0320146

Jan Rychlík Vladimir Penčev

OD MINULOSTI K DNEŠKU DĚJINY ČESKÝCH ZEMÍ

vyšehrad

Kniha vychází k 80. výročí založení nakladatelství Vyšehrad |1934  – 2014 |

Vyobrazení na přebalu: Historický český znak na Pražském hradě Foto: Pastorius at cs.wikipedia na str. 3: Pražský groš, avers na str. 686: Pražský groš, revers

Tato kniha vznikla v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. P12 Historie v interdisciplinární perspektivě, podprogram Společnost, kultura a komunikace v českých dějinách. Lektorovali: prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. doc. mgr. Marie Šedivá-Koldinská, Ph.D. Copyright © prof. PhDr. Jan Rychlík, doc. Vladimir Penčev, Ph.D., 2013 ISBN 978 -80 -7429 -387-0

OBS A H

Úvod

ČESKÉ ZEMĚ A JEJICH DĚJINY . . . . . . . . . . 15 Kapitola 1

ČESKÉ ZEMĚ NA POČÁTKU DĚJIN (DO VZNIKU ČESKÉHO STÁTU) . . . . . . . . . . . . .

24

Keltové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Germáni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Stěhování národů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Langobardi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slované . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sámova říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ve stínu franské říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vznik velkomoravské říše a její rozvoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rostislav I. a Svatopluk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Počátky křesťanství a cyrilometodějská mise . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zánik velkomoravské říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

27 29 31 32 34 37 39 41 44 46 50

Kapitola 2

VZNIK ČESKÉHO STÁTU . . . . . . . . . . . . . 53

Geneze českého státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 Svatý Václav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Konsolidace českého státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59

Kapitola 3

ČECHY A MOR AVA V DOBĚ KNÍŽECÍ . . . . . . . 63

Oslabení českého státu na počátku 11. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 Břetislav I. Přechodné upevnění českého státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Vratislav II. a Břetislav II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70

Období anarchie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Soběslav I. a upevnění českého státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vladislav II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozvrat českého státu na konci 12. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sociální a hospodářské poměry v 10.–12. stol. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

74 77 78 80 83

Kapitola 4

ČECHY KR ÁLOVSKÉ

(ČESKÝ STÁT Z A POSLEDNÍCH PŘ EMYSLOVCŮ A PRV NÍCH LUCEMBUR KŮ) . . . . . . . . . . . . . . .

89

Hospodářské a sociální poměry v českých zemích ve 13. století . . . . . . . . . Politický vývoj českých zemí za posledních Přemyslovců. Přemysl Otakar I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Václav I. a Přemysl Otakar II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Braniborská okupace. Vláda Václava II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Václav III. a vymření Přemyslovců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bezvládí a nástup Lucemburků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vláda Jana Lucemburského . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jan Lucemburský a markrabě Karel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Samostatná vláda Karla IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

89

93 97 102 106 107 108 111 113

Kapitola 5

DOBA HUSITSK Á, VĚK PODĚBR ADSKÝ A JAGELLONSKÝ

(FOR MOVÁ NÍ ČESKÉ STAVOVSKÉ MONA RCHIE) . . . . . . 118

České země za Václava IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sociální poměry na konci 14. a počátkem 15. století . . . . . . . . . . . . . . . . . Církevní poměry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Předchůdcové Husovi a zdroje husitismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jan Hus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Koncil kostnický . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Počátek husitského hnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jan Žižka z Trocnova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Křížová výprava proti husitům roku 1420 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sněm čáslavský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhá křížová výprava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Porážka krajních husitských radikálů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Husitství v letech 1422–1434. Spanilé jízdy a další křížové výpravy . . . . . . Koncil basilejský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Basilejská kompaktáta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bitva u Lipan a konec husitských válek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

118 122 123 125 126 130 132 138 140 143 144 145 148 151 152 153

Důsledky husitských válek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hodnocení husitství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Albrecht II. a bezvládí 1439 –1448 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vláda Jiřího z Poděbrad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jagellonci na českém trůně. Vznik české stavovské monarchie . . . . . . . . . . Náboženské poměry v českých zemích. Počátky Jednoty bratrské . . . . . . Sociální změny za vlády Vladislava II. Postavení poddaných a měst . . . . . Vymření Jagellonců po meči . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Kapitola 6

ČESKÉ ZEMĚ SOUČÁSTÍ HABSBURSKÉHO SOUSTÁTÍ (OD MOH ÁČE K V ESTFÁ LSKÉMU MÍRU) . . . . . . . . . 177

Volba Ferdinanda Habsburského českým králem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vláda Ferdinanda I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . České stavovské povstání 1546 –1547 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politické a náboženské poměry na počátku druhé poloviny 16. stol. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maxmilián II. a Česká konfese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rudolf II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dlouhá turecká válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rudolfův majestát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Matyáš II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . České stavovské povstání 1618 –1620 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bitva na Bílé hoře. Vítězství Habsburků a prosazení absolutismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Třicetiletá válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mír vestfálský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Důsledky třicetileté války a „bělohorský mýtus“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

155 156 159 162 167 168 172 175

177 179 182 185 187 190 193 194 197 198 202 208 212 214

Kapitola 7

OD VESTFÁLSKÉHO MÍRU K OSVÍCENSKÉMU ABSOLUTISMU (1648 –1790) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217

Charakter období po třicetileté válce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Státoprávní vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzestup významu katolické církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rekatolizace. Postavení Židů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hospodářské, sociální a etnické poměry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Švédsko­‑polská válka a konec plánů české emigrace . . . . . . . . . . . . . . . . . Války s Francií Ludvíka XIV. Válka o dědictví španělské . . . . . . . . . . . . . .

217 218 221 223 227 235 236

První turecká válka a rekatolizace v Uhrách (na Slovensku) . . . . . . . . . . . Thökölyho povstání a velká turecká válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Povstání Ference II. Rákoczyho. Vpád kuruců na Moravu . . . . . . . . . . . . . Turecké války za vlády Karla VI. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Válka o dědictví polské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Velké nevolnické povstání 1680. Robotní patenty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Povstání Chodů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nástup Marie Terezie. Válka o dědictví rakouské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Likvidace státoprávní samostatnosti českých zemí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pokusy o znovuzískání Slezska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osvícenské reformy Marie Terezie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Reformy Josefa II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Kapitola 8

OD ABSOLUTISMU K R EVOLUCI. VZNIK NOVODOBÉHO ČESKÉHO NÁRODA . . . . . . . . . . . . . . . . 270

První fáze národního obrození . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Války s revoluční Francií a jejich vliv na české země . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vznik Rakouského císařství. Napoleonské války a české země . . . . . . . . . . Vídeňský kongres . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . České země v době Metternichova absolutismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhá fáze českého národního obrození . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slovanská a slovenská otázka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . České země v předvečer revoluce 1848 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

237 240 243 244 245 246 247 250 255 257 261 264

270 275 279 286 287 290 296 300

Kapitola 9

OD R EVOLUCE K DUALISMU . . . . . . . . . . . 303

Charakter revoluce 1848 a její specifika v Rakousku . . . . . . . . . . . . . . . . . Počátky revolučního hnutí v českých zemích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Česko­‑německý konflikt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slovanský sjezd a Svatodušní povstání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Potlačení revoluce. Nástup Františka Josefa I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kroměřížská a oktrojovaná ústava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . České země v období tzv. Bachova absolutismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pád Bachova absolutismu. Říjnový diplom . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Únorová ústava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Česká politika v době platnosti únorové ústavy. Staročeši a mladočeši . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rakousko­‑pruská válka a její důsledky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rakousko­‑uherské vyrovnání a prosincová ústava . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

303 304 308 310 313 316 318 324 327 329 333 336

Kapitola 10

ČESKÉ ZEMĚ V R ÁMCI R AKOUSK A‑UHERSK A (1867–1914) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 339

Obecná charakteristika poměrů v Předlitavsku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hospodářský, kulturní a sociální vývoj českých zemí . . . . . . . . . . . . . . . . . Česká politika po rakousko­‑uherském vyrovnání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Fundamentální články . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Drobečková politika a pád staročechů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vznik sociální demokracie a její postoj k národnostní otázce . . . . . . . . . . . Česká politika pod vedením mladočechů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozštěpení politické scény . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Česko­‑německé jazykové boje. Moravský pakt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Volební reforma 1905 a její důsledky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . České země před první světovou válkou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slovenská otázka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zahraničněpolitické otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Kapitola 11

VZNIK ČESKOSLOVENSKÉHO STÁTU (1914 –1918) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 381

Počátek první světové války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . České země na počátku první světové války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Válečné operace v letech 1914 –1917 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Postoj Čechů k válce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zahraniční protirakouský odboj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zahraniční odboj a revoluce v Rusku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Domácí odboj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pokusy Karla I. o ukončení války. Česká politická aktivita v letech 1917–1918 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Na cestě k samostatnému československému státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vyhlášení samostatnosti československého státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

339 343 348 349 352 357 360 362 365 367 370 371 377

381 383 385 389 392 396 398 400 403 407

Kapitola 12

MEZI DVĚMA VÁLK AMI . . . . . . . . . . . . . . 409

Formování československého státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politický vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ústava z 29. února . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Komunistický pokus o převrat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hospodářský a sociální vývoj meziválečného Československa . . . . . . . . . .

409 414 415 418 422

Náboženské poměry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vnitropolitický vývoj Československa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Domácí vývoj ve třicátých letech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zahraniční politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mnichov a zánik první republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhá republika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vídeňská arbitráž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zánik druhé republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hodnocení meziválečného období . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Kapitola 13

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLK A A OBNOVENÍ ČESKOSLOVENSK A . . . . . . . . 456

Protektorát Čechy a Morava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Protektorátní vláda, fašistické skupiny a problém kolaborace . . . . . . . . . . Počátky odboje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První fáze druhé světové války. Vznik československé armády v zahraničí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Okupační režim a domácí odboj po vypuknutí války . . . . . . . . . . . . . . . . . Československá otázka jako problém mezinárodních vztahů . . . . . . . . . . . Vstup SSSR do války. Reinhard Heydrich . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Okupační režim a odboj v závěrečné části války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Československý vojenský odboj v SSSR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zahraniční odboj a SSSR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slovensko za druhé světové války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slovenské národní povstání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ztráta Podkarpatské Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Moskevská jednání a košický vládní program . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pražské (květnové) povstání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhá světová válka a odboj jako zdroj legitimity poválečných režimů . . .

425 426 430 434 437 443 448 449 451

456 458 460 462 464 469 471 476 479 481 482 485 490 491 494 496

Kapitola 14

OD DIKTATURY K DIKTATUŘ E . . . . . . . . . 498

Třetí republika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Územní změny a národnostní poměry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Soudní postih kolaborantů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hospodářský a sociální vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politický vývoj třetí republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Státní převrat 25. února 1948 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Transformace politického a hospodářského systému . . . . . . . . . . . . . . . . . Ústava 9. května . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

498 499 504 507 509 512 516 518

Kapitola 15

POD VL ÁDOU RUDÉ HVĚZDY

(KOMUNISTICK Á DIKTATUR A

V ČESKOSLOV ENSKU) . . . . . . . . . . . . . . . . . 520

Charakter let 1948 –1953 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hospodářský, sociální a kulturní vývoj 1948 –1953 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politický vývoj 1948 –1953 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Církevní politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Třetí odboj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politické represe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Období tání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rok 1956 a nástup neostalinismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Režim Antonína Novotného . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ústava 11. července . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hospodářský, sociální a politický vývoj v šedesátých letech . . . . . . . . . . . . Pád režimu Antonína Novotného . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pokus o reformu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sovětsko­‑československá jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sovětská okupace Československa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Počátky normalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vznik československé federace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nástup Gustáva Husáka a politika „zostřené normalizace“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Období nehybnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Represe a opozice proti normalizačnímu režimu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Období přestavby a režim Miloše Jakeše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pád komunistického režimu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

520 521 527 528 531 532 538 542 544 546 548 553 555 559 562 566 568 570 574 576 580 582

Kapitola 16

ROZPAD ČESKOSLOVENSK A . . . . . . . . . . . 588

Hospodářský a sociální vývoj v letech 1990 –1992 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zahraniční politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vnitropolitický vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slovensko­‑česká jednání o státoprávním uspořádání . . . . . . . . . . . . . . . . Volby 1990 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Česko­‑slovenská jednání v roce 1990 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozklad OF a VPN. Vznik HZDS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slovensko­‑česká jednání o státní smlouvě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozpad Československa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ústava České republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

588 592 592 595 596 598 600 601 603 609

Závěr

SAMOSTATNÁ ČESK Á R EPUBLIK A . . . . . . . . 612

Demografické a národnostní poměry České republiky . . . . . . . . . . . . . . . . Dotváření ústavního systému . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politický vývoj za koaliční vlády ODS (1993 –1998) . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vláda ČSSD (1998 –2006) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politický vývoj 2006 –2013 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

612 614 615 619 622

Přehled panovníků, hlav státu a předsedů vlád . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přehled použitých pramenů a literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

627 655 665 680

24

České země na počátku dějin K A PI T OL A 1

ČESKÉ ZEMĚ NA POČÁTKU DĚJIN (DO VZNIKU ČESKÉHO STÁTU 2 2)

Území nynější České republiky nebylo ani v dobách ledových nikdy zcela pokryto ledovci. Ze severu sice zasahoval na české území ledovec skandinávský, který pokrýval i části Krkonoš, jak o tom dodnes svědčí překrásná horská údolí a zbytky glaciálních jezer, z jihu k Šumavě zasahoval zase ledovec alpský, avšak mezi oběma zůstalo nezaledněné území vhodné pro lidské osídlení, které zde existovalo už od starší doby kamenné – paleolitu. Již ve starém paleolitu (1 000 000 –250 000 let př. n. l.) se proto na tomto území objevil člověk vzpřímený (homo erectus). Staropaleolitičtí lidé žili v malých tlupách podél velkých řek, živili se jako lovci a sběrači a postupně si osvojili oheň. Nejstarší stopy existence člověka vzpřímeného jsou doloženy na severozápadě Čech v Bečově u Mostu, ve středních Čechách (Přezletice u Prahy, kde byl nalezen zbytek zubu) a u Stránské skály na území Brna. V období středního paleolitu (250 000 –40 000 př. n. l.) se na českém území již vyskytoval člověk moudrý předvěký (homo sapiens fosilis). Dokázal již vyrábět diferencované kamenné nástroje na zpracovávání masa a kůže a na opracovávání dřeva a kostí. Běžně používal oheň, který jej chránil před chladem. Žil v jeskyních, které mu poskytovaly ochranu před nepřízní počasí. I člověk středního paleolitu byl lovcem a sběračem. Sídliště předvěkého člověka byla rozmístěna především v poměrně teplém Dyjsko­‑svrateckém úvalu na jižní Moravě, ale také na severní Moravě. Existenci předvěkého člověka dokazují nálezy v Moravském krasu v jeskyních Švédův důl a Kůlna a v jeskyni Šipka u města Štramberk, kde byla nalezena dolní čelist dítěte. V mladém paleolitu (40 000 –10 000 př. n. l.) již žil ve střední Evropě a tedy i na území dnešní České republiky člověk dnešního typu (Homo sapiens sapiens). Odíval se do kůží, které již uměl opracovat, žil organizovaně v jakýchsi velkorodinách. Kolektivní charakter lovu mamutů, sobů, turů a koní vyvolával potřebu budování společných sídlišť – pravěkých vesnic. Lidé v mladém paleolitu si 22 Podrobněji viz Filip, J.: Úvod do studia pravěku. Společnost přátel starožitností, Praha 1948, Dobiáš, J.: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů. ČSAV, Praha 1964. Bláhová, M. – Frolík, J. – Profantová, N.: Velké dějiny zemí koruny české. I. (do r. 1197), Paseka, Praha 1999, s. 15 –110.

České země na počátku dějin

25

stavěli polozahloubené chaty vytápěné ohništi se střechami pokrytými dřevem a kůžemi. Zbytky sídlišť „lovců mamutů“ byly nalezeny v Dolních Věstonicích na jižní Moravě, pod Pavlovskými vrchy (rovněž na jižní Moravě) či v Předmostí u Přerova. Podle počtu přístřešků je zřejmé, že např. u Dolních Věstonic žilo šest oddělených rodů (velkých rodin), z nichž každá měla okolo dvaceti lidí. Objevují se první umělecké projevy (zpodobňování zvířat i lidí) a rovněž jakési zárodky náboženských představ. Dokládají to např. nalezené sošky ženských postav, z nichž nejznámější je tzv. Věstonická Venuše, objevená roku 1925. Soška sloužila zřejmě ke kultovním účelům (kult ženy-matky). Z toho bývá odvozována vůdčí role žen v tehdejší společnosti, označované jako matriarchát. V relativně krátkém období pozdního paleolitu (10 000 –8000 př. n. l.) došlo na území nynějších Čech a Moravy k oteplení a tím i k rozšíření nové fauny a flóry, což podporovalo rozvoj osídlení. Dochází k míšení různých kulturních skupin – zárodků pozdějších skupin etnických. Střední doba kamenná – mezolit (8000 –6000 př. n. l.) znamená definitivní konec doby ledové. Krajina ztratila dosavadní ráz arktické tundry, jejíž zbytky se dodnes udržely jen jako mikroklima na náhorní planině Krkonoš v okolí Luční boudy pod Sněžkou. Zmizela velká zvířata, země byla pokryta hustými lesy umožňujícími život menších zvířat, vhodnějších pro lov. Část území se změnila ve step, vhodnou pro primitivní zemědělství, tj. cílevědomé pěstování plodin, a k pastevectví. V průběhu 6. tisíciletí př. n. l. se definitivně z lidí-lovců stávají lidé-pastevci a zemědělci. Avšak teprve v mladší době kamenné – neolitu (5500 –4100 př. n. l.) je tento proces dovršen. Přechod od lovu k obdělávání půdy a chovu dobytka měl pro vývoj lidstva tak obrovský civilizační význam, že se pro něj ujalo označení „neolitická revoluce“. Přechod k zemědělství vyvolal potřebu stavby trvalých sídel a usedlý způsob života. Zdokonalila se výroba kamenných nástrojů: člověk již znal sekeru, klíny i vrtané nástroje. Existovaly již nepochybně etnické rozdíly mezi lidmi. Názvy jednotlivých etnik samozřejmě neznáme, je však možné je odlišit podle různých typů keramiky, kterou již neolitický člověk uměl z hlíny vypalovat, a kterou také rozdílným způsobem zdobil. Obyvatelstvo českých zemí patřilo k lidem „kultury s lineární keramikou“. Lidé této kultury se usazovali v nížinách při řekách, kde předtím vypálili lesy. Trvalá sídliště měla 200 –300 lidí a jsou doložena např. v Mohelnici na střední Moravě či v Bylanech u Kutné Hory. Vedle kultury s keramikou lineární se postupně objevila mladší kultura s keramikou vypíchanou, vyznačující se mimo jiné tím, že lidé zde nebyli po smrti pohřbíváni do země, ale častěji i spalováni. Dalším okruhem byla kultura keramiky malované, zvané též kultura lengyelská. Lidé tohoto kulturního okruhu přišli z Podunají, zřejmě podle toku Moravy a Dyje, a usadili se na Znojemsku na jižní Moravě. Na neolit navazuje pozdní doba kamenná (eneolit, 3500 –2000 př. n. l.), pro kterou je u nás charakteristický vliv nových kultur, jako např. „kultury nálevkovitých pohárů“ či „lidí s kulturou šňůrovou“, kteří přišli ze severu a severovýchodu. Tito lidé přinesli na pozdější české území první kovové předměty a nástroje zhotovené z mědi. Z tohoto důvodu bývá někdy eneolit označován také jako „doba

26

České země na počátku dějin

měděná“. K velkým změnám dochází v zemědělství, kde se začíná používat orba primitivním hákem, taženým dobytkem. Dochází ke vzniku řemesel a také ke vzniku obchodu. Sídliště začala být stavěna na vyvýšeninách a byla ohrazena, aby mohla být lépe hájena proti nájezdníkům. Vzestup zemědělství, řemesel a nutnost obrany posilnily postavení muže. Matriarchát byl definitivně nahrazen patriarchátem. Mrtví byli pochováváni pod mohylami. Eneolitická sídliště byla nalezena např. v Stehelčevsi u Slaného, v údolí Divoké Šárky na okraji Prahy či v Starém Zámku u Jevišovic. Někdy kolem roku 2000 př. n. l. se do střední Evropy rozšířila znalost slitiny mědi a cínu – bronzu. Není pochyb, že bronzové předměty se sem dostávaly pomocí dálkového obchodu z východního Středomoří, které v této době prodělává velký civilizační vzestup. I české země tak vstoupily do doby bronzové (2200 –750 př. n. l.). Z bronzu bylo možné vyrábět mnohem dokonalejší nástroje i zbraně než z kamene. Brzy se ukázalo, že v samotných Čechách existují suroviny pro jeho výrobu. Názvy vrchů Měděnec a Cínovec v Krušných horách dodnes dokazují dávná naleziště mědi a cínu. Tavení kovů (metalurgie) bylo na vysoké úrovni ve středních Čechách, kde vznikla tzv. únětická kultura (podle naleziště u obce Únětice u Prahy). Někdy po roce 1500 př. n. l. nahradila únětickou kulturu kultura mohylová (podle charakteristického způsobu pohřbívání mrtvých). Z mohylové kultury se vyvinula kultura knovízská a milavečská (podle nalezišť) v Čechách, na jižní Moravě kultura velatická a později podolská. Severní Čechy byly zasaženy vlivem kultury lužické, která sem zasahovala z dnešní Lužice, tj. z Německa, resp. dnešního západního Polska. Lužická kultura se dále vyvíjela v kulturu slezskou a platěnickou. Na sklonku doby bronzové se na českém území objevují zřejmě „noví lidé“ s odlišnými zvyky. Soudíme tak z toho, že na rozdíl od lidí „mohylové kultury“, kteří pochovávali kostry, pohřbívala tato nová populace žehem. Popel byl ukládán do schránek a ty se zakopávaly na poli. Podle tohoto charakteristického pohřebního ritu je tato kultura nazývána „kulturou popelnicových polí“. Po roce 750 př. n. l. se v oblasti střední Evropy postupně objevují i železné předměty, a to nejprve opět jako obchodní komodity. Výroba železa byla známa v té době již několik století v oblasti Mezopotámie a Egypta, kde byla technologie jeho výroby původně považována za „státní tajemství“, protože sloužila k výrobě zbraní, které byly mnohem trvanlivější a lehčí než zbraně bronzové. Přesto se znalost výroby železa postupně rozšířila do Středomoří a odtud pak dále na sever. Období 750 –400 př. n. l. je označováno ve střední Evropě jako doba halštatská (podle pohřebiště Hallstatt, pocházejícího z této doby). V českých zemích se železo v této době tavilo, doloženy jsou i kovářské dílny, kde se vyráběly jak železné nástroje, tak i zbraně (nálezy v Králové u Litovle, v jeskyni Býčí skála u Adamova – obojí na Moravě). České země byly v této době opět rozděleny na několik kulturních okruhů. Na jihu Moravy existovala kultura horákovská, na jihu Čech halštatská mohylová, v severozápadních Čechách bylanská. Civilizační vzestup vedl k majetkové diferenciaci. Z nálezů v hrobech je zřejmé, že v této době již existovala rodová aristokracie, jejímž poslání bylo

České země na počátku dějin

27

bojovat a tudíž vést ostatní, a nikoliv fyzicky pracovat – ať už v zemědělství, nebo v řemesle. Také aristokracie byla diferencována. Jednotlivé rody spojené v kmeny měly nepochybně již svá knížata. Ta přebývala v pevných opevněných hradištích, byla obklopena vojenskými družinami a žila v relativním přepychu.

Keltové23 Až do 4. stol. př. n. l. neexistují mimo archeologických nálezů žádné jiné památky, které by podávaly svědectví o vývoji na území Čech, Moravy a Slezska. Území českých zemí se nacházelo příliš daleko na sever od antického světa, než aby si ho jeho historikové všimli. Řecký historik Hérodotos (asi 480 –430 př. n. l.), „otec dějepisu“, který popsal tehdy známý svět, o střední Evropě a jejích obyvatelích nevěděl nic, což znamená, že o nich nic nevědělo ani antické Řecko. Výboje Alexandra Velikého byly vedeny směrem na východ, a proto ani helénský svět 4. století se o střední Evropu nestaral. Římská republika si ve 4. století teprve hledala své „místo na slunci“ a ani na Apeninském poloostrově ještě nepředstavovala velmoc. Území na sever od Alp bylo v této době pro Římany ještě zcela neznámé. Avšak právě ze severu se v té době na Řím přivalila pohroma v podobě nájezdu Keltů, které Římané nazývali Galy. V roce 387 př. n. l. porazili Keltové Římany na říčce Allie a obsadili dočasně Řím, byť se jim nepodařilo zmocnit se Kapitolu. Keltové se stali pro Římany synonymem hrůzy a boje s nimi trvaly několik desítek let. Teprve roku 283 př. n. l. zvítězili Římané nad Kelty a Etrusky u Vadimonského jezera, čímž bylo keltské nebezpečí zažehnáno. Z hlediska českých dějin má keltský vpád do Itálie ale ještě jiný význam: Keltové jsou totiž prvním doloženým etnikem na českém území, které známe jménem. Doposud anonymní, „mrtvé“ dějiny tak dostávají jasnější kontury, jsou postupně zaplňovány lidmi, o kterých máme díky římským historikům již konkrétnější představy. Ti také znali názvy některých keltských kmenů. Jedním takovým kmenem byli i Bójové. Území, které obývali, nazývali Římané Boiohaemum, z čehož později vyvstal latinský název Bohemia, převzatý v té či oné formě do různých evropských jazyků (anglicky Bohemia, německy Böhmen, francouzsky La Bohême. Český výraz Čechy pochází od názvu slovanského kmene Čechů, samotný název tohoto kmene není ale dodnes objasněn). Předpokládá se, že na Moravě žily keltské kmeny Volků a Tektoságů, od Bójů odlišných. O existenci Bójů nám jako první zachoval zmínku pozdně řecký polyhistor Poseidonios z Apameie v Sýrii (asi 135 –51 př. n. l.). O původu Bójů zaznamenal římský historik Titus Livius (59 př. n. l. – 17 n. l.) keltskou pověst o Ambigatovi, Podrobněji viz Filip, J.: Keltská civilizace a její dědictví. ČSAV, Praha 1960 (5. vydání, Praha 2004), Bauerová, A.: Zlatý věk Keltů v Čechách. 2. rozšířené vydání, Mladá fronta, Praha 2004, Bílek, J.: Kam odešli Keltové? 3. vydání, Knižní klub, Praha 2011, Drda, P. – Rybová, A.: Keltové a Čechy. 2. vydání, Academia, Praha 1998, Bouzek, J.: Keltové v českých zemích v evropském kontextu. 2. vydání, Triton, Praha 2009, Bláhová, M. et. al.: Velké dějiny zemí koruny české, I. s. 111–127. 23

28

České země na počátku dějin

králi kmene Biturigů, který vyslal své dva synovce Belovesa a Sigovesa hledat nové kraje, vhodné pro osídlení. Belovesus táhl do Itálie, zatímco Sigovesus osídlil země mezi Dunajem a Hercynským lesem, což je poněkud nejasný zeměpisný pojem, kterým Římané označovali lesnaté hory na sever od Dunaje, tedy i dnešní Šumavu a Český les. Pověst nemá žádnou historickou vypovídací hodnotu a je jen jednou z mnohých variant vyprávění, která se vyskytují u nejrůznějších národů světa. Odráží však zřejmě skutečnost, známou v antickém světě již ve 3. století př. n. l., totiž existenci dvou větví Bójů – severní a jižní. O Boio� haemii a Bójích se po přelomu letopočtu zmiňuje také řecký historik a geograf Strabón z Amaseie v Pontu (64 př. n. l. – 19 n. l.) ve svém díle Geografia. Opíral se přitom o římské prameny dnes již nenávratně ztracené. Co vlastně Římané o Bójích věděli, je pro nás proto zahaleno tajemstvím. Bezpečně víme, že Bójové žili v době svého rozkvětu na mnohem větším území, než jsou jen dnešní Čechy, a že šlo zřejmě ve skutečnosti o svaz více kmenů, vzájemně příbuzných. Německá historiografie 19. stol. se pokoušela vydávat Bóje za prapředky Bavorů, přičemž vycházela ze shodného kmene obou názvů. Tato teorie byla již dávno vyvrácena, byť není pochybnosti, že na části dnešního bavorského území Bójové skutečně žili. Název Bavorů pochází ovšem skutečně od názvu Boiohaemia, ovšem v jiné historické souvislosti, jak uvádíme dále. Z římských pramenů víme především o jižních Bójích, kteří se v Itálii dostávali do konfliktů nejprve s Etrusky a potom i s Římany. V roce 191 př. n. l. dobyli Římané jejich tamní středisko Bononii, nacházející se na území dnešní Bologni, a Bójové byli pak buď vyhnáni, nebo postupně asimilováni. O severních Bójích víme bezpečně jen to, co zaznamenal Poseidonios, totiž že někdy v letech 114 nebo 113 př. n. l. odrazili nápor germánského kmene Cymbrů a snad i Teutonů v Hercynském lese. V 1. století př. n. l. Bójové pod tlakem germánských kmenů zmizeli i z oblasti dnešních Čech a Moravy. Přesunuli se zčásti do oblasti nynějšího západního Maďarska, částečně do dnešní Francie. Římský historik Cornelius Tacitus (asi 54 nebo 56 –120 n. l.) ve svém díle Germania z roku 98 n. l. napsal, že za Hercynským lesem se nachází krajina Boiohaemum, která kdysi získala své jméno podle Bójů, avšak zároveň poznamenal, že dnes (tedy na přelomu 1. a 2. století n. l.) tam již žádní Bójové nejsou a území je obýváno germánskými kmeny. Podle archeologických nálezů spadá období Keltů v českých zemích do tzv. laténského (pozdního) období doby železné (400 př. n. l. – 0). Archeologické nálezy z této doby jsou poměrně četné. Mrtvé pohřbívali Keltové do kostrových hrobů, ve kterých bojovníci mají kovové meče, kopí a okované štíty, ženy bronzové a železné šperky. Čilé obchodní kontakty s antickým světem – především s Římany – přinesly ke Keltům rovněž mince, byť v běžném styku mezi sebou je nepoužívali. Od 2. století př. n. l. se objevují ve větší míře hrazená sídla s větší zástavbou kolem nich, tj. první primitivní zárodky sídlišť městského typu. Takováto sídliště vznikala zpravidla u nalezišť rud, neboť zde byly výhodné podmínky pro rozvoj řemesel. Příkladem mohou být např. Stradonice u Berouna, Malé Hradisko na Drahanské vrchovině, Hrazany na Vltavě.

