NORA ROBERTSOVÁ
HRDINA ZE SOUSEDSTVÍ
Název originálu: Local Hero První vydání: Silhouette Books, 1987 Překlad: Zdeňka Zvěřinová Odpovědný redaktor: Ivana Čejková
© 1987 by Nora Roberts © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa 2018 (2003 by Arlekin – Wydawnictwo Harlequin Enterprises sp. z o.o.). Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná. HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka. Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A. Všechna práva vyhrazena. HarperCollins Polska sp. z o.o. 02-516 Warszawa, ul. Starościńska 1B lokal 24-25 Cover: Emotion Media, Poland Sazba: STUDIO EDITIO, Pruszków Tisk: Opolgraf
ISBN 978-83-276-2661-5
MÉ KAMARÁDCE CATHERINE COULTEROVÉ, protože nezkazí žádnou legraci.
PRVNÍ KAPITOLA Zark bolestí zatajil dech, protože věděl, že může být jeho poslední. Loď byla téměř bez kyslíku a čas jako by přestal existovat. Před očima mu prolétl celý život. S vděčností si uvědomil, že je sám, a nikdo jiný není svědkem jeho radostí ani omylů. Leilah, stále Leilah. Viděl ji při každém sípavém nádechu, jasně modré oči i zlaté vlasy, které tolik miloval. Když se rozezněl varovný signál uvnitř pilotní kabiny, zaslechl její smích. Jemný a líbezný. Pak výsměšný. „Při rudém slunci, byli jsme spolu tak šťastní!“ zachroptěl s námahou, zatímco se plazil k ovládacímu panelu. „Milenci, partneři, přátelé.“ Bolest v plicích se zhoršila. Pálila jako nespočet rozžhavených nožů napuštěných jedem z pekelných kráterů Argenhamu. Nesměl plýtvat vzduchem na zbytečná slova. Ale jeho myšlenky… se dokonce i teď vracely k Leilah. To ona, jediná žena, kterou kdy miloval, měla být příčinou jeho zániku! I zničení světa, jak ho znal. Jaká krutá hříčka osudu měla na svědomí ten nevysvětlitelný zvrat, kvůli kterému se dříve obětavá vědkyně obrátila k síle zla a nenávisti? Teď se stala jeho nepřítelem. Žena, která bývala jeho manželkou. Je stále mojí manželkou, honilo se mu hlavou, když se vyčerpaně vlekl k panelu. Jestli přežiju a překazím její poslední plán na vyhlazení civilizace Perthu, nezbude mi nic jiného než ji najít a zničit. Pokud budu mít sílu. Velitel Zark, obránce 7
vesmíru a vůdce Perthu, hrdina i manžel, zmáčkl roztřeseným prstem tlačítko. POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ! „Sakra!“ tlumeně zanadával Radley Wallace. Vzápětí se pokradmu ohlédl, aby se ujistil, že ho matka neslyšela. Začal klít, většinou šeptem, asi před půl rokem, a netoužil po tom, aby to zjistila. Zase by se jí v obličeji objevil ten pohled. Teď ale měla plné ruce práce s prvními krabicemi, které stěhováci přivezli. Věděl, že by si měl uklidit svoje knížky, ale rozhodl se, že je čas dát si pauzu. Nejradši odpočíval s komiksy Universalu a velitelem Zarkem. Matka si přála, aby četl něco hodnotnějšího, ale tam nebylo moc obrázků. Pokud šlo o Radleyův názor, Zark předčil Dlouhého Johna Silvera i Hucka Finna ve všech směrech. Překulil se na záda a civěl na čerstvě vymalovaný strop nového pokojíčku. Tenhle byt se mu líbil. Nejvíc se mu zamlouval výhled do parku a chladivý výtah. Na pondělní začátek v neznámé škole se ale vůbec netěšil. Máma říkala, že bude všechno v pořádku, najde si nové kamarády a bude se vídat i s některými z těch bývalých. Přesvědčovat uměla dobře. Hladila ho po vlasech a usmívala se, že měl pocit, jako by se opravdu nic zlého nedělo. Až ho ale budou všechny děti okukovat, nebude s ním. Nevezmu si ten nový svetr, i když bude máma tvrdit, že se mi hodí k barvě očí. Chci mít na sobě jedno ze starých bavlněných triček, aby tam bylo aspoň něco, co důvěrně znám. Ona to určitě pochopí. Jako vždycky. Přesto vypadala pořád nějak smutně. Radley se s komiksem v ruce zachumlal do polštářů. Přál si, aby nenesla tak těžce, že od nich otec odešel. Stalo se to už tak dávno, že si na něj skoro nevzpomínal. Nikdy za nimi nepřišel a zavolal tak dvakrát za rok. Radleyovi to nevadilo. 8
