Issuu

This Is Going to Hurt

1 Mladší sekundář

Rozhodnutí pracovat v medicíně je něco podobného, jako když vám začátkem října přijde dopis, že se máte rozhodnout, jaké menu byste chtěli mít na ﬁremním vánočním večírku. Nepochybně vsadíte na jistotu a vyberete si kuře, a tak je víc než pravděpodobné, že vše bude v pořádku. Jenomže co když někdo den předtím umístil na Facebook příšerné video o velkochovu a vy se nechtěně stanete svědkem masového upalování zobáků? Co když v listopadu zemře kolega Morrissey a vy z úcty k němu zanevřete na svůj zvyk, který až dosud sestával prakticky jenom z konzumace masa? Co když si uženete celoživotní alergii na smažené řízečky? Konec konců nikdo neví, co bude mít k večeři za šedesát dní. Každý britský lékař rozhoduje o své dráze v šestnácti, dva roky předtím, než ze zákona smí pořídit foto svých genitálií. Když v maturitním ročníku usednete do lavice a skládáte vyšší závěrečnou zkoušku, abyste mohli na vysokou, znamená to počátek dráhy, která pak stále pokračuje a pokračuje, dokud nejdete do penze nebo nezemřete, a pokud Janet z nákupního oddělení, proti všem pravidlům ﬁremního vánočního večírku, nevymění vaše kuře za svůj oblíbený grilovaný sýr halloumi. V šestnácti se vaše důvody, proč hledat uplatnění v medicíně, obvykle odvíjejí od vět typu: „Máma je doktorka/táta je

14/

doktor,“ „Líbí se mi Ordinace v růžové zahradě“ nebo „Chci vyléčit rakovinu“. První dva důvody jsou směšné a důvod číslo tři by byl – při troše upřímnosti – zcela v pořádku, nebýt skutečnosti, že tímhle se nezabývají doktoři, nýbrž vědci ve výzkumu. Navíc je docela nefér chtít po někom, aby dodržel své slovo dané v tomhle věku; dalo by se to přirovnat k prohlášení, že obrázek „Chci být kosmonautem“, který jste namalovali v pěti letech, je závazný právní dokument. Já osobně si nevzpomínám, že bych se pro medicínu někdy aktivně rozhodl. Spíše to bylo takové výchozí nastavení pro můj život – jako vyzváněcí tón marimba, standardní fotka hor na pracovní ploše počítače. Vyrůstal jsem v židovské rodině (ačkoli židovství se tu týkalo většinou jen jídla), chodil jsem na školu, která v podstatě funguje jako továrna na doktory, právníky a členy kabinetu, a můj táta byl doktor. Bylo to zkrátka napsané na všech zdech. Vzhledem k tomu, že počet zájemců desetkrát převyšuje kapacitu lékařských fakult, je třeba udělat se všemi uchazeči pohovor a místo získají jen ti, kteří si u křížového výslechu vedou nejlíp. Předpokládá se, že u maturity získají všichni kandidáti samé jedničky, takže univerzity vlastně svá rozhodnutí staví na neakademických kritériích. Dává to samozřejmě smysl: lékař musí být pro svou práci psychicky stavěný – musí se umět rozhodovat pod neskutečným tlakem, sdělovat špatné zprávy zničeným příbuzným a denně se vypořádávat se smrtí. Musí mít něco, co se nedá našprtat zpaměti ani klasiﬁkovat známkami: skvělý doktor musí mít veliké srdce a rozšířenou srdečnici, kterou proudí obrovská kvanta soucitu a lidské laskavosti. Nebo si to aspoň myslíte. Ve skutečnosti se lékařské fakulty o nic z toho ani v nejmenším nezajímají. Dokonce si ani neověřují, zda snesete pohled na krev. Místo toho se zaměřují na mimoškolní aktivity. Jejich ideální student je

kapitánem dvou sportovních týmů, vítězem okresní plavecké soutěže, kapelníkem mládežnického orchestru a redaktorem školních novin. V podstatě jde o soutěž Miss sympatie s tím rozdílem, že se zde neuděluje šerpa. Najděte si jakéhokoli slavného doktora na Wikipedii a dočtete se: „Prosadil se jako vynikající ragbista v mládežnických soutěžích. Vynikal jako běžec na dlouhé tratě a v posledním ročníku studia působil jako asistent kapitána atletického týmu.“ Tohle je konkrétní popis jistého dr. Shipmana, snad se tedy navzájem odlišují a není to až tak neměnný systém. Na Imperial College v Londýně se spokojili s tím, že jsem absolvoval osmiletý cyklus hry na piano a saxofon, což mi spolu s několika nepříliš vyvedenými divadelními recenzemi pro školní časopis zajistilo dokonalou kvaliﬁkaci pro život na nemocničních odděleních. A tak jsem si v roce 1998 sbalil věci a vyrazil na ošidnou šestimílovou cestu z Dulwiche do South Kensingtonu. Jak si asi umíte představit, nastudovat lidskou anatomii a fyziologii do nejmenšího detailu plus všechny možné způsoby jejího selhání je úkol vpravdě kolosální. Ale to vzrušení při vědomí, že se stanu jednoho dne doktorem – ta velká věc, že si doslova změníte jméno jako superhrdina nebo mezinárodní zločinec –, mě během těch šesti dlouhých let pohánělo stále vpřed za dosažením mého cíle. A pak to přišlo – stal jsem se mladším lékařem.* Mohl bych vystoupit v pořadu Mastermind jako soutěžící se specializací *

