Issuu

MĚSTO zázrakŮ

ROBERT JACKSON BENNETT

MĚSTO zázraků

brno 2018

robert jackson bennett

Harveymu: Ahoj, kluku! Vítej na Zemi. Tahle planeta je vážně super a měl by ses na ní chvíli zdržet. Člověk nikdy neví, jednou to tady třeba bude ještě lepší. Možná. Alespoň to zkoušíme. Snažíme se.

Kariéry všech politiků končí fiaskem. Některé kariéry jsou dlouhé, jiné krátké. Někteří politici odcházejí pokojně a elegantně, jiní poněkud hlučněji. Ale ať jsou milovaní či nenávidění, silní či slabí, dobří či špatní, schopní či bezvýznamní — kariéry všech politiků dříve či později končí fiaskem. — MINISTRYNĚ ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ VINYA KOMAYDOVÁ, DOPIS PREMIÉROVI ANTOVI DOONIJESHOVI, 1711

Padlé stromy Když Rahul Khadse přistoupí k mladíkovi a požádá ho o cigaretu, tázaný si ho změří nejprve s neskrývanou přezíravostí, potom s mrzutou zdvořilostí. Je zřejmé, že mladík má právě pauzu, vzácnou příležitost oddechnout si od svých povinností, alespoň na chvilku sám v uličce za hotelem, a zlobí se, že ho někdo vyrušil. Také je zřejmé, že mladíkovy povinnosti obnášejí něco velice důležitého: stačí se podívat na jeho tmavý, přiléhavý kabát, černé boty, opálenou kůži a černý šátek na hlavě, a hned je jasné, že musí být od armády, policie nebo ozbrojených složek jakéhosi úřadu. Možná saypurského, nebo dokonce kontinentálního úřadu — ale rozhodně jde o někoho, kdo bere peníze za to, aby se díval, aby se rozhlížel, a to bedlivě. Rahula Khadseho však mladík nesleduje s přílišným zájmem, pouze se zdvořilým pohrdáním. A není divu. Proč by se měl o Khadseho zajímat? Proč by se měl starat o staříka s upatlanými brýlemi, otlučeným kufříkem a potrhaným šátkem, který mu div nespadne z hlavy? „Dobrá,“ podvolí se mladík. „Proč ne.“ 9

Khadse se nepatrně ukloní. „Děkuji vám, pane. Děkuji vám.“ Když mladík zaloví rukou v kabátě, aby mu vyhověl, a vytáhne plechovou krabičku s cigaretami, Khadse se ukloní znovu, tentokrát hlouběji. Mladík si ovšem nevšimne, že stařec mu nahlédne pod klopu kabátu a spatří pažbu pistole v pouzdře. Nevšimne si, že při úkloně zlehka položí kufřík na zem, pravou rukou si zajede dozadu za pás a vytáhne nůž. A nevšimne si ani toho, že k němu Khadse při přebírání cigarety neznatelně popojde. Nevšimne si toho, poněvadž je mladý. A mladí jsou vždycky tolik, tolik pošetilí. Mladík vytřeští oči, když mu nůž hladce vklouzne do mezery mezi pátým a šestým žebrem na levém boku, probodne mu plíci, pošimrá osrdečník. Khadse se při útoku vrhne vpřed, přitiskne mladíkovi levou dlaň na otevřená ústa a zatlačí mu hlavu vzad, takže temeno mladíkovy lebky narazí s hlasitým bouchnutím do cihlové zdi. Mladík se pokouší vzpouzet. Je sice silný, ale tenhle tanec zná Rahul Khadse až moc dobře. Udělá krok napravo od mladíka, ruku pořád ještě na rukojeti svého nože, tělem se otočí zády ke zdi. Pak vytáhne nůž z mladíkovy hrudi, odstoupí od něj a elegantně se vyhne spršce krve, když se jeho oběť zhroutí proti stěně uličky. Khadse slyší, jak se mladík dáví, a sám se při tom rozhlíží uličkou. V Ahanaštanu je dnes deštivo, mlhavo a pošmourno, jako touto roční dobou často, a většina lidí sedí doma v teple. Omšelého starce v uličce za Zlatým hotelem, hledícího přes obroučky brýlí k široké městské třídě, si nikdo ani nevšimne. Mladík se dusí. Kašle. Khadse položí nůž na zem, sedne si obkročmo na probodnutého muže, popadne ho za obličej a buší mu hlavou zas a znovu do zdi, a znovu a znovu a znovu. V takových věcech je třeba mít jistotu.

Když mladík znehybní, Khadse si natáhne hnědé rukavice a pečlivě ho prošacuje. Vysype náboje z pistole, pak ji zahodí — samozřejmě si přinesl vlastní — a prohrabuje se v kapsách oběti, dokud nenajde, co potřebuje: hotelový klíč. Od pokoje číslo 408. Klíč je zakrvácený. Musí ho v uličce otřít, stejně jako svůj nůž. Ale měl by bohatě stačit. Strčí si ho do kapsy. To šlo snadno, pomyslí si. Jenže teď to začne být složitější. Alespoň to tvrdil jeho zaměstnavatel. Popravdě řečeno, Khadse ani netuší, které rozkazy jeho zaměstnavatele by mu měly dělat skutečné starosti a které by měl prostě a jednoduše ignorovat. To proto, že současný zaměstnavatel Rahula Khadseho je podle jeho vlastních odhadů naprostý, jednoznačný, nezpochybnitelný cvok. Na druhou stranu by ho to nemělo překvapovat. Jedině šílenec by najal někoho, jako je Khadse, na jednu z nejkontroverznějších politických osobností moderní doby, ženu tak vlivnou, tak váženou, a přitom tak neblaze proslulou, že se všichni nemůžou dočkat, až ji historie začne soudit, aby konečně věděli, jak si mají přebrat její období v úřadu premiérky. Ženu, která je živoucí legendou. Jednak proto, že sama jako by z legend povstala, a jednak proto, že ve své době několik legend prokazatelně zabila. Možná je Khadse blázen, že tu práci vzal. Anebo chce možná zjistit, jestli na to má. Ale v každém případě to hodlá dotáhnout do konce. Rahul Khadse kráčí uličkou, rozhlédne se hlavní ahanaštanskou třídou a potom zabočí doprava a začne stoupat po schodech do hotelu Ashary Komaydové.

