Jak bojovat s dračím hněvem
Škyťák Šelmovská Štika III. ze staroseverštiny přeložila
CRESSIDA COWELLOVÁ
Text and illustrations copyright © 2015 Cressida Cowellová First published in Great Britain in 2015 by Hodder Children’s Books Translation © 2018 Silvestr Vandrovec Špaček Czech edition © 2018 Nakladatelství Slovart Všechna práva vyhrazena. Bez písemného svolení vlastníka práv není povoleno publikaci ani žádnou její část použít pro reprodukování či ukládání v rešeršním systému, ani ji jakýmikoli prostředky šířit, ať již elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním nebo jinak. ISBN 978-80-7529-581-1
1. NIKDY NENÍ TAK ZLE, ABY NEMOHLO BÝT JEŠTĚ HŮŘ Byl poslední den Končin zvaný svátek Konce a Škyťák Šelmovská Štika Třetí ležel v bezvědomí na pobřeží malého ostrůvku Hrdinův konec. Byl to opravdu škaredý den, mrzlo, až praštělo, slunce se jen tak tak vyškrábalo nad prostydlý obzor, zimní severák skučel jako tisíc meluzín a ranní mlha zahuštěná štiplavým dýmem z bitevních polí a hořících hvozdů byla tak hustá, že jste sotva dohlédli na konec vlastní ruky. Mlha však byla milosrdná, protože zahalila všudypřítomnou zkázu. Zakryla spousty draků, co celou noc pronásledovali hrdinu. Schovala Prchlivcovu ohromnou armádu, která se právě začínala probouzet a protahovat v pusté zátoce Ztroskotanců. Ukryla i samotného hrdinu. Škyťák se svým tuctovým obličejem nikdy moc nevypadal na vikinského hrdinu. Teď na něj ale byl vskutku žalostný pohled – jako by někdo omylem dupl na strašáka do zelí a rozlámal ho. Ležel napůl na souši, napůl ve vodě, v cárech roztrhaných
26
27
šatů, pokrytý řasami a mořskou solí, tvář měl podrápanou dračími spáry a kolem očí monokly. Předchozího dne ho hryzl špiclák upíří, takže mu levá paže strašně opuchla a celá levá strana těla podivně zfialověla. Věru zvláštní hrdina pro nejhorší krizi, jaké kdy lidé čelili. Ale aspoň že byl naživu… Jakž takž. Na prsou Škyťákovi seděl prastarý lovecký drak jménem Odinakel, starý přes tisíc let, svrasklý a vrásčitý jako rozpadající se uschlý list. Odinakel chytl Škyťáka za otrhaný límec a pokusil se ho vytáhnout na břeh. Zabíral ze všech sil, ale měl stařičké, unavené nohy a tělo velikosti vychrtlého králíka, takže se zuboženým, bezvládným chlapcem nepohnul ani o píď. „No nazdar, no nazdar,“ naříkal nešťastně, zahříval Škyťáka vlastním tělem u srdce a jemně mu dýchal do tváře teplý vzduch, aby ho probudil.
„Už opravdu nemůže být hůř… Jestli se odsud nepohneme, tak nás najdou… A navíc se bojím, že přijde příliv a utopíš se, jako by toho už tak nebylo dost… Vstávej, Škyťáku, probuď se! Musíš se probudit!“ 28
Chlapcova víčka se zachvěla. Odinakel mu ze zoufalství prskl do tváře trochu mořské vody. Chlapec se zakuckal a rozkašlal se. „No sláva velikým křídlům na výsostech!“ vykřikl Odinakel, začal vzrušeně poskakovat z nohy na nohu a třel křídly o sebe jak cvrček. „Žije a už
se probouzí!“
Chlapec otevřel oči. Přesněji řečeno jedno oko. Na tom druhém měl tak nateklý monokl, že jím sotva mžoural.
29
„Ach, Škyťáku,“ zalkal Odinakel, „je mi tě hrozně líto, hochu, ale musíš hned z vody… Zvedá se příliv…“ Škyťák si sedl a zaskučel, zakašlal a chytil se za hlavu, protože mu třeštila, jako by mu Thór kovář bušil do lebky kladivem, a bolestí mu až zvonilo v uších. „Kde to jsem?“ zašeptal. Kuckal slanou vodu a lapal po dechu.
„Jsi na ostrůvku Hrdinův konec,“ objasnil mu Odinakel.
„Tvoje loď se potopila i se všemi poztrácenými věcmi, obávám se, takže se jich nejspíš zmocnil Alvin. Čili máme upřímně řečeno docela naspěch…“ „Co jsem dělal na lodi?“ přerušil ho Škyťák. „Kdo je Alvin?
30
Co to jsou poztrácené věci? Kdo jsi ty? A především… … kdo jsem já?“ Odinakel na něj zamrkal.
„Co prosím?“ „Kdo jsem?“ zopakoval Škyťák. „Ty nevíš, kdo jsi?“ vyjekl Odinakel. „Opravdu mi chceš říct, že nevíš, kdo jsi?“ Škyťák zavrtěl hlavou.
„No nazdar, no nazdar, no nazdar, no nazdar!“ zaúpěl Odinakel. „Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř! Ten kluk ztratil paměť!“ Bohužel se nemýlil. Když se loď potápěla, udeřil Škyťáka do hlavy stěžeň a on skutečně ztratil paměť.
31
„Je mi líto,“ zachvěl se zbědovaně Škyťák. „Nevzpomínám si, kdo jsem ani proč tu jsem, zkrátka na nic.“ Snažil se rozpomenout, ale všudypřítomný dusivý dým a matoucí mlha jako by mu ušima vnikaly až do třeštící hlavy – všechno bylo zmatené a vzhůru nohama. Věděl jen, že je mu zima a všechno ho bolí, že se zrovna stalo něco hrozného a že se ocitl uprostřed něčeho nesmírně závažného.
„No to je pohroma! A k tomu je to na skutečně dlouhé vyprávění,“ vykládal Odinakel a vyplašeně přešlapoval. „Nemůžu ani vypovědět, jak moc nás tlačí čas. Já jsem Odinakel, ty jsi Škyťák Šelmovská Štika Třetí a jsi veliký hrdina!“ „Vážně?“ podivil se Škyťák a přeměřil si pohledem svou zpustlou, pohublou tělesnou schránku.
„Na to tedy vůbec nevypadám!“ „Věř mi,“ ujistil ho Odinakel. „Nevypadáš na to, ale je to tak. Nejsi, pravda, klasický vikinský rek, ale jsi moc chytrý a umíš dracky, což kromě tebe neumí téměř žádný člověk na světě. Je dost zvláštní, že si nepamatuješ, co jsi zač, ale pamatuješ si dračtinu…“ 32