0316614 by Knižní klub

„Tak jsme tady,“ řekl tatínek Štěpán a otevřel dveře auta. Kačka s Kamilou vyběhly plné očekávání ven, ale místo krásného pivovaru a rozesmátých lidí je uvítala opuštěná barabizna, která ze všeho nejvíce připomínala čerstvě zrušený pavilon opic. „Hlavně na nic nesahejte, mohlo by na vás něco spadnout,“ otočila se na ně maminka Lucka. Ale Kačka a Kamila už mezitím někam zmizely. Nebylo divu: pořízení bývalého pivovaru v Úněticích bylo u nich doma větší téma než domácí svíčková. A to prosím maminka umí nejlepší svíčkovou na světě. A když už ne na světě, tak alespoň v celých Úněticích. A když ne v Úněticích, tak ale u nich doma určitě. „Však je tam někde najdeme,“ uklidňoval ji tatínek Štěpán a litoval, že se nemůže dětem více pochlubit a blýsknout se některou ze slavnostních uvítacích vět, které si pro tu příležitost připravil. „Tak to máte od nás jako dárek,“ chtěl jim oznámit. Nebo by mohl zažertovat: „Tohle je váš nový bratříček.“ Přišlo mu to obojí trochu trapné, a tak se nakonec rozhodl pro drob-

ný vtípek. Měl v úmyslu předstírat, že si zapomněl klíče, nedostanou se dovnitř a pivovar tím pádem nakonec nekoupí. Ale holky byly pryč. Chtěl odemknout, ale zjistil, že dveře nejsou zamčené: „Aha, už je otevřeno…,“ zasmál se a pustil maminku dovnitř. Když ho míjela, tak se na sebe usmáli. Věděli, že to dokázali. „Kamilo, na tohle se pojď podívat,“ zavolala Kačka. Byly zrovna v obrovské místnosti, která kdysi za dob největší slávy pivovaru sloužila jako humna. „To je ale divný pole, co?“ divila se Kamila. A opravdu: místnost připomínala pole pod střechou. „Co tady na něm asi rostlo?“ „Nevím, ale když to bylo pod střechou, tak tady asi musely pracovat nějaký děti. Byli to sirotci a vyráběli nějaký tajný chemický zbraně a potom z toho onemocněli a museli jim uříznout levou ruku.“ „Kamilo, nech toho!“ „Neboj, dělám si srandu, Kačko. Spíš se tady zazdil nějaký partyzán a neměl co jíst, tak si snědl svou pravou nohu, ale furt měl hlad, tak si snědl levou ruku a nakonec díky tomu přežil. Zbyla mu pak alespoň jedna ruka a jedna noha,“ pokračovala Kamila. „Přestaň, dost!“ zastavila ji Kačka. Kamilu to trochu zklamalo, protože chtěla ještě rozebírat, jak přesně tu ruku jedl, když měl jen jednu ruku. To byla celá Kamila: vždycky a za všech okolností se nechávala bezstarostně unášet svou bezbřehou fantazií a bavilo ji zkoumat, co její starší sestra ještě vydrží.

„Kamilo, je mi deset a tobě osm! Už ti jen tak na něco nenaletím. Podívej se radši na tohle. To je zrní! Co tady dělá zrní?“ „To vím náhodou úplně přesně. Krmí tím slepice, které díky tomu zrní nabobtnají do ohromných rozměrů. Jsou velký jako lidi a dokážou lidem vyklovnout oko na jedno klovnutí! A tady žijou. Slyšíš, právě přicházejí! Je to sám velký kohout! To je konec, vyklove nám oči!“ „Tak tady jste. Co tomu říkáte?“ zeptal se přicházející tatínek. „Kačko, ty jsi z toho nějaká vystrašená. Neboj, za chvíli se zabydlíme a tady bude jednou sladovna, kde bude klíčit slad,“ uklidňovala Kačku maminka. „Mami, a není to náhodou tohle?“ Kačka podala mámě zrní, které bylo rozházené všude kolem, a ta ho k překvapení všech přítomných hned ochutnala. „Ano, to je slad, z toho se dělá pivo,“ potvrdila. „Ale prosím tě, pivo se tu přece přestalo vařit před šedesáti lety,“ ozval se tatínek. „Tak to ochutnej,“ podala mu pár zrnek. Táta Štěpán se nervózně rozhlédl po ostatních a ušklíbl se: „Jo, to zrovna, já