Označení mladší lékař, junior doctor, se vztahuje na každého, kdo není primář, tedy consultant. Je to trochu matoucí, neboť většina těchto „mladších lékařů“ má ve skutečnosti docela úctyhodný služební věk – někteří pracují v oboru i patnáct let, sbírají tituly Ph.D. a různé další postgraduální kvaliﬁkace. Asi jako kdybyste každému činiteli ve Westminsteru s výjimkou ministerského předsedy říkali „mladší politik“.

\15

16/

na „lidské tělo“. Doma u televize by všichni křičeli, že jsem si vybral moc široké a obsáhlé téma a že jsem si měl raději zvolit něco jako „aterosklerózu“ nebo „vbočený palec“, ale mýlili by se. Byl bych tu soutěž vyhrál. Konečně nadešla chvíle, abych nastoupil na oddělení vybavený všemi těmi vyčerpávajícími znalostmi a začal uvádět teorii do praxe. Nemohl jsem být natěšenější. A tak to pro mě byl docela šok, když jsem zjistil, že čtvrtinu života jsem strávil na lékařské fakultě a ta mě ani vzdáleně nepřipravila na jekyllovsko-hydeovskou existenci mladšího sekundáře.* Přes den se dala práce ještě zvládat, i když byla dost ubíjející a časově náročná. Každé ráno se dostavíte na vizitu, kdy celý váš lékařský tým obchází všechny pacienty na oddělení. Ploužíte se za nimi jako zhypnotizované káčátko, s hlavou starostlivě nakloněnou na stranu, a zapisujete si všechny výroky svých nadřízených – objednání na MRI, doporučení na revmatologii, poslání na EKG. Pak strávíte zbytek pracovního dne (plus obvykle další čtyři neplacené hodiny) plněním všech těch desítek a někdy i stovek úkolů – vyplňováním formulářů, telefonováním. V podstatě jste poněkud gloriﬁkovaný osobní asistent. Což není zrovna to, na co jste se na škole tak tvrdě připravoval, jenže co chcete dělat. Když ale děláte na noční směny, připadá vám Dante jako Disney – byla to jedna nekončící noční můra, kdy jsem litoval i jen pomyšlení na to, že jsem svou přípravu možná někde podcenil. Na noc dostane mladší sekundář malý pager, kterému se láskyplně říká „pípátko“, a spolu s ním odpovědnost za každého pacienta v nemocnici. A že je jich sakramentsky *

Ta hierarchie vypadá v Británii následovně: mladší sekundář, starší sekundář (SHO), ordinář, starší ordinář, primář. Nedávno došlo k přejmenování hodností na F1, F2, ST1–ST7. Všichni však stále používají starou terminologii, podobně jako v době, kdy byly Coco Pops nakrátko uvedeny pod novou značkou Choco Krispies.

