Issuu

II HISTORICKÉ POZADÍ: OD ČESKO-NĚMECKÉHO K ČESKO-ŽIDOVSKÉMU NÁRODNÍMU PŘÁTELSTVÍ, 1780–1918

Tato kapitola, pokrývající nejdelší časové období analýzy, téměř půldruhého století, zkoumá obecné historické pozadí a novodobé křesťansko-židovské vztahy v českých zemích. Začíná myšlenkou česko-německého přátelství v Čechách na konci 18. století. Od tohoto „národního přátelství“ mezi křesťany různých jazyků se však postupně upouštělo. Bylo nahrazováno mnohem méně rozšířeným, ale neméně významným česko-židovským „národním přátelstvím“, v němž se ovšem od Židů očekávalo, že jazykově přejdou z němčiny (či západního jidiš) na češtinu. Tento požadavek se ospravedlňoval domnělou existencí raně novodobých česky mluvících Židů v prostoru českých zemí, kteří prý byli násilně germanizováni a u kterých proto bylo třeba dosáhnout toho, aby se vrátili ke svému „původnímu“, tedy českému mateřskému jazyku. Slavné české padělky středověkých rukopisů z období romantismu na počátku 19. století lze propojit se vznikem smíšeného česko-německého a křesťansko-židovského literárního kroužku Mladá Čechie (Jungböhmen) v polovině století a dále se zrodem česko-židovského asimilačního hnutí na konci 47

Slovansky Jeruzalem 2017 (Mala historie).indd 47

06.02.2018 16:34:29

slovanský jeruzalém

století. Někteří čeští židovští představitelé byli pak přizváni ke zbourání starobylého pražského ghetta Josefova (Josefstadt), k němuž došlo v souvislosti s „počešťováním“ hlavního města českých zemí prostřednictvím městského plánování na přelomu století. Nicméně i česko-židovské hnutí brzy vážně utrpělo několika vlnami protižidovských nepokojů v letech 1897–1900, které doprovázela Hilsnerova aféra, křivé antisemitské nařčení z rituální vraždy mající souvislost s českým nacionalismem. Sionismus se v Čechách přesto šířil a Hilsnerův nejslavnější obhájce a pozdější první československý prezident T. G. Masaryk byl později často označován za sympatizanta Židů, který se údajně dostal k moci s pomocí amerických sionistů. I čeští Židé si přisuzovali zásluhy o to, že Masaryka (a tedy Československo) politicky vytvořili. Nároky obou těchto židovských vlivových skupin byly ovšem téměř zcela neodůvodněné a byly pouze výrazem přehnaného uctívání prvního prezidenta, výrazem tégémánie.

esko-nmecké echy Od raného novověku byly české země – tedy Čechy, Morava a malá jihovýchodní část Slezska – součástí habsburské říše. Do 18. století se téměř veškeré obyvatelstvo českých zemí hlásilo ke státnímu náboženství Habsburků, ke katolictví. Z minulosti zde však dosud přežívaly i malé protestantské a židovské menšiny, stejně jako synkretické náboženské skupiny.78 Katolická šlechta obsadila vedoucí místa v armádě i ve státní správě, katolická církev ovládala vzdělávací systém. 78

Srov. k tomu novou práci o náboženském synkretismu v tomto období, a to i na území českých zemí: Pawel Maciejko, The Mixed Multitude. Jacob Frank and the Frankist Movement, Philadelphia 2011.

