0324044

Přeložila: DARINA POVOLNá

Penelope Ward: Řekni něco legračního Vydání první Copyright © 2017. Drunk Dial by Penelope Ward Published by arrangement with Brower Literary & Management All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2198. publikaci Přeloženo z anglického originálu Drunk Dial vydaného v roce 2017 Český překlad © 2018 Darina Povolná Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Cover Model: Vadim Ivanov (Two Management) Cover Photographer: Kevin Roldan Cover Design: Letitia Hasser, RBA Designs Přebal a vazba © 2018 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0890-6 BARONET Praha 2018

PENELOPE WARD

Řekni něco legračního

1. KAPITOLA RANA BANANA

Plácla jsem sebou na postel a celý pokoj se se mnou točil. Pořád jsem ještě na sobě měla svůj modrozlatý kostým břišní tanečnice a teď jsem si prohlížela korálkové střapce rozhozené kolem sebe. Ani jsem se neobtěžovala převléknout, než jsem si otevřela víno. Láhev shirazu, kterou jsem svírala v ruce, už byla prázdná. Vyklouzla mi z dlaně, ale naštěstí se nerozbila. Aspoň jsem to neslyšela. Nebylo to poprvé, co jsem dorazila z práce domů a rovnou sáhla po láhvi vína. Dnešek mě opravdu dost rozhodil. Bylo mi příšerně smutno. Ani jsem pořádně nevěděla proč. Kdykoliv jsem se utápěla v téhle melancholii, moje myšlenky se z nějakého důvodu vždy stočily k Landonovi. Netušila jsem, proč na toho kluka ještě po třinácti letech stále myslím. Tedy, teď už to byl vlastně muž. Přinutila jsem se zvednout a odklopýtala jsem ke skříni. Rozepnula jsem černý plátěný batoh, zalovila uvnitř a prohrábla desítky vzkazů, které mi dal. Všechny byly složené do trojúhelníku. Náhodně jsem jeden vybrala a otevřela.

7

Rano Banano, chtěl bych mít na rukách tolik chlupů jako ty. Landon P.S.: Můžu si z nich uplíst copánek? Moje jméno se čte Rána, a tak mi Landon říkal Rána Banána. V jednom krátkém období mého života pro mě znamenal úplně všechno. Bylo mi tehdy třináct a chovala jsem se víc jako kluk než holka. S rodiči jsme žili v přestavěné garáži na pozemku Landonových rodičů v michiganském Dearbornu. Byt měl kuchyňský kout a koupelnu, aby se dal pronajmout. Kromě střechy nad hlavou jsem nic jiného neměla, tedy když nepočítám ty chlupy na rukou. Landonův otec byl výkonným ředitelem ve Fordu, zatímco můj táta Eddie Saloomi pracoval v pekařství v centru města a vydělával akorát tolik, abychom nějak vyšli. Moje matka Shayla byla o hodně mladší než otec a nikdy nepracovala. Manželství mých rodičů bylo sjednané. Táta chtěl, aby matka nechodila do práce a starala se o domácnost. Ve skutečnosti ovšem Shayla něco uvařila jen občas a zbytek času trávila výpravami do obchodního domu, kde kradla oblečení v obchodním domě Macy‘s. Také si častokrát tajně volala se svým milencem, který jí byl věkově mnohem blíž než otec. Co si pamatuju, byla máma po většinu mého dětství nešťastná. Rovněž si pamatuju, že pro mě byla tou nejkrásnější ženou na světě. Měla jemné rysy, zatímco já zdědila otcův nos a srostlé obočí. A byla jsem mnohem 8

