Setkání s cizincem
Praha 2018
Přeložila: Jana Pacnerová
Lisa Kleypas: Setkání s cizincem Vydání první Copyright © 2018 by Lisa Kleypas All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2202. publikaci Přeloženo z anglického originálu Hello Stranger vydaného nakladatelstvím Avon Books, An Imprint of HarperCollinsPublishers, New York v roce 2018 Český překlad © 2018 Jana Pacnerová Odpovědná redaktorka Daniela Čermáková Korektorka Marie Kejvalová Ilustrace na přebalu © 2018 Martina Černá Přebal a vazba © 2018 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: CPI Moravia Books, s.r.o. Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0902-6 BARONET Praha 2018
Lisa Kleypas
Setkání
s cizincem
Věnováno Gregovi, pulzu mého srdce!
Kapitola 1 Londýn Léto 1876
N ěkdo ji sledoval.
Nepříjemné vědomí se plížilo Garrett po zádech, až se jí ježily jemné vlásky v zátylku. Poslední dobou trpěla pocitem, že je sledována, kdykoli se vydala na každotýdenní návštěvu ošetřovny v chudobinci. Zatím její neklid nic nepotvrdilo – nezahlédla za sebou nikoho, neslyšela žádné kroky –, ale cítila, že je někdo nablízku. S koženou lékařskou brašnou v pravé ruce a holí z hikorového dřeva v levé pokračovala Garrett v chůzi svižným tempem. Jejímu zraku neunikl žádný detail okolí. Východolondýnská farnost Clerkenwell nepatřila k místům, kde se dalo chodit bezstarostně. Naštěstí byla jen dva bloky od hlavní ulice, kde si bude moci najmout drožku. Když míjela mříže, zakrývající stoku Fleet Ditch, zavanuly z ní tak odporné výpary, až se jí rozslzely oči. Ráda by si zakryla ústa a nos navoněným kapesníčkem, ale něco takového by obyvatelka zdejší farnosti neudělala a Garrett chtěla splynout s okolím. V činžácích umouněných od sazí, postavených těsně u sebe jako řada zubů, panoval strašidelný klid. Většina zchátralých budov byla odsouzená k zániku a vyklizená, aby je vystřídalo staveniště nových obytných 9
domů. Záře lamp na obou koncích ulice namáhavě pronikala mlhou, jež se usadila v letním bezvětří, takže bylo sotva vidět krvavý měsíc. Zanedlouho se vynoří obvyklý zástup podomních obchodníků, kapsářů, opilců a prostitutek, který zalidní okolí. Do té doby už hodlala být Garrett dávno pryč. Zpomalila však krok, když se z puchu a mlhy vynořilo několik postav. Byla to trojice vojáků v ošumělých uniformách, bujaře se smáli a blížili se k ní. Garrett přešla na druhou stranu ulice a držela se ve stínu. Pozdě, jeden z nich už ji zahlédl a změnil směr. „To máme štěstí,“ zavolal na své druhy. „Šikovná rozhoďnožka pro večerní zábavu.“ Garrett si je klidně prohlížela a přitom pevněji sevřela zahnutou rukojeť své hole. Muži byli zjevně opilí. Nepochybně celý den hýřili někde v hostinci. Bylo jen málo zábav, jimiž se mohli obyčejní vojáci zaměstnávat mimo službu. Jak se blížili, zrychlil se Garrett tep. „Nechte mě projít, pánové,“ pronesla břitce a znovu přecházela ulici. Zastoupili jí cestu, řehtali se a vrávorali. „Mluví jako dáma,“ konstatoval nejmladší z trojice. Byl prostovlasý, vlasy se mu kroutily v rezavých kadeřích. „To nejni žádná dáma,“ poznamenal druhý, hromotluk s protáhlým obličejem, který byl bez kabátu. „Když chodí venku po nocích ouplně sama.“ Pozoroval Garrett a cenil v úšklebku žluté zuby. „Stoupni si ke zdi a vyhrň sukně, fešando. Mám náladu na třípencovku vestoje.“ „Mýlíte se,“ opáčila Garrett stručně a pokusila se je obejít. Znovu jí zatarasili cestu. „Nejsem prostitutka. Nicméně nedaleko jsou bordely, kde si za takové služby můžete zaplatit.“ 10
