Davle Jen málokteré naše městečko se může pochlubit tak výhodnou polohou jako Davle ležící jižně od Prahy při soutoku Vltavy a Sázavy, a je s podivem, že na tomto strategickém místě v minulosti nevznikl nějaký hrad, zámek či pevnost. Lokalita se však zalíbila benediktinům, pro něž nechal kníže Boleslav II. jen kousek od soutoku na vltavském ostrově, později nazvaném po sv. Kiliánovi, postavit historicky první mužský klášter na našem území. Stalo se tak zřejmě roku 999, kdy se v okolí rozkládaly rozlehlé a husté lesy oddělující pražskou kotlinu od jižních Čech. Původně dřevěný areál, který osídlili řeholníci z bavorského Niederaltaichu, roku 1137 vyhořel, a při obnově dostal kamennou podobu s románskou bazilikou, k níž Ostrov sv. Kiliána později přibylo trojlodí a v první čtvrtině 13. století ještě průčelí s dvěma věžemi. Z produkce zdejšího skriptoria čili písařské dílny si zaslouží zmínku například Řehořovy dialogy z přelomu 11. a 12. století, v latinském originále nazvané Gregorii Quattuor libri dialogorum, a žaltář Codex Ostroviensis napsaný pravděpodobně v druhé polovině 12. století. Mniši se věnovali také výrobě keramiky, zejména nádob, podlahových dlaždic, střešních tašek a keramických „obkladaček“. Roku 1278 Ostrovský klášter vyplenili Braniboři a později neušel ani drancování husitů. Roku 1517 ho opustili poslední mniši, kteří odešli do Svatého Jana pod Skalou, a z jejich někdejšího domova se do současnosti zachovaly jen základy zdiva. Dle tradice vedla z ostrova tajná podzemní chodba ke kostelíku sv. Kiliána, jenž byl postaven na levém břehu Vltavy brzy po vzniku kláštera a jako jediný kostel u nás je zasvěcen tomuto světci. Zatímco chodba je nejspíše výplodem fantazie místních obyvatel, kostelík dodnes patří k nejvýznamnějším památkám Davle. Další je pak novobarokní kaple Navštívení Panny Marie stojící od roku 1897 v centru městečka.
Život místních obyvatel byl od nepaměti spjat s oběma řekami. Po nich připlouvali plavci na vorech s dřevem určeným většinou pro pražské zákazníky, ale velký význam měly i pro zdejší rybáře, ledaře, pískaře a další profese „od vody“. Mnoho z nich bylo sdruženo ve spolku Vltavan, jenž pořádal různé kulturní akce, ale také podporoval chudé, staré či nemocné členy. Vltava a Sázava ovšem hrají důležitou roli i v současném dění v městečku, které je dnes vyhledávanou rekreační lokalitou a jehož počet obyvatel se v teplejší části roku několikanásobně zvyšuje o rekreanty, výletníky a majitele chat roztroušených na svazích říčních údolí. Až do počátku dvacátého století bylo možné dostat se z jednoho břehu na druhý jen některým z přívozů či jinou formou lodní dopravy. Teprve roku 1905 mohli obyvatelé začít využívat most přes Vltavu s příhradovou ocelovou konstrukcí o třech polích a celkové délce 141 metrů, umístěnou na třech kamenných pilířích, jež byly před napuštěním vodní nádrže Vrané zvýšeny o půldruhého metru. Nejzajímavější část jeho historie se však odehrála až koncem šedesátých let, když si most vyhlédl britský režisér John Guillermin pro natočení snímku Most u Remagenu. Filmový příběh vznikl podle skutečných událostí na konci druhé světové války, kdy Němci ustupovali před spojeneckou armádou a rozhodli se ji zastavit u jediného zachovaného mostu přes Rýn u městečka Remagen. Přestože ten davelský mu byl nápadně podobný, bylo nutné vybudovat kulisy a pečlivě upravit okolí, a to včetně vybudování replik kamenných obranných věží na obou březích, vyhloubení třicet metrů dlouhého tunelu na pravém břehu Vltavy či vybudování falešného kostelíku se hřbitovem. Samotný most byl dokonce nadzdvižen o dva a půl metru. Filmaři prý původně navrhovali, že ho
Městečko s filmovým mostem
16
sovětské armády. Američané se obávali, že začala třetí světová válka, ale divili se i Rusové, kteří nečekali, že kousek od Prahy narazí na americké a německé tanky. Natáčení pak bylo bohužel přesunuto do Německa a Itálie, nicméně filmaři se v září ještě načas vrátili kvůli dokončení některých záběrů. Tím dobrodružné časy davelského mostu definitivně skončily. V letech 1982–1991 ještě dostal většího souseda v podobě mostu Vltavanů a posléze prošel rekonstrukcí na lávku pro pěší, nicméně zůstal kultovním místem například pro milovníky vojenské historie.