chlupatější než jiné dívky mého věku. Možná proto se ke mně Landon choval jako ke klukovi. Určitě nemohl vědět, že se mi líbil. Stejně jako nemohl vědět, že poflakování se s ním každý den po škole bylo všechno, co jsem měla a pro co jsem žila. Dlouho jsme ale v tom garážovém bytu nebydleli. Landonovi rodiče nás vykopli kvůli nezaplacení nájmu a celý můj svět se tehdy zhroutil. Za dva dny můj otec naložil věci do staré dodávky toyota a přestěhovali jsme se k mým prarodičům na opačném konci Michiganu. Už jsem Landona nikdy neviděla. Rozhodla jsem se, že se s ním nerozloučím. Ostatně ani on mi nepřišel dát sbohem. Byla jsem na něj příšerně naštvaná, protože jsem měla pocit, že mohl udělat aspoň něco, abychom nemuseli odejít. Bylo hrozné, že to takhle skončilo. Během let jsem o Landovi často přemýšlela. Nikdy mě ale nenapadlo ho vyhledat nebo ho nějak kontaktovat. Až doteď. Vážně netuším, proč mě to popadlo tak najednou zrovna v ten čtvrtek večer. Vzkaz jsem znovu složila a vrátila ho do batohu. Podívala jsem se na sebe v zrcadle. Měla jsem rozmazanou řasenku. Výrazné oční stíny podtrhovaly moje zelené oči a světle olivová pleť zdůrazňovala mé černé vlasy. Někdo by řekl, že vypadám děsně neupraveně, ale líbila jsem se sama sobě a ten pocit jsem nenáviděla. A také mě stálo spoustu úsilí takhle vypadat. Alkohol mi ovšem jistě dodával falešný pocit sebevědomí. Zajímalo by mě, co by sis o mně myslel teď, Landone. Jedno jsem věděla jistě: kdyby potkal na ulici Ranu Saloomi, nepoznal by ji. 9

Představovala jsem si, jak asi Landon žije, že chodí na vynikající univerzitu, má báječně placenou práci a krásnou ženu nebo přítelkyni. Představovala jsem si, jak je šťastný. Byla jsem přesvědčená, že na mě vůbec nemyslí. Svou představou Landona jsem byla úplně posedlá a nemohla jsem přijít na to, co na tom vlastně záleží. Všechno bylo jen v mé hlavě, ale jeho štěstí jako kdyby odráželo, jak moc jsem já sama nešťastná. Ty přetrvávající pocity vůči Landonovi mě mátly, ale dnes večer, navíc posilněná alkoholem, jsem prostě byla jen naštvaná. Chtěla jsem s ním mluvit. A nebyl tu nikdo příčetný, kdo by mi to rozmluvil. Přesvědčila jsem sama sebe, že k tomu už nikdy znovu neseberu odvahu. Tohle byla moje jediná šance. Zavolat mu dnes večer mi zkrátka připadalo jako čím dál lepší nápad. Otevřela jsem svůj notebook a šla hledat na internetu jméno Landon Roderick. Objevil se na seznamu jmen v Los Angeles. Los Angeles? Je to vůbec on? Pokud ano, pravděpodobně si mě nebude pamatovat. Bylo mi to ale jedno. Nedokázala jsem svoje podnapilé já umlčet, prostě jsem Landonovi potřebovala vynadat. Potřebovala jsem, aby věděl, jak hnusné bylo to, co jeho rodiče udělali. Chtěla jsem, aby si uvědomil, že on není lepší než já. Jednoduše jsem mu potřebovala říct to, co jsem na něj ve svojí hlavě řvala celé ty roky. Vyťukala jsem číslo a poslouchala vyzvánění. Ozval se hluboký, trochu ochraptělý hlas. „No…“ Zrychlil se mi pulz. „Je to Landon?“ „Kdo volá?“ „Určitě si mě nepamatuješ. Ty sis jistě zařídil v Kalifornii parádní život.“ „Prosím?“ 10

„Ale něco bys měl vědět. Měla jsem nějaké city.“ „Co to sakra…? Kdo je to?“ zeptal se znovu. „Pro tebe jsem asi byla jen oplácaná klackovitá holka s trapným sestřihem a chlupatýma rukama – jenom ta holka, co bydlela v garáži. Na mně ale záleželo. A nejen to, já k tobě vzhlížela. Žila jsem z toho, jak jsme každý den jezdili dokolečka po příjezdový cestě, já na kole a ty kolem mě na skateboardu. Pořád mám všechny ty tvoje přitroublý vzkazy. Ani nevím, proč jsem si je nechala. A vsadím se, že ty si určitě nepamatuješ, kdo sakra vlastně jsem. Nééé… Ne ten dokonalý Landon Roderick… ve svém luxusním sídle v Los Angeles, moc vznešený na to, aby si pamatoval každýho chudáka. Kdyby tě třeba zajímalo, jak to se mnou dopadlo, tak po tom, co jsme se odstěhovali, šlo všechno do kytek. Moje máma nás opustila. A můj život se už navždycky změnil. Takže i když ty si ani nepamatuješ, kdo jsem, já si tě pamatuju. Smutný na tom je, že naposledy jsem byla šťastná právě s tebou.“ Nevěděla jsem, co ještě dodat, a po tvářích mi tekly slzy. Zavěsila jsem a hodila telefon přes postel. A pak jsem si to uvědomila. Sakra. To ne. Co jsem to právě provedla? Srdce mi bušilo jako o závod. Pokoj se točil ještě o něco rychleji. O několik vteřin později zazvonil telefon. Přitiskla jsem si kolena k hrudníku a zírala na něj, jako kdyby měl vybuchnout, když ho zvednu. Ne. Nezvednu to. Udělala jsem ze sebe totálního blázna. Oddechla jsem si, když telefon přestal zvonit. Za chvíli ale začal opět výhružně vyzvánět. Ani teď jsem nezareagovala. Potom přestal – asi tak na pět minut. 11