„Ale já za to nechci platit,“ prohlásil mohutný muž sprostě. „Chci to zadarmo. Hned.“ Nebylo to zdaleka poprvé, co Garrett čelila urážkám nebo výhružkám při návštěvě chudých oblastí Londýna. Trénovala s mistrem šermu obranu proti takovým situacím. Byla však vyčerpaná po návštěvě nejméně dvou tuctů pacientů na ošetřovně chudobince a rozzuřilo ji střetnutí s trojicí neurvalců, zrovna když chtěla jít domů. „Jako vojáci ve službách Jejího Veličenstva,“ pronesla jízlivě, „byste měli vědět, že vaše posvátná povinnost je chránit čest ženy, a ne ji ohrožovat.“ Znechutilo ji, když její slova místo zahanbení způsobila srdečný smích. „Potřebuje srazit hřebínek,“ poznamenal třetí muž, statný a na pohled hrubý chlapík s poďobaným obličejem a těžkými víčky. „Já si ji můžu na svůj hřebínek narazit,“ nabídl ten mladý, přičemž se třel v rozkroku a natahoval látku kalhot, aby předvedl tvar svého nádobíčka. Muž s protáhlým obličejem se na Garrett nenuceně a zle zašklebil. „Ke zdi, slečinko. Kurva nekurva, my si s tebou užijeme.“ Statný voják vytáhl z kožené pochvy u opasku bajonetový nůž a zvedl ho, aby ukázal zlověstně zubaté ostří na hřbetu čepele. „Poslechni, nebo tě rozřežu jako kus špeku.“ Garrett se nepříjemně sevřel žaludek. „Tasit zbraň mimo službu je protizákonné,“ konstatovala chladně, i když jí srdce prudce bušilo. „To vám spolu s přečiny veřejného opilství a znásilnění vynese zbičování a nejméně deset let ve vězení.“ „Tak to ti vyříznu jazyk, abys to nikomu nepověděla,“ vycenil zuby. 11
Garrett nepochybovala, že by to udělal. Jako dcera bývalého konstábla věděla, že vytasí-li nůž, pravděpodobně ho na ni i použije. Nejednou v minulosti už zašívala pořezanou tvář nebo čelo ženě, které násilník zatoužil „dát něco na památku“. „Keechi,“ řekl mladší muž, „nemusíš tu chuděru hned děsit.“ Obrátil se ke Garrett a dodal: „Nech nás udělat, co chceme.“ Odmlčel se. „Půjde to snáz, když se nebudeš bránit.“ Nával hněvu dodal Garrett sílu. Vybavila si otcovu radu, jak řešit střetnutí. Udržuj si odstup. Nenech se obklíčit z boku. Mluv a rozptyluj, než si zvolíš správný okamžik. „Proč se vnucujete ženě, která vás nechce?“ opatrně odkládala lékařskou brašnu. „Jestli je to z nedostatku peněz, dám vám dost šilinků, abyste mohli zajít do bordelu.“ Kradmo vsunula ruku do vnější kapsy brašny, kde měla v kůži zabalené chirurgické nože. Sevřela v prstech štíhlou stříbrnou rukojeť skalpelu a obratně ho skryla před jejich očima, jak se napřimovala. Známá jemná tíha nástroje ji uklidňovala. Periferním viděním Garrett zpozorovala, že statný voják s bajonetovým mužem ji obchází zezadu. Současně se muž s protáhlým obličejem začal přibližovat. „Ty šilinky si vezmeme,“ ujistil ji. „Ale nejdřív si s tebou užijem.“ Garrett uchopila skalpel pevněji, palec položila na plochou stranu rukojeti. Jemně přitlačila špičkou ukazováčku na hřbet čepele. Použij ho, říkala si. Rozmáchla se a vymrštila skalpel jako z praku, přičemž trhla zápěstím rovně, aby se neodchýlil z dráhy. Nebezpečně ostrá čepel se muži zaryla do tváře. Zařval úžasem a vzteky, zastavil se. Garrett se bez váhání otočila kolem své osy k vojákovi s bajonetovým nožem. Švihla holí horizontálním forhendovým úderem 12