tady budu zobat jako slepice něco starýho, hnusnýho ze země. Děkuju, ale fujtajbly nejím.“ Očekával, že se holky budou smát, ale zpražily ho pohledem. „No, pivo se přece jenom taky dělá ze země,“ snažil se zachránit situaci a strčil si zrníčka do pusy. „Fakt jo, je to slad, a docela dobrej!“ Kamila ihned přispěchala s vysvětlením: „Já vím proč. Pivo se tady totiž pořád vaří. To jste nevěděli? Podívejte, támhle jsou ty velký sudy, nebo kádě, nebo já nevím, jak se to jmenuje. A v nich…“ Kačku už Kamila začínala pěkně štvát, a tak mladší sestře rychle skočila do řeči: „A kde ty kádě jako vidíš?“ Kamilu to vůbec nerozhodilo a odpověděla: „Jsou zrovna tady, ale jsou úplně průhledný, takže se skrz ně dá procházet a plavat.“ A hned také začala chodit po místnosti sem a tam a rukama dělala, že plave. Maminka se začala smát a táta s Kačkou taky. Pak si celý pivovar prošli. Tatínek v každé místnosti mluvil o tom, co kde bude, až to bude. Kačka se přitom nemohla ubránit dojmu, že je někdo sleduje. To bude určitě tím, jak Kamila pořád žvanila o těch dětech a slepicích. Tatínek, jako by měl místo hlavy přehrávač, v každé místnosti spustil: „Vidíte ten sloup, tak na něm je vytesaný letopočet 1710, to pivovar pravděpodobně vznikl. A tady, kde stojíme, bude už letos na jaře restaurace…“ „Ty jsi snad spadnul na hlavu, ne? Letos na jaře? To spíš za rok na jaře,“ ozvala se maminka, která tatínka většinou z oblak stahovala na zem.

Kamila hned vykřikla: „Tati, nebolí tě to? Nemáš na hlavě bouli?“ Maminka se zasmála: „Ne že doopravdy spadnul na hlavu! Jen mi připadá bláznivé, jestli si tatínek myslí, že otevřeme už na jaře. Podle mě bude ještě dlouho trvat, než to tu dáme do kupy.“ Kačka se nervózně zeptala: „A to nás jako nebudete posílat do školy?“ V duchu se viděla, jak si balí školní věci a dává Lukášovi penál na památku s tím, že už se nikdy neuvidí, protože musí v pivovaru od rána do noci tvrdě pracovat. „Ale prosím tě, to se ví, že budeme, co by si tam bez tebe počali,“ zasmála se maminka a dodala, že zbytek si prohlédnou jindy, jelikož se už stmívá, ještě tu nefunguje elektřina, a navíc jdou zítra holky po prázdninách poprvé do školy. Tatínek si ještě láskyplně pohladil podlahu s rozházeným sladem a přitom si pomyslel: „Tak tohle je naše nové místo, naše zem. Pořád tomu nemůžu uvěřit.“ Nabral ječmen s hlínou do ruky, pak dlaň rozevřel a nechal vše pomalu padat mezi prsty. „Tak jdeme, třeba se sem ještě někdy vrátíme,“ zatahala ho maminka za rukáv a oba se zasmáli. Kamila s Katkou naposledy nakoukly do velké místnosti s vysokými klenutými stropy. „Viděla jsi ho?“ zeptala se Kamila. „A koho jako?“ Kačka všude viděla jen a jen Lukáše. Co když se o prázdninách změnil? Co když si našel holku?

„Světýlko, tamhle u okna nahoře.“ Kačka se tam rychle podívala: „Ale prosím tě, to byl asi odraz od slunce.“ „To už dávno zapadlo,“ namítla Kamila. „Sama jsi zapadla,“ řekla na to Kačka a se smíchem se rozběhly za rodiči.

Kamila seděla ve školní lavici třídy 3.B a nudila se. A to bylo teprve prvního září. Podívala se na paní učitelku, která byla po prázdninách velmi opálená. Představila si, jak učitelka leží na pláži, určitě v Chorvatsku, a opaluje se. A najednou z moře začnou vylézat ohromní mořští ježci, kteří mají ruce a nohy z velkých bodlin. Přibližují se k dece paní učitelky, vydávají pisklavé zvuky a snaží se ji propíchnout. „Pozor!“ zavolala Kamila na celou třídu. „Co se děje?“ zeptala se učitelka a zděšeně se chytila stolu. „Nepíchli vás?“ zeptala se do nastalého ticha Kamila.

