0316558 by Knižní klub

Přeložila Jana Neumannová

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Huber, Nicole [Kopf-Sprung. Česky] Skok po hlavě : o životě po traumatu / Nicole Huberová ; z německého originálu Kopf-Sprung : vom Leben nach dem Trauma ... přeložila Jana Neumannová. -- První vydání v českém jazyce. -- Praha : Maitrea, 2018. -- 163 stran ISBN 978-80-7500-349-2 821.112.2-31 * 929 * 81'25-055.2 * 34-055.2 * 159.974 * 616.895.4 * 615.851 * (430) * (0:82-312.6) – Huber, Nicole, 1973– překladatelky -- Německo -- 20.-21. století – právničky -- Německo -- 20.-21. století – psychická traumata – deprese – somatická psychoterapie – somatic experiencing – německé romány – autobiografické romány 821.112.2-3 - Německá próza, německy psaná [25] 929 - Biografie [8]

Nicole Huberová

S láskyplnou vzpomínkou na Johna Elsteda: Chybíš nám každý den.

Milí čtenáři, snažíme se, aby naše knihy byly perfektní. Pokud i přesto objevíte v knize nějakou chybu, napište nám na nakladatelstvi@maitrea.cz a my ji rádi opravíme. Děkujeme, Váš nakladatel.

Obsah Začátek roku 2010: Nevyhaslá naděje ....................................................... 1 Léto 1999: To škaredé slovo na „D“ ....................................................... 13 Jaro 2010: Vybíjení ................................................................................. 21 Pozdní léto 1999: Drogový dealer s vysokoškolským diplomem ............ 31 Pozdní léto/podzim 1999: Samý škrábanec ............................................. 39 Léto 2010: Hranice ................................................................................. 49 Zima 2000/2001: Kalifornie ................................................................... 59 Léto 2010: Ve vesmíru ............................................................................ 69 Mezihra: Jmenuji se… ............................................................................ 77 Mezihra: Zlom ........................................................................................ 87 Podzim/zima 2010: Zlost ......................................................................... 95 Mezihra: A co řidič? .............................................................................. 105 1999–2008: Horská dráha .................................................................... 111 Zima 2010: Peřeje ................................................................................. 131 Mezihra: Blesky v hlavě ........................................................................ 139 Začátek roku 2011: Hlava nad vodou ................................................... 143 Doslov .................................................................................................. 147 Poděkování ........................................................................................... 149 Příloha .................................................................................................. 151 Slovo překladatelky k českému vydání .................................................. 159 Adresy a odkazy na literaturu v ČR ...................................................... 161

Poznámka autorky Toto je můj příběh. Co vyprávím, je pravdivé, avšak přirozeně je to moje pravda. Pravda jiných lidí může vypadat jinak. Proto byla všechna jména pozměněna.

Začátek roku 2010:

Nevyhaslá naděje teprve několik dní – a já to vzdávám. Mám za sebou deset let boje proti sobě samé. Odysea od terapie k terapii, pokaždé naděje na uzdravení, pokaždé nevyhnutelně následovaná zklamáním a ještě o trochu větším zoufalstvím. Nepatrné kroky zlepšení, sotva dostačující k nadechnutí před dalším hlubokým pádem. Už nemůžu a už ani nechci. Je čas se s tím smířit: Jsem nemocná. Nemocná v hlavě. Konečně s tím budu žít a nebudu už proti tomu bojovat. Přijímám, že těch 20 kg nadváhy, za které té nemoci vděčím, zůstanou. Že po mnoho dní zvládnu se tak akorát prokousat dopolednem, než mě přemůže vyčerpání a já musím spát, spát a spát. Že strávím dny či týdny v absolutním ztuhnutí, abych udržela pod kontrolou přání – ba ne, lačnost po tom, abych si pořezala ruce a spatřila tryskat vlastní krev. Že nikdy nevykonám nic skvělého. Můžu být ráda, když dosáhnu průměru. Přijímám. Vzdávám se. LEDEN 2010. Z NOVÉHO ROKU UPLYNULO