a praštila ho přes pravé zápěstí. To ho zaskočilo, vykřikl bolestí a upustil nůž. Garrett mu okamžitě uštědřila další ránu backhandem do levého boku a uslyšela prasknout žebro. Vrazila mu špičku hole do slabin, až se zlomil v pase, a dorazila ho vertikálním úderem rukojeti do brady směrem vzhůru. Sesul se na zem jako nedopečený nákyp. Garrett popadla bajonetový nůž a otočila se na patě ke zbylým dvěma vojákům. Vzápětí zkoprněla úžasem, hruď se jí rychle zvedala a klesala. V ulici panovalo ticho. Oba muži leželi na zemi. Jak se to stalo? Předstírají bezvědomí, aby ji přilákali blíž? Byla naplněná chvějivou, nervózní energií, tělo jen pomalu rozeznávalo, že stav ohrožení už skončil. Pomalu se odvážila přikročit blíž, aby si ležící muže prohlédla důkladněji, ale dávala pozor, aby se neocitla na dosah. Ačkoliv tomu většímu zůstalo po skalpelu krvavé zranění na líci, nestačilo by k tomu, aby upadl do bezvědomí. Na spánku měl rudou stopu, která byla zřejmě způsobena úderem tupým předmětem. Zaměřila se na mladšího vojáka, kterému crčela krev z nosu, téměř určitě zlomeného. „Co to k čertu…?“ zašeptala Garrett a rozhlédla se tichou ulicí. Zase měla ten pocit, šimravé vědomí, že tu někdo je. Musel tu být. Ti dva vojáci se samozřejmě nesvalili na zem sami. „Pojď ven a ukaž se,“ řekla nahlas neviditelné osobě, ačkoliv si připadala trochu hloupě. „Nemusíš číhat jako krysa v kredenci. Vím, že mě sleduješ už kolik týdnů.“ Odkudsi zazněl mužský hlas, až málem ve svých praktických střevících nadskočila. 13
„Jenom v úterý.“ Garrett se rychle otočila kolem své osy a pohledem pátrala po okolí. Když spatřila záblesk pohybu ve dveřním výklenku jednoho činžáku, sevřela rukojeť bajonetového nože pevněji. Ze tmy se vynořil cizinec, chladná temnota spředená do tvaru muže. Byl vysoký a souměrný, s atletickou postavou, oděný v obyčejné košili, šedých kalhotách a rozepnuté vestě. Hlavu měl pokrytou plochou čapkou s malým štítkem vepředu, takovou, jakou nosí dělníci v docích. Cizinec se zastavil pár kroků od ní, smekl čepici a odhalil rovné tmavé vlasy s praktickým vrstveným sestřihem. Garrett spadla brada, protože ho poznala. „Zase vy,“ zvolala. „Doktorko Gibsonová,“ krátce se uklonil a znovu si nasadil čepici. Ještě vteřinu či dvě nechal prsty na štítku, úmyslné gesto, vyjadřující úctu. Byl to detektiv Ethan Ransom ze Scotland Yardu. Garrett se s ním už několikrát setkala, poprvé před téměř dvěma roky, když doprovázela lady Helen Winterborneovou na pochůzku do nebezpečné části Londýna. Garrett tehdy velmi dopálilo, že manžel lady Helen Ransoma najal, aby je sledoval. Minulý měsíc narazila na Ransoma znovu, když navštívil její kliniku poté, co byla Pandora, mladší sestra lady Helen, na ulici napadena a zraněna. Ransomova přítomnost byla tak tichá a nevtíravá, že by si ho člověk skoro ani nevšiml, kdyby nebyl tak nepřehlédnutelně hezký. Měl úzký obličej, ústa pevná a zřetelně ohraničená, výrazný nos trochu silnější u kořene, jako by byl kdysi zlomený. Oči měl pronikavé a s hustými řasami, hluboko zasazené pod rovným obočím. Nemohla si vybavit jejich barvu. Snad oříškové? 14
