Hana Marie Körnerová: Pán hor V. Vydání čtvrté, v nakladatelství Baronet první Copyright © 2018 Hana Marie Körnerová Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2203. publikaci Odpovědná redaktorka a korektorka Květuše Sajnerová Ilustrace na přebalu © 2018 Martina Černá Přebal a vazba © 2018 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0905-7 BARONET Praha 2018
Hana Marie
Kรถrnerovรก
Pรกn hor V.
Věno slečny Isabelly
K apitola 1
x V roce 1874 dobyl egyptský vládce Ismáíl Paša Etiopii a část jižního Súdánu. Tyto nákladné vojenské operace však příliš zatížily jeho státní pokladnu. Aby se zbavil dluhů, rozhodl se o rok později k prodeji akcií Suezského průplavu. Francouzská vláda se tyto akcie neodvážila oficiálně koupit, jejich vlastníkem (41 %) se stala Velká Británie. Její ministerský předseda Disraeli za ně vyplatil přibližně čtyři miliony liber. Suezský průplav byl spojnicí obchodních cest Singapur–Káhira. V roce 1869 (po deseti letech výstavby) ho oficiálně otevřela tehdejší francouzská císařovna Eugenie. Autor projektu – francouzský vicekonzul v Egyptě inženýr Lesseps – dostal v roce 1854 od tehdejšího egyptského místokrále koncesi na výstavbu a provoz na dobu devadesáti devíti let. Díky svému obchodnímu a vojensko-strategickému významu se stal Suezský průplav místem střetu zájmů evropských koloniálních mocností a jeho akcie byly horkým zbožím. Jejich prodej proto proběhl velmi rychle. Hlavní roli v této hře peněz převzal bankéř baron Rothschild, který britskou vládu finančně podpořil. Tato akce – jako ostatně všechny transakce podobného druhu – přinesla 9
zisk i četným dalším osobám nalézajícím se ve správnou dobu na správném místě. Jednou z těchto osob byl Maxmilián de Braie. Dobrodružná žilka jeho povahy ho vedla do zemí, kde se dali najít nejen kamenní svědci minulosti, ale i možnosti k získání majetku. Určitý druh „měšťanské praktičnosti“, které se tolik vysmívali příbuzní z Montignacu, mu dovoloval chopit se příležitosti, pokud se sama nabízela. Navíc měl, jak se závistí prohlašovali jeho odpůrci, z pekla štěstí. Nebál se riskovat, neboť na rozdíl od nich neměl co ztratit. Alespoň zpočátku ne. Odjel do světa jako člověk zbavený ideálů a pokořený zradou přítele i dívky, kterou miloval. Poznamenaný fyzicky odnášel si mnohem hlubší a palčivější ránu kdesi uvnitř. Ránu, jíž utrpělo jeho sebevědomí. Pomohla mu žena. Půvabná, chytrá a společensky zběhlá. Byla manželkou francouzského důstojníka v Alžíru a život, k němuž byla odsouzená, jí nepřinášel ani radost, ani uspokojení. Teprve mnohem později si Maxmilián uvědomil, co pro něho vlastně udělala. Když se poprvé objevil v jejím saloně – někdo z úzkého kroužku přátel ho přivedl jako zajímavého krajana – všimla si, že přes všechnu samozřejmost, s níž vystupuje, trpí jak svou poznamenanou tváří, tak nepohyblivou pravicí. Bylo jasné, že obě zranění jsou čerstvého data. Jizvy na tváři a čele byly dosud zarudlé a páska přes oko, kterou nebyl zvyklý nosit, ho znervózňovala. Pravou ruku nosil zavěšenou na šátku, ale občas se zapomněl a pokusil se jí pohnout. Zdravou tváří mu pak projela vlna bolesti, kterou se snažil vší silou potlačit. Nedokázala od něho odtrhnout oči. Všichni viděli jen zranění, které ho navždycky poznamenalo a vyřadilo z okruhu mužů líbivých na první pohled. Ale ona si všimla, že je to krásný mladík s nádherným modrým pohledem 10