Rád by to matce vysvětlil, ale bál se, že by ji tím rozrušil a rozplakala by se. Když měl ji, opravdu tátu nepotřeboval. Jednou jí to řekl a máma ho k sobě přitiskla tak silně, že se skoro nemohl nadechnout. Tu noc zaslechl z jejího pokoje pláč. Pak už se o tom nikdy nezmínil. Velcí lidé jsou zvláštní, pomyslel si s moudrosti necelých deseti let. Ale moje máma je ta nejlepší. Málokdy na mě křičí, a když už to náhodou udělá, pokaždé ji to mrzí. A je krásná. Radley pomalu vplouval do spánku. Usmíval se. Byl přesvědčený, že je máma stejně krásná jako princezna Leilah. I když měla hnědé vlasy místo zlatých a oči šedé, a ne kobaltově modré. Navíc slíbila, že budou mít k večeři pizzu, aby oslavili přestěhování do nového bytu. Miloval pizzu, hned vedle velitele Zarka. Usínal, aby se Zarkovou pomocí zachránil vesmír. Když o chvíli později nakoukla Hester dovnitř, spatřila syna, svůj vesmír, jak sní s výtiskem Universalu v ruce. Většina z jeho knížek, v nichž čas od času listoval, ležela stále ještě zabalená v krabicích. Jindy by mu po probuzení věnovala jemné kázáni o zodpovědnosti, ale teď na to neměla srdce. Vyrovnal se se stěhováním tak dobře. S dalším pozdvižením ve svém životě. „Tohle pro tebe bude dobré, zlatíčko.“ Pustila z hlavy hory krabic, které čekaly na rozbalení, a posadila se na hranu jeho postele. Zadívala se na něj. Tolik se podobal svému otci. Tmavě plavé vlasy, tmavé oči a robustní brada. Poslední dobou si při pohledu na syna jen vzácně vzpomněla na muže, který býval jejim manželem. Dnes je to ale něco jiného. Dnešek znamená nový začátek, a každý začátek nutí k vzpomínce na to, jak něco předcházejícího skončilo. 9
Je to víc jak šest let, prolétlo jí hlavou. Trochu překvapeně si uvědomila, jak ten čas letí. Když od nich Allan odešel, unavený účty, rodinou a především jí samotnou, byl Radley sotva batole. Bolest se zvolna vytratila, přestože to byl dlouhý a vleklý proces. Hester však nikdy Allanovi neodpustila a neodpustí, že odešel od syna a ani se na něj nepodíval. Někdy ji znepokojovalo, že se Radley chová, jako by to pro něj znamenalo tak málo. Sobecky se utěšovala, že si s otcem, který se ho tak snadno vzdal, nikdy nevytvořil pevné pouto. Často však, pozdě v noci, když všechno utichlo, uvažovala, jestli v sobě přece jen něco neskrývá. Jakmile však na něj pohlédla, nepřipadalo jí to pravděpodobné. Pohladila ho po vlasech a vyhlédla do Central Parku. Radley byl šťastný, otevřený a přátelský. Snažila se mu v tom pomáhat. Nikdy o jeho otci špatně nemluvila, i když, zejména zpočátku, bývaly doby, kdy v sobě dusila hořkost i vztek. Pokoušela se být matkou i otcem, a většinou měla pocit, že úspěšně. Četla knihy o baseballu, takže věděla, jak s ním trénovat. Běžela vedle něj s rukou na sedle jeho prvního kola. Když se kymácivě sám rozjel, potlačila nutkání ho přidržovat a halasně ho povzbuzovala. Dokonce znala i velitele Zarka. S úsměvem mu z pěsti uvolnila pomačkaný časopis. Chudák hrdinný Zark i jeho pomatená žena Leilah. Ano, Hester věděla všechno o utrpení i prokletí Perthu. Snažila se přesměrovat Radleye od Zarka k Dickensovi nebo Twainovi, ale nebylo to jednoduché, stejně jako výchova dítěte, když je na ni člověk sám. „Je dost času,“ mumlala si a natáhla se vedle syna. Dost času na skutečné knihy i skutečný život. „Ach, Rade, doufám, že jsme udělali správnou věc.