v rámci natáčení skutečně vyhodí do vzduchu a poté postaví most nový, ale to se naštěstí nesetkalo s pochopením ani u našich úředníků, ani u místních obyvatel. Přípravy proběhly v březnu a dubnu roku 1968 a poté začalo samotné natáčení, jehož se vedle amerických herců zúčastnili i čeští kaskadéři a stovky komparzistů z Davle a z Prahy. Jaké však bylo překvapení filmových hrdinů dobývajících a bránících most, když jednoho srpnového dne přijely na jejich bojiště ještě další vojenské jednotky, které však byly vybaveny ostrou municí a uniformami
17
Praha - Braník
dokončovaného farního chrámu sv. Prokopa či na produkci nového pivovaru; kvůli jeho vybudování se spojilo třináct sládků, „aby v Praze nový, ve velikém slohu a co nejmoderněji založený, se sladovnou spojený pivovar zřídili“. Novorenesanční areál akciové společnosti Společenského pivovaru pražských sládků vznikl v letech 1898–1899 za pouhých čtrnáct měsíců. Stavební práce provedla karlínská firma Václava Nekvasila, technologie dodala bubenská firma Novák a Jahn, strojní chlazení firma Ringhoffer a elektrické zařízení vysočanská „Kolbenka“. Pivovar dostal do vínku také nový znak namalovaný Mikolášem Alšem se sv. Václavem a dvěma anděly, jenž dodnes zdobí hvozd sladovny. První várka zde byla uvařena 5. září 1900 a v prvním roce provozu činil výstav 78 000 hektolitrů, přičemž produkci tvořil klasický výčepní světlý ležák, tmavé ležáky Mnichovák a Slaďák a další speciality. Podle dochovaných zpráv z dobového tisku podnik vznikl uprostřed panenské přírody, jak ostatně dokazuje i jeden z historických snímků, na němž fotograf zachytil areál se sedmi budovami stojící pod zalesněným návrším, obklopený poli a loukami táhnoucími
Pro vysvětlení původu názvu městské čtvrti Braník navrhli etymologové několik možností. Snad vznikl podle velkých peřejí, které byly překážkou plavcům přepravujícím do Prahy vory ze dřeva pocházejícího z jihočeských lesů, a ještě o něco pravděpodobnější je souvislost s nějakým obranným či strážním bodem kontrolujícím provoz na řece. První písemná zmínka z roku 1088 připomíná osadu Branice a další v privilegiu Karla IV. z roku 1366 skutečnost, že se zde z plaveného dříví vybíralo clo pro kanovníky Pražského hradu. Ves dlouho patřila Starému Městu pražskému, a po roce 1620 její část také dominikánům od sv. Jiljí, po nichž zůstal v Branické ulici areál někdejšího pivovaru, dnes nazývaného Dominikánský dvůr. Nejnápadnější částí památky je nárožní osmiboká věž, na jejímž průčelí se dochoval historický pískovcový reliéf ukřižovaného Ježíše. Dnes objekt prochází dlouhodobou rekonstrukcí ve správě Zemského pivovaru, jenž usiluje o obnovu jeho původní funkce. Na přelomu 19. a 20. století Braník po hospodářské stránce vzkvétal. Roku 1900 v něm žilo 3 178 obyvatel, kteří se mohli těšit na návštěvu právě
Čtvrť piva a ledu
78
Lednice, do níž se vešlo až 20 000 tun ledu, byla dnes již neexistujícími lávkami a výtahy propojena s řekou, z jejíž zamrzlé hladiny ledaři v zimě vyřezávali kusy ledu, které pak pomocí dlouhých tyčí dopravovali do zátoky před ledárnou. Odtud je výtahy systému „pater noster“ zdvihaly vzhůru a poté putovaly dovnitř ledárny, kde se obvykle slily do jednoho bloku. Naplnění celého prostoru ledárny trvalo přes dva měsíce, a po zbytek roku se pak odtud vyřezané kvádry ledu dopravovaly koňskými potahy po celé Praze do restaurací, hospod, kaváren, řeznictví i jiných obchodů. Přišel však rok 1956, kdy naposledy zamrzla hladina celé pražské Vltavy, která se do té doby v zimních měsících obvykle černala postavami bruslařů. Toho roku byl prý led tak silný, že udržel i koňské povozy s těžkými sudy piva převáženými z branického pivovaru na druhý břeh. Po vybudování Vltavské kaskády se však Pražané museli s radovánkami na zamrzlé řece rozloučit. Z přehrad nad hlavním městem nadále v zimě vytékala příliš teplá voda, která se během několika desítek kilometrů neochladila natolik, aby mohla vytvořit silnější led. To znamenalo i zánik ledařského řemesla, které by však stejně v druhé polovině 20. století zašlo na úbytě, neboť od šedesátých let už se běžnou součástí vybavení domácností stávaly ledničky. V té době už byly Branické ledárny využívány hlavně jako skladiště, a ačkoliv jsou dnes jako vynikající příklad industriální architektury chráněny jako kulturní památka, i nadále slouží především jako sídlo řady drobných firem a nacházejí se v neutěšeném technickém stavu.
