců kmene Rhami. Odhadem jich na hlavním ostrově a na těch dalších žilo asi deset tisíc. Bylo to málo, nebo hodně? Žádný z dosavadních návštěvníků však nemluvil o divoších, naopak, překvapovalo, že lidé v tak izolovaném místě jsou na vysoké úrovni. Nebylo jasné, jak se dostali 7
k poznání, jasné ani nebylo, zda se na ostrovy dostali odjinud. Navzdory obydlenosti ostrovů se zachovala doslova netknutá příroda, a když se informace o tomto zázraku objevila v odborných kruzích západního světa, přilákalo to pozornost mnoha vědců. Ne však každý měl tu odvahu opustit zavedené univerzitní pracoviště a vypravit se do neznámé divočiny, o jejíž existenci se sice dozvěděl, ale nebyla ještě prakticky a podrobně prozkoumaná a každého by tam mohlo čekat dost nejisté dobrodružství. Samozřejmě, nikdo se nedomníval, že tam snad najde žijící předvěké veleještěry nebo nějaké mutanty z fantastických filmů, ale touhu spojit s odhodláním a k tomu odvahu pustit se do toho, to měl opravdu málokdo. Tak ostrovy dlouhodobě odolávaly přívalu zvědavých turistů i zanícených přírodovědců. Teprve s nástupem nového tisíciletí bylo trpělivým žadatelům umožněno získat úřední povolení k pobytu a zkoumání. Ráj se otevřel. Potom se však cosi rázem změnilo. Zprávy z pozemského ráje postupně zchudly, bylo jich stále méně a vypadalo to, že se celé souostroví uzavřelo jen pro sebe. Hovořilo se i o jakési revoluci. Ale všechno, co je daleko a co ostatní nebolí, jako kdyby nebylo. Probleskovaly sice kusé zprávy, že na ostrově Bang ba je nový režim, který zcela potlačuje všechno dosavadní, ale kde není žalobce, není soudce, a podle oficiální filozofie má přece každý národ právo na sebeurčení. Tak spánembohem, ať si tam žijí, jak je libo! I když tahle benevolence platí jen pro vzdálené končiny, a běda, když takovou myšlenku chtějí naplnit někde v západním světě! Tady se o to nikdo nezajímal. A informací bylo žalostně málo. Takže nakonec zájem 8
utichl a na ostrov Bangba jako by se zapomnělo. Ani malá zprávička, noticka, nic. Jako by ostrov Bangba přestal existovat. Mezi zasvěcenými se množily dohady, že se v tomto pozemském ráji chopil moci psychopatický šílenec, který zavedl tak přísný režim, že se nikdo již z ostrova nedostane a všichni jsou tam drženi v jakémsi tvrdém zajetí. Nikdo to však nemohl ověřit a nikomu ani nestálo za to, aby se namáhal zjistit, co je na tom pravdy. Kolik asi takových šílenců vládne jinde na svém malém území a vyžaduje a prosazuje svou vůli diktátorského vladaře a uzurpátora! A kolik takových psychopatů bychom našli v historii světa! Pomalu se na Šangi-La zapomnělo. A koho by napadlo, že se může setkat s tímto kouzelným světem v úplně jiné situaci! Jak málo stačí, aby se z ráje stalo peklo. Jenže náš příběh začíná jinde a jinak.