Připadal by jí hezký nebýt té tvrdosti, která z něj čišela a připravovala ho o panskou zjemnělost. Aťsi byl povrch sebevíc naleštěný, pod ním číhal raubíř. „Kdo vás tentokrát najal, abyste mě sledoval?“ otázala se Garrett a obratně zatočila holí, než opřela špičku o zem v „pohotovostní“ pozici. Maličko se tím předváděla, pravda, ale cítila potřebu předvést své schopnosti. Ransomovou tváří bleskl nepatrně pobavený výraz, ale jeho hlas zněl vážně. „Nikdo.“ „Tak proč tu tedy jste?“ „Jste jediná lékařka v celé Anglii. Byla by škoda, kdyby se vám něco stalo.“ „Nepotřebuju žádnou ochranu,“ sdělila mu. „A co víc, kdybych ji potřebovala, vás bych si na to nenajala.“ Ransom ji obdařil nevyzpytatelným pohledem a pak přistoupil k vojákovi, kterého prve praštila holí. Muž byl v bezvědomí a ležel na boku. Ransom ho špičkou holínky převalil na břicho, vytáhl z vesty kus šňůry a svázal muži ruce za zády. „Jak jste právě viděl,“ pokračovala Garrett, „nedělalo mi potíže toho chlapa zmlátit a porazila bych vlastními silami i ty druhé dva.“ „Ne, neporazila,“ odvětil bezvýrazně. Garrett cítila, jak v ní kypí podrážděnost. „V umění boje s holí mě vyškolil jeden z nejlepších maître d’armes v Londýně. Umím skolit větší počet protivníků.“ „Udělala jste chybu,“ opáčil Ransom. „Jakou chybu?“ Ransom natáhl ruku po bajonetovém noži a Garrett mu ho zdráhavě odevzdala. Vsunul ho do kožené pochvy a připevňoval si ji k opasku, když odpovídal. „Potom co jste mu vyrazila nůž z ruky, měla jste ho odkopnout. Místo toho jste se pro něj shýbla a obrátila 15
se k těm ostatním zády. Byli by rázem u vás, kdybych nezasáhl.“ S pohledem na zkrvavenou dvojici vojáků, kteří začínali sténat a vrtět se, pronesl téměř přívětivě: „Jestli se někdo z vás pohne, vykastruju ho jako kapouna a jeho koule hodím do Fleet Ditch.“ Nenucenost jeho tónu působila ještě mrazivěji než obsah. Oba znehybněli. Ransom se znovu zaměřil na Garrett. „Zápasit ve studiu mistra šermu není stejné jako bojovat v ulicích. Takoví muži“ – přejel opovržlivým pohledem po vojácích na dláždění – „nebudou zdvořile čekat, až přijdou na řadu. Útočí současně. Jakmile by se jeden z nich ocitl na dosah, vaše hůl by byla k nepotřebě.“ „To vůbec ne,“ sdělila mu Garrett úsečně. „Bodla bych ho hrotem a srazila prudkým úderem.“ Ransom přistoupil blíž k ní, až se ocitl na délku paže. Přejel ji mazaným pohledem. Ačkoliv se Garrett ani nehnula, cítila, jak jí nervy jiskří instinktivním varováním. Nebyla si docela jistá, co si má o Ethanu Ransomovi myslet – připadal jí jako o trochu víc než člověk, a zároveň o trochu míň. Muž konstruovaný jako zbraň, s dlouhými kostmi a svalnatý, s vláčnými, pružnými pohyby. I když stál nehybně, vyzařovala z něj výbušná síla. „Zkuste to se mnou,“ vyzval ji tiše a upřeně jí přitom hleděl do očí. Garrett zamžikala chvilkovým překvapením. „Chcete, abych vás udeřila holí? Teď?“ Ransom mírně přikývl. „Nechtěla bych vám ublížit,“ protahovala zdráhání. „Neublížíte…,“ začal odpovídat, právě když ho překvapila agresivním výpadem holí. I když byla rychlá, Ransom zareagoval bleskově. Uhnul holi a natočil se bokem, takže mu špička sotva 16