Ne že by v průběhu let nenastalo vůbec žádné zlepšení. Dnes mi není tak zle jako před deseti lety a také mé vnější podmínky se neustále zlepšovaly. V neposlední řadě i můj milostný život: Už se s Danielem tak často nehádáme, hlavně už nejsme tak plni nenávisti a zase se častěji milujeme. A přece to nestačilo; možná došlo ke zlepšení, ale nikdy to nebylo dobré. A zdá se mi, že recidivy přicházejí stále častěji, jsou stále silnější a trvají pokaždé déle. 1

Skok po hlavě Přitom mi naplněný a aktivní život, v němž nekroužím jen kolem sebe, život bez depresí, leží přímo před nosem. Tento život je jasně viditelný a na dosah ruky, a přece nedosažitelný. Jsem uvězněná pod obrovskou tlustostěnnou kopulí. Kopulí z gumy. Neproniknutelnou, nerozbitnou. Ať to zkouším, jak chci, k tomuto životu, který měl být můj, se nedostanu. Rok 2009 je obzvláště špatný, ačkoliv vnější okolnosti jsou velmi příznivé; právě jsem koupila tento překrásný byt – můj první vlastní byt. Má zahradu a za několik minut jsem od něj u Dunaje, kde můžeme podnikat nádherné dlouhé procházky. Psi jsou šťastní. A Daniel a já také. Daří se mi dokonce tak dobře, že zkouším vysadit antidepresiva. Pomalu a po malých krůčcích snižuji svou denní dávku z 20 mg na 10 mg, a cítím se při tom báječně. Jakmile jsem se však dostala pod 10 mg, nastalo brutální kolísání nálady. Nejprve si namlouvám, že teď mohu konečně skutečně a znovu opravdově cítit, poté co Paroxetin ve mně po dlouhé roky potlačoval emoce, a že stačí prostě jen trochu času, abych si na to zvykla. Nechci si přiznat, že se cítím den za dnem hůře a hůře. Nechci připustit, že ještě stále potřebuji antidepresiva. Přesto se po několika týdnech, kdy jsem už pouhou utrápenou a ubrečenou hromádkou neštěstí, vzdávám a zvyšuji dávku znovu na 10 mg. Takřka okamžitě nastupuje zlepšení. Jsem neskutečně sklíčená. Nikdy se neuzdravím. Nikdy nebudu volná, zůstanu celý svůj život odkázaná na antidepresiva. To samo o sobě by však nebylo ještě tak zlé, kdybych za to mohla alespoň žít život bez depresí. Ale celé to zatracené polykání pilulek mě za všechny ty roky neochránilo před tím, abych do propasti deprese neupadala znovu a znovu. 2

Začátek roku 2010: Nevyhaslá naděje Také nyní, po krátké fázi stability začíná znovu nepřetržitá spirála stahující mě dolů. Tentokrát je to dokonce ještě horší než posledně. V noci mohu jen stěží spát a každé ráno se probouzím s bušícím srdcem a bolestmi žaludku. Z čista jasna dostávám záchvaty pláče a po dlouhé době poprvé znovu sním o tom, že si pořežu ruce. Potřebuji pomoc, i když už vůbec nevěřím, že je možná. Volám celé řadě psychoterapeutů. U většiny z nich zastihnu jen záznamník. Zanechávám zprávy. Žádný nikdy nezavolal zpět. S jedním terapeutem si nakonec domlouvám termín, avšak poté jej odříkám. Pouhá představa, že budu muset znovu vyprávět vše od začátku, pomyšlení, že budu opět doufat a znovu budu zklamána – to všechno je příliš vyčerpávající. Tak to bychom měli, myslím si. Už není naděje na pomoc a všechno dobré v mém životě nestačí na to, aby se mi dařilo lépe. Takhle to půjde stále dál. Poprvé vážně pomýšlím na sebevraždu. Přirozeně se nemůžu okamžitě sprovodit ze světa. Nemůžu nechat ve štychu psy, a pak musím ještě na každý pád čekat, než budou po smrti moji rodiče. Musím tedy ještě nějaké roky, pravděpodobně dokonce mnoho let pokračovat dál, dokud budu moci. Ale za nějakou dobu budu připravena. Jde jen o to, abych vydržela tak dlouho. Světlo na konci tunelu a představa, že se přitom jedná o světlomety řítícího se vlaku, není děsivá, ale utěšující. Jakmile si jen odsedím svůj čas, budu moci stejně tak dobře přestat bojovat. Jaká úleva! Přesto mě ta myšlenka činí zároveň nekonečně smutnou. Nechtěla jsem vlastně nikdy zemřít, naopak; chtěla jsem konečně znovu žít. Jakmile jsem si tuto okolnost uvědomila, začalo se ve mně něco měnit. Pomalu se vplížila a začala se usazovat neslyšná představa: Možná se nemusím vůbec zabít. Možná se můžu prostě jenom vzdát. A přesto nějak žít dál. 3