„U srdce mě píchlo, málem jsem dostala infarkt, jak si mě vylekala! Ale když už jsi nás vyrušila, Kamilo,“ učitelka se zhluboka nadechla a pomalu se uklidňovala, „tak nám pověz, co jsi zažila o prázdninách ty?“ Kamila si rychle projela v mysli všechny zážitky, které se jí podařilo za prázdniny nasbírat. Cesta autem s rodiči po Portugalsku, koupání v rybníku na chalupě. Nebo jak přivázali živé kachně za nohu kachnu umělohmotnou a pak ji honili, až jim kachna odplula i s kachnou na noze? Nebo jak spali pod širákem na indiánském táboře a ona nemohla usnout, protože se bála indiánských duchů? Nebo to, že konečně dostala mobil a hned ho nechala v Praze na veřejných záchodcích v metru? „Naši koupili o prázdninách pivovar,“ řekla nakonec. „Pivovar?“ zvedla obočí učitelka. „Pivovar… A kde? U nás v Úněticích?“ Kamila celá zrudla. Cítila, že se na ni celá třída dívá. Sakra, to říct úplně nechtěla, vyčítala si. Tatínek přece všem důrazně připomínal, aby nic nikomu neříkali, dokud oficiálně neotevřou. Už proto neřekla ani slovo, jen kývla. „Děkuji, že ses nám svěřila. To je tedy velká novina. Všichni se těšíme. Určitě nás to všechny obohatí, ale nezapomeňte, děti, že i pivo je alkohol, a ten se pije odkdy?“ „Od léta,“ ozvala se Kamila. „Táta chce otevřít už v létě kvůli cyklistům, protože mají hodně peněz a můžou pít, ale máma říká, že je padlej na hlavu.“ Všichni se zasmáli a naštěstí zrovna zazvonilo. Třída se shlukla kolem Kamily a otázky jen pršely: „A kde je ten pivovar? Ty tam budeš bydlet? Ty

už můžeš pít pivo? A nemotáš se po něm? Nejsi teď opilá? Stál ten pivovar milion? A budeš mít teda větší kapesný? Ty seš teď jako bohatá?“ Kamilu ten zájem moc netěšil. Byla na sebe naštvaná, že raději neřekla, jak na táboře spala v indiánském tepee. Na druhou stranu ale nechtěla ztratit pozornost, protože po prázdninách se třída vždycky rozděluje do nových part – na ty, kteří spolu chtějí kamarádit, a na ty, kteří spolu sice úplně kamarádit nechtějí, ale nakonec spolu kamarádí, protože jim nic jiného nezbývá.

„…a v tom pivovaru taky bude malá krokodýlí ZOO,“ oznámila a cítila, že touto informací se trefila do černého. „Ty krokodýli totiž budou doveze-

ný až z Austrálie letadlem. Budeme jich tam mít osm! Teď pro ně sháníme levný maso, aby měli co žrát.“ Následovala další smršť otázek a dohadování o tom, kolik toho takový krokodýl sežere a jestli mu místo vody budou dávat pivo, aby ušetřili. Sice jí asi úplně všechno nevěřili, ale smáli se a to bylo hlavní. Kamile se právě podařilo skamarádit s pěti holkami, což byl na začátek školního roku docela dobrý výkon. I kdyby během roku tři ztratila, tak si díky pravidelným historkám z pivovaru zaručeně alespoň dvě udrží. A dvě jsou určitě víc než jedna. Ve stejnou dobu zadumaně seděla o patro výš v 5.A desetiletá Kačka. Co to znamená, že budou mít pivovar? Skončí tak brouzdání po nákupních centrech a posedávání po parku? Bude muset být pořád v pivovaru? Učitelka tam bude určitě chtít v jednom kuse chodit na školní exkurze. Všichni tam budou chodit. Chvíli je to bude zajímat, ale pak zjistí, že pivovar není herna ani obchoďák a ztratí o ni zájem. A Lukáš určitě taky. Ale ten o ni nemá zájem ani teď, takže vlastně nemá co ztratit. Může jenom získat. Získat Lukáše. Proč jí raději rodiče místo pivovaru nekoupili Lukáše? Možná by s ním mohla mít jednou v pivovaru i svatbu. Ale koho na ni