9
1
P
olicejní služebna na okraji města. Venku se rychle setmělo a na stropě poblikávala zářivka. Jedna z dlouhých pracovních směn. Poručík Míka nikdy neměl rád podzim. Stále kratší den v něm vyvolával chmurnou náladu, a když bylo navíc zataženo, pršelo a vítr trhal ze stromů poslední zbytky listí, pozoroval na sobě, že má nikoliv depresivní, ale spíš nazlobenou náladu. Všechno ho rozčilovalo. A nejvíc mu vadily importované zvyky. Halloween. Protože měl rád historii, věděl dobře, že to je svátek, který sem vlastně nepatří, a byl kdykoliv připraven to vysvětlit. „Halloween je původně keltský svátek, který se slaví v USA, Kanadě, Velké Británii, Austrálii a v dalších anglosaských zemích 31. října, den před křesťanským svátkem Všech svatých. Historie sahá k slavnostem Samhain, kdy skotští Keltové slavili konec žní a příchod zimy, temnější části roku,“ začínal svou přednášku, kdykoliv se naskytla příležitost. „V šestnáctém století z toho vznikla koleda, bylo zvykem chodit v kostýmech stavení od stavení a vybírat potraviny. Strašidelné kostýmy měly představo11
vat duše zemřelých. Do Ameriky se Halloween rozšířil s masovou imigrací Irů a Skotů v devatenáctém století. Jenže u nás přece odjakživa slavíme svátek Všech svatých a pak Dušičky! Hřbitov, rozsvícené svíčky, ano. Ale proč strašidla?“ Vadilo mu, že se všichni zjančili a vyhlodávají dýně a všelijak se oblékají do maškarních převleků. Napadlo ho dokonce, že by se tak mnohem snadněji mohly páchat všelijaké zločiny, protože v maškarním zmatku a mumraji by nebylo snadné najít pachatele… Ostatně v masce klauna to už někdo zkoušel. „Jen počkejte, ono to jednou někoho napadne a vy užije to,“ končíval se vztyčeným prstem, aby svému varování dodal ještě větší důraz. Míka pohlédl oknem ze služebny ven na ulici. Přes mříže se vnějšek zdál ještě pochmurnější a nevlídnější. Rychle se stmívalo a protivný deštík neustával. Sem tam prošel nějaký chodec s nasazenou kapucí, s čepicí staženou hluboko do čela nebo s deštníkem, s nímž ve větru zápasil. Se skloněnou hlavou hnal někam do přívětivějšího tepla, asi domů. Napadlo ho, že měl také zajít na hřbitov a dát na hrob rodičů aspoň věneček! A do toho zazvonil telefon. Chvíli se jen díval na telefonní aparát a pak se odhodlal a s nechutí zvedl sluchátko. Co asi někdo chce? „To je policie?“ Na druhé straně někdo křičel tak nahlas, že musel dát sluchátko kousek od ucha, aby mu nezahlušil bubínek. „Ano. Copak si přejete?“ „Tady volám z domova se zvláštním režimem, víte, máme tady samé zmatené klienty.“ Hovor začal obšírně. Bylo zřejmé, že než dojde k meritu věci, bude to ještě trvat. Ale Míkovi to bylo tentokrát jedno, zmoc12
nila se ho jakási klidová apatie, nespěchal. Nedával najevo netrpělivost. Mlčel a vyčkával. „Ztratil se nám klient!“ Domov se zvýšeným dozorem otevřeli nedávno uprostřed polí, kde stávala takzvaná záložní vojenská nemocnice. Pětipatrová budova, kterou po desetiletí jen udržovali pro případ války, aby se tam mohla rychle otevřít nemocnice. A protože se zdálo málo pravděpodobné, že bude nějaká válka, a jen udržování budovy stálo armádu každoročně spoustu peněz, rozhodli se objekt prodat. A tak v původně opuštěné budově vzniklo sociální zařízení pro osoby s Alzheimerem a jinými formami demence. Tedy pro osoby veskrze zmatené, neorientující se a většinou i upoutané na lůžko. Ale občas se stalo, že se některý z klientů zmobilizoval a vyšel ven. Většinou nedošel daleko a personál jej našel krátce poté, co ho začali pohřešovat. Přirozeně, takový zmatený a dementní člověk může někde bloudit, upadnout, zranit se, a zejména v noci, kdy klesají teploty až k nule, někde prochladnout a třeba i zemřít. „Hledali jsme ho z vlastních zdrojů,“ informoval volající, „ale nikde není! Kam mohl jít?