Skok po hlavě Najednou pak přede mnou leží nový rok, čistý a nedotčený jako čerstvě napadaný sníh, a já si uvědomuji: Nechci se už vzdát naděje na uzdravení, protože mám stejně v plánu zemřít, ale vzdávám se, protože chci žít. A jestli je toto zde jediný život, který můžu mít, tak to takhle prostě má být. Zpočátku cítím takovou úlevu, že málem dostanu závrať. Konečně se ta hučící větrná smršť starosti, strachu, zoufalství a sebenenávisti uklidnila. Klid. Jsem klidná. Pokojná. Cítím skoro něco jako radost. Když už nemusím bojovat, když mohu dny brát takové, jaké přijdou, špatné, mizerné a někdy dobré, pak si mohu možná těchto několik málo dobrých dní konečně užít, a ty špatné vyrovnaně snášet. A tak nakonec dostat z tohoto omezeného života více, než kdybych se dále mořila, abych si vymohla „zdraví“, „celistvost“, „naplnění“ a „normálnost“. Samozřejmě jsem si to takto nepřála a mám-li být upřímná, pak ani nevěřím, že můj život byl takto předurčen. Vlastně mělo všechno být úplně jinak. Dnes jsem měla být slavnou spisovatelkou nebo režisérkou. Nebo soudkyní Spolkového ústavního soudu. Generální tajemnicí OSN. To vše bylo možné, a protože to bylo možné, byla to také povinnost. Deprese všechno změnila. A zatímco se s tím konečně smířím, stanu se jiným člověkem. Nejsem už ženou, která promarnila své talenty a nevyužila své šance. Jsem ženou, která trpí těžkou nemocí a s ohledem na tyto okolnosti se vlastně docela dobře protlouká životem. Mohu přestat opovrhovat sama sebou. Konečně, poprvé po tolika letech, cítím něco jako vnitřní klid. Úplně jednoduché to však zase není. Sice to cítím skutečně tak, že konečně „propouštím iluze“ a uzavírám „mír“ s nemocí a sama se sebou. Pocity úlevy a klidu jsou opravdové. Jedna moje část to 4

Začátek roku 2010: Nevyhaslá naděje však vnímá jako prohru. Tato část se cítí jako země, která byla bombardována během kapitulace: pokořena, zbita, zničena. Můj vnitřní klid není ničím jiným než – možná dokonce jen prozatímním – koncem válečných vyjednávání. A přeci je to pro tento okamžik víc než dost. Jednou v únoru se Daniel vrací z procházky se psy velmi rozrušený. Seznámil se s jednou paní, terapeutkou. „Vyprávěl jsem jí o tobě a vzal jsem si její vizitku,“ říká Daniel. „Má stejného psa jako jsi měla ty dříve. Je velmi roztomilý a může být při terapeutických sezeních. Možná bys k ní měla zajít.“ Já jsem už méně nadšená, že vypráví úplně cizímu člověku o mých depresích, a to mu také řeknu. „Nevyprávěl jsem přece žádné detaily. Ale přemýšlej přece: Kolik lidí má takového irského pšeničného jemnosrstého teriéra? A pak ještě terapeutka! To musí něco znamenat, že jsem tu paní potkal. Možná ti může pomoci právě ona.“ „Hm, ano, možná,“ odvětím vyhýbavě a věnuji se opět svému obědu. Doufám, že téma je tak vyřízeno. Nechci svůj právě nalezený klid a přijetí ohrozit tím, že se pustím znovu do hry o naději a zklamání. Ale Daniel nedá pokoj. Je přesvědčený o tom, že setkání s terapeutkou bylo „znamením“, a předjímá všechny moje možné námitky: „Nemusíš nic dělat. Já ten termín domluvím, dovezu tě tam a zaplatím tu hodinu. Nic neztratíš. Když to bude blbé, nemusíš tam už nikdy více jít.“ Když se zeptám, o jaký druh terapie se vlastně jedná, pokrčí Daniel rameny. „Nemám ponětí. Nějaký druh tělesné terapie, myslím.“ 5

