Issuu

Nakladatelství BRATŘÍČEK

Název knihy: Mezi dobrem a zlem Autor: Marek Hnila Ilustrace: Markéta Stejskalová Nakladatelství: Hnila Marek – Bratříček Vytiskl: Tigris, spol. s.r.o., Holešov, www.TiskovyExpress.cz 2018 ISBN 978-80-907121-0-2

CENA

— CENA —

Kapitola 1 „Proč se mi to děje, doktore?“ otázal se Kevin, když dovyprávěl doktorovi svůj sen z minulé noci. Potom si šel opět sednout na okraj postele. „Každý den, každý večer to stejné. Trvá to už měsíc a žádné zlepšení. Možná naopak, cítím se ještě hůř!“ „Snažte se uklidnit, Kevine. Váš stav není nejlepší. Potřebujete klid a odpočinek.“ „Klid? Odpočinek? Vám se to řekne, doktore. Jenže jak můžu odpočívat? Jen co zavřu oči, tak…,“ nedopověděl větu a na chvíli ztichl. Potom se podíval na doktora s vyděšeným výrazem ve tváři. „Doktore, prosím, pomozte mi… Mám strach. Mám velký strach!“ dostal ze sebe Kevin roztřeseným hlasem. Doktor zavřel blok, do kterého si dělal poznámky, naklonil se ke svému pacientovi a pravil: „Kevine, musíte mi věřit. Myslete teď jen na své uzdravení. Děláme pokroky… Vy děláte pokroky! Ale musíte mé léčbě důvěřovat. Bez toho se neuzdravíte.“ Kevin svěsil hlavu. „Já vám důvěřuji, doktore. — Promiňte, já jen, že… Chtěl bych už z tohoto pokoje ven. Po všech těch snech se cítím každým dnem slabší a slabší. Jako bych umíral. — Doufám jen v brzké vyřešení mého problému.“

— CENA —

Doktor vstal ze židle a položil Kevinovi ruku na rameno. „Brzy, Kevine,“ ujišťoval ho, pak sáhnul do kapsy a vytáhl plato s prášky. Vylomil jeden a podal ho Kevinovi. Kevin si povzdechl, vzal si lék a dal si jej do úst. Doktor se pousmál. Otočil se ke dveřím. „To už dnes končíme? Ani si nezahrajeme? Netáhl jste už dva dny,“ dodal ještě Kevin a pohlédl na šachovnici, která byla na stolku kousek od protější zdi místnosti. Doktor se zastavil těsně před dveřmi. „Dnes ne, Kevine. Mám spoustu práce. Zítra si s vámi zahraji.“ Zabouchal dvakrát na dveře. Někdo za nimi strčil klíč do zámku a odemknul. Kevin vstal. „Doktore?“ zeptal se. Doktor se otočil zpátky ke Kevinovi. „Ano? Kevine?“ „Vy víte, na co se vás chci ještě zeptat,“ řekl nesměle. „Vím. A vy zase víte, že kdybych měl jakékoli zprávy, hned bych vám je přišel říct.“ „Ptám se vás na to často… Za to se omlouvám, ale je to taková moje naděje.“

— CENA —

„Rozumím,“ pravil doktor, „zatím však musím bohužel říct, že nikdo.“ Kevin se znovu posadil a zklamaně svěsil hlavu. Doktor chtěl ještě něco dodat: „Je mi to líto. Víte, že v den nehody se u vás nenašly žádné průkazy identity, proto jsme vaši fotku zveřejnili v celostátních zprávách. Nikdo nás ale zatím nekontaktoval, aby oznámil, že vás zná.“ „Chtěl bych si vzpomenout. Aspoň na jednu jedinou věc. Tak moc bych chtěl…“ „Nemyslete teď na minulost. Myslete na své uzdravení. To je to nejdůležitější.“ Po doktorových slovech se Kevin částečně uklidnil. „Jste můj přítel, doktore. — Vážím si toho, co pro mě děláte, a nechci vás zdržovat, ale mohl bych vás požádat ještě o jednu maličkost? — Jestli se dnes už neuvidíme, mohl byste pustit tu skladbu? Tam tu… Nevzpomínám si na název. Jak jsme se o ní bavili minulý týden.“ Doktor se zasmál: „Jistě, zařídím to.“ Pak se otočil, otevřel dveře a vyšel ven. Dveře se hned zavřely a zvenku je někdo zamkl.