se až k obzoru. Ten ovšem dnes zaplňuje panoráma bělostných paneláků Jižního Města, největšího sídliště v České republice, a dramaticky se proměnilo také blízké okolí pivovaru, jak je zřejmé z barevné fotografie ukazující výrazný příbytek zástavby a též zeleně. Stromy dnes zakrývají druhý významný průmyslový podnik, který však na historickém snímku vyniká v plné kráse. Přímo u řeky stojí u uměle vytvořeného zálivu unikátní technická památka Branické ledárny, z nichž kdysi putoval led do mnoha pražských domácností a podniků. V roce 1909 založili pražští restauratéři společnost Akciové ledárny, která původně sídlila na Štvanici a během dvou let vybudovala technicky i architektonicky jedinečný komplex v Braníku. Vznikl podle návrhu architekta Josefa Kovařoviče z režného zdiva a ve stylu pozdní geometrické secese na místě, které bylo vybráno jako jedna z nejstudenějších lokalit na vltavském břehu, kde je průměrná roční teplota asi o 3 °C nižší než v blízkém okolí. Dominantní budovou komplexu se stala vlastní lednice, jejíž exteriér ozdobily členité atiky a štíty připomínající díky zesíleným nárožím a zkoseným stěnám vstupní pylony egyptských chrámů. Při její stavbě byla použita jedna z prvních železobetonových konstrukcí u nás, která ohraničila prostor trojlodní haly s rozměry 52 × 43,9 m a výškou 14 m. Důmyslný systém větrání ve spojení se silnými obvodovými zdmi, vzduchovou izolační mezerou a korkovým obkladem umožňoval po celý rok udržovat v hale bez oken dostatečně nízké teploty. Součástí areálu byly též další provozní budovy, vila správce a stáje pro 120 koní.
79
Špindlerův Mlýn o pěstování brambor pro místní kuchyni přes provozování „extrémních sportů“ na okolních loukách za první republiky až po zničení budovy v době mobilizace a její následnou velkolepou obnovu. Zajímavými příběhy se ostatně mohou pochlubit i další krkonošské boudy, například architektonicky kontroverzní Labská bouda, která byla původně jednoduchou stavbou vybudovanou z kamení a kůry, v níž jakási žena prodávala mléko, kozí sýr a kořalku, později výletním zařízením s vyhlášenou domácí kuchyní, a po požáru roku 1965 dostala moderní železobetonovou podobu podle návrhu architekta Zdeňka Řiháka. Nebo Vosecká bouda, v níž v 18. století po určitou dobu pobýval spolu s dřevaři také mnich poustevník, takže se jí nějaký čas říkalo též Františkánská. Nejstarší historie Špindlerova Mlýna je svázána s těžkou obživou místních obyvatel. Nejprve si horníci, hutníci a jejich pomocníci budovali provizorní přístřešky v blízkosti kutišť nacházejících se na úbočích a svazích Kozích hřbetů, Stohu a Železné hory a v údolí mezi nimi postupně vytvořili osadu Svatý Petr. Historické prameny ji prvně zmiňují v letech 1516–1521, kdy král Ludvík Jagellonský jejím obyvatelům stanovil lhůty k placení desátků. To byl však teprve
K největším a nejmodernějším střediskům zimních sportů v našich horách patří Špindlerův Mlýn, jenž nabízí desítky kilometrů sjezdových a běžeckých tratí, snadno dostupných díky početným lanovkám a vlekům. Přestože leží v údolí Labe v nadmořské výšce pouhých 718 metrů, jeho poloha v srdci Krkonoš z něj činí též ideální východiště i pro letní túry do okolních hor. Jen dvě a půl hodiny chůze je to odtud na pohraniční hřeben, necelé čtyři hodiny k prameni Labe a pět hodin stoupání na vrchol naší nejvyšší hory Sněžky. A kdo si vybere vzdálenější cíl, může cestou snadno přenocovat na některé z krkonošských bud, které jsou jedinečným fenoménem těchto hor, a vlastně i nejpodstatnější součástí místní historie. Tou nejstarší dosud stojící na hřebenech je Luční bouda, dnes horský hotel, ale před několika staletími skromné hospodářské stavení, v němž na seně přespávali poutníci pohybující se po obchodní stezce mezi Čechami a Slezskem. Dobu jejího vzniku prozradil letopočet 1623 na základním kameni, který byl objeven v druhé polovině 19. století při přestavbě mlýnice, a její příběh obsahuje řadu napínavých, úsměvných i tragických okamžiků, od neúspěšných pokusů
