Přeložila: JANA PACNEROVÁ
Alan Jacobson: Drtič Vydání první Copyright © 2009 and 2015 by alan Jacobson all rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2196. publikaci Přeloženo z anglického originálu Crush vydaného nakladatelstvím Vanguard Press, a Member of the Perseus Books Group, v roce 2009 Český překlad © 2018 Jana Pacnerová Odpovědná redaktorka Daniela Čermáková Korektorka Marie Kejvalová Ilustrace na přebalu © 2018 Emil Křižka Přebal a vazba © 2018 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0884-5 BARONET Praha 2018
Věnováno Coreymu, Matthewovi a Danielle: Jste větve na mém stromě, které nepřestávají dávat své plody. A já jsem starý pařez. Miluju vás všechny, až na Měsíc a zase zpátky.
„Je kapitální chybou teoretizovat dřív, než znáte fakta.“ SIR ARTHUR CONAN DOYLE ÚSTY SHERLOCKA HOLMESE
„Vidíte, ale nepozorujete.“ SIR ARTHUR CONAN DOYLE ÚSTY SHERLOCKA HOLMESE
„Ve víně je pravda.“ ŘÍMSKÉ PŘÍSLOVÍ
„Ó, ty neviditelný démone vína! Jestliže ještě nemáš jména, aby tě pod ním znali, budu ti říkat ďáble!“1 WILLIAM SHAKESPEARE
William Shakespeare: Othello. Překlad Martin Hilský. Atlantis, Brno 2006, pozn. překladatelky 1
Prolog SEVEROZÁPADNÍ PATNÁCTÁ ULICE 675 Washington, D. C.
A
ten policajt povídá té ženské: ‚Já nevím, co je tu k smíchu.‘“ Karen Vailová se rozesmála. Vyrazila si do města s detektivem Mandisou Manetteovou – patrně tou nejnepravděpodobnější osobou, s níž se mohla společensky stýkat – a chechtala se dalšímu z jejích neslušných vtipů. Všimla si ale, že Manetteovou vlastní pointa nepobavila. Tvář měla staženou, pohled soustředěný. A ruka se jí zvolna sunula pod sako. Pro zbraň. „Nechci ti kazit večer,“ pronesla Manetteová, „ale tamhle je ozbrojený chlap a vypadá fakt nervózně. Za tvým levým ramenem.“ Vailová se zvolna pootočila a ledabyle se na muže podívala. Metr osmdesát, rozložitý, a jak konstatovala Manetteová, vystresovaný. Zpocený, očima těkal po ulici. Za minutu spočine pohledem na Vailové a Manetteové. Ten chlápek je mi povědomý. Proč? Sledovala jeho chování a pak, když natočil hlavu ze tří čtvrtin k nim, prohlédla si ho líp a... A sakra. Vím, kdo to je. Za pár vteřin v nich patrně pozná policajtky a všechno bude v háji. Při pohledu na něj se jí vybavil chaos – a ten nepochybně nastane. Vailová se rychle odvrátila. „Nedívej se na něj. Rozhodně je to špatné a je pekelně nervózní. A má dobrý důvod. Je to Danny Michael Yates.“ 9
Manetteová vytřeštila oči. „Nekecej. Ten vrah policajtů? Víš to jistě?“ Vailová sunula ruku k pouzdru na suchý zip, připnutému v pase. „Sakra jistě. Co s tím budeme dělat?“ Manetteová posunula ruku za záda, nepochybně už se dotýkala pistole. „Zavolej metropolitní, ohlas jim, co tu máme. Já ho obejdu zezadu.“ Vailová vytáhla telefon a vytočila číslo. Byla k Yatesovi zády a pozorovala ho v odrazu proskleného průčelí Old Ebbitt Grillu. Mezitím hodnotila situaci. Chodník byl plný lidí, čekajících, až se uvolní stůl, popíjejících s přáteli, manžely, manželkami a spolupracovníky. Litovala, že nemůže zařvat: „Všichni k zemi!