v jediném zdravém oku a s vysokou štíhlou postavou, které by musela slušet každá uniforma. Jeho utajovaný smutek ji dojímal. Navíc ji okouzlilo, že jeho levá, nezraněná tvář měla oduševnělý, citlivý výraz, na jaký nebyla u mladíků jeho věku a postavení zvyklá. Nevšímal si jí. V době, kdy přijel do Alžíru, ho ani nenapadlo všímat si žen, neboť rána, kterou mu žena zasadila, nebyla ještě zdaleka zahojená. Navíc – ona pro něj byla jen hostitelkou, první dámou ve společnosti, kam přišel jako neznámý mladík ze světa, který tady nic neznamenal. Vůbec ho nenapadlo, že by ji mohl zaujmout. Vždyť byla manželkou důstojníka – rytíře Čestné legie. Paní plukovníková. Třicetiletá žena působící odtažitě a zcela nepřístupně. Dáma s vlivnými společenskými styky. To ona ho seznámila s těmi správnými lidmi, ona mu otevřela cestu vzhůru. Marie-Noel, krása a rozum v jednom. Zpočátku se domníval, že se o něho zajímá jen z určitého pocitu lítosti nad jeho zevnějškem, a choval se k ní proto velmi odmítavě. Teprve později, co se přestal zaobírat sám sebou, pochopil, že je všechno jinak. Stal se jejím milencem. Vrátila mu sebevědomí, fakticky ho znovu učinila mužem. Dala mu možnost uvědomit si, že pro určitý druh žen bude přitažlivý vždycky. Velmi mladé dívky se ho většinou upřímně děsily. Při jejich věku bylo pochopitelné, že dávaly přednost mladíkům líbivějšího zevnějšku. Pro ženy jako Marie-Noel byl naopak zajímavý. Netuctový. Jeho návrat na výsluní nebyl nijak rychlý, ale on v té době nespěchal. Vzdálený od domova a všeho, co s ním souviselo, užíval života a nabíral síly ke svému pozdějšímu ohromujícímu úspěchu a triumfálnímu návratu. Po několika týdnech přemlouvání ho Marie-Noel přesvědčila, že by se měl pokusit zmírnit následky svých zranění, a sama ho zavedla k lékaři, jemuž bezvýhradně důvěřovala. Nějakou dobu mu trvalo, než se naučil její 11
důvěru sdílet. Arabský lékař na něho zpočátku valný dojem neučinil, navíc nejevil příliš ochoty ho léčit; vystavoval se tím totiž určitému riziku, domorodým lékařům bylo zakázáno léčit cizince. Výsledky jeho snažení ale Maxmiliána de Braie nakonec přesvědčily. Do nehybné ruky se mu vrátil cit. Přestala být mrtvým, překážejícím předmětem. Její bývalá funkce se už nikdy zcela neobnovila, ale, jak Maxmilián sám říkal, muselo mu stačit, že jí dokáže udržet příbor a obejmout ženu. S okem to bylo podstatně horší a Maxmilián zpočátku vytrvale odmítal jakékoliv léčení. „Je slepé a slepé zůstane,“ tvrdil, „nač se pokoušet o nemožné?“ Lékař měl jiný názor. „Slepé sice zůstane, ale nemusí vypadat tak strašně.“ „Už jsem si zvykl nosit přes ně pásku, netoužím je ukazovat.“ Muž se jen nepatrně vědoucně usmál. „Tu pásku budete nosit dál, je lepší oko chránit. Jelikož je slepé a nereaguje, mohl byste si je snadno zranit. Ale jste příliš mladý, jednou může přijít chvíle, kdy alespoň v soukromí budete chtít pásku odložit. Není vždycky pohodlná.“ Maxmilián se tehdy podíval na Marii-Noel, a když viděl její souhlasný úsměv – svolil. Léčení bylo nepříjemnou bolestivou záležitostí, ale po jeho skončení byl Maxmilián schopný pohybovat víčkem, přestože oko samo zůstalo nehybné a nevidoucí a jeho zářivá modř pohasla. Navíc se šikmo přes víčko táhla od čela široká jizva hyzdící mu pravou tvář a nepatrně vytahující koutek úst vzhůru. Hluboké srůsty uvnitř tkáně znemožňovaly pohyb svalů a pravá tvář tak zůstávala nehybná. Vypadalo to, jako by se pořád ironicky usmíval. Nepoměr obou tváří, levé s klasicky čistými rysy a pravé 12