Pak ovšem začal zvonit znovu. Nakonec jsem telefon vzala do ruky, podívala se na displej a viděla jsem, že mi volá zpátky. Narovnala jsem záda proti pelesti, zhluboka jsem se nadechla a připravila se, že ho zvednu. Odkašlala jsem si a dělala jsem všechno pro to, abych zněla jako zcela vyrovnaná žena. Taková ta, ze které právě vymetli pěkně opilého ďábla. „Haló?“ Slyšela jsem, jak vydechnul. Po chvíli ticha konečně promluvil: „Rana Banana?“

12

2. KAPITOLA SLOVO PROTI SLOVU

Znělo to opravdu zvláštně, když ta slova pronesl hluboký, mužský hlas. Odkdy zní Landon takhle? Nakonec jsem ze sebe vyrazila: „Ano.“ Znovu zhluboka vydechl. „No to mě podrž. Fakt je to Rana Banana.“ „Hele… zapomeň, že jsem volala, jo? Vrať se k tomu, cos dělal. Jako by se nic nestalo.“ Chystala jsem se zavěsit, ale jeho hlas mě zastavil. „Počkej.“ Mlčela jsem, ani jsem ovšem nezavěsila. „Jsi tam ještě?“ ujišťoval se. Tiše jsem odpověděla: „Jsem.“ „To mám jako zapomenout, žes mi zavolala?“ „Jasně. Úplně stejně, jako jsi zapomněl, že existuju.“ „O čem to mluvíš?“ „Jak se můžeš takhle ptát? Tvoji rodiče nás vykopli na ulici. Nepřišel ses ani rozloučit. My jsme museli odejít, a ty ses někam vypařil.“ Lehce zvýšil hlas. „No tak to moment. Za prvé jsem na tebe myslel – a to hodně, jestli to vážně chceš vědět. Celá ta věc mě trápila. A za druhé jsi totálně vedle.“ „V čem?“ „Mí rodiče vás nevykopli. Řekli mi, že vaši odešli, 13

aniž by zaplatili nájem. Pak jsem do toho bytu šel a pomáhal ho vyklízet, protože jste tam dobrou půlku svého harampádí nechali.“ „Tak to ti tví rodiče lhali. Donutili nás odejít.“ „Podívej, očividně je to slovo proti slovu. Podstatné je, že jsem rozhodně neměl v úmyslu nepřijít se s tebou rozloučit. Nebyl jsem tam, když se to celé semlelo. Odjel jsem na pár dní k babičce. Nikdo mi neřekl, že odcházíte, dokud nebylo po všem. Nic jsem netušil a pak už jste byli pryč.“ Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Buď mi lhal, anebo mí rodiče lhali mně. V každém případě jsem se teď cítila jako totální idiot. „Hele, ještě jednou, tenhle telefonát byl velký omyl. Beztak nemá smysl se v tom všem po třinácti letech patlat. Měj se hezky –“ „Proč jsi mi zavolala zrovna dnes?“ „Opila jsem se.“ „Tys mi šla zavolat opilá?“ „Jo.“ „A ještě pořád jsi opilá?“ „Bohužel mě to pomalu opouští.“ „Jak jsi vůbec přišla k mému číslu?“ „Evidentně žije ve Spojených státech jen jeden Landon Roderick.“ „To se mám. Proč jsi vlastně ve čtvrtek večer opilá?“ „Mám pro to spoustu důvodů. Jednak mě v práci zas někdo osahával. Zpozdila jsem se s placením nájmu – je mi jasný, co si myslíš, některý věci se prostě nemění, že? Jo! A můj spolubydlící je psychopat. Jsem si celkem jistá, že právě teď osnuje moji vraždu. Mám pokračovat?“ „No do háje.“ Rozchechtal se. „Už můžeme zavěsit, Landone?“ 14

