0313960

VÍTR VE DVEŘÍCH MADELEINE L’ENGLE

Věnováno Pat

Copyright © 1973 by Crosswicks, Ltd. All rights reserved. Translation © 2018 Barbara Hajná Cover © 2018 František Hříbal Czech edition © 2018 Nakladatelství Slovart

Vítr ve dveřích Z anglického originálu A Wind in the Door (Square Fish, An Imprint of Holtzbrinck Publishers, New York 2007) přeložila Barbara Hajná Redigovala Iveta Poláčková Korektury Adéla Lapáčková Návrh obálky František Hříbal Editorka Kateřina Eliášová Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v edici #BOOKLAB v roce 2018 Vydání první Sazbu zhotovil Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín ISBN 978-80-7529-582–8 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz

KAPITOLA 1

Draci Charlese Wallace V té zeleninové zahrádce dvojčat žijí draci.“

„

Meg Murryová vystrčila hlavu z ledničky, kde právě pátrala po nějaké odpolední svačince, a pohlédla na svého šestiletého bratra. „Cože?“ „V té zeleninové zahrádce dvojčat žijí draci. Nebo tam aspoň žili. Teď se přesunuli na severní pastvinu.“ Meg nereagovala – na podivné výroky Charlese Wallace se nevyplácelo reagovat ukvapeně – a vrátila se k prohlídce ledničky. „Nejspíš si dám salát s rajčetem, jako obvykle. Ale měla bych chuť na něco nového a jiného a dobrodružného.“ „Meg, slyšela jsi mě?“ „Jo, slyšela jsem tě. Myslím, že si dám játrovku s krémovým sýrem.“ Vytáhla ingredience k přípravě sendviče a láhev mléka a všechno to postavila na stůl. Charles Wallace trpělivě čekal. Zadívala se na něj a s úzkostí, kterou nechtěla přiznat ani sama sobě, se zamračila při pohledu na čerstvě roztrhaná kolena jeho džínových 7

nohavic, na stopy po špíně, která se mu zaryla hluboko do látky trička, a na tmavnoucí modřinu, kterou měl na lícní kosti pod levým okem. „Počkej, tak dneska po tobě ti velcí kluci šli na školním dvoře, nebo když jsi vystoupil z autobusu?“ „Meg, ty mě neposloucháš.“ „Čistě náhodou mi není úplně jedno, že do té školy chodíš dva měsíce, a ještě ani jeden týden se nepovedlo, aby tě nikdo nezmlátil. Jestli tam vykládáš, jak na zahrádce nebo kdovíkde žijí draci, tak se to tím možná vysvětluje.“ „Nic jsem tam nevykládal. Tolik mě zase nepodceňuj. Ani jsem je neviděl, dokud jsem teď nepřišel domů.“ Kdykoli Meg něco dělalo těžkou hlavu, začala se vztekat. Teď se zamračila na sendvič. „Kdyby tak máma kupovala ten krémový sýr, co se dá na chleba namazat. Tenhleten do něj akorát nadělá díry. Kde vůbec je?“ „V laboratoři, pracuje na nějakém pokusu. Mám ti říct, že to nebude trvat moc dlouho.“ „A kde je táta?“ „Zavolali mu od prezidenta a pak odjel na pár dní do Washingtonu.“ O tátových cestách do Washingtonu se ve škole raději nemělo mluvit, stejně jako o zahradních dracích. Jenže na rozdíl od draků ty cesty byly skutečné. Charles Wallace postřehl Meginy pochybnosti. „Ale ty draky jsem tam opravdu viděl, Meg. Sněz si ten sendvič a pak se půjdeme podívat.“ 8