se zlověstným úsměvem, vyvolával celá léta nejrůznější poznámky a úvahy. Zvláště ženy pak provokoval k vyjádření názoru, že tvář sama nejlépe prozrazuje povahu Maxmiliána de Braie – něžně mileneckou a krutě ironickou zároveň. V tomto bodě Marie-Noel neuspěla, Maxmilián se odmítl jizvou zabývat, přestože mu lékař tvrdil, že by se alespoň největší srůsty daly bez potíží odstranit. „Nechám si ji,“ řekl tónem nepřipouštějícím odpor. „Nepřekáží mi. A pak – nebude na škodu, když mi bude připomínat, že naivní důvěra se nevyplácí. Navíc mi ta jizva přináší štěstí. V obchodě určitě.“ „Kdybyste někdy zatoužil se jí zbavit,“ řekl mu lékař na rozloučenou, „víte, kde mě máte hledat. Nikdy není pozdě…“ Maxmilián odešel s úsměvem a s hlubokým přesvědčením, že už nikdy nebude jeho služeb potřebovat. Teprve o mnoho let později pochopil, že se mýlil. Marie-Noel odešla z Maxmiliánova života v době, kdy stál už zase oběma nohama pevně na zemi. Její manžel byl se svým plukem přeložen do Saigonu a ona ho stejně jako ostatní manželky důstojníků následovala. Už nikdy ji nespatřil. Její stopa v něm však zůstala, a jak plynul čas, dokázal si teprve plně uvědomit, zač jí vděčí. Její vliv přetrvával, dveře do „správné“ společnosti, které mu otevřela, už otevřené zůstaly. Ženy, které poznal po ní, neznamenaly nic než pouhé rozptýlení na cestách. Sám ostatně nic jiného ani nehledal, myšlenka na sňatek mu byla zcela vzdálená. V průběhu tří let se stal zámožným mužem a jako takový neměl o přízeň krásného pohlaví nouzi. Bylo vyloučené, aby ho to nepoznamenalo. Přesvědčený o tom, že kvůli hmotným výhodám ženy klidně přehlédnou i odstrašující zjev, utvrdil se v myšlence, že koupit se dá opravdu všechno – i včetně lásky. 13
Pravděpodobně i proto, že ho nerozptyloval žádný milostný cit, bylo Maxmiliánovo podnikání den ode dne úspěšnější. Podle známé pravdy, že peníze dělají zase peníze, stoupala jeho hvězda stále výš. Nemálo k tomu přispělo i seznámení s Davidem Magnardem – člověkem, který se natrvalo stal součástí jeho života. I když jejich první setkání tomu vůbec nenasvědčovalo. Došlo k němu v Káhiře na jaře roku 1876 jen pouhou náhodou. Bydleli ve stejném zaprášeném hotelu, ale Maxmilián si Davida všiml až v den, kdy vyšel ze svého pokoje a spatřil dva egyptské strážníky vlekoucí po chodbě muže v evropském oděvu. Za nimi spíš poskakoval, než kráčel majitel hotelu a hlasitě arabsky nadával. „Můžu vám nějak pomoct?“ zeptal se Maxmilián anglicky, když zastoupil skupince cestu. Jeho autoritativní hlas přiměl strážníky, aby se zastavili. Majitel hotelu okamžitě přestal s nadávkami a popošel blíž, aby mu nic neuniklo. „Obávám se, že nemůžete, pane,“ odpověděl David rovněž anglicky, ale jeho přízvuk Maxmiliána přiměl, aby se zeptal: „Jste Francouz, pane?“ „Ano. Vím, že jsme krajané, ale raději budeme mluvit dál anglicky, aby nám tihle rozuměli každé slovo. Jinak by si mysleli, že se je snažíme nějak obalamutit.“ „Mají k tomu nějaký důvod?“ „Oni si myslí, že zcela určitě.“ Maxmilián se otočil k majiteli hotelu. „Mohl byste mi vysvětlit, co se tu děje?“ „Je to podvodník,“ ukázal majitel na Davida a znovu vzrušeně zašermoval pěstí. „Neměl na zaplacení. Dal mi do zástavy tenhle prsten, než přinese peníze. A dneska mi obchodník na bazaru řekl, že ten prsten je falešný.“ „Měl jsi počkat ještě tři dny,“ odpověděl mu klidně muž, 14