hodně. Noční starší sekundář a ordinář se zdržují dole na pohotovosti, kde prohlížejí a přijímají pacienty, zatímco vy působíte nahoře na odděleních a plujete s lodí sami. S lodí, která je obrovská a v plamenech a se kterou vás nikdo doopravdy neučil plout. Učili vás, jak se vyšetřuje pacientův kardiovaskulární systém, znáte fyziologii koronární vaskulatury, jenže i když dobře rozpoznáte každý znak a příznak infarktu, je velice obtížné ho napoprvé zvládnout. Pípá vám oddělení za oddělením, sestra za sestrou s jedním nouzovým případem za druhým – nikdy to nepřestane, takhle to běží celou noc. Vaši služebně starší kolegové prohlížejí na pohotovosti pacienty s konkrétními problémy, jako je zápal plic nebo zlomená noha. Vaši pacienti jsou podobně naléhavé případy, ale jsou to hospitalizovaní pacienti, což v prvé řadě značí, že už jim něco závažného je. Je to jako „udělej si vlastní burger“: příznaky navrstvené na potížích, co se vrství na nemocech. Vidíte pacienta se zápalem plic, kterého přijali se selháním jater, nebo pacienta, který si zlomil nohu pádem z lůžka při dalším epileptickém záchvatu. Fungujete jako jednočlenné, mobilní a v podstatě neškolené pohotovostní oddělení, mácháte se v tělních tekutinách (a ne zrovna těch, co by vám byly po chuti), prohlížíte nekonečný příval znepokojivě nemocných pacientů, o které ještě před dvanácti hodinami pečoval celý tým lékařů. A najednou toužíte po tom šestnáctihodinovém papírování. (Nebo v ideálním případě po nějakém kompromisu, po práci, která odpovídá vašim schopnostem, aniž by za nimi dalece zaostávala nebo je mohutně přesahovala.) Jste v dobře známé situaci – buď se utopíš, nebo budeš plavat. A vy se musíte naučit plavat, jinak se s vámi utopí spousta pacientů. A mně to všechno i přesto připadalo jaksi zvráceně vzrušující. Ano, byla to hrozná dřina, ty odmakané hodiny určitě hraničily s nelidskostí a viděl jsem zcela jistě

\17

18/

věci, z nichž mám dodnes na sítnicích jizvy – ale byl jsem doktor. Úterý 3. srpna 2004

Den první. H* mi připravil obědový balíček. Mám nový stetoskop,† novou košili a novou e-mailovou adresu: atom. kay@nhs.net. Je dobré vědět, že ať se dnes stane cokoliv, nikdo mě nebude moci obvinit, že jsem nejmíň kompetentní člověk v nemocnici. A i kdybych byl, můžu to svést na Atoma. Vychutnávám si ledoborecký potenciál příběhu, ale moji anekdotu pak v hospodě trumfne má přítelkyně Amanda. Její příjmení je Saunders-Vestová. Spojovník (hyphen) v Amandině jméně se často hláskuje, takže výsledkem je amanda. saundershyphenvest@nhs.net. Středa 18. srpna 2004

Pacient OM je sedmdesátiletý penzionovaný topenář ze Stoke-on-Trent. Ale dnes v noci bude Matthew výstřední německý profesor s nepšésvědčívym pšížvukem. Vlastně nejen dnes v noci, ale i dnes ráno, dnes odpoledne a každý další den hospitalizace, a to díky jeho demenci, zkomplikované zánětem močových cest.‡ Oblíbenou rutinou profesora OM je chodit za vizitou v nemocničním županu oblečeném předem dozadu na způsob bílého pláště (a když si zapomene spodní prádlo, v průstřihu * †

‡

H je můj krátce strádající partner na šest měsíců. Nebojte – nebudete si muset pamatovat velká kvanta postav. Tohle není Hra o trůny. Jsem všemi deseti pro, abych v průběhu knihy vysvětloval terminologii, ovšem pokud nevíte, co je to stetoskop, pak byste tuhle knihu měli asi věnovat někomu jinému. Zánět močových cest, či jakákoli jiná sekundární sepse, bývá u starších lidí často příčinou, že tak trochu vyšilují.

vám po ránu ukáže svou klobásu) a vpadávat doktorům do řeči se svými průpovídkami „Áno!“, „Tó je sprafně!“ a občas i zvoláním „Génius!“, kdykoli někdo z nich něco řekne. Když probíhá velká vizita za účasti primáře a ordináře, okamžitě ho odvádím zpět na lůžko a zajistím, aby ho sestry pár hodin držely zachumlaného pod dekou. Když konám obchůzku sám, nechám ho, aby se na mě nalepil. Stejně přesně nevím, co dělám, a když to dělám, tak si při tom kdovíjak moc nevěřím, čili mi docela přijde vhod mít za sebou penzionovaného německého roztleskávače, který každou chvíli vykřikne: „Tó je brílantní!“ Dneska se vedle mě složil na zem, tak jsem ho bohužel musel zprostit aktivní služby. Pondělí 30. srpna 2004

Čeho se nám nedostává ve volném čase, to si víc než bohatě kompenzujeme v historkách o pacientech. Dnes u oběda v kantýně jsme si třeba vyměňovali historky o nesmyslných „příznacích“, se kterými se lidé občas prezentují. V posledních týdnech jsme například zažili pacienty se svědícími zuby, náhlým zlepšením sluchu a bolestí v paži během močení. Svým příběhem každý z nás vyvolá menší vlnku zdvořilého smíchu, podobně jako místní hodnostář řečnící na promoci. Je to taková naše verze strašidelných táborákových historek, a jak tak kolují okolo stolu, přichází řada na Seamuse. Vypráví, že ráno viděl na příjmu někoho, kdo si myslel, že se mu potí jen polovina obličeje. Opře se v očekávání, že se posluchači složí smíchem, ale zavládne jen ticho. Pak všichni téměř unisono vyhrknou: „Takže Hornerův syndrom?“ Nikdy o něm neslyšel, hlavně ne o tom, že to zřejmě ukazuje na plicní nádor. Seamus s ohlušujícím skřípěním odsouvá židli a utíká telefonovat – musí