škrtla o žebra. Popadl hůl uprostřed a využil setrvačnosti, aby silným trhnutím vyvedl Garrett z rovnováhy. Jako omráčená vnímala, jak se jí jedna jeho paže sevřela kolem těla, zatímco volnou rukou vykroutil hůl z jejího sevření. Tak snadno, jako by odebírání zbraní lidem byla dětská hra. Garrett, zajíkající se zuřivostí, teď byla pevně přitisknutá k jeho tělu, spleti svalů a kostí, nepoddajné jako hranice dřeva. Byla naprosto bezmocná. Možná to způsobila zbrklá rychlost jejího pulzu, že se v ní šířil ten podivný pocit, sametový klid jí vstoupil do myšlenek a smazal všechno, co je obklopovalo. Svět zmizel a zůstal jen muž za jejími zády a brutálně pevné paže, které ji objímaly. Zavřela oči a vnímala jen slabou vůni citrusů z jeho dechu, rovnoměrné stoupání a klesání jeho hrudi a zběsilý úprk svého srdce. Kouzlo narušil tichý smích, zvuk, který se jí něžně zavlnil po páteři. Pokusila se mu vykroutit. „Nesmějte se mi,“ řekla zuřivě. Ransom ji opatrně pustil, ujistil se o její rovnováze a pak jí vrátil hůl. „Nesmál jsem se vám. Jen se mi líbilo, že jste mě zaskočila.“ Zvedl ruce gestem kapitulace a v očích mu pobaveně jiskřilo. Garrett zvolna spustila hůl a tváře jí hořely jako máky. Dosud cítila sevření jeho paží, jako by se jí vpálilo do pokožky. Ransom sáhl do vesty a vytáhl malou stříbrnou píšťalku ve tvaru trubičky. Vyloudil z ní tři řezavé hvizdy. Garrett pochopila, že přivolává hlídkujícího konstábla. „Vy nepoužíváte policejní řehtačku?“ zeptala se. Její otec, který býval pochůzkářem v King’s Cross, u sebe vždycky nosil jednu z úředních těžkých dřevěných řehtaček. Aby vyhlásil poplach, mával konstábl držadlem řehtačky, až její čepele vydávaly hlasitý klapavý zvuk. 17
Ransom zavrtěl hlavou. „Řehtačka je moc neohrabaná. A musel jsem ji vrátit, když jsem odcházel od sboru.“ „Vy už nejste u Metropolitní policie?“ zeptala se. „Kdo vás teď zaměstnává?“ „Nemám oficiálního zaměstnavatele.“ „Konáte ale nějakou práci pro stát?“ „Ano.“ „Jako detektiv?“ Ransom dlouze zaváhal, než odpověděl. „Někdy.“ Garrett přimhouřila oči a uvažovala, co asi dělá pro stát, že to nezvládá běžná policie. „Je vaše činnost v souladu se zákonem?“ Krátce blýskl v houstnoucím šeru oslnivě bílým úsměvem. „Vždycky ne,“ přiznal. Oba se otočili, když uviděli ulicí spěchat konstábla v modré blůze a kalhotách, s lucernou v ruce. „Haló,“ volal muž v běhu. „Tady konstábl Hubble. Vy jste spustil poplach?“ „Spustil,“ potvrdil Ransom. Konstábl, rozložitý muž, jehož bachratý nos a ruměné tváře se potily námahou, se na něj upřeně zadíval zpod okraje helmy. „Vaše jméno?“ „Ransom,“ zněla tichá odpověď, „dříve divize K.“ Konstábl vyvalil oči. „Slyšel jsem o vás, pane. Dobrý večer.“ Jeho tón byl hned plný úcty. Po pravdě řečeno, zaujal doslova submisivní postoj a poněkud sklonil hlavu. Ransom ukázal na muže na zemi. „Tyhle tři opilé syčáky jsem našel, právě když fyzicky napadali a olupovali dámu, poté co ji ohrožovali tímhle.“ Předal konstáblovi bajonetový nůž v pochvě. „U Joviše,“ zvolal Hubble se znechuceným pohledem na muže na zemi. „A ještě ke všemu vojáci, to je ale hanba. Smím se zeptat, zda dáma přišla k úhoně?“ 18