„a pak bys dostal své peníze zpět a nemusel jsi dělat skandál. To, že je prsten falešný, jsem nevěděl, sám jsem ho dostal jako zástavu na dluh. Kdybys nebyl tak hladový a nechtěl shrábnout diamant, bylo by všechno v pořádku.“ Maxmilián se nepatrně usmál. „Kolik to dělá?“ zeptal se hoteliéra. Muž vyhrkl směšnou cenu. „Tady je dvojnásobek.“ Maxmilián odpočítal peníze a podal mu je. Strážníci okamžitě pustili pána, a když každý obdržel bankovku, s úklonami vycouvali ven. „Kdybych jim dal ještě jednu, ochotně by odvedli tady hostinského,“ řekl Maxmilián francouzsky. „To je dost pravděpodobné. Ale jinak – mezi námi – prodělal jste, pane. Ten lump si řekl určitě dvakrát tolik, než dělal skutečný dluh, a pochopitelně si připočítal i bakšiš.“ Mladík napřáhl ruku a dodal: „Jsem David Magnard. Kdo jste vy, samozřejmě vím. Děkuji vám, že jste mě z té lapálie dostal. Obávám se, že bych do tří dnů ten dluh splatit nemohl.“ „To jsem pochopil. Ale nemám rád, když si tihle skrz naskrz úplatní lotři myslí, že můžou kvůli pár mizerným frankům či librám strčit do basy bělocha a ještě k tomu Francouze.“ „Vaše názory jsou mi sympatické,“ uklonil se David, ale v té chvíli si všiml odcházejícího hostinského a vyrazil za ním. „Moment,“ volal přes rameno, „hned budu zpátky. Ten mizera mi ještě něco dluží.“ Doběhl hostinského a křikl: „Hej, vrať mi můj diamant! Pán to zaplatil, tak ho naval. Potřebuji ho, protože mám k němu něžný vztah. Dělej!“ S prstenem v dlani se vrátil k Maxmiliánovi. „Samozřejmě jsem věděl, že je falešný,“ řekl vlídně. „Přece bych nedal do zástavy pravý.“ Nadhodil šperk, obratně ho chytil a strčil do kapsy. „Ještě jednou vám děku15
ji, pane. Doufám, že až se příště setkáme, budu natolik solventní, abych vám svůj dluh splatil.“ Maxmiliánův úsměv se prohloubil. „To přece nestojí za řeč. Spěcháte někam?“ „Ani v nejmenším.“ „V tom případě vás zvu na večeři.“ „Přijímám.“ David byl neocenitelným průvodcem a společníkem. Znal spoustu lidí z nejrůznějších vrstev, všude alespoň jednou byl a domluvil se pěti jazyky včetně arabštiny. Uměl smlouvat, přesvědčovat i hrozit a vždycky přesně odhadl výši bakšiše. Dokázal v jediném dni vyhrát v kartách obrovské peníze, druhý den je bez mrknutí oka prohrát do poslední libry a ještě se zadlužit. Nikdy si nedělal těžkou hlavu s tím, co bude zítra, nikdy netrpěl depresemi nebo špatným zažíváním. Uměl brát od života všechno, co se nabízelo. To on seznámil Maxmiliána s většinou žen a vždycky nějakým záhadným způsobem dokázal poznat, která ho zaujme a která, byť sebepůvabnější, mu zůstane zcela lhostejná. V roce 1876 převzaly Francie a Velká Británie společnou rukou správu egyptských dluhů. Maxmilián de Braie opustil Egypt a odjel do Evropy. David Magnard ho doprovázel. Tentokrát to byla cesta ryze pracovní. Maxmilián plnil svůj slib daný otci a zajímal se o strojírny, textilky a především sklárny. Sklo mu učarovalo. Z Benátek se rozjel do malé země v Rakousku-Uhersku, do Čech. Umění tamějších sklářů se mu zamlouvalo nejvíc. Byli to skuteční mistři svého řemesla, ale žili v bídě stejně jako dělnictvo ve většině Evropy. Maxmilián na svých cestách viděl velmi mnoho a jen těžko mohl zapomenout na strašné podmínky, v nichž přežívali lidé v chudinské čtvrti Londýna či v přeplněných nájemních barácích německých průmyslových měst. Hygienické podmínky této vrstvy byly katastrofální, všude vládla špína, s níž ruku v ruce krá16
čely nemoci, především ta nejstrašnější z nich – strašidlo chudých – tuberkulóza. Maxmilián byl pevně přesvědčen, že jemu se podaří vytvořit pro své lidi mnohem přijatelnější a důstojnější podmínky. Výsledkem jeho snažení bylo, že několik mladých českých dělníků i s rodinami odcestovalo do Francie. Maxmiliánův otec pak zařídil zbytek. Ke koupi panství Saint Louvois došlo čirou náhodou. Maxmilián věděl, že na Barfleur se vrátit nemůže, ale zároveň nechtěl opustit rodný kraj. A jednoho dne, když pozoroval vlaštovky stavící svá hnízda z nilského bahna, vynořil se mu ve vzpomínkách Vlaštovčí dům. Obrovský, kdysi nádherný, později strašidelně