“ Zavřela oči, a přestože se snažila, aby k tomu docházelo jen zřídka, zatoužila po někom, s kým by si mohla promluvit. 10
Kdo by jí dokázal poradit nebo rozhodnout místo ní, ať už správně, nebo ne. Pak, s rukou položenou kolem synova pasu, usnula. Když se malátná a dezorientovaná probudila, bylo v místnosti šero. Okamžitě si uvědomila, že se už Radley nechoulí vedle ní. Po letmém záblesku paniky se uklidnila. Došlo jí, že je hloupost dělat si starosti. Mohla chlapci důvěřovat, že neodejde z bytu bez dovolení. Nebyl sice slepě poslušné dítě, ale máminých deset nejdůležitějších pravidel respektoval. Vstala a vydala se ho hledat. „Ahoj, mami.“ Byl v kuchyni, kam instinktivně zamířila jako první. V rukou držel arašídové máslo a chleba s marmeládou. „Myslela jsem, že chceš pizzu,“ prohodila, když si všimla rozpláclé marmelády na kuchyňské lince a důkladně zakrojeného bochníku chleba. „Jo.“ Hladově se zakousl a pak se zářivě usmál. „Ale potřeboval jsem něco hned.“ „Nemluv s plnou pusou, Rade,“ pokárala ho automaticky, sehnula se k němu a políbila ho. „Když jsi měl hlad, měl jsi mě vzbudit.“ „To je v pohodě. Jen jsem nemohl najít skleničky.“ Rozhlédla se. Viděla, že ve svém pátrání vyprázdnil dvě krabice. Přednostně musím dát do pořádku kuchyň, uvědomila si. „No, něco s tím provedeme.“ „Když jsem se vzbudil, sněžilo.“ „Vážně?“ Hester si odhrnula vlasy z očí a narovnala se, aby líp viděla. „Sněží pořád.“ „Možná napadnou tři metry a v pondělí nebude škola.“ Radley vylezl na stoličku a usadil se na kuchyňskou linku. Ani první den v novém zaměstnání, pomyslela si Hester a na okamžik se poddala toužebným myšlenkám. Žádné stresy, žádná zodpovědnost. „Myslím, že ta šance není moc 11
vysoká.“ Opláchla skleničky a mrkla na něj přes rameno. „Vážně se toho bojíš, Rade?“ „Trochu.“ Pokrčil rameny. Do pondělka zbývá ještě den. Může se toho hodně stát. Zemětřesení, blizard, útok z vesmíru. To poslední ho zaujalo nejvíc. On, kapitán Radley Wallace ze speciální pozemské jednotky, bude bránit a ochraňovat, bojovat na život a na smrt, bude… „Jestli chceš, můžu jít s tebou.“ „Ale mami, ostatní by se mi smáli.“ Zakousl se do chleba. Kousek marmelády ukápl na zem. „Nebude to tak hrozné. Aspoň že ve škole nebude ta pitomá Angela Wiseberryová.“ Nedokázala mu říct, že v každé škole se najde nějaká Angela Wiseberryová. „Víš, co uděláme? V pondělí začínáme oba dva v novém, tak se tu v šestnáct nula nula sejdeme, a podáme si navzájem hlášení.“ Okamžitě rozjasnil tvář. Nejvíc ze všeho miloval vojenské operace. „Ano, pane, ovšem.“ „Fajn. Teď objednám pizzu, a než nám ji přinesou, uklidíme zbytek nádobí.“ „Ať to udělají vězni.“ „Uprchli. Všichni.“ „To si někdo šeredně odskáče,“ zamumlal Radley a nacpal si zbytek chleba do pusy. Mitchell Dempsey mladší seděl u rýsovacího prkna a v hlavě měl prázdno. Usrkával studenou kávu v naději, že povzbudí jeho představivost, ale mysl zůstávala stále čistá jako papír, který měl před sebou. Věděl, že mít okno je čas od času normální, ale jemu se to stávalo zřídka. Zvlášť ne v šibeniční termín. Samozřejmě, začal s tím na poslední chvíli. Rozlouskl další burský oříšek a hodil skořápku k misce. Odrazila se a odlétla na podlahu, kde se připojila k několika dalším. 12