Skok po hlavě Podléhám. I když jsem nadále přesvědčená o tom, že mi žádná terapie nemůže skutečně pomoci, možná existuje alespoň naděje, že se naučím s depresí lépe zacházet, když ji už nemohu přemoci. 9. únor je ledový, zářivě pěkný den a místo jízdy autobusem si děláme z cesty k mé terapeutce dlouhou procházku ve sněhu se psy. Terapeutka paní Marquardtová bydlí v pěkné oblasti. Úzké řadové domky jsou postaveny ve stráni tak, že přízemí leží o něco výše. Ke každému domu vede několik schodů nahoru ke vchodovým dveřím. Přes zcela odlišný stavební styl mi budovy připomenou viktoriánské domy a hned se cítím dobře. Když konečně najdeme správné číslo domu, Daniel mě poprosí, abych chvilku počkala, zatímco on půjde dovnitř zaplatit terapii. Připadá mi to svým způsobem milé. Skoro jako by mi daroval wellness kúru. Paní Marquardtová je mi okamžitě sympatická. Působí jemně, přátelsky a otevřeně a má zářivý, srdečný úsměv. Do fenky Lily se zamiluji na první pohled. Je jí teprve půl roku a je podle toho nadšená z celého světa i ze mě, z mých bot, mé šály a zejména z mé tašky. Když se v terapeutické místnosti usadíme a také Lily se konečně zklidní, paní Marquartová se mě zeptá, proč tu jsem a co od terapie očekávám. Zasměji se. „Upřímně řečeno nemám ponětí. Byl to Danielův nápad. Ani přesně nevím, jakou terapii vlastně nabízíte, tedy ani netuším, co bych měla očekávat.“ Paní Marquardtová se také směje. „Pak vám nejprve vysvětlím, co dělám. Pracuji zde se somatic experiencing, to je speciální forma traumaterapie…“ Paní Marquardtová mluví dále, avšak já ji už nedokážu poslouchat. Začíná se mi točit hlava a zrychlovat dech. Přibližně vím, co je trauma, a už jsem také často slyšela pojem „posttraumatická porucha“. Vždycky 6

Začátek roku 2010: Nevyhaslá naděje jsem tato slova spojovala se sexuálním zneužitím, násilím, mučením a válkou. Nikdy mě nenapadlo, že toto označení by si mohlo zasloužit i to, co se stalo mně, nemluvě o tom, že by s ním mohla mít něco společného moje deprese. Přesto to najednou vím. Vím to, stejně jako člověk najednou ví, že je zamilovaný, v údivu a s absolutní jistotou. Daniel měl pravdu. U paní Marquardtové jsem konečně správně. Nehoda Je jí deset let. 19. dubna 1983 ji na cestě do školy na křižovatce ulic Unterhaunstädter Weg a Theodor-Heuß-Straße srazí a několik metrů vláčí doprava odbočující nákladní automobil. Utrpí těžké traumatické poranění mozku a několikanásobnou zlomeninu spodiny lebeční. Další zranění: zlomenina levé klíční kosti, zlomenina pravého kyčelního kloubu, poškození levého zrakového nervu, zranění sleziny, oboustranné roztržení plic. Hluboké bezvědomí. Co zůstává Vzpomínky, které se mísí s vyprávěním rodičů. Nepamatuje si na nehodu nebo čas před ní. Nevzpomíná si ani na kóma, a přesto přesně na to se lidé ptají stále dokola. Musí je zklamat. Neviděla ani světlo, ani nepozorovala své tělo z vnějšku. A pokud ano, pak to zapomněla. Po odstranění dýchacího přístroje již její tělo zapomnělo, jak se dýchá. Dnem a nocí musí u ní na posteli sedět matka nebo zdravotní sestra a upomínat tělo na dýchání, pošťuchovat ho, nabádat ho, konat jeho práci, znovu a znovu. Její první otázka po probuzení z hlubokého bezvědomí je: „Přihlásil mě táta na gymnázium?“ Ano, přihlásil, ujišťuje ji šokovaná matka a ona uklidněná usíná. 7