Zlatý hotel zůstává jednou z nejslavnějších a nejobdivovanějších budov v Ahanaštanu, relikt z dob, kdy mohl saypurský stát podle libosti zasahovat do kontinentálních záležitostí, z vlastního rozmaru stavět budovy, zahajovat blokády, vyhlašovat embarga. Projít jeho dveřmi je jako vstoupit do minulosti, někam, kde se daří udržovat veškerou majestátní slávu Saypuru, jakou Khadse znával, pečlivě ji oprašovat jako vycpaného ptáka v muzeu. Ve vstupní hale se zastaví a předstírá, že si otírá brýle. Mramorové podlahy, bronzové ozdoby a palmy. Počítá těla: dveřník, uvaděč hotelové restaurace, uklízečka v protějším rohu, tři holky za recepčním pultem. Žádná ostraha. Alespoň ne taková jako muž, kterého před chvilkou zabil v zadní uličce. Khadse to nedělá poprvé a se svým týmem se na to důkladně připravil: zná harmonogram stráží, jejich počet, jejich stanoviště. Jeho tým pozoroval hotel několik týdnů a zařizoval každý krok této choulostivé operace. Vykonání konečného činu je však jen a pouze na něm. Stoupá po schodech a z tmavého kabátu mu odkapává voda. Vše zatím probíhá naprosto hladce. Snaží se nemyslet na svého zaměstnavatele, na jeho šílené vzkazy, na své peníze. Jindy by ho pomyšlení na peníze během práce těšilo, ale tentokrát ne. Hlavně proto, že ty peníze jsou nepředstavitelné. Představit si je nedokáže ani Khadse, který má velice bujnou fantazii a většinu svého volného času tráví právě tím, že si představuje velké sumy peněz. Nejedná se o první práci, na kterou ho zaměstnavatel najal, ale tato výplata je řádově vyšší než ta předchozí. Dost peněz na to, aby si člověk začal dělat starosti. A co teprve žádost, aby se na to ohákl podle zaměstnavatelova přání… To bylo divné. Vážně moc divné. Když totiž Khadse vyzvedával předchozí část platby, k penězům byl přibalený černý kabát a pár černých naleštěných bot. Dostal k nim přísné instrukce: měl je nosit pokaždé, když 12

vykonával své smluvní povinnosti, bez sebemenší výjimky. Instrukce naznačovaly, že pokud by to neudělal, jeho život by byl v ohrožení. Tehdy si Khadse prostě pomyslel: Tak fajn. Můj nový zaměstnavatel je blázen. Pro blázny už jsem dělal. Není to tak zlé. Ale když si je vyzkoušel, zjistil, že kabát i boty mu dokonale padnou — což bylo hodně zvláštní, protože Khadse se s novým zaměstnavatelem nikdy nesešel, natož aby mu sděloval velikost svých bot. Stoupá po schodech do třetího patra a pokouší se to vytěsnit z hlavy. Snaží se nemyslet na to, že ony kusy šatstva — tak úhledné, tak tmavé, tak dokonalé — má samozřejmě právě teď na sobě. Snaží se nemyslet na to, jak je to celé neuvěřitelně podivné, ani na to, že si jeho zaměstnavatel výslovně vyžádal, aby tuhle zakázku vykonal přímo sám Khadse, bez svého obvyklého týmu v patách. Khadse vystoupá do třetího podlaží. Už je hodně blízko. Nebýt Komaydové, pomyslí si, ani bych tuhle zatracenou práci nedělal. Je to víceméně pravda: když se Ashara Komaydová stala před… no, asi před sedmnácti lety premiérkou, ze všeho nejdřív vyházela z Ministerstva zahraničních věcí všechny zastánce tvrdé linie. Lidi jako Khadse, kteří ve své době zažili spoustu akce, často velice ošklivé. Pořád si ještě pamatuje její memorandum, přímo nasáklé tím samolibým, nadutým tónem, kterým vždycky mluvila: Musíme mít na paměti nejen to, co vlastně děláme, ale také jak to děláme. Proto ministerstvo podstoupí reorganizaci a reorientaci v souladu s naším novým směřováním do budoucna. Ashara Komaydová prováděla generální úklid, propouštěla každého, koho zaměstnávala její teta Vinya — a Khadse byl odjakživa Vinyin oblíbenec. A najednou se ocitl na dlažbě v Ahanaštanu. Po celém desetiletí věrné služby zůstal bez práce, rázem se na něj zapomnělo. 13

Snažil se najít jisté potěšení v tom, když před kolika — třinácti? — lety vykopli z parlamentu samu Komaydovou. Jenže politici mají vždycky své zlaté padáky. Pracanty jako Khadse čeká pokaždé tvrdší přistání. Dokonce i osobní pohůnek Komaydové, to neotesané jednooké dreylské nemehlo, dokonce i ten si žil jako v bavlnce, získal jakousi vladařskou funkci na dreylských březích — ačkoli Khadse se také doslechl, že ten pitomec našel nějaký způsob, jak to celé zpackat. Tohle bych dělal i zadarmo, pomyslí si Khadse, v němž to pomalu začíná vřít. Dvanáct let služby a potom sbohem, Rahule, sbohem tobě i všemu, na čem jsi pracoval, za co jsi bojoval, za co jsi krvácel, a já, vševědoucí Ashara Komaydová, zatím promrhám finanční prostředky ministerstva, utratím je za nanicovatý idealismus a ze zpravodajské služby udělám doutnající kráter. Kráčí chodbou ve čtvrtém podlaží. Na rohu stojí v pozoru další stráž, tentokrát žena, mladá a štíhlá a celá v černém. Přesně jak Khadse očekával. Khadse se šourá k mladé strážné, každým coulem bezradný, popletený stařík, v rukou ušmudlaný kus papíru se jménem a hotelovým pokojem. „Promiňte, madam,“ ozve se Khadse, hluboce se ukloní a tváří se jako ztělesnění uctivosti, „ale… vypadá to, že jsem na nesprávném podlaží?“ „Ano,“ potvrdí strážná. „Tohle patro je uzavřené, pane.“ „Páté patro je uzavřené?“ podiví se Khadse. Strážná málem obrátí oči v sloup. „Žádné páté patro tu není, pane.“ „Není?“ Khadse se rozhlédne kolem sebe. „Ale které patro je tedy…“ „Tohle je čtvrté patro, pane.“ „Ach. Ale jsme přece ve Zlatém hotelu, že ano?“ „Ano. Přesně tak.“ „Ale já… jeminkote.“ Khadse upustí papír a ten se třepetavě snese k jejím nohám. 14