Obvykle přicházel nejdřív námět, pak ilustrace. Dnes mu však nepřálo štěstí. Proto obrátil zavedené pořadí a doufal, že mu tahle změna osvěží vědomí. Nefungovalo to, stejně jako on. Zavřel oči a snažil se odpoutat duši od těla. Z rádia se linula stará píseň Slima Whitmana, ale nevnímal ji. Cestoval na vzdálenost světelných roků: uplynulo století. Druhé tisíciletí, pomyslel si s úsměvem. Narodil jsem se moc brzy, i když mě nikdy nenapadlo, že budu vinit rodiče, že mě měli o sto let dřív. Nedostavilo se nic. Žádné řešení, žádná inspirace. Znovu otevřel oči a civěl na prázdný bílý papír. S takovým vydavatelem jako je Rich Skinner si nemůže dovolit práci odbýt. Hlad nebo mor by sotva obstál. Znechuceně se natáhl pro další oříšek. Potřeboval změnu, rozptýlení. Jeho život začínal být příliš průměrný, usazený a i přes občasná okna až moc jednoduchý. Potřeboval problém. Rozmáčkl skořápku a vstal. Měl dlouhé pružné tělo, zpevněné hodinami posilování týdně. Jako kluk býval směšně vychrtlý, i když odmalička jedl jako kůň. Dokud neobjevil kouzlo děvčat, špičkování mu až tolik nevadilo. Pak ale, s tichou rozhodností, s níž se narodil, změnil všechno, co se změnit dalo. Stálo ho to dva roky a spoustu potu, aby zesílil, ale podařilo se. Přesto nebyl stále se svým tělem spokojený a procvičoval ho se stejnou pravidelností jako mozek. Jeho pracovna přetékala knihami, k nimž se rád znovu a znovu vracel. Zmocnilo se ho pokušení vytáhnout jednu z nich a ponořit se do ní. Ale honil ho čas. Dobrácký obrovský pes na podlaze se překulil na břicho a upřeně se na něj zadíval. Mitch ho pojmenoval Taz po Tasmánském ďáblovi ze starých kreslených seriálů Warner Brothers, ale velký chlupatý pes měl k smršti energie daleko. Teď zívl a líně si otíral záda o rohožku. 13
Mitche zbožňoval. Jeho pán po něm nikdy nechtěl nic, co by ho nebavilo, a jen málokdy hudral na psí chlupy nebo příležitostné útoky na odpadkový koš. Navíc měl příjemný hlas, hluboký a trpělivý. Taz měl nejradši, když se Mitch posadil k němu na zem, hladil ho po hustém hnědém kožichu a probíral s ním některý ze svých nejnovějších nápadů. To pak nespouštěl ze štíhlého obličeje oči, jako by rozuměl každému slovu. Miloval Mitchovu tvář. Byla vlídná a laskavá, a jeho ústa se jen zřídka stáhla do nesouhlasné přímky. Jasné oči mívaly zasněný pohled a široké, silné ruce znaly ta nejlepší místa k poškrábání. Taz byl velmi spokojený pes. Zívl a znovu se ponořil do spánku. Když se ozvalo zaklepání, nepatrně se pohnul, švihl ocasem a párkrát hluboce zavrčel. „Kdepak, nikoho nečekám. Co ty?“ obrátil se k němu Mitch. „Půjdu se tam mrknout.“ Šlápl bosýma nohama na arašídové skořápky, zaklel, ale nezatěžoval se s tím, aby se sehnul a posbíral je. Překročil hromadu novin a tašku s oblečením připraveným do prádelny. Než otevřel dveře, odkopl Tazovu kost do kouta. „Nesu vám tu pizzu.“ Asi osmnáctiletý hubený mládenec držel krabici, která božsky voněla. Mitch dlouze a hladově nasál vzduch. „Žádnou jsem si neobjednal.“ „Je tohle čtyři sta šestka?“ „Jo, ale žádnou pizzu jsem si neobjednal.“ Znovu začichal. „I když mě to docela mrzí.“ „Wallaceovi?“ „Dempsey.“ „Tak to je omyl.“
14