zchátralý. Pořádali k němu v dětství s Gilbertem tajné výpravy. Otec mu napsal, že o majetek nikdo nestojí, byl příliš velký a příliš zanedbaný. V kraji neměl nikdo tolik peněz, aby se odvážil riskovat a investovat do tak nejisté záležitosti. Maxmilián ano. Spolu s architektem dokonce dělal i nákresy. Za podklad mu sloužily plány zaslané otcem. Rozhodl se opravit všechno, včetně umělého jezera zaneseného bahnem. Stavba polykala neuvěřitelné sumy peněz, ale Maxmilián de Braie dokázal vydělat další. Obchod s akciemi mu byl stejně tak zdrojem potěšení a zábavy jako příležitostí k získání majetku. Měl – jak se opakovaně říkalo – štěstí. A také měl Davida Magnarda, který dokázal být na dvou místech najednou, navazoval užitečné kontakty a nebál se ani výhrůžek, ani rizika. Osobně manipuloval s velkými sumami peněz, na něž získal od Maxmiliána plnou moc. Jednou kdosi přišel upozornit pana de Braie, že člověk, jemuž věnoval svou důvěru, je obyčejný podvodník. Informátor byl úctyhodný muž s neposkvrněnou pověstí a přišel „splnit svou občanskou povinnost“. Maxmilián ho zklamal. 17
„To, že je podvodník, mi ten člověk řekl sám v prvních pěti minutách po tom, co jsme se seznámili. Tím mi dokázal, že je jako podvodník čestnější než leckteří počestní občané.“ Muž, který přišel „splnit svou občanskou povinnost“, odešel rozezlený a uražený a z hloubi srdce přál panu de Braie, aby ho David Magnard pořádně oškubal. Maxmilián nebyl naivní. Protože od začátku věděl, s kým má čest, dokázal uhájit své pozice a vymezit Davidovi jeho pole působnosti. Tam, kde bylo třeba, mu nechal volnou ruku, vymínil si pouze jedinou věc – nekompromisně trval na tom, že David už nikdy nesmí hrát karty. „Nabízím ti místo nich hru na burze. Je stejně vzrušující, ale pro tebe mnohem méně nebezpečná.“ David, který si dokázal spočítat dvě a dvě, souhlasil. Nebyl v pravém slova smyslu Maxmiliánovým tajemníkem, byli především přátelé. Jelikož neměl žádný stálý příjem (rodina ho odvrhla už před mnoha lety), nabídl mu Maxmilián místo jakéhosi obchodního partnera či zprostředkovatele s tím, že plat si může určit sám. Byla to ta nejpodivnější nabídka, jaké se kdy Davidovi dostalo. Nebyl ostýchavý, svých služeb si cenil velmi vysoko, ale Maxmilián při vyřčení cifry nehnul ani brvou, neboť věděl, že se mu investice vyplatí.
18
K apitola 2
x V létě roku 1877, čtyři roky po svém odchodu z Francie, Maxmilián de Braie se vrátil domů. Předcházela ho pověst bohatého muže, kterou po celém kraji roznášeli stavitelé a řemeslníci zvelebující saintlouvoiské panství. Oni nejlépe věděli, jaké sumy peněz spolykala oprava Vlaštovčího domu a dalších objektů patřících k majetku. Jak pověst postupovala krajem, těžkla představami a mohutněla fantazií. Nakonec se zcela vážně mluvilo o paláci z Tisíce a jedné noci, o stěnách vyložených zlatem a dalších hloupostech. Všichni bez rozdílu byli zvědaví na ten zázrak a všechny významnější rodiny v kraji se draly o to, kdo první uvítá Maxmiliána de Braie při návratu domů a vyslouží si tak pozvání do jeho paláce. Stejně jako mnoho jiných čekala na Maxmiliánův návrat i mladá paní ze Zámečku. Nemohla se ho dočkat a zároveň měla strach se s ním setkat. Byla přesvědčená, že mu dluží vysvětlení, byť opožděné o celé čtyři roky. Život s Gilbertem ji utvrdil v přesvědčení, že ten osudný souboj tenkrát dopadl špatně. Zpočátku všechno vypadalo docela hezky. Gilbert byl milý, dokonce milejší, než očekávala. Ale miloval změnu a ona byla jenom jedna. Jedna jediná, stále stejná manželka a on by jich potřebo19