Strážná se pro něj s povzdechem shýbne. Nevidí, jak se Khadse zlehka postaví za ni. Nevidí, jak vytáhne nůž. Nemá čas zareagovat, když se jí ocel zařízne do krční tepny a rozerve ji dokořán. Gejzír krve je fenomenální. Khadse před ním uskočí, aby si nepotřísnil oblečení — letmo ho napadne, že vyhýbat se skvrnám od krve patří k jeho nejpodivuhodnějším a nejcennějším schopnostem. Strážná padne na kolena, dáví se — a Khadse se k ní přitočí a drtivým kopem ji zasáhne zezadu do hlavy. Strážná se zhroutí na podlahu. Nepřestává se z ní valit krev. Khadse opět postaví kufřík na zem a natáhne si hnědé rukavice. Otře nůž, zasune ho zpátky do pouzdra a pak ženu prošacuje. Najde hotelový klíč, tentokrát od pokoje číslo 402, popadne strážnou za kotníky a odtáhne ji za roh. Teď rychle. Rychle, rychle. Přitiskne ucho ke dveřím pokoje číslo 402 — v tomhle patře je to samé apartmá —, ale nic nezaslechne. Otevře dveře, odvleče strážnou do pokoje a shodí její tělo za pohovku. Pak si otře hnědé rukavice, zase si je stáhne a vyjde na chodbu. Cestou se opatrně sehne pro kufřík. Když překročí zakrvácený koberec, je mu téměř do zpěvu. Khadse to s nožem vždycky uměl. Vlastně mu nezbylo než se to naučit, poněvadž po jisté operaci v Džukoštanu se nějakému Kontinentálovi znelíbilo, jak si vykračoval po ulici, a pokusil se ho podříznout — což se tomu zmetkovi málem podařilo. Khadse si z té potyčky odnesl příšernou jizvu na krku a zálibu ve špinavé práci nablízko. Jak říkal kolegům: Dělejte Kontinentálům to, co by udělali oni vám. Dojde k pokoji číslo 408 — jak předpokládal, nachází se přímo vedle královského apartmá, kde si Ashara Komaydová před měsícem zřídila dočasnou úřadovnu. Khadse neví, co přesně tam dělá. Povídá se, že řídí nějakou charitu nebo něco podobného, vyhledává sirotky a pokouší se jim nalézt nový domov. 15

Ale podle toho, co tvrdil Khadseho zaměstnavatel, je za tím něco víc. Na druhou stranu, říká si Khadse, zatímco tiše odemyká pokoj číslo 408, ten blázen taky tvrdil, že tenhle hotel má hodně dobrou obranu. Otevře dveře. Ale takové cucáky, jako byli tihle dva, bych tak zrovna nenazval. Khadse se opět pokouší nemyslet na kabát a boty, které má právě na sobě. Snaží se nemyslet na to, jak jeho zaměstnavatel naznačoval, že tohle ošacení poslouží jako prostředek proti obraně Ashary Komaydové — což by samozřejmě znamenalo, že pracovna Komaydové je chráněna takovým druhem obrany, jaký by Khadseho oči nedokázaly odhalit. Zjišťuje, že ho ta představa nesmírně znepokojuje. Kecy, pomyslí si, když za sebou zavře. Jsou to jenom kecy. V hotelovém apartmá nikdo není, jeho uspořádání je však Khadsemu velice povědomé, počínaje zbraněmi na pracovním stole u protější stěny a konče bezpečnostními hlášeními na stolku u postele. Tady se stráže připravují na své úkoly, tamhle je teleskop, kterým z balkonu pozorují ulici, a tadyhle podřimují mezi svými směnami. Khadse se přikrade ke stěně, přitiskne k ní ucho a úporně se zaposlouchá. Je si téměř jistý, že za stěnou je Komaydová spolu se dvěma strážnými. Na bývalou premiérku má nezvykle početnou ochranku, ale není se čemu divit — skoro nikdo jiný na světě neobdržel tolik výhrůžek smrtí jako ona. Slyší ty dva strážné. Slyší, jak si velice tiše odkašlávají. Ale Komaydovou neslyší vůbec. Což ho znepokojuje. Měla by tam být. Opravdu. Khadse nezanedbal domácí přípravu. Rychle se zamyslí a tiše vykročí ke dveřím na balkon. Dveře mají skleněnou výplň, překrytou tenkými bílými záclonami. Přikrade se k nim co nejblíž a podívá se do strany, na balkon patřící k sousednímu pokoji. 16

Vyvalí oči. Tamhle je. Tamhle sedí. Žena, jejímž předkem byl Kaj, pokořitel bohů a Kontinentu, žena, která téměř před dvaceti lety osobně zabila dvě Božstva. Je tak drobná. Tak křehká. Má sněhobílé vlasy — určitě jí zbělely předčasně — a hrbí se na malé železné židli, pozoruje ulici pod sebou, v drobných rukou kouřící šálek čaje. Její titěrnost a nevýraznost Khadseho tolik ohromí, že málem zapomene na svůj úkol. To není správné, prolétne mu hlavou, když se stáhne. Není správné, aby seděla venku, takhle na ráně. Moc nebezpečné. Zamyslí se a ztěžkne mu srdce. Komaydová je i po tolika letech v hloubi duše pořád ještě agentka. A proč by agentka sledovala ulici? Proč by se takhle vystavovala nebezpečí? Odpověď samozřejmě zní, že Komaydová něco hledá nebo vyhlíží. Možná nějaký vzkaz. Khadse sice nemá ponětí, jaký vzkaz by to měl být a kdy by měl dorazit, ale mohl by Komaydovou přimět odejít. A všechno by bylo v háji. Khadse se prudce otočí, poklekne a otevře kufřík. Uvnitř je něco velice nového, velice nebezpečného a zákeřného: upravená verze protipěchotní miny, speciálně navržená tak, aby veškerou výbušnou sílu nasměrovala na jednu stranu. Zároveň je pro tento konkrétní úkol podstatně zesílená, jelikož většina protipěchotních min by nedokázala prorazit zeď — ale tahle mina je tak ničivá, že by to pro ni neměl být nejmenší problém. Khadse vytáhne minu a opatrně ji připevní na stěnu přiléhající k apartmá Ashary Komaydové. Olízne si rty, pustí se do aktivační procedury — tři jednoduché kroky — a potom nastaví časovač na čtyři minuty. To by mělo stačit, aby se dostal do bezpečí. Ale kdyby se něco zvrtlo, má s sebou ještě další novou hračku: rádiový ovladač, díky kterému by mohl odpálit minu předčasně, kdyby to bylo nutné. 17

Samozřejmě doufá, že to nutné nebude. Odpálit minu předčasně by znamenalo odpálit ji ve chvíli, kdy bude Khadse pořád ještě nablízku. Ale v podobných věcech je třeba mít jistotu. Postaví se, naposledy vyhlédne prosklenými dveřmi na Komaydovou — zamumlá: „Sbohem, zkurvená děvko“ — a vyklouzne z hotelového pokoje. Zpátky chodbou, kolem krvavých skvrn na koberci, potom dolů po schodech. Dolů po schodech a pak do vstupní haly, kde všichni pokračují ve svých drobných, bezvýznamných činnostech, se zíváním listují novinami, s kocovinou usrkávají kávu nebo se pokoušejí rozhodnout, co si počít s dalším dnem dovolené. Nikdo z nich si Khadseho ani nevšimne. Nikdo nezvedne hlavu, když prokluše halou a potom dveřmi na ulici, kde pořád ještě mrholí. Khadse to dělal už tolikrát, že by ho to mělo nechávat v klidu. Srdce by mu nemělo bušit jako o závod, on však přesto slyší, jak mu v uších tepe a hučí. Komaydová. Konečně. Konečně, konečně, konečně. Měl by odejít. Vydat se na jih nebo na východ. Ale nedokáže odolat. Zamíří na sever, do stejné ulice, kterou sledovala Komay dová. Chce ji ještě jednou naposledy vidět, chce si vychutnat své nadcházející vítězství. Slunce vykoukne z mraků právě ve chvíli, kdy Khadse zabočí za roh. Ulice je víceméně prázdná, touhle dobou už jsou všichni v práci. Khadse se drží na kraji ulice, v duchu odpočítává vteřiny, udržuje si od Zlatého hotelu bezpečnou vzdálenost, nenápadně však stočí pohled do strany… Jeho oči bloudí mezi balkony. Pak ji zahlédne, jak sedí na balkonu ve čtvrtém podlaží. Obláček páry z jejího čaje je vidět dokonce i odsud. Vmáčkne se do dveřního výklenku, aby ji mohl nerušeně sledovat. Krev mu tančí nedočkavostí. Je to tady. Je to tady. 18