České země na počátku dějin

29

Germáni24 Germánské kmeny začaly pronikat do Čech ve 2. a 1. století n. l. Pronikaly ze severu a poměrně dlouhou dobu zde tedy zřejmě vedle sebe žili Germáni na severu a Keltové na jihu země. Boje s Kelty definitivně skončily někdy v 1. století př. n. l. podmaněním, vyhnáním a částečnou asimilací Keltů. Vln germánských nájezdů bylo nepochybně více, pro dějiny Čech měly ale zásadní význam teprve kmeny Markomanů, sídlící původně v Pomohaní a na středním Rýně. Markomani tvořili odnož Svébů (Suébů) a připomínají se nejprve v souvislosti s tažením Gaia Julia Caesara do Galie v letech 58 –51 př. n. l. Tehdy se ještě částečně udrželi ve svých sídlech, avšak o půl století později, za dalšího římského tažení vedeného Claudiem Drusem v letech 12–8 př. n. l., byli nuceni pod římským tlakem migrovat na východ. Někdy v letech 9–8 př. n. l. překročili „Hercynský les“ a obsadili Boiohaemum. Vůdcem Markomanů byl Marobud, který je zároveň prvním člověkem v českých dějinách, kterého známe jménem. Marobud (Marbod, latinsky Maroboduus) pocházel zřejmě ze svébské rodové aristokracie. Dostalo se mu nevšedního vzdělání, neboť vyrůstal v Římě na dvoře císaře Augusta, kam byl patrně poslán jako rukojmí. Patřil k velkým obdivovatelům Říma a jeho organizace. Podle římského vzoru se pokusil o sjednocení germánských kmenů a vytvoření říše. Vybudoval si vlastní hlavní město nazvané Marobudon, jakýsi „malý Řím“, kde prokazatelně žili i římští kupci. Pokusy lokalizovat toto město nevedly zatím k úspěchu. Marobudovi, kterého Římané označovali jako krále (rex), se podařilo podrobit si řadu germánských kmenů a vytvořit tak poměrně silný kmenový svaz, zárodek pevnější státní organizace. Do Marobudova svazu se dostaly i kmeny Kvádů, sídlící na Moravě, a Hermundurů v severních Čechách. Germáni převzali některé znalosti řemesel od Keltů. Celkově však stáli na nižší civilizační úrovni. Měli primitivnější zemědělství a ve větší míře se věnovali lovu. S Římem se snažil Marobud udržovat přátelské styky, především obchodní. Napodoboval římskou vojenskou organizaci, římskou správu i římský luxus a mravy, čímž si znepřátelil doposud silnou germánskou rodovou aristokracii, která se právem obávala, že po sjednocení germánských kmenů ztratí svou moc. Odstředivé tendence jednotlivých germánských kmenů podporovali i Římané, kteří si – bez ohledu na přátelský postoj Marobuda – rychle uvědomili, že silná germánská říše na severních hranicích není v jejich zájmu. V roce 6. n. l. byla proti Marobudovi vyslána trestní výprava pod vedením Tiberia, Augustova adoptivního syna a pozdějšího císaře. Tiberius dosáhl následující rok Labe, avšak k většímu střetu s Marobudem nedošlo, neboť římské vojsko bylo odveleno do Pannonie, kde vypuklo velké povstání. V roce 9 n. l. se na Rýně rozhořelo 24 Viz Červinka I. L.: Germáni na Moravě. Antropologický ústav Univerzity Karlovy, Praha 1937, Hora-Hořejš, P.: Toulky českou minulostí. 1. díl, 3. Vydání, Baronet, Praha 1995, s. 71–85, Českoslo� venská vlastivěda I/1, Orbis, Praha 1963, s. 73 –89, Bláhová, M. et al: Velké dějiny zemí koruny české. I., s. 129 –137.

30

České země na počátku dějin

povstání tamních germánských Cherusků vedených Arminiem, Němci později nazývaným Hermannem Cheruským. Arminius porazil roku 9 n. l. římské vojsko vedené Publiem Quintilliem Varem v Teutoburském lese.25 Arminius počítal s Marobudovou podporou, ten však v konfliktu zachoval neutralitu. Marobudův postoj vyvolal odpor germánské kmenové aristokracie, která jej obviňovala ze zrady. Za tímto postojem byly však částečně i její soukromé zájmy, neboť doposud nezávislí kmenoví náčelníci nelibě nesli omezování své moci. Rozpory mezi Germány opatrně podporovali i Římané, jejichž armáda, vedená Tiberiovým synovcem Germanikem, byla Arminiem znovu poražena v roce 15 n. l. V roce 17 n. l. došlo mezi Arminiem a Marobudem k otevřené válce, která skončila Marobudovou porážkou. Marobudovo postavení bylo otřeseno. Toho rodová aristokracie, do jejíhož čela se postavil jakýsi Katvalda, využila k otevřené vzpouře, ke které došlo zřejmě roku 18 nebo 19 n. l. Marobud byl nucen utéci se pod ochranu Římanů, kteří mu poskytli azyl v Ravenně, kde byl ve skutečnosti internován. V roce 19 n. l. byl svými příbuznými zavražděn i Arminius. Po internaci Marobuda se Římané vynasnažili, aby již žádný z germánských kmenových náčelníků nedosáhl jeho moci. Katvalda, který se krátce zmocnil vedení Marobudovy říše, byl již následující rok nucen čelit nové vzpouře vedené tentokráte Vibiliem, náčelníkem kmene Hermundurů.26 Někdy kolem roku 21 musel i Katvalda utéci k Římanům. Část germánských kmenů byla ochotna poddat se Římu a stát se jeho spojenci. Římané je usídlili mezi řekami Marus a Cusus (Morava a Váh) a dosadili nad ně „krále“ Vannia z kmene Svébů. Tento systém, zavedený Římany, se udržel po více než dvě století. Stabilizací římské hranice (limes romanus) na středním Dunaji se české země dostaly do bezprostřední blízkosti římské říše, byť do ní nebyly zapojeny. Oba světy – germánský a římský – se vzájemně kulturně ovlivňovaly. Období konfliktů bylo střídáno s obdobími poměrně dlouhých příměří, která vedla k intenzivním obchodním stykům. V době konfliktů pronikali Římané podle řek tekoucích do Dunaje daleko na sever a zřizovali zde své stanice a vojenské tábory. Nejsevernějším opěrným bodem se stalo Laugaricio na řece Váhu, které se nacházelo na místě dnešního slovenského města Trenčín. Zde v letech 179 –180 přezimovaly vybrané vojenské oddíly, což dosvědčuje zachovaný nápis na skále pod Trenčínským hradem. Na území dnešní České republiky byly pozůstatky římských stanic a táborů nalezeny např. v Mušově na soutoku Svratky a Dyje nebo ve Starém Městě u Uherského Hradiště na řece Moravě. Za vlády císaře Marka Aurelia (161–180) došlo k novým bojům Říma s germánskými kmeny. Na prvním místě to byly právě kmeny Markomanů a Kvádů, proto bývají tyto boje někdy přímo označovány jako „markomanské války“. V letech 166 –171 vpadli Germáni na římské území a otřásli stabilitou impéria, 25

Podle římských pramenů se tento les nacházel „v severní Germánii“. Místo bitvy není dodnes přesně lokalizované. 26 Jména germánských náčelníků známe jen v latinizovaném znění, jak nám je zachovali římští dějepisci. Nevíme proto, jak se sami nazývali.

České země na počátku dějin

31

které ve stejné době postihl i mor. Ke Germánům se připojily kmeny Sarmatů, konkrétně Jazygové, kteří přitáhli z jihoruských stepí do Uherské nížiny a usídlili se i na dnešním jižním Slovensku. Císaři se nakonec podařilo Markomany a Kvády porazit a přenést boje s nimi na území na sever od Dunaje, kde chtěl zřídit dvě nové římské provincie – Markomanii (zhruba na území nynější Moravy) a Sarmatii (na Slovensku a v dnešním severním Maďarsku). V roce 180 však Marcus Aurelius zemřel, zřejmě na mor, a jeho syn a nástupce Lucius Aurelius Commodus (180 –192) uzavřel s Germány a Sarmaty mír, kterým se vzdal všech výbojů severně od Dunaje. Po celé třetí století Germáni, mezi kterými stále častěji na našem území vystupují Kvádové, útočí na římský limes a Řím se tak postupně dostává do defenzívy. Za císaře Valentiniana I. (364 –375) byl učiněn poslední římský pokus o zastavení kvádského náporu. Císař zahájil mohutnou ofenzívu na středním Dunaji a podařilo se mu ovládnout území na dnešním jižním Slovensku. Při jednání s Kvády v táboře v Brigetiu na Dunaji (dnešní městečko Ő – Szőny na maďarském břehu Dunaje při ústí Váhu, součást města Komárom) však Valentianus zemřel a jeho výboje byly okamžitě ztraceny.

Stěhování národů27 Úpadek římské říše a postupný rozklad její moci na středním Dunaji koncem 4. století nakonec neznamenal posílení germánské moci, protože na východě se objevil nový mocenský faktor – Hunové. Ti začali v několika migračních vlnách pronikat do střední Evropy z prostoru jihovýchodního Ruska u Kaspického moře. V roce 375 vyvrátili říši Ostrogótů (východních Gótů) mezi Volhou a Donem a vzápětí udeřili i na jejich sousedy Vizigóty (západní Góty) v Černomoří. Nájezdy Hunů byly součástí velkého migračního pohybu z východu na západ, známého jako „stěhování národů“. Právě rok 375 bývá tradičně udáván jako jeho začátek, byť ve skutečnosti byly kořeny velké migrace mnohem starší a byly zahájeny zřejmě již koncem 1. století či na počátku 2. století v důsledku vysychání stepí v oblasti dnešní Číny. Valící se hordy Hunů před sebou tlačily Vizigóty i Ostrogóty, kteří pak útočili na římskou říši. Někdy kolem roku 400 ovládli Hunové Uherskou nížinu a odtud začali útočit nejprve na okolní germánské kmeny, které si zřejmě částečně podmanili. Poté zahájili masivní útoky na římská pohraniční území. Důsledkem těchto útoků bylo, že se v pátém století římská hranice na Dunaji rozpadla. Ve 30. letech 5. století sjednotil hunské kmeny Attila, nazývaný Římany „bič boží“. Pod nápory Hunů se dostali do pohybu i Markomani a Kvádové a někdy v 5. století z prostoru českých zemí postupně odešli. Předpokládá se, že Markomani odešli směrem do nynějšího Bavorska, zatímco Kvádové na Moravě se připojili k dlouhému exodu germánských Vandalů. Historik Jordanes, žijící 27

Svoboda, B.: Čechy v době stěhování národů. Academia, Praha 1965.

32

České země na počátku dějin

v 1. pol. 6. stol. v Byzanci, ve svých dějinách Gótů (De origine actibusque Getarum) uvádí, že se Attila se svými hordami postupně dostal až do dnešní střední Francie, kde byl roku 451 zastaven spojenými silami Římanů, Franků a Vizigótů v bitvě na Katalaunských polích, nacházejících se zřejmě poblíž dnešního francouzského města Chalôns-sur-Marne. V roce 453 Attila zemřel a jeho kmenový svaz se rozpadl. Hunové, proti kterým povstaly jimi dříve porobené kmeny, byli vyhnáni na východ, kde se v prostoru za Dněprem postupně rozplynuli v jiných etnikách. Co se v té době dělo na území českých zemí, není příliš známo, neboť s blížícím se zánikem římské říše (476) končí i jakékoliv zprávy a teprve později se český prostor postupně dostává do zorného pole kronikářů vznikající říše franské. V západní části Čech někdy na konci 5. století vznikla říše Durynků, germánského kmene, který zde žil zřejmě již dříve, avšak na rozdíl od Markomanů a Kvádů pod náporem Hunů neodešel. O této říši víme jen tolik, že byla v roce 531 vyvrácena Franky, původně germánskými kmeny, které se v dalším dlouhodobém vývoji romanizovaly. Durynkové odešli částečně na západ.

Langobardi Posledními předslovanskými obyvateli českých zemí byli Langobardi. Jejich původní sídla se nacházela při dolním toku Labe a podle všeho patřili ke Svébům, tedy ke germánským kmenům. Písemné prameny se o Langobardech zmiňují poprvé k roku 489, kdy ovládli území kmene Rugiů na levém břehu Dunaje v prostoru dnešního Dolního Rakouska (oblasti Waldviertel a Weinviertel mezi Dunajem a nynější českou hranicí). Někdy v letech 508 –509 zahájili Langobardi ze svých nových sídel na Dunaji expanzi na východ. V roce 546 se zmocnili Pannonie. Jejich trvalému usídlení zde zabránili Avaři, další nomádi, kteří přitáhli z východu. Pod jejich tlakem v roce 568 Langobardi odtáhli do severní Itálie, kde si zřídili vlastní stát, který pak přetrval až do roku 774. Z porovnání původních langobardských sídel a jejich prokazatelného pobytu na Dunaji lze usuzovat, že na své cestě na jih zřejmě putovali proti proudu Labe a Vltavy a prošli tedy dnešním českým územím.28 Z písemných pramenů nelze prokázat, že by se zde byť jen dočasně usadili, avšak vlastní historická vyprávění, zaznamená teprve později kronikáři, hovoří o zemi Bainaib, kterou údajně Langobardi prošli na cestě do nových zemí. Název nápadně připomíná latinský název Boiohemum. Další historické vyprávění, nemající ovšem oporu v historických pramenech, hovoří o obsazení této země langobardským králem Agelmundem. V této zemi měl prý své sídlo i langobardský král Wach, jehož existence je doložena: víme, že zemřel roku 539. Archeologické nálezy dočasnou přítomnost Langobardů potvrzují. Důkazem jsou četné kostrové řadové hroby s bohatou výbavou u bohatých velmožů. Busch, R.: Die Langobarden. Von der Unterelbe nach Italien. Hamburger Museum für Archäologie, Hamburg 1989. 28

České země na počátku dějin

33

Z nálezů hrobů ale vyplývá, že Langobardi neovládli celé území dnešních Čech a Moravy. Podle všeho sídlili na severu a severozápadě při řece Ohři, Labi a na střední Vltavě, na Moravě byli soustředěni na jihu, především mezi Dyjí a Moravou, méně v okolí Brna (na soutoku Svitavy a Svratky). Východní a západní Čechy, stejně jako severní Morava, Langobardy osídleny nebyly. Překvapivé také je, že se hroby téměř nevyskytují na horní Vltavě (v okolí Českých Budějovic). To by mohlo znamenat, že na své cestě do Dolního Rakouska Langobardi opustili tok Vltavy a zamířili na východ, aby obešli špatně schůdné pohoří Šumavy. Jde ovšem o pouhou hypotézu. Určit dobu, kdy Langobardi z českého území odtáhli, je neobyčejně obtížné. Současná historická věda předpokládá, že ani příchod ani odchod Langobardů nebyl jednorázovou záležitostí. Langobardi sídlící na jižní Moravě29 se odtud zřejmě stáhli teprve v souvislosti s jejich celkovým odchodem do severní Itálie, tedy někdy kolem roku 568. Ani po odchodu Langobardů nezůstala země zcela neosídlena. Žárové pohřebiště u Přešťovic (nedaleko Strakonic) ukazuje, že se zde udržely zbytky starších germánských kmenů, které někdy v druhé polovině 6. století odešly do dnešního Bavorska. Samotný název Bavorů ostatně původně znamenal „lid ze země Baia“, tj. z Boiohema. Se zbytky germánského osídlení se zřejmě setkali v 6. století i první Slované. Co se s těmito starými Germány potom stalo, není známo. Jejich možné osudy zajímaly v minulosti jak německou, tak i českou nacionalistickou historiografii a publicistiku. Německá nacionalistická historiografie se snažila dokázat, že německé obyvatelstvo je v českých zemích autochtonní, a že je dokonce starší, než české.30 Česká historiografie až do poslední čtvrtiny 20. století naproti tomu vůbec popírala, že by se v Čechách nějací Germáni udrželi až do příchodu Slovanů, a veškeré německé obyvatelstvo považovala za potomky německých kolonistů, kteří do Čech a na Moravu začali přicházet až ve 13. století.31 Spor měl Tejral, J.: Langobardische Gräberfelder in Mähren. Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 2011. 30 Preidel, H.: Germanen in Böhmen in Spiegel der Bodenfunde. Ein Beitrag zur Frühgeschichte des Landes. Franz Kraus, Reichenberg [Liberec], 1926, týž: Germanen in Böhmens Frühzeit. Adam Kraft, Karlsbad [Karlovy Vary] 1920 (2. vydání Leipzig 1938), týž: Die germanischen Kulturen in Böhmen und ihre Träger. I. Band. Die Kulturen. Johannes Stauda, Kassel, 1930, Bernt, A.: Die Germanen und Slawen in Böhmen und Mähren. Spuren früher Geschichte in Herzland Europas. Grabert, Tübingen, 1989, Bretholz, B.: Geschichte Böhmens und Mährens bis zum Aussterben der Přemyslieden (1306). Duncker und Humlot, München-Leipzig 1912, týž: Geschichte Böhmens und Mährens. I. Band. Das Vorwalten des Deutschtums bis 1419. Paul Sollors, Reichenberg [Liberec], 1921. 31 Jakési základní stanovisko v této věci podal už František Palacký ve svých Dějinách národu čes� kého v Čechách a v Moravě (5. vyd., L. Mazáč, Praha 1933, s. 49): „Takto vládli někdy vlasti naší dvě slavné větve dvou hlavních národův evropských po sobě, galličtí totiž čili vlaští Bojové, a němečtí Markomani, každý z nich asi po čtveru století. Nebyliť oni ani první, ani poslední panovníci a obyvatelé v Čechách. Meč jim byl vládu zjednal, meč jim vzal ji zase. Namísto jejich nastoupila větev třetího hlavního národu v Europě, slovanští Čechové, kteří sice také s mečem zacházeti uměli, ale od jakživa výdsy ještě více ku pluhu a srpu lnuli, a protož i dále, ano až podnes, v požehnané vlastí té se udrželi.“ Proti Bretholzovým názorům (viz údaj v přecházející poznámce) vystoupil Josef 29

34

České země na počátku dějin

samozřejmě i svou politickou rovinu, neboť z něj česká i německá politika odvozovala – zcela ahistoricky – svůj nárok na dominantní postavení, resp. alespoň na postavení druhého rovnoprávného a rovnocenného státního národa. Historiografie konce 20. a počátku 21. století, osvobozená již od politického česko­ ‑německého sporu, v zásadě přijímá existenci germánského osídlení na části českého území při příchodu Slovanů. Svědčí o něm totiž převzetí některých předslovanských (především právě germánských, ale zřejmě i keltských) zeměpisných názvů Slovany. Na druhé straně na možnost kontinuálního germánského osídlení po příchodu Slovanů odpovídá věda záporně, neboť archeologické nálezy nic podobného neprokázaly. Znamená to, že zbytky germánského obyvatelstva byly Slovany buď vybity, anebo asimilovány.

Slované32 Předpokládá se, že antičtí autoři znali Slovany pod jménem Venetů (Venedů), byť absolutní jistotu, zda šlo skutečně o Slovany, nemáme. První zmínky o Venetech (Venedech) přináší římský správce a vysoký úředník Gaius Publius Plinius, zvaný Maior (tj. starší), žijící v letech 23 nebo 24 –79 n. l., ve svém díle Přírodověda (Naturalis historia), které vzniklo zřejmě roku 77 n. l. O Venetech se zmiňuje rovněž Tacitus ve své už zmíněné knize Germania. Řecký astronom, matematik a geograf Klaudios Ptolemaios z Alexandrie žijící někdy v letech 100 –170. n. l. umístil ve svém díle Návod k zeměpisu (Geografiké hyfégésis) Venety do oblasti mezi Baltským mořem a Karpaty východně od Visly. Jordanes v dějinách Gótů (sám byl zřejmě původem Gót) rovněž umístil Venety na sever od Karpat, do povodí Visly. Hovoří ale také o Antech, kteří rovněž bývají ztotožňováni se Slovany. Jordanes totiž říká, že „se jejich jména mění podle sídlišť, a nyní nazývají se především Sklavény a Anty.“ Sklavény (σκλάβενοι, sklavenoi) umísťuje mezi Mursínské jezero (dnešní Balaton v Maďarsku) a Dněstr, zatímco Anty mezi Dněstr a Dněpr. K údajům antických autorů je ovšem nutno přistupovat značně kriticky. Existuje několik teorií o pravlasti Slovanů: podle některých badatelů ležela v povodí Dněpru, tedy na území dnešní Ukrajiny, podle jiných někde mezi Odrou a Bugem, tedy na území dnešního Polska, další teorie ji hledá na Dunaji v jihovýchodní Evropě atd.33

Pekař – viz Pekař, J.: Objevy Bretholzovy čili od které doby sedí Němci v naší vlasti. In: Pekař, J.: O smyslu českých dějin, Rozmluvy, Praha 1990, s. 76 –114 (Stať vyšla původně jako samostatná brožura v roce 1922 v Brně). 32 K problému geneze viz Měřínský, Z.: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu 1. díl, Libri, Praha 2002, s. 34 – 44. 33 K tomu Lehr-Spławiński, T.: O pochodzeniu i praojczyżnie Słowian. Wydawnictwo Instytutu Zachodniego, Poznań 1946, Mańczak, W.: Praojczyżna Słowian. Ossolineum Wrocław 1981, Niederle, L. Původ a počátky národa slovanského. 2. vydání, Bursík a Kohout, Praha 1925, viz též Beranová, M.: Slované. Panorama, Praha 1988, s. 7–31.

České země na počátku dějin

35

Slované byli již ve své pravlasti (ať už ležela kdekoliv) usedlí a věnovali se zemědělství. Byli mezi nimi i řemeslníci vyrábějící železné zbraně. V rámci antického světa stáli ovšem na poměrně nízkém civilizačním stupni. Prokopios z Kaisareie, byzantský historik éry císaře Justiniána I. (527–565), píše, že Slované žili v „bídných chatrčích“, své náčelníky si volili na kmenových shromážděních a „neuznávali nikoho nad sebou“.34 Slované tedy v této době ještě žili v rodovém zřízení. Tvrzení o údajné mírumilovnosti a „holubičí povaze Slovanů“, která vymyslel a hlásal především romantismus 19. století, je třeba odkázat do říše bájí. Slované byli naopak obávanými nájezdníky. Lákala je především bohatá východořímská (byzantská) říše, kterou od roku 517 pravidelně napadali a plenili prakticky po celé 6. století. V boji používali štíty a krátká kopí. Útočili pěšky, ale brzy se naučili bojovat i na koních a vyzbrojovali se krátkými meči. Řadu válečných dovedností převzali Slované od Římanů. Pro další vývoj je poměrně důležité, že Slované zůstávali pohany. Antický svět byl v té době přitom již křesťanský, což mělo vliv dokonce i na Góty a Huny, kteří se stali křesťany – ariány. 35 Existenci Slovanů na území nynějších českých zemí můžeme pro období 6. století považovat za jistou. Nejstarší zachované zprávy pocházejí od Prokopia. Jedna z nich hovoří o tom, že Hurulové, které Langobardi vytlačili z Pannonie, se rozhodli vrátit do svých původních sídel ve Skandinávii a na svém pochodu přešli přes území obývané slovanskými kmeny. Počátek velkého stěhování Hurulů bývá kladen do roku 512. Prokopios také uvádí, že ke Slovanům utekl roku 535 člen langobardského královského rodu Hidilgis (Idilgis, Idilgisal). Tyto zprávy by potvrzovaly teorii, že po určitou dobu žili zde vedle sebe Slované s Langobardy. Archeologie rovněž potvrzuje existenci Slovanů v českých zemích v 6. století: tehdy se zde totiž objevuje v archeologických nálezech keramika odlišná od předcházejících typů, shodná s nálezy na západní Ukrajině. Podle nejčastějších nalezišť na střední Vltavě je označována jako tzv. kultura pražského typu, v zahraničí též jako korčakovská podle Korčaku u Žitomiru. Keramika této kultury je primitivní, ručně lepená a téměř nezdobená, nádoby připomínají svým tvarem hrnce. Kultura pražského typu je pro české země v 6. stol. přímo charakteristická. O slovanskosti obyvatel, kteří tuto keramiku používali, archeologové nepochybují.36 Kronikář Kosmas Pražský (asi 1045 –1125), jehož latinsky psaná Kronika česká je hlavním zdrojem našich znalostí o raných českých dějinách, zaznamenal známou pověst o příchodu Slovanů, kteří – vedeni svým vůdcem Čechem (Bohemus) – přišli z původních sídel ležících za horami na východě. Vystoupili na vrch Říp nedaleko Mělníka, prohlédli si odtud úrodnou rovinu kolem řeky

Chropovský, B.: Slované. Historický, politický a kulturní vývoj a význam. Orbis, Praha 1989, s. 28 –29. 35 Ariáni byli stoupenci učení presbytera Areia z Alexandrie, který tvrdil, že Bůh-Syn, tj. Kristus, není stejné podstaty jako Bůh-Otec, ale byl Bohem stvořen. Nikajský koncil roku 325 odsoudil ariánství jako herezi. 36 Beranová, M.: cit. dílo, s. 38. 34

36

České země na počátku dějin

Labe a rozhodli se zde usadit. Podle svého vůdce pak nazvali zemi Čechami (Bohemia).37 Pověst o praotci Čechovi, národotvorný mýtus, který se stala součástí českého národního příběhu, nemá žádnou faktografickou hodnotu a reálná existence praotce Čecha byla vyvrácena už v 19. století. Pověst však měla vliv na rozšíření představy, že Slované přišli do české kotliny v důsledku jediného migračního pohybu a že země, do níž přišli, byla prázdná. O tom, že v zemi žily místy zbytky Germánů a možná i Langobardů, byla již řeč, a bylo také vysvětleno politické pozadí nechuti starší české archeologie zabývat se touto otázkou. Představa o jediném migračním pohybu Slovanů byla na základě archeologických nálezů definitivně vyvrácena rovněž teprve ve 2. polovině 20. století, byť podobné úvahy existovaly už dříve. Slovanských migračních vln bylo zřejmě více (musely být minimálně dvě) a osídlování probíhalo postupně, přičemž uvnitř českého území Slované dále migrovali. Je možné, že některé slovanské kmeny české území i opouštěly a na jejich místo přicházely jiné. V první vlně přišly do země dva proudy Slovanů: jeden postupoval z dnešního horního Slezska tzv. Moravskou bránou, tj. severomoravskou rovinou kolem Odry, přičemž se později rozdělil. Část tohoto proudu se dostala až na západ do Čech. Zde postupně osídlili oblast kolem Labe a Ohře a zřejmě se dostali do kontaktu s Langobardy. Jak víme, severní Morava nebyla osídlena Langobardy ani jinými germánskými kmeny a Slované zde tedy nenarazili na žádný odpor. Další proud postupoval z Malopolska (oblast kolem Krakova) přes horské průsmyky Beskyd a horní Oravu nejprve do úrodného Pováží na západním Slovensku a odtud pak přes Malé a Bílé Karpaty na Moravu. Podle rozšíření nálezů kultury pražského typu se slovanské osídlení postupně rozšířilo až do středního Německa. Na přelomu 6. a 7. století byly české země zasaženy novou slovanskou migrační vlnou, která přišla z Podunají. Na rozdíl od první vlny je pro ni charakteristická keramika zdobená. V porovnání s první vlnou přicházeli Slované z Podunají postupně v menších skupinách, takže „velká vlna“ se vlastně rozpadá na několik menších vln.38 Slované v českých zemích byli krátce po svém příchodu konfrontováni s novou vlnou nájezdníků, kterou tvořili kočovní Avaři. O Avarech byla již řeč v souvislosti s Langobardy. Podobně jako Hunové, jimž byli etnicky blízcí, přitáhli Avaři z východních stepí a usadili se v Podunají a Pannonii, odkud vytlačili Langobardy. Zde vytvořili mocnou říši. Podle titulu avarského vůdce – kagana – je avarská říše nazývaná avarským kaganátem. Avaři si svými výboji podrobili slovanské kmeny jak v Podunají, tak i na sever od Dunaje. Jak vypadaly vztahy mezi Slovany a Avary v oblasti českých zemí, není známo. Slované nepochybně proti Avarům bojovali, ale není vyloučeno, že v některých obdobích vystupovali jako jejich spojenci. Společný postup Slovanů a Avarů máme doložen na Balkáně, kde na podzim roku 586 společně neúspěšně obléhali Soluň.39 Druhá vlna 37 38 39

Kosmas, I/2. Chropovský, B.: cit. dílo, s. 33 –35, Měřínský, Z.: cit. dílo, I. díl, s. 57– 62. Hradečný, P. a kol.: Dějiny Řecka. NLN, Praha 1998, s. 96.