“ aby se jim nic nestalo. Protože měla intenzivní pocit, že to bude hodně ošklivé, a to hodně brzy. Vailová ukončila hovor a vsunula BlackBerry do kapsy, přičemž pravou rukou pevně svírala Glock 23, uložený v pouzdru pod pasem. Navázala ve skle výlohy oční kontakt s odrazem Manetteové a kývla, pak kradmo koukla po Yatesovi. Přesně v tom okamžiku se na Vailovou podíval a... Kurva – on mě... Yates se otočil a začal se rychle prodírat shlukem lidí, stojících za ním. Vailová ho následovala, přičemž se usilovně snažila navigovat davem i se svým kolenem, dosud rozbolavělým po operaci. Manetteová, jak si domyslela, se k pronásledování připojila. Manetteová byla vysoká a hubená a vypadala jako sportovní typ – ať už to odpovídalo skutečnosti, nebo ne. Vailová mohla jen hádat – ale určitě bude rychlejší než Vailová se svou nedávno operovanou nohou. Zahlédla Yatese, jak zahýbá na H Street – a jo, v těsné blízkosti už pádila i Manetteová. Kristepane, takhle si tu dámskou jízdu nepředstavovala. Vailová zahnula za roh a dohnala Manetteovou, která nepřestávala pronásledovat Yatese. V lesku zbraně Manetteové se odrazila jantarová záře pouličního světla a Vailové náh10
le přejel po zádech nepříjemný pocit. Byli extrémně blízko Bílého domu, v jehož bezprostřední blízkosti se vyskytovalo víc agentů tajné služby a policistů než běžných občanů. Na střeše měli trvalé stanoviště ostřelovači a – teď tady honí černoška s velkou lesklou pistolí v pravé ruce bílého muže. Bez uniformy. Bez viditelného odznaku. Tohle nedopadne dobře a Vailové se zmocňoval neblahý pocit, že to nebude mít nic společného s Dannym Michaelem Yatesem. Yates zahnul doleva, do Lafayette Parku, a sakra, to je ale blbec – zamířil rovnou k litinové bráně Bílého domu. Blbec nebylo přesné... spíš asi šílenec. Vailová uslyšela, jak Manetteová řve: „Policie, stůj!“ Na Yatese to nijak nezapůsobilo, jen znovu zahnul doleva, souběžně s plotem – což musel tak jako tak. Vailová už ale znala odpověď: Manetteová byla zjevně skvělá sportovkyně, protože už se ocitla pouhých čtrnáct metrů za Yatesem, který se také pohyboval dost rychle. Rozsvítila se světla. Spustil se alarm. Vailová lovila z kabelky průkaz, pak ho otevřela v levé ruce a držela vysoko nad hlavou s glockem v pravici, aniž se zastavila. Ukazovala ostřelovačům, že je federální agentka a nepředstavuje pro prezidenta žádné ohrožení. A doufala, že si z toho dovodí, že Manetteová je taky policajtka. Ještě než tu myšlenku zpracovala, uslyšela štěknutí výstřelu, při kterém jí bylo, jako by ji bodli do srdce. A Manetteová padla k zemi. Jenže nevystřelil ostřelovač ani pilný agent tajné služby. Byl to Danny Michael Yates, který se otočil a trefil Manetteovou do slabin. Dopadla tvrdě a rychle. A svíjela se na zemi. Za Yatesem se objevil městský policista a skočil na něj. Přes trávník Bílého domu přebíhal půltucet agentů tajné služby s tasenými zbraněmi, rozepnutá saka na nich plandala. Ostřelovači na střeše obrátili zbraně dolů, červené laserové tečky z jejich hledí poskakovaly po oblečení a po dlažbě. 11