val několik. Náhradu si opatřil asi rok po svatbě, pochopitelně tajně, ale při jeho povaze se tajemství velmi brzy prozradilo. Lucie byla v té době těhotná, dítě se mělo narodit za necelé dva měsíce. Gilbert k ní byl trpělivý a velmi laskavý a ona mu byla vděčná za zdrženlivost, která obyčejně nepatřila k jeho silným stránkám. A pak to všechno prasklo. Rozzuřenou ženu, která se do Zámečku dobývala, by Lucie pravděpodobně minula bez povšimnutí, neboť matka se ji snažila co nejnenápadněji vyvést ven. Ale tu osobu zřejmě pobouřil pohled na Luciin vzedmutý život, neboť se Christině vytrhla a začala povykovat na celý zámek. Vyděšená Lucie se tak dověděla, že Gilbert před čtyřmi měsíci přivedl dceru této ženy do hanby, nasliboval jí modré z nebe, když bude mlčet, ale nezaplatil jí ani frank a v současné době si už užíval s jinou. „Tenhle tady,“ křičela žena a ukazovala na Luciino břicho, „ten se narodí v hedvábí jako pán. Ale ten náš – to bude zase jen další parchant pánů de Braie. A že jich tady po údolí díky hraběti Sebastianovi běhá.“ „Ven!“ řekla Christina tak strašným hlasem, že se žena na okamžik zarazila a zmlkla. O Christinině otci, jak Lucie dobře věděla, nesměl nikdo pronést křivé slovo. V té chvíli se konečně vzpamatovalo otálející služebnictvo a vyvedlo ženu ven. Těsně předtím, než Lucie omdlela, zaslechla, jak se zvenčí ozývá další povykování proložené žádostmi o odškodnění. Když Christina zjistila, že Lucie začala krvácet a dostala bolesti, nechala poslat pro doktora, ale dítě se narodilo dřív, než dorazil, a přes všechnu snahu se je nepodařilo zachránit. Zmučená Lucie musela zůstat šest neděl na lůžku a Gilbert, kající se a očividně nešťastný, u ní proseděl většinu toho nekonečného času. Odpustila mu. Co jiného jí zbývalo. Ale už mu nikdy nevěřila. Přestala v něm vidět mu20
že, manžela. Věděla, že Gilbert prostě zůstane lehkomyslným chlapcem. Pravděpodobně navždy. Chůva jí zjistila, že děvče, které Gilbert přivedl do hanby, porodilo zdravou holčičku. Pro Lucii to bylo tím krutější, že ona sama naději na další mateřství ztratila. Po nekonečných měsících doufání a zklamání ji Christina odvezla do Paříže k věhlasným lékařským kapacitám, ale ani jejich léčení nepřineslo kýžený výsledek. Lucie se vzdala. Zvykla si na myšlenku, že zůstane bezdětná, a s údivem zjistila, že jí tuto skutečnost některé dámy upřímně závidějí. Neměla žádné starosti a povinnosti spojené s mateřstvím. Zůstal jí Gilbert – a zábavy. Žádný významnější večírek v údolí, žádný ples či hudební dýchánek se neobešel bez princezny Lucie. Princezna se jí říkalo od doby, kdy vešel ve známost její původ. Pojmenování původně hanlivé ztratilo časem svůj osten a vžilo se tím snadněji, že nikdo netušil, jaké postavení ve skutečnosti zaujímají dívky jejího rodu v Indii. Lucie to věděla. Zatímco se v okolí Zámečku přetřásaly legendy o zlatých pokladech, palácích a slonech (Gilbert je zdatně přiživoval, neboť mu dodávaly na vážnosti), ona věděla své. Francouzská občanka sice neměla mnoho práv, ale indická žena byla zcela bezprávná a z hlediska muže méněcenná. Lucie se o tom přesvědčila na cestě, na niž ji Christina vypravila tři měsíce po svatbě. Pluli s Gilbertem na parníku, neboť tyto stroje, sice pomalejší, ale spolehlivější a s mnohem větším výtlakem, už z velké většiny nahradily plachetnice a čajové clippery, na nichž se kdysi plavila s Christinou. Cesta do Indie jim trvala přes tři měsíce. Další měsíc strávili cestováním po souši (většinou vlakem, ale i na slony došlo). Gilbert si nenechal ujít žádnou příležitost k dobrodružství. Luciin otec byl starý scvrklý pán, který měl jedenáct dětí s různými ženami. Nepostrádal ji a ona zjistila, že ni21