„Kde jsou Sandy a Dennys?“ „Trénujou fotbal. Nikomu jsem to neřekl, jenom tobě.“ Náhle promluvil žalostným tónem, jako by mu bylo míň než šest. „Chtěl bych, aby ten autobus ze střední školy jezdil dřív. Čekal jsem na tebe hrozně dlouho.“ Meg se vrátila k ledničce pro salát. Spíš se tím ale snažila zakrýt, že rychle přemýšlí, i když nemohla čekat, že to Charlesovi unikne, tak jako mu neunikly její pochyby. Co v té zahrádce vlastně viděl, to se neodvažovala ani odhadnout. Ale že tam něco neobvyklého skutečně spatřil, tím si byla jistá. Charles Wallace mlčky sledoval, jak si chystá sendvič, pečlivě rovná plátky chleba na sebe a krájí je na přesně vyměřené dílky. „Říkám si, jestlipak někdy nějakého draka viděl pan Jenkins?“ Pan Jenkins byl ředitelem místní školy a Meg s ním mívala sama potíže. Nedělala si moc velké naděje, že by mu snad nějak záleželo na tom, jak se daří Charlesi Wallaceovi, nebo že by byl dokonce ochoten zasáhnout do dějů, které nazýval „běžné demokratické procesy“. „Pan Jenkins vyznává zákony džungle,“ promluvila s plnou pusou. „Draci žijou v džungli, ne?“ Charles Wallace dopil sklenici mléka. „Není divu, že v biologii tak plaveš. Dojez ten sendvič a přestaň se loudat. Půjdeme se kouknout, jestli tam ještě jsou.“ Přešli přes trávník, přičemž se k nim připojil Fortinbras, velký, černý a skoro čistokrevný labrador, který cestou 9

vesele větřil a čenichal v podzimně seschlých rezavých pozůstatcích záhonku s rebarborou. Meg zakopla o drátěnou kroketovou branku a podrážděně zabručela, vlastně sama k sobě, protože to ona po poslední hře uklízela hole i branky a na tuhle zapomněla. Kroketové hřiště od Sandyho a Dennysovy zeleninové zahrádky odděloval nízký živý plot z dřišťálu. Fortinbras přes dřišťál přeskočil a Meg automaticky křikla: „Do zahrady ne, Forte!“ Velký pes se zarazil a zacouval z cestičky mezi řádky zelí a brokolice. Dvojčata byla na svou bio úrodu oprávněně hrdá a také ji úspěšně prodávala po vesnici. „Drak by tu zahradu mohl pořádně zvalchovat,“ prohodil Charles Wallace a vedl Meg mezi záhony dál. „Myslím, že mu to samotnému došlo, protože pak tam najednou už tak úplně nebyl.“ „Co tím chceš říct, že tam tak úplně nebyl? Buď tam byl, nebo ne.“ „Nejdřív tam byl, a když jsem šel blíž, abych se na něj pořádně podíval, tak už tam nebyl, tak jsem šel za ním – no, ne doslova za ním, protože on byl mnohem rychlejší, takže jsem spíš šel tam, kde on byl předtím. A pak zmizel na severní pastvinu, jak tam jsou ty velké balvany.“ Meg se zamračila na záhony. S takhle fantastickou historkou Charles Wallace ještě nikdy nepřišel. Vybídl ji: „Tak pojď,“ a kráčel dál podél vysokých stvolů kukuřice, na kterých zbývalo už jen pár řídkých 10

klásků. Za kukuřicí se vstříc šikmým slunečním paprskům natahovaly slunečnice se zářivě zlatými květy. „Charlesi, není ti nic?“ zeptala se Meg. Že by snad ztrácel kontakt s realitou, to se Charlesovi vůbec nepodobalo. Pak si všimla, že Charles těžce oddychuje, jako při běhu, ačkoli nešli nijak rychle. Ve tváři byl bledý a na čele se mu perlil pot, jako by se příliš namáhal. Nelíbilo se jí, jak vypadá, a tak se za chůze mezi bujnými výhonky dýní raději v myšlenkách vrátila k tomu nepravděpodobnému příběhu o dracích. „Charlesi, a kdy jsi je viděl, ty – draky?“ „To byla hromada draků, hejno draků, stádo draků,“ zasupěl Charles Wallace. „Když jsem se vrátil ze školy. Máma byla celá bez sebe, protože na mě byl tak hrozný pohled. Z nosu mi pořád teklo plno krve.“ „Já jsem z toho taky vždycky bez sebe.“ „Meg, máma si myslí, že je v tom něco horšího než jen to, že mě mlátí starší kluci.“ „A co horšího?“ Charles se nezvykle neohrabaně a lopotně vyšplhal přes nízkou kamennou zídku, která lemovala ovocný sad. „Že se tak zadýchávám.“ Meg řekla ostře: „A proč? Co říkala?“ Charles se zvolna vydal vysokou trávou pod stromy. „Nic. Ale jako by mi to tak nějak zablikalo na radaru.“ Meg vykročila po jeho boku. Na svůj věk byla vysoká a Charles na svoje léta zase malý. „Občas si přeju, abys ty signály na radaru tak snadno nečetl.“ 11