Skok po hlavě Smí jíst jenom kaši, neboť když žvýká, pohybuje se jí lebka a kost se nemůže hojit. Matka jí ukazuje místo na spánku, kde je možné pohyb cítit. Zdá se jí to fascinující a zkouší to znovu, když je o samotě. Z nosu jí vytéká mozková tekutina. Hlavu musí dvakrát operovat. Po operacích musí čurat, nicméně nemůže. Tlačí a tlačí, matka jí pokládá vlhký hadřík na močový měchýř. Nejde to. V klidu ležet je nemožné, uvnitř to pálí a svědí, nohy se cukají, puls tepe velmi rychle. Matka, bezradná a frustrovaná, na ni křičí. Lumbální punkce, dvě. Bolesti jsou nesnesitelné. Křičí. Matka ji vozí na invalidním vozíku ven, aby byla alespoň tu a tam na čerstvém vzduchu. Nemocnice je velikou změtí dlouhých chodeb a podzemních průchodů. V nemocničním parku je hodně veverek. Nejsilnější vzpomínka. Taková, která zůstává součástí jejího těla jako krev, kosti a bledá pleť. Každý s ní může dělat, co chce, nemůže se bránit. Přicházejí a budí ji uprostřed noci. Mluví o ní slovy, kterým nerozumí. Zakazují jí vstávat. Měří jí horečku, krevní tlak, EEG, EKG. A bodají ji jehlami do těla, stále znovu. Aby jí odčerpali krev nebo z jiných důvodů. Matka ji neochraňuje. Říká, že to všechno je pro ni dobré. „Ty lžeš,“ křičí dívka. „Nedělá mi to dobře. Bolí mě to!“ Po třech měsících strávených v nemocnici má jet na rehabilitační kliniku. Přitom chce jen domů, avšak musí být statečná. V noci se začíná v posteli počůrávat. Každé ráno se budí v kaluži, celý týden. Rodiče pak učiní rázné rozhodnutí. Na vlastní zodpovědnost chtějí vzít dceru 8

Začátek roku 2010: Nevyhaslá naděje rovnou domů. Řeknou jí, že na rehabilitační kliniku nemusí. Příštího rána má postel suchou. Jizvy: tlusté, červeně zářící boule, které vypadají téměř obscénně. Bude trvat roky, než se zploští a zářivě červená vybledne v bledě růžovou. Levé oko zůstane provždy slepé. „Snížený výkon mozku a předčasná unavitelnost při psychickém zatížení.“ Dohromady se to rovná 45% snížení pracovní schopnosti a 50% těžkému zdravotnímu postižení. To je, co zůstává. Trauma, vysvětluje paní Marquardtová, vzniká kvůli situacím, které s naším vrozeným nebo naučeným repertoárem chování nedokážeme zvládnout, a proto je prožíváme jako existenční ohrožení. Mohou to být náhlé a jednorázové události jako nehody, přepadení nebo přírodní katastrofy, stejně jako ztráta blízkého příbuzného, chronická onemocnění či války. Podobně jako duševní nebo tělesná zranění, násilí a zneužití mohou trauma vyvolat i zdánlivě banální události jako plánované medicínské zákroky. Somatic experiencing chápe traumata jako biologicky neúplnou odpověď organismu na událost, která byla vnímána jako ohrožení života. Zjednodušeně řečeno to znamená: V nebezpečných situacích mobilizuje naše tělo všechnu energii, aby mohlo reagovat na ohrožení. To se odehraje na úrovni autonomní nervové soustavy, a podobně jako reflexy tedy není ovladatelné vůlí. Můžeme-li se nebezpečí zbavit útěkem nebo bojem, opět se pozvolna uklidníme. Podráždění nervové soustavy se znovu sníží. Jsme-li však přemoženi, zahájené obranné reakce v našem organismu nemohou být dokončeny. Jsou „převálcovány“ vnější a instinktivně vyvolanou reakcí sloužící přežití: reakcí nehybnosti (děláním mrtvého). Ztuhneme částečně, 9