České země na počátku dějin

37

příchodu Slovanů z Podunají se časově shoduje s počátkem avarských nájezdů, což umožňuje dvojí výklad: buď se Slované stáhli z Podunají pod avarským tlakem, anebo tvořili naopak součást avarských hord postupujících na západ. Pravděpodobné je, že se mezi Avary a Slovany střídalo období relativního klidu a soužití s obdobími konfliktů. O způsobu života Slovanů v českých zemích v této době toho mnoho nevíme. Koncem 6. století byli nepochybně již usedlí a živili se zemědělstvím, o čemž svědčí nálezy kovových radlic, srpů a kos. O existenci řemesel nemáme žádné přímé doklady, i když nalezené zemědělské nářadí předpokládá i existenci některých řemesel, především kovářství a hutnictví železa. Dochované zbytky obydlí ukazují, že v jedné chatě mohlo žít čtyři až šest osob, tedy jedna rodina. Osadu obývali zřejmě lidé vzájemně příbuzní vytvářející dohromady velkorodinu. Existence velkorodiny je u jižních a východních Slovanů známá až do relativně nedávné doby a není proto důvod se domnívat, že by u Slovanů na území českých zemí byla situace jiná. Podle situace u Slovanů na Balkáně v této době lze usuzovat, že i v českých zemích docházelo již v této době k silné majetkové diferenciaci a rostoucímu vlivu jednotlivých náčelníků. Vznikala tak slovanská rodová šlechta obklopující se vojenskou družinou. Tato rodová šlechta si postupně budovala zvláštní ohrazená dřevěná sídla – hradiště. Jejich existenci dokládají archeologické nálezy prokazatelně v 7. století.

Sámova říše V 6. století se v západní Evropě konstituovala mocná říše Franků, která pak zahájila svou expanzi na východ. Frankové pronikli koncem 6. století do Bavorska, kde dosadili jako krále jakéhosi Tassila. Ten zahájil v letech 595 –596 boje se Slovany. Během těchto bojů se někdy na počátku 7. století utvořil na dnešním českém území silný kmenový svaz, označovaný tradičně jako Sámova říše. Vznik uvedeného útvaru asi souvisí s krizí avarského kaganátu po smrti kagana Bajana a jeho synů a především po porážce Avarů u Cařihradu roku 626, která vedla k velkému povstání Slovanů proti Avarům. O událostech v českých zemích v tomto období jsme informováni pouze kuse díky kronice zvané Historia francorum, tj. Dějiny Franků. Za autora kroniky je tradičně označován Fredegar Scholasticus, o kterém ale není nic známo.40 Kronika popisuje mimo jiné i události první poloviny 7. století, jichž byl autor sám svědkem. Podle Fredegara žil mezi Slovany franský kupec jménem Sámo, který se postavil do čela slovanského povstání a někdy v roce 623 nebo 624 skutečně Collins, R. (ed.): Die Fredegar Chroniken. Monumenta Germaniae Historica. Studien und Texte. Band 44, Hahnsche Buchhandlung, Hannover 2007. Český překlad příslušných pasáží je obsažen v Husa, V. (ed.): Naše národní minulost v dokumentech. I. Praha 1954, s. 11–12, kde bylo pro překlad použito německé vydání Monumenta Germaniae Historica II z roku 1888. Český překlad z Husovy edice převzal také Veselý, Z. (ed.): Dějiny českého státu v dokumentech. Epocha, Praha 2003, s. 17–18. 40

38

České země na počátku dějin

Avary porazil. Poté se mu podařilo slovanské kmeny sjednotit a Slované jej zvolili svým králem. O rozsahu Sámovy říše neposkytuje Fredegar bohužel dostatek údajů. Archeologické nálezy nicméně dokazují existenci větších sídel na jižní Moravě, především v prostoru Mikulčic u Hodonína. Tradičně se proto předpokládá, že centrum Sámovy říše bylo někde zde. Sjednocením slovanských kmenů se říše značně rozšířila. Předpokládá se, že mohla zahrnovat i území nynějších Čech, Moravy, části Dolního Rakouska a západního Slovenska. Na západě Sámova říše sousedila s Avary. Vznik mohutné slovanské říše nemohla nechat bez povšimnutí franská říše, zejména poté, co ji král Dagobert I. (asi 600 – 639 nebo 645) definitivně sjednotil a rozšířil směrem na východ, takže se stala Sámovým sousedem. Konflikt byl jen otázkou času. Podle Fredegara se záminkou stalo oloupení franských kupců na slovanském území. Dagobertův vyslanec Sicharius žádal od Sáma náhradu a když neuspěl, následovalo ozbrojené střetnutí. Dagobert vyslal proti Sámovi mohutné vojsko rozdělené do tří proudů, které se měly na určeném místě spojit. Zatímco dva proudy úspěšně plenily slovanská území, oblehl třetí proud pevnost Wogastisburg. Zde se někdy v roce 631 odehrála mezi Franky a Slovany rozhodující bitva, trvající údajně tři dny, ve které Frankové utrpěli porážku. O délce trvání lze mít důvodné pochybnosti, jde zřejmě o obvyklé přehánění tehdejších kronikářů. Není také jasné, kde se vlastně Wogastisburg nacházel: všechny pokusy o jeho lokalizaci selhaly.41 Skutečností ale zůstává, že Frankové byli na hlavu poraženi a obráceni na útěk, ve kterém jej následovaly i zbývající dva proudy franského vojska. Sámův úspěch způsobil, že vévoda Polabských Slovanů Dervan, doposud vasal Franků, přešel na Sámovu stranu. Slované pak v letech 633 – 634 vtrhli do Durynska, kde jejich postup zastavil teprve vévoda Radulf, franský správce. Podle Fredegara panoval Sámo třicet pět let, měl celkem dvanáct manželek, se kterými zplodil třicet sedm dětí. Pokud by byl údaj o délce vlády správný, což ale není příliš pravděpodobné, pak by Sámo zemřel někdy okolo roku 658. O dalších osudech jeho říše nemáme žádné zprávy. Archeologické nálezy nicméně prokazují existenci větších sídel i v druhé polovině sedmého a po celé osmé století, především na jižní Moravě. Z toho by vyplývalo, že se říše rozdělila na více částí, ve kterých snad vládli někteří Sámovi synové. Většiny území někdejší Sámovy říše se zřejmě znovu zmocnili Avaři.

41

V minulosti byl Wogastisburg hledán nejčastěji v okolí Žatce, avšak archeologický průzkum zde žádné zbytky pevnosti nenašel. Jindy je Wogastisburg ztotožňován s hradištěm na soutoku Moravy a Dunaje, tedy na místě dnešního Devína. K tomuto problému viz Měřínský, Z.: cit. dílo, I. díl, s. 204 –215.

Přehled panovníků, hlav státu a předsedů vlád

P Ř E H L E D PA N OV N Í K Ů, H L AV S TÁT U A P Ř E D S E D Ů V L Á D

Panovníci Velké Moravy Mojmír I. Rastislav Svatopluk Mojmír II.

830 –846 846 –870 870 (?)–894 894 –906 (nebo 907)

Česká knížata DYNASTIE PŘEMYSLOVCŮ

Bořivoj Spytihněv I. Vratislav I. Václav (Svatý) Boleslav I. Boleslav II. Boleslav III. Vladivoj Jaromír Boleslav Chrabrý Jaromír (znovu) Oldřich Jaromír (znovu) Oldřich (znovu) Břetislav I. Spytihněv II. Vratislav II. Konrád I. Brněnský Břetislav II. Bořivoj II. Svatopluk Vladislav I.

?–894 (?) ?–915 (?) 915 (?)–921 (?) ?–935 935 –972 972–999 999 –1002, 1003 1002–1003 1003 1003 –1004 1004 –1012 1012–1033 1033 –1034 1034 1035 –1055 1055 –1061 1061–1092 (od r. 1085 král) 1092 1092–1100 1101–1107 1107–1109 1109 –1117

627

628

Přehled panovníků, hlav státu a předsedů vlád

Bořivoj II. Vladislav I. Soběslav I. Vladislav II. Bedřich Soběslav II. Bedřich (znovu) Konrád II. Ota Václav II. Přemysl Otakar I. Jindřich Břetislav Vladislav Jindřich

1117–1120 1120 –1125 1125 –1140 1140 –1172 (od r. 1158 král) 1172–1173 1173 –1178 1178 –1189 1189 –1191 1191–1192 1192–1193 1193 –1197 1197

Králové DYNASTIE PŘEMYSLOVCŮ

Přemysl Otakar I. (znovu) Václav I. Přemysl Otakar II. Václav II. Václav III. (vymření Přemyslovců po meči) Jindřich Korutanský Rudolf I. Habsburský Jindřich Korutanský

1197–1230 (král od r. 1198) 1230 –1253 1253 –1278 1278 –1305 (v letech 1300 –1305 současně král polský) 1305 –1306 (v letech 1301–1305 král uherský)

1306 1306 –1307 1307–1310

DYNASTIE LUCEMBURKŮ

Jan Lucemburský Karel I. (IV.)

1310 –1346 1346 –1378 (Karel IV. jako římský král a od r. 1355 císař) Václav IV. 1378 –1419 (do r. 1400 zároveň král římský) Bezvládí – husitské války 1419 –1436 Zikmund Lucemburský (1419) 1436 –1437 (korunován na českého krále r. 1420, vlády se ujal teprve r. 1436. Král uherský od r. 1387 a římský od r. 1410, od r. 1433 císař) (vymření Lucemburků po meči) Albrecht II. Habsburský Ladislav Pohrobek Jiří z Poděbrad

1437–1439 (současně král uherský a římský) 1453 –1457 (současně král uherský) 1458 –1471 (1452–1458 vládl jako zemský správce za nezletilého Ladislava Pohrobka)

Přehled panovníků, hlav státu a předsedů vlád

629

DYNASTIE JAGELLONCŮ

Vladislav II. Jagellonský Matyáš Korvín – vzdorokrál Ludvík I. (II.) (vymření Jagellonců po meči)

1471–1516 (od r. 1490 současně král uherský) 1471–1490 (vládl jen na Moravě, v Lužici a ve Slezsku. Král uherský od r. 1458) 1516 –1526 (jako uherský král Ludvík/Lajos II.)

DYNASTIE HABSBURKŮ

Ferdinand I. Maxmilián I. (II.) Rudolf II.

Matyáš I. (II.)

Stavovské povstání – vláda třiceti direktorů Fridrich Falcký Ferdinand II. Štýrský

1526 –1564 (současně král uherský a římský, od r. 1556 císař) 1564 –1576 (současně král uherský a císař římský, jako císař Maxmilián II.) 1576 –1611 (zároveň král uherský a císař římský. Od r. 1608 vládl jen v Čechách a ve Slezsku. Císař do své smrti v roce 1612.) 1611–1619 (Reálně vládl do r. 1618. Současně král uherský a císař římský od r. 1612. Jako král uherský Matyás II.)

1618 –1619 1619 –1620 (1619) 1620 –1637 (Současně král uherský a císař římský. Reálně vládl od r. 1620.) Ferdinand III. 1637–1657 (současně král uherský a císař římský) Ferdinand IV. 1646 –1654 (Spoluvladař Ferdinanda III., svého otce. Od r. 1647 také král uherský. Reálně nevládl, zemřel za života svého otce.) Leopold I. 1657–1705 (současně král uherský a císař římský) Josef I. 1705 –1711 (současně král uherský a císař římský) Karel II. (VI.) 1711–1740 (jako císař římský Karel VI. Současně král uherský) (vymření habsburské dynastie po meči) Marie Terezie 1740 –1780 (současně královna uherská) (ženská linie habsburské dynastie) Karel Albrecht (Karel III.) 1741–1742 (kurfiřt bavorský, císař 1742–1745) (vzdo� rokrál) DYNASTIE HABSBURSKO­‑LOTRINSKÁ

Josef II. Leopold II. František (Franz) II.

1780 –1790 (současně král uherský, císař od r. 1765) 1790 –1792 (současně král uherský a císař římský) 1792–1835 (současně král uherský, císař římský do r. 1806, od r. 1804 císař rakouský jako František I.)

630

Přehled panovníků, hlav státu a předsedů vlád

Ferdinand V. František Josef (Franz Joseph) I. Karel

1835 –1848 (současně král uherský a císař rakouský jako Ferdinand I.) 1848 –1916 (současně král uherský a císař rakouský) 1916 –1918 (jako císař rakouský Karel I., jako král český a král uherský Karel/Karoly IV.)

Československá republika 1918 –1939 PREZIDENTI REPUBLIKY

Tomáš Garrigue Masaryk Edvard Beneš Emil Hácha

1918 –1935 1935 –1938 1938 –1939

Protektorát Čechy a Morava 1939 –1945 STÁTNÍ PREZIDENT

Emil Hácha

1939 –1945

Slovenská republika 1939 –1945 PREZIDENT REPUBLIKY

Jozef Tiso

1939 –1945

Československá republika – státní instituce v emigraci PREZIDENT REPUBLIKY

Edvard Beneš

1940 –1945

Československá republika (1945 –1960) a Československá socialistická republika (1960 –1989) PREZIDENTI REPUBLIKY

Edvard Beneš Klement Gottwald Antonín Zápotocký Antonín Novotný Ludvík Svoboda Gustáv Husák

1945 –1948 1948 –1953 1953 –1957 1957–1968 1968 –1975 1975 –1989

Přehled panovníků, hlav státu a předsedů vlád

631

Československá socialistická republika (1989 –1990), Československá federativní republika (1990), Česká a Slovenská Federativní Republika (1990 –1992) PREZIDENT REPUBLIKY

Václav Havel

1989 –1992

Česká republika PREZIDENTI REPUBLIKY

Václav Havel Václav Klaus Miloš Zeman

1993 –2003 2003 –2013 (od 8. března 2013)

Předsedové vlád a ministři pověření vedením ministerské konference Rakouské císařství 1848 –1848 PŘEDSED OVÉ MINISTERSKÉ RADY

František (Franz) Kolowrat-Libštejnský (20. 3. až 18. 4. 1848, předseda ministerské rady Karl Ficquelmont (18. 4. až 7. 5. 1848), ministr zahraničí dočasně pověřený vedením ministerské rady Franz von Pillersdorf (8. 5. 1848 – 8. 7. 1848), ministr vnitra a předseda ministerské rady Anton von Doblhoff-Dier (8. 7. – 18. 7. 1848), předseda ministerské rady Johann von Wessenberg (18. 7. 1848 – 21. 11. 1848), ministr zahraničí pověřený vedením ministerské rady Felix von Schwarzenberg (22. 11. 1848 – 5. 4. 1852), předseda vlády Alexander Bach (9. 4. – 11. 4. 1852), ministr vnitra dočasně pověřený vedením ministerské konference931 Karl von Buol-Schaunstein (11. 4. 1852 – 17. 5. 1859), ministr zahraničí pověřený vedením ministerské konference Johann von Rechberg-Rothenlöwen (17. 5. – 21. 5. 1859), ministr zahraničí dočasně pověřený vedením ministerské konference 931

Po smrti knížete Felixe Schwarzenberga byl úřad předsedy vlády zrušen a ministrům předsedal buď sám císař, nebo jeden z pověřených ministrů („ministr pověřený vedením ministerských konferencí“), který však neměl postavení ministerského předsedy.

632

Přehled panovníků, hlav státu a předsedů vlád

Johann von Rechberg-Rothenlöwen (21. 8. 1859 – 4. 2. 1861), ministr zahraničí pověřený vedením ministerské konference arcivévoda Rainer Habsburský932 (4. 2. 1861 – 26. 6. 1865), předseda ministerské konference Alexander von Mensdorff-Pouilly (26. 6. – 27. 7. 1865), ministr zahraničních věcí dočasně pověřený řízením ministerské konference Richard Belcredi (27. 7. 1865 – 7. 2. 1867), státní ministr a ministr policie pověřený vedením ministerské konference PŘEDSED OVÉ VLÁD PŘEDLITAVSKA 1867–1918

Friedrich von Beust (7. 2. – 23. 12. 1867)933 Carlos Auersperg (30. 12. 1867 – 8. 9. 1868) Eduard Taaffe (8. 9. 1868 – 1. 2. 1870)934 Leopold von Hasner (1. 2. – 12. 4. 1870) Alfred Potocki (13. 4. 1870 – 4. 2. 1871) Karl von Hohenwart (5. 2. – 26. 10. 1871) Ludwig von Holzgethan (27. 10. – 22. 11. 1871) Adolf Auersperg (26. 11. 1871 – 15. 2. 1879) Karl von Stremayr (18. 2. – 12. 8. 1879) Eduard Taaffe (13. 8. 1879 – 11. 11. 1893) Alfred Windischgrätz (12. 11. 1893 – 19. 6. 1895) Erich Kielmansegg (20. 6. – 30. 9. 1895) Kazimir Badeni (2. 10. 1895 – 28. 11. 1897) Paul von Gautsch (30. 11. 1897 – 5. 3. 1898) František (Franz) Thun (7. 3. 1898 – 2. 10. 1899) Manfred Clary-Aldringen (2. 10. 1899 – 18. 1. 1900)935 Ernest von Koerber (19. 1. 1900 – 31. 12. 1904) Paul von Gautsch (1. 1. 1905 – 1. 5. 1906) Konrad Hohenlohe-Schillingfürst (2. 5. – 28. 5. 1906) Max Wladimir von Beck (2. 6. 1906 – 15. 11. 1908) Richard Bienerth (15. 11. 1908 – 28. 6. 1911) Paul von Gautsch (28. 6. – 3. 11. 1906) Karl Stürgkh936 (3. 11. 1911 – 21. 10. 1916) Ernest von Koerber (3. 10. – 20. 12. 1916) Heinrich Clam-Martinic (20. 12. 1916 – 22. 6. 1917) Ernst von Seidler (23. 6. 1917 – 25. 7. 1918) Max von Hussarek (25. 7. 1918 – 25. 10. 1918) Heinrich Lammasch (25. 10. – 30. 10. 1918) 932

Řízení vlády fakticky vykonával v období od 4. 2. 1861 do 27. 7. 1865 Anton von Schmerling jako státní ministr, tj. ministr zodpovědný za správu celé říše. 933 Od 27. 6. 1867 řídil vládu její místopředseda Eduard Taaffe. 934 Hrabě Eduard Taaffe byl místopředsedou Auerspergovy vlády, jejíž řízení 8. 9. 1868 převzal. 935 Od 21. 12. 1899 řídil vlády dočasně ministr železnic Heinrich von Wittek. 936 V době od 15. 5. do 14. 9. 1912 dočasně vlád předsedal ministr vnitra Karl von Heinold.

Přehled panovníků, hlav státu a předsedů vlád

633

PŘEDSED OVÉ VLÁD ČESKOSLOVENSKA 1918 –1939

Karel Kramář (14. 11. 1918 – 8. 7. 1919) Vlastimil Tusar (8. 7. 1919 – 25. 5. 1920) Vlastimil Tusar (25. 5. 1920 – 15. 9. 1920) Jan Černý (15. 9. 1920 – 26. 9. 1921) Edvard Beneš (26. 9. 1921 – 7. 10. 1922), předseda vlády a ministr zahraničních věcí Antonín Švehla (7. 10. 1922 – 9. 12. 1925 – demise 15. 11. 1925) Antonín Švehla (9. 12. 1925 – 18. 3. 1926) Jan Černý (18. 3. 1926 – 12. 10. 1926) Antonín Švehla (12. 10. 1926 – 1. 2. 1929) František Udržal (1. 2. 1929 – 7. 12. 1929 – demise 27. 10. 1929) František Udržal (7. 12. 1929 – 29. 10. 1932 – demise 24. 10. 1932) Jan Malypetr (29. 10. 1932 – 14. 2. 1934) Jan Malypetr (14. 2. 1934 – 4. 6. 1935 – demise 28. 5. 1935) Jan Malypetr937 (4. 6. – 18. 12. 1935) Milan Hodža (18. 12. 1935 – 21. 7. 1937), předseda vlády a do 29. 2. 1936 ministr zahraničí938 Milan Hodža (21. 7. 1937 – 22. 9. 1938) Jan Syrový (22. 9. 1938 – 4. 10. 1938) Jan Syrový (4. 10. – 1. 12. 1938) Rudolf Beran (1. 12. 1938 – 15. 3. 1939) PŘEDSED OVÉ AUTONOMNÍCH VLÁD SLOVENSKA

Jozef Tiso (7. 10. 1938 – 1. 12. 1938), předseda vlády a ministr vnitra Jozef Tiso (1. 12. 1938 – 20. 1. 1939), předseda vlády, ministr vnitra a ministr zdravotnictví Jozef Tiso (20. 1. – 9. 3. 1939), předseda vlády a ministr vnitra Jozef Sivák (9. 3. – 11. 3. 1939), předseda vlády939 Karol Sidor (11. 3. – 14. 3. 1939) PŘEDSED OVÉ AUTONOMNÍCH VLÁD KARPATSKÉ UKRAJINY

Andrej Bródy (11. 10. 1939 – 26. 10. 1938), předseda vlády a ministr školství Augustin Vološyn (26. 10. – 1. 12. 1938), předseda vlády, ministr financí, obchodu a zemědělství Augustin Vološyn (1. 12. 1938 – 6. 3. 1939) Augustin Vološyn (6. 3. – 15. 3. 1939), předseda vlády, ministr školství a spravedlnosti Předsedové vlád Protektorátu Čechy a Morava Rudolf Beran (16. 3. – 27. 4. 1939) – poslední vláda republiky ve stavu demise 937

5. 11. 1935 nahradil Jana Malypetra dosavadní ministr zemědělství Milan Hodža. 29. 2. 1936 nahradil Milana Hodžu ve funkci ministra zahraničí Kamil Krofta. 939 Jozef Sivák byl současně pověřen dočasně správou všech rezortů s výjimkou ministerstva financí. 938

634

Přehled panovníků, hlav státu a předsedů vlád

Alois Eliáš (27. 4. 1939 – 27. 9. 1941)940 Jaroslav Krejčí (27. 9. 1941 – 19. 1. 1942), místopředseda vlády pověřený vedením vlády Jaroslav Krejčí (19. 1. 1942– 19. 1. 1945) Richard Bienert (19. 1. – 5. 5. 1945) PŘEDSED OVÉ VLÁD SLOVENSKA 1939 –1945

Jozef Tiso (14. 3. – 27. 10. 1939) Vojtech Tuka (27. 10. 1939 – 5. 9. 1944), předseda vlády a od 20. 7. 1940 ministr zahraničí Štefan Tiso (5. 9. 1944 – 4. 4. 1945) PŘEDSED OVÉ ČESKOSLOVENSKÉ VLÁDY V EMIGRACI

Jan Šrámek (21. 7. 1940 – 12. 11. 1942) Jan Šrámek (12. 11. 1942 – 4. 4. 1945) PŘEDSED OVÉ VLÁD ČESKOSLOVENSKA 1945 –1992

Zdeněk Fierlinger (4. 4. – 6. 11. 1945) Zdeněk Fierlinger (6. 11. 1945 – 2. 7. 1946) Klement Gottwald (2. 7. 1946 – 25. 2. 1948) Klement Gottwald (25. 2. 1948 – 15. 6. 1948) Antonín Zápotocký (15. 6. 1948 – 21. 3. 1953) Viliam Široký (21. 3. 1953 – 12. 12. 1954) Viliam Široký (12. 12. 1954 – 11. 7. 1960) Viliam Široký (11. 7. 1960 – 19. 9. 1963) Jozef Lenárt (20. 9. 1963 – 8. 4. 1968) Oldřich Černík (8. 4. – 31. 12. 1968) Oldřich Černík (1. 1. – 27. 9. 1969) Oldřich Černík (27. 9. 1969 – 28. 1. 1970) Lubomír Štrougal (28. 1. 1970 – 9. 12. 1971)941 Lubomír Štrougal (9. 12. 1971 – 11. 11. 1976) Lubomír Štrougal (11. 11. 1976 – 17. 6. 1981) Lubomír Štrougal (17. 6. 1981 – 16. 6. 1986) Lubomír Štrougal (16. 6. 1986 – 20. 4. 1988) Lubomír Štrougal (21. 4. – 12. 10. 1988) Ladislav Adamec (12. 10. 1988 – 10. 12. 1989) Marián Čalfa (10. 12. 1989 – 27. 6. 1990) Marián Čalfa (27. 6. 1990 – 2. 7. 1992) Jan Stráský (2. 7. – 31. 12. 1992)

940

Divizní generál Alois Eliáš byl 27. 9. 1941 nacisty za účast v odboji zatčen, avšak vláda zůstala v původním složení a předsedal jí místopředseda vlády profesor Jaroslav Krejčí. 941 Lubomír Štrougal vystřídal 28. 1. 1970 Oldřicha Černíka, ale vláda nepodala demisi.

Přehled panovníků, hlav státu a předsedů vlád

635

PŘEDSED OVÉ VLÁD ČESKÉ SO CIALISTICKÉ REPUBLIKY A ČESKÉ REPUBLIKY V RÁMCI ČESKOSLOVENSKÉ FEDERACE 1969 –1992

Stanislav Rázl (8. 1. – 29. 9. 1969) Josef Kempný (29. 9. 1969 – 28. 1. 1970) Josef Korčák (28. 1. 1970 – 9. 12. 1971)942 Josef Korčák (9. 12. 1971 – 4. 11. 1976) Josef Korčák (4. 11. 1976 – 18. 6. 1981) Josef Korčák (18. 6. 1981 – 18. 6. 1986) Josef Korčák (18. 6. 1986 – 20. 3. 1987) Ladislav Adamec (20. 3. 1987 – 12. 10. 1988) František Pitra (12. 10. 1988 – 6. 2. 1990) Petr Pithart (6. 2. 1990 – 29. 6. 1990) Petr Pithart (29. 6. 1990 – 2. 7. 1992) Václav Klaus (2. 7. 1992 – 4. 7. 1996)943 PŘEDSED OVÉ SB ORU POVĚŘENCŮ SLOVENSKA (AUTONOMNÍ SLOVENSKÉ VLÁDY) 1945 –1960

Karol Šmidke (18. 9. 1945 – 16. 8. 1946) Gustáv Husák (16. 8. 1946 – 18. 11. 1947) Gustáv Husák (18. 11. 1947 – 6. 3. 1948) Gustáv Husák (6. 3. – 18. 6. 1948) Gustáv Husák (18. 6. 1948 – 5. 5. 1950) Karol Bacílek (5. 5. 1950 – 11. 9. 1951) Julius Ďuriš (11. 9. 1951 – 31. 1. 1953) Rudolf Strechaj (31. 1. 1953 – 17. 12. 1954) Rudolf Strechaj (17. 12. 1954 – 2. 8. 1956) Rudolf Strechaj (2. 8. 1956 – 11. 7. 1960) PŘEDSED OVÉ VLÁD SLOVENSKÉ SO CIALISTICKÉ REPUBLIKY A SLOVENSKÉ REPUBLIKY V RÁMCI ČESKOSLOVENSKÉ FEDERACE 1969 –1992

Štefan Sádovský (2. 1. – 4. 5. 1969) Peter Colotka (4. 5. 1969 – 8. 12. 1971) Peter Colotka (8. 12. 1971 – 4. 11. 1976) Peter Colotka (4. 11. 1976 – 18. 6. 1981) Peter Colotka (18. 6. 1981 – 18. 6. 1986) Peter Colotka (18. 6. 1986 – 12. 10. 1988) Ivan Knotek (13. 10. 1988 – 22. 6. 1989) Pavol Hrivnák (22. 6. – 8. 12. 1989) Milan Číč (8. 12. 1989 – 29. 6. 1990) Vladimír Mečiar (29. 6. 1990 – 23. 4. 1991) 942 943

Josef Korčák vystřídal Josefa Kempného, ale vláda nepodala demisi. Od 1. 1. 1993 předseda vlády samostatné České republiky.

