NORA ROBERTSOVÁ
NEZVANÝ HOST
Název originálu: The Welcoming První vydání: Silhouette Books, 1989 Překlad: Marie Frydrychová Odpovědný redaktor: Ivana Čejková
© 1989 by Nora Roberts © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa 2018 Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná. HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka. Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A. Všechna práva vyhrazena. HarperCollins Polska sp. z o.o. 02-516 Warszawa, ul. Starościńska 1B lokal 24-25 Cover: Emotion Media, Poland Sazba: STUDIO EDITIO, Pruszków Tisk: Opolgraf
ISBN 978-83-276-3285-2
PRVNÍ KAPITOLA Všechno, co potřeboval, měl v batohu na zádech. Včetně osmatřicítky. Pokud se situace vyvine příznivě, nebude ji muset použít. Roman vytáhl ze zmuchlaného balíčku v náprsní kapse cigaretu a obrátil se po větru, aby si mohl zapálit. Na palubě trajektu vesele pobíhal kolem zábradlí asi osmiletý chlapec a zcela ignoroval matčino volání. Roman pocítil lehké bodnutí u srdce, protože s klukem soucítil. Je chladno, jistě. Ostrý mrazivý vítr u průlivu Puget rozhodně není jarní vánek. Jenže z paluby se otvíral parádní výhled. Sedět v útulném salonku za sklem by bylo pohodlnější, ale když už je člověk na moři, musí si plavbu užít se vším všudy. Růžovolící blondýna, které venku rychle červenal nos, nakonec chlapce dostihla. Roman je poslouchal. Matka chlapce plísnila a táhla ho dovnitř. On jí odmlouval. Ach ty rodinné vztahy, pomyslel si. Příbuzní se zpravidla nikdy na ničem nedohodnou. Odvrátil pohled, naklonil se přes zábradlí a líně pokuřoval, zatímco se trajekt pomalu šinul ke skupince ostrovů. Panorama Seattlu nechali za sebou, nicméně cestující žasli nad majestátním výhledem na hory, které se na pevnině tyčily k nebi. Zmocňoval se ho pocit osamělosti, i přes neustálé klábosení otužilejších pasažérů, kteří se procházeli po naklánějící se palubě nebo se choulili na dřevěných 5
lavičkách posetých flíčky slunečních paprsků. On měl raději město tepající životem, s jeho davy lidí a energií. A hlavně anonymitou. Vždycky to tak cítil. Nedokázal pochopit, kde se v něm teď bere ta nespokojenost a neklid, ani nenacházel důvod, proč na něj tak těžce doléhají. Práce. Už rok sváděl všechno na práci. A na stres, který s ní šel ruku v ruce, a on ho dřív přijímal, ba vítal. Vždycky si myslel, že život bez něj bude nudný a prázdný. Jenže poslední dobou jako by to nestačilo. Přejížděl z místa na místo, nic moc si odnikud neodnášel a ještě méně po sobě zanechával. Nejvyšší čas vypadnout, pomyslel si, když sledoval, jak kolem nich bafá rybářská loď. Nejvyšší čas jít dál. Ale co budeš dělat? pomyslel si znechuceně a vyfoukl proužek dýmu. Mohl by pracovat sám na sebe. S myšlenkou osamostatnění si už párkrát pohrával. Mohl by cestovat. Sice už byl všude možně po světě, ale jezdit jako turista by patrně byla příjemná změna. Na palubě se objevil odvážlivec s videokamerou. Roman se otočil a přešel kousek dál mimo dosah objektivu. Taková opatrnost nebyla se vší pravděpodobností nutná, ale udělal to podvědomě. Stejně podvědomě sledoval vše kolem sebe, ale zachovával ledabylý postoj, jímž svou permanentní bdělost zastíral. Nikdo mu nevěnoval bůhvíjakou pozornost, i když několik žen se po něm ohlédlo. Měl pár centimetrů nad průměrnou výšku a pevné tělo boxera lehké váhy, kterému nechybí pružnost. Vypracované svaly ukrýval pod volnou bundou a obnošenými džíny. Nenosil čepici, a tak mu vítr cuchal husté černé vlasy a shrnoval mu je z opáleného obličeje s výraznými lícními kostmi a ostře řezanými rysy. Nebyl oholený. Oči v barvě průzračné zelené tůňky možná jeho nepřístupný vzhled zjemňovaly, byly však pronikavé, přímé a momentálně znuděné. Měl před sebou vidinu zdlouhavé rutinní práce. 6