Potom Komaydová napřímí záda. Svraští čelo. Zamračí se i Khadse. Ona něco vidí. Vykoukne z výklenku, aby zjistil, na co se Komaydová dívá. A pak ji zahlédne: na chodníku stojí mladá kontinentální dívka, pohled upírá k balkonu Komaydové a divoce na ni gestikuluje. Dívka je bledá, s nosíkem zahnutým nahoru a hustými vlnitými vlasy. Nikdy předtím ji neviděl, což je zlé. Jeho lidé přece odvedli svou práci. Měli by znát každého, kdo přichází s Komaydovou do styku. Ale to gesto — tři prsty, potom dva. Khadse neví, co ta čísla symbolizují, ale je mu jasné, co znamenají: varování. Jakmile dívka přestane gestikulovat, rozhlédne se ulicí. A pak zavadí pohledem o Khadseho. Dívka ztuhne. Ona a Khadse se do sebe zaklesnou očima. Její oči mají zvláštní, prazvláštní barvu. Nejsou ani modré, ani šedé, ani zelené, ani hnědé… Vlastně se zdá, že vůbec žádnou barvu nemají. Khadse zvedne pohled ke Komaydové. Vidí, že Komaydová se dívá přímo na něj. Komaydová znechuceně zkroutí tvář. Khadse ví, že to není možné — Na takovou dálku? A po takové době? —, ale přesto by přísahal, že ho poznala. Vidí, jak Komaydová pohybuje ústy, pronáší jediné slovo: „Khadse.“ „Do prdele,“ řekne Khadse. Pravou rukou zajede do kapsy, kde schovává rádiový odpalovač. Zalétne očima k bledé kontinentální dívce, přemýšlí, jestli by nemohla zaútočit — jenže dívka už je pryč. Chodník před ním je naprosto prázdný. Není po ní ani památky. Khadse se nervózně rozhlédne. Zase ho napadne, jestli se na něj dívka nechystá zaútočit. Nikde ji nevidí. Pak zvedne pohled zpátky ke Komaydové — a zjistí, že se stalo něco nemožného. 19

Bledá kontinentální dívka je teď na balkonu s Komaydovou, pomáhá jí vstát, pokouší se ji odtáhnout pryč. Khadse na ně nechápavě civí. Jak to, že se tam dostala tak rychle? Jak to, že zmizela z ulice a najednou se objevila o čtyři patra výš? Nedává to smysl. Dívka jednou nohou strčí do balkonových dveří a vleče Komaydovou dovnitř. Pohnojil jsem to, pomyslí si Khadse. Utíkají. Položí ruku na dálkový odpalovač. Je moc blízko. Naproti přes ulici. Ale pohnojil to. Nedá se nic dělat. V podobných věcech je třeba mít jistotu. Khadse zmáčkne knoflík na odpalovači. Tlaková vlna ho srazí na zem, zasype ho troskami, v uších mu najednou zvoní, oči slzí. Jako by ho někdo praštil z obou stran do hlavy a kopl do břicha. V pravém boku cítí bolest a pomalu si uvědomí, že ho výbuch smetl proti zdi, jenže se to seběhlo příliš rychle na to, aby si toho stačil všimnout. Svět se kolem něj točí. Khadse se pomalu zvedne do sedu. Všechno vypadá zamlženě a vzdáleně. Svět je plný tlumeného křiku. Vzduch těžkne prachem a kouřem. Khadse prudce zamrká a zadívá se ke Zlatému hotelu. Pravý horní roh budovy byl zcela odstraněn, jako by se jednalo o nádor. V místě, kde býval balkon Komaydové, je jen zející, zubatá, doutnající díra. Zdá se, že mina zlikvidovala nejen apartmá Komaydové, ale i pokoj číslo 408 a většinu sousedních místností. Po Komaydové a té divné kontinentální dívce není nikde ani vidu, ani slechu. Potlačí nutkání přijít blíž, přesvědčit se, že svůj úkol dotáhl do konce. Prostě jenom zírá na tu zkázu, s hlavou nachýlenou na stranu. Zastaví ho jakýsi kontinentální muž — podle oblečení asi nějaký pekař — a horečně se ptá: „Co se stalo? Co se stalo?“ Khadse se od něj odvrátí a zamíří pryč. Klidně kráčí na jih, mezi proudícími davy, mezi policejními automobily a sanitkami 20

uhánějícími ulicí, mezi zástupy lidí, kteří se hromadí na chodnících a vesměs se dívají na sever, ke sloupu kouře valícího se ze Zlatého hotelu. Neřekne ani slovo, vůbec nic neudělá. Prostě jenom jde. Téměř ani nedýchá. Dojde ke svému bezpečnému domu. Přesvědčí se, že s dveřmi a okny nikdo nic nedělal, pak odemkne a vejde dovnitř. Namíří si to rovnou k rádiu a zapne ho. Stojí tam snad tři hodiny a poslouchá. Čeká a čeká, až se ve zprávách začne mluvit o výbuchu. Pořád čeká, dokud to hlasatel konečně neoznámí. … bylo právě potvrzeno, že při výbuchu zahynula Ashara Komaydová, bývalá premiérka Saypuru… Khadse pomalu vydechne. Pak se pomalu, pomaloučku posadí na podlahu. A ke svému vlastnímu překvapení se rozesměje.

Ráno, dokud se v lesním podrostu pořád ještě drží mlha, dojdou se sekerami a dvouruční pilou ke stromu, na hlavách plechové helmy, na zádech batohy. Strom je označený jediným cákancem žluté barvy stékající po kmeni. Porozhlédnou se kolem, určí stranu, kam by měl strom padnout, a pak se dají do práce jako chirurgové před složitým zákrokem. Zatímco se ostatní hemží kolem, on sám zvedne pohled ke stromu. Přesvědčit takového vznešeného starého velikána, aby se poroučel k zemi, pomyslí si, je jako uříznout kus samotného času. Dvouruční pilou zahájí klínový řez, on na jednom konci a parťák na druhém, tahají pilu sem a tam, její zahnuté zuby protínají měkkou bílou tkáň, na ruce, paže a boty se jim sypou piliny. Jakmile dokončí spodní stranu klínového řezu, pustí se 21