„Já si nemůžu pomoct, Meg. Vůbec se o to nesnažím, to samo. Zkrátka máma si myslí, že je se mnou něco v nepořádku.“ „Ale co?“ skoro vykřikla. Charles Wallace promluvil velmi tiše. „To nevím. Něco tak vážného, že ty její starosti blikají a pípají pěkně zřetelně. A já taky vím, že se se mnou něco děje. Už jenom tahle procházka sadem mě vyčerpává, a to by neměla. Dřív to tak nebylo.“ „Kdy to začalo?“ zeptala se rázně. „Když jsme o víkendu chodili po lese, tak jsi vypadal úplně v pořádku.“ „Já vím. Už celý podzim jsem tak nějak unavený, ale tenhle týden se to zhoršilo, a dneska je to o moc horší než včera. Hele, Meg! Ne aby tě napadlo si vyčítat, že sis toho nevšimla.“ Jenže přesně tohle právě dělala. Ruce jí panikou úplně zledovatěly. Snažila se ten strach od sebe odehnat, protože svou sestru dokázal Charles Wallace přečíst ještě snadněji než mámu. Zvedl jablíčko, které tu shodil vítr, podíval se, jestli není červivé, a pak se do něj zakousl. Opálení z pozdního léta neskrývalo jeho nápadnou bledost ani temné stíny pod očima. Proč si toho nevšimla dřív? Protože nechtěla. Bylo jednodušší svádět jeho sinalost a únavu na problémy ve škole. „Tak proč tě máma nenechá vyšetřit u doktora? Myslím u pořádného doktora medicíny.“ „Nechala.“ „Kdy?“ 12

„Dneska.“ „A proč jsi mi to neřekl?“ „Protože mě víc zajímají ti draci.“ „Charlesi!“ „To bylo předtím, než ses vrátila ze školy. Doktorka Louisa přišla za mámou na oběd – to dělá tak jako tak docela často –“ „Já vím. Tak dál.“ „Takže když jsem se vrátil ze školy, tak mě prohlídla od hlavy k patě.“ „A co říkala?“ „Moc toho neřekla. Ji nedokážu prokouknout tak jako mámu. Ona je jako ptáček, pořád štěbetá a přitom je jasné, že ten její chytrý mozek zatím uvažuje na nějaké úplně jiné úrovni. Umí se přede mnou moc dobře uzavřít. Zachytil jsem jenom, jak si pro sebe povídá, že máma by mohla mít pravdu – ale nevím v čem. A ještě se ozve.“ Prošli už celým sadem, Charles Wallace znovu vylezl na zeď, zůstal na ní stát a zadíval se na nevyužívanou pastvinu s dvěma velkými balvany. „Jsou pryč,“ řekl. „Mí draci jsou pryč.“ Meg se postavila vedle něj. Nebylo tu nic k vidění, po sluncem vybledlé trávě se proháněl jen vítr a dva vysoké balvany v podzimním podvečerním světle nabývaly fialového odstínu. „Jsi si jistý, že to nebyly jen kameny nebo stíny nebo tak něco?“ „Copak kameny nebo stíny vypadají jako draci?“ 13

„Ne, ale –“ „Meg, byli přímo tamhle u těch balvanů, shluknutí u sebe, měli křídla, vypadalo to jako stovky křídel, a mezi těmi křídly otvírali a zavírali oči, a taky tam byl kouř a tu a tam vyšlehlo trošku ohně, a já jsem je varoval, aby nezapálili pastvinu.“ „Jak jsi je varoval?“ „Řekl jsem jim to. Pořádně nahlas. A ty plameny zmizely.“ „Šel jsi k nim blíž?“ „To mi nepřipadalo bezpečné. Zůstal jsem tady na zdi a dlouho jsem se na ně díval. Pořád ta křídla roztahovali a zase skládali a jako by na mě mrkali očima, a pak jako kdyby se všichni schoulili k sobě a usnuli, tak jsem šel domů, abych počkal na tebe. Meg! Ty mi nevěříš!“ „No a kam tedy zmizeli?“ zeptala se bezvýrazným tónem. „Zatím jsi mi vždycky věřila.“ „Nejde o to, že bych ti nevěřila,“ řekla opatrně. Svým způsobem mu opravdu věřila. Ne snad to, že viděl opravdové draky – ale Charles Wallace ještě nikdy nesměšoval pravdu a výmysly. Ještě nikdy takhle nedával dohromady skutečnost a představy. Podívala se na něj a všimla si, že si přes uválené tričko natáhl mikinu. Obtočila si paže kolem těla, otřásla se, a ačkoli jí nebylo chladno, řekla: „Asi si dojdu domů pro svetr. Počkej tady. Za chvilku jsem zpátky. Jestli se ti draci vrátí –“ 14