Vailová dobíhala k nim, funěla a oddechovala, studený noční washingtonský vzduch ji pálil v hrdle. Lapala po vzduchu a nasávala kyslík, když se jí z hrdla sípavě vydralo: „FBI!“ Zastavila se čtyři a půl metru od Yatese, který se sunul blíž k Manetteové. „Je to policajtka,“ zařvala Vailová. „Je policajtka!“ Chtěla, aby všichni policisté na scéně pochopili, co se děje. Manetteová ležela na zemi, pistole se nalézala čtvrt metru od její ruky. Ale nebyla v takovém stavu, aby po ní mohla sáhnout. Ležela stočená do klubíčka. Yates přistoupil o krok blíž a zbraň – vypadala jako beretta – držel mírně zdviženou, namířenou přibližně k Manetteové. „Ani hnout,“ vykřikla Vailová. „Ještě krok a je po tobě!“ „Klidně mě zabij hned,“ opáčil Yates. „Protože sebrat se nedám ani omylem. Zabil jsem poldu, myslíš, že v base přežiju noc?“ „Osobně se zaručím za tvou bezpečnost, Danny.“ Vailová teď zůstala stát a držela glock oběma rukama, pouzdro s průkazem leželo na zemi u jejích rozkročených nohou, odznak i průkaz mohl vidět každý, kdo by se namáhal podívat. „Postarám se, aby ses dožil soudu. Chápu, co si myslíš, vím, žes toho policajta nechtěl zabít.“ „Kecy. Chtěl jsem ho zabít! Já kurva policajty nenávidím, znásilnili mi matku. To si piš, že jsem ho chtěl zabít!“ Sakra, to je ale debil. Ten nemá naději. Já mu naservíruju věrohodnou obhajobu, a on mi řekne, že to tak není. „Existuje jen jedna možnost, aby to dobře dopadlo, Danny. Odložíš zbraň a necháš mě, abych pomohla tuhle své parťačce. Je ti to jasné?“ Yates udělal další krok vpřed, berettou teď mířil přímo na Manetteovou. Vailová zvedla glock, na mušce měla pachatelovu hlavu. „Hned,“ zařvala Vailová. „Pusť kurva tu zbraň!“ Yates však narovnal loket. Svaly na ruce mu ztuhly. 12
Vzhledem k úhlu nemohl nikdo jiný vidět to, co ona. Nepustil „kurva tu zbraň“, a tak ho Vailová střelila. Trefila ho rovnou do hlavy. A pak ještě doprostřed trupu, aby ho to srazilo dozadu, aby nešťastnou náhodou nevypálil na Manetteovou ve chvíli, kdy mu odcházel mozek. Dva rychlé výstřely. Přehnané? Možná. Ale v té chvíli, po pravdě řečeno, jí to bylo opravdu jedno. Yates padl na zem. Vailová se rozběhla k Manetteové. Chytila ji, vzala do náručí. „Manny – Manny, je to dobrý?“ Obličej Manetteové byl smáčený potem a zkřivený bolestí. A tehdy Vailová ztratila nervy. Ucítila náhlé uvolnění, stres posledních dvou měsíců ji zasáhl silou tornáda a srazil ji zády na kamennou podezdívku plotu Bílého domu. Rozruch kolem, zpanikařené kroky, křik, strkanice. Někdo v modré košili se stříbrným odznakem před ní poklekl a vypáčil jí z ruky glock.
Agenti tAjné služby v tmavých oblecích stáli u plotu Bílého domu strnulí a napjatí. Bíločervenomodré hlídkové vozy městské policie s motory puštěnými na neutrál čekaly ve vzdálenosti padesáti metrů. Kolem se hemžilo půl tuctu policejních motorkářů v uniformách, tvořených bílými košilemi a černými kalhotami. Thomas Gifford, asistent velícího zvláštního agenta, pověřený velením Útvaru behaviorální analýzy, se legitimoval nejbližšímu agentovi tajné služby a kráčel k sanitce, která zacouvala k nízkým betonovým sloupkům trčícím z chodníku. Vailová seděla na nízkém zadním prahu vozidla záchranné služby, pohled upřený kamsi do betonu. Gifford se zastavil půl metru před ní a hrábl si rukou do vlasů, jako by získával čas, protože nevěděl, co říct. „Já myslel, že máte rezervaci na večeři. Říkala jste to, když jste odcházela z práce – že musíte vyrazit brzy.“ „Jo, říkala. A pak jsme uviděly Yatese a já zavolala...“ 13
