Issuu

Hot Mess

19:34, pátek, 14. února Místo: Naprosto příšerný podnik, který má ve všech zákaznících vyvolat pocit, že nikdy v životě nebudou nikam patřit. Je tu pozlacená losí hlava na stěně, obrovský lustr z kočičího zlata, všude zrcadla a podsvícení. Co to musí být za idiota, když navrhne podsvícení?

Sedím bez hnutí, úplně nehybně. Naaranžovala jsem se u baru do dokonale nenucené, ale atraktivní pózy tak, aby můj hezčí (pravý) profil směřoval ke dveřím. Je to děsně nepohodlné, ale nevadí, protože MKBMBTP (Muž, Který By Mohl Být Tím Pravým) by měl dorazit každou vteřinu a jestli jsem se z filmů něco naučila – a naučila jsem se z nich všechno –, základem všeho toho „a žili spolu šťastně až do smrti“ je láska na první pohled. Uběhne několik minut. Sedím strnule a periferně vnímám, že barmanka zvědavě pozoruje moji skvělou imitaci voskové figuríny Madame Tussaud. „Jste v pohodě?“ zeptá se nakonec, zatímco s rozpačitým úsměvem utírá barovou desku kolem mě vlhkou houbovou utěrkou. Jestli jsem v pohodě? Hm. To je zajímavá otázka. Je den svatého Valentýna a já sedím sama na barové stoličce, přestože barové stoličky jsou za trest – jestli fakt někdo dokáže elegantně vyšplhat na barovou stoličku nebo z ní slézt, tak ať mi to předvede, protože já nebudu moct jít celý večer na záchod –, a čekám na chlápka, který možná na rande naslepo ani nedorazí. Obličej se mi leskne nervozitou a já si nevzala savé ubrousky. Jejda, už i v očích mě začíná štípat pot. Barmanka ale 5

asi nechce slyšet, co se mi honí hlavou, a tak místo toho vesele přikývnu a objednám si další skleničku (jestli se ten chlápek neobjeví, aspoň si to užiju). Barmanka se usměje. „Bude stačit bílý víno?“ S úsměvem znovu přikývnu. „Mimochodem, sluší vám to,“ dodá, zatímco mi bez odměřování štědře nalije (za což jsem jí neskonale vděčná). „Díky.“ Vrhnu na ni rozzářený pohled a bleskne mi hlavou, že sluší stačit nebude. Zatímco opatrně balancuju na půlce zadku, vyhrnu si sukni o trochu výš a top stáhnu o trochu níž. O holku, které to jen sluší, nikdo nestojí. Jako by zapůsobilo moje erotické kouzlo, zavibruje mi telefon. To je on! Není to on, je to Sofie: Ses v poho? Xxxxx

Obrátím oči v sloup. Všichni si o mě dělají starosti a pořád se mě vyptávají, jestli jsem v pohodě. Dneska jsem dostala dohromady jedenáct esemesek od kamarádů a příbuzných, které zajímalo, jestli jsem „v pohodě“, a neopomněli dodat, že na mě „myslí“. Jackie – nesnesitelná dvaapadesátiletá Jackie z práce, jejíž nejlepší kamarádka je ve vězení za to, že kradla v jejich místní herně binga – Jackie mě lituje. Je fakt super vědět, kolik lidí kolem mě si myslí, že být single o Valentýnu, když vám táhne na třicet, je horší než smrt. Navázala jsem oční kontakt se zlatým losem. Vlastně jo, tahle situace je možná horší než smrt. Tohle rande zorganizovala moje sestra Jennifer. Řekla – a cituju doslova – Jestli to nechám na tobě, umřeš sama. A já k tobě nechci přijít a odhánět kočky, který tě budou ohlodávat. S tím nepočítej. Nevím, kam dřív skočit. A tak mi 6

domluvila dnešní večer s Martinem, který zřejmě není žádnej hezoun, ale ty seš zoufalá, tak ti bude stačit. Naprosto skvělý. Kdysi pracoval s Jeniným manželem Andrewem jako daňový poradce, což zní fakt sexy, a je teprve pár měsíců single. Ale Jen tvrdí, že je to ideální doba, kdy musíte zaútočit. Ještě chvíli a uloví ho nějaká jiná. S Martinem jsme si vyměnili několik velice formálních daňovoporadcovských textovek (upřímně, v jednu chvíli jsem měla pocit, že se mě zeptá na číslo sociálního pojištění) a on vybral podnik a datum. Fakt mi nedocvaklo, že ten den bude Valentýn, ale teď se na to nedá kvůli všem těm stupidním esemeskám zapomenout. Navíc, sotva jsem vyšla ze dveří, uviděla jsem na chodníku dvojici s růžovým balonkem ve tvaru srdce. Ani se nestyděli. Tihle odporní lidé se smějí producírovat po ulicích jenom jeden den v roce, a to je právě ten dnešní. Jsou něco jako čarodějnice o Halloweenu, ale z jejich kouzelných schopností se chce ostatním zvracet. Uplyne několik dalších minut a já pošlu MKBMBTP další esemesku. Doufam, zes nezabloudil! Sedim u baru a opijim se sama! Vypadam senzacne!!!