636

Přehled panovníků, hlav státu a předsedů vlád

Ján Čarnogurský (23. 4. 1991 – 24. 6. 1992) Vladimír Mečiar (24. 6. 1992 – 15. 3. 1994)944 PŘEDSED OVÉ VLÁD SAMOSTATNÉ ČESKÉ REPUBLIKY (1992–2009)

Václav Klaus (2. 7. 1992 – 4. 7. 1996) Václav Klaus (4. 7. 1996 – 30. 11. 1997945) Josef Tošovský (2. 1. – 22. 7. 1998) Miloš Zeman (22. 7. 1998 – 15. 7. 2002) Vladimír Špidla (15. 7. 2002 – 4. 8. 2004) Stanislav Gross (4. 8. 2004 – 25. 4. 2005) Jiří Paroubek (25. 4. 2005 – 16. 8. 2006) Mirek Topolánek946 (4. 9. 2006 – 9. 1. 2007) Mirek Topolánek (9. 1. 2007 – 24. 3. 2009 demise) Jan Fischer (9. 4. 2009 – 13. 7. 2010) Petr Nečas (13. 7. 2010947 – 17. 6. 2013 demise948) Jiří Rusnok (10. 7. 2013  – )

Ministři zahraničních věcí Rakouska, Rakouska­‑Uherska, Československa a České republiky (1848 –2013) CÍSAŘSTVÍ RAKOUSKÉ, OD ROKU 1867 RAKOUSKO­‑UHERSKO

Karl Fiquelmont 18. 4. – 7. 5. 1848 Johann Wesenberg-Ampringen 18. 7. – 21. 11. 1848 Felix Schwarzenberg 1848 –1852 Karl von Buol-Schaunstein 1852–1859 Johann Rechberg-Rothenlöwen 1859 –1864 Alexander Mensdorff-Pouilly 1864 –1866 Friedrich Ferdinand Beust 1866 –1871 Gyula (Julius) Andrássy starší 1871–1879 Heinrich Haymerle 1879 –1881 Gustav Kálnoky von Köröspatak 1881–1895 Agenor Gołuchowski 1895 –1906 Aloys Lexa Aehrenthal 1906 –1912 Leopold Berchtold 1912–1915 Stephan Burian 1915 –1916 944

Od 1. 1. 1993 předseda vlády samostatné Slovenské republiky. 30. 11. 1997 podal Václav Klaus demisi, vláda zůstala u moci až do 2. 1. 1998. 946 Mirek Topolánek byl 5. 6. 2006 pověřen sestavením nové vlády, ta však nezískala důvěru a vládla proto ve stavu demise až do jmenování nové Topolánkovy vlády. Po demisi 24. 3. 2009 zůstala rovněž Topolánkova vláda u moci až do jmenování vlády Jana Fischera. 947 Petr Nečas byl pověřen sestavením vlády 28. 6. 2010. 948 Vláda ve stavu demise zůstala kromě premiéra v úřadu do 10. 7. 2013. 945

Přehled panovníků, hlav státu a předsedů vlád

Ottokar Czernin (Černín) 1916 –1918 Stephan Burian 16. 4. – 24. 10. 1918 Gyula (Julius) Andrássy mladší 14. 10. – 2. 11. 1918 ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA 1918 –1939

Edvard Beneš 1918 –1935 Milan Hodža 18. 12. 1935 – 29. 2. 1936 (současně předseda vlády) Kamil Krofta 1936 –1938 František Chvalkovský 1938 –1939 VLÁDA ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY V EMIGRACI (LONDÝN)

Jan Masaryk 1940 –1945 SLOVENSKÁ REPUBLIKA 1939 –1945

Ferdinand Ďurčanský 1939 –1940 Vojtech Tuka 1940 –1944 Štefan Tiso 1944 –1945 (současně předseda vlády) ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA, ČESKOSLOVENSKÁ SO CIALISTICKÁ REPUBLIKA, ČESKÁ A SLOVENSKÁ FEDERATIVNÍ REPUBLIKA (1945 –1992)

Jan Masaryk 1945 –1948 Vladimír Clementis 1948 –1950 Viliam Široký 1950 –1953 (současně předseda vlády) Václav David 1953 –1968 Jiří Hájek 8. 4. – 19. 9. 1968 Oldřich Černík 19. 9. – 31. 12. 1968 (současně předseda vlády) Ján Marko 1969 –1971 Bohuslav Chňoupek 1971–1988 Jaromír Johanes 1988 –1989 Jiří Dienstbier 1989 –1992 Jozef Moravčík 2. 2. – 31. 12. 1992 ČESKÁ REPUBLIKA

Josef Zieleniec 1993 –1997 Jaroslav Šedivý 1997–1998 Jan Kavan 1998 –2002 Cyril Svoboda 2002–2006 Alexandr Vondra 4. 9. 2006 (vláda nezískala důvěru a vládla ve stavu demise) Karel Schwarzenberg 2007–2009 Jan Kohout 2009 –2010 Karel Schwarzenberg (2010 –2013) Jan Kohout 2013 (přechodný kabinet)

637

638

Přehled nejdůležitějších událostí

P Ř E H L E D N EJ D Ů L E Ž I T ĚJ Š Í C H U D Á L O S T Í (O D O BD O BÍ N EJ S TA R Š Í C H Z N Á M ÝC H E T N I K N A Ú Z E M Í Č R)

4.–1. stol. př. n. l. 1. století n. l. 5.– 6. stol. n. l. polovina 7. stol. 9. stol. 845

Keltové na území dnešní České republiky. Germáni na území dnešní České republiky. Slované na území dnešní České republiky. Sámova říše. Velkomoravská říše. Pokřtění 14 českých knížat v Řezně (Regensburgu), vláda knížete Bořivoje I., prvního známého českého knížete. 863 Příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu. 885 Smrt sv. Metoděje. 907 Zánik Velké Moravy pod nájezdy maďarských kmenů. 935 28. září Zavraždění knížete svatého Václava ve Staré Boleslavi. 995 vyvraždění rodu Slavníkovců, sjednocení českého státu Boleslavem II. 1086 Kníže Vratislav II. korunován na krále. 1158 Kníže Vladislav II. získal dědičný královský titul. 1212 Zlatá bula sicilská stanovila postavení českého krále ve vztahu k Svaté říši římské a římskému králi a císaři. 1278 Smrt krále Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli. Rozpad jeho říše. 1306 Zavraždění krále Václava III., vymření Přemyslovců po meči. 1310 Nástup dynastie Lucemburků. 1344 Pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství. 1348 Založení univerzity v Praze císařem Karlem IV. 1393 20. března Generální vikář Jan z Pomuka z příkazu krále Václava IV. utopen ve Vltavě. 1402 Počátek veřejného kázání Jana Husa v Betlémské kapli. 1409 18. ledna Dekret kutnohorský upravující počet hlasů při hlasování o autonomních záležitostech na pražské univerzitě ve ­prospěch Čechů. 1412 květen – červen Jan Hus veřejně vystoupil proti prodeji odpustků a dostal se do otevřeného sporu s církví.

Přehled nejdůležitějších událostí

1415 6. července

639

Upálení Jana Husa na církevním sněmu v Kostnici (­Konstanz). 1416 30. května Upálení Jeronýma Pražského na církevním sněmu v ­Kostnici. 1419 16. srpna Smrt krále Václava IV. Počátek husitských válek. 1420 14. července Bitva na Vítkově, porážka křižáků husitským vojevůdcem Janem Žižkou. 1. listopadu Porážka křižáků v bitvě v Praze pod Vyšehradem. 1421 3.–7. června Sněm v Čáslavi. Ustavení vlády 21 správců zemských. 1422 10. ledna Porážka křižáků u Německého Brodu. 1424 14. září Smrt Jana Žižky. Jeho místo husitského vojevůdce zaujal Prokop Holý. 1426 16. června Porážka křižáků v bitvě u Ústí nad Labem. 1427 4. srpna Porážka křižáků v bitvě u Tachova. 1431 14. srpna Porážka křižáků v bitvě u Domažlic. 1433 4. ledna – 14. dubna  České husitské poselstvo na církevním koncilu v Basileji. 1434 30. května Bitva u Lipan mezi radikálními tábority a umírněnými pražany. Porážka radikálního táborského křídla husitů. 1436 5. července Kompaktáta (kompromis mezi katolíky a husity) vyhlášena v Jihlavě. 14. srpna Zikmund Lucemburský přijat v Jihlavě za českého krále, konec husitských válek. 1437 9. prosince Smrt Zikmunda Lucemburského ve Znojmě. Vymření Lucemburků po meči. 27. prosince Albrecht Habsburský, zeť Zikmunda Lucemburského, zvolen částí české šlechty v Praze českým králem. 1452 27. dubna Jiří z Poděbrad ustanoven zemským správcem za nezletilého krále Ladislava Pohrobka. 1457 Vznik Jednoty bratrské. 23. listopadu Smrt krále Ladislava Pohrobka. 1458 2. března Sněm zvolil Jiřího z Poděbrad českým králem. 1469 26. února Uherský král Matyáš Korvín poražen a zajat v bitvě u ­Vilémova, poté propuštěn. 3. května Matyáš Korvín zvolen v Olomouci vzdorokrálem proti Jiřímu z Poděbrad. 1471 22. března Smrt krále Jiřího z Poděbrad. 27. května Sněm zvolil českým králem Vladislava II. Jagellonského. 1476 7. prosince Příměří mezi Vladislavem II. a Matyášem Korvínem uzavřeno v Olomouci. Vladislav si ponechal Čechy, Matyáš Moravu, Slezsko a Lužici. 1490 6. dubna Smrt krále Matyáše Korvína. 15. července Vladislav II. zvolen také uherským králem a přesídlil do Budína.

640 1508 23. července

Přehled nejdůležitějších událostí

Svatojakubský mandát proti Jednotě bratrské. Všechny bratrské sbory měly být uzavřeny a bratrské knihy spáleny. V praxi nebyl proveden. 1516 13. března Smrt krále Vladislava II. Na český a uherský trůn nastoupil jeho desetiletý syn Ludvík. 1519 Stoupenci Martina Luthera v Praze. Počátek druhé (lutherské) reformace v českých zemích. 1526 29. srpna Porážka Ludvíka Jagellonského od osmanských Turků v bitvě u Moháče v jižních Uhrách. Král na útěku zahynul. 23. října Českým králem zvolen arcikníže Ferdinand Habsburský, bratr španělského krále a císaře Svaté říše římské Karla I. (V.). 16. prosince Ferdinand zvolen částí uherské šlechty také uherským králem. Tím spojil ve formě personální unie české země, Uhry a rakouské země a vytvořil základ podunajské monarchie rakouských Habsburků. Centrem se postupně stala Vídeň. 1547–1547 První odboj českých stavů proti Ferdinandovi. Odboj byl potlačen. 1547 23. srpna – 3. září  Český sněm (zvaný „bartolomějský“) schválil posílení královské moci na úkor šlechty a měst jako trest za povstání českých stavů. 5. října Obnoven svatojakubský mandát proti Jednotě bratrské. Uzavření českých bratrských sborů. Jednota bratrských sborů a přesun centra bratrské církve na Moravu. 1556 Příchod jezuitů do Čech. 1573 Jezuitská kolej v Olomouci, založená roku 1566, povýšena na univerzitu (dnešní Univerzita Palackého). 1575 Česká konfese, společné články víry českých evangelíků a příslušníků Jednoty bratrské, ústně potvrzeny císařem a králem Maxmiliánem II. 1583 Rudolf II., syn Maxmiliána II., přenesl své sídlo z Vídně do Prahy. 1584 Císař Rudolf II. zavedl v českých zemích gregoriánský kalendář. 1606 –1606 Válka mezi Rudolfem II. a osmanskými Turky. 1606 –1606 Povstání uherských (slovenských) protestantů pod vedením Štěpána (Istvána) Bočkaje. 1606 23. června Mír ve Vídni mezi císařem a Bočkajem potvrdil uherským protestantům náboženskou svobodu. 11. listopadu Mír s Turky uzavřen v Žitavské Toroni (Zsitvatörök) na základě statu quo, tj. obě strany si ponechaly ta území, která byla momentálně pod jejich kontrolou. Hranice s osmanskou říší se ustálila zhruba podle dnešní slovensko­‑maďarské hranice na Dunaji.

Přehled nejdůležitějších událostí

1608 jaro

25. června

1609 9. července

20. srpna 1611 leden–březen

23. května

1617 1618 23. května

1619 19.–27. srpna

1620 8. listopadu 1621 21. června 1627 10. května

1628 10. května 1632–1632 1635 30. května

641

Vzpoura uherských a moravských protestantských stavů proti Rudolfovi. Do čela se postavil Rudolfův bratr Matyáš. Mír v Libni u Prahy. Rudolf postoupil vládu nad Uhrami, Moravou a Lužicí Matyášovi a ponechal si pouze Čechy a Slezsko. Matyáš byl uznán i v Čechách a ve Slezsku za Rudolfova nástupce. Pod tlakem protestantské šlechty císař Rudolf II. vydal zvláštní listinu (majestát) zaručující v Čechách náboženskou svobodu. Majestát o náboženské svobodě vydán také pro Slezsko. Rudolf II. tajně zorganizoval prostřednictvím svého bratrance Leopolda vpád pasovských žoldnéřů do Čech. Jeho smyslem bylo zlomení moci české protestantské opozice a potom zahájení tažení proti Matyášovi. Zásahem stavů a v důsledku povstání v Praze byli pasovští žoldnéři vyhnáni ze země. Rudolf II. donucen k abdikaci ve prospěch Matyáše. Ponechal si pouze císařský titul a doživotní užívání ­Pražského hradu. Český sněm přijal za příštího českého krále Matyášova bratrance Ferdinanda Štýrského, militantního katolíka. Čeští protestantští šlechtici vyhodili z oken Pražského hradu císařské místodržící na protest proti porušování náboženské svobody a zahájili otevřený odboj proti ­Habsburkům. Počátek české války, první fáze třicetileté války (1618 –1648). Generální sněm (sněm všech zemí české koruny) sesadil Ferdinanda II. Štýrského, nástupce Matyášova, z českého trůnu a zvolil na jeho místo Fridricha Falckého, vůdce německých protestantů. Porážka vojsk Fridricha Falckého vojsky Ferdinanda II. v bitvě na Bílé hoře. Poprava 27 vůdců českého povstání na Staroměstském náměstí v Praze. Ferdinand II. vydal tzv. Obnovené zřízení zemské, kterým byl v Čechách i po právní stránce zaveden absolutismus. Katolictví bylo prohlášeno za jediné povolené vyznání a protestanti byli povinni se vystěhovat. Obnovené zřízení zemské vydáno také pro Moravu. Vpád saských vojsk do Čech. Mírem v Praze se Ferdinand II. zřekl ve prospěch Saska Lužice.

642 1639

Přehled nejdůležitějších událostí

Vpád švédských vojsk do Čech. Neúspěšný pokus o dobytí Prahy. 1642 červen Vpád švédských vojsk ze Slezska na Moravu. Počátek švédské okupace severní Moravy. 1645 6. března Porážka císařských vojsk Švédy v bitvě u Jankova 1648 26. července Druhý neúspěšný pokus Švédů o dobytí Prahy. 24. října Vestfálský mír. Habsburkové se museli vzdát svých plánů na posílení moci v Německu, byla však plně potvrzena jejich neomezená vláda v českých zemích. 1664 –1664 Turecká válka, vpád Turků na Moravu. 1680 Velké nevolnické povstání. 22. března Císař Leopold I. zrušil všechna privilegia poddaných z doby před rokem 1618, pokud je vrchnost později sama nepotvrdila. 28. června Robotní patent Leopolda I. stanovil maximální výši roboty na tři dny v týdnu. 1683 12. září Porážka Turků u Vídně. 1683 17. července Povstání Chodů v okolí Domažlic potlačeno vojskem. 1699 26. ledna Mír v Karlovcích ukončil tzv. velkou tureckou válku. Turci definitivně vytlačeni z Uher. 1714 –1714 Válka o dědictví španělské. 1713 19. dubna Vyhlášena tzv. Pragmatická sankce. Císař Karel VI. prohlásil všechny habsburské državy za jediný a nedělitelný celek dědičný v habsburském rodě v mužské linii a v případě jejího vymření v ženské linii. 1720 12. října Český sněm schválil Pragmatickou sankci. 1740 20. října Smrtí císaře Karla VI. vymřeli Habsburkové v mužské linii. Nástupkyní se stala jeho dcera Marie Terezie. 16. prosince Pruský král Fridrich II. vtrhl do Slezska a zahájil válku proti Marii Terezii. Počátek války o dědictví rakouské. 1741 24. října Vojsko bavorského kurfiřta Karla Albrechta vtrhlo do Čech. 26.–27. listopadu  Spojená saská a bavorsko­‑francouzská vojska nočním útokem dobyla Prahu. 7. prosince Karel Albrecht v Praze prohlášen českým králem jako Karel III. 1742 11. června Mírem ve Vratislavi (Wrocławi) získalo Prusko větší část Slezska a Kladské hrabství (Kladsko). 17. prosince Francouzská vojska odešla z Prahy a bavorská vojska vyklidila Čechy. 1743 12. května Marie Terezie v Praze korunována českou královnou. 1744 srpen Druhý vpád pruských vojsk do Čech. 18. září Pruská vojska obsadila Prahu. 26. listopadu Vojska Marie Terezie vytlačila Prusy z Prahy.

Přehled nejdůležitějších událostí

1745 25. prosince 1749 1. května

1756 –1763 1757 6. května

18. června

1763 18. února 1775 leden-březen 13. srpna 1780 –1790 1781 6. října

1. listopadu

1791 27. srpna 1792 1. března 20. března 1804 11. srpna

1805 2. prosince

26. prosince

1806 6. srpna

1814 14. září 1815 9. června

1815 –1848

643

Drážďanský mír mezi Saskem, Pruskem a Rakouskem potvrdil ztrátu větší části Slezska ve prospěch Pruska. Zrušeny česká a rakouská dvorská kancelář a nahrazeny Ředitelstvím pro věci veřejné a finanční, společnou vládou pro české rakouské země. Počátek centralizačních reforem Marie Terezie. Sedmiletá válka. Vítězství pruských vojsk nad vojskem Marie Terezie u Štěrbohol nedaleko Prahy. Počátek obléhání Prahy Prusy. Porážka Prusů v bitvě u Kolína. Prusové byli nuceni ­zanechat obléhání Prahy a odtáhnout. Mírová smlouva v Hubertsburgu v Sasku potvrdila definitivní ztrátu velké části Slezska. Nevolnické povstání v Čechách. Robotní patent Marie Terezie omezil a zároveň přesně stanovil povinnosti poddaných. Vláda Josefa II., syna Marie Terezie. Doba modernizačních reforem a počátku českého národního obrození. Toleranční patent zavádějící omezenou náboženskou ­svobodu pro luterány, kalvinisty a pravoslavné. Patent o zrušení nevolnictví v českých zemích. Poddaní získali osobní svobodu. Slavnostní korunovace Josefova bratra Leopolda II. za českého krále. Smrt Leopolda II. Nástup jeho syna Františka II. Revoluční Francie vyhlásila Františkovi II. válku. Počátek válek s revoluční Francií a Napoleonem. Oficiální vznik Rakouského císařství. František II., císař Svaté říše římské, se prohlásil také dědičným císařem rakouským. Vítězství Napoleona Bonaparta nad rakouskými a ruskými vojsky v bitvě u Slavkova (německy Austerlitz). Francouzsko­‑rakouský mír podepsán v Bratislavě. ­Znamenal oslabení Rakouska. František II. se vzdal titulu císaře Svaté říše římské, která byla i formálně rozpuštěna. Jako císař rakouský se začal označovat jako František I. Zahájen Vídeňský kongres, který uspořádal nově poměry v Evropě. Ukončen Vídeňský kongres. Počátek absolutistického režimu kancléře Metternicha. Vytvoření Německého spolku, konfederace německých států pod předsednictvím Rakouska. Druhá fáze národního obrození.

644 1836 7. září 1848 11. března 15. března

Přehled nejdůležitějších událostí

Korunovace Ferdinanda V. za českého krále v Praze. Veřejné shromáždění ve Svatováclavských lázních v Praze. Povstání ve Vídni. Pád Metternicha, počátek revoluce v Rakousku. 8. dubna Císaře Ferdinand slíbil kabinetním listem splnění části českých národních požadavků. 2.–12. června Slovanský sjezd v Praze. 12.–17. června Povstání v Praze. Bylo potlačeno vojskem. 22. července Ústavodárný sněm se sešel ve Vídni. 7. září Zákon o zrušení roboty a poddanství. 22. listopadu Ústavodárný sněm se místo v revoluční Vídni znovu sešel v Kroměříži. 2. prosince Císař Ferdinand I. (V.) abdikoval. Novým císařem se stal jeho synovec František Josef I. 1849 7. března Ústavodárný sněm v Kroměříži rozpuštěn. Místo připravené ústavy vstoupila v platnost tzv. oktrojovaná (vnucená) ústava. 9.–10. května V Praze byli pozatýkáni účastníci revolučního spiknutí a vyhlášen výjimečný stav. 1851 31. prosince Odvolání ústavy. Obnovení absolutistického režimu. 1860 20. října Říjnový diplom. Císař slíbil zavedení ústavy. 1861 26. února Únorová ústava. Zákonodárným orgánem se stává říšská rada, do které vysílají poslance jednotlivé zemské sněmy. 1866 3. července Porážka rakouských vojsk Prusy u Sadové u Hradce Králové. 23. srpna Mír pražský. Rakousko nuceno vystoupit z Německého spolku, který byl rozpuštěn. 1867 4. února Rakousko­‑uherské vyrovnání. Rakousko přeměněno v dualistický útvar dvou polosamostatných států – Rakouska a Uher – spojených jen třemi ministerstvy a osobou panovníka. 21. prosince Císař potvrdil zákony tvořící prosincovou ústavu a rakousko­‑uherské vyrovnání. 1871 10. října Český sněm schválil tzv. fundamentální články, pokus o česko­‑rakouské vyrovnání. 20. října Fundamentální články zamítnuty v korunní radě ve Vídni. 1873 2. dubna Novelou ústavy zavedeny přímé volby do říšské rady. 1880 19. dubna Vydána Stremayrova jazyková nařízení, kterými byla zrovnoprávněna v Čechách a na Moravě čeština s němčinou v tzv. vnějším styku, tj. ve styku úřadů s občany. 1897 5. dubna Badeniho jazyková nařízení pro Čechy (pro Moravu vydána 22. dubna). Zaváděla v úředním styku úplnou dvoujazyčnost, tj. používání češtiny i němčiny. 14. 10. 1899 byla odvolána.

Přehled nejdůležitějších událostí

1905 27. listopadu 1907 1913 1914 1915

1916 1917 1918

1919

645

Moravský pakt. Znamenal česko­‑německé vyrovnání na Moravě. 26. ledna Schválen zákon o všeobecném volebním právu do říšské rady pro muže. 26. července Anenskými patenty vláda rozpustila český zemský sněm a nahradila jej zemskou správní komisí. 28. června Atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu. 28. července Rakousko­‑Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Počátek první světové války. 6. července T. G. Masaryk oficiálně zahájil ve Švýcarsku zahraniční odboj směřující ke zřízení samostatného československého státu. únor V Paříži ustavena Československá národní rada (ČSNR) jako vrcholný orgán zahraničního odboje. 19. listopadu Vznik Národního výboru, vrcholného orgánu českých politických stran. 30. května Čeští poslanci se v říšské radě vyslovili pro spojení českých zemí se Slovenskem do jednoho státu. 2. července První samostatné bojové vystoupení československých legií proti rakousko­‑uherské armádě v bitvě u Zborova. 6. ledna Tříkrálová deklarace českých zemských a ­říšských poslanců požadující vytvoření společného česko­‑sloven­ ského státu. 30. května Dohoda mezi představiteli Slovenské ligy v Americe, Českého národního sdružení a Sdružení českých katolíků podepsána za přítomnosti T. G. Masaryka v Pittsburghu (Pittsburská dohoda). Předpokládala vznik Československa, ve kterém by Slovensko mělo autonomii. 13. července Reorganizace Národního výboru ve vrcholný domácí ­politický orgán. 14. října Edvard Beneš jako tajemník ČSNR oznámil dohodovým státům ustavení prozatímní československé vlády, kterou v následujících dnech tyto státy uznaly. 28. října Národní výbor vyhlásil v Praze samostatný československý stát. 30. října Slovenská národní rada se v Turčianském sv. Martině vyslovila pro spojení Slovenska s českými zeměmi. 14. listopadu Československo vyhlášeno republikou. T. G. Masaryk zvolen prvním prezidentem. 21.–30. ledna Československo­‑polský vojenský konflikt o Těšínské Slezsko. 16. dubna Schválen zákon o pozemkové reformě. 27. dubna – 7. července  Válka Československa s Maďarskou republikou rad.

646

Přehled nejdůležitějších událostí

8. května

Porada představitelů Rusínů v Užhorodě se vyslovila pro připojení Podkarpatské Rusi k Československu ve smyslu předběžné dohody T. G. Masaryka s americkými Rusíny. 28. června Ve Versailles podepsána mírová smlouva s Německem. Československo získalo Hlučínsko. 10. září V Saint Germain-en-Laye podepsána mírová smlouva s Rakouskem a dohoda o ochraně národnostních menšin. Československo získalo Valticko a Vitorazsko. 1920 29. února Schválena ústava Československé republiky. 9.–15. prosinec Pokus komunistů o převrat a zahájení socialistické revoluce likvidován vojskem. 4. června V Trianonu podepsána mírová smlouva s Maďarskem. 28. července Konference velvyslanců dohodových mocností stanovila hranice mezi Československem a Polskem. Těšínské Slezsko bylo rozděleno. 1921 23. dubna Československo­‑rumunská spojenecká smlouva. 1922 31. srpna Spojenecká smlouva mezi Československem a Královstvím SHS (od r. 1929 Jugoslávií). Vznik Malé dohody. 1924 25. ledna Československo­‑francouzská spojenecká smlouva. 1927 14. července Schválen zákon o zemském zřízení. Československo bylo rozděleno na čtyři země: Čechy, Morava a Slezsko, Slovensko a Podkarpatská Rus. 1933 2. října Německá nacionálně-socialistická dělnická strana (DNSAP), odnož NSDAP v Německu, úředně rozpuštěna. Místo ní němečtí nacisté v Československu ustavili Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu (SHF). 1935 16. května Československo­‑sovětská spojenecká smlouva. SSSR byl podle ní povinen pomoci vojensky Československu v případě, že tak učiní také Francie. 14. prosince Abdikace prezidenta T. G. Masaryka. 18. prosince Edvard Beneš zvolen druhým prezidentem republiky. 1938 24. dubna Sudetoněmecká strana (SdP), nástupce SHF, schválila na sjezdu v Karlových Varech program požadující úplnou autonomii pohraničního území osídleného německým obyvatelstvem (tzv. Sudet). 5. září Po několikaměsíčních jednáních vyslovila československá vláda souhlas s požadavkem sudetských Němců na autonomii. 7. září SdP odmítla další jednání s československou vládou. 12.–13. září Povstání sudetských Němců pod vedením SdP. Bylo potlačeno zásahem armády a SdP rozpuštěna. 15. září Schůzka britského premiéra Nevilla Chamberlaina s Adolfem Hitlerem v Berchtesgadenu. Britský premiér slíbil vyvinout tlak na Československo, aby dobrovolně odstoupilo pohraniční území Německu.

Přehled nejdůležitějších událostí

19. září

647

Vlády Francie a Velké Británie vyzvaly československou vládu, aby odstoupila území s více než 50 % podílem německého obyvatelstva, což československá vláda odmítla. 21. září „Noční demarše“ britského a francouzského vyslance u prezidenta Beneše. Oba diplomaté prohlásili, že v případě konfliktu s Německem nepřijdou jejich státy Československu na pomoc. Týž den vláda ultimátum přijala a rozhodla se území odstoupit. 22. září Demonstrace proti kapitulaci přerostly v generální stávku a způsobily demisi vlády Milana Hodži. Jmenována úřednická vláda generála Jana Syrového. Neville Chamberlain se znovu sešel s Adolfem Hitlerem v Bad Godesbergu. Hitler zde předložil další územní požadavky vůči Československu. 23. září Československá vláda po seznámení se s novými požadavky vyhlásila mobilizaci. 25. září Československá vláda i formálně odmítla godesbergské požadavky. 29.–30. září Mnichovská dohoda. Mezinárodní konference představitelů Velké Británie, Francie, Itálie a Německa v Mnichově potvrdila odstoupení československého pohraničního území Německu a stanovila nové československo­‑německé hranice. Československá vláda diktát přijala. 1. října Polsko si ultimátem vynutilo odstoupení Těšínska. 5. října Prezident Beneš abdikoval. 6. října Vyhlášena autonomie Slovenska. 8. října Vyhlášena autonomie Podkarpatské Rusi. 2. listopadu Vídeňská arbitráž. Ministři zahraničí Německa a Itálie na schůzce ve Vídni rozhodli o odstoupení jižního Slovenska a jihu Podkarpatské Rusi Maďarsku. 30. listopadu Emil Hácha zvolen prezidentem republiky. 15. prosince Národní shromáždění schválilo zmocňovací zákon umožňující vládě vládnout po dobu dvou let bez parlamentu. 1939 10. března Prezident Emil Hácha sesadil slovenskou autonomní vládu premiéra Jozefa Tisa a vyhlásil na Slovensku stanné právo. 14. března Slovenský sněm vyhlásil samostatnost Slovenska. 15. března Okupace zbytku Čech a Moravy německou armádou. 16. března Vznik Protektorátu Čechy a Morava. 15.–18. března Okupace Podkarpatské Rusi Maďarskem. 1. září Začátek druhé světové války. 28. října Při demonstracích při příležitosti 21. výročí vzniku Československa byl německou policií zabit dělník Václav Sedláček a smrtelně zraněn student medicíny Jan Opletal.

648

1940 1941 1942 1943 1944 1945

1946

1947

1948

Přehled nejdůležitějších událostí

15. listopadu

Pohřeb Jana Opletala se proměnil v novou tichou demonstraci. 17. listopadu Německá okupační správa uzavřela české vysoké školy. Devět studentů bylo bez soudu zastřeleno a více než tisíc vzato jako rukojmí do koncentračních táborů. V Paříži ustaven Československý národní výbor (ČSNV), vrcholný orgán druhého odboje. 21. července Velká Británie uznala prozatímní československou vládu v Londýně. Edvard Beneš se stává prezidentem v exilu. 18. července SSSR uznal československou vládu a vyslovil se pro obnovení Československa v předmnichovských hranicích. 27. září Příchod Reinharda Heydricha do Prahy jako zastupujícího říšského protektora. Počátek první vlny teroru. 27. května Atentát na Reinharda Heydricha. Druhá vlna teroru. 12. prosince Návštěva Edvarda Beneše v Moskvě. Podpis nové česko­slo­ven­sko­‑sovětské spojenecké smlouvy. 29. srpna – 27. října  Slovenské národní povstání. 4. dubna Jmenování první vlády Národní fronty v Košicích. 5.–8. května Povstání v českých zemích. Skončilo odchodem německých jednotek do amerického zajetí 8. května. 9. května Jednotky sovětské armády vstoupily do Prahy. 21. června Vydán dekret o konfiskaci pozemkového majetku Němců, Maďarů a zrádců národa. Počátek poválečné pozemkové reformy. 2. srpna Skončila postupimská konference, které souhlasila s nuceným vysídlením německého obyvatelstva z Československa. V souvislosti s tím vydal týž den prezident Edvard Beneš dekret, kterým byla většina československých Němců zbavena státního občanství. 24. října Prezident Beneš podepsal dekrety o znárodnění klíčového průmyslu a všech podniků s více než 500 zaměstnanci. 26. května Volby do Ústavodárného národního shromáždění. V českých zemích zvítězila Komunistická strana Československa, na Slovensku Demokratická strana. 2. července Ustavení nové koaliční vlády pod předsednictvím komunisty Klementa Gottwalda. 10. února V Paříži podepsána mírová smlouva s Maďarskem. Československo získalo oproti předválečnému stavu malé území na pravém břehu Dunaje u Bratislavy. 31. října Neúspěšný pokus komunistů o převrat na Slovensku. 25. února Komunistický převrat v Československu. 21. března Schválen zákon o nové pozemkové reformě a soustava zemědělských zákonů. 9. května Schválena lidově-demokratická ústava.