„Myslím, že se vrátí.“ „Tak je tady udrž, dokud nepřijdu. Budu spěchat, jak jen to půjde.“ Charles Wallace na ni klidně pohlédl. „Myslím, že máma teď nechce, aby ji někdo rušil.“ „Nebudu ji rušit. Jen si vezmu svetr.“ „Tak dobře, Meg,“ vzdychl. Nechala ho sedět na zdi, pozorovat ty dva obrovské bludné balvany a čekat na draky, nebo co to vlastně předtím viděl. Dobře, sice mu bylo jasné, že Meg se vrací domů, aby si promluvila s mámou, ale dokud to nepřiznala nahlas, měla pocit, že se jí daří před ním skrýt aspoň část svých obav. Vtrhla do laboratoře. Máma seděla na vysoké stoličce a nedívala se do mikroskopu, který stál na pultu před ní, ani nic nepsala na podložce, kterou měla položenou na klíně, jen tu zamyšleně seděla. „Co se děje, Meg?“ Meg ze sebe už už začala chrlit Charlesovu historku o dracích, a že přece ještě nikdy takhle nefantazíroval, ale vzhledem k tomu, že sám Charles Wallace se mámě o dracích nezmínil, prozradit jí to by mohla být zrada, i když na druhou stranu o nich možná Charles pomlčel jen proto, že u toho byla i doktorka Louisa. Máma trochu netrpělivě zopakovala: „Tak co se děje, Meg?“ „Co je s Charlesem Wallacem?“ 15

Paní Murryová odložila psací podložku na laboratorní pult vedle mikroskopu. „Dneska měl ve škole zase nějaké potíže se staršími kluky.“ „Tohle nemyslím.“ „A co tedy myslíš, Meg?“ „Říkal, že jsi sem pozvala doktorku Colubrovou, aby ho vyšetřila.“ „Louisa přišla na oběd, tak jsem si řekla, že když už je tady, může ho prohlédnout.“ „A?“ „A co, Meg?“ „Co je s ním?“ „To nevíme, Meg. Aspoň zatím ještě ne.“ „Charles říká, že si o něj děláš starosti.“ „To dělám. Ty snad ne?“ „Ano. Ale já jsem si myslela, že jde jen o tu školu. A teď vidím, že ne. Když jsme šli sadem, hrozně se zadýchal. A je moc bledý. A představuje si kdovíco. A vypadá – nelíbí se mi, jak vypadá.“ „Mně taky ne.“ „Tak co to je? Co je s ním? Chytil nějaký virus nebo co?“ Paní Murryová zaváhala. „Nejsem si jistá.“ „Mami, prosím tě, jestli je Charlesovi něco vážného, já už jsem dost velká, abych to věděla.“ „Nevím, jestli mu něco vážného je, nebo ne. Ani Louisa to neví. Až budeme mít jistotu, tak ti to řeknu. Slibuju.“ „Takže přede mnou nic netajíš?“ 16