Od budního hospodaření ke sportovnímu středisku
Luční bouda
Labská bouda
102
nesmělý začátek proti tomu, jaké obrátky dostalo krkonošské dolování rud, dřevařství a další řemesla za Kryštofa Gendorfa z Gendorfu, jenž se stal roku 1533 majitelem vrchlabského panství. Tento korutanský důlní odborník, dvorní rada, rádce Ferdinanda Habsburského a nejvyšší horní hejtman Království českého se rozhodl naplno zužitkovat zdejší ložiska stříbra, mědi a arsenu, koupil horní privilegium pro celou oblast Krkonoš a jejich podhůří, zakládal četné doly a hutě a ve Vrchlabí vybudoval tehdy největší železárny v Čechách. Těžba a zpracování rud pak pokračovaly i počátkem 17. století; například roku 1621 putovala ze Svatého Petra do pražské mincovny zásilka stříbra a mědi v hodnotě 9 728 zlatých. Hospodářský rozkvět však přerušila třicetiletá válka, a po ní se již nepodařilo horní podnikání v plném rozsahu obnovit. Kromě surovin získávaných ze země nabízely Krkonoše také velké bohatství v podobě dřeva, které se těžilo v rozlehlých lesích a spotřebovávalo nejen v místních šachtách a hutích, ale dokonce až v dolech daleké Kutné Hory. Zmíněný Kryštof Gendorf z Gendorfu povolal z alpských zemí dřevaře, kteří se usazovali ve Svatém Petru, v Labské a v dalších lokalitách a stavěli si jednoduché příbytky nebo zakládali rovnou celé osady. Pod ranami seker postupně mizel do té doby nepoznamenaný horský prales, na jehož místě vznikaly louky využívané k pastevectví a senaření. Na krkonošských svazích se během 17. století objevovaly také nové boudy, v nichž v letním období pobývali dřevaři a pastevci starající se o panský dobytek – například roku 1637 to byly jako jedny z prvních Brádlerovy boudy a o pět let později Martinova bouda.
Boudní hospodaření sehrálo významnou roli i v rozvoji Špindlerova Mlýna, jehož dnešní katastr byl tehdy rozdělen mezi panství Czernin-Morzinů a Harrachů. Rozhodujícím okamžikem pro vznik nové vsi se stalo rozhodnutí císaře Františka I., jenž roku 1793 patentem povolil místním obyvatelům stavbu kostela, který měl nahradit zchátralou kapličku ve Svatém Petru. V žádosti zaslané panovníkovi se poprvé objevil název Spindlermühle, neboť byla sepsána ve mlýně rodiny Spindlerů, jenž patřil k několika málo mlýnům postaveným na Labi na území Krkonoš. Nejprve vznikl provizorní dřevěný kostelík, zasvěcený sv. Petrovi a Pavlovi, který v letech 1802–1807 nahradila zděná stavba. Do její věže byl přenesen zvon ze zmíněné kapličky, jenž byl údajně odlit ze zvonoviny s příměsí stříbra pocházejícího ze zdejších dolů. Již tehdy do „Špindlu“ a na hřebeny nad ním mířili první milovníci hor, první boudy a chalupy se však začaly měnit na ubytovací zařízení až v druhé polovině 19. století. Podle tradice se prvními turisty stali roku 1864 čtyři návštěvníci ze slezské Vratislavi, ubytovaní ve zmíněném, dnes už neexistujícím mlýně rodiny Špindlerů. Za krásami v okolí rodícího se letoviska pak přijíždělo stále více hostů, kteří se také začali věnovat prvním zimním sportům. Zprvu to ovšem nebylo lyžování, ale divoké a veselé jízdy na saních rohačkách, původně používaných pro dopravu dřeva a sena. Teprve koncem 19. století se do módy dostaly ski, když hrabě Jan Nepomuk František Harrach nechal roku 1892 dovézt první dva páry lyží pro svůj lesní personál a nařídil, aby se o výrobu této novinky pokusili i místní řemeslníci.
103