Roman uslyšel výzvu k přípravě na přistání a nadhodil si batoh. Práce je možná rutinní, ale jeho. Tudíž ji řádně odvede, sepíše hlášení a pak si vezme pár týdnů dovolené, aby si promyslel, co si počít se zbytkem života. Pomalu odcházel z paluby a vnímal kolem sebe šum hovoru ostatních vystupujících pasažérů. Do nosu mu pronikla slabá vůně ostrovního kvítí, která nyní soupeřila o jeho pozornost s ostřejší vůní mořské vody. Na ostrově všechno kvetlo, voňavé pestrobarevné trsy s květy velkými jako jeho pěst působily romanticky. Kouzlo jejich barev nedokázal ignorovat, přestože nepatřil k lidem, kteří se umí zastavit a jen tak si přivonět k růžím. Auta sjížděla po rampě a vydávala se na cestu k domovu nebo na výlet. Jakmile se nákladové prostory vyprázdnily, mohli nastupovat noví cestující na plavbu k jiným ostrovům nebo na delší a ještě chladnější výlet do Britské Kolumbie. Roman znovu vytáhl cigaretu, zapálil si a lhostejně se rozhlédl. Pozoroval krásné barevné zahrady, půvabný bílý hotel a restauraci, informační tabule o odjezdech trajektů a provozu parkoviště. Teď nesmí udělat chybu. Klíčové je správné načasování. Minul kavárnu v příjemné zahrádce v patiu, ačkoli by šálek kávy radostně uvítal, a pomalu se blížil k parkovišti. Dodávku zahlédl téměř ihned. Bylo na ní modro-bíle pruhované logo penzionu Vyhlídka a obrázek velryby. Teď už je na něm, jak se do vozu a následně do penzionu vnutí. Pokud se všechno do detailu zařídilo předem, půjde to jako na drátkách. Pokud ne, najde jiný způsob. Zastavil se a zavázal si tkaničku. Čekající automobily najížděly na trajekt a pěší cestující už byli na palubě, takže na parkovišti momentálně stálo nanejvýš deset vozidel včetně dodávky. Ještě chvíli otálel na jednom místě a pomalu si rozepínal bundu. V tu chvíli ji zahlédl. Vlasy měla spletené do copu, ne rozpuštěné jako na fotografi i ve složce. Na přímém slunci se zdálo, že jsou ještě 7
výrazněji světlejší. Měla tmavé brýle se širokou obroučkou, zakrývaly jí polovinu obličeje, ale on věděl, že se nemýlí. Poznával jemnou linii brady, malý, rovný nosík, plné, krásně vykrojené rty. Měl přesné informace. Sto šedesát tři centimetry, pětapadesát kilo, drobná sportovní postava. Ležérní oblečení – džíny, modrá košile a obrovský svetr režné barvy s copánkovým vzorem. Kdyby neměla brýle, barva košile by odpovídala barvě jejích očí. Džíny si zasunula do semišových kotníčkových bot a v uších se jí houpaly tenké kruhy vykládané křišťálovými kamínky. Kráčela energicky, v jedné ruce cinkala klíči, přes rameno druhé měla hozenou velkou plátěnou tašku. V její chůzi nebylo ani známky po vyzývavosti, ale upoutala každého muže. Dělala dlouhé kroky, takže jí vynikaly štíhlé nohy a jemně se houpala v bocích, hlavu vztyčenou, pohled upřený před sebe. Ano, každý chlap by se za ní otočil, pomyslel si Roman a cvrnkl nedopalek cigarety na zem. Napadlo ho, že si toho je vědoma. Počkal, až se přiblíží k dodávce a teprve pak vyrazil. Charity si přestala pobrukovat fi nále Beethovenovy Deváté, upřela pohled na pravou přední pneumatiku a zaklela. Myslela si, že je sama, a tak do ní vztekle kopla, obešla auto a hledala vzadu nářadí. „Nějaký defekt?“ Trhla sebou, málem si pustila zvedák na nohu a prudce se otočila. První, co ji při pohledu na Romana napadlo, bylo: drsňák. Roman mhouřil oči proti sluníčku, palec jedné ruky měl zaháknutý za popruh batohu, druhou ruku vraženou do kapsy. Položila si dlaň na hruď, jako by si chtěla ověřit, zda jí ještě pořád tluče srdce, a usmála se. „Jo. Píchla jsem. Zrovna jsem odvezla na trajekt čtyřčlennou rodinu, jejímž dvěma příslušníkům bylo pod šest let 8