— CENA —

Když doktor odešel, Kevin si lehl na postel a zavřel oči. Hlídal se, aby neusnul. Bál se spánku a svých snů. Ležel a odpočíval, přesně jak po něm chtěl doktor. Po nějaké chvíli uslyšel hudbu. Hrála z reproduktoru visícím na stěně pokoje. Byla to skladba, kterou chtěl pustit. Pomáhala mu relaxovat a uklidnit mysl. Doktor tedy splnil, co slíbil. Po více jak měsíci v léčebně si doktor získal Kevinovu důvěru. Klasická hudba byla jednou z jejich společných zálib. Jako každé ráno po doktorově odchodu Kevin očekával, že za ním přijde kuchař se snídaní. Doktor a kuchař byli jediní, s kým si Kevin mohl v léčebně trochu popovídat, jelikož byl zamčený ve svém pokoji a do prostorů léčebny mu nebyl umožněn žádný přístup. Každý den kuchař nosil Kevinovi snídani, oběd i večeři a vždy spolu prohodili pár slov. Kuchař nebyl v léčebně příliš oblíbený. Celý personál se mu posmíval, hlavně kvůli jeho koktání. Vždy přesně v osm hodin čekal Kevin u malého otvoru ve dveřích, kterým mu kuchař podával talíř s jídlem. Přes tento otvor bylo trochu vidět za dveře pokoje a Kevin se často neubránil zvědavosti a díval se skrz něj. Většinou však viděl pouze to stejné – dlouhou chodbu, na jejímž konci bylo rozcestí a za ním dveře s velkým nápisem „VSTUP ZAKÁZÁN“. Málokdy viděl procházet chodbou 10

— CENA —

zdravotní sestru. Ze dveří s velkým nápisem však nikdy nikoho neviděl vycházet ani vcházet dovnitř. Jelikož měl spoustu času a bujnou fantasii, vymýšlel teorie, co se za dveřmi skrývá. Když tak seděl u dveří a díval se otvorem ven, najednou z chodby vyšel kuchař. Nesl tác s jídlem. Kevin měl už velký hlad a cítil, že potřebuje nabrat síly. Kuchař jídlo protáhl otvorem a popřál Kevinovi dobrou chuť. Chvíli si spolu povídali přes dveře. Je pravda, že si Kevin mohl sníst jídlo u stolu, ale byl rád za každé rozptýlení, jen aby nemusel myslet na to, jak čas rychle běží a že než se naděje, bude zase noc.

— CENA —

Kapitola 2 „Byl jsem tak unavený, nebo jsem se tak aspoň cítil. Bylo mi, jako bych se zrovna probudil ze špatného snu… Zvláštní že? Rozhlédl jsem se kolem. Seděl jsem u okna v jedoucím autobusu. Venku hustě pršelo a řidič jel jako šílenec, jako by do děr v silnici najížděl schválně. Nejel jsem sám. Vlastně tam byl velký hluk. Pár sedadel za mnou seděla žena se psem – s velkým vlkodavem u nohy. V jednom kuse štěkal. Dál tam byly, jestli si dobře vzpomínám, děti, které zpívaly nějakou otravnou písničku… A jako by toho nebylo málo, manželský pár, který se hádal, ale přes ten kravál nebylo slyšet o čem. — Nevyspal by se tam zkrátka ani mrtvej. Další cestující mám spíš v mlze. Jen muž, sedící asi tak pět až šest sedadel za mnou, zarytě mlčel. Na první pohled na něm nebylo nic zajímavého. Černá rádiovka, černý kabát, černé boty a rudě červená šála kolem krku. Asi se chcete zeptat, proč jsem si ho tak dobře zapamatoval. Co vám mám říkat? Byl to on… Už to poznám. Vždy si mne tak prohlížejí. Od samotného začátku ten muž sledoval každý můj pohyb. Bez přestání… Pořád, upřeně a přímo na mne. Ostatní v autobusu vypadali, že je moje přítomnost vůbec nezajímá. Jako bych neexistoval… Jen ten muž. Jedině on na mě