do něj sekerami, pumpují jako písty v motoru, nahoru a dolů, nahoru a dolů, odsekávají velké kusy dřeva. Dají si pauzu, aby si otřeli pot z čela, a prohlédnou si své dosavadní dílo. „Jak to vypadá, Dreylane?“ zeptá se ho předák. Sigrud Harkvaldsson se zarazí. Přeje si, aby ho oslovovali jménem, pod kterým se jim představil — Bjorn —, ale dělají to jen zřídkakdy. Klekne si, položí hlavu ze strany do řezu ve stromě a matně si při tom uvědomuje, že mu přímo nad lebkou visí několik tun dřeva. Pak přimhouří oko, narovná se, ukáže doleva a řekne: „Deset stupňů na východ.“ „Jseš si jistej, Dreylane?“ „Deset stupňů na východ,“ zopakuje. Ostatní chlapi se po sobě s úšklebkem podívají. Potom začnou klínový řez mírně upravovat podle Sigrudova pokynu. Jakmile je klínový řez hotový, postaví se každý na opačnou stranu stromu a zase začnou ve dvou tahat pilu, trýznivě pomalu řežou dřevo ve snaze propracovat se blíž ke klínovému řezu, ale zase ne moc blízko. Když se muž naproti němu unaví, Sigrud prostě mlčky počká, až se druhého konce pily chopí někdo jiný. Pak se zase dají do řezání. „Přísahám při všem nesvatým, Dreylane, ty snad musíš bejt nějakej robot,“ prohlásí předák. Sigrud neodpovídá, jenom řeže. „Kdybych ti rozříznul hruď, našel bych v ní jenom samý ozubený kolečka?“ Sigrud nic neříká. „S Dreylanama už jsem párkrát makal, a žádnej z nich to s pilou neuměl tak jako ty.“ Pořád nic. „Asi je to tím mládím,“ přemítá předák. „Bejt mladej jako ty — jo, v tom to vězí.“ 22

Sigrud pořád nic neříká, předákovo poslední tvrzení ho však hluboce znepokojí. Sám by se totiž sotva označil za mladíka. Čas od času přestanou řezat a na několik vteřin se zaposlouchají, jestli neuslyší hluboké, mrzuté praskání, jako když se rozpadá ledová kra. Praskání, které připomíná hádku se starým přítelem, jenž se konečně nechal obměkčit: Asi máš pravdu, asi bych se měl skácet… asi ano. Potom to konečně zaslechnou: lup-lup-lup, jako by praskaly struny na ohromné harfě. „Padá!“ zařve předák a v tu ránu se všichni rozprchnou, rukama si na hlavách přidržují plechové helmy. Starý sténající obr se kácí, jeho větve se lámou, mohutný kmen se zaboří do země a do vzduchu vylétne hotový gejzír hlíny. Když se prach usadí, dřevorubci pomalu vyrazí nazpět ke stromu. Bledý kruh dřeva na useknutém konci je jasný a měkký. Sigrud se chvíli dívá na pařez — to jediné, co zbylo po staleté existenci velikého stromu — a všimne si jeho nesčetných letokruhů. Zvláštní představa, že může takového titána během pár hodin skolit hrstka pitomců s pilou a sekerami. „Na co civíš, Dreylane?“ oboří se na něj předák. „Snad ses nám nezamiloval? Začni ten zatracenej strom osekávat, jinak tě majznu po tý tvý natvrdlý kebuli, aby se ti v ní konečně rozsvítilo!“ Ostatní dřevorubci, sedící obkročmo na padlém kmeni, se zachechtají. Sigrud ví, co si o něm myslí: že je pomalý, pomatený kvůli nějaké nehodě z dětství. Asi proto nikdy nemluví, šeptají si, proto si nikdy nesundává rukavice, proto se zdá, že se jedno z jeho očí nikdy nikam nedívá, jenom kamsi doprava; proto se při pilování nikdy neunaví — nezbylo mu ani tolik rozumu, aby si vůbec uvědomoval, že je vyčerpaný. Žádný normální člověk by nemohl takovou dřinu snášet mlčky. Jejich posměšky mu nevadí. Raději ať si o něm myslí takovéhle věci, než aby o něm začali přemýšlet až moc. Nestojí o zbytečnou pozornost. 23

Zvedne sekeru, rozmáchne se a odsekne větev od kmenu. Třináct let se protloukal, jak se dalo, od jedné prácičky k druhé. Pomyšlení, že by měl zase táhnout někam dál, se mu nezamlouvá, a už vůbec netouží upozorňovat na sebe úřady. A tak zůstane zticha. Soustředí se na stále stejnou otázku, v duchu si ji pokládá znovu a znovu: Nemohla by si mě zavolat právě dnes? Nemohla by mi právě dnes nařídit, abych vstal z mrtvých?

Parta dřevorubců splní svůj denní úkol, a když se za soumraku vrací do dřevorubeckého tábora, k ohňům pableskujícím dole pod horským úbočím, všichni mají dobrou náladu. Sestupují po vykáceném svahu, strohé pustině poseté zasmušilými pařezy, jejich vozík s náčiním drncá a poskakuje na hrbolech. Zatímco se blíží k táboru, nedočkavě přidávají do kroku. Jejich těžební revír se nachází kousek za Bulikovem; zdejší jídlo se sice nedá jíst, ale bílé víno docela ujde. Když však dojdou do tábora, vzduchem se nenese obvyklé halekání, hlučné popěvky a halasný křik mužů oslavujících přežití dalšího dne, kdy byli uvázaní k topůrku sekery. To málo dřevorubců, které zahlédnou, sedí v hloučku jako na pohřbu a potichu si mezi sebou šeptají. „Co je to dneska s váma? Hej, Pavle!“ houkne předák na kolem jdoucího dřevorubce s dlouhým svěšeným knírem. „Co se tu do pekel stalo? Máme dalšího ztuhlíka?“ Pavel zavrtí hlavou a knír se mu rozhoupe jako kyvadlo starých pendlovek. „Ne, nikdo neumřel. Aspoň ne tady.“ „Jak to myslíš?“ „Přišla zpráva o atentátu v Ahanaštanu. Mluví se o válce. Zase.“ Dřevorubci z jejich party se po sobě podívají. Nevědí, jak vážně to mají brát. 24