„Děláš si legraci? Je to čím dál lepší.“ „Copak nemáš nic lepšího, čím se zabavit? Cos dělal, když jsem ti zavolala?“ „Právě jsem venku na balkoně pokuřoval,“ odpověděl. „Mám odsud výhled na vodu. Bohužel tě ovšem musím zklamat, žádný luxusní sídlo se nekoná.“ „Ty kouříš? Nikdy jsi nekouřil.“ „Bylo mi třináct, když jsme se znali. Tehdy jsem ani pořádně nevěděl, kde mám kulky. Za třináct let se toho hodně změní.“ „To každopádně.“ „Spousta času na to, aby toho člověk hodně podělal a přišel k pár zlozvykům.“ Povzdechla jsem si. „No jo.“ „Jako třeba ty tvoje čtvrteční opilecký hovory. Bylo těch nic netušících obětí víc? Nebo jen já?“ „Myslím, že tohle jsem ještě nikdy neudělala.“ „A to by sis určitě pamatovala.“ To mě rozesmálo. Přidal se ke mně a napětí opadlo. Slyšela jsem, jak si zapálil další cigaretu a pokračoval: „Ještě počkej. Říkala jsi, že tě v práci někdo osahával. Co děláš? Jsi vězeňská dozorkyně, nebo co?“ „Jak jsi na to přišel?“ „Já nevím. Asi to bylo první, co mě napadlo.“ „Jsem břišní tanečnice.“ „Cože? Ale jdi ty.“ „Proč tě to překvapuje?“ „Oblíkala ses jako kluk… nosila jsi plandavý oblečení. Vůbec si tě neumím představit, jak tančíš a děláš ty věci kolem.“ „Sám jsi to řekl ‒ za třináct let se toho může hodně změnit.“ „To je fakt.“ Zhluboka vydechl. „Rád zase slyším tvůj hlas, Banano.“ 15

„Tvůj hlas se dost změnil. Zníš teď jako chlap.“ „Co jsem tak naposledy zaregistroval, tak chlap jsem. Vlastně o tobě jsem si jeden čas myslel to samý.“ „Blbče.“ „Dělám si srandu, Rano – teda trochu.“ Povzdechla jsem si. „No nic, už tě nechám radši jít.“ „Počkej… ještě jednu otázku. Proč si myslíš, že se tě snaží tvůj spolubydlící zabít?“ „No, jmenuje se Lenny. Před nějakou dobou jsem si dala inzerát na spolubydlícího. Neměla jsem pořádně žádný zakázky a nemohla si celý nájem dovolit. Lenny na inzerát odpověděl. Nebaví se se mnou, jen občas si něco pro sebe mumlá. Připadá mi, že je mnou tak nějak posedlý, a zároveň mě nesnáší, jestli to dává nějaký smysl.“ „Smysl to teda moc nedává. Ale to vlastně ani ty ne.“ Smál se. „Je nájem toho bytu na tvoje jméno?“ „Je.“ „Tak proč ho prostě nevykopneš, když je to takovej podivín?“ „Protože mám strach, že mě pak zabije.“ „Takže se s ním bojíš bydlet, ale taky se ho bojíš vykopnout.“ „Spíš se ho víc bojím vykopnout. On zatím nic nezkusil. Je to prostě jen… ten pocit, co z něj mám.“ Landon vybuchnul smíchy. „Co je tu k smíchu?“ „Ty. Ty jsi prostě legrační. Nemyslím tím směšná, ale prostě děsně vtipná. Vlastně už si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy tak zasmál.“ Ztlumil hlas a prohlásil: „Teda pane jo. To je ale překvapení.“ V té chvíli jsem uslyšela další hlas. Nějaká žena zavolala: „Landone? Co děláš?“ Připadalo mi, že má cizí přízvuk. 16