Vrátím se a vymažu dva vykřičníky. A pak přidám mrkající emotikon, aby po smazání vykřičníků nepůsobila zpráva moc vážně. Stisknu „odeslat“ a zkontroluju čas. Daňový poradce má už skoro půl hodiny zpoždění, což mi od něj připadá dost nedaňovoporadcovské. Jestli takhle kašle na dochvilnost, skoro to ve mně vzbuzuje naději, že nebude jako daňový poradce. Povzdychnu si a přemítám, za jak dlouho bych to měla vzdát. Bože, možná je tady, ale má vybitý telefon? Třeba si myslí, že jsem nepřišla. Nemám tušení, jak vypadá. Schválně jsem 7

si ho nevyhledala na Facebooku, protože jsem si pomyslela: DOBRODRUŽSTVÍ, a teď se za to nenávidím. Je to tak ponižující. Neměla bych mu přece jen zavolat? Ne, to by bylo ještě trapnější než šplhání na barové stoličky. Takhle se naše generace nechová – jsme lidé esemesek a emotikonů. Kdybych mohla, komunikovala bych výhradně přes odkazy na články na Buzzfeedu. No, skoro. Čekám dalších pět minut. Otevřela jsem WhatsApp, napsala zprávu, a – nesuďte mě – dokonce mu poslala „vtipný“ snapchat s dotazem, kde je. Seberu odvahu a zavolám mu. Rovnou do hlasové schránky. To je megašpatné znamení. Neměla bych mu nechat vzkaz? Jsem fakt nemožná na… pozdě. „Ach! Ahoj! Ehm. Tady Ellie. Eleanor Knightová. Sestra Jennifer. Sestra manželky Andrewa. Andrewa, se kterým jsi v roce 2010 dělal a zůstali jste kamarádi na Facebooku, a pak ti jeho žena přes Facebook napsala, jestli nechceš jít na rande s její zoufalou sestrou. To jsem já! Sedím v baru, myslím, že jsme se domluvili na 19:30, ne? Už mám v sobě skoro tři skleničky vína, což se zdá hodně, ale byly malý. Menší. Větší malý. Doufám, že jsi v pořádku. Cinkni nebo napiš, až –“ Jeho hlasová schránka mě odpojí, což je naprosto fér, protože já bych se taky odpojila. Proč se vůbec ještě dá z telefonů volat? Jako by vám chtěly zkazit život. Třeba je mrtvý! pomyslím si vesele. Třeba ho cestou sem srazilo auto, protože nesl stupidní růžový balonek ve tvaru srdce, který mu bránil ve výhledu, takže si při přecházení ulice nevšiml, že se k němu řítí minicooper. Představím si, jak balonek poklidně stoupá k temné obloze a vzdaluje se od zmasakrovaného těla dole. To by znamenalo, že se na mě nevykašlal a taky že by na mě Jennifer nemohla být naštvaná, že jsem to rande zazdila já. 8

Barmanka je zpátky. V ruce drží panáka, „Nate,“ podá mi sklenici. „Vypijte to a na všechno vykašlete. Jde o chlapa, co? O chlapa, který se chová jako hajzl? Určitě to potřebujete.“ Rozesměju se a vezmu si tequilu. „Dáte si se mnou?“ zeptám se. „Nechal mě tu čekat o Valentýnu, to je super, co?“ Barmanka zvedne druhou skleničku. „Mohlo by to být horší,“ prohodí povzbudivě. „Já dostala včera kopačky přes esemesku. Poslal mi esemesku. Když jsem byla tady, v práci. Řekla jsem to šéfovi a ten na to jen: ,Proboha, zlato. Ale aspoň si můžeš vzít zítra na Valentýna směnu.‘“ Smutně se usměje. Hodíme panáka do sebe. „Jak dlouho jste spolu chodili?“ zeptám se a otřu si z brady lepkavou tequilu – a s ní i většinu make-upu. Teď už je na lásku – nebo dokonce i na sex – na první pohled s daňovým poradcem moc pozdě. „Mimochodem, já jsem Ellie.“ „Rok,“ zamumlá a nalije nám dalšího panáka. „A on to ukončí esemeskou. Prý není připravený na vážný vztah a drží mi palce. Drží. Mi. Palce. A připojil plačící emotikon.“ Znechuceně se otřese a já zavrtím hlavou. „To je mi líto, takovej sráč.“ Kopneme do sebe druhého panáka. Přeruší nás chraplavý hlas. „Všichni chlapi nejsou sráči,“ prohlásí chlápek vedle nás, který na sráče dost vypadá. Z častých návštěv solárka je rudý jako rak a má na sobě sytě růžové tričko s hlubokým výstřihem do V. Barvy skoro splývají, takže vypadá jako nahý a současně jako by právě prodělal infarkt. Pokračuje: „Možná vám dal kopačky přes esemesku, protože se děsil, že budete dělat scény.“ Holka, která je tam s ním, má rozpačitý výraz, a já nedokážu odhadnout, jestli kvůli té poznámce, 9