“ Tak na tuhle otázku neuměl Míka odpovědět. „My ho musíme najít,“ trval na svém informátor, který se ovšem do toho okamžiku nepředstavil. O tom Míka samozřejmě nepochyboval. „Dobrá, dám zprávu hasičům. Sežeňte dobrovolníky, já vám zatím nemůžu nikoho poslat. Když neuspějete do deseti hodin, ozvěte se znovu a spustíme pátrací akci. Ještě mi řekněte, kdo volal!“ „Tady magistr Tětiva, sociální pracovník! Děkuju!“ Míka odložil sluchátko. Snad volajícího magistra uklidnil. Nebylo v možnostech policejní stanice, aby 13
vyslala posilu na hledání. Sloužili dohromady jen čtyři. Dva na služebně, dva v autě, které objíždělo terén. Měl bych zavolat domů, napadlo Míku, ale než mohl uskutečnit svůj záměr, ozval se zvonek od vstupních dveří. A s ním zároveň podivný zvuk, jako kdyby někdo škrabal na dveře a snažil se dostat dovnitř. Zvuk, při němž mimoděk naskakuje husí kůže. Zmáčkl otvírání. Zabzučelo to, ale nikdo neotevřel. Ještě moment vyčkával, ale jako by ho podivné tušení zvedalo ze židle. Míka vstal a udělal těch několik kroků ke dveřím, musí se pro jistotu podívat. Když se mu podařilo dveře otevřít, svezla se po nich dovnitř asi šedesátiletá ženská, měla široce vytřeštěné oči, jako kdyby ji právě něco hrozně vyděsilo. Zhroutila se mu přímo pod nohy. Pokusil se ji zvednout. „Co se děje?“ zeptal se. Nedařilo se mu postavit ji na nohy. Byla úplně vláčná, neměla ve svalech ani sílu, ani napětí, jako by Míka zvedal pytel brambor. Musel vynaložit veškerou sílu a obratnost, aby ji alespoň opřel o zárubeň, i tak ji musel stále přidržovat, aby se opět nesvezla na zem. „Paní, proberte se, co se vám stalo?“ Hleděla na něho, spíše skrze něj, vystrašeně, jako kdyby stále viděla ducha. „Stalo se vám něco? Někdo vás přepadl?“ hádal Míka rozpačitě. Žena nijak nereagovala. Zdálo se, že k ní jeho hlas ani nedolehl. „Karle, pojď sem.“ Míka se otočil dovnitř, ke druhé místnosti, odkud čekal pomoc. Míkův kolega tam právě dojídal z ešusu donesenou večeři. 14
„Nepočká to, až dojím?“ „Ne, pojď sem hned!“ Hned to nebylo, ještě chvíli musel Míka podpírat padající ženu sám. Jeho starší kolega se konečně přibatolil a nechápavě zíral. „Co tady vyvádíš?“ Míka jen pokrčil rameny. „Je ožralá?“ Poručík zavrtěl hlavou. „Tak co to je?“ Starší kolega pořád nechápal. „Copak já vím? Nemluví, neodpovídá a ani na nohou se neudrží!“ „Asi je v šoku, ne?“ Drželi ji každý z jedné strany, aby neupadla. Starší rozvážně svraštil čelo. „Je poraněná? Krvácí?“ „Nevím. Nic zřetelného na ní vidět není.“ Po ulici projelo auto a řidič podvědomě trochu přibrzdil, když projížděl kolem policejní stanice. „Vezmeme ji dovnitř,“ rozhodl poručík Míka. Opatrně ženu odnesli do místnosti a posadili do křesla v rohu. Navázat hovor nešlo. „Nedáte si kávu? Nebo aspoň vodu? Nechcete se něčeho napít?“ pokoušel se nabízet starší policista, ale ani jemu se nedařilo vzbudit zájem. „Vůbec nereaguje,“ konstatoval zklamaně. „A opilá taky není, to by bylo cítit. A že by byla zfetovaná? V tomhle věku?“ „Vezmi to logicky.“ Poručík se snažil soustředit na nastalou situaci. „Co je nejvíc pravděpodobné? Něco se stalo doma! Jenže kde bydlí? Koho se zeptat?“ Míka prohledal kapsy. „Nic. Jen stará účtenka z Lidlu.“ Žádný doklad. Nic, 15