„…a v tom pivovaru taky bude malá krokodýlí ZOO,“ oznámila a cítila, že touto informací se trefila do černého. „Ty krokodýli totiž budou doveze-

pozvat? Měla v tom guláš, nebo spíš koláč. Holky ze třídy si totiž Kačka v duchu rozdělila přesně podle tvarohovo-povidlového koláče. Tvarohové byly ty holky, se kterými by Lukáš chodit chtěl, a povidlové ty ostatní. Protože tvaroh je na koláči vždycky lepší než povidla a je ho tam míň. „Musím patřit mezi ty tvarohové,“ zauvažovala Kačka. Všimla si totiž Lukáše jako první, a to už v první třídě. Aby taky ne, když s ním seděla v lavici. Jsou si prostě souzeni. A teď si všimla, že se na ni Lukáš dívá. Že by byla přece jen tvarohová? Ne. Spíš se něco děje, protože se na ni dívá i paní učitelka a vlastně celá třída. Uslyšela své jméno. Vstala. „Tak, Tkadlecová, čekáme. Zdá se, že jsi ještě na prázdninách. Můžeš se nám svěřit, kde jsi je strávila?“ „Není tam signál,“ vyhrkla Kačka. „Kde není signál?“ zeptala se nechápavě učitelka. „Počkej, víš co? Neříkej nám to a my všichni budeme hádat, kde jsi byla.“ Kačka se hanbou málem propadla. Za všechno mohl Lukáš. Kdyby nebyl tak hezký, nikdy by se do něj nezamilovala. Teď musí snášet nejenom závistivé pohledy, ale také hloupé nápady svých spolužáků, kteří velmi živě hádali, co že je to za místo, kde není mobilní signál. Tipy byly skutečně rozmanité, od exotických destinací jako Egypt a Kanárské ostrovy přes uhelné doly a jeskyně až po morbidní nápady typu vězení, Mars, kostra dinosaura v muzeu či kadibudka zamořená silným smradem. „Tak nám tedy, Kateřino, prozraď, kde se to úžasné místo nachází?“ ukončila dohadování učitelka.

„V pivovaru. Naši koupili pivovar.“ Rozhostilo se překvapené ticho. „Ale nepovídej. Zajímavé. Určitě k vám půjdeme na školní exkurzi. A kde ten pivovar máte?“ Lukáš se dívá! Dívá se na ni a trochu se usmívá. „A jak se jmenuje?“ pokračovala učitelka ve vyptávání. „Lukáš,“ odpověděla automaticky Kačka.

Na humnech v Únětickém pivovaru mezitím nastala panika. Ředitel Kvašan, nejchytřejší ze skřítků, dal všechny svolat, ale vlastně to ani nebylo nutné. Všech šest skřítků od rána o ničem jiném nemluvilo. Skřítkovští koně Čerňák a Hnědačka mezi nimi splašeně pobíhali a Hvozdoň, hlavní sušič sladu, se je neúspěšně snažil chytit. Když se mu to nedařilo, tak alespoň divoce máchal rukama a hulákal: „Lidi, jsou tu lidi!“ Kvašan se rozhodl je překřičet: „Ticho, všichni ticho!“ Skřítkové ztichli, jako když utne, a zmatek a řev vystřídala nehybnost a ticho. Skřítkové zmatek milují, ale stejně tak mají rádi i řád. Nic mezi tím. I koně se zastavili a všichni hleděli na Kvašana, který se nadechl a spustil: „Jakožto ředitel našeho tajného skřítkovského pivovaru zahajuji mimořádný sněm. Prosím pana účetního Ječmáka, aby zkontroloval, zda jsou všichni přítomni.“ Skřítek Ječmák pomalu rozevřel tlustou knihu, nasadil si brýle a četl: „Skřítek Ječmák?“ A hned si také odpověděl: „Zde!“