\19

20/

pacienta dostat zpátky na oddělení. Dojídám jeho tyčinku Twix. Pátek 10. září 2004

Všimnu si, že každý pacient má v kartě zaznamenaný pulz 60, a tak nenápadně prověřuji měřicí metodu zdravotního asistenta. Nahmatá pacientovi tep, podívá se na hodinky a přepečlivě počítá počet vteřin v minutě. Neděle 17. října 2004

Abych si taky připsal nějakou tu zásluhu, musím říct, že jsem nezpanikařil, když pacient, kterého jsem vyšetřoval na oddělení, začal nečekaně chrlit hrozná kvanta krve a rovnou na mou košili. Záslužné už ale vůbec není, že jsem nevěděl, co mám dělat. Požádal jsem nejbližší sestru, ať sežene mého ordináře Huga, který byl na sousedním oddělení, a mezitím jsem zavedl Venﬂon* a pustil do pacienta trochu tekutin. Hugo dorazil dřív, než jsem stačil učinit cokoli dalšího, což mi přišlo docela vhod, protože mi v tu chvíli došly všechny nápady. Mám začít hledat, kde má pacient uzavírací kohout? Mám mu nacpat do krku papírové utěrky? Přidat do toho všeho trochu bazalky a prohlásit to za polévku gaspacho? Hugo diagnostikoval ezofageální varixy,† což dávalo *

†

Venﬂon neboli kanyla je plastová trubička, která se zavádí do žíly na hřbetu ruky nebo v loketní jamce, abychom mohli nitrožilně, takzvanou kapačkou, podat léky nebo tekutiny. Zavedení kanyly je jedna z hlavních povinností mladšího sekundáře, ačkoli já jsem prošel lékařskou fakultou, aniž bych se o to někdy pokusil. Noc před mým prvním nástupem na pozici lékaře jeden z mých spolubydlících z nemocniční ubytovny odcizil na oddělení krabičku asi s osmdesáti kanylami a pak jsme několik hodin cvičili zavádění přímo na sobě, než jsme se to konečně naučili. Ranky po této činnosti pokrývaly naše ruce ještě několik dní. Varixy neboli městky jícnu jsou strašná komplikace při cirhóze jater,

smysl, protože pacient měl barvu pleti jako Homer Simpson – ještě z úvodních sérií, kdy byl kontrast mnohem výraznější a každá postavička vypadala jako na jeskynní malbě –, a pokusil se dostat krvácení pod kontrolu Sengstakenovou sondou.* Zatímco pacient se divoce zmítal a bránil se zastrčení té strašné věci do krku, krev stříkala všude: na mě, na Huga, na zdi, záclony i strop. Celé to připomínalo zvlášť avantgardní epizodu z reality show Changing Rooms. Nejhorší byly ty zvuky. S každým nádechem toho chudáka jste slyšeli, jak nasává do plic krev a dusí se. Když se nám konečně podařilo trubičku zasunout, krvácení ustalo. Krvácení vždy nakonec ustane, a tentokrát k tomu došlo z toho nejsmutnějšího důvodu. Hugo prohlásil pacienta za mrtvého, napsal zprávu a požádal sestru, ať to sdělí rodině. Já ze sebe sloupal oblečení nasáklé krví a v tichosti jsme se na zbytek směny převlékli do operačních úborů. A tak tohle byla první smrt, jíž jsem se stal svědkem, tak úděsná, že úděsnější snad ani nemohla být. Nic romantického ani krásného. A ten zvuk! Hugo mě odvedl stranou a zapálili jsme si cigaretu – po tomhle jsme ji oba zoufale potřebovali. A to jsem prosím nikdy předtím nekouřil. Úterý 9. listopadu 2004

Ve tři ráno mě vzbudilo pípání. Za tři směny poprvé, co jsem si na půl hodinky zdřímnul. Mám předepsat prášky na spaní pacientovi, jehož spánek je očividně důležitější než můj. Mé schopnosti jsou v tom směru větší, než jsem myslel – přicházím na oddělení, jen abych zjistil, že pacient už spí.

kdy se vám v hrdle utvoří velké křečové žíly, které se mohou kdykoli protrhnout a mohutně krvácet. Trubička, kterou zasunete do hrdla a poté nafouknete jako balónek, takže její stěny tlačí na cévy a vy doufáte, že krvácení ustane.

\21