„Meg, nemá přece smysl mluvit o něčem, co nevím jistě. Za pár dní bych měla mít jasno.“ Meg si nervózně proplétala ruce. „Ty si fakt děláš starosti.“ Paní Murryová se usmála. „To si mámy dělávají. Kdepak je právě teď?“ „No, já jsem ho nechala na té kamenné zídce, řekla jsem mu, že si jdu pro svetr. Musím letět zpátky, nebo si bude myslet –“ Ani tu větu nedokončila, vyrazila z laboratoře, popadla svetr, který visel na jednom z háčků v komoře, a rozběhla se přes trávník. Dorazila k Charlesovi, který na zdi seděl ve stejné pozici, v níž ho opustila. Po dracích ani stopy. „Co říkala máma?“ zeptal se. „Nic.“ Jeho velké modré oči se na ni zaměřily soustředěným hloubkovým pohledem. „Nezmínila se třeba o mitochondriích? Nebo o farandolách?“ „Cože? Proč by se zmiňovala o něčem takovém?“ Charles Wallace kopl gumovými patami tenisek do zdi, dál se na Meg díval, ale neodpověděl. Meg se nevzdávala: „Proč by máma měla mluvit o mitochondriích? Nebylo to snad – jak jsi o nich mluvil – právě ten důvod, proč jsi hned první den ve škole měl problémy?“ „Mám o ně neobyčejný zájem. A o draky taky. Škoda, že se ještě nevrátili.“ Zjevně se snažil změnit téma hovoru. „Co kdybychom na ně ještě chvilku počkali? Radši 17

se kdykoli setkám se skupinkou draků než s těmi dětmi na školním dvoře. Děkuju, že jsi kvůli mně šla za panem Jenkinsem, Meg.“ Tohle mělo být velmi dobře střežené tajemství. „Jak jsi na to přišel?“ „Prostě přišel.“ Meg se nahrbila v ramenou. „Ne že by to k něčemu bylo.“ Vlastně ani moc nedoufala, že by to k něčemu být mohlo. Pan Jenkins dřív několik let pracoval jako ředitel velké střední školy. Když ho zrovna v září přeložili, aby řídil malou vesnickou základku, oficiálně se to podávalo tak, že prý ta škola potřebuje zvednout úroveň a nikdo jiný než pan Jenkins to nezvládne. Mezi lidmi se ale šuškalo, že naopak nedokázal zvládnout divočejší živly na střední. Pokud šlo o Meg, ta pochybovala, že by pan Jenkins zvládl kohokoli kdekoli. A byla si naprosto jistá, že Charlese Wallace za prvé nepochopí a za druhé si ho neoblíbí. To ráno, kdy Charles Wallace nastoupil do první třídy, byla Meg mnohem nervóznější než on sám. Během vyučování se vůbec nesoustředila, a když konečně přečkala poslední hodinu a vyšla do kopce k domu a našla ho tam s oteklým a krvácejícím horním rtem a škrábancem na pravé tváři, zaplavil ji pocit drtivé nevyhnutelnosti spolu se spalujícím vztekem. Charlese Wallace místní obyvatelé odjakživa pokládali za podivína a dost možná tak trochu vyšinutého. Když Meg vyzvedávala zásilky na poště nebo vajíčka v obchodě, občas zaslechla 18

úryvky konverzace: „Na tom Murryovic nejmladším je něco divného.“ „Já jsem slyšela, že chytří lidé často mívají hloupé děti.“ „Ten kluk prý ani neumí mluvit.“ Bylo by to jednodušší, kdyby byl Charles Wallace opravdu zaostalý. Jenže on nebyl, a navíc se mu moc nedařilo zakrývat, že toho ví víc než jeho šestiletí spolužáci. Už jen jeho slovní zásoba vypovídala proti němu. Skutečně začal mluvit dost pozdě, ale od začátku používal celé věty, žádné dětské žvatlání. Před cizími lidmi ještě pořád promluvil jen málokdy – což byl jeden z důvodů, proč ho považovali za hloupého. A pak najednou chodil do první třídy a mluvil stejně jako – jako jeho rodiče nebo sestra. Sandy a Dennys vycházeli se všemi. Nikoho nepřekvapilo, že Charles byl všeobecně neoblíbený: Čekali, že bude opožděný, a on zatím mluvil jako kniha. „Tak, děti,“ usmála se paní učitelka zářivě na houf prvňáčků, kteří na ni to první ráno upřeně zírali, „teď bych ráda, aby mi každý z vás pověděl něco o sobě.“ Zadívala se do seznamu žáků. „Začneme s Mary Agnes. Kdo z vás je Mary Agnes?“ Holčička se slámovými vlásky pevně utaženými do culíčků, které chyběl jeden přední zub, oznámila, že bydlí na farmě a má vlastní slepičky a ty dneska ráno snesly sedmnáct vajíček. „Výtečně, Mary Agnes. A teď, co třeba ty, Richarde – neříkají ti doma Dicky?“ Vstal malý tlustý chlapeček, křenil se a kýval hlavou. 19

„A co nám povíš ty?“ „Kluci