Slovansky Jeruzalem 2017 (Mala historie).indd 48

06.02.2018 16:34:29

historické pozadí: od esko-nmeckého k esko-židovskému národnímu pátelství, 1780–1918

Většinu obyvatelstva ale tvořili rolníci a nevolníci, jejichž možnosti rozhodování v záležitostech hospodářství, vzdělání, migrace a dokonce i sňatku byly omezeny. Městské „střední třídy“ byly ještě poměrně malé, a to i v Praze, hlavním městě Čech a největším městě zemí Koruny české. Velké habsburské reformy osvícenského absolutismu byly zahájeny v sedmdesátých letech 18. století za vlády císařovny Marie Terezie. Podle Josefa Karniela k nim dal v roce 1777 podnět kancléř Václav Antonín Kounic.79 O tři roky později císařovna zemřela a její syn a dědic, císař Josef II., pak urychlil centralizaci a modernizaci na území monarchie, přičemž Kounic pokračoval ve svém úřadě. Soubor hlavních reforem Josefa II. zahrnoval především důležité kroky vedoucí k osvobození od nevolnictví, a co je nejpozoruhodnější, zvýšil náboženskou toleranci pro většinu nekatolíků. Aby mohly tyto reformy přinést v habsburské říši plně své ovoce, bylo by bývalo zapotřebí nejméně sta let. Nevolníci jenom postupně získávali více zákonných a politických práv, takže se mohli začít svobodně stěhovat a zapojovat se do procesu urbanizace a industrializace. Nekatolíci v Čechách a na Moravě se postupně emancipovali v několika etapách, počínaje tolerančním patentem z roku 1781 pro některé protestantské a ortodoxní křesťanské skupiny v říši, ale i pro Židy. Dalšími důležitými kroky na cestě k židovské emancipaci bylo oﬁciální otevření ghett v roce 1848 a všeobecné znovuuspořádání vztahu mezi státem, občany a náboženskými institucemi po roce 1867. O něco spornější je skutečnost, že Josef II. také pokračoval v jazykové politice své matky a učinil z němčiny, která se právě v té době standardizovala do své moderní formální podoby, jakýsi oﬁciální jazyk českých zemí. Císař navíc němčinu

Josef Karniel, Die Toleranzpolitik Kaiser Josephs II., Gerlingen 1986, s. 198.

Slovansky Jeruzalem 2017 (Mala historie).indd 49

06.02.2018 16:34:29

slovanský jeruzalém

dekretem určil za hlavní vyučovací jazyk na univerzitě v Praze, kde se dosud používala především latina, právě tak jako v novém židovském školském systému, který nechal vytvořit. Podstatná část obyvatelstva českých zemí vskutku hovořila německými nářečími, včetně dnes již zaniklého západního jidiš, jako svým rodným jazykem, případně jedním z rodných jazyků. Jenže většina lidí zde hovořila různými „slovanskými“ nářečími, ze kterých se časem etabloval český jazyk a jež ve svém důsledku způsobila, že se Češi označili za Slovany.80 Nicméně mnoho, pokud ne většina lidí v českých zemích v té době hovořila v různé míře jak česky, tak německy, a není tedy možné je jednoduše klasiﬁkovat podle jazykového klíče.81 Úhrnem lze říci, že politické reformy Josefa II. zcela mimoděk otevřely intelektuální prostor, který byl rychle zaplněn novým souborem vyprávění, alternativní kolektivní pamětí, která naprosto odmítala habsburskou, katolickou a německy mluvící „cizí“ vládu v zemích Koruny české. Na začátku 19. století si vzdělané elity v českých zemích vytyčily za cíl vytvořit svoji vlastní herderovskou „vlast“. Zpočátku se o ní uvažovalo jen jako o domovské provincii, buď Čechách, nebo Moravě (nebo jihovýchodním Slezsku). Nové narativy se uchylovaly zpět k Českému království v období středověku a zvláště k raně novověkým evangelickým „českým“ kořenům „národa“ země Koruny české.

K „mýtu slovanství“ viz např. Robert B. Pynsent, Questions of Identity. Czech and Slovak Ideas of Nationality and Personality, Budapest – New York 1994, s. 44–99, a také na dalších místech. Martin J. Wein, „‚Chosen Peoples, Holy Tongues‘. Religion, Language, Nationalism and Politics in Bohemia and Moravia in the Seventeenth to Twentieth Centuries“, Past and Present 202, únor 2009, s. 37–81. Na tomto místě je důležité připomenout, že obecně „dokonalá“ dvojjazyčnost (bilingvismus) nebo v lingvistické terminologii equilingvismus se vyskytuje velmi vzácně, ale částečná dvojjazyčnost je významně rozšířena, a to tak, že někteří mluvčí si ani nejsou vědomi toho, že do této skupiny patří.