— CENA —

pořád civěl. Nevěděl jsem, co mám dělat. I když jsem se podíval za sebe a koukal na něj, pořád nechtěl uhnout ani koutkem oka. Vypadal, jako by ke mně cítil nějakou zášť. Viděl jsem to na něm! Nebyl to pohled, jakým se díváte na přítele. Ne… Nebyl to pohled, kterým se dívám já na vás a vy na mne. Ten muž se díval tak, jako by mě vidět ani nechtěl. Autobus začal zpomalovat a blížila se zastávka. Musím se přiznat, že mě to na chvíli uklidnilo. Teď budu moci vystoupit a zbavit se toho chlapa, řekl jsem si. Autobus zastavil a já se chystal vstát ze sedadla, ale náhle vše utichlo. Dětský zpěv najednou přestal. Podíval jsem se na zadní sedadla, přesně tam, kde děti seděly. Byly potichu. Ani nešpitly a jenom hleděly na mě… Pes přestal štěkat. Ani muž se ženou se nehádali… V celém autobusu bylo hrobové ticho a všechny oči sledovaly jen mne. Bylo to děsivé. Muž s červenou šálou vstal ze svého sedadla a uličkou šel přímo k mému sedadlu. Šel klidným krokem, s rukama v kapsách a s úsměvem v obličeji. Pořád se blížil… Nejdřív prošel kolem dětí. Potom prošel kolem mladého páru a nakonec i kolem ženy se psem. Zastavil se přímo za mým sedadlem a začal v kapse něco hledat. — Nemohl jsem říct jediné slovo, ani nic udělat, byl jsem jako připoutaný k sedadlu, jen jsem ho sledoval a čekal, co se stane. Měl jsem strach. Muž vytáhl z kapsy svého kabátu pistoli a přiložil

— CENA —

hlaveň k mé hlavě. Přestal se usmívat a pravil mi do očí tak, jak by to říkal člověku, jehož z celého srdce nenávidí: ,Děvko!‘ Pak už jsem jen cítil, jak mi lebkou prošla kulka.“

— CENA —

Kapitola 3 „Já už nemůžu, doktore,“ vyhrkl Kevin, hned jak dovyprávěl doktorovi svůj další sen. „Nemůžu. Vaše léčba nefunguje! Tohle byl opravdu obzvlášť děsivý sen. Je to čím dál horší.“ Doktor se napil kávy ze svého hrnku, vstal ze židle u postele a zamířil k šachovému stolku. Položil hrnek s kávou vedle šachovnice, mlčky se posadil a čekal, až se Kevin trochu uklidní a přijde za ním. Věděl, jak je Kevin vznětlivý. Každým dnem se ho doktor snažil uklidnit… Kevin pochopil. Utřel si opocené čelo, vstal z postele a přišel ke stolku také. Doktor vyčkával, až Kevin usedne, pak táhl figurkou. „Chtěl jsem vám poděkovat za včerejší skladbu.“ „To přeci nestojí za řeč, Kevine. Kdybych pro vás mohl ještě něco udělat…“ „Můžete!“ skočil mu do řeči Kevin. „… Poslouchám.“ „Povídejte mi o tom, jak jsem se sem dostal.“ Potom se naklonil k šachovnici a táhnul. „Myslel jsem, že to víte,“ řekl doktor a zároveň sledoval Kevinův tah. 15

— CENA —

„Vím. Pamatuji si, jak jste mi o tom vyprávěl první dny v léčebně… Potom jsme se však už nikdy k mojí nehodě nevrátili. Rád bych to slyšel znovu. Jestli vám to nevadí.“ „Minulost ale není to, co by vás mělo zajímat. — Bohužel už si na ni možná nikdy ani nevzpomenete. Přítomnost a vaše uzdravení by mělo být pro vás to hlavní.“ „To samozřejmě vím a opravdu se snažím, ale i přesto všechno by mi, myslím, pomohlo pochopit…“ Doktor vzal Kevinovi dámou pěšce. To Kevina zarazilo. „… Můžu vám jen zopakovat to, co jsem vám už říkal.“ „Prosím vás o to. Stačí… jen ve zkratce.“ Jelikož doktorova dáma ohrožovala příštím tahem Kevinova střelce, Kevin táhl střelcem do bezpečí. Doktor si prohlédl šachovnici. Pak pohlédl na Kevina, který čekal na doktorův projev. „Řídil jste v ten den opilý, naboural do stromu a vážně jste si poranil hlavu,“ díval se Kevinovi upřeně do očí. „Byl jste na sále asi tři hodiny a málem jste umřel…“