„Pcha,“ odplivne si předák. „Další atentát… Vždycky to říkají tak ponuře, jako by život nějakýho diplomata měl kdovíjakou cenu. Ale nakonec se všichni zase stáhnou. Uvidíš.“ „Jo, dal bych ti za pravdu, kdyby to byl obyčejnej diplomat,“ kývne Pavel. „Jenže nebyl. Byla to Komaydová.“ Kolem se rozhostí ticho. Potom promluví hluboký hlas: „Komaydová? Co… co udělala?“ Parta dřevorubců se rozestoupí na jednu i druhou stranu a pohlédne na Sigruda, stojícího vzpřímeně u vozíku. Všimnou si, že jeho pohled je jasnější, živější než kdy dřív, a on sám vypadá rovnější a vyšší — vlastně až nečekaně vysoký, jako by se mu páteř vytáhla o dobrých sedm nebo osm centimetrů. „Jak jako co udělala?“ zeptá se Pavel. „Umřela. Co jinýho.“ Sigrud na něj zírá. „Umřela? Ona byla… ona je mrtvá?“ „Ona a fůra dalších lidí. Ráno přišel telegram. Vyhodili ji do vzduchu s půlkou nějakýho nóbl hotelu v centru Ahanaštanu, šest dní nazpátek, zahynula spousta li—“ Sigrud přistoupí těsně k němu. „Tak jak to můžou vědět? Jak můžou vědět, že je mrtvá? Vědí to vůbec?“ Mohutný Dreylan se blíží k Pavlovi, až se nad ním tyčí jako jedna z jedlí, které den co den kácejí. „No… ech,“ zaváhá Pavel, „no, samozřejmě našli její tělo! Nebo to, co z něj zbylo. Chtějí ji s velkou slávou pohřbít. Jsou toho plný noviny!“ „Proč Komaydová?“ zeptá se někdo. „Premiérkou byla před víc jak deseti zatracenýma rokama. Proč zabíjet někoho, kdo už není v úřadě?“ „Jak to mám vědět?“ odsekne Pavel. „Třeba na ni měl někdo pořád ještě pifku. Když byla v úřadě, nakrkla skoro každýho. Seznam podezřelých je prej tak dlouhej, že by dvakrát omotal městskej blok.“ Sigrud se pomalu otočí zpátky k Pavlovi. „Takže se neví,“ řekne tiše, „kdo jí to… udělal?“ „Jestli to někdo ví, tak to drží pod pokličkou,“ odpoví Pavel. 25

Sigrud se odmlčí a výraz šoku a děsu na jeho tváři ustoupí něčemu jinému: snad ponurému odhodlání, jako by právě učinil rozhodnutí, které až příliš dlouho odkládal. „Dost řečí,“ rozhodne předák. „Dreylane, nech těch zatracených nesmyslů a pomoz nám vyložit vozík.“ Ostatní dřevorubci se hrnou k vozíku, ale Sigrud se nehne z místa. „Bjorne?“ řekne předák. „Bjorne! Krucinál, pohni už tou prdelí!“ „Ne,“ odpoví tiše. „Cože? Ne? Jak to myslíš?“ „Jak to říkám,“ odvětí Sigrud. „Tohle už nejsem já.“ Předák k němu přiskočí a popadne ho za paži. „Jseš to, co sakra řeknu, že js—“ Sigrud se otočí a předákova hlava se najednou prudce zvrátí dozadu. Sigrud ho obrátí a praští jím o zem. Předák leží na zemi, oběma rukama se drží za krk, dáví se a kašle… a ostatním dřevorubcům chvíli trvá, než jim dojde, že ho Dreylan uhodil do průdušnice, zasadil mu jedinou ránu, tak rychlou, že se lidským zrakem téměř nedala postřehnout. Sigrud přistoupí k vozíku, popadne sekeru a vrátí se ke schoulenému předákovi. Jednou rukou sekeru napřáhne, až se špička jejího ostří vznáší předákovi před nosem. Předák přestane kašlat a zírá na ni vytřeštěnýma očima. Sekera dlouho visí ve vzduchu. Potom Sigrud jakoby splaskne, trochu svěsí ramena. Odhodí sekeru a odkráčí do noci.

Stan a svůj skrovný majetek si sbalí dřív, než se ostatní vzpamatují natolik, aby se za ním pustili. Cestou z tábora se ještě staví ve skladu a šlohne rýč. Slyší, jak se nad táborovými ohni začíná rozléhat předákův křik, hlas mu přeskakuje jako špatně namazaný řetěz: „Kde je ten parchant? Kde je ten parchant?“ 26

Sigrud utíká mýtinami do níže položených lesů, žene se zjizvenou měsíční krajinou zpustošených stromů, bledých a šedivých v jasném svitu měsíce. Zpomalí až ve chvíli, kdy se vnoří do stínů mezi jedlemi. Tenhle terén, tohle prostředí, velice dobře zná. V takových podmínkách umí bojovat mnohem líp než dřevorubci. Na chvíli se zastaví nad roklí, boty znehybní na zkrouceném kořenu. Srdce mu zběsile buší. Všechno jako by bylo slabé a vzdálené a hrozně špatné. Mrtvá. Mrtvá. Celý se otřese a pokouší se s tím nějak vyrovnat. Na tvářích cítí slzy a zase se zachvěje. Nemůže být mrtvá. Prostě nemůže. Nakloní hlavu na stranu a zaposlouchá se: dřevorubci za ním nejdou, alespoň zatím ještě ne. Zvedne pohled k měsíci a odhaduje, kde se zhruba nachází. Krade se lesem a mimoděk se rozpomíná na staré řemeslo: špičky jeho chodidel hledají měkké jehličí namísto křehkých praskavých větviček; drží se na pomyslných dálnicích křížících se stínů, aby ho neprozradil lesk kovových předmětů, které má u sebe; a když se zvedne vítr, což se děje jen zřídka, obezřetně nasaje vzduch do chřípí a zapátrá po jakémkoli nemístném pachu, který by mohl znamenat, že ho někdo pronásleduje. Zahlédne zjizvené stromy, amputované větve — značky, které vyrobil, aby ho zavedly zpátky k tomu, co zde zanechal. Zpátky k muži, kterého pohřbil, nebo se o to alespoň pokusil. Dojde k sehnuté, uschlé borovici s dlouhou šikmou jizvou na kmeni. Položí tlumok na zem a začne kopat. Uvědomuje si, že je pořád ještě v šoku, a kope rychleji, než chce — spotřebovává cennou energii, kterou by si měl šetřit. Přesto kope a kope. Špička rýče do něčeho s tichým bouchnutím narazí. Sigrud si klekne a odhrne zbývající hlínu. V díře je bedýnka obalená kůží, asi půl metru široká a patnáct centimetrů vysoká. Chvějícíma se rukama ji vytáhne z díry, pokouší se rozbalit kůži, ale 27