Křikl na ni zpátky: „Hned jsem tam. Telefonuju.“ „Kdo je to? Jsi ženatý?“ „Ne.“ „To je tvoje přítelkyně?“ „Ne. Nemám žádnou přítelkyni.“ „Tak kdo to je?“ „Jmenuje se… hm…“ „Ty nevíš?“ „Valerie.“ „Kalorie?“ Rozchechtal se. „Valerie.“ Zřejmě jsem ho vyrušila při nějaké schůzce. „Dobře, nebudu tě dál rušit.“ „Nezavěšuj,“ vyhrkl naléhavě. „Určitě se chceš věnovat Valerii.“ „Ani ne. Stejně se vrátila do pokoje. Už tu se mnou není.“ „Jistě ji ale nechceš nechat čekat.“ „Ona ale může počkat.“ „Radši už půjdu.“ „Rano, nezavěšuj ještě. Zavoláš mi zase někdy opilá? Chtěl bych slyšet tvoje další praštěný historky.“ „Dobrou noc, Landone.“ Zavěsila jsem. Srdce mi div nevyskočilo z hrudníku. Celé se to zdálo úplně šílené. Vážně se to stalo? Bylo opravdu divné, že tam měl nějakou ženu, a přitom dál telefonoval se mnou. Tu noc jsem nemohla usnout. Před sebou jsem viděla Landona, jak někde v Kalifornii kouří na pláži. Představovala jsem si, že tam vane mořský vánek, a přemýšlela, jak teď asi vypadá. Nespavost mě neopouštěla, proto jsem vylezla z postele a došla ke skříni, odkud jsem znovu vyndala stoh vzkazů a náhodně jeden vytáhla. 17

Rano Banano, jak to, že je tvoje oblečení vždycky cítit po nějakým divným koření? Když to cítím, mám chuť na burrito. Landon P.S.: Nemohl by nás tvůj táta někdy vzít autem na něco mexickýho?

18

3. KAPITOLA Ukaž se mi

Další den odpoledne jsem na odchodu z bytu potkala svého spolubydlícího. „Hezký den, Lenny.“ Jen něco zabručel, zatímco si nesl oběd do svého pokoje. Bylo mi jedno, jestli si mě všímá, či ne, hlavně když mě neobtěžuje nebo mě neudusí ve spánku. Cestou na autobus jsem se vyhýbala kalužím, když mi začal vibrovat telefon. Ani jsem se nepodívala, kdo volá, a rovnou jsem to zvedla. „Haló?“ Jeho hlas mě překvapil. „Mám pocit, že jsme to včera v noci zakončili nějak divně.“ „Jsem si celkem jistá, že to bylo celý dost divný. Nejen to zakončení.“ „No dobře, ale já dávám přednost příjemným koncům.“ „To se vsadím.“ Rozesmál se. „Poslyš, chtěl jsem se tě zeptat, než jsi mi zavěsila… složila jsi vlastně někdy tu Rubikovu kostku?“ To byl dost divný dotaz. Pak jsem si ale vzpomněla, že složení kostky tak, aby seděly všechny barvy, byl pro nás kdysi velice důležitý životní cíl. 19

„Ne. Nikdy.“ „Ani já ne. Tedy ne že bych se o to nesnažil. Napadlo mě, že tobě se to asi taky nikdy nepovedlo.“ „Proč myslíš, že jsem to nikdy nevyřešila?“ „No tak hlavně jsi svoji kostku nechala v tom starým bytě, takže tě to zřejmě až tak moc nebralo. Ještě pořád ji mám.“ Tím mě opravdu překvapil. „Vážně?“ „Jo.“ „Tys ji vzal s sebou do Kalifornie?“ „Jasně.“ „Proč mi teď voláš?“ „Ze stejnýho důvodu jako minulou noc ty… ze zvědavosti? Teda když pominu to, že nejsem pod vlivem.“ Za předchozí noc jsem se ještě pořád dost styděla. „Víš, já teď trochu spěchám, takže…“ „Kam jdeš?“ „Chodím jednou týdně za jednou desetiletou holčičkou, je to v rámci jednoho detroitskýho programu Starší sestra. Jmenuje se Lilith. Vyzvednu ji u ní doma a beru ji ven.“ „Takže jsi něco jako takový její mentor…“ „Tak nějak.“ „Je skvělý, že tohle děláš.“ „Jo, akorát mám někdy pocit, že ta starší sestra je spíš ona. Je na svůj věk hodně vyspělá a často jsem to já, kdo potřebuje společnost.“ „Myslím, že to je fakt pecka. Na jak dlouho ji bereš ven?“ „Na pár hodin. Hned jak ji dovedu zpátky domů, vyrážím rovnou do práce.“ „Aha, no jo vlastně. Jsi břišní tanečnice.“ „Jo. Tancuju v řecké restauraci. Dělám to jen dočas20