Přehled nejdůležitějších událostí

1949

1950

1952

1953 1954

1955 1956

1957 1960

1963

2. června 14. června 14. října

649

Abdikace prezidenta Beneše. Klement Gottwald zvolen prezidentem republiky. Přijat zákon na ochranu lidově-demokratické republiky. Stal se nástrojem perzekuce skutečných i domnělých odpůrců režimu. 27. října Zákon o prvním pětiletém plánu. Znamenal industrializaci Slovenska a rozvoj těžkého průmyslu v Československu. 23. února Přijat zákon o jednotných zemědělských družstvech. Počátek nucené kolektivizace. 26.–30. dubna Ustavující schůze Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) v Moskvě. Československo se stává zakládajícím členem. 15.–29. května IX. sjezd KSČ stanovil „generální linii výstavby socialismu“. 31. května – 8. června  Inscenovaný politický proces s třinácti představiteli politické opozice v čele s Miladou Horákovou. Skončil vynesením 4 rozsudků smrti. 20. –27. listopadu  V Praze se konal zinscenovaný politický proces s tzv. vedením protistátního spikleneckého centra v čele s někdejším generálním tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Slánským. Skončil odsouzením 11 osob k trestu smrti a 3 na doživotí. 14. března Smrt Klementa Gottwalda. 21. března Prezidentem republiky zvolen Antonín Zápotocký. 30. května Provedena měnová reforma, která připravila obyvatelstvo o veškeré úspory. 1.–3. června Masové nepokoje v souvislosti s měnovou reformou. 21.–24. dubna V Bratislavě se konal tajný zinscenovaný proces s tzv. slovenskými buržoazními nacionalisty v čele s Gustávem Husákem. Skončil vynesením trestů od 10 let po doživotní (Gustáv Husák). 14. května Československo se stává členem Varšavského paktu. 19.–20. dubna Plenární zasedání ÚV KSČ se zabývalo boji proti „kultu osobnosti“. 31. července Přijat ústavní zákon o pravomoci slovenských národních orgánů, který formálně obnovil autonomii Slovenska, silně omezenou ústavou z 9. května 1948. 13. listopadu Smrt Antonína Zápotockého. 19. listopadu Prezidentem zvolen dosavadní první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný. 11. července Schválena tzv. socialistická ústava i formálně zakotvující vedoucí úlohu KSČ. Současně zrušila autonomii Slovenska. 3.– 4. dubna ÚV KSČ schválil závěry rehabilitační komise.

650

Přehled nejdůležitějších událostí

1967 27.–29. června IV. sjezd československých spisovatelů. Opozičně naladění čeští spisovatelé vystoupili otevřeně proti politice Antonína Novotného. 30.–31. října Na zasedání ÚV KSČ první tajemník ÚV KSS Alexander Dubček otevřeně vystoupil proti Antonínu Novotnému a požadoval rozdělení funkcí prezidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ. 1968 3.–5. ledna Plenární zasedání ÚV KSČ donutilo Antonína Novotného k rezignaci na funkci prvního tajemníka. Na jeho místo zvolen Alexander Dubček. Počátek reformního hnutí známého jako „Pražské jaro“. 22. března Antonín Novotný abdikoval z funkce prezidenta. 30. března Prezidentem republiky zvolen generál Ludvík Svoboda. 5. dubna ÚV KSČ schválil akční program KSČ směřující k demokratizaci režimu v Československu. 29. května – 1. června  Zasedání ÚV KSČ rozhodlo o svolání mimořádného sjezdu KSČ na 9. září. 4. července Představitelé SSSR, NDR, Polska, Maďarska a Bulharska pozvali představitele KSČ k jednáním do Varšavy. Vedení KSČ pozvání odmítlo a žádalo bilaterální jednání. 31. července – 1. srpna  Jednání československé a sovětské stranické delegace v Čierné nad Tisou. 3. srpna Jednání představitelů SSSR, NDR, Polska, Maďarska a Bulharska s představiteli KSČ v Bratislavě skončila podpisem protokolu, ve kterém bylo potvrzeno právo každé země na vlastní cestu k socialismu, současně ale i závazek všech socialistických zemí hájit společně socialismus. 21. srpna Invaze sovětské armády a armád Polska, Maďarska a Bulharska do Československa. Čelní představitelé KSČ a československé vlády byli zajati a odvlečeni do SSSR. 22. srpna Mimořádný sjezd KSČ se sešel v Praze-Vysočanech. Odsoudil invazi a zvolil nové vedení KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem. 23.–26. srpna Moskevská jednání skončila podpisem tajného protokolu, kterým se českoslovenští představitelé zavázali anulovat výsledky mimořádného sjezdu a sami postupně zlikvidovat většinu reforem. 31. srpna Vysočanský sjezd anulován, avšak členové ÚV KSČ na něm zvolení byli kooptováni do původního ÚV KSČ. 18. října Národní shromáždění schválilo zákon o „dočasném“ pobytu sovětských vojsk na československém území. 28. října Schválen ústavní zákon o československé federaci.

Přehled nejdůležitějších událostí

651

14.–17. listopadu  Konzervativní síly vystoupily na zasedání ÚV KSČ a prosadily postupný odklon od reformní linie. 1969 1. ledna Zákon o československé federaci vstoupil v platnost. Na československém území vznikla Česká a Slovenská republika, každá s vlastní vládou a parlamentem (národní radou). Společné záležitosti řešila federální vláda a federální parlament (Federální shromáždění). 16. ledna V Praze se na protest proti postupující normalizaci veřejně upálil student Jan Palach. 17. dubna Na zasedání ÚV KSČ byl Alexander Dubček donucen vzdát se funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a byl nahrazen Gustávem Husákem. 18.–22. srpna Nepokoje v souvislosti s prvním výročím sovětské okupace si vyžádaly několik mrtvých. 22. srpna Předsednictvo Federálního shromáždění schválilo zákonné opatření „k zajištění klidu a pořádku“ (tzv. pendrekový zákon), kterým byl v Československu fakticky zaveden malý výjimečný stav. 25.–29. září Na zasedání ÚV KSČ definitivně zvítězila konzervativní neostalinistická („normalizační“) linie reprezentovaná Gustavem Husákem. Reformisté vyloučeni z ÚV KSČ. 1970 5. ledna Předsednictvo ÚV KSČ schválilo plán masivních čistek v KSČ a dalších organizacích, které pak probíhaly celý rok. 1971 25.–29. května XIV. sjezd KSČ schválil Husákovu normalizační politiku a prohlásil „konsolidaci“ strany a společnosti za ukončenou. Gustáv Husák se stáva generálním tajemníkem ÚV KSČ. 1973 11. prosince Podepsána smlouva o vzájemných vztazích mezi Československem a Spolkovou republikou Německa. Mnichovská smlouva byla prohlášena za nulitní. 1975 29. května Gustáv Husák zvolen prezidentem místo Ludvíka Svobody. 30. července – 1. srpna  Československo podepsalo v Helsinkách závěrečný dokument Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Dokument poskytl v teorii legální bázi pro činnost československé opozice. 1977 1. ledna Vznik „Charty 77“, československé iniciativy na dodržování lidských a občanských práv. 1978 24. dubna Skupina chartistů (Václav Havel, Jiří Dienstbier, Petr Uhl, Václav Benda a další) založili Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). 1979 22.–23. října U Městského soudu v Praze se konal proces s představiteli VONSu, kteří byli odsouzeni k trestům vězení od dvou do pěti let.

652 1987 9.–11. dubna 17. prosince

Přehled nejdůležitějších událostí

Návštěva Michaila Gorbačova v Praze. Gustáv Husák se vzdal pod nátlakem členů ÚV KSČ funkce generálního tajemníka a byl nahrazen Milošem Jakešem. 1988 20.–21. srpna Demonstrace při příležitosti dvacátého výročí okupace v Praze. Demonstrace byly rozehnány policií. 15. října Vznik Hnutí za občanskou svobodu (HOS). 1989 15.–22. ledna Týden trvající demonstrace v Praze při příležitosti dvacátého výročí smrti Jana Palacha. Demonstrace byly rozehnány policií. 29. června Zveřejněn manifest opozice „Několik vět“, pod který se podepsalo 60 000 občanů. 17. listopadu Shromáždění k uctění 50. výročí smrti Jana Opletala a uzavření českých vysokých škol nacisty se přeměnilo v protirežimní demonstraci, kterou brutálně rozehnala policie. Rozšířila se zpráva, že při policejním zásahu zahynul student Martin Šmíd. 18. listopadu Nepravdivá zpráva o smrti Martina Šmída vyvolala stávku pražských divadel, ke které se později připojila divadla v dalších městech. 19. listopadu V Praze ustaveno Občanské fórum (OF), vrcholný orgán opozičních skupin. V Bratislavě byla ustavena Veřejnost proti násiliu (VPN), vrcholný orgán opozičních skupin na Slovensku. 20.–27. listopadu  Masové demonstrace proti režimu Miloše Jakeše po celém Československu. 21. listopadu Předseda vlády Ladislav Adamec se poprvé neoficiálně setkal s představiteli OF. 24. listopadu Miloš Jakeš a členové předsednictva ÚV KSČ rezignovali na své funkce. 26. listopadu První jednání představitelů federální vlády s představiteli OF (setkání Ladislav Adamec – Václav Havel). 29. listopadu Federální shromáždění vypustilo článek o vedoucí úloze KSČ z ústavy. 7. prosince Ladislav Adamec podal demisi poté, co se mu nepodařilo sestavit koaliční vládu přijatelnou pro OF a VPN. 10. prosince Jmenována nová koaliční vláda „národního porozumění“ s účastí OF a VPN pod předsednictvím Mariána Čalfy. Komunisté v ní měli jen menšinu křesel. Prezident Gustáv Husák abdikoval. 28. prosince Alexander Dubček kooptován za poslance Federálního shromáždění a zvolen jeho předsedou. 29. prosince Václav Havel zvolen prezidentem republiky. 1990 26. února V Moskvě podepsána dohoda o odchodu sovětských vojsk z Československa.

Přehled nejdůležitějších událostí

7. března

653

V Bratislavě vznikla Slovenská národná strana (SNS) usilující o úplnou samostatnost Slovenska. 22. března Československo vypovědělo platební dohody se státy RVHP, která se potom rozpadla (formálně zanikla 27. června 1991). 18.–24. dubna Federální shromáždění přijalo sadu zákonů, kterými byly zrovnoprávněny všechny formy vlastnictví a umožněna restaurace kapitalismu v Československu. 20. dubna Přijat nový název státu Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR). 8.–9. června První svobodné volby v Československy přinesly vítězství pro OF v České republice a pro VPN v Slovenské republice. 8.–9. srpna Jednání představitelů české vlády pod vedením Petra Pitharta (OF) a slovenské vlády pod vedením Vladimíra Mečiara (VPN) o nové formě uspořádání česko­‑sloven­ ských vztahů. 12. prosince Přijata novela ústavního zákona o československé federaci, kterou byla federace značně rozvolněna. 1991 23. února Krize v OF. Hnutí se postupně rozdělilo na pravicovou Občansko­‑demokratickou stranu (ODS) Václava Klause a Občanské hnutí (OH) Jiřího Dienstbiera. 23. dubna Vládní krize na Slovensku, předsedou slovenské vlády se místo Vladimíra Mečiara stává Ján Čarnogurský, předseda Křesťansko­‑demokratického hnutí (KDH). VPN se rozštěpilo na původní VPN a Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) vedené Vladimírem Mečiarem. HZDS požadovala přetvoření Československa v konfederaci. 27. června Odchod poslední části sovětských vojsk z Československa. 1. července Rozpuštěna Varšavská smlouva. 1992 3.–8. února V Milovech u Ždáru nad Sázavou dojednána nová podoba česko­‑slovenského uspořádání. Předsednictvo SNR dokument neschválilo. 5.– 6. června Volby do Federálního shromáždění a obou národních rad přinesly v České republice vítězství ODS Václava Klause a na Slovensku HZDS Vladimíra Mečiara. 8. června První jednání Václava Klause a Vladimíra Mečiara v Brně ukázalo naprostou neslučitelnost programů. ODS omítla jakékoliv jednání o konfederaci a HZDS odmítlo spokojit se s pouhou volnou federací. 19. června Na jednání představitelů HZDS a ODS v Bratislavě se obě strany dohodly na pokojném rozdělení Československa na dva státy.

654

1993 1994

1999 2003 2004 2007

2013

Přehled nejdůležitějších událostí

17. července

SNR přijala deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky. V reakci na to Václav Havel abdikoval z funkce prezidenta. 1. září SNR přijala ústavu samostatné Slovenské republiky. 25. listopadu Federální shromáždění přijalo ústavní zákon o zániku československé federace. 16.–17. prosince Česká národní rada schválila ústavu České republiky. 1. ledna Vznik samostatné České republiky. Současně s ní vznikla česko­‑slovenská celní unie. 26. ledna Václav Havel zvolen prvním prezidentem České republiky. 30. června Česká republika přijata za člena Rady Evropy. 4. února V Praze byla podepsána dohoda mezi Českou republikou, Slovenskem, Polskem a Maďarskem o vzniku Středoevropské zóny volného obchodu (CEFTA). 12. března Česká republika byla spolu s Polskem a Maďarskem přijata do NATO. 28. února Václav Klaus zvolen prezidentem republiky. 13.–14. června Občané České republiky schválili v referendu vstup země do Evropské unie. 1. května Česká republika přijata spolu s dalšími devíti státy do Evropské unie. 22. prosince Vstup České republiky do evropského schengenského prostoru umožňujícího volný pohyb osob bez pasových kontrol. leden První přímé volby prezidenta republiky se konaly 11. a 12. ledna a 25. a 26. ledna (druhé kolo). Prezidentem byl zvolen Miloš Zeman.

Přehled použitých pramenů a literatury

655

P Ř E H L E D P OU Ž I T ÝC H P R A M E N Ů A L I T E R AT U RY

Prameny nepublikované Národní archív České republiky (NA ČR), f. ÚV KSČ

Prameny publikované (edice) Bartoňková, Dagmar a kol. (eds.): Magnae Moravie Fontes historici – Prameny k dějinám Velké Moravy. Masarykova univerzita-Filozofická fakulta, Brno 2008. Bojující Československo. V. Žikeš, Praha – Košice 1945. Bulínová, Marie – Dufek, Jiří – Kaplan, Karel – Šlosar, Vladimír (eds.): Československo a Izrael 1945 –1956. Dokumenty. ÚSD AV ČR, Praha 1993. Duffack, J. J.: Dr. Josef Goebbels. Poznání a propaganda. Komentovaný překlad vybraných projevů. Naše vojsko, Praha 2002. Dokumenty z československé zahraniční politiky. Vznik Československa roku 1918. Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1994. Dokumenty slovenskej národnej identity a štátnosti (DSNIŠ). Národné literárne centrum, Bratislava 1998. Husa, Václav (ed.): Naše národní minulost v dokumentech. I. Praha 1954. Kaplan, Karel: Dva retribuční procesy. USD ČSAV, Praha 1992. Kaplan, Karel: Pražské dohody. ÚSD ČSAV, Praha 1992. Král, Václav – Freund, Karel (eds.): Chtěli nás vyhubit. 2. vyd., Naše vojsko, Praha 1961. Prečan, Vilém (ed.): Charta 77. Od morální k demokratické revoluci. Československé dokumentační středisko, Scheinfeld – Praha, 1990. Ratkoš, Peter: Pramene k dejinám Veľkej Moravy. Vydavateľstvo SAV, Bratislava 1964. Rok šedesátý osmý v usneseních a dokumentech ÚV KSČ. Svoboda, Praha 1969. Rychlík, Jan – Marzik, Thomas David – Bielik, Miroslav: Robert William Seton –Watson and His Relations with the Czechs and Slovaks. I. Documents 1906 –1951 (dále jen RWSW), Ústav T. G. Masaryka – Matica slovenská, Martin – Praha 1995. Skwara, Jerzy (ed.): Nauczanie społeczne kościola. Dokumenty. Ośrodek dokumentacji i Sudiów spolecznych. Warzawa 1984. Šustek, Vojtěch (ed.): Atentát na Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Sv. 1. Edice historických dokumentů. Scriptorium, Archiv hl. m. Prahy, Praha 2012. Veselý, Zdeněk (ed.): Dějiny českého státu v dokumentech. Epocha, Praha 2003. Włodarczyk, Tadeusz: Konkordaty. I. PWN, Warszawa 1986. Žatkuliak, Jozef – Hlavová, Viera – Sedliaková, Alžbeta – Štefanský, Michal (eds.): November 89 a Slovensko. Chronológia a dokumenty (1985 –1990). Nádácia Milana Šimečku, Bratislava 1999.

656

Přehled použitých pramenů a literatury

Hlavní syntetické práce Československá vlastivěda I. Dějiny do roku 1781. Orbis, Praha, 1963. Československá vlastivěda II. Dějiny od roku 1781. Horizont, Praha, 1969. Československá vlastivěda III. Lidová kultura. Orbis, Praha, 1968. Dejiny Slovenska I. (do roku 1848). SAV, Bratislava, 1961. Dejiny Slovenska II. (1848 –1900). SAV, Bratislava, 1968. Dějiny zemí koruny české, I, II. 9 vyd., Paseka, Praha – Litomyšl, 2009. Kadlec, Jaroslav: Přehled českých církevních dějin. I., II., Zvon, Řím (Roma) – Praha, 1987. Kafka, František. – Petráň, Josef et. al.: Dějiny Univerzity Karlovy. I.–IV., Karolinum, Praha 1995 –1999. Kováč, Dušan: Dějiny Slovenska. NLN, Praha, 1999. Kalista, Zdeněk: Stručné dějiny československé. Vyšehrad, Praha, 1992. Kutnar, František – Marek, Jaroslav: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. 2. vyd., NLN, Praha 1997. Hora-Hořejš, Petr: Toulky českou minulostí. I–VIII. Praha, 1995 –2000. Pekař, Josef: Dějiny československé. Vyšehrad, Praha, 1991. Přehled československých dějin. I–III. ČSAV, Praha, 1958 –1960. Přehled dějin Československa I/1. (do roku 1526), Academia, Praha, 1980. Přehled dějin Československa I/2. (1526 –1848). Academia, Praha, 1982. Tibenský, Ján (ed.): Slovensko I. Dejiny. Obzor, Bratislava, 1971. Velké dějiny zemí koruny české. I–XV. Paseka, Litomyšl – Praha, 1999 –2007.

Datovací a jiné příručky Buchvaldek, Miroslav a kol.: Československé dějiny v datech. Svoboda, Praha, 1986. Čapka, František (ed.): Dějiny zemí koruny české v datech. Libri, Praha, 1999. Čapka, František (ed.): Dějiny zemí koruny české v datech. Dodatky. Libri, Praha 2006. Dejiny Slovenska. Dátumy, udalosti, osobnosti. Slovart, Bratislava – Praha, 2007. Lipták, Lubomír (ed.): Politické strany na Slovensku 1860 –1989. Archa, Bratislava, 1992. Malíř, Jiří – Marek, Pavel: Politické strany I. 1861–1938. II. 1938 –2004. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu. Doplněk, Brno, 2005. Pop, Ivan: Dějiny Podkarpatské Rusi v datech. Libri, Praha 2005. Tomeš, Josef: Slovník k politickým dějinám Československa 1918 –1992. Jiří Budka, Praha, 1994.

Publikované staré kroniky a legendy Annales Fuldenses sive Annales Regni Francorum Orientalis. Hahn, Hannover 1978. Collins, Rogen (ed.): Die Fredegar Chroniken. Munumenta Germaniae Historica. Studien und Texte. Band 44, Hahnsche Buchhandlung, Hannover 2007. Kosmova kronika česká. Melantrich, Praha, 1949. Kristianova legenda: Život a umučení sv. Václava a jeho báby svaté Ludmily. Vyšehrad, Praha 2012 (ed. Jaroslav Ludvikovský). Kronika tak řečeného Dalimila. Svoboda, Praha 1977 (ed. Marie Bláhová). Kronika česká Václava Hájka z Libočan. Odeon, Praha, 1981. Kronika zbraslavská (Cronicon Aulae Regiae). Svoboda, Praha, 1976 (ed. Zdeněk Fiala). Kroniky doby Karla IV. Svoboda, Praha, 1987 (ed. Marie Bláhová). První pokračovatelé Kosmovi. Svoboda, Praha, 1974 Skála Pavel ze Zhoře: Historie česká. Od defenestrace k Bílé Hoře. Svoboda, Praha 1984 Vavřinec z Březové: Kronika husitská. František Strnad, Praha, 1940 Život Konštantína a život Metoda. Matica slovenská, Martin, 2013

Přehled použitých pramenů a literatury

657

Monografie PRAVĚK Bauerová, Anna: Zlatý věk Keltů v Čechách. 2. rozšířené vydání, Mladá fronta, Praha 2004. Beranová, Magdaléna: Slované. Panorama, Praha 1988. Bernt, Alois: Die Germanen und Slawen in Böhmen und Mähren. Spuren früher Geschichte in Herzland Europas. Grabert, Tübingen, 1989. Bretholz, Bertold: Geschichte Böhmens und Mährens bis zum Aussterben der Přemysliden (1306). Duncker und Humlot, München – Leipzig 1912, týž: Geschichte Böhmens und Mährens. I. Band. Das Vorwalten des Deutschtums bis 1419. Paul Sollors, Reichenberg [Liberec], 1921. Bílek, Jiří: Kam odešli Keltové? 3. vydání, Knižní klub, Praha 2011. Bouzek, Jan: Keltové v českých zemích v evropském kontextu. 2. vydání, Triton, Praha 2009. Busch, Ralf: Die Langobarden. Von der Unterelbe nach Italien. Hamburger Museum für Archäologie, Hamburg 1989. Červinka, Inocenc Ladislav: Germáni na Moravě. Antropologický ústav Univerzity Karlovy, Praha 1937. Dobiáš, Josef: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů. ČSAV, Praha 1964. Drda, Petr – Rybová, Alena: Keltové a Čechy. 2. vydání, Academia, Praha 1998. Filip, Jan: Úvod do studia pravěku. Společnost přátel starožitností, Praha 1948. Filip, Jan: Keltská civilizace a její dědictví. ČSAV, Praha 1960 (5. vydání, Praha 2004). Chropovský, Bohuslav: Slované. Historický, politický a kulturní vývoj a význam. Orbis, Praha 1989. Kilián, Jan: 11. 12. 1617 – Zboření kostela v Hrobu. Na cestě k defenestraci. Havran, Praha 2007. Klápště, Jan: Proměna českých zemí ve středověku. Nakladatelství lidové noviny (NLN), Praha 2012. Lehr-Spławiński, Tadeusz: O pochodzeniu i praojczyżnie Słowian. Wydawnictwo Instytutu Zachodniego, Poznań 1946. Lutovský, Michal – Petráň, Zdeněk: Slavníkovci. Mýtus českého dějepisectví. 2. vyd., Libri, Praha 2009. Macháček, Jiří: Břeclav – Pohansko. Digitální katalog archeologických pramenů. Masarykova univerzita, Brno 2002. Mańczak, Witold: Praojczyżna Słowian. Ossolineum, Wrocław 1981. Měřínský, Zdeněk: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu. I, II. Libri, Praha, 2002, 2006. Niederle, Lubor: Původ a počátky národa slovanského. 2. vydání, Bursík a Kohout, Praha 1925. Poláček, Lumír: The Archeology of Mikulčice. I. Archeologický ústav AV ČR, Brno 2008. Preidel, Helmut: Germanen in Böhmen in Spiegel der Bodenfunde. Ein Beitrag zur Frühgeschichte des Landes. Franz Kraus, Reichenberg [Liberec], 1926. Preidel, Helmut: Germanen in Böhmens Frühzeit. Adam Kraft, Karlsbad [Karlovy Vary] 1920 (2. vydání Leipzig 1938). Preidel, Helmut: Die germanischen Kulturen in Böhmen und ihre Träger. I. Band. Die Kulturen. Johannes Stauda, Kassel, 1930. Sklenář, Karel: Památky pravěku na území ČSSR. Orbis, Praha, 1974. Svoboda, Bedřich: Čechy v době stěhování národů. Academia, Praha 1965. Tejral, Jaroslav: Langobardische Gräberfelder in Mähren. Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 2011. Třeštík, Dušan: Vznik Velké Moravy: Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791–871. 3. vyd., NLN, Praha 2013. STŘED OVĚK (D O R O KU 1 5 2 6 ) Baum, Wilhelm: Císař Zikmund. Kostnice, Hus a války proti Turkům. Mladá fronta, Praha 1996 (překlad z němčiny: Kaiser Sigismund, Hus, Konstanz und Türkenkriege. Styria, Graz 1993). Bobková, Lenka – Šmahel, František a kol.: Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy. NLN, Praha 2012. Boubín, Jaroslav: Česká „národní“ monarchie. K domácím zdrojům a mezinárodnímu kontextu království Jiřího z Poděbrad. HÚ ČSAV, Praha 1992.

658

Přehled použitých pramenů a literatury

Čechura, Jaroslav: Lucemburkové na českém trůně. I. České země 1310 –1378. Libri, Praha, 1999. Čechura, Jaroslav: Lucemburkové na českém trůně. II. České země 1378 –1437. Libri, Praha, 2008. Čechura, Jaromír: První Habsburkové na českém trůně. České země 1526 –1583. Libri, Praha, 2008. Čornej, Petr: Tajemství českých kronik. Vyšehrad, Praha, 1987. Frolík, Jan – Smetánka, Zdeněk: Archeologie na Pražském hradě. Paseka, Litomyšl – Praha 1997. Graus, František: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské. I, II. SNPL, Praha, 1953, 1957. Havlík, E. Lubomír: Kronika o Velké Moravě. 2. dopl. vydání, Jota, Brno 2013. Charvát, Petr: Zrod českého státu (568 –1055). Vyšehrad, Praha, 2007. Fiala, Zdeněk: Přemyslovské Čechy (995 –1310). 2 vyd. Svoboda, Praha, 1975. Fiala, Zdeněk: Předhusitské Čechy (1310 –1419). Český stát pod vládou Lucemburků. Svoboda, Praha, 1968 (2. vyd., 1978). Janáček, Josef: Doba Předbělohorská. I. 1526 –1547. Academia, Praha, 1984. Karbusický, Vladimír: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. Mladá fronta, Praha 1995. Kejř, Jiří: Husův proces. Vyšehrad, Praha 2000. Kopičková, Božena: Jan Želivský. Melantrich, Praha 1990. Macek, Josef: Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526). Academia, I.–IV. Praha, 1992 (2. vyd. Academia, Praha 2001, 2002). Macek, Josef: Víra a zbožnost jagellonského věku. Argo, Praha 2001. Mařík, Jan: Libická sídelní aglomerace a její zázemí v raném středověku. Univerzita Karlova, Praha 2009. Mezník, Jaroslav: Lucemburská Morava 1310 –1323. NLN, Praha, 1999 (2. vyd. 2001). Nodl, Martin: Dekret kutnohorský. NLN, Praha 2010. Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. I–V. L Mazáč, 5. vyd., Praha, 1936. Pekař, Josef: Žižka a jeho doba. Odeon, Praha 1992 (1. vyd.)1927–1933. Poulík, Josef: Velká Morava a počátky československé státnosti. Academia, Praha 1985. Spěváček, Jiří: Karel IV. Život a dílo. Svoboda, Praha, 1979. Spěváček, Jiří: Král diplomat. Jan Lucemburský. Panorama, Praha, 1982. Spěváček, Jiří: Václav IV. K předpokladům husitské revoluce. Svoboda, Praha, 1986. Šandera Martin: Hynce Ptáček z Pirkštejna. Opomíjený vítěz husitské revoluce. Praha: Vyšehrad 2001. Šmahel, František a kol.: Dějiny Tábora. I, II. Jihočeské nakladatelství, České Budějovice, 1988, 1990. Šmahel, František: Husitská revoluce. Karolinum, I–IV. Praha, 1995. Šusta, Josef: Dvě knihy českých dějin. I, II. J. Leichter, Praha, 1917, 1919. Šusta, Josef: České dějiny II/1 Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. J. Leichter, Praha, 1935. Šusta, Josef: České dějiny II/2. Král cizinec. K. Leichter, Praha, 1939. Šusta, Josef: České dějiny II/3 Karel IV. Otec a syn. (1333 –1346). J. Leichter, Praha, 1946. Šusta, Josef: České dějiny II/4 Karel IV. Za císařskou korunou (1346 –1355), J. Leichter, Praha, 1948. Tomek, Wácslaw Wladiwoj: Jan Žižka. Praha, 1879 (reprint Vyšehrad, Praha, 1993). Třeštík, Dušan: Mýty kmene Čechů. (7.–10. stol.). NLN, Praha, 2003. Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530 –935). NLN, Praha, 1997. Turek, Rudolf: Čechy na úsvitě dějin. Orbis, Praha, 1963. Turek, Rudolf: Čechy v raném středověku. Vyšehrad, Praha, 1982. Turek, Rudolf: Slavníkovci a jejich panství. Hradec Králové, 1992. Urbánek, Rudolf: České dějiny III. Kniha 1–4. Praha, 1915 –1962. Válka, Josef: Dějiny Moravy. I, II. Brno, 1991, 1996. Vlnas, Vít: Jan Nepomucký. Česká legenda. 2. vyd. Paseka, Národní galerie, Litomyšl – Praha 2013. Wihoda, Martin: Zlatá bula sicilská. Argo, Praha 2005. Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí (1034 –1198). NLN, Praha, 1997. Žemlička, Josef: Přemysl Otakar I. Panovník, stát a společnost na prahu vrcholného feudalismu. Svoboda, Praha, 1990. Žemlička. Josef: Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků. NLN, Praha 2011. Žemlička, Josef: Století posledních Přemyslovců. Melantrich, Praha, 1986.