dřevorubecké rukavice jsou na to moc hrubé. Ohlédne se přes rameno a pak si je stáhne. Jasná lesklá jizva na jeho levé dlani jako by zářila v měsíčním svitu. Při pohledu na ni sebou trhne. Jizva vypadá skoro jako cejch vypálený do jeho kůže, pečeť znázorňující dvě ruce, které se chystají vážit a soudit. Neviděl ji už celé měsíce, od doby, kdy ji ukázal probouzejícímu se světu. Najednou ho napadne, jak je to divné, takovou dobu schovávat část svého vlastního těla. Rozbalí kůži. Bedýnka je vyrobená z tmavého dřeva, její přezka je pořád lesklá a čistá. Tenhle balíček už několikrát přesunul z místa na místo, vždycky když si musel hledat novou práci, ale nikdy ho neotevřel. Chvění v jeho rukou zesílí, když uvolní přezku a nadzvedne víko. V bedýnce je spousta věcí a každá z nich by způsobila, že by jeho dřevorubeckým kolegům vyskočily oči z hlavy — především bankovky v hodnotě sedmi tisíc drekelů, zabalené do úhledných svazečků, asi trojnásobek toho, co si dřevorubec vydělá za celý rok. Začne si je cpát do nejrůznějších úkrytů ve svém oblečení: do manžet kabátu, košile, kalhot a pod falešné dno, které vlastnoručně všil do svého tlumoku. Pak se zaměří na sedm různých „dédéček“ zabalených do voskovaného papíru: dopravních dokladů, umožňujících držiteli volný pohyb po Kontinentu a Saypuru. Rozbalí je a začne se probírat jmény a totožnostmi. Všechny jsou samozřejmě dreylské, svou rasu by nedokázal skrýt, přestože si ve snaze nechat svůj starý život za zády oholil hlavu a vousy — nemluvě o tom, že si koupil umělé oko. Wiborg, říká si, zatímco jimi listuje, Mikalsen, Bente, Jenssen… Koho z vás tehdy vyhmátli? Po kom z vás se budou pořád ještě dívat? Na chvíli se zamyslí, proč to vlastně dělá, jaký bude jeho další krok. Jenomže je jednodušší prostě se hrnout vpřed, příliš o svých pohybech nepřemýšlet, jako kámen, který se valí z kopce. 28

Vedle dopravních dokladů leží příruční šipkomet: malé zařízení připomínající kuši má ke skutečné válečné zbrani hodně daleko, dokáže však vypálit jedinou tichou, smrtící střelu — pokud se na něm neblaze nepodepsaly měsíce strávené pod zemí. Další předmět nejprve vypadá jako balíček jehněčí kůže, ale když ho pomalu rozbalí, vyklube se z něj starý, dobře udržovaný nůž v černém koženém pouzdře. Sigrud opatrně složí jehnětinu — nikdy neví, kdy se může hodit — a vytáhne nůž z pouzdra. Čepel je černá jako ropa. Svítí zákeřným leskem, třpytem kovu, který okusil mnoho krve. Kost damsletha, pomyslí si. Zvedne borovou jehlici a zlehka, zlehýnka se jí dotkne nožem. Jehlice se rozpůlí, hladce rozdělena na dvě části. Pořád je ostrý, prolétne mu hlavou. I po mnoha desetiletích. Zároveň však ví, že všichni damslethové, všechny tyto majestátní velryby už dávno vymizely: některé kvůli velrybářství, jemuž se v mládí oddával i Sigrud, a jiné se buď přesunuly jinam, nebo je zahubilo měnící se podnebí, poněvadž studenější voda pozabíjela nebo rozehnala všechny jejich zdroje potravy. Sigrud nikdy neviděl žádnou jinou zbraň z damsletha kromě své vlastní, dokonce ani neslyšel, že by nějaká taková zbraň ještě existovala. Zasune nůž do pouzdra a připne si ho k pravému stehnu. Ten pohyb je mu okamžitě povědomý, spolu s ním se mu vybaví vzpomínky na dny v terénu, na tiché, kradmé, nenápadné válčení s nesčetnými nepřáteli. A vzpomínky na ni. Na ženu, která byla během toho všeho vždycky po jeho boku. „Sharo,“ zašeptá. Byli si bližší než milenci — neboť láska je samozřejmě prchavá, nestálá věc. Byli spolubojovníci, druhové ve zbrani, jejichž přežití doslova a do písmene záviselo na tom druhém, od chvíle, kdy ho vytáhla z té hrozné malé cely ve Slondheimu, až do doby přestavby po bitvě o Bulikov. 29

Svěsí ramena, shrbí se nad okrajem díry. Nemůžu tomu uvěřit. Prostě nemůžu. Navzdory dlouhým letům prožitým ve vyhnanství Sigrud vždycky věřil tomu, že se s ním Ashara Komaydová — pro přátele prostě „Shara“ — jednoho dne spojí; že ho nějak vyčenichá mezi chátrou a spodinou, mezi prostými dělníky, se kterými se lopotil, a přijde mu tajná zpráva, možná nějaký dopis nebo pohlednice se vzkazem, že udělala, co bylo třeba, očistila jeho jméno a Sigrud za ní může přijet, může se zapojit ještě do jedné, poslední operace nebo se možná vrátit domů. Byla to romantická představa. Často ho před ní varovala. Vzpomíná si, jak seděla u okna na kontrolním stanovišti za Džukoštanem — asi před třiceti lety, při nějakém nudném úkolu —, foukala do šálku s čajem a potichu mu říkala: My dva, ty a já, nejsme nepostradatelní. Pro naši práci, pro naše zaměstnavatele… Obrátila k němu upřímný, ale tvrdý pohled tmavých očí. Ani pro sebe navzájem. Kdybych si musela vybrat mezi tebou a splněním úkolu, rozhodnu se splnit úkol — a očekávám, že ty uděláš totéž. Naše práce po nás žádá, abychom přinášeli hrozné oběti. A taky je přineseme. Tehdy se jenom ušklíbl, protože sám uvažoval přesně takhle, smířil se s brutálním pragmatismem. Ale jak roky plynuly, zjišťoval, že měkne, možná kvůli ní. Pohlédne na svit měsíce, který se odráží na černé čepeli. Tak co dál? Na čí zprávu budu čekat teď? Obrátí se zpátky k bedýnce. Zaváhá. Nechci se na to dívat, pomyslí si nešťastně. Nechci. Ale ví, že musí. Vytáhne poslední zbývající předmět: novinový výstřižek zahnědlý stářím. Je to fotografie mladé ženy stojící na palubě jakési lodi, hledící na fotografa se směsicí pobavení a odměřeného pohrdání. Snímek je sice černobílý, ale je znát, že mladá žena má zářivě plavé vlasy a její oči za zvláštními brýlemi sedícími 30

na jejím nose jsou bledě modré. Na prsou má firemní logo s písmeny „JDS“. Pod fotografií se táhne popisek: Signa Harkvaldssono-

vá, čerstvě jmenovaná technologická ředitelka Jižní dreylské společnosti. Sigrud si svým jediným, doširoka otevřeným okem prohlédne dceřinu tvář, zachycenou zrnitým novinovým tiskem. Pamatuje si, jak vypadala před třinácti lety, když ji viděl naposledy: studená a bledá a nehybná, tvář ztuhlou do výrazu mírné nespokojenosti, jako by rána na její hrudi, kudy vyšla střela, byla jen příčinou drobného nepohodlí. Pamatuje si ji. Ji i to, co pak v záchvatu zběsilé zuřivosti udělal saypurským vojákům. Nebyl jsem tam pro tebe, řekne fotografii. Nebyl jsem tam pro Sharu. Ani jednu z vás jsem nedokázal zachránit. Uloží si novinový výstřižek do kapsy a pak na ni poklepe rukou, jako by vzpomínku znovu ukládal ke spánku. Druhou rukou sevře nůž. Jeho stisk je pevný, jeho klouby jasně bílé. Sigrud se vrhne vpřed a bodne do mrtvé borovice, ostří se zanoří téměř po rukojeť. Z úst mu téměř unikne vzlyknutí, ale pořád mu zbylo tolik duchapřítomnosti, aby ho zadusil dřív, než by mohlo prozradit jeho polohu. Jak bídný je tvor, pomyslí si, který nesmí ani plakat! Napne celé tělo, pokouší se zatlačit nůž hlouběji a hlouběji, prsty mu řvou bolestí. Pak povolí a zůstane tam viset, svírá strom a zhluboka oddechuje. Po chvíli se probudí jeho instinkty. V tom táboře jsi to pěkně podělal, říká si. Prozradil ses. Už zase se nechal ovládnout vztekem a emocemi jako naprostý hlupák. Soustřeď se. Nezbývá ti než jít dál. Jít dál a nezastavovat se. Vytáhne nůž, zasune ho do pouzdra a sebere ze země tlumok. Potom začne stoupat do kopce a do tmy. 31