„Ne,“ odvětil Ransom. „Abych řekl pravdu, doktorka Gibsonová měla tu duchapřítomnost, že jednoho z nich omráčila holí poté, co mu vyrazila nůž z ruky.“ „Doktorka?“ Konstábl pozoroval Garrett s neskrývaným úžasem. „Vy jste doktorka? Ta z novin?“ Garrett přikývla a v duchu se obrnila. Lidé jen zřídka reagovali příznivě na ženu v lékařské profesi. Konstábl na ni zíral dál a vrtěl hlavou s viditelným údivem. „Nečekal jsem, že bude tak mladá,“ poznamenal jakoby stranou k Ransomovi a pak znovu oslovil Garrett. „Prosím za prominutí, slečno… ale proč jste doktorka? Vždyť nemáte koňský obličej. Já bych věděl nejmíň o dvou mládencích z naší divize, co by s vámi klidně vlezli do chomoutu.“ Odmlčel se. „Tedy pokud byste uměla trochu vařit a látat.“ Garrett tajila podrážděnost při zjištění, že Ransom silou vůle potlačuje úsměv. „Obávám se, že látat umím jen zranění a zlomeniny,“ řekla. Mohutný voják na zemi, který se podepíral lokty, promluvil nezřetelným, opovržlivým hlasem. „Ženská doktorem. Proti přírodě, jářku. Vsadím se, že pod těmi sukněmi má pinďoura.“ Ransom přimhouřil oči, rázem se přestal bavit. „Co takhle kopanec do hlavy?“ vykročil k vojákovi. „Pane Ransome,“ pronesla Garrett ostře, „je nesportovní napadat muže, který už leží na lopatkách.“ Detektiv se zastavil a vrhl přes rameno zlobný pohled. „Vzhledem k tomu, co vám zamýšlel udělat, má štěstí, že ještě dýchá.“ Garrett připadalo nesmírně zajímavé, že z jeho posledních několika slov zazněl náznak irského akcentu. „Haló!“ volal další přibíhající konstábl. „Slyšel jsem píšťalku.“ Ransom šel pohovořit s nově příchozím a Garrett si 19
došla pro lékařskou brašnu. „To zranění, co má ten voják na tváři, možná potřebuje zašít,“ sdělila konstáblu Hubbleovi. „Nepřibližuj se ke mně, čertice,“ zvolal voják. Konstábl Hubble se na něj zamračil. „Sklapni tlamajznu, nebo ti udělám díru i do druhý tváře.“ Garrett si vzpomněla, že ještě nesebrala svůj skalpel, a tak požádala: „Konstáble, mohl byste laskavě podržet lampu o trochu výš, aby svítila na ulici? Ráda bych našla nůž, který jsem po tomhle člověku prve hodila.“ Zarazila se, protože ji napadlo něco znepokojivého. „Možná ho ještě má.“ „Nemá,“ prohodil Ransom přes rameno a dočasně tak přerušil hovor s druhým konstáblem. „Mám ho já.“ Garrett napadly dvě věci současně. Za prvé, jak jí mohl naslouchat a současně vést rozhovor o pár metrů dál? A za druhé… „Vy jste zvedl ten nůž, zatímco jste s ním zápasil?“ zeptala se dopáleně. „Ale vůbec jste mi o tom nepověděl.“ „Nedržím se pravidel,“ opáčil Ransom stručně a obrátil se zpátky ke konstáblovi. Garrett vytřeštila oči nad klidnou arogancí jeho prohlášení. Zamračeně odtáhla konstábla Hubblea o pár metrů dál a zašeptala: „Co o tom člověku víte? Kdo to je?“ „Ptáte se na pana Ransoma?“ Konstábl značně tlumil hlas. „Vyrůstal přímo tady v Clerkenwellu. Zná každičkou píď města a vyzná se v něm. Před pár lety se přihlásil k policejnímu sboru a byl přidělený jako pochůzkář k divizi K. Skvělý zápasník. Nebojácný. Dobrovolně se hlásil na hlídku do těch nejhorších okrsků, kam se jiní strážníci neodvážili ani vkročit. Prý ho to od začátku táhlo k detektivní práci. Měl bystrou hlavu a postřeh na kdejakou maličkost. Po nocích 20