Přehled použitých pramenů a literatury

659

O BD OBÍ 1526  – 1 7 8 1 Bůžek, Václav: Ferdinand Tyrolský mezi Prahou a Innsbruckem. HÚ FF JČU, České Budějovice 2007. Čechura, Jaroslav: Zimní král. Rybka, Praha, 2004. Čornejová, Ivana: Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité v Čechách. Mladá fronta, Praha 1995. Denis, Arnošt: Čechy po Bílé Hoře. Bursík a Kohout, I, II., Praha, 1904, 1905. Denis, Arnošt: Konec samostatnosti české. Bursík a Kohout, Praha, 1893. Evans, Robert J. W.: Vznik habsburské monarchie 1550 –1700. Argo, Praha 2003. Janáček, Josef: Rudolf II a jeho doba. Svoboda, Praha 1987 (3. vyd. Paseka, Litomyšl 2003). Janáček, Josef: Valdštejn a jeho doba. Svoboda, Praha 1978 (2. vyd. Epocha, Praha 2003). Kavka, František: Bílá Hora a české dějiny. Praha, 1962. Koldinská, Manil: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Cesta intelektuála k popravišti. Paseka, Praha – Litomyšl 2004. Krofta, Kamil: Přehled dějin selského stavu. 2. vyd., Praha 1919, [3. vyd. pod názvem Dějiny selského stavu. Jan Leichten, Praha 1949]. Mikulec, Jiří: Leopold I. Život a vláda barokního Habsburka. Paseka, Praha – Litomyšl 1997. Pekař, Josef: Bílá Hora. Její příčiny i následky. Vesmír, Praha, 1921. Pekař, Josef: České katastry. 2. vydání, Historický klub, Praha, 1932. Pekař, Josef: Kniha o Kosti. I–II. Elka Press, 5. vydání, Praha, 1998. Pekař, Josef: Valdštejn 1630 –1634. Dějiny Valdštejnského spiknutí. 3. vydání, Academia, Praha 2008. Petráň, Josef: Kalendář. Československý spisovatel, Praha, 1988. Petráň, Josef: Rebelie. Československý spisovatel, Praha, 1975. Petráň, Josef: Staroměstská exekuce. Mladá fronta, Praha 1985 (4. vyd., Rodiče, Praha 2004). Polišenský, Josef: Třicetiletá válka a evropské krize 17. století. Svoboda, Praha, 1970. Rezek, Antonín: Dějiny Čech a Moravy za Ferdinanda III. až do konce třicetileté války (1637–1648). I. L. Kober, Praha, 1890. Rezek, Antonín: Dějiny Čech a Moravy nové doby. I. L. Kober, I, II. Praha, 1892, 1893. Vácha, Štěpán: Karel VI. a Marie Kristina. Česká korumovace 1723. Paseka, Praha – Litomyšl 2009. O BD OBÍ 1781–1 9 1 4 Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří: Moravské vyrovnání z roku 1905. Der Mährische Ausgleich von 1905. Matice moravská. Brno, 2005. Efmertová, Marcela – Savický, Nikolaj: České země 1848 –1918. I. díl. Od březnové revoluce 1848 do požáru Národního divadla. Libri, Praha 2009. Blazek, Matthias: Die Schlacht bei Trautenau. Der einzige Sieg Österreichs im Deustchen Krieg 1866. Ibidem-Verlag, Stuttgart 2012. Dzieszyński, Ryszard: Sadowa 1866. Bellona, Warszawa 2007. Felcman, Ondřej – Gładkiewicz, Ryszard a kol.: Kladsko. Dějiny regionu. FF UHK, Polsko­‑Czeskie Towarzystvo Naukowe, HÚ AV ČR, Powiat Kłodzki, Hradec Králové – Wrocław – Praha – Kłodzko 2012. Galandauer, Jan, Honzík, Miroslav: Osud trůnu habsburského. Panorama, Praha, 1986. Galandauer, Jan: Karel I. Poslední český král. 2. vydání, Paseka, Praha – Litomyšl 2004. Galandauer, Jan: Vznik Československé republiky 1918. Programy, projekty, předpoklady. Svoboda, Praha, 1988. Hlavačka, Milan: Zlatý věk české samosprávy. Libri, Praha 2006. Holler, Gerd: Ferdinand I. Poslední Habsburk na Pražském hradě. Spravedlnost pro císaře. Brána, Praha 1998. Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Mladá fronta, Praha, 1999. Hroch, Miroslav: V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století ve srovnávací perspektivě. NLN, Praha 1999. Chvojka, Michal: Josef Graf Sedlnitzky als Präsident der Polizei-und Zensurhofstelle un Wien 1817–1848. Ein Beitrag zur Geschichte der Staatspolizei in der Habsburgermonarchie. Peter Lang, Frankfurt (M) 2010.

660

Přehled použitých pramenů a literatury

Kočí, Josef: České národní obrození. Svoboda, Praha, 1978. Kočí, Josef: Naše národní obrození. SNPL, Praha 1960. Kořalka, Jiří: Češi v Habsburské říši a v Evropě 1815 –1914. Sociálně-historické souvislosti utváření novo� dobého národa a národnostní otázky v českých zemích. Argo, Praha 1996. Kořalka, Jiří: František Palacký. Životopis (1798 –1876). Argo, Praha 1998. Kořalka, Jiří: Pozvání do Frankfurtu. Melantrich, Praha 1990. Křen, Jan: Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780 –1918. Academia, Praha, 1990. Lustigová, Martina: Karel Kramář. První československý premiér. Vyšehrad, Praha 2007. Mejdřická, Květa: Listy ze stromu svobody. Mladá fronta, Praha 1989. Morava, Jiří: C. k. disident Karel Havlíček. Panorama, Praha 1991. Morava, Jiří: Havlíček v Brixenu. 2. vyd., Regulus, Praha 1997. Pernes, Jiří: Spiklenci proti Jeho Veličenstvu. Mladá fronta, Praha 1988. Petráň, Josef: Počátky českého národního obrození. Společnost a kultura v 70.–90. letech 18. století. Academia, Praha 1990. Polišenský, Josef: Napoleon a srdce Evropy. Svoboda, Praha, 1971. Polišenský, Josef: Opavský kongres roku 1820 a evropská politika 1820 –1822. Krajské nakladatelství, Ostrava 1962. Polišenský, Josef: Revoluce a kontrarevoluce v Rakousku 1848. Svoboda, Praha 1975. Pražák, Albert: České obrození. Beaufort, Praha 1948. Rak, Jiří: Bývali Čechové… České historické mýty a stereotypy. H+H, Jinočany 1994. Rapport, Mike: 1848: Year of Revolution. Basic Books, New York, 2009. Robek, Antonín: Nástin dějin české a slovenské etnografie. UK, Praha, 1964. Robek, Antonín a kol.: Etnografie národního obrození. ÚEF ČSAV, Praha 1978. Sak, Robert: Josef Jungmann. Život obrozence. Vyšehrad, Praha 2007. Sekyrková, Milada: 7. 9. 1836 – poslední pražská korunovace. Ferdinand V. Havran, Praha 2004. Seton-Watson, Hugh – Seton-Watson, Christopher: The Making of a New Europe. R. W. Seton-Watson and the Last Years of Austria-Hungary. Methuen, London 1981. Sobková, Hana: Kateřina Zaháňská. 2. vyd., Paseka, Praha, Litomyšl 2007. Stehlík, Michal: Češi a Slováci 1882–1914. Nezřetelnost společné cesty. Togga, Praha 2009. Šedivý, Jaroslav: Metternich kontra Napoleon. 4. vyd., Volvox Globator, Praha 2005. Švankmajer, Milan: Češi na sklonku napoleonských válek. 1810 –1815. Praha, 2003. Taraba, Luboš: Vídeňský kongres. Salony, kuloáry, budoáry. Baset, Praha 2002. Taraba, Luboš: Waterloo. Knižní klub-Prostor, Praha 1999. Tomášek, Dušan – Kvaček, Robert: Generál Alois Eliáš. Jeden český osud. 2. doplněné vydání. Akcent, Třebíč 2001. Uhlíř, Dušan: Bitva tří císařů. 2. vyd., Ave, Brno 2005. Uhlíř, Dušan: Slunce nad Slavkovem, 3. vyd. Akcent, Třebíč 2010. Urban, Otto: Česká společnost 1848 –1918. Svoboda, Praha, 1982. Urban, Otto: František Josef I. Mladá fronta, Praha, 1991. Urban, Otto: Kroměřížský sněm 1848 –1849. Praha, 1998. Zimmer, Frank: Bismarcks Kampf gegen Kaiser Franz Joseph. Königgratz und seine Folgen. Styria, Graz – Wien – Köln 1996. OBD OBÍ 1914  –194 5 Amort, Čestmír – Jedlička, Ivan M.: Tajemství vyzvědače A-54. Vydavatelství časopisů MNO, Praha 1965. Arpáš, Róbert: Autonómia: Víťazstvo alebo prehra? Vyvrcholenie politického zápasu o autonómiu Slovenska. Veda, Bratislava 2011. Beneš, Edvard: Paměti. Od Mnichova k nové válce a novému vítězství. Orbis, Praha 1947. Drtina, Prokop: Československo – můj osud. Sv. II, kniha 2, 2. vyd., Melantrich, Praha 1992. Ferenčuhová, Bohumila – Zemko, Milan (eds.): Slovensko v 20. storočí. III. V medzivojnovom Českoslo� vensku 1918 –1939. Veda, Bratislava 2012.

Přehled použitých pramenů a literatury

661

Fučík, Julius: Reportáž, psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované vydání. Torst, Praha 1995. Galandauer, Jan: František Ferdinand d’Este. Paseka, Praha 2000. Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Druhá republika. Paseka, Praha – Litomyšl, 2004. Heimann, Mary: Czechoslovakia: the state that failed. Yale University Press, New Haven – London 2009 (2. vydání tamtéž 2011). Hrbek, Jaroslav – Smetana, Vít – Kokoška, Stanislav – Pilát, Vladimír – Hofman, Petr: Draze zapla� cená svoboda. Osvobození Československa 1944 –1945. I.–II., Paseka – Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2009. Hronský, Marián: Slovensko pri zrode Československa. Pravda, Bratislava 1988. Hronský, Marián – Pekník, Miroslav: Martinská deklarácia. Cesta slovenskej politiky k vzniku Česko­ ‑Slovenska. Veda, Bratislava 2008. Husák, Gustáv: Svědectví o Slovenském národním povstání. 3. vyd., Naše vojsko – Svoboda, Praha 1974. Jablonický, Jozef: Glosy o historiografii SNP. Zneužívanie a falšovanie dejín SNP. NVK Integral, Banská Bystrica 1994. Jablonický, Jozef: Z ilegality do povstania. Epocha, Bratislava, 1969 (2. vyd. Banská Bystrica 2009). Jablonický, Jozef: Povstanie bez legiend. Bratislava, Osveta, 1990. Kamenec, Ivan: Slovenský stát. Anomal, Praha 1992. Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky. I–III. Libri, Praha, 2003. Kárný, Miroslav: „Konečné řešení“. Genocida českých židů v německé protektorátní politice. Academia, Praha 1991. Kirschbaum, Jozef Miloslav (ed.): Slovakia in the 19th and 20th Centuries. Slovak World Congress, Toronto 1973. Koschmal, Walter – Nekula, Marek – Rogall, Joachim (eds.): Deutsche und Tschechen. Geschichte – Kultur – Politik. München, 2001. Kováč, Dušan a kol.: Muži deklarácie. 2. vyd., Veda, Bratislava 2000. Král, Václav: O Masarykově a Benešově kontrarevoluční protisovětské politice. SNPL, Praha 1953. Král, Václav: Osvobození Československa. Academia, Praha 1975. Král, Václav: Pravda o okupaci. Naše vojsko, Praha 1962. Kroupa, Vlastislav – Huňáček, Zdeněk – Jožák, Jiří – Stříbrný, Jan: Český antifašismus a odboj. Naše vojsko, Praha 1988. Krychtálek, Vladimír: Bolševici, Beneš a my. Orbis, Praha 1941. Křen, Jan: Do emigrace. Západní zahraniční odboj 1939 –1940. 2. vyd. Naše vojsko, Praha, 1969. Křen, Jan: V emigraci. Západní zahraniční odboj 1939 –1940. Naše vojsko, Praha, 1969. Kuklík, Jan – Němeček, Jan: Hodža versus Beneš. Milan Hodža a slovenská otázka v zahraničním odboji za druhé světové války. Karolinum, Praha 1999. Kuklík, Jan: Proti Benešovi! Česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně 1939 –1945. Karolinum, Praha 2004. Kural, Václav – Štěpánek, Zdeněk: České národní povstání v květnu 1945. Praha, 2008. Kural, Václav: Konflikt místo společenství. Češi a Němci v čs. státě. Nakladatelství R – ústav mezinárodních vztahů, Praha 1993. Kvaček, Robert: Československý rok 1938. 2. vyd., Polart, Praha, 2011. Lažnovský, Karel: Hovory s dějinami. I.–III. Orbis, Praha 1940 –1941. Lvová, Míla: Mnichov a Edvard Beneš. Svoboda, Praha, 1968. Maršálek, Pavel: Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích. Karolinum, Praha, 2002. Moravec, Emanuel: Děje a bludy. O šířce evropské cesty, o zarostlé národní pěšince a nejvíce o této válce. Orbis, Praha 1941. Moravec, Emanuel: V úloze mouřenína. Orbis, Praha 1939. Němeček, Jan: Od spojenectví k roztržce. Academia, Praha 2003. Olivová, Věra: Dějiny první republiky. 2. vyd. Společnost E. Beneše, Praha, 2012. Olivová, Věra: Zápas o Československo 1938. 2. vyd., Společnost Edvarda Beneše, Praha, 1996. Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939 –1945. Práh, Praha 1999.

662

Přehled použitých pramenů a literatury

Pasák, Tomáš: Pod ochranou říše. Práh, Praha, 1997. Pernes, Jiří: Až na dno zrady. Emanuel Moravec. Themis, Praha 1997. Pichlík, Karel – Klípa, Bohumír – Zabloudilová, Jitka: Českoslovenští legionáři (1914 –1920). Mladá fronta, Praha 1996. Pichlík, Karel: Bez legend. Zahraniční odboj 1914 –1918. 2. vyd., Panorama, Praha 1991. Průcha, Václav a kol.: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918 –1992. I. díl. Období 1918 –1945. Doplněk, Brno 2004. Rupnik, Jacques: Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátků do převzetí moci. Praha, 2002. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Spolupráce a konflikty 1914 –1992. Vyšehrad, Praha 2012. Rychlík, Jan – Rychlíková, Magdaléna: Hospodářský, sociální, kulturní a politický vývoj Podkarpatské Rusi 1919 –1939. Studie národohospodářského ústavu Josefa Hlávky, Praha 2013. Stvöbinger, Rudolf: Agent A-54: největší československý špion všech dob. 4. vyd., Votobia, Olomouc 2000. Šedivý Ivan: Češi, české země a Velká válka. 2. vyd., NLN, Praha 2003. Šedivý, Ivan, Koldinská, Marie: Válka a armáda v českých dějinách. Praha, 2008. Švorc, Peter: Zakletá zem. Podkarpatská Rus 1918 –1946. NLN, Praha, 2007. Táborský, Edvard: Prezident Beneš mezi Západem a Východem. Mladá fronta, Praha 1993. Tomášek, Dušan – Kvaček, Robert: Obžalována je vláda. Themis, Praha 1999. Tóth, Andrej – Novotný, Lukáš – Stehlík, Michal: Národnostní menšiny v Československu 1918 –1938. Od státu národního ke státu národnostnímu? FF UK, Praha 2012. Vegeš, Mikola a kol.: Zakarpattja 1919 –2009 rokiv: istorija, politika, kultura. Užgorod 2010. Vnuk, František: Slovenská otázka na Západe v rokoch 1939–1940. Prvá Katolícka Jednota, Cleveland (Ohio), 1974. Zemko, Milan – Bystrický, Valerián (eds.): Slovensko v Československu. Veda, Bratislava 2004. OBD OBÍ 1945  – 20 1 3 Barnovský, Michal: Na ceste k monopolu moci. Archa, Bratislava, 1993. Cuhra, Jaroslav: Trestní represe odpůrců režimu v letech 1969 –1972. Sešity ÚSD, Praha 1997. Doskočil, Zdeněk: Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu. Doplněk, ÚSD AV ČR, Brno – Praha 2006. Hořec, Jaroslav: Doba ortelů. Dokumenty – vzpomínky – iluze a skutečnosti. Scholaris, Brno 1992. Jablonický, Jozef: Podoby násila. Kalligram, Bratislava, 2000. Jech, Karel: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Vyšehrad, Praha 2008. Jirásek, Zdeněk – Šůla, Jaroslav: Velká peněžní loupež v Československu v roce 1953 anebo 50 : 1. Svítání, Praha 1992. Kaplan, Karel: Československo v letech 1945 –1969. I–IV. SPN, Praha, 1991–1993. Kaplan, Karel: Nekrvavá revoluce. Mladá fronta, Praha, 1990. Kaplan, Karel: Pravda o Československu 1945 –1948. 2. vyd., Panorama, Praha, 1990. Kaplan, Karel: Pět kapitol o únoru. Doplněk – Brno, ÚSD AV ČR, Praha 1997. Kaplan, Karel: Československo v letech 1948 –1953. SPN, Praha 1991. Kaplan, Karel – Paleček, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu. 2. vydání, Barrister a Principal, Brno 2008. Kaplan, Karel: Kronika komunistického Československa. Antonín Novotný. Vzestup a pád „lidového“ apa� rátčíka. Barrister a Principal, Brno 2011. Kaplan, Karel: Kronika komunistického Československa. Doba tání (1953 –1956). Praha, 2005. Kaplan, Karel: Kronika komunistického Československa. Kořeny reformy 1956 –1968. Společnost a moc. Barrister a Principal, Brno 2008. Kaplan, Karel: Kronika komunistického Československa. K. Gottwald a R. Slánský. Barrister a Principal, Brno 2009. Kaplan, Karel: Největší politický proces: „Milada Horáková a spol.“ ÚSD AV ČR, Doplněk, Praha – Brno 1995.

Přehled použitých pramenů a literatury

663

Kaplan, Karel: Utváření generální linie výstavby socialismu v Československu. Od Února do IX. sjezdu KSČ. Academia, Praha 1966. Kaplan, Karel: Stát a církev v Československu 1948 –1953. Doplněk, Brno 1953. Kaplan, Karel: Všechno jste prohráli. Ivo Železný – knihovnička Lidových novin, Praha 1997. Kaplan, Kaplan: Zpráva o zavraždění generálního tajemníka. Mladá fronta, Praha 1992. Kraus, Michael, Stanger, Allison (eds.): Irreconcilable Differences? Explaining Czechoslovakia’s Disso� lution. Rowman and Littlefield Publishers, London, New York, 1999. Kural, Václav – Moravec, Jan – Janáček, František – Navrátil, Jaromír – Benčík, Antonín: Českoslo� vensko roku 1968. I. díl. Obrodný proces. Parta, Praha 1993. Letz, Róbert: Slovensko v rokoch 1945 –1948. Na ceste ku komunistickém totalite. Ústredie slovenskej kresťanskej inteligencie, Bratislava, 1994. London, Artur: Doznání. V soukolí pražského procesu. 2. vydání, Československý spisovatel, Praha 1991. Mencl, Václav – Bárta, Miloš – Felcman, Ondřej – Belda, Josef: Československo roku 1968. 2. díl. Počátky normalizace. Parta – Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1993. Musil, Jiří (ed.): The End of Czechoslovakia. Central European University Press, Budapest, London, New York, 1995. Otáhal, Milan: Opozice, moc, společnost 1969 –1989. ÚSD AV ČR, Praha, 1994. Pažout, Jaroslav (ed.): Komunističtí intelektuálové a proměna jejich vztahu ke KSČ (1945 –1989), Ústav pro studium totalitních režimů – Technická univerzita Liberec, Praha – Liberec 2013. Pernes, Jiří: Brno 1951. Příspěvek k dějinám protikomunistického odporu na Moravě. ÚSD AV ČR, Praha 1997. Pešek, Jan – Barnovský, Michal: Štátna moc a církvi na Slovensku 1948 –1953. Veda, SAV, Bratislava 1997. Plevza, Viliam: Vzostupy a pády. Gustáv Husák prehovoril. Tatrapress, Bratislava 1991. Rychlík, Jan: Cestování do ciziny v habsburské monarchii a Československu. Pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848 –1989. Praha – ÚSD AV ČR, 2007. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Spolupráce a konflikty 1914 –1992. Vyšehrad, Praha 2012. Rychlík, Jan: Rozdělení Československa 1989 –1992. Vyšehrad, Praha 2013. Suk, Jiří: Labyrintem revoluce. Prostor, Praha, 2003. Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945 –1947. Academia, Praha, 1991. Staněk, Tomáš: Poválečné „excesy“ v českých zemích a jejich vyšetřování. ÚSD AV ČR, Praha 2005. Stein, Eric: Česko­‑Slovensko. Konflikt. Roztržka. Rozpad. Academia, Praha, 2000. Syrný, Marek: Slovenskí demokrati 1944 –1948. Múzeum SNP, Banská Bystrica 2010. Šútovec, Milan: Semióza jako politikum alebo „Pomlčková vojna“. Kalligram, Bratislava 1999.

Varia Amort, Čestmír: Dějiny Bulharska. Svoboda, Praha 1980. Botzenhart, Manfred: 1848 –1849: Europa im Umbruch. Schöningh, Parderborn 1998. Čechurová, Jana – Andrš, Pavel – Velek, Lubomír (eds.): Posláním historik. Pocta prof. Robertu Kvačkovi k 80. narozeninám. NLN-FFUK, Praha 2012. Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata. Ćást II. Revolucionář a diplomat. Karolinum, Praha 2008. Dérer, Ivan: Československá otázka. Orbis, Praha, 1935. Ďurica, Milan Stanislav: Dejiny Slovenska a Slovákov. 2. vyd. Štátne pedagogické nakladateľstvo, 1996, s. 879 –880 (5. vydání Lúč, Bratislava 2013). Hradečný, Pavel a kol.: Dějiny Řecka. NLN, Praha 1998. Hroch, Miroslav: Národy jako evropská zvláštnost? Filozofický ústav AV ČR, Praha 2007. Hroch, Miroslav: Národy nejsou dílem náhody. Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů, SLON, Praha 2009. Hroch, Miroslav (ed.): Pohledy na národ a nacionalismus. Čítanka textů. Sociologické nakladatelství, Praha 2003.

664

Přehled použitých pramenů a literatury

Hrušovský, František: Slovenské dejiny. 4. vyd., Matica slovenská, Turč. Sv. Martin, 1940. Hrycak, Jarosław: Historia Ukrainy. II. (1772–1999). Instytut Europy środowo-wschodniej Uniwesytetu M. Curie-Skłodowskiej, Lublin 2000. Hýbl, František: Dějiny národa bulharského, I., II. Historický klub, Praha 1930. Jireček, Konstantin: Dějiny národa bulharského. B. Tempský, Praha 1876. Kalousek, Josef: České státní právo. Praha 1872 (2. vyd. 1891). Kováč, Dušan: Dějiny Slovenska. NLN, Praha 1998. Kramář, Karel: České státní právo. Snaha, Praha 1914. Masaryk, Tomáš G.: Slované po válce. Nakl. Stanislav Minařík, Praha 1923. Melichar, Václav – Bulín, Hynek – Mikulka, Jaromír – Šťastný, Vladislav – Kolejka, Josef: Dějiny Polska. Svoboda, Praha 1975. Pekař, Josef: Na cestě k samostatnosti. Panorama, Praha 1993. Pekař, Josef: O smyslu českých dějin. Rozmluvy, Praha 1990. Pelikán, Jan – Havlíková, Lubomíra – Chrobák, Tomáš – Rychlík, Jan – Tejchman, Miroslav – Votěchovský, Ondřej: Dějiny Srbska. NLN, Praha 2004. Polakovič, Štefan: Naše korene v základech Európy. Matica slovenská, Martin, 1994. Procacci, Giuliano: Dějiny Itálie. 3. vyd. NLN, Praha 2010. Rychlík, Jan a kol.: Dějiny Bulharska. Nakladatelství Lidové noviny (NLN), Praha 2000 (2. vyd. 2002). Rychlík, Jan – Perenčević, Milan: Dějiny Chorvatska. NLN, Praha 2007. Rychlík, Jan – Tonková, Mária – Hladký, Ladislav – Kozár, Ales: Dějiny Slovinska. NLN, Praha 2011. Рихлик, Я. – Пенчев, В.: История на Чехия. Парадигма, София 2010/Rychlík, J. – Penčev, V.: Istorija na Čechija. Paradigma, Sofia 2010. Treptow, Kurt W. et al.: Dějiny Rumunska. NLN, Praha 2000. Veber, Václav – Hlavačka, Milan – Vorel, Petr – Polívka, Miloslav – Wihoda, Martin – Měřínský, Zdeněk: Dějiny Rakouska. 3. vyd., NLN, Praha 2009.

Studie Kónnyová, Annamária: Kalvínská reformácia v krajinách koruny českej. In: Historia ecclesiastica, roč. I, 2010, č. 1.–2., s. 53 –74. Malínská, Jana: Volební právo žen do říšské rady, českého zemského sněmu a do obcí v letech 1848 –1914. In: Střed/Centre. Roč. I., 2009, s. 24 –57. Rychlík, Jan – Rychlíková, Magdaléna: Kult. Sv. Cyrila a Metoděje a jeho nacionalizace v moderní době. In: Národopisná revue, roč. XXIII, 2013, č. 2, s. 75 –82. Schwarz, Karl W.: Der „politische“ Kalvinist Georg Erasmus Tschernembl (1567–1626) und sein Kampf um die Religionsfreiheit in Oberösterreich. In: Historia Ecclesiastica, I., 2010, č. 1–2, s. 75 –96. Rundová, Alena – Starý, Marek: Zrod moderního trestního práva na území habsburské monarchie a trestní zákon z roku 1803. In: Evropa 1805. Sborník prací 5. mezinárodního napoleonského kongresu v Brně 26.–28. září 2005. Brno 2006.