Celé hodiny se tiše krade hlubokým lesem, opatrně našlapuje noční tmou. Když se mezi korunami stromů objeví mezera, Sigrud zvedne hlavu, přeměří si pohledem hvězdy, upraví svůj směr a pokračuje v chůzi. Krátce před rozbřeskem se rozpomene. Stalo se to v Džukoštanu, alespoň má ten dojem, v roce 1712. Někoho z ministerstva tehdy odhalili kontinentální agenti, jeho falešná totožnost se rozpadla, přímo vybuchla na kusy, všechny jeho zdroje a kontakty se ocitly v ohrožení. Nikdo nedokázal odhadnout, jak moc je to zlé. On a Shara se museli na nějakou dobu rozloučit, jelikož ministerstvo pojalo podezření, že se mezi jeho agenty skrývá nepřátelský špeh — a Sigrud byl coby cizinec vysoko na seznamu podezřelých. Zařídila jsem ti odvoz z města, pověděla mu Shara během jejich posledního společného dne v těch neklidných časech, a pak už si budeš muset poradit sám. Což bude, myslím, bohatě stačit. Zasupěl. Vrátím se a řeknu jim, žes to nebyl ty, Sigrude, slíbila mu. Vrátím se a řeknu jim všechno, co chtějí vědět. Nevím, jestli mi dopřejí sluchu, ale zkusím to. A jakmile se to vyřeší, najdu tě, spojím se s tebou. Poslouchal to s pramalým zájmem, poněvadž měl za to, že Shara ho nepovažuje za nic víc než za nástroj ve své výzbroji. A když se ti to nepodaří, poznamenal, a oni tě strčí pod zámek nebo rovnou zlikvidují? V očích se jí mihl vzácný záblesk vášně. Pokud se to stane… pak chci, abys odešel, Sigrude. Chci, abys tohle všechno nechal za zády, vykašlal se na tenhle život a šel žít svůj vlastní. Běž za svou rodinou, jestli to dokážeš, nebo začni znova od nuly, jestli

chceš, ale prostě… běž. Zaplatil jsi dost, udělal jsi dost. Zapomeň na mě a prostě běž. To ho překvapilo. Strávili spolu tolik času, dva osamělí lidé, kteří vedli samotářskou válku, a Sigrud jednoduše předpokládal, že nikdy nepřemýšlela o životě mimo jejich řemeslo — zvlášť o životě pro Sigruda, zasmušilého vykonavatele jejích rozkazů, toho, který se s nožem mezi zuby plíží rákosím. A přesto nehodlala dovolit, aby byl jen jejím pohůnkem. Už tehdy jí na tobě záleželo, pomyslí si, zatímco stojí bez hnutí ve tmě. Chtěla, aby se z tebe stalo něco lepšího. Stočí pohled ke svým dlaním — hrubým, zjizveným, špinavým. Většinu těch jizev nemá od kácení dřeva, ale od ošklivých, brutálních bojů v temnotě. Pomyslí na Sharu. Na svou dceru. Svou rodinu. O všechny přišel, jsou buď mrtví, nebo se k nim už nikdy nemůže vrátit. Zadívá se na své zjizvené ruce. Škaredějšího tvora aby pohledal, pomyslí si. Jak jsem si mohl někdy myslet, že do tohoto světa přinesu něco jiného než ošklivost? Jak jsem si mohl myslet, že mé blízké stihne něco jiného než bolest a smrt? Stojí sám v lese a potom vzhlédne k bledému měsíci nad svou hlavou. Čím jiným můžu být? Co jiného můžu dělat? Svěsí hlavu a pochopí, co jediné mu zbylo.

Koloucha vystopuje snadno, snadno ho chytí, snadno ho zabije jedinou střelou ze svého šipkometu. Sigrud netušil, jestli nevyšel ze cviku, ale jeleni a laně vysoko v Tarsilských horách nejsou příliš plaší, neznají člověka, jeho triky a pasti. Na ramenou ho donese na vrchol kopce. Nesní ho, poněvadž sníst ho by znamenalo ho zužitkovat. Smyslem tohoto

rituálu — obřadu, který neprováděl více než čtyřicet let — je znesvěcení a zhanobení, spáchání strašlivého příkoří. Krátce před svítáním se svlékne do pasu. Potom kolouchovi opatrně uřízne hlavu, vykuchá ho a podepře jeho mršinu tak, aby se zdálo, že se modlí k nebesům, o něco je prosí. Možná o milost, možná o pomstu. Sigrudovy ruce jsou silné a nelítostné, lámou křehké kosti, trhají vazy a šlachy. Před kolouchovu otevřenou tělní dutinu vyskládá na hromádku jeho vnitřnosti s maličkým překrásným srdcem nahoře. Potom kolem orgánů a mršiny naklade větévky a klacíky. Zapálí chrastí zápalkou a sleduje, jak se plameny pomalu plazí po zakrvácené půdě kolem groteskního výjevu, začínají olizovat krvavou kůži kdysi nádherného, křehkého stvoření. Zavzpomíná na dobu, kdy to dělal naposledy — když mu zavraždili otce. Přísaha popela. Znají ještě vůbec na dreylských březích něco takového? Nebo jsem posledním reliktem krutých zašlých časů, posledním člověkem, který si to pamatuje? Když vyjde slunce, plameny už pomalu skomírají. Z kolouchovy mršiny zbyly ohořelé úlomky kostí. Sigrud se předkloní a pak do vlhké, horké půdy zaboří konečky prstů. Nabere trochu hlíny nasáklé krví, smíchané se žhavým popelem, a pomaže si jí tvář, hruď, paže a ramena. Znesvěcení je dokončeno, pomyslí si. A ulpívá na mně. Pak hrábne do toho, co zbylo z hromádky vnitřností, a vytáhne kolouchovo seškvařené srdce. Podrží ho v rukou, smete z něj popel. Zmocní se ho divný pocit, jako by v dlani svíral dětskou ručku. S pláčem se do kolouchova srdce zakousne. Ještě se dopustím mnoha dalších znesvěcení, pomyslí si. Dokud nevykonám spravedlnost nebo nepadnu vyčerpáním.