„Sebe číst nemusíš, všichni vidíme, že jsi tady,“ zavolal na něj odborník na zrání piva, skřítek Bublina. Ječmák ho přísně zpražil pohledem: „Podle našich zákonů a pravidel sepsaných v knihách Spilka I a Spilka II, zde konkrétně v knize Spilka I, v článku 12, odstavci 3, písmenu bé se píše: ,Nastane-li mimořádná událost, kupříkladu je-li pivo uvařeno špatně či je-li zde přítomno lidské plémě, jsou všichni skřítkové pracující, stejně jako ostatní jen tak čumící, povinni se neprodleně dostavit na mimořádný sněm. A na

vyzvání se musí ihned přihlásit. A pro vás, pane Bublino, pro vás to platí obzvlášť. Protože vy většinou nepracujete a jen tak čumíte, kde co lítá.“ „To není pravda,“ bránil se Bublina. „V práci jsem se zastavil jednou jedinkrát, byl jsem zrovna po planých skřítkovicích. To je opravdicky hrozná nemoc, jak všichni víte. Vy jste mě při tom náhodou viděl a od té doby všichni tvrdíte, že nic nedělám! Jste špatný skřítek! Celý svět je špatný! Nikdo mě tu neocení. Ale kdybych já doopravdy přestal pracovat, tak se to tu úplně celé rozpadne.“ Ječmák zavrtěl nevěřícně hlavou a zamával knihou. „Že jste měl plané skřítkovice, to se zde nepíše. Kdybyste tuto zákeřnou nemoc skutečně prodělal, byl byste doma déle než jeden den. Naopak je ale zde v kronice psáno, že jste do práce dorazil mírně řečeno ospalý a hned po příchodu jste usnul. Stalo se tak přesně před 27 lety, ve čtvrtek 15. dubna v 17:01! A kronika, to jsou naše zákony. A zákony nejsou žádné záhony, aby se po nich jen tak šlapalo. I když po záhoně se šlape až po sklizni. Až po sklizni… No ehm… Chtěl jsem prostě říct, že my skřítkové zákony dodržujeme. A jsou nám všem srozumitelné.“ „Já to s těma jménama naprosto chápu, nejsem blbej,“ ozval se plnič lahví, skřítek Zátka, „ale úplně nevím, co teda mám jako přesně dělat?“ „Vždyť to teď říkal!“ přerušil ho Kvašan. „No dobře, ale tady Máček to říkal jenom Bublinovi! Takže to znamená, že se má přihlásit jenom Bublina, ne?“ rozvíjel dál svoji myšlenku Zátka. „Jsem Ječmák, žádný Mák, natožpak Máček,“ ozval se dopáleně účetní Ječmák.

„Máček jako Ječmáček, vždyť to je jedno. To je prašť jako uhoď,“ nenechal se rozhodit Zátka. „Oslouchejte ně obře, “ ozval se najednou kuchař a odborník na chmel Chmelík, „uhusíme e ozhodnout, esli…“ „Není ti rozumět, nejdřív to dožvýkej a pak mluv,“ vyzval ho Kvašan. „Pozóóór, lidi útočí!“ proběhl opět kolem Hvozdoň, který se ještě nestihl zastavit a zaregistrovat, že už se dávno začalo sněmovat. Kvašan si povzdechl, do vousů si zamumlal něco o tom, že ředitel si své podřízené nevybírá, a pak nahlas pokračoval: „Teď každý z vás řekne, co si vlastně myslí o tom, že jsou tu noví lidé. Začnu já. Víte, že to tady v našem nevelkém skřítkovském pivovaru od nepaměti vedu. Jsem ředitel, mám na starost kvašení piva a zodpovídám za to, jak bude pivo nakonec chutnat. Po celá staletí tady vaříme pivo, a to jak pro nás, tak hlavně pro všechny skřítky z okolí. To, že se teď tady objevili lidé, je podle mě dobrá zpráva! Můžeme se s člověkem spojit, jako jsme to dělali před lety, budeme silnější a dokážeme vařit pivo ještě lepší! Přežili jsme toho tolik, vichřici, přemnožení krys, a dokonce