kdy nebude postrádat jeho. Patřil k oněm vládcům, kteří měli mužské potomky a směli tedy podle zákona vládnout na svém historickém, i když Brity oklestěném území. Půl roku po Luciině návštěvě zemřel a na jeho místo dosedl jeden z jeho synů, Lucie ani podle jména nevěděla, který to je. Přestože Lucie přijela do Indie spíše v roli cestovatelky než rodilé dcery tohoto subkontinentu, dostalo se jí mnoha ukázek toho, jak by asi vypadal její život v případě, že by se vrátila domů. Vyděsilo ji, že v některých odlehlých krajích, kam britská moc dosahovala jen okrajově, se přes zákon, který byl uveden v platnost před téměř dvaceti léty, považovalo upalování vdov za zcela přirozené. Lucii se v Indii nelíbilo. Neúspěch cesty ještě znásobil fakt, že ani přes úpornou snahu nenašla doktora Wintona. Hledala ho o své vůli, neboť patřil k jejímu dětství stejně neodmyslitelně jako ošetřovatelka Eliza. Christina se o nich nezmínila ani slovem, ale Lucie si přesto vytkla za cíl je najít. Marně. Po Elize se slehla zem, byla jen jednou z mnoha tisíců domorodých ošetřovatelek, nikdo si ji nepamatoval. Bylo to zvláštní. Jako by jen jednou jedinkrát vystoupila z anonymity, aby informovala mahárádžu o tom, že má ve Francii dceru, a pak se zase ztratila. Stačila jen Lucii zkomplikovat život. Kdyby nebylo jejího zásahu, nikdy by nemusela spěchat se sňatkem, nikdy by nedošlo k onomu osudnému souboji, nikdy by se nemusela provdat za Gilberta… Najít Wintona bylo zdánlivě jednoduché, ale ani s ním se Lucie nakonec nesetkala. Přestože nyní zastával vysoké postavení, nevzdal se svého letitého výzkumu a čas od času vyrážel na cesty do vnitrozemí, aby pátral po zajímavých případech a přivážel další a další vzorky krve lidí nakažených tropickými chorobami. Jediný rozdíl byl v tom, že teď už nejezdil sám, ale s početným odborným doprovodem. V době Luciiny návštěvy byl na jedné ze 22
svých cest a nikdo nevěděl, kdy přesně se vrátí. Nedočkala se ho. Po návratu z Indie se o něm nezmínila, stejně jako se nezmínila o své skutečné rodině. Vypadalo to, že chce na zemi svého původu zapomenout, a Christina pochopila, že toto téma bude už jednou provždy tabu. Sama se k němu nikdy nevracela a Lucie, která se obávala jejích otázek, se pomalu uklidnila. Teď se snažila zapomenout, že existovaly doby, kdy jí chůva říkala Marání. To už neplatilo. Byla navždy Lucií de Braie, komtesou de la Reynie. Bylo to víc, než mohla před lety očekávat, a méně, než potřebovala. S přibývajícími roky manželství jí stále silněji chyběl prvek mužské laskavosti a něhy a ona si s narůstající lítostí namlouvala, že od Maxmiliána de Braie by se jí dostalo obojího. Proto ji tak vzrušila zpráva o jeho návratu. Nevěděla, nač ve skutečnosti čeká, ale věděla, že ho musí vidět a mluvit s ním. Nedalo jí mnoho práce přimět Gilberta k rozhodnutí, že by měli Maxmiliána při návratu uvítat jako první. Přes všechno, co se stalo, byli přece jeho nejbližší příbuzní. A onen souboj vedený z mladické nerozvážnosti? To už dávno odvál čas. Maxmilián jistě nebude přetřásat staré křivdy, vždyť se vrací ze světa jako úspěšný a bohatý muž. Tušila, že slovo „bohatý“ bude mít pro Gilberta rozhodující význam. Gilbert potřeboval přátelství bohatého muže, neboť jeho nákladný život polykal velké sumy peněz. Matka Christina mu už dávno zavřela dříve štědře otevřenou dlaň a Gilbert teď hledal náhradní zdroje. I díky tomu už začínal mít ve společnosti špatnou pověst. Nyní zřejmě spoléhal na to, že Maxmilián jako člověk zvenčí nebude ovlivněn veřejným míněním. Alespoň zpočátku ne. Snad by opravdu stačilo připomenout letité přátelství a patřičně zalitovat toho nešťastného souboje. Vždyť co by znamenala pro bohatého muže taková drobná přátelská půjčka. Navíc Maxmilián nikdy nebyl malicherný… 23