a úspěšně aspirovali na polepšovnu. Mám nervy nadranc, na šestce prasklo potrubí a do toho mi údržbář zrovna vyhrál v loterii a odstěhoval se na Havaj. A jak se máte vy?“ V jejím svazku se nepsalo nic o tom, že má hlas jako černá hutná voňavá káva s mléčnou pěnou, jaká se pije v New Orleansu. Uvědomil si to, ale myšlenku hned zahnal, a vzápětí kývl hlavou směrem ke splasklé pneumatice. „Chcete, abych vám to vyměnil?“ Charity by to sice zvládla v pohodě sama, ale nepatřila k lidem, kteří odmítají pomocnou ruku. Navíc on to asi bude mít rychleji a tipovala, že by uvítal i pět dolarů, které mu byla ochotná nabídnout. „Dík.“ Podala mu zvedák, zalovila v tašce a vytáhla citronový bonbon. Výměna pneumatiky chvíli potrvá, takže nestihne oběd. „Přijel jste tímhle trajektem?“ „Jo.“ Konverzovat by zrovna nemusel, ale vzniklé přátelské debaty využil stejně pohotově jako podaného zvedáku. „Rozhodl jsem se chvilku cestovat. Napadlo mě, že si vyrazím sem k vám na ostrovy Orcas, jestli třeba nebudu mít štěstí a nezahlídnu nějaké velryby.“ „To jste tady správně. Zrovna včera jsem z okna viděla celé hejno.“ Opřela se o dodávku a obrátila obličej ke slunci. Potom však sledovala jeho ruce. Silné, šikovné, rychlé. Dokázala ocenit, když někdo dobře odváděl jednoduchou manuální práci. „Jste na dovolené?“ „Tak trochu se toulám. Tu a tam si najdu příležitostný výdělek. Neznáte někoho, kdo hledá pomocníka?“ „Možná.“ Našpulila rty, a když sundával kolo s píchlou pneumatikou, pozorně si ho prohlížela. Zvedl hlavu a jednou rukou kolo přidržoval. „Jakou pomoc máte na mysli?“ zeptala se. „To je jedno. Jakoukoli. Kde máte rezervu?“ „Rezervu?“ Pohled do jeho očí na víc než deset vteřin působil doslova hypnoticky. 9
„Pneumatiku.“ Maličko zvedl koutek ve váhavém úsměvu. „Nějakou, která není prasklá.“ „No jasně. Rezervu.“ Jen zavrtěla hlavou nad svou hloupostí a hned se otočila. „Je vzadu.“ Rázně vykročila a vrazila do něj. „Pardon.“ Chytil ji za ruku, aby neupadla. Na chvilku se zastavili, a protože oba oslepovalo slunce, mračili se na sebe. „V pohodě. Přinesu ji sám.“ Když Roman vyskočil dozadu do auta, Charity dlouze vydechovala, aby se uklidnila. Má pocuchanější nervy, než si myslela. „Jo, a bacha na…“ Zazubila se, protože Roman už seděl na bobku a odlupoval si z kolene zbytky třešňového lízátka. Její smích zněl stejně spontánně a plně jako její hlas. „Omlouvám se. Suvenýr z ostrovů Orcas od Jimmyho MacCarthyho alias Škodiče, pětiletého delikventa.“ „Radši bych bral jako suvenýr tričko.“ „No jasně, kdo by nebral?“ Charity lepkavou hmotu uchopila do zmačkaného ubrousku a hodila si ho do kabelky. „Jsme rodinný penzion,“ vysvětlovala, když vylézal z auta s náhradní pneumatikou. „Skoro všichni k nám s sebou rádi vozí děti, ale čas od času se vyskytne případ jako tihle Jimmy a Judy, dvojčata – spíš tedy ďáblíci – z města Walla Walla, a člověk začne uvažovat o tom, jestli nemá penzion přestavět na benzinovou pumpu. Máte rád děti?“ Usadil kolo na osu a vzhlédl. „Z bezpečné vzdálenosti.“ Jeho odpovědi se uznale zasmála. „Odkud pocházíte?“ „Ze St. Louis.“ Mohl si vymýšlet a říct cokoli jiného. Ani nevěděl, proč nezalhal. „Ale moc se tam nedostanu.“ „Máte rodinu?“ „Ne.“ Odpověděl tak, že v ní ihned probudil vrozenou zvědavost. Jenže ona by nelezla nikomu do soukromí, o tom měla jasno stejně tak jako by třeba nikdy nezahodila lepkavé lízátko ve zmačkaném ubrousku na zem. „Já jsem se narodila 10