„Tak jo,“ Gifford zvedl ruku. „Zatím to necháme být. Jak je vám?“ Vailová vstala, narovnala se a protáhla. „Nic mi není. Něco nového o Mandise?“ „Budou ji operovat. Roztříštěná pánev. Ale střela minula hlavní tepny, takže to bude dobré. Bude se muset nějakou dobu léčit, ale měla štěstí. Měla štěstí, že jste byla u toho.“ „Se všemi těmi ostřelovači a tajnou službou a městskou policií kolem? Asi by to dopadlo dobře i beze mě.“ „Já to slyšel jinak. Hodnotili situaci, zaujímali pozice, snažili se přebrat si, co se sakra děje. Ostřelovači by nejednali, dokud by nebylo jasné, že je prezident v ohrožení. A i když to zní drsně, Danny Michael Yates ohrožoval jen vás a detektiva Manetteovou. Potom co Yates řekl, že zabil policajta, městským to začalo docházet. Ale namouduši nevím, jestli by ho někdo z nich střelil dřív než vy. Zachránila jste jí život, Karen.“ Vailová se zhluboka, přerývaně nadechla. „Měla jsem dobrý úhel. Viděla jsem mu na paži, na ruku – věděla jsem, že tu spoušť stiskne.“ Gifford odvrátil pohled, rozhlížel se po veškerém přítomném policejním personálu. „Ještě chodíte ke cvokaři?“ Vailová kývla. „To je dobře. Hned ráno za ním zajděte do ordinace. Pak vypadněte na chvíli z města. Pročistěte si hlavu. Dva měsíce po Mrtvých očích je tohle to poslední, co potřebujete.“ Koutky úst jí zacukaly úsměvem. „Co je?“ zeptal se Gifford. „Nestává se nám často, že bychom se na něčem shodli. Obyčejně vám chytrolínsky odmlouvám. Ale v tomhle případě jsem zticha. A omlouvám se, není tu nic k smíchu.“ Vailová si uvědomila, že to byla pointa vtipu, který jí Manetteová předtím vyprávěla. Už se jí nezdála tak legrační. Vailová zamířila k autu a těšila se, že – konečně – odjede z města. Kam? To je jedno. Hlavně pryč odsud. 14
JEDNA ST. HELENA, KALIFORNIE Napa Valley
L
isování hroznů není nepodobné samotnému životu: drtíte a mačkáte, dokud šťáva nevyteče z dužiny a ta nezemře náhlou, ubohou smrtí. Bez životadárné krve se bobule scvrkne a pak vyhodí. Rozhází. Použije se jako hnojivo, vrátí se do země. Prach ve větru. Ale navzdory oblasti, v níž John Mayfield pracoval – v Napa Valley – nebyla smrt rozdrcením vyhrazena pouze hroznům. John Mayfield měl rád své jméno. Připomínalo mu sklizeň a prosluněné vinice. Provedl však jednu drobnou úpravu: matka mu nedala druhé křestní jméno, a tak si ho vybral sám – Wayne. Vzhledem k jeho povolání připomínalo „John Wayne“ image drsňáka, filmové hvězdy. Také to byla připomínka Johna Waynea Gacyho, neblaze proslulého sériového vraha. A sérioví vrazi se skoro vždycky zapsali do povědomí veřejnosti pod třemi jmény. Jeho osobnost – kterou záhy bude znát celý svět – se musí vybrušovat a připravovat. Mayfield přejel pohledem místnost. Shlédl na ženu, která už nedýchala a zanedlouho se bude podobat scvrklé slupce rozdrcené bobule hroznového vína. Zapnul kameru a dbal na to, aby objektiv zachycoval krev vytékající z její paže a žíznivou půdu pod ní, která ji vpíjela, jako by čekala stovky let, až ji někdo napojí. Tekutina vytvořila loužičku, pak 15
zvolna prosakovala pod povrch. Nějaký zvuk opodál ho probral z transu. Neměl moc času. Mohl si vybrat zónu zabíjení jinak, vyhnout se všem rizikům. Jenže nešlo o to, zůstat nepozorovaný. Šlo o mnohem víc. Žena neocenila jeho velikost, ani moc a sílu. Neviděla v něm tu ojedinělou bytost, jíž byl. Její chyba. Mayfield setřel z nože otisky prstů a pomocí čistého kapesníku vsunul ostrý nástroj pod ženina bedra. Napřímil se, odkopl sypkou hlínu pod svýma nohama, aby zakryl šlépěje, a pak couval pryč.