požár, který založil věčně opilý a protivný Bublina. Přežili jsme požár, přežijeme všechno!“ „Hlavně to moc nenafukuj,“ skočil mu do řeči Bublina. „To s tím ohněm byl omyl, já za to nemohl. Mám na starosti zrání piva. A to logicky znamená, že ho musím taky ochutnávat. Ale ta várka tenkrát byla zralá až moc. Já za nic nemůžu. V tom mají prsty ostatní a konkrétně za ten požár může tady přítomnej skřítek Zátka!“ „Cože, já? Já mám na starosti úplně něco jiného. Já plním láhve a pak je zátkuju. Plním sudy pivem, který mi pošleš. Podle mě ale neumíš poznat, kdy je to pivo doopravdy zralý. Holt asi nejsi na tu svou práci dost zralej!“ opáčil Zátka. „Místo zátkování piva by sis měl zazátkovat pusu,“ nenechal si nic líbit Bublina. Zátka s Bublinou všude chodili spolu a neustále se mezi sebou o něčem hádali. Nebo spíše dohadovali. Jeden musel mít za každou cenu opačný názor než ten druhý. Bublina byl velmi negativní, Zátka zase ve všem viděl to dobré. Bublina tak zákonitě nechtěl mít s lidmi nic společného. „Lidi se uměj jenom roztahovat! Chytí nás a dají nás do ZOO nebo do cirkusu.“ Zátka měl samozřejmě opačný názor: „A co kdybychom si z lidí udělali ZOO my? A chodili se na ně dívat?“ Ječmák si mnul své pečlivě pěstěné vousy a celou diskusi podrobně zaznamenával do knihy. Zákony, pečlivost a přísné dodržování pravidel, to bylo něco pro něj.

Prozatím tedy mezi skřítky mírně převažoval názor, že mají lidem říct, že tu v pivovaru po staletí žijí a chtějí s nimi spolupracovat. Pro byli Kvašan a Zátka. Opačný názor, tedy že mají zůstat v utajení a lidí si vůbec nevšímat, zastával zatím jen Bublina. Teď však dostal slovo žrout Chmelík. Jeho úkolem bylo vařit pivo a sypat do něj chmel. Vařil nejen pivo, ale také jídlo pro všechny skřítky. A to byl kámen úrazu. Chmelík totiž strašně rád jedl: všechno, všude a pořád. Mnohokrát mu při vaření piva spadl do kádě kousek housky nebo celý bonbón a pivo pak chutnalo houskově či bonbónově a všichni se na něj zlobili. A křik neměl Chmelík rád. Vlastně ještě jednu věc neměl vůbec rád: cokoli dělat s prázdným žaludkem. Když po něm někdo něco chtěl a on měl přitom hlad, dal to hned rázně najevo. Dnes byl ale v dobré náladě, v jedné ruce držel párek a ve druhé sýr. Sýr byl sice určen na špagety, které měli mít skřítci k večeři, ale Chmelík místo toho dospěl k závěru, že ho raději sní sám. „Chtěl jsem říct, že je důležitý, abychom se před tak zásadním rozhodnutím najedli,“ řekl a zakousl se do párku. „K věci,“ zašumělo to kolem.

„Tak a je to v břichu. Mňam. A teď řeknu důležitou věc.“ Nejprve pohlédl na shromážděné skřítky, kteří netrpělivě čekali na jeho rozhodnutí, pak se podíval na párek a zjistil, že mu chybí hořčice. „Důležitá věc je, že párek se jí vždycky s hořčicí,“ prohlásil a odešel si pro hořčici. Slovo si vzal tedy raději Ječmák. „Čísla mluví za vše. Roční výstav našeho skřítkovského pivovaru letos dosáhl 375 skřítkolitrů.“ „Tolik že u nás bylo výstav? Jak to, že o tom nevím?“ zapojil se konečně do debaty i Hvozdoň, který zrovna běžel kolem a byl celý uřícený. „Vzpomínám si pouze na jednu výstavu. A na té jsem vystavoval své autoportréty. Pamatujete? Obrazy jako: Hvozdoň s květinou, Hvozdoň na hvozdu či Hvozdoň kreslí Hvozdoně. O jiné výstavě bych určitě věděl, protože kromě sušení sladu mám zde na starost i kulturu, jelikož jsem z vás jediný trochu umělecky založený.“ „Umělecky založenej? To myslíš ten matla patla obraz, na kterým čumíš na kytku? Místo sušení sladu bys měl sušit hubu a tolik nemluvit,“ opřel se do něj Bublina. „Rád bych pokračoval,“ navázal Ječmák a dál odříkával statistiky o tom, kolik za celé období vyrobili piva, kolik to dělá sudů, kolik várek se nepovedlo a kam všude pivo vozí. Když se ho však ředitel Kvašan zeptal, zda by tedy podle něj měli zůstat v utajení, nebo se ukázat, tak odpověděl, že je důležité držet se historie a tradice. „A historie říká, že někdy je lepší nevidět a neslyšet a někdy zase vidět a slyšet. Musím si proto pečlivě projít znovu všechny záznamy a odpověď dodám do několika dnů.“