— CENA —

Kevin se zasmál. „A já neumřel? Co je tohle za život? Nemůžu ani ven. Jsem tady zavřený dvacet čtyři hodin denně. Tak rád bych se už nadechl čerstvého vzduchu…“ „… Omlouvám se, že vás přerušuji,“ řekl doktor a sebral dámou dalšího pěšce. Kevin zpozorněl a doktor pokračoval dál: „Když jste se po operaci probral, byl jste dezorientovaný, ale hlavně jste si vůbec nepamatoval, kdo jste. Na nic, co bylo před nehodou, jste si nevzpomínal. — Jako byste se znovu narodil. V tom, co zbylo z vašeho auta, se nenašly doklady a ani žádná zmínka o tom, kdo jste a odkud jste. — Prostě nic.“ Kevin poslouchal a mezitím hrál. „Ztráta paměti je hrozná věc. Obzvlášť tak rozsáhlá jako ve vašem případě. Po operaci jsem doufal, že vaše zranění už nebude mít žádné vedlejší účinky. — Pak ale přišla noc. Z vašeho pokoje se ozýval křik. — Nikdy na to nezapomenu. Půl dne jste byl mimo. A my ani nevěděli, co se s vámi děje. Pak přišly další dny a noci. Jednou jste spadl z postele, poranil se…“ „Na to si už ani nevzpomínám,“ řekl Kevin tiše. „My jsme se potom rozhodli pro vás zařídit pokoj, kde byste si neublížil.“

— CENA —

„Ale taky abych já nikomu neublížil. Proto taky přeci nemůžu ven. Nevíte totiž, co jsem zač.“ „Ano, to je také jeden z důvodů,“ řekl doktor a posunul svou dámu na jiné pole. „Proto ty plastové příbory, proto jsou zaoblené rohy u nábytku…“ Kevin táhl střelcem. „Můžu se vás zeptat?“ Doktor kývl hlavou a zároveň sledoval šachovnici. „Bojíte se mne?“ Doktor se pousmál. Takovou otázku nečekal. „Nesmějte se, řekněte mi, co si o tom myslíte,“ pravil Kevin s vážným výrazem. „Ne… Nechtěl jsem se smát,“ odvětil, když pochopil, že Kevin nežertuje. „Ne? Viděl jsem, jak jste se pousmál!“ zvýšil Kevin hlas. „Myslíte si, že moje hlava nezešílí? Že mě ty sny nezmění?!“ Doktor odpoutal oči od šachovnice. „Nevíte, kdo jsem, ani já to nevím. Mohl byste tady sedět a hrát šachy s vrahem!“

— CENA —

„Ano, máte pravdu. Nevím, co jste zač,“ reagoval doktor a snažil se být klidný, „vím jen, že jste můj pacient… A jediné, co mne zajímá, je váš zdravotní stav.“ Kevin se ale nechystal uklidnit, naopak. „Jistě, všechno, co mi na to říkáte, je ta každodenní rutina. Pak mi dáte prášek, odejdete z pokoje a to je vše! Večer se mi zdá další sen,“ říkal Kevin doktorovi vyčítavě. Doktor se opřel a poslouchal. „Věřte tomu nebo ne, doktore, ale já se snažím. Snažím se uzdravit. Pořád žeru ty vaše posrané prášky! Ale nic nepomáhá. Cítím se pořád stejně.“ Mluvil a gestikuloval přitom kolem sebe rukama. „Vlastně mám možná víc a víc strach. Ty sny jsou opravdu jako živé a já se začínám bát, že nerozeznávám, co je realita a co jen pouhý sen!“ Najednou tak neopatrně máchnul rukou kolem šachovnice a převrátil doktorův hrnek s kávou, hrnek spadl ze stolku dolů a káva se rozlila na podlahu. Doktor se polekal. „ — Bylo to opravdu nutné?“ zeptal se po chvíli. „Omlouvám se, doktore… Tohle jsem přehnal,“ řekl Kevin a pohlédl na rozlitou kávu na podlaze. Doktor se podíval na Kevina: „Chci vám říct, že si ani nedovedu představit, co prožíváte. Vím, že to pro vás není lehké. Děláme ale