nebo čistě kvůli tomu, že si vyrazila mezi lidi s lidskou červenou řepou. „Díky za info,“ utrousím s úšklebkem, „ale neřekly jsme všichni chlapi. Jenže chlápek, který tu měl se mnou rande a neukázal se, a ten, který dal – promiň, jak se jmenuješ? – kopačky přes esemesku, jsou každopádně sráči.“ Barmanka důrazně přikyvuje. „Sráči,“ zopakuje a pak ke mně prohodí: „Cassie.“ „Napadlo vás vůbec, že je to třeba vaše vina?“ zeptá se řepa, přejede mě rychlým pohledem a nesouhlasně zamžourá na moje břicho. Stáhnu si sukni dolů. „Třeba si nemůžete najít pořádnýho, slušnýho chlapa, kterej by se o vás postaral, kvůli tomu svýmu feminismu a vysokým nárokům,“ dokončí hrdě, jako by nám právě vyřešil život. Stačí, když přijmeme tradiční roli milých, poslušných ženušek a necháme všechno na chlapovi. Jak prosté. Zatímco na sebe s Cassie ohromeně zíráme, představím si, jak minicooper drtí kosti tomuhle chlápkovi. Žena, která sedí vedle mě u baru z druhé strany, se nakloní, sladce se na Řepu Bezmozkáče usměje a vlídně prohodí: „Seš totální kretén.“ Výstižný komentář. Řepa pokrčí rameny – asi to slýchá často. „Mrchy feministický,“ ucedí a otočí se zpátky ke své partnerce, která si sbírá kabát a kabelku. Při odchodu se na nás omluvně podívá. Kretén pádí se skleničkou v ruce za ní a vykřikuje, že „s tím začaly ty holky“. Cassie se rozesměje a otevře nám láhev vína. „Udělám si pauzu,“ zavolá neadresně, obejde barový pult a uvelebí se na stoličce vedle mě. „Díky,“ řeknu ženě po své levici a nabídnu jí vítězné plácnutí do dlaně. Její společník se válí smíchy. „Že je fantastická?“ zeptá se, otře si slzy a pyšně se na ni 10

usměje. Cassie přikývne, popadne další dvě skleničky a nalije všem víno. * Dvojice se jmenuje Fred a Sarah a jsou spolu čtyři roky. Představují vzácný, prakticky vyhynulý typ páru, který necítí potřebu neustále všem věšet na nos, jak jsou do sebe zamilovaní. David Attenborough se o jejich šťastném vztahu chystá příští rok natočit dokumentární seriál. Na Valentýna si totiž vyrazili do společnosti jen shodou náhod. Sarah je kvůli tomu neuvěřitelně naštvaná, chtěla si jen někam zajít a opít se se svým nejlepším kamarádem a přítelem v jedné osobě. Když jim došlo, kolikátého je, zjistili, že jejich touha opít se je ještě nutkavější než předtím. Je na nich na první pohled vidět, že jsou pod obraz, a já – jak jsem si právě uvědomila – taky. Oslavíme to dalším panákem a já skupince vylíčím svoje rande naslepo. Sarah ukáže jako kreslená postavička – nametená kreslená postavička – prstem nahoru a opilecky zablábolí: „Co kdybysme zavolali tomu tvýmu kreténovi a nechali mu vzkaz?“ Popadne můj telefon a já skrz tequilový opar sleduju, jak mobil vyzvání přes hlasitý reproduktor. Hovor se stejně jako předtím přepne rovnou do hlasové schránky a Cassie se uvede výkřikem: „Nazdar, debile.“ Fred se znovu rozesměje a Cassie pokračuje: „Ellie je fantastická a ty jsi debil. Neměl bys na sebe nechávat lidi čekat, protože to dělají jen debilové.“ Všechno důležité a podstatné řekla, proto ji vystřídám: „Děsně se na tebe zlobím, Marty. Můžu ti říkat Marty? Protože Martin je blbý jméno. Zní, jako bys byl daňový poradce nebo tak něco. Jé, lidi, lidi! On je daňový poradce!“ 11