Slovansky Jeruzalem 2017 (Mala historie).indd 50

06.02.2018 16:34:29

historické pozadí: od esko-nmeckého k esko-židovskému národnímu pátelství, 1780–1918

Peter Demetz popsal, jak reformy osvícenského absolutismu přijala katolická a převážně německy mluvící šlechta v českých zemích, která si stále udržovala obrovský vliv na jejich politický a intelektuální vývoj: „Zemská šlechta [v Čechách] vítala a podporovala, samozřejmě i se zřetelem k reálným cílům politickým, tuto literaturu, stejně jako díla české lingvistiky a českého dějepisectví. Potřebovala totiž literární a vědecké úspěchy v Čechách i autochtonní kulturu vůbec jako účinný argument proti centralistickým tendencím Vídně.“82 Není překvapením, že toto „znovuobjevování“ samostatné minulosti českých zemí se zpočátku odehrávalo převážně v německém jazyce. Například Josef Dobrovský napsal v němčině první mluvnici českého jazyka (1809). V roce 1815 německý básník (nepocházející z českých zemí) Clemens Brentano – přítel Herdera a Fichteho – vydal rozvláčné dramatické dílo s názvem Die Gründung Prags. Ein historisch-romantisches Drama [Založení Prahy. Historicko-romantické drama]. Brzy nato němečtí romantičtí básníci z českých zemí jako Karl Franz Guolfinger von Steinsberg a Karl Egon Ebert rovněž oslavovali „české“ hrdiny pověstí a lidových tradic, jako byla kněžna Libuše. Mimoto se Ebert osobně spřátelil s Františkem Palackým.83 Nešlo o nějaký samoúčelný český nacionalismus. Zdá se, že Ebert byl ovlivněn Bernardem Bolzanem, katolickým teologem a filozofem vyučujícím na univerzitě v Praze na počátku 19. století, pacifistou, který navrhoval, aby česky a německy mluvící obyvatelstvo českých zemí splynulo v jeden „národ“. V roce 1835 kupříkladu Ebert napsal:

Citováno podle Petr Demetz, René. Pražská léta Rainera Marii Rilka, přeložil Ladislav Nezdařil, Praha 1998, s. 52–53. Tamtéž, s. 89–92.

Slovansky Jeruzalem 2017 (Mala historie).indd 51

06.02.2018 16:34:29

slovanský jeruzalém

Tudíž nechte, jedle, po svém boku duby klidně [friedlich] stát, a vy, duby, v jedlích bratry své zas mějte, tak v souladném spojení jeden druhému dodáte sil, co Pán spojil, člověk nerozlučuj!84 Les byl široce rozšířenou metaforou pro „lid“. Dub byl již tehdy běžným jinotajným označením Němců a jedle zde měla zjevně zastupovat Čechy, ačkoliv se brzy poté stane „českým stromem“ lípa. Ebertův smíšený listnatý a jehličnatý les, tak typický pro střední Evropu, byl alegorií smíšeného česko-německého obyvatelstva českých zemí. Předpokládalo se, že coby sjednocující pouto poslouží (křesťanské) náboženství a že odměnou za vzájemnou toleranci uvnitř tohoto česko-německého národa bude oboustranný prospěch.

padlky z období romantismu Odvrácenou stranou tohoto hromadného přehodnocování dějin českých zemí a zrodu moderního dějepisectví v Praze na počátku 19. století se staly padělky historických dokumentů. V letech 1816–1818 se objevila řada padělaných českých rukopisů – zřejmě čerpajících inspiraci z vlny podobných křesťanských a židovských padělků v Británii v 18. století –, které pak byly rychle přeloženy do němčiny.85 Nejvýznamnějším příkladem toho byl „nález“ českého středověkého epického zlomku Václavem Hankou v kostelní věži ve Dvoře Králové

Karl Egon Ebert, Poetische Werke. Gesammtausgabe, sv. 5, Praha 1877, s. 280, báseň „Der gemischte Wald“. H. J. Kieval, Languages of Community, s. 121–124; D. Sayer, Coasts of Bohemia, s. 144–147; A. Lass, „Romantic Documents and Political Monuments“; Michael Laurence Miller, Rabbis and Revolution. The Jews of Moravia in the Age of Emancipation, Stanford 2011, s. 67, 80.