16
DVĚ
K
aren Vailová kráčela po zahradě penzionu Mountain Crest a držela se za ruku s Robertem Enriquem Umbertem Hernandezem. Zastavila se u okraje sousední vinice. Zadívala se na keře révy, v březnovém chladu mělo zapadající slunce žhavě oranžovou barvu. „Jsi nějak zticha od chvíle, co jsme vystoupili z letadla. Ještě uvažuješ o své přihlášce do Akademie?“ „To jsem tak průhledný?“ zeptal se Robby. „Jen pro chytrou profilovačku z FBI.“ Robby potěžkával velkou dlaní spleť větviček révy. „Jo, přemýšlím o tom.“ „Do Akademie se dostaneš, Robby. Možná ne hned, při těch úsporných opatřeních, ale věř mi. Dokážeš to.“ „Bledsoe tvrdil, že by mi mohl něco opatřit v okrese Fairfax.“ „Vážně? Tos mi neříkal.“ „Nechtěl jsem o tom mluvit. Vlastně o to nestojím. Kdybych o tom mluvil, mohlo by se to uskutečnit.“ „Tomu přece nevěříš.“ Pokrčil rameny. „Fairfax by byl o schod výš než Vienna. Je to obrovský policejní sbor. O moc víc akce.“ „Já vím. Jenže je tu ta jedenáctiletá čekačka, než se stanu profilovačem, od nástupu do Akademie. Čím déle mi potrvá dostat se k FBI, tím déle musím čekat.“ 17
„Co kdybys zavolal Giffordovi?“ zeptala se Vailová. „Já myslela, že ti něco dluží. Kvůli tvé matce. Kvůli jejich vztahu.“ „Tak to vnímal Gifford, ne já. Slíbil jí, že na mě dá pozor.“ Robby na okamžik uhnul pohledem a pak dodal: „Nic mi nedluží. A já nestojím o žádné laskavosti.“ „Co kdybych se na to mrkla já, v tichosti, nenápadně, až se vrátíme domů?“ Robby o tom chvilku přemítal. „Možná.“ „Můžu tam zavolat hned ráno, zasondovat.“ „Ne. Jsme tu na dovolené, abychom se toho všeho zbavili. Počká to.“ Otočili se a vykročili směrem ke svému apartmá jménem Žhavé rande, jež se nalézalo v samostatném domku mimo hlavní budovu. Podle informací na webových stránkách bylo v podniku největší a honosilo se prostornou hlavní ložnicí, obytným pokojem s vlastní verandou a vyhlídkou na vinici, jakož i vířivkou v koupelně. Uprostřed dveří visela dřevěná tabulka, rudá s namalovanými plameny. Vailová nahmatala v kapse klíč, který obdrželi, když se před čtvrt hodinou zapsali na recepci. „Určitě?“ „Naprosto jistě. Hned teď to mažu z hlavy. Od téhle chvíle nic než zábava. Platí?“ Vailová zastrčila klíč do zámku a otočila jím. „U mě dobrý.“ Otevřela dveře a rozhlédla se po načančaném zařízení pokoje. Odkopla boty, rozběhla se, dopadla na postel a poskakovala na ní jako pětiletá. „Tohle by mohla být zábava,“ mrkla na něj. Robby stál pár kroků od ní, ruce v bok, a zubil se od ucha k uchu. „Takhle jsem tě ještě neviděl.“ „Od téhle chvíle nic než zábava, ne? Bezstarostný svět? Žádní sérioví vrazi, co nám poskakují v hlavě, žádní velitelé, co nás sekýrují. Žádná pracovní rozhodnutí. A žádný nadbytek testosteronu v ovzduší.“ „Tenhle pokoj se jmenuje Žhavé rande, ne? To by mělo být na týden naše heslo.“ 18
„Jdu do toho.“ „To je dobře,“ poznamenal Robby. „Protože žhavé rande pro jednoho není nic moc.“ Vailová vyskočila na pelest, zaujala vratký postoj na okraji lůžka a popadla Robbyho oběma rukama za límec. Přepadla na něj, ale při svých sto devadesáti osmi centimetrech ji lehce snesl z lůžka na podlahu a pak prudce políbil. Odtáhl se a ona se mu zadívala do obličeje. „Víš,“ pronesla Vailová, „letěla jsem na druhý konec země do Napy kvůli kvalitnímu vínu a lanýžům, ale tohle bylo sakra moc dobré, Hernandezi.“ „Jo? To je jen ochutnávka. Jestli chceš celou láhev, bude tě to něco stát.“ Naklonil se k dalšímu polibku, ale Vailová zachytila pohledem nástěnné hodiny. „Jé...“ Slůvko narazilo do jeho rtů a přimělo ho odtáhnout se. „Naše prohlídka.“ „Naše co?“ „Vždyť jsem ti to říkala. Copak mě nikdy neposloucháš?