— CENA —

opravdu, co se dá. Můžete mi věřit… Víte, že mi můžete věřit, je to tak?“ Kevin jen zatřásl hlavou. „Jste na řadě, doktore.“ Doktor se podíval na šachovnici. „Měl bych spíš jít pro někoho, ať to tady uklidí.“ „Prosím, doktore, ještě neodcházejte,“ řekl rychle Kevin. Poté doktor pohlédl na šachovnici a rozhodl se pro další tah. „Dobře… Jak je libo.“ Vzal dámu a vyhodil Kevinovi dalšího pěšce. Kevin se podíval na doktora a pak zase zpátky na šachovnici. „Doktore… Jednou jste mi řekl…“ Doktor zpozorněl a odklidil Kevinovu figurku pěšce pryč z šachovnice. „… že v mém případě ztráty paměti si nevzpomenu na obličeje, nevzpomenu si na svoje příbuzné. — Nebudu si pamatovat ani to, kam jsem chodil do školy…“ Doktor jen mlčky seděl a čekal, kam tím Kevin míří.

— CENA —

„… Jediné, na co nezapomenu nikdy, jsou mé dosavadní dovednosti, jako je jízda na kole, řídit auto, chodit po laně a co já vím, co ještě možná umím? — Tak jste to říkal. Správně?“ „Ano,“ odpověděl doktor. „A já si myslím, že umění hrát šachy…,“ pravil pomalu, chytil figurku svého střelce a táhl jím pomalu až na pole, kde byla doktorova dáma, „do mých dovedností patří také.“ A vyhodil ji. Doktor se opřel do židle, chytil se za hlavu. „Ale ne! Já zapomněl, že tam máte toho střelce,“ povzdechl si zklamaně. Spokojený Kevin se taky opřel. Usmíval se. „Je to jen hra, doktore. Vzal jste mi tři pěšce a já vám dámu.“ Doktor to chvíli vstřebával. Pak se na chvíli zamyslel a řekl: „Výborně, Kevine. Takže proto ta přednáška? Proto ten váš emocionální výstup? Abych si toho střelce nevšimnul, je to tak?“ Kevin se zasmál. „No, je pravda vše, co jsem vám řekl… Ale zrovna se mi hodilo, abych vás trošku rozhodil ze soustředění… I tak se dá vyhrát, ne?“ pokrčil rameny. „Chytré. Ještě jste ale nevyhrál.“ „To ne, ale vzal jsem vám dámu.“

— CENA —

Ukázal na figurku dámy mimo šachovnici. Potom se naklonil zpátky k šachovnici a dodal: „Jste na řadě.“ Posměšně se na doktora usmíval. „Pro dnešek to, myslím, stačí,“ řekl doktor důrazně, vstal rychle od stolku a chystal se odejít. Najednou už Kevinovi do smíchu nebylo. Začal naopak trochu panikařit. „Počkejte,“ pravil Kevin směrem k doktorovi, „nechoďte ještě. Omlouvám se… Naštval jste se na mne? Je to jen hra.“ „Ano, to máte pravdu. — Je to jen hra. A mě čeká ještě spousta práce,“ odsekl doktor a šel směrem ke dveřím. „Je mi dobře, když tady se mnou někdo je! Já… Já mám strach tu být sám,“ zvolal Kevin. „Jistě… A tohle má být také jen další šachový trik, že?“ řekl doktor chladně. „Ne… Tak to není,“ snažil se doktora zastavit, „prosím.“ Doktor se nakonec zastavil u dveří a otočil se zpátky. „Je tu snad ještě něco, co mi chcete říct? Protože jinak odcházím.“ Kevin mlčel. Doktor chvíli čekal. „ — Je mi líto, Kevine. Nemůžu tady s vámi zůstat celý den. Něco pro vás ale udělat můžu.“ Sáhl do kapsy svého bílého pláště a vytáhl plato s prášky. Natáhl dlaň s práškem ke Kevinovi. 22

— CENA —

„Věřte mi,“ prohlásil doktor, když viděl, jak Kevin váhá si vzít prášek. Nakonec si Kevin prášek vzal. Když to doktor viděl, hned se otočil a zaklepal dvakrát na dveře. Někdo za nimi odemkl a doktor, který stál nehnutě zády k místnosti, si neodpustil poslední věty. „Víte, Kevine, stejně nakonec vždy záleží jen na tom, kdo vyhraje hru. Někdy může být ztráta tří pěšců daleko horší než ztráta jedné dámy,“ řekl tiše a ještě dodal, „někoho sem pošlu, aby uklidil tu rozlitou kávu.“ Otevřel dveře a vyšel ven z Kevinova pokoje.