„Nebo taky roků,“ poznamenal Bublina. Ječmák se sice nadechl k odpovědi, ale nakonec raději mlčel. V podstatě ve své dlouhé řeči neřekl ani ano, ani ne. Ale skřítkové jen pokývali hlavou, rádi o všem diskutovali. Jako poslední dostal slovo Hvozdoň. Nálady a názory se u něj měnily jako počasí: jednou byl zamračený jako mrak a během minuty hned zářil jako slunce. Dnes měl dobrou náladu, a tak řekl, že by se s lidmi skamarádil. Pak se opravil, že spíš ne. Hned nato zase otočil a řekl, že dvakrát jo a jednou ne. „Nebo spíš dvakrát ne a jednou jo. Ano, ne. Vlastně nevím, jsem z toho rozhodování úplně vyčerpanej,“ dodal nakonec ztěžka a rozplakal se. Kvašan ho utěšoval. „Přece nemusíš všechno vědět hned. Odpočiň si, dej se dohromady a za chvíli se tě zeptám znovu.“ Právě v tu chvíli se vracel najedený Chmelík a mastné ruce od párků si otíral o kalhoty: „Přemýšlel jsem o tom a myslím, že jsou pro nás lidi spíš nebezpeční. Mohli by nám vyjíst všechny naše zásoby. A ukradli by nám naše tajné recepty, třeba na mou skvělou hlínovou omáčku. Nebo bychom museli jíst jejich jídla a to bych nepřežil. Třeba ta jejich svíčková ze samých svíček…“ Kvašan všem poděkoval a jako správný ředitel si vzal poslední slovo. Jelikož chtěl ostatní přesvědčit, začal na skřítky nenápadně naléhat.

Mluvil o tom, že by se mohli s novými lidmi skamarádit a vařit pivo společně. „Máme přece tolik receptů z minulých staletí. Můžeme se vzájemně něco naučit. Mohli bychom cestovat. Lidé určitě znají i skřítky z jiných měst, zemí a kontinentů. Mohli bychom k nim jezdit na návštěvy. A třeba ti noví lidé také začnou vařit pivo a my budeme mít možnost vidět při práci skutečného sládka. Vždyť lidského sládka nemáme už dobrých sto let!“ „Ano, ano, to bude skvělé,“ ozval se věčně dobře naložený Zátka. Bublina jeho nadšení nesnášel, a tak si raději začal česat své dlouhé vousy, ale hřeben se mu v nich zadrhl. Zátka mu hned přispěchal na pomoc a začal mu hřeben z vousů tahat. Tím ho ale ještě více zašmodrchal, takže už nešel vymotat vůbec. Začali se hádat o to, kdo má hezčí vousy, a úplně přestali poslouchat, o čem Kvašan mluví. „Basama s fousama, necháte toho!“ rozkřikl se na ně Kvašan. „Teď vám řeknu výsledek hlasování. Pro to, abychom se s lidmi spřátelili, jsem já, Kvašan, se Zátkou. Pro to, abychom zůstali schovaní a vyčkali pár století, jsou Bublina s Chmelíkem. Hvozdoň a Ječmák ještě nevědí, takže výsledkem je, že je to nerozhodně.“

Kouknul se na malé skřítkovské koně. Hnědačku a Čerňáka. Možná, že by mohli rozhodnout oni. Koně se však vydali k čerstvému senu a pustili se do něj. Přeci jenom zítra rozváží várku sudů a potřebují se na cestu posilnit. Kvašan je pozoroval, nejraději by si koně osedlal a projel se jen tak pivovarem. Lidi, nelidi. Povzdychl si, otočil se k ostatním skřítkům a prohlásil: „Takže je to jasné. Dohodli jsme se, že se dohodneme.“ Ozval se potlesk. Šest skřítků, šest odlišných názorů. Ale jedno měli společné, milovali začátky a konce sněmů.