“ „Hm, jo, já, hm...“ „Ten vinný sklípek, prohlídka, co jsme si objednali přes tvého kamaráda...“ „Ochutnávka, večeře ve sklípku.“ Usmál se a zvedl obočí. „Vidíš, poslouchám tě.“ „Už musíme vyrazit. Je to odtud asi dvacet minut.“ „Určitě?“ Ukazoval za ni. „Postel, cabernet, čokoláda, sex...“ Odstrčila ho s předstíraným hněvem. „To není fér, Robby. Víš to? Máme to objednané, je to drahé, nějakých dvě stě babek za osobu, a ty to chceš jen tak odpískat?“ „Pískat by se při tom nemuselo.“ Vailová zkřivila rty a předstírala, že uvažuje. „Pět minut nás nejspíš nezabije.“ „Pojedeme rychle, abychom dohnali zpoždění. Jsme policajti, ne? Kdyby nás zastavili, ukážeme odznak...“ Vailová mu položila prst na rty. „Zdržuješ.“
19
DorAzili s pětiminutovým zpožDěním. Kalifornská dálniční hlídka neměla zrovna službu – aspoň ne na tom úseku Route 29, kde překročili povolenou rychlost o pěkných pár kilometrů za hodinu – a tak zajeli na parkoviště, kde to vonělo čokoládou a, hm, intimitou. Seděli v soukromé ochutnávkové místnosti vinařství Silver Ridge Estates kolem stolu s tuctem dalších hostů a poslouchali výklad someliéra o ctnostech vín, která ochutnají. Dozvídali se ledacos o různých klimatech, v nichž se pěstují hrozny, a proč vzorce větru a kombinace denního horka a chladných večerů představuje optimální podmínky pro pěstování prvotřídní révy. Vailová pod stolem drcala do Robbyho, ale ten zachovával stoickou tvář a nehodlal podlehnout její dětinské hravosti. Tedy dokud jí nedošlo, že se natahuje moc daleko a hladí po stehně prošedivělého padesátníka vedle Robbyho, na jehož jmenovce stálo „Bill (Oklahoma)“. Když se k ní Bill z Oklahomy obrátil s překvapeným výrazem ve tváři, Vailová pochopila svůj omyl a zrudla tak, až se barvou vyrovnala Pinot Noir, co měli před sebou na stole. „Tak jo,“ říkal someliér. „Přejdeme do našeho vinného sklípku, kde si popovídáme o nejlepších teplotách pro skladování vína. Pak provedeme ochutnávku ve speciální místnosti a probereme si párování, co budeme jíst a s kterým vínem – a proč –, než se bude podávat večeře.“ Když vstávali od stolu, Robby se naklonil, aby položil someliérovi otázku ohledně jemného zabarvení pinotu. Oklahomský Bill se přesunul k Vailové, ale než stihl promluvit, řekla: „Omyl na mé straně, kámo. Už se to nestane.“ Bill jako by v duchu přemílal možnosti a plánoval protiútok. Vailová však veškeré další návrhy uťala pomalým a rázným: „Ani o tom neuvažujte.“ Bill vycítil z jejího hlasu upjatost a ucouvl, jako by ho ohrožovala fyzicky. Soudě podle viditelného napětí svalů na předloktích Vailové to pravděpodobně nebylo daleko od pravdy. 20
Šourali se krytou spojovací chodbou vinařství a průvodkyně jim popisovala různé skulptury, zasazené ve výklencích, a jak se tu nashromáždily v průběhu pěti desetiletí, z každého kontinentu jedna. Když prošli ústím vinného sklípku, okamžitě zaznamenali zřetelný pokles teploty. „Ve sklepě je téměř konstantních třináct stupňů Celsia, což je ideální pro skladování červeného,“ oznámila průvodkyně. Skupina se shromáždila v boční místnosti, sousedící s hlavní chodbou. „Ještě něco o tom, jak pěstujeme révu,“ pronesla průvodkyně. „Vysazujeme víc keřů na čtvereční metr než běžná vinařství, protože věříme, že révě prospívá stres, když musí soupeřit o vodu a živiny. Zakoření tak hlouběji do země a výsledkem jsou menší plody, které mají větší plochu slupky v poměru ke šťávě. A protože je to právě slupka, která dává červené odrůdě většinu chuti, chápete už, proč jsou naše vína komplexnější a voňavější.