Rejstřík

665

R EJ S T Ř Í K

von Aachen, Hans  190 Adalram, salzburský arcibiskup  42 Adalwin, salzburský arcibiskup  48 Adamec, Ladislav  581, 585–587, 592 Adler, Viktor (předseda celorakouské sociální demokracie)  360 Adléta Míšeňská  96 Adléta Uherská  70 Adolf Nassavský  104 Adolf z Martinic, hrabě  233 Ahmed III. (sultán)  244 Albík z Uničova  129 Albrecht Bavorský (synovec královny Žofie)  160, 164 Albrecht Habsburský (zeť císaře Zikmunda)  149, 159, 160 Albrecht Habsburský  109 Albrecht I. Habsburský  104–107 Albrecht IV.  121 Albrecht Rakouský (bratr císaře Fridricha)  163 Albrecht V. Rakouský  148 Albrecht von Hohenzollern (velmistr řádu německých rytířů)  225 Albrecht z Valdštejna viz z Valdštejna, Albrecht Alexandr I. (ruský car)  280, 284, 285 Alexandr II. (ruský car)  324, 377–379 Alexandr II. (papež)  71 Alexandr Obrenović (srbský král)  379 Alexandr V. (papež)  128, 129 Alexandr Veliký  27 Allason, Robert (anglický obchodník)  233 Alžběta (dcera anglického krále Jakuba I.)  201 Alžběta (dcera Ladislava IV. Uherského)  103 Alžběta (dcera Ondřeje III. Uherského)  105 Alžběta (Jelizaveta) Petrovna (ruská carevna)  259 Alžběta (manželka Karla IV. Habsburského)  220 Alžběta Bavorská zvaná „Sisi“ (císařovna, manželka Františka Josefa I.)  318, 335

Alžběta Lucemburská  160 Alžběta Rejčka (Richenza)  105, 107 Ambigates  27 Ambrož, kněz  132, 147 Andrássy, Gyula, hrabě (předseda uherské vlády)  335, 351, 352, 378 Andrássy, Gyula ml.  407 Anežka (dcera Přemysla Otakara II.), sv.  103 Angelarius (žák sv. Metoděje)  49 Anna (dcera Zikmunda II. Augusta)  188 Anna Falcká  114, 117 Anna Jagellonská  175, 177, 180 Anna Lucemburská (dcera Karla IV.)  126 Anna Svídnická  114, 117 Anno (frisinský biskup)  48 Arabanas (velký vezír)  193 Arcimboldo, Giuseppe  190 Arminius  30 Arnold, Emanuel (publicista)  305, 318 Arnošt z Mansfeldu  200, 201 Arnošt z Pardubic (arcibiskup)  112, 115, 125 Arnulf  45, 49, 50, 58 Arpádovci  105 Arsenij III. Crnojević (srbský patriarcha)  242 Attila  32 Auersperg, Adolf, kníže (předseda vlády)  352, 353 Auersperg, Karel (předseda vlády)  348, 349 August II. Silný (polský král a saský kurfiřt)  226, 245 August III. (polský král)  245 Augusta, Jan  186 Augustin (biskup)  168 Augustus (císař)  29 Aurelius, Marcus  31 Babenberkové  99 Babiš, Andrej  626 Bacílek, Karol  534, 551 Badeni, Kazimír, hrabě (haličský místodržící, předseda vlády)  361, 365, 366

666

Rejstřík

Bach, Alexander (rakouský ministr vnitra)  320–322, 325 Bajan (kagan)  37 Bakunin, Michail Alexandrovič (ruský anarchista)  311, 318 Balbín, Bohuslav  223, 234, 271 Bannér, Johann (švédský generál)  211 Barák, Josef  330 Barák, Rudolf  543, 544, 550 Bárta, Vít  624 Bartošek z Drahonic  154 Basileos Makedonský (císař)  48 Baťa, Tomáš  422 Báthory, Štěpán  188 Batthány, Lajos, hrabě (předseda samostatné uherské vlády)  307 Batu (chán)  98 Bauer, Otto  359 Beatrix Štaufská  94 Beck, Max Wladimir von (předseda vlády)  368, 369 Beckovský, Jan František (barokní historiograf a kronikář)  138, 223, 270 Bedřich (syn Vladislava II.)  80, 81, 82 Béla IV. Uherský  99–101, 105 Belcredi, Richard, hrabě (rakouský předseda vlády)  332, 333, 335 Belle-Isle, Charles (francouzský maršál)  245 Belovesus  28 Benda, Václav  578, 580, 600 Benedek, Ludwig von (rakouský maršál)  334 Benedikt V. (papež)  60 Benedikt VI. (papež)  60 Benedikt VII. (papež)  60 Benedikt VIII. (papež)  60 Benedikt IX. (papež)  68 Benedikt XIII. (papež)  119, 128, 222 Benedikt XV. (papež)  426 Beneš, Edvard  393–395, 398, 399, 406, 412, 414, 426, 427, 433, 434, 436, 438, 439–441, 444, 452, 454, 460, 461, 463, 468–470, 472, 475, 481, 482, 486, 488, 490–493, 497, 506, 507, 515, 516, 519, 532, 611 Benešová, Hana  399 Benzoni, Giuliana  394 Beran, Josef (kardinál)  531 Beran, Rudolf  433–445, 447, 449, 450, 458, 505 Berczeny, Mikuláš (Miklos)  243 Berija, Lavrentij  541, 544 Bernolák, Anton  299 Bertsch, Walter  472 Bethlen, Gábor (sedmihradský vévoda)  202, 203, 208

Beust, Friedrich, hrabě (rakouský ministr zahraničí, předseda vlády)  335, 336, 352 Bezčasnov, Alexej  536 Bezprym (syn Boleslava Chrabrého)  66 Bienert, Richard (předseda vlády)  366 Bienert, Richard  494, 495, 506 Bienerth, Richard, hrabě (designovaný předseda vlády)  369, 370 Biľak, Vasil  556, 559–564, 570, 575, 581, 586 Bílek, Jakub  186 Bílý, Josef  460 Bismarck, Otto von (pruský kancléř)  334 Björnson, Björnstjerne Martinius (norský novinář a spisovatel)  376 Blaho, Pavel  374, 376 Blahoslav, Jan  189 Blanka z Valois (první manželka Karla IV.)  111, 112, 114 Bočkaj, Štěpán (maďarsky: István Bocskai)  194, 202 Böhm, Jakub  278 Bojarski, Vladimir  536 Bolek Opolský (kníže)  150 Bolek Svídnický  114 Boleslav Chrabrý  62, 64, 65 Boleslav I. Ukrutný  56, 58–61 Boleslav II. Pobožný  56, 60–64 Boleslav III. Křivoústý  75, 76 Boleslav III. Ryšavý  63–65 Bolzano, Bernard  294 Bonifác IX. (papež)  119, 124 Boris I. (bulharský panovník)  49 Bořek z Kunštátu  162 Bořita z Martinic, Jaroslav  199, 215 Bořivoj (český kníže)  40, 54–56 Bořivoj II. (český kníže)  74–76 Bourboni  245, 258 Bourbonsko-Parmská, Zita  400, 404 Bourbonský, Sixtus  400, 403, 404 Bourbonský, Xavier  400, 403 Božena (legendární postava)  67 Brahe, Tycho  190 Brauner, František Augustin  305, 312, 313 Breuner, Jan Josef (pražský arcibiskup)  222 Brežněv, Leonid Iljič    554, 559–562, 564, 565, 567, 570, 571, 573 Bridel, Bedřich  226 Bródy, Andrej  446 Brown (pruský maršál)  258 Brus z Mohelnice, Antonín (arcibiskup pražský)  186 Brusilov, Alexej Alexejevič  386, 388 Břetislav (syn Břetislava II.)  80–82 Břetislav I. (český kníže)  66–70, 77, 86

Rejstřík Břetislav II. (český kníže)  70, 73–75 Budovec z Budova, Václav  195, 204 Bugár, Miloš  511, 512 Buol-Schaunstein, Karl Ferdinand, hrabě (rakouský ministr zahraničí)  324, 325 Buquoy, Karel Bonaventura Longueval  200, 201 Buquoyové  252 Burešová, Dagmar  601, 603 Buzalka, Michal  531 Bydlínský, Jan (hejtman)  137 Caesar, Gaius Iulius  29 Caraffa, Anton (císařský generál)  241 Causis de, Michal  130 Ceauşescu, Nicolae  559, 560 Celjský, Ulrich  163 Celjští (šlechtický rod)  163 Cesarini, Giuliano  151 Ciano, Galeazzo  448 Clam-Martinic, Heinrich  391, 401 Clam-Martinic, Jindřich Jaroslav, hrabě (člen říšské rady)  326, 349 Clary-Aldringen, Manfred, hrabě (předseda vlády)  366 Clemenceau, Georges  404 Clementis, Vladimír  468, 493, 528, 535–537 Colotka, Peter  570, 576 Conrad von Hötzendorf, Franz  384, 390, 401 Cossa, Baldassare (papež Jan XXIII.)  129, 131 Cyril (Konstantin) sv.  49 Czernin, Otokar  394, 403, 404 Čabrinović, Nedeljko  382 Čalfa, Marián  586, 587, 589, 594, 595, 597, 602 Čapek, Karel  445 Čarnogurský, Ján  581, 586, 595, 601, 602, 604 Čáslav (Slavníkovec)  62 Čatloš, Ferdinand  486 Čech (praotec – legendární postava)  36, 40, 53, 271 Čech, Svatopluk  345 Čechura, Jaroslav  29 Čelakovský, František Ladislav  294 Čeněk z Vartenberka  132, 134, 136, 140, 143, 148 Čepička, Alexej  534, 538, 551 Čermák, Jakub  278 Černík, Oldřich  557, 563, 566–568, 572 Černín z Chudenic, Diviš  201 Černín z Chudenic, Jan Humprecht  228 Černínové  228 Černý, Jan  420, 421, 426, 428, 429, 461 Červinka, Vincenc  399

667

Červoněnko, Stjepan  564 Číč, Milan  595, 597 Čingischán  98 Čížek, Antonín (zakladatel radikální pokrokové strany)  364 Čurda, Karel  475 d’Este, František Ferdinand viz František Ferdinand d’Este Dagobert  38 Daladier, Edouard  437, 438, 440, 469 Dalimil (kronikář)  97, 127 Daluege, Kurt  476, 505 Dampierre, Henry Duval (francouzský plukovník)  199, 200 Daněk, Čeněk (český podnikatel)  323 Daniel II. (pražský biskup)  83 Daun, Leopold (rakouský generál)  258 Deák, Ferenc  333 Děpold  78 Děpolt (bratr Konráda Oty)  82 Děpoltici  96 Dérer, Ivan  51, 430 Dětmar (pražský biskup)  60 Deym, Fridrich, hrabě (mluvčí stavovské opozice)  301 Deym, Vojtěch, hrabě  313 Dienstbier, Jiří (ministr zahraničí)  580, 586, 601, 616 Ditrichštejn, František (kardinál)  204, 205 Diviš Bořek z Miletínka  154 Dlouhý, Vladimír  586 Doblhoff, Adolf, baron (předseda vlády)  313 Dobner, Gelasius  270 Dobrovský, Josef  271, 272, 274, 281, 292, 298 Draga (druhá manželka srbského krále Alexandra Obrenoviće)  379 Drahomíra (kněžna)  56, 59 Drtina, Prokop  461, 467, 505, 506, 517 Drusus, Claudius  29 Dubček, Alexander  551, 552, 554–556, 559–561, 563, 564, 566, 567, 570–573, 582, 586, 587, 603–605 Dula, Matúš (slovenský právník)  374, 402, 405 Dumas, Alexandre  15 Duray, Miklós  580 Ďurčanský, Ferdinand  449, 483, 532 Ďuriš, Július  508, 528 Dvořák, Antonín  345 Dzúr, Martin  563 Dzurinda, Mikuláš  620 Eden, Anthony  475 Eduard III. (anglický král)  113

668

Rejstřík

Einstein, Albert  535 Eisenhower, Dwight  496, 546 Ekkehard (markrabě)  69 Eliáš, Alois (předseda vlády)  458, 459, 462, 471, 472, 475 Eliška (sestra Ladislava Pohrobka)  164 Eliška Pomořanská  114, 117 Eliška Přemyslovna  107, 110, 111 Eliška Rejčka též Alžběta Richenza (druhá manželka Václava II.)  110, 111 Emma (kněžna česká, manželka Boleslava II. Pobožného)  63 Engelšalk  45 Eszterházy, János  434 Evžen (Eugen) Savojský, (vojevůdce)  244 Evžen IV. (papež)  152 Fabricius, Filip  199 Famíra, Emanuel  567 Farský, Karel  426 Feierabend, Ladislav Karel  462, 467 Ferdinand Aragonský  179 Ferdinand I. „Dobrotivý“ (rakouský císař)  288, 315 Ferdinand I. Habsburský  176, 177, 187, 196, 250, 251, 330 Ferdinand II. Habsburský  201, 202, 204, 206, 210, 211, 248 Ferdinand III. Habsburský  206, 211–213, 218, 219, 222, 224, 225, 228, 235, 236 Ferdinand IV. Habsburský  211, 219 Ferdinand Štýrský  198, 200 Ferdinand Tyrolský  185, 187 Ferdinand V. (český král)  288, 305 Ferenc II. Rákoczy (vůdce uherského povstání)  243, 244 Fibich, Zdeněk  345 Fida (vdova)  130 Fierlinger, Zdeněk  469, 493, 517 Filip Hesenský  182 Filip II. (španělský král)  192 Filip III. (španělský král)  202 Filip IV. (španělský král)  236 Filip Sličný Habsburský (manžel Johany Šílené)  179 Filip Švábský  93–95 Filip V. (španělský král)  236, 237 Filip VI. (francouzský král)  113 Filip z Anjou (vnuk španělského krále Karla II.)  236 Fischer, Jan  623–625 Folkold (biskup)  61 Fótios (byzantský patriarcha)  47, 49 Franco, Francisco  434

Frank, Karl Hermann  465, 473, 474, 476, 477, 495, 505 Frankopan, Franjo (chorvatský šlechtic)  239 František Ferdinand d´Este (císařův synovec a následník trůnu)  376, 381, 400 František I. (francouzský král)  178 František I. (rakouský císař)  255, 275–281, 283, 287, 288, 291, 295 František II. (císař Svaté říše římské)  275, 279 František Josef I. (rakouský císař)  315, 317–321, 324, 325, 333, 335, 377–379, 381, 391, 400 František Karel (bratr rakouského císaře Ferdinanda I.)  288, 315 František Štěpán Lotrinský (manžel císařovny Marie Terezie)  250, 252, 254, 255, 259 František z Ditrichštejna  192 Fredegar (kronikář)  37, 38 Fremmrich, Jan (soukeník)  233 Frick, Wilhelm  476 Frič, Josef Václav (novinář)  308, 312, 318, 331 Fridrich August (syn Augusta II. Silného)  245 Fridrich Bojovný (rakouský vévoda)  97–99 Fridrich Bojovný (saský vévoda)  149, 160, 164 Fridrich Braniborský  144, 151 Fridrich Hohenzollerský  149 Fridrich I. (pruský král)  225 Fridrich I. Barbarossa (císař)  79, 82 Fridrich II. Veliký (pruský král)  251, 253–255, 258–260 Fridrich II. (císař)  94–98 Fridrich III. (braniborský kurfiřt)  225 Fridrich III. Štýrský (císař)  160, 161, 163–165, 176, 177, 187 Fridrich Krásný  108 Fridrich Rakouský (syn Albrechta I.)  107 Fridrich V. (falcký kurfiřt)  201–205, 208, 213, 249 Fridrich Vilém (Wilhelm) III. (pruský král)  285 Fridrich Vilém (Wilhelm) IV. (pruský král)  317 Fučík, Julius  471, 472 Gabčík, Jozef  474 Gajda, Rudolf  431, 443, 459 Gál, Fedor  598 Garrigue, Charlotta – Masaryková (manželka T. G. Masaryka)  372 Gašparovič, Ivan  605 Gauč, Vilém (radikální demokrat)  304, 318 Gaudencius  62

Rejstřík Gaulle, Charles de  476 Gautsch, Paul von (předseda vlády)  365, 366, 368, 370 Gažík, Marek  429 Gebhard též Jaromír  70 Germanicus  30 Gertruda (dcera Fridricha II.)  99 Gertruda Babenberská  78 Giesel, Vladimír  382, 383 Giskra, Karl (brněnský primátor, ministr vnitra)  332, 348, 349 Goebbels, Joseph  465 Goethe, Johann Wolfgang von (německý básník a dramatik)  291 Gojdič, Pavel  531 Goldstücker, Eduard  552 Golian, Ján  486, 488, 489 Goll, Jaroslav  20 Gołuchowski, Agenor Romuald, hrabě (rakouský ministr vnitra)  325, 326 Gommon  56 Gomułka, Władysław  544, 550, 559 Gorazd (moravský biskup)  49 Gorazd (Matěj Pavlík)  426, 475 Gorbačov, Michail Sergejevič  580 Gorčakov, Alexandr (ruský ministr zahraničí)  378 Göring, Hermann  450 Gottwald, Klement  430, 431, 433, 461, 482, 510, 512, 513, 515, 518–521, 533, 534, 536–539, 544, 551, 575 Götz (rakouský generál)  212 Gozzio z Orvieta  104 Grégr, Julius  329, 330, 353 Grégr, Edvard  330, 353, 357 Gross, Stanislav  621, 622 Guido (papežský legát)  94 Gunter ze Schwarzburgu  113 Gustav II. Adolf (švédský král)  209, 210 Habsburkové  16, 18, 21, 109, 177, 186, 187, 191, 194, 198, 200, 202, 207–210, 212–215, 219, 220, 235–241, 243–245, 248, 258 Habsburská, Marie (vnučka Maxmiliána I.)  176 Habsbursko-Lotrinský, František Josef Karel Ludvík  381, 400 Habsbursko-Lotrinský, Rudolf  381 Habsburský, Karel (vnuk Maxmiliána I.)  175 Hadrián II. (papež)  48 Hácha, Emil  447, 449–451, 459, 470, 472, 476, 505 Hájek, Jiří  563, 564, 578 Hájek z Hájku, Tadeáš  190

669

Hájek z Libočan, Václav  222, 270, 271 Hajn, Antonín (zakladatel radikální pokrokové strany)  364 Halas, František  542 Hanka, Václav  98, 294, 297 Hanke, František Štěpán  278 Harant z Polžic, Kryštof Vilém  228, 246 Harant z Polžic, Kryštof  204, 246 Harrach, Arnošt, hrabě (kardinál)  224 Harrachové  253 Hasal, Antonín  490 Hasner, Leopold  332 Hatzfeldt (rakouský generál)  212 Haugwitz, Friedrich Wilhelm  256 Havel, Václav  553, 575, 578, 580, 582, 585–587, 595, 597, 598, 600, 601, 604–606, 611, 617–619, 621 Havlíček, František  304, 318 Havlíček Borovský, Karel   293, 297, 308, 313, 319, 329 Heintz, Josef  190 Hek, František Ladislav (kupec z Dobrušky)  278 Henlein, Konrad  432, 437, 439 Henry z Winchesteru  149, 150 Heralt z Kunštátu  162 Herbst, Eduard  332 Herder, Johann Gottfried von  291 Herman Cheruský  30 Hermanrich (pasovský biskup)  48 Hérodotos  27 Heydrich, Reinhard  471–474, 476, 477, 505, 529 Higildis (Idilgis, Idilgisal)  35 Hilsner, Leopold  392 Himmler, Heinrich  477 Hindenburg, Paul von  431 Hitler, Adolf  423, 431–433, 436, 438–440, 443, 444, 449–451, 456, 457, 465, 471, 476, 478, 483, 494 Hlavačka, Milan  23, 367 Hlinka, Andrej  374, 375, 419, 430, 432, 433, 437, 445, 446, 449, 451, 482, 483, 509 Hněvkovský, Šebestián  272 Hodža, Michal Miloslav  311, 374 Hodža, Milan  374, 376, 402, 428, 432, 433, 437, 439, 440, 470 Hofer, Andreas  281 Hoffmann, Karel  563 Hohenlohe-Schillingfürst, Konrad, kníže (předseda vlády)  368 Hohenwart, Karl, hrabě (předseda vlády)  350, 352 Hohenzollernové  251

670

Rejstřík

Hollý, Ján  300 Holzgethan, Ludwig von (předseda vlády)  352 Homola, Bedřich  461 Honorius I. (papež)  71 Honorius III. (papež)  92 Hora z Ocelovic (plzeňský hejtman)  249 Horáková, Milada  535 Horthy, Miklós  435, 489 Hostivít  40, 53, 54 Hrabal, Bohumil  575 Hrbek, Jaromír  567, 573 Hrivnák, Pavel  595 Hroch, Miroslav  270 Hrubý, Adolf  506 Huller, Zikmund  119 Hunyady, Jan – Korvín  160, 162, 163 Hunyady, Ladislav  163 Hunyady, Matyáš – Korvín  163, 164, 166, 167 Hurban, Jozef Miloslav  299, 300, 311, 312, 374 Hus, Jan  125, 126–133, 135, 151, 169, 170, 175, 292, 329, 393 Husák, Gustáv  485, 487, 488, 510, 511, 515, 516, 528, 535–537, 543, 544, 550, 551, 556, 557, 563–568, 570–578, 580, 581, 584–586 Húska – Loquis (též zvaný Matěj Moravan)  135, 146, 147 Hussarek, Max von  406 Hvězda z Vícemilic, Jan   147 Chaloupecký, Václav  51 Chamberlain, Neville  437–440, 469, 470 Chateaubriand, François-Auguste-René de  291 Chelčický, Petr  169–171 Chotek, Bohuslav, hrabě (místodržící)  351, 381 Chotková, Žofie  381, 382 Chruščov, Nikita Sergejevič  541, 542, 550 Chudík, Michal  554 Churchill, Winston  438, 470 Chval z Machovic  137 Chvalkovský, František  444 Ibrahim (vezír)  178 Ibrahim ibn Jakúb  60 Indra, Alois  559, 563, 564, 575, 585 Inocenc III. (papež)  93 Inocenc VI. (papež)  115 Inocenc VIII. (papež)  168 Inocenc XI. (papež)  222 Isabela Kastilská  179 Isabela Polská (dcera Zikmunda I.)  179 Isanrik (markrabě)  50 Izjaslav (ruský kníže)  79

Jablonský, Daniel Arnošt  225, 226 Jagellonci  175, 177, 188 Jagellonský, Kazimír  159, 160 Jagellonský, Vladislav (syn Kazimíra IV.)  166–168 Jakeš, Miloš  580–584, 586 Jakoubek ze Stříbra  133 Jakub Arnošt z Lichtenštejna (olomoucký biskup)  254 Jakub I. (anglický král)  201, 202 Jan I. (biskup olomoucký)  71 Jan II. Kazimír (polský král)  235 Jan III. Sobieski (polský král)  241 Jan Jindřich Lucemburský  108, 109, 111, 112, 115, 117, 120 Jan Jiří (saský kurfiřt)  201, 202, 203, 206, 210 Jan Lucemburský (český král)  107, 108, 110, 111, 113, 248 Jan Parricida  107 Jan Václav hrabě Vratislav (český kancléř)  220 Jan Volek (nevlastní bratr Václava II.)  103 Jan VIII. (papež)  48, 49 Jan IX. (papež)  50 Jan XII. (papež)  60 Jan XIII. (papež)  60 Jan XIV. (papež)  61 Jan XXIII. (papež), též Cossa, Baldassare  129–131 Jan z Jenštejna (pražský arcibiskup)  119, 120 Jan z Pomuka (Nepomucký) sv.  119, 120, 222 Jan ze Smolína  137 Jan Zhořelecký  117, 120 Jan Zikmund (syn Jana Zápolského)  179, 187, 199 Jaromír – Gebhard – též Jaromír (kněžic)  70, 71 Jaromír (český kněžic a biskup)  63n, 67 Jaruzelski, Wojciech  576 Jelačić, Josip (chorvatský bán)  314 Jeník z Mečkova  162 Jeroným Pražský  129, 132 Jesenský, Jan  191 Ješek Vršovec  76 Ježíš Kristus – též Kristus  134 Jindřich (syn Fridricha II.)  96 Jindřich (vévoda rakouský)  81 Jindřich Břetislav  82, 83 Jindřich I. Ptáčník  58, 59 Jindřich II. Bavorský  63–65 Jindřich III. (císař)  68, 69 Jindřich IV. (císař)  71, 72, 75 Jindřich Korutanský  107, 109, 110 Jindřich Nordgavský  64, 67 Jindřich Pobožný (slezský vévoda)  98

Rejstřík Jindřich V. (císař)  75, 76 Jindřich VI. Štaufský  93 Jindřich VI. (císař)  82, 83 Jindřich VII. Lucemburský (císař)  107 Jindřich z Lipé  107, 109, 110 Jindřich z Rožmberka  120, 121, 138 Jindřich Zdík (olomoucký biskup)  78, 79 Jirásek, Alois  53, 118, 142, 157, 217, 249, 278, 345, 404 Jiří I. Rákoczy  211 Jiří II. Rákoczy (sedmihradský vévoda)  235 Jiskra z Brandýsa, Jan  160 Jodas, Josef  567 Johana (manželka Jiřího Poděbradského)  166 Johana Šílená Kastilská  179, 191 Johann Fridrich Saský  182, 183 Jordanes  31 Josef I. Habsburský (rakouský císař)  219, 220, 225, 226, 228, 233, 236, 244, 245, 250 Josef II. (rakouský císař)  259, 260, 264–268, 272, 273, 275, 278, 279, 284, 293, 295, 298 Josefína (první manželka Napoleona Bonaparta)  282 Josek, Matej  486 Jošt Lucemburský  117, 120, 121 Judita Durynská  79, 80, 116 Jung, Rudolf  431 Jungmann, Josef  291–295, 298, 301 Juriga, Ferdinand  375 Jurišič, Nikola  178 Justinián I. (císař)  35 Kádár, János  550, 564 Kaizl, Josef  364, 366 Kalandra, Záviš  535 Kalfus, Josef  506 Kalina, Antonín  401 Kalista, Zdeněk  216, 218 Kalixt III. (papež)  165 Kalvoda, Jan  600 Kamenický, Jindřich  506 Kampelík, František Cyril (zakladatel tzv. kampeliček)  347 Kániš, Petr  146, 147 Kapek, Antonín  559, 575 Kapetovci  111 Kaplan, Karel  516 Kaplíř ze Sulevic, Zdeněk Kašpar  228, 241 Kara Mustafa (velký vezír)  241 Karamzin, Nikolaj Michajlovič  291 Karel (syn anglického krále Jakuba I.)  202 Karel Albert (italsky: Carolo Alberto) sardinský král  307, 314

671

Karel Albrecht Wittelsbašský (bavorský kurfiřt)  250–253 Karel Habsburský, arcivévoda (bratr Františka I.)  279, 282 Karel I.  399, 400, 404, 406–408, 435 Karel II. (španělský král)  236 Karel III. (český král)  252 Karel III. Tlustý  45 Karel IV. (francouzský král)  111 Karel IV. Lucemburský (císař)  111, 112, 119, 123–125, 138, 177, 190, 217, 219 Karel IX. (francouzský král)  188 Karel ml. (syn Karla Velikého)  40, 41 Karel Robert z Anjou  105, 106, 108 Karel Štýrský  196 Karel V. (císař)  178, 179, 182, 183, 186 Karel Veliký  39, 40, 59 Karel VI. Habsburský  219–222, 225–227, 229, 234, 244, 245, 250, 261 Karel VII. (císař Svaté říše římské)  253–255 Karel VII. (francouzský král)  163 Karel X. Gustav (švédský král)  235 Karel XII. (švédský král)  226, 245 Karel z Lichtenštejna  204, 205 Karloman  44–46 Károlyi, Mihály  410 Karpoš (vůdce makedonských hajduků)  242 Kašpar, Jan (český aviatik)  347 Kateřina (dcera Jiřího Poděbradského)  164 Kateřina II. (ruská carevna)  259, 260, 272 Katvalda  30 Kavan, Jan  620 Kazimír I. (polský král)  69 Kazimír III. (polský král)  108, 114 Kazimír IV. Jagellonský (polský král)  164, 165, 167 Kelteisen, Heinrich  152 Kempen, Johann (rakouský generál, šéf Nejvyššího policejního úřadu)  321 Kempný, Ján  511, 512 Kempný, Josef  569 Kepler, Johannes  190 Kerenskij, Alexander Fjodorovič  397 Kestřanek, Pavel  407 Khevenhüller, Ludwig (maršál)  253, 254 Khlesl, Melchior (kardinál)  199 Khuen, Marek (olomoucký biskup)  186 Kincl, František  584 Kinský, František Oldřich  227 Kinský, František, hrabě  270 Klapálek, Karel  464 Klapka, György (maďarský generál)  335 Klápště, Jan  23

672

Rejstřík

Klaus, Václav  586, 589–601, 603–607, 615, 617–625 Klement, Václav  346 Klíma, Emanuel  461, 468 Klíma, Ivan  553 Kliment Ochridský  47, 49 Kliment III. (papež)  72 Kliment IV. (papež)  100 Kliment VI. (papež)  112, 115 Kliment VII. (papež)  119 Kliment XIV. (papež)  261 Klofáč, Václav Jaroslav (vůdce národních socialistů)  363, 390, 401 Knotek, Ivan  581 Kocel (Pribinův syn)  42, 47, 48 Kocián, Jiří  23 Koerber, Ernest von (předseda vlády)  366, 368, 391 Kohl, Helmut  592, 617 Kohout, Pavel  552, 553, 578 Kojata  71 Kolder, Drahomír  550, 551, 559, 560, 562, 563 z Koldína, Pavel Kristián  228 Kollár, Ján  296, 300 Kollár, Martin  374 Kolowrat-Libštejnský, František Antonín, hrabě  288, 306 Kolovratové  252, 288 Komárek, Valtr  586, 589 Komenský, Jan Ámos  207, 225, 226, 235 Koniáš, Antonín  223 Konrád (opat zbraslavský)  107 Konrád Brněnský  70, 71, 78 Konrád II. (císař)  65–67 Konrád II. Ota  81 Konrád III. (německý král)  78 Konrád Ota Znojemský – též Konrád II. Ota  82 Konrád z Vechty (pražský arcibiskup)  132, 141, 142, 147 Konrád Znojemský  78 Konstancie (manželka císaře Jindřicha VI.)  93 Konstancie Uherská (druhá manželka Přemysla Otakara I.)  96 Konstantin (Cyril) sv.  39, 47, 59 Konstantin VII. Porfyrogennetos  42, 50 Kopřiva, Ladislav  534, 551 Koranda, Václav  134 Korčák, Josef  576, 581 Korošec, Anton  401 Kosmas Pražský (kronikář)  35, 40, 53–55, 59, 71, 72, 75, 78, 83, 98 Kossuth, Lajos  314, 317

Kostka z Postupic, Jan  171 Kostov, Trajčo  533, 535, 544 z Kounic Václav Antonín (rakouský kancléř)  255, 259, 275 Kounicové  253 Kováč, Michal  605 Krajčí, Řehoř (synovec Jana Rokycany)  170 Kramář, Karel  364, 370, 371, 380, 398, 399, 402, 407, 411, 412, 414, 415, 419, 430, 431, 433, 436 Kramerius, Václav Matěj  272 Krása, Alois  329 Krásnohorská, Eliška  342 Kreibich, Karl  421, 537 Krejčí, Jaroslav  472, 506 Krejčí, Ludvík  441 Kriegel, František  561, 563, 565, 567 Kristián IV. (dánský král)  208 Kristina (švédská královna)  210, 212 Kristus – též Ježíš Kristus  123, 131, 135–137, 169 Krnovský, Jan Jiří, kníže (německy: Johann Georg von Hohenzollern-Jägerndorf)  208 Krofta, Kamil  433, 441, 444 Krok (legendární postava)  40, 53 Kroupa, Daniel  600 Krychtálek, Vladimír  465, 505 Křesina (legendární postava)  67 Křesomysl (legendární postava)  40, 53 Křižík, František  346 Kubiš, Jan  474 Kudlich, Hans  313 Kuklík, Jan  23 Kun, Béla  412 Kundera, Milan  552, 553, 575 Kunhuta Haličská (druhá manželka Přemysla Otakara II.)  101–103, 110 Kutuzov, M. I. (ruský maršál)  285 Kvaček, Robert  23 Lacek z Kravař  132 Ladislav I. Uherský  73 Ladislav Neapolský  129 Ladislav Pohrobek  160–163 Lamminger z Albenreuthu, Maxmilián­ ‑Lomikar  248, 249 Lamminger z Albenreuthu, Wolf Vilém  248 Lammingerové  249 Lanc  71 Lang, Filip  191 Lang, Josef (kněz)  278 Laski, Jerolim  178 Laudon, Gedeon (rakouský generál)  259, 272