Skok po hlavě nebo úplně. Energie mobilizovaná k naší obraně zůstane uzavřená v naší nervové soustavě. Toto setrvání ve stavu „přebuzení“ (hyperarousal) vede k četným symptomům, které se někdy objeví teprve roky po traumatickém zážitku: noční můry, flashbacky, přehnaná bojácnost, fobie, obsedantní neurózy, somatické poruchy, záchvaty paniky, disociace nebo deprese. Protože trauma je usazené v těle, na rozpouštění traumatu (a to je základem somatic experiencing) se musí pracovat také na tělesné úrovni. Terapie by měla nervovou soustavu pomocí vnímání těla pomalu a opatrně přivádět do normálního stavu, ve kterém je možná samoregulace mezi napětím a uvolněním. Přitom je úplně jedno, čím bylo trauma způsobeno, neboť biologické procesy jsou vždy stejné. Co paní Marquardtová říká, je pro mě absolutně pochopitelné. Přesto mám pocit, že musím protestovat: „Ale vždyť to přece všechno dobře dopadlo. Nejsem těžce postižená ani duševně, ani tělesně. Maturitu jsem udělala na jedničky a vystudovala práva. A také jinak jsem měla hodně štěstí, se svými rodiči, vztahem…“ „Co se týče tělesných následků vaší nehody, měla jste skutečně veliké štěstí,“ připouští paní Marquardtová. „Přesto jste utrpěla masivní trauma. Zjevně disponujete velkým množstvím vnitřní síly, mohla jste totiž také skončit na psychiatrii. Nebo dnes žít v nějakém sdíleném bytovém domě s pečovatelskou službou.“ „Ale kdyby každý reagoval jako já, Německo by ještě dnes leželo v troskách. Lidé zažili přece válku, a přesto zemi znovu vybudovali.“ Paní Marquardtová vysvětluje, že po válce bylo hodně traumatizovaných lidí, kteří nezvládli najít znovu normální život. Mnoho jiných se vrhlo do práce – „přesně jako Vy, se svými školními 10

Začátek roku 2010: Nevyhaslá naděje a studijními výkony“ – a symptomy se vyvinuly v životě teprve později, kdy tělo a duch již nebyly tak zatíženy. „Domovy důchodců jsou plné lidí, kteří vykazují masivní symptomy traumatizace a my teprve začínáme chápat souvislosti.“ Nepřesvědčila mě. „I tak,“ říkám. „Ta nehoda byla vlastně o hodně horší pro mé rodiče než pro mě. Museli přetrpět smrtelný strach o své dítě. Já jsem tam ležela v hlubokém bezvědomí a nic z toho jsem nevnímala. A jak bylo řečeno, vždyť přece všechno dobře dopadlo. Jsou lidé, kteří zažili o moc horší věci než já.“ „Snad,“ odvětí paní Marquardtová. „Ale přemýšlejte: Byla jste dítě, malá holka, kterou přemohl ten stroj, ta obrovská věc. Byla jste těžce zraněna a téměř usmrcena. Co může být ještě horšího?“ Chvíli jsem nebyla schopna slova. Pak říkám: „No jo, když se na to člověk dívá takto…“ Pomalu se do mě vsakuje myšlenka: Můžu připustit, že se mi stalo něco špatného. Můžu si sama projevit soucit, aniž by to ze mě činilo sebelítostnou ubrečenou holku. Můžu začít sama sobě odpouštět. Cítím se, jako bych roky zadržovala dech a nyní dokážu konečně znovu volně dýchat.