“ Zastavila se u barevného modelu dvou keříků révy, které zjevně ilustrovaly její slova, ale než stihla pokračovat v popisu, vyšel z hlubší části jeskyně průvodce s jinou skupinou, mířící k východu. Naklonil se průvodkyni k uchu a něco řekl. Vytřeštila oči a pak vykročila vpřed, paže rozpřažené jako orlí křídla. „Tak jo, musíme se na chvíli vrátit do prostoru k ochutnávkám.“ Těžce polkla a odkašlala si, jako by jí něco uvízlo v hrdle. Pak řekla: „Velice se omlouvám za tohle vyrušení, ale za chvíli vám to vynahradíme, slibuju.“ Vailová zahlédla svalnatého hispánského dělníka, který průvod odcházejících uzavíral. Dloubla loktem do Robbyho a ukázala bradou na chlapíka. „Něco se děje, podívej, jak se tváří.“ Přistoupila k proudu odcházejících hostů a popadla muže za paži. „Co se stalo?“ zeptala se Vailová. „Nic, sigñora, všechno dobrý. Jenom... vypnula se elektřina, je tam tma. Prosím, vraťte se k ochutnávkám...“ „To je v pořádku,“ ozval se Robby. „Jsme policajti.“ „Policia?“ 21
„Něco takového.“ Vailová ukázala odznak a průkaz FBI. „Co se děje?“ „Kdo říká, že se něco děje?“ „Je to má práce vyznat se v lidech. Váš obličej sděluje vše, señore. A teď...,“ pokynula mu prstem. „O co jde?“ Pohlédl ke vstupu do sklípku, kudy už odešla většina hostů. „Já vám nic neřekl, jasný?“ „Ovšemže ne. Tak... mluvte, co je?“ „Tělo. Mrtvola. Tam vzadu,“ ukázal palcem za sebe. „Jak víte, že je ta osoba mrtvá?“ „Protože je ošklivě pořezaná, señoro. Má... ehm, los pechos... má... kozy – uříznutý.“ Robby se podíval do tmy za chlapíkem. „Víte to jistě?“ „Já našel tělo, ano, vím to jistě.“ „Jak se jmenujete?“ „Miguel Ortiz.“ „Máte baterku, Migueli?“ zeptala se Vailová. Mohutný muž vylovil z kapsy svazek klíčů, oddělil od něj malou LED baterku a podal ji Vailové. „Počkejte tady. Nikoho dovnitř nepouštějte. Máte ve vinařství ochranku?“ „Ano, madam.“ „Tak ji zavolejte mobilem,“ vyzvala ho Vailová a už s Robbym couvala hlouběji do tunelu. „Ať to tady neprodyšně uzavřou. Nikdo nesmí dovnitř ani ven. Nikdo.“
jAko feDerální AgentkA musela Karen Vailová nosit osobní zbraň u sebe, ať se hnula, kam chtěla. Robby jako státní policista však přepravoval zbraň v uzamčené skříňce a tam musela zůstat, neměl povoleno nosit ji všude s sebou. Tato skutečnost Vailové neunikla, když vyndávala osobní zbraň z ledvinky na suchý zip. Sáhla do pouzdra, připevněného na kotníku, vytáhla menší Glock 27 a podala ho Robbymu. Zvolna postupovali šerem sklípku. Stěny pokrývala zdrsnělá cementová omítka, špinavě hnědá a chladná na dotek. 22
Stříkaná cementová směs by působila dojmem jeskyně, nebýt jednolitosti povrchu. „Nevadí ti to tady?“ zeptal se Robby. „Neptej se. Snažím se na to nemyslet.“ Neměla však na vybranou. U Vailové se po nedávném incidentu v doupěti vraha Mrtvé oči rozvinula klaustrofobie. Ačkoliv nikdy neprožívala tak intenzivní úzkost, zčistajasna se v jejím životě začala projevovat výrazně. Jakmile se ocitla v určitých parkovacích garážích, tunelech městské hromadné dopravy, a dokonce i v přeplněném výtahu, panikařila. Ale nebylo to pořád stejné. Někdy to bylo horší než jindy. Celkově to bylo nepříjemné – a žádná legrace přiznat si, že trpíte tak iracionální slabostí. Teď ji ten neduh ale postihl a ze všech sil se ho snažila ovládat. Ovládat? To nebylo přesné. On ovládal ji. Přesnější by bylo zvládat. Nemyslet na to, rozmlouvat si to, dokud se neocitne ve větším prostoru. Někdy jí však připadalo, že by se klidně byla schopná proškrábat zdí, jen aby se dostala ven. Nejhorší byla mačkanice ve výtahu. Kdovíproč lidem nevadilo tlačit se na vás, pokud by jinak museli čekat ještě pár minut na další kabinu. Vailová si přehodila kabelku přes rameno tak, aby jí visela na zádech, a pak přejížděla slabým světlem kolem sebe a dávala pozor, aby nešlápla na nic, co by mohlo představovat důkaz. „Možná bychom to měli odpískat,“ poznamenal Robby. „Ať to řeší místní.