podle čeho by se mohli orientovat. A svazek klíčů. Ale k jakému vchodu asi pasují? Žena dál seděla strnule v křesle, ani se nepohnula. Připomínala voskovou figurínu z muzea. „Vypadá to spíš na nějakou nemoc. Nezdá se ti?“ usoudil starší, „takovou mozkovou, záchvat nebo co…,“ přemýšlel nahlas. Míkovi to něco připomnělo. „Náhodou, máš pravdu, já si pamatuju, že nám ještě na akádě přednášel nějaký psychiatr a říkal, že jsou takové stavy, kdy lidi v záchvatu jednají a chovají se zdánlivě normálně, ale přitom si to vůbec neuvědomují. Jako by spali… a představ si, že prý třeba někam odjedou, koupí si lístek na vlak a pak, když ten záchvat pomine, se proberou a vůbec nevědí, kde jsou. Diví se, že se octli v neznámém městě, a nic nechápou… A přitom nejsou nijak nápadní, chovají se jako obvykle a třeba se i někoho zeptají, mluví s někým, ale nic z toho si nepamatují.“ „Tahle ale normálně nevypadá. Je na první pohled vyděšená. Podívej!“ Z tváře ženy se nedalo vyčíst nic konkrétního. Mimo nesporného děsu. „Asi zažila něco… že ztratila řeč… Paní, jak se jmenujete?“ pokoušel se Míka dál marně. Žádná odezva. „Jak se jmenujete? Kde bydlíte? Rozumíte mi? Kde bydlíte?“ Nedařilo se. Nevnímala je, jako by byla někde mimo realitu. A její pohled kamsi byl neproniknutelný, vzdálený. „Ale uvnitř určitě něco prožívá! Něco se tam děje!“ uvažoval starší, „je přece živá, dýchá!“ „Aby si tady nakonec něco neudělala! Musí se pořád hlídat. Jednou tady taky byl podezřelý, nejdřív nic 16
a pak vyskočil jako čertík z krabičky a pokusil se skočit z okna… inspekce nás pak tahala půl roku!“ Poručík Míka si povzdychl. To by ještě scházelo! Nevypadalo to, že by se najednou vzchopila a chtěla na někoho útočit, spíš naopak. Jako by se něčeho anebo někoho bála a nedokázala se toho zbavit. Schovávala se. Asi po dvaceti minutách dorazila motohlídka, která končila pravidelný okruh, a tak už byli na služebně čtyři. Stáli však stejně bezradně jako čtyři pohádkové sudičky, které zapomněly svoje role… bezradné sudičky. Ale snad platí, že víc hlav víc ví. „Můžeme to znovu projet v nejbližším okolí,“ nabídl řidič policejní hlídky, „třeba něco uvidíme.“ Možná. Jinak se není čeho chytnout. Ještě znovu se pokoušejí navázat kontakt, stejně marně jako předtím. Žena vůbec nereaguje, jen se znatelněji víc choulí do sebe, dokonce si schovala obličej do dlaní. „Musí něco rozumět,“ usoudil poručík nejistě. „Ale my se s ní nedorozumíme,“ rezignoval Míka. „Abychom něco nezanedbali. Po bitvě je každý generál a nechtěl bych znova poslouchat ty ponižující otázky!“ Vzpomínka na vyšetřování tehdejší mimořádné příhody byla stále dost živá. „Třeba ji vyděsila nějaká maska,“ napadlo druhého policistu z motohlídky. „Po ulicích pobíhají puberťáci a děsí lidi!“ Halloween! Halloween! „Že by ji tak vyděsila nějaká maska? To se mi nezdá,“ zavrtěl hlavou starší policista, který stále držel v jedné ruce prázdný ešus od večeře. „Co napíšeme do záznamu?“ přemýšlel poručík Míka a snažil se uvažovat nahlas. „Starší žena, asi šedesát 17
roků, oblečená jen tak… obyčejně, kalhoty, svetr, bunda… žádné doklady ani jiné stopy u sebe nemá… pohodlné boty se stopami bláta, asi jak běžela… třeba se odněkud vracela… možná z nákupu, a někdo ji přepadl a sebral tašku i se vším, co měla… jen svazek klíčů jí zůstal…“ „Možná taková nákupní taška někde leží?“ přemýšlel řidič hlídky. Kde hledat? Jezdit jen tak nemělo smysl. „Co s ní uděláme?“ padla zásadní otázka. A nejjednodušší odpověď, která se přímo nabízela. „Odvezeme ji na psychiatrii! Oni jsou na takovéhle případy zařízení!“ Návrh nejstaršího a zkušeného policisty byl jednohlasně přijat. Motohlídka pochopila, že to bude na nich. „Máme ji odvézt?“ zeptal se celkem zbytečně řidič. Odpověď byla jasná a nemusela se verbalizovat. Poručík, na kterém ležela rozhodující odpovědnost, přikývl. „Snad ten převoz vydrží. Určitě to bude rychlejší než dohadovat se se sanitkou!