Slovansky Jeruzalem 2017 (Mala historie).indd 52

06.02.2018 16:34:29

historické pozadí: od esko-nmeckého k esko-židovskému národnímu pátelství, 1780–1918

nad Labem v severovýchodních Čechách v roce 1817. Tyto padělky přitom nepřímo zpochybňovaly rodící se česko-německé spojenectví v českých zemích, jak je prosazovala místní šlechta a vzdělané katolické elity. Naznačovaly totiž, že Češi jsou v českých zemích těmi „původními“. Do poloviny 19. století vzniklo množství českých padělků, jejichž autory a vydavateli byli Hanka a další a které v proslulé polemice odmítl T. G. Masaryk. Diskuze o pravosti těchto rukopisů, jež se pak rozvinula do obecnějšího sporu o „smysl českých dějin“, pokračuje svým způsobem až do současnosti. Historik Miloš Havelka prohlásil, že tato diskuze „byla po dlouhá období ústřední diskuzí [Leitdebatte] českého dějepisectví“, které se na jejím základě rozdělovalo na dvě hlavní školy: směr „protestantský a pokrokový“ (později také marxistický a komunistický) a směr „katolicko-konzervativní“.86 Gisela Kabenová si povšimla, že k oživení skupin zastánců rukopisů došlo ve třicátých letech 20. století v okruhu českého fašistického hnutí a poté s novým zveřejněním rukopisů za komunistického prezidenta Klementa Gottwalda v roce 1951 a že tyto diskuze vyvrcholily v letech 1967–1969 v souvislosti s pražským jarem. Závěry šetření oﬁciální kriminologické komise z roku 1969 byly zveřejněny až o dvě desetiletí později, po pádu komunistického režimu. Tyto výsledky potvrdily, že rukopisy jsou opravdu padělky. Devadesátá léta a počátek nového století se ovšem vyznačovaly dalším oživením postojů zastávajících pravost rukopisů, vyšly k tomu četné publikace a novým fenoménem se stali internetoví aktivisté.87

Miloš Havelka, „Die Debatten über den Sinn in der tschechischen Geschichte, 1895–1989“, Ch. Brenner – K. E. Franzen – P. Haslinger – R. Luft (eds.), Geschichtsschreibung in den böhmischen Ländern im 20. Jahrhundert, s. 45 (citace), s. 46–47, s. 54–58, passim. Gisela Kaben, „Die Königinhofer und Grünberger Handschriften. Mythos im 20. Jahrhundert?“, in: Steﬀen Höhne – Ludger Udolph (eds.), Deutsche –