V den, kdy se měl vikomt de Braie oficiálně vrátit, se na Barfleuru sešla spousta lidí. Zámek připomínal mraveniště a Michèle s trochou trpkosti žasla, kolik má Max milián přátel, o nichž neměl ani ponětí. Přivábila je sem zvědavost, přivábil je lesk zlata a pověst úspěšného muže. Snad stejně jako Gilbert kalkulovali s výhodami, které jim taková známost mohla přinést. Vždyť každý měl nějakou představu zaručeně výnosného podniku, do něhož bylo třeba „jen“ investovat základní kapitál. Všichni ten den čekali marně, Maxmilián nedorazil. Omluvil se dopisem, který přinesl spěšný posel krátce po poledni. „Jsem unavený,“ psal, „nemám dost síly k tomu, abych byl středem tak velké společnosti, jaká se shromáždila na Barfleuru. Uchýlil jsem se do Vlaštovčího domu a na Barfleur zavítám hned, jak mi to okolnosti dovolí; pravděpodobně začátkem příštího týdne. Nerad bych někoho urazil, postupně se setkám se všemi, kteří mě přišli uvítat.“ Hluboce zklamanou Michèle utěšil až manžel, který jí sdělil, že to byl on sám, kdo varoval Maxmiliána, jaké množství lidí na něho na Barfleuru čeká. „Radil jsem mu, aby přijel nečekaně, pokud se chce vyhnout zmatkům. Jak vidíš, vyhovovalo mu to. Nemusíš si o něho dělat starosti, určitě přijede, hned jak jen to bude možné. Když jsi na něho dokázala čekat čtyři roky, počkáš ještě čtyři dny.“ Nakonec se ukázalo, že ani tak dlouho není třeba čekat. Když se rozneslo, že Maxmilián nepřijede, zámek se vylidnil. Druhého dne ráno zůstala jen polovina hostů, odpoledne třetina. Maxmilián dorazil navečer. Stiskl ruku překvapenému otci a políbil dojatou matku. 24
„Ty jsi omládla,“ řekl jí s úsměvem a ona si bolestně pomyslela, že on naopak zestárl. Obraz, který si uchovávala ve vzpomínkách, už neexistoval. Dívala se na jeho milovaný, byť změněný obličej, na jediné oko s jiskřícím modrým pohledem, na černou pásku i jizvu vytahující koutek úst do posměšného úsměvu. Tváře měl pohublé a snědé, levá zůstala krásná jako kdysi, pravá jako by mu nepatřila. Zesílil. Hubenost, s níž odjížděl před čtyřmi roky z Barfleuru, zmizela. Vypadal teď urostlejší a rozložitější než před zraněním. Michèle si uvědomila, že jí teď postavou i zdravou tváří připomíná hraběte Sebastiana, tak jak ho poznala, když před lety přišla do rodiny. Krásný hrabě Sebastian. Její syn nebyl krásný. Ale těžko by se o něm dalo říct, že je ošklivý. Jako matka si Michèle dobře všimla zvědavých i vzrušených pohledů, které k němu vysílaly ženy. Ne, nemusela mít o něho strach. Nebyl to poznamenaný mladík, který před lety odjel z domova plný trpkostí. Muž, který se vrátil, si byl vědom své ceny. Silný, sebevědomý, vyrovnaný. Určitě nebude trvat dlouho a ožení se, aby svému majetku a postavení zajistil dědice. Pod dojmem té příjemné myšlenky se Michèle de Braie celý první večer usmívala.
x Maxmilián s úlevou shodil sako i vestu. Po dnešním namáhavém dni toužil jen po klidu a samotě. Podíval se na hodinky. Tři ráno. Znamenalo to, že za chvíli začne svítat. Pohlédl na rozestlanou postel s načechranými polštáři a odvrátil se. Nechtělo se mu spát. Byl unavený, ale napjaté nervy mu bránily cítit ospalost. Měl v sobě příliš mnoho nových dojmů. Rodiče – zdánlivě stejní, ale přesto po čtyřech letech trochu odcizení; jejich noví schovanci, desítky příbuzných, z nichž některé vůbec neznal, přátelé 25