“ „Místní? Tady nejsi zrovna v Los Angeles, Robby. Silně pochybuju, že by tu měli nějak moc vražd. Jestli je oběť tak pořezaná, jak říká Miguel, místní policajti na to nestačí. Budou se dívat na místo činu, ale nepochopí, co mají před sebou.“ „Kromě toho, co je nasnadě, chceš říct.“ „To, co je nasnadě pro mě a pro detektiva z mordparty, není totéž, Robby. To přece víš. Když narazíš na něco neob23
vyklého – bez ohledu na to, o jaké profesi je řeč – najmeš si radši někoho, kdo už tu neobvyklou věc viděl tisíckrát, nebo toho, kdo ji viděl jednou nebo dvakrát?“ „Jestli něco najdeme, nebudeme mít na vybranou. Nemáme tu žádné pravomoci.“ „Jo, no, to budeme řešit, až to bude aktuální.“ Zahnuli doleva dalším tunelem, který končil ve velkém skladišti o ploše asi devadesáti čtverečních metrů. Na bocích tu ležely stovky dubových sudů, navršených na sebe, po třech na výšku a určitě nejmíň padesát vedle sebe. Shora viselo několik lustrů se slabými žárovkami, tvořících tlumené osvětlení. Stěny a strop byly ze zdrsnělých vícebarevných cihel, členité klenby stoupaly a klesaly a spojovaly se, takže ve čtyřapůlmetrových rozestupech tvořily sloupy a dodávaly místnosti atmosféru majestátního podloubí. Nalevo stál vysokozdvižný vozík s vidlicí namířenou do otvoru v pravé stěně, kudy se mezerou mezi sudy vstupovalo do další místnosti. Zamířili tam, Vailová v chůzi systematicky přejížděla baterkou ze strany na stranu. Našlapovali opatrně, krůček za krůčkem, aby se vyhnuli ležícím hadicím a dalším předmětům, jako třeba... znetvořené mrtvole ženy. Vstoupili do místnosti a ve tmě na zemi uviděli ležící hromádku. Robby pronesl: „To aktuální, jak jsi prve říkala? Myslím, že jsme na to právě narazili.“ „Sakra,“ ucedila Vailová. „Snad sis nemyslela, že nás Miguel tahal za nohu? Vypadal pěkně vyděšeně.“ „Ne, bylo mi jasné, že něco viděl. Jen jsem doufala, že to byl pytel brambor a on si ho v nějaké ovíněné otupělosti spletl s mrtvou ženou.“ „S uřezanými ňadry?“ „Hele, já jsem optimistka, jasný?“ Robby se na ni zadíval. „Ty jsi optimistka?“ 24
Jak tam stáli, Vailová nemohla odtrhnout oči od mrtvoly. Přijela do Napy odpočívat, zbavit se práce. A přesto to, co leželo na studené zemi o něco málo víc než šest metrů před ní, bylo až příliš zřetelnou připomínkou toho, čemu sem přijela uniknout. Pak se v duchu plácla. Je naštvaná, že přišla o dovolenou. Ta žena před ní přišla o život. Vailová se zhluboka nadechla. „Máš číslo na službu? Musíme to hlásit.“ Robby otevřel telefon. „Ani jedna čárka.“ „Ani jedna čárka v Napě? Jindy a jinde by to byla legrace.“ Zavrtěla hlavou. „Nemůžu uvěřit, že jsem to fakt řekla.“ „Humor je nejlepší obranný mechanismus. Vážně, je to na pytel, Karen. Potřebovalas volno. Byl to můj nápad jet zrovna sem. Omlouvám se.“ „Jak s oblibou říká naše kolegyně Mandisa Manetteová: ‚Čert sere vždycky na větší hromadu.‘“ Vailová na okamžik zalétla v myšlenkách k Manetteové a k tomu, jak se zotavuje. Nezabývala se tím ale dlouho, jelikož cvaknutí zavíraného Robbyho telefonu ji vrátilo do daného času a místa. „Tak jo,“ prohlásila Vailová, „jeden z nás tam jde, jen abychom zjistili, jestli není naživu. Nesmíme úplně zničit místo činu.“ „Klidně to můžeš být ty,“ navrhl Robby. „Podívej se důkladně, jestli neuvidíš něco, co by stálo za řeč.“ Vailová zůstala na místě a nepohnula se. „Už vidím ledacos, co stojí za řeč.“ Rezignovaně vzdychla a vykročila kupředu. „Jak jsi předtím říkal, od téhle chvíle už nic než zábava.“
25