Slovansky Jeruzalem 2017 (Mala historie).indd 53

06.02.2018 16:34:29

slovanský jeruzalém

Hillel J. Kieval poukázal na to, že Palackého zakladatelské dílo českého dějepisectví, vydávané postupně mezi lety 1836 a 1867 v němčině a v češtině, by „nebylo představitelné bez své celkové koncepce věčného zápasu Němců a Čechů, který byl bezezbytku převzat z [padělaných] rukopisů“.88 Jitka Malečková dále vysledovala Fichteovo genderové hledisko užívané ve falzifikátech rukopisů a v české historiografii na nich založené. Podle jejího názoru Hanka také sehrál klíčovou roli v zobrazování českého nacionalismu jako „femininního“ a zastupovaného prostřednictvím zčásti vymyšlených ženských hrdinek, v protikladu k údajně „maskulinnímu“ nacionalismu německému.89 České rukopisné padělky také měly významný, i když poněkud nepřímý dopad na Židy v českých zemích a na česko-židovské vztahy. Asi ve stejnou dobu, kdy se Hanka pustil do tvorby svých padělků, začal jiný pražský historik Marcus Meir Fischer, tzv. maskil,90 rozšiřovat úryvky z údajné Ramschakovy kroniky. Jeho kronika byla zdánlivě sbírkou zpráv z pražské židovské komunity v letech 1271–1743. Židé z českých zemí s dychtivostí sahali po látce z této kroniky po několik generací, než v roce 1929 další pražský židovský historik a jeden ze zakladatelů slavného Židovského muzea v Praze, Salomon Hugo Lieben, prokázal její pravé autorství. Lieben připsal falzifikát Fischerovi, přibližně ho datoval a naznačil jeho polemickou motivaci: „Ramschakova kronika se objevila v první čtvrtině 19. století, aby vytvořila dějiny pražské

88 89

Tschechen – Böhmen. Kulturelle Integration und Desintegration im 20. Jahrhundert, Köln 2010, s. 304–309. H. J. Kieval, Languages of Community, s. 124. Jitka Malečková, „Nationalizing Women and Engendering the Nation. The Czech National Movement“, in: Ida Bloom – Karen Hagemann – Catherine Hall (eds.), Gendered Nations. Nationalism and Gender Order in the Long Nineteenth Century, Oxford – New York 2000, s. 300–302, passim. V hebrejštině literárně „vzdělanec“, tj. aktivista židovského osvícenství.

Slovansky Jeruzalem 2017 (Mala historie).indd 54

06.02.2018 16:34:29

historické pozadí: od esko-nmeckého k esko-židovskému národnímu pátelství, 1780–1918

židovské komunity a aby pomohla proklestit cestu požadavkům takřečeného Zeitgeist [ducha doby].“91 Tyto požadavky ducha doby podle Fischera zahrnovaly historické precedenty pro reformu židovských náboženských obřadů (např. zavedení varhan v synagogách) a důležitá zlepšení administrativního charakteru (jako třeba pojištění proti požáru a stavební předpisy). Padělaná kronika dále nastínila obrázek intenzivních a často dobrých sousedských vztahů mezi Židy a křesťany, a to včetně konverzí probíhajících v obou směrech. Zlehčovala také význam protižidovských omezení uvalených křesťanskými vládci, a zašla přitom dokonce tak daleko, že tvrdila, že tyto zákony ve skutečnosti sloužily židovským zájmům.92 Dalším mýtem, který zřejmě vycházel z Fischerovy Ramschakovy kroniky, byla údajná přítomnost sefardské židovské komunity ve středověké Praze, jež se měla nacházet obklopená křesťanskou zástavbou v malé oblasti v nevelké exteritoriální části pražského ghetta. Fischerovým úmyslem pravděpodobně bylo zdůraznit, že i Židé se dělí podle „národů“ nebo že někteří Židé byli vlastně váženými Západoevropany, zejména iberského původu. Malé druhé ghetto skutečně v Praze existovalo, ale nejsou žádné doklady o tom, že by zde žila iberská židovská komunita. Stavba pražského reformovaného židovského „templu“ na tomto místě v roce 1868 a výběr „maurského“ architektonického slohu opět nahrávaly tomuto sefardskému mýtu. Po druhé světové válce se tato synagoga stala součástí Židovského muzea v Praze a nazývá se od té doby „Španělská“, což pravděpodobně bezděčně odkazuje na Fischerova falza.93 91 92 93

S. H. Lieben, „Die Ramschak-Chronik“, s. 390. Tamtéž, passim. Ivan Kalmar, „The Origins of the ‚Spanish Synagogue‘ of Prague“, Judaica Bohemiae 35, 1999, s. 158–210; viz také Alexandr Putík, „On the Topography and

Slovansky Jeruzalem 2017 (Mala historie).indd 55

06.02.2018 16:34:30