Rejstřík Laurin, Václav (český podnikatel)  346 Laušman, Bohumil  507, 513 Lavrentij (Metodějův žák)  49 Lažnovský, Karel  465 Lehocký, Emanuel  402 Lech (legendární postava)  40 Lenárt, Jozef  551, 554, 562, 576 Leopold I. (rakouský císař)  219, 220, 222, 225, 228, 235, 236, 238–242, 246, 247, 248 Leopold II. (rakouský císař, bratr Josefa II.)  273–275, 278, 291, 295 Leopold Pasovský (bratranec Rudolfa II.)  196, 198 Leszczyńska, Maria (dcera Stanisława Leszczyńského, polského krále)  245 Leszczyńsky, Stanisław (polský král)  226, 245 Lettrich, Jozef  486 Lev III. (papež)  39 Lev VI. (papež)  50 Lev XIII. (papež)  49, 364 Lev z Rožmitálu  165, 168 Libelt, Karl (polský radikální demokrat)  311 Libuše (legendární postava)  40, 53, 54 Liebig, Johann  343 Liehm, Antonín Jaroslav  553 Lichačov  535, 536 Linda, Josef  297 Lisowsky, Aleksandr (polský hejtman)  202 Litold Brněnský  74 Liva, Ottavio de  531 z Lobkovic, Benigna Kateřina   221 z Lobkovic, Jan (Juan) Caramuel  224 z Lobkovic, Ladislav  200 Lobkovicové  215, 228, 229, 253 Lodgman von Auen, Rudolf  410 Lorek  74 Lothar III. (německý král)  77 Lotrinský, František Štěpán (vévoda)  245 Lotrinský, Karel (bratr Františka Štěpána Lotrinského)  253, 254, 258 Lotrinský, Karel (vévoda)  241 Lucemburkové  107, 112, 177 Ludmila (manželka Vratislava I.)  55, 56 Ludvík Bavor  108, 109, 112, 113 Ludvík Filip (francouzský „občanský král“)  304 Ludvík I. Pobožný  40, 41 Ludvík I. Veliký (uherský král)  114, 120 Ludvík III. Dítě  51, 58 Ludvík Bádenský, markrabě  242 Ludvík Jagellonský  175–177, 180, 181 Ludvík Němec (panovník východofranské říše)  40, 42–47

673

Ludvík VII. (francouzský král)  78 Ludvík XIV. (francouzský král)  15, 220, 228, 232, 236, 241, 242 Ludvík XV. (francouzský král)  245, 259 Ludvík XVI. (francouzský král)  275, 277, 286 Ludvík XVIII. (francouzský král)  286 Ludvík, arcivévoda  288 Lukáš Pražský  171 Luther, Martin  127, 131, 175, 180, 182 Lvov, Georgij Jevgeněvič  396 Magdalena – Margot (manželka Jindřicha Navarského)  163 Mach, Alexandr  449, 483 Maillebois, Jean (francouzský maršál)  254 Makarov  535, 536 Malypetr, Jan  430, 432 Manderscheid, Mauric Gustav, hrabě (pražský arcibiskup)  253 Mandler, Emanuel  600 Mánes, Quido (český malíř)  291 Mánes, Josef (český malíř)  291 Mansfeldové  252 Maria Manrique de Lara (matka Polyxeny z Lobkovic)  222 Marie (dcera Ludvíka I. Velikého)  120 Marie Antoinetta (dcera Marie Terezie a manželka francouzského krále Ludvíka XVI.)  259, 277 Marie Louisa (druhá manželka Napoleona Bonaparta)  282 Marie Louisa (manželka Leopolda II.)  274 Marie Španělská  191 Marie Terezie (rakouská císařovna)  19, 250, 251, 254–264, 270, 278, 279, 283, 316, 322 Marie Terezie Španělská (dcera španělského krále Filipa IV. a manželka Ludvíka XIV.)  236 Marini, Antonio  165 Markéta (dcera Elišky Přemyslovny)  111 Markéta Babenberská  99, 101 Markéta Pyskatá (dcera Jindřicha Korutanského)  109 Markovič, Ivan  430 Marobud  29, 30 Martin V. (papež)  133, 151, 152 Marx, Karl Heinrich  358, 359, 528 Masaryk, Jan  393, 470, 493, 514–516, 528 Masaryk, Tomáš Garrigue  16, 51, 157, 158, 173, 218, 364, 372, 392–399, 403, 405, 407, 414, 419, 421, 427, 428, 431–433, 445, 452, 472, 611 Masaryková, Alice  393, 399

674

Rejstřík

Matěj z Janova  12 Mathias z Arrasu  112 Matouš z Kunvaldu  170 Matyáš II. Habsburský  193–197, 199, 200, 202, 248 Maxmilián Bavorský  202, 203, 208, 209 Maxmilián I. Habsburský  175, 177, 179 Maxmilián Josef (syn císaře Karla VII.)  255, 260 Maxmilián II.  187–192, 248 Mayer, Martin  165 Mazowiecki, Tadeusz  582 Mečiar, Vladimír  597–599, 601, 603–608, 620 Mehmed II. (sultán)  163 Mehmed IV. (sultán)  235, 237–240, 242 Melčák, Miloš  622, 624 Menhart (pražský biskup)  77 Menhart z Hradce  152, 159 Měšek I. (polský panovník)  59 Měšek II. Lambert (polský panovník)  66 Metoděj sv.  39, 42, 46, 48, 49, 55, 59 Metternich, Clemens Lothar, kníže (rakouský kancléř)  281, 283–285, 288–290, 305, 321, 322 Michael III. (byzantský císař)  46, 47 Mikloško, František  603 Mikuláš I. (papež)  47, 48 Mikuláš I. (ruský car)  324 Mikuláš II. (ruský car)  394, 396, 399 Mikuláš z Drážďan  157 Mikuláš z Husi  133, 136, 137 Mikuláš z Pelhřimova  146, 152 Milíč z Kroměříže, Jan  125 Miljukov, Pavel Nikolajevič  396 Milton, John  291 Mitterrand, François  582 Mlada (dcera Boleslava Ukrutného)  59 Mlynář, Zdeněk  563, 564, 578 Mnata (legendární postava)  40, 53 Mojmír I. (velkomoravský panovník)  41, 44 Mojmír II. (velkomoravský panovník)  50, 51 Molák, Josef  478 Montecuccoli, Raimondo (generál)  238 Moravec, Emanuel  465, 472, 477, 505 Moserová, Jaroslava  621 Mozart, Wolfgang Amadeus  271, 274 Mrva, Rudolf  363 Mudroň, Pavol  374 Münsterberský, Karel, kníže  176 Murad II. (sultán)  162 Murad III. (sultán)  193 Mussolini, Benito  476 Mustafa Köpröli (velký vezír)  242 Mutina Vršovec  75,76

Nagyová, Jana  625 Napoleon Bonaparte (francouzský císař)  279–282, 284–286, 291 Napoleon III. (francouzský císař)  324, 325, 349, 352, 378 Náprstek, Vojta  329 Naum (Metodějův žák)  49 Nečas, Jaromír  462, 467 Nečas, Petr  625 Nejedlý, Jan  290, 292 Nejedlý, Vojtěch  272 Nejedlý, Zdeněk  154 Neklan (legendární postava)  40, 54 Němcová, Božena  249, 321 Němcová, Miroslava  625 Němec, Antonín  360, 420 Němec, Bohumil  433 Němec, František  488, 490 Nepomucký, Jan viz Jan z Pomuka Neruda, Jan  331 Neumann, Stanislav Kostka  363 Neurath, Konstantin von  456, 465, 471, 473 Nezamysl (legendární postava)  40, 53 Nezval, Vítězslav  526 Nikolov, Nikola Cekov  565 Nosek, Václav  493, 513, 514, 533 Nostic, Albert, hrabě  304 Nostic-Reineck, František Antonín, hrabě  270, 271 Nosticové  252 Novomeský, Ladislav  485, 536, 537, 551, 612 Novotný, Antonín  539, 541–546, 550–556, 558, 567, 575, 576 Ocskay (uherský generál)  243 Ogadaj (mongolský chán)  99 Okamura, Tomio  626 Oldřich (český kníže)  63–67 Oldřich (syn Soběslava)  80 Oldřich Brněnský  74, 75 Oldřich z Rožmberka  134, 143, 153, 159–161 Oldřich ze Znojma  152 Ondřej (pražský biskup)  92, 93 Ondřej I. (uherský král)  70 Ondřej III. (uherský král)  105 Opitz, Johann Ferdinand  278 Opletal, Jan  467, 583 Osuský, Štefan  395, 396, 463, 470 Ota Braniborský  114 Ota Habsburský  109 Ota I. (císař)  59, 61 Ota I. Olomoucký  70, 71, 75 Ota II. Olomoucký  75–77 Ota III. (císař)  62

Rejstřík Ota III. Olomoucký  78 Ota IV. Welfský (brunšvický vévoda)  93, 94 Ota Saský  58 Ota V. Dlouhý Braniborský  102 Ota Wittelsbašský  106 Oxenstierna, Axel (švédský kancléř)  210 Palacký, František  18, 20, 84, 98, 142, 157, 158, 173, 217, 291, 296, 301, 308–313, 316, 319, 327, 330–333, 349, 377 Palach, Jan  571, 582 Páleč, Štěpán  129, 130 Palomar, Juan  152, 153 Pangrác (uherský generál)  243 Paroubek, Jiří  622, 525 Párvy (spišský biskup)  375, 376 Paskevič, Ivan (ruský generál)  314 Pašek z Vratu, Jan  176 Patočka, Jan  578, 579 Patton, George Smith  496 Pavel I. (ruský car)  276 Pavel II. (papež)  166 Pavel, Josef  563, 564, 566 Pavlík, Matěj viz Gorazd Payne, Peter (Engliš)  151, 152 Pazúrik, Martin  375 Pekař, Josef  20, 140, 142, 158, 173, 215, 216, 218 Pelcl, František Martin  271, 272 Penčev, Vladimir  15, 22 Penningerová, Soňa  567 Pešina z Čechorodu, Tomáš  223 Petar Karadjordjević (srbský král)  379 Petr I. Veliký (ruský car)  241 Petr III. Fjodorovič (ruský car)  259 Petr Parléř  112 Petr Žitavský (zbraslavský opat)  104 Petřek, Vladimír  475 Piastovci  59 Piccolomini, Aeneas Silvius viz Pius II. (papež) Piccolomini (císařský generál)  242 Pika Gašpar (slovenský zeman)  240 Pilát, Rudolf  377 Piller, Jan  556, 564 Pillersdorf, Franz von (předseda vlády)  310 Piłsudski, Józef  435 Pinkas, Adolf Maria  305 Pipin Krátký  39 Pithart, Petr  595, 597, 598, 601, 602 Pitra, František  581 Pius II. (papež) – Piccolomini, Aeneas Silvius  156, 165, 166 Pius VII. (papež)  279, 295 Pius XII. (papež)  530 Plachý, Jiří  212

675

Plener, Ernst  332 Plinius, Gaius Publius  34 Plocek, Evžen  571 Pluh z Rabštejna, Kašpar  183 Pobraslav (Slavníkovec)  62 z Poděbrad, Jindřich  167 z Poděbrad, Jiří  161–164, 170, 176 z Poděbrad a Kunštátu, Viktorin  162 Pohanka, Michal  622 Poincaré, Raymond  400 Polyxena z Lobkovic  199, 221, 222 Popel z Lobkovic, Zdeněk Vojtěch  192 Pořej (Slavníkovec)  62 Potiorek, Oskar  382, 386 Potocki, Alfred, hrabě (předseda vlády)  350 Pražák, Albert  494 Pražák, Alois  330, 354–356 Predojević, Hasan  193 Presl, Jan Svatopluk  292 Pribina Nitranský  42, 44 Princip, Gavrilo  382 Prkoš  69 Prokop Holý  149, 150, 154 Prokop Lucemburský  117, 121 Prokopios  35 Přemysl Oráč (legendární postava)  40, 54 Přemysl Otakar I. (český král)  82, 83, 92–97 Přemysl Otakar II. (český král)  99–102, 105 Přemyslovci  54, 55, 61, 69, 74, 83–85, 87, 90, 92, 96, 102, 106 Přibík z Klenové  153 Ptáček, Hynek (Hynce) z Pirkštejna  154, 159–162 Ptolemaius, Klaudius  34 Puchmajer, Antonín Jaroslav  272 Purkyně, Jan Evangelista  321 Purkyně, Karel  291, 321 Raab, František Antonín  264 Radecký z Radče, Jan Václav (rakouský maršál)  273, 285, 307, 314, 317, 325 Radim (Gaudencius)  62 Rajk, László  533, 535, 544 Rakousko-Těšínský, Bedřich/Fridrich  384, 390, 401 Raňkův z Ježova, Vojtěch  125 Rašín, Alois  363, 364, 398, 399, 402, 427 Ratbod, hrabě  42 Ratimír, panonský kníže  42 Rázl, Stanislav  569 Reginhard (pasovský biskup)  41 Regino z Prümu (kronikář)  39 Rechberg, Johann Bernhard, hrabě (předseda rakouské vlády)  325

676

Rejstřík

Reicin, Bedřich  537 Reiner, arcivévoda (formální předseda rakouské vlády)  332 Reis, Štefan  534, 551 Renner, Karl  359 Reynaud, Paul  469 Ribbentrop, Joachim von  444, 448, 450 Rieger, František Ladislav  308, 313, 316, 319, 330, 331, 347, 349, 354, 377, 378 Rigo, Emil  562, 563 Richard Cornwallský  101 Richard II. Anglický  126 Roháč z Dubé, Jan  154 Rokycana, Jan  152, 154, 161, 165, 168, 170 Romanov, Nikolaj Nikolajevič  386, 399 Ronovci  107 Roosevelt, Franklin Delano  481 Rosieres de, Pierre  112 Rostislav (velkomoravský panovník)  42–44, 46–48 z Rožmberka Petr Vok  196, 197 z Rožmberka, Vilém  188, 192 Rožmberkové  117, 139, 166 z Rožmitálu, Zdeněk Lev  175, 176 Rudiger von Starhemberg, hrabě (štýrský šlechtic)  241 Rudolf (syn Albrechta I. Habsburského)  106, 107 Rudolf (syn Rudolfa I. Habsburského)  103 Rudolf I. Habsburský  101–103 Rudolf II. Habsburský (císař)  23, 189–197, 218, 248 Rudolf IV. (rakouský vévoda)  177 Rudolf IV. Rakouský  114 Rudolf Švábský  72 Rulík, Jan  277 Ruml, Jan  618 Runciman, Walter  438, 439 Ruprecht Falcký  121, 128 Rusnok, Jiří  625, 626 Russell, Bertrand  535 Ruyter, de (holandský admirál)  239 Rys-Rozsévač, Jan  459, 505 Řehoř VII. (papež)  71,72 Řehoř IX. (papež)  99 Řehoř X. (papež)  101 Řehoř XII. (papež)  128, 129 Řehoř XIII. (papež)  188 Sabina, Karel  305, 308, 318, 321 Sádlo z Kostelce, Jan  147 Sádovský, Štefan  570 Salivarová, Zdena  575

Sámo  37–39 Sazonov, Sergej  399 Sedláček, Václav  467 Sedlnický, Josef, hrabě  289 Sedlničtí z Choltic  289 Seidler, Ernest von  402 Seifert, Jaroslav  430 Seliger, Joseph  410 Selim II. (sultán)  187 Seton-Watson, Robert William (skotský slavista)  376, 393 Scheiner, Josef  398, 399 Schiller, Friedrich von  291 Schmerling, Anton von (rakouský státní ministr)  327, 332 Schönerer, Georg von  364 Schuselka, Franz  309 Schwarz, Ferdinand  358 Schwarzenberg, Felix, kníže (rakouský předseda vlády)  315, 317, 320 Schwarzenberg, Karel (kníže a rakouský generál)  284, 285, 349 Schwarzenberg, Karel (ministr zahraničí)  622, 624, 625 Schwarzenbergové  234, 253 Schwerin (pruský maršál)  258 Sidor, Karol  449, 450, 532 Sienkiewicz, Henryk  15 Sigovesus  28 Silvestr II. (papež)  64 Sinan-paša  193 Sixt z Ottersdorfu  184 Skrejšovský, Jan Stanislav  347 Skyčák, František  374, 375 Sládek, Josef Václav  345 Sládek, Miroslav  603, 615, 617, 621 Sladkovský, Karel  318, 330, 353 Sladký, Jan, zvaný Kozina  248, 249 Slánský, Rudolf  527, 533, 536–539, 544, 551 Slavata z Chlumu a Košumberka, Vilém  199, 215 Slavík, Jan  85 Slavník (otec Vojtěcha)  60 Slavníkovci  61–63, 65 Slavomír (Mojmírovec)  45 Smetana, Bedřich  306, 330, 345 Smrkovský, Josef  494, 555, 568, 570 Snítilý, Evžen  623 Soběbor (Slavníkovec)  62, 65 Soběslav I. (český kníže)  76–78, 80 Soběslav II. (český kníže)  80, 81 Soběslav (Slavníkovec)  61 Sobotka, Bohuslav  626 Sokol, Jan  621

Rejstřík Sokol, Karel Stanislav  364 Solženicyn, Alexandr  479, 553 Souches, de (generál)  238 Soukup, František  360, 398, 399, 404 Spinelli  192 Spranger, Bartolomeo  190 Spytihněv I. (český kníže)  56 Spytihněv II. (český kníže)  70 Spytimír (Slavníkovec)  62 Stadion, Franz, hrabě (rakouský ministr vnitra)  316–318, 321 Stadion, Rudolf, hrabě (prezident zemského gubernia)  304, 307 Stalin (Džugašvili), Josif Vissarionovič  443, 478, 482, 488, 490, 491, 495, 520, 527, 533, 535–539, 542, 550 Staněk, František  401 Stanislav ze Znojma  130 Steed, Henry Wickham  376 Stojkovič, Ivan  152 Strab  54 Strabón  28 Straka, Gustav  305, 318 Stránský, Jan  605, 610 Stránský, Jaroslav  493 Struna, Matěj  278 Stříbrný, Jiří  431, 505 Stürgkh, Karl, hrabě (předseda vlády)  370, 382, 384, 390, 391 Süleyman I. Kanuni (sultán)  176, 178, 179, 187, 242 Suvorov, A. V. (ruský maršál)  276 Svatava Piastovna  76 Svatopluk II. (syn Svatopluka Velikého)  50, 53 Svatopluk Olomoucký  75, 76 Svatopluk Veliký (velkomoravský panovník)  44, 45, 48–50 Svoboda, Cyril  621 Svoboda, Ludvík  463, 480, 483, 493, 514, 515, 538, 556, 557, 564, 565, 568, 572, 575 Symeon I.  50 Synkové, Oto a Viktor  461 Syrový, Jan  439, 440, 446 Szálasi, Ferenc  489, 490 Szelepcseny, Győrgy (arcibiskup)  238 Šabata, Jaroslav  577 Šafárik, Pavol Jozef  299 Šafgoč, hrabě (nejvyšší purkrabí)  252 Šalgovič, Viliam  559, 563 Šámal, Přemysl  398, 399, 461 Šašek z Bířkova, Václav  166 Šebíř (pražský biskup)  68, 69, 71

677

Šedivá, Marie  23 Šedivý, Ivan  23 Šedivý, Jaroslav  616 Šejna, Jan  555, 556 Šelest, Pjotr  561 Šik, Ota  548, 557, 580 Široký, Viliam  528, 536, 539, 544, 551 Škroup, František  292 Škvorecký, Josef  575 Šlik, Jáchym Ondřej  204, 215 Šlikové  180 Šmeral, Bohumír  360, 398, 402, 419 Šmíd, Martin  583, 584 Šmidke, Karol  485, 488 Šoupal, anarchista  427 Špidla, Vladimír  620–622 Šrámek, Jan  427, 470 Šrobár, Vavro  372, 374, 375, 401, 404, 411, 412, 488, 516 Šťastný, Alfons  362 Štaufové  83, 93, 96 Štefánek, Anton  401 Štefánik, Ivan  506 Štefánik, Milan Rastislav  372, 394, 395, 414, 611 Štěpán (syn Bély IV.)  100 Štěpán I. (uherský král)  64, 67, 72 Štěpán III. (uherský král)  79 Štěpán V. (papež)  49 Štěpán, Miroslav  584 Štěpánek, Jan Nepomuk  292 Šternberk, Kašpar, hrabě  291 Šternberk, Zdeněk  166 Šteyer, Matěj  223 Štítný ze Štítného, Tomáš  126 Štoll, Ladislav  542 Štrougal, Lubomír  567, 572, 576, 577 Štúr, Ľudovít  299, 300, 311 Šváb, Karel  537 Švamberkové  248 Švehla, Antonín  362, 398, 419, 421, 426, 428, 429 Švejnar, Jan  623 Švestka, Oldřich  562, 563 Švorcová, Jiřina  579 Taaffe, Eduard, hrabě (designovaný předseda vlády)  354, 355, 360, 361 Tacitus, Cornelius  28 Tassilo (bavorský vévoda)  37 Thám, Karel Ignác  292 Thám, Václav  292 Thiddag (biskup)  64 Thököly, Imrich  240–242

678

Rejstřík

Thun, František  384 Thun, Lev, hrabě (zemský místodržitel)  312, 318, 319 Thun-Hohenstein, František Antonín, hrabě (předseda vlády)  366 z Thurnu, Jindřich Matyáš  200, 201, 215 Thurn-Taxis, Rudolf, kníže  331 Tiberius  29 Tilly, Johann Tserclaes (generál)  203 Tiso, Jozef  429, 433, 446, 448–451, 482, 483, 487, 489, 506 Tisza, István  382, 402 Tito, Josip Broz  521, 527, 542, 560 Tomek, Václav Vladivoj  158, 319 Tomislav (chorvatský kníže)  72 Tomsa, František  505 Topolánek, Mirek  622, 623 Torstensson, Lenard (švédský generál)  211 Tošovský, Josef  618 Toussaint, Rudolf  495, 496 Trčkové z Lípy  210 Trenck, Franjo, baron (velitel chorvatských pandurů)  255 Trnka, Otokar  390 Trojan, Alois Pravoslav  305 Trojan, Jan  567 Trojanov, Vjačeslav Platonovič  397 Třeštík, Dušan  59, 61 Tschernembl, Georg Erasmus  200 Tuka, Vojtech  429, 430, 449, 483, 506 Tunna  56 Tusar, Vlastimil  415, 419, 420 Tyl, Josef Kajetán  292, 329 Týr (legendární postava)  54 Udržal, František  429, 430 Uhl, Petr  576, 578, 580, 583 Ulbricht, Walter  559 Ulišenič, Jurij  179 Uljanov-Lenin, Vladimír Iljič  396, 397, 413, 520, 537 Urban VI. (papež)  119 Urbánek, Karel  584, 586, 587 Ursíny, Ján  486, 511 Urx, Eduard  461, 468 Václav (český kníže, sv.)  56, 62, 115, 222, 402, 582, 587 Václav Eusebius z Lobkovic  228, 236, 239 Václav I. (český král)  97–99, 101 Václav II. (český král)  102–107 Václav III. (český král)  105–107 Václav IV. (český král)  117–121, 123, 124, 128–130, 133, 135, 138, 139, 155, 164, 222

Václav Opavský (kníže)  150 Václavík, Milan  584 Vaculík, Ludvík  552, 553, 558, 575 Vajanský, Svetozár Hurban  372, 374 Valdes, Pierre  126 z Valdštejna, Albrecht  205, 208–210 z Valdštejna, Jan Josef, hrabě  233 Valdštejnové  252 Valentinianus I.  31 Valois (francouzský rod)  111 z Valois, Jindřich  188 Vaněček, Petr  137 Vannius  30 Varus Quintillius, Publius   30 Vavák, František Jan  277 Vávra, Vincenc (pseudonym J. S. Haštalský)  305 Vávra, Otakar  142 Vavřinec z Březové  137, 141, 142, 146 Vecserová, Marie  381 Veličko, Piotr Alexejevič  487, 488 Vetiška, Rudolf  478 Veverka, František (rolník z Rybitví, spoluvynálezce ruchadla)  289 Veverka, Václav (bratranec Františka Veverky, spoluvynálezce ruchadla)  289 Vezel  71 Vibilius  30 Viest, Rudolf  463, 488, 489 Viktor Emanuel II. (sardinský král)  325 Vilém (Wilhelm) I. (pruský král)  334, 379 Vilém Holandský  101 Vilém II.  391, 400, 404, 406 Vilém Saský  164 Viliem  45 Vít sv.  58, 59, 62 Vítek (bratr Záviše z Falkenštejna)  104 Vítkovci – Rožmberkové  103, 104 Vitold Litevský  143–145 Vladislav (markrabě moravský)  83 Vladislav (syn Soběslava)  78 Vladislav (syn Václava I.)  99 Vladislav I. Herman  73, 75 Vladislav I. Pražský  76 Vladislav II. (český král)  78–82 Vladislav II. Jagellonský (český král)  138, 143, 145, 151, 171–175, 177, 180, 248 Vladislav III. Jagellonský (polský král)  159–162 Vladislav Lokýtek (Władysław Łokietek)  105, 106 Vladivoj Piastovec  64 Vlasov, Andrej Andrejevič  495 Vlastislav (legendární postava)  54

Rejstřík Vnislav (legendární postava)  40, 53 Vojen (legendární postava)  40, 53 Vojtaššák, Ján  531 Vojtěch (syn Vladislava II.), arcibiskup salzburský  79 Vojtěch Slavníkovec  60–62, 68 Vološyn, Augustin  446, 451 Vratislav Brněnský  76 Vratislav I. (český kníže)  56, 83 Vratislav II. (český král)  70–73, 76 Vrchlický, Jaroslav  345 Vršovci  62, 65–67, 76 Vřešťovský z Rýzmburka, Aleš  153 Waldhauser, Konrád  125 Weiss, Petr  594 Wekerle, Alexandr (předseda vlády)  374 Wekerle, Sándor  406 Welfové  83, 96 Welserová, Filipína  186 Werich, Jan  579 Wesseleny, Ferenc (uherský palatin)  239 Wessenberg, Johann Franz von (předseda vlády)  313 Widukind (kronikář)  39 Wiching (nitranský biskup)  48, 49, 58, 59 Wilson, Woodrow  403, 405–407 Windischgrätz, Adolf, kníže (předseda vlády)  361 Windischgrätz, Alfred, kníže (rakouský generál)  312, 315, 317 Wolf, Karl Hermann  364, 365 Wolman, Frank  296 Wyclif, John  126–128, 131 Zach, František  311 Zajíc, Jan  571 Zajíc z Házmburka, Zbyněk  128, 129 Zajíc z Valdeka, Vilém  107, 110 Zamazal, Josef  399 Zápolský, Jan  176–179, 187

679

Zápolští (uherský šlechtický rod)  188 Zápotocký, Antonín  420, 421, 424, 507, 512, 519, 538–541, 544 Zápotocký, Ladislav  358, 420 Záviš z Falkenštejna  101, 103, 104 Zbygněv (polský kníže)  75 Zbyněk z Buchova  137, 143 Zela, Stanislav  531 Zeman, Miloš  607, 615, 617, 619–621, 625 Zenkl, Petr  532 Zieleniec, Josef  616 Zifčák, Ludvík  583 Zika, Jan  461, 471, 472 Zikmund I. (polský král)  179 Zikmund II. August (polský král)  188 Zikmund III. Vasa (polský král)  202 Zikmund Korybutovič  144, 145 Zikmund Lucemburský  117, 120, 121, 130–136, 140–145, 150, 151, 155, 159, 161 Zikmund Tyrolský  164 Zinzendorf, Nicholas, hrabě  226 Zmrzlík (pražský měšťan)  137 Zrinski, Petr (chorvatský šlechtic)  239 Zrinský, Mikuláš (Nikola) mladší (chorvatský bán)  237 Zwetter, Reinmar von  97 Žatkovič, Hrihoryj  405 Ždanov, Andrej Alexandrovič  511 Železný, Jan  130, 132 Želivský, Jan  133, 135, 136, 140, 147, 157, 158 Žemlička, Josef  23 ze Žerotína, Karel starší  194, 199 ze Žerotína, Ladislav Velen  200 Živkov, Todor  560, 562, 583 Žižka, Jan  136–138, 140–142, 144–149, 156, 158, 162, 478 Žofie (česká královna, druhá manželka Václava IV.)  136, 139, 160 Žofie, arcivévodkyně (manželka Františka Karla)  315

OD MINULOSTI K DNEŠKU

DĚJIN Y ČESKÝCH ZEMÍ Typografie Vladimír Verner Rejstřík sestavili Alena Ovčačíková, Lucie Švábová a Pavel Špatenka Odpovědný redaktor Filip Outrata Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2013 jako svou 1228. publikaci Vydání první. AA 55,74. Stran 688 Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s. Doporučená cena 598 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: info@ivysehrad.cz www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-387-0