tady na ostrovech. Každý rok si říkám, že si vezmu šestiměsíční dovolenou a budu cestovat. Je mi jedno kam.“ Pokrčila rameny. Roman utahoval poslední šroub na kole. „Zřejmě se mi to nikdy nesplní. Ale tady je hezky. Když člověk nemá důvod odsud odjet v pevně stanoveném termínu, přistihne se, že zůstane dýl, než měl v plánu.“ „Možná to bude i můj případ.“ Vstal a pustil se do posledního úkolu – vyprostit zvedák zpod auta. „Jestli najdu práci a nějakou střechu nad hlavou.“ Charity už se rozhodla, avšak nikoli z náhlého popudu. Vždyť si ho prohlíží, odhaduje a pozoruje skoro čtvrt hodiny. Většina pracovních pohovorů trvá jen o maličko déle. Měl široká ramena a inteligentní – byť zneklidňující – oči. Pokud se dalo soudit ze stavu jeho batohu a bot, zřejmě se k němu obrátilo štěstí zády. Charity uměla dostát svému jménu – byla zvyklá nabízet lidem pomoc. A kdyby tím zároveň vyřešila jeden ze svých nejakutnějších a nejpalčivějších problémů… „Máte šikovné ruce?“ zeptala se. Pohlédl na ni a nedokázal zabránit tomu, aby se mu maličko nezatoulaly myšlenky. „Jo, docela jo.“ Lehce se jí zvedlo obočí – a zrychlil tep – když si všimla, jak si ji prohlíží od hlavy k patě. „Myslím na manuální práci. S nářadím jako kladivo, pila, šroubovák. Zvládl byste truhlářské práce? Domácí opravy?“ „Jistě.“ Tohle bude snadné. Možná až příliš. Vrtalo mu hlavou, proč pociťuje nepatrné a nezvyklé výčitky svědomí. „Jak už jsem se zmínila, můj údržbář vyhrál v loterii. Opravdu hodně. Odjel tudíž na Havaj prohlížet si bikiny a pochutnávat si na místních specialitkách. Popřála jsem mu šťastnou cestu, jenže jsme bohužel kvůli tomu přerušili práce na rekonstrukci západního traktu. Našeho penzionu,“ dodala a ukázala na logo, které měla na dodávce. „Kdybyste si uměl poradit s prkny a sádrokartonem, můžu vám poskytnout byt i stravu a pět dolarů na hodinu.“ 11
„Dělá to na mě dojem, že jsme tímto oba naše problémy vyřešili.“ „Bezva.“ Podala mu ruku. „Jsem Charity Fordová.“ „DeWinter.“ Stiskl jí pravici. „Roman DeWinter.“ „Bezva, Romane.“ Otevřela dveře dokořán. „Nastup si.“ Nevypadá jako naivka, pomyslel si Roman, když se usadil vedle ní. Ale moc dobře věděl – lépe než většina jiných –, že vzhled může klamat. Nacházel se přesně tam, kde chtěl být, a nemusel kvůli tomu ani vymýšlet bůhvíjaké triky. Když vyjížděli z parkoviště, zapálil si cigaretu. „Můj dědeček postavil penzion v roce 1938,“ začala vyprávět a otevřela okno. „V průběhu let ho ještě rozšiřoval, ale pořád je to skutečně ten původní zájezdní hostinec. Nedokážeme ho označovat slovem resort nebo nějak podobně, dokonce ani v reklamních letácích. Doufám, že hledáš něco odlehlého.“ „To mi skvěle vyhovuje.“ „Mně taky. Tedy většinou.“ Hovorný chlapík, pousmála se v duchu ironicky. Ale nevadilo jí to. Zvládne mluvit za oba. „Zatím ještě není hlavní sezona, takže rozhodně nejsme plní.“ Opřela si loket do otevřeného okna a vesele převzala vedení rozhovoru. Slunce si pohrávalo s lesklými kamínky jejích náušnic, takže se jí v nich třpytilo celé spektrum zářivých barev. „Měl bys spoustu volného času na výlety do okolí. Výhled z hory Mount Constitution je skutečně velkolepý. Anebo, pokud rád chodíš, jsou tam skvělé turistické trasy.“ „Myslel jsem, že bych se třeba podíval i do Kanady.“ „To je úplně jednoduché. Zajeď si trajektem na ostrov Sidney. Máme dost dobré zkušenosti se skupinkami z cestovních kanceláří, které přejíždějí sem a tam.“ „Proč říkáš ‚máme‘?“ „Myslím jako penzion. Můj dědeček – který mě vychoval jako otec – postavil v šedesátých letech u penzionu půl tuctu chatiček. Teda srubů. Skupinám poskytujeme zvláštní slevy. 12