“ „A zavoláte tam? Aby nás nevyhodili jako posledně!“ Míkovi se do toho moc nechtělo. Nerad něco úředně vyřizoval, raději mluvil s lidmi přímo, vadilo mu, když nevidí, jak se u toho druzí tváří. I tentokrát se jen představil. „Vezeme vám příjem,“ řekl rovnou žurnální službě, nečekal na nějakou reakci a raději hned zavěsil. Bylo rozhodnuto. Společnými silami usadili ženu do služebního auta, zajistili ji pásy, aniž by nějak reagovala. Nebránila se. Vůbec nijak nedávala najevo, že souhlasí či nesouhlasí, nic. 18
Seděla strnule, asi jako biblická Lotova žena, která zděšením zkameněla. Motohlídka odjela a oba muži držící službu se vrátili dovnitř. „Jak dlouho asi bude trvat, než se zase vzpamatuje?“ řekl potichu nejstarší policista a konečně odložil svůj ešus na stůl, „a než se dozvíme, co se vlastně stalo?“ Míka pokrčil rameny. „Jen aby ji dovezli včas. Aby nebylo pozdě.“ Najednou se uvnitř zdálo příliš horko. Starší pootevřel okno. A zase se posadili každý ke své práci. Hlídka mezitím projela ztichlým městem a bez problémů dorazila až před bránu psychiatrie. Krásná a důstojná secesní budova, zdobený plot a rozsáhlý park. Pokaždé když sem vezli nějakého pacienta, museli obdivovat, jak předkové před sto lety dokázali velkoryse vybudovat nemocnici pro duševně nemocné. Jak to dokázali? Kde na to tenkrát vzali peníze? Dneska se na všechno možné dělají sbírky… Dělá problém i ty stojící budovy udržet a třeba opravit! Celý areál psychiatrie odpočíval v klidu. V noci není průjezdná nákladní vrátnice a musí se vjíždět kolem hlavní budovy. A služba ve vrátnici má nad tím kontrolu. Policejní vozy, sanitky i případné návštěvy zvenčí. V přijímací kanceláři svítí blikající zářivka, stejně jako na jejich policejní služebně. Určitě se brzy vypálí a zhasne… Není asi nikdo, kdo by ji včas vyměnil. „Zastavte támhle,“ ukazuje vrátná, „já zavolám doktora.“ A důstojně se vrací do svého království. Až ven do parku je slyšet vytáčení vnitřní linky telefonu. „Máte tady příjem,“ ohlásí úředně a zavěsí. Policisté zastavili pod větvemi mohutného javoru, ze kterého už opadalo všechno listí, a vyčkávají. Jen 19
tak po očku sledují ve zpětném zrcátku ženu na zadním sedadle. Stále jen strnule sedí, nijak se neprojevuje, nereaguje. Konečně se rozsvítí i ve druhém okně, neklamné znamení, že dorazil žurnální lékař, a pak trvá jen chvíli, než se otevřou dveře a vyjde sestra. „Tak co vezete?“ zeptá se rovnou. „Jestli je to nějaký ožrala, tak jeďte rovnou na záchytku! To doktor nepřijme,“ dodává prakticky. Policisté ovšem nemají tušení. „Opilá asi nebude,“ špitne řidič. V nemocnici vždycky ztrácí suverénní sebevědomí i sebedůvěru. „Je divná.“ Tohle zkušené sestře stačí. „No tak pojďte dovnitř!“ pozve je suše a bez dlouhých cavyků dál. Složitě se jim podaří vysoukat ze služebního auta bezvládnou ženu připomínající plastovou pannu a donést ji v podstatě přímo do ordinace přijímajícího lékaře. Lékař, lehce prošedivělý a jistě zkušený, k nim přistoupí a vezme si od nich průvodní list. Nejsou na něm vlastně žádné údaje. „To je všechno?!“ podiví se. „No, nic o ní nevíme. Objevila se na služebně, nemluví… nevíme, kdo to je. Ale je divná!“ O tom lékař nepochyboval. Bude to asi dost velká hádanka. Policisté usadí pacientku proti lékaři a chystají se diskrétně odejít. Co nejdřív pryč! Aby jim ji doktor nevrátil! „Počkat! Tohle není balík, který tady jen tak odložíte,“ napomenul je. „Opravdu o ní nic víc nevíte?“ Jeden i druhý policista z motorizované hlídky pokrčí rameny. 20