Můžou si pronajmout levnější ubytování ve srubech a na snídani a večeři docházet do penzionu. Sruby jsou trochu skromnější, v rustikálním stylu, ale turisté mají tohle ubytování hrozně rádi. Skupinu míváme tak jednou týdně. V sezoně zhruba třikrát.“ Odbočila na úzkou silničku samá zatáčka, ale pořád jela osmdesátkou. Roman už odpovědi znal, ale věděl, že by vypadalo divně, kdyby jí následující otázky nepoložil. „A ty tomu celému šéfuješ?“ „Jo. Beztak jsem v penzionu pracovala skoro nepřetržitě, jen tu a tam s přestávkou na studium. A když pak dědeček před pár lety umřel, převzala jsem to po něm.“ Musela se nadechnout. Zmínka o dědečkovi byla pořád bolestivá – zřejmě bude vždycky. „On penzion miloval. Nejen to místo jako takové, ale celou jeho filozofii, kdy se každý den setkáváš s novýma lidma, staráš se o jejich pohodlí, zjišťuješ, co mají rádi a tak.“ „Musí ti to slušně vynášet, ne?“ Pokrčila rameny. „Jakž takž se protloukáme.“ Vjeli do zatáčky, za níž se už les otevřel, a před sebou spatřili obrovskou modrou plochu moře. I profil ostrova byl jasně patrný – to, kde vybíhal do vody, a zase ustupoval, zřetelně vykreslovaly kontrastní odstíny tmavě zelené a hnědé barvy. Vysoko na útesech na opačné straně zálivu stálo pár domů. Na vlnkách plula loď pod bělostnými plachtami napjatými ve větru, takže po hladině téměř letěla. „Podobné výhledy jsou na ostrově všude. A dokážou tě okouzlit, i když tady žiješ od narození.“ „A takové panorama je dobré i pro kšeft.“ Maličko se zamračila. „Určitě ho nekazí,“ odpověděla a bleskla po něm pohledem. „Opravdu se zajímáš o pozorování velryb?“ „Připadá mi to jako dobrý nápad, když už jsem tady.“ Zastavila a ukázala na útesy. „Pokud máš dost trpělivosti a kvalitní dalekohled, támhle nahoře je slušný výhled. Ale 13
zahlédli jsme je i z penzionu, jak jsem říkala. Nicméně jestli se chceš podívat zblízka, nejlepší volba je z lodě.“ Když to nijak nekomentoval, znovu nastartovala. Uvědomila si, že je z něj nervózní. Připadalo jí, že se vůbec nedívá na vodu ani na les, ale jen na ni. Roman jí pohlédl na ruce. Silné, schopné, přímočaré, usoudil, i když začala trochu nervózně poklepávat prsty o volant. Pořád jela dost rychle, zatáčkami se s velkým autem proplétala s lehkostí. Proti nim jelo další auto. Charity ani nezpomalila, jen zamávala. „To byla Lori, naše číšnice. Měla ranní, aby se stačila vrátit domů, než jí přijdou děti ze školy. Obvykle si vystačíme s personálem kolem deseti lidí a na léto přibereme pět nebo šest brigádníků.“ Vjeli do další zatáčky a za ní už viděli penzion. Vypadal přesně tak, jak Roman očekával, ale přesto působil příjemněji než na fotografiích. Byl pobitý bílými prkny s už mírně omšelými modrými lištami kolem klenutých a oválných oken. Všude byly legrační věžičky, úzké chodníčky a kolem celé budovy široká terasa. Penzion od moře odděloval trávník a z břehu do vody vyčnívalo úzké rozvrzané přistávací molo, u něhož byl přivázaný malý motorový člun, který se líně pohupoval na vlnách. Vedle penzionu byl mělký rybníček s mlýnským kolem. Pomaličku se otáčelo a rytmicky pleskalo do vody. Na západní straně, kde už porost stromů houstl, zahlédl jeden ze srubů, o nichž se zmiňovala. A všude viděl kytky. „Támhle vzadu je ještě jeden větší rybník.“ Charity objela budovu a zastavila na malém poloprázdném štěrkovém parkovišti. „Chováme v něm pstruhy. Tahle pěšinka vede ke srubům číslo jedna, dvě a tři. Pak se rozděluje ke srubům čtyři, pět a šest.“ Vystoupila z auta a počkala na něj. „Všichni většinou používají zadní vchod. Později ti ukážu, co je venku, jestli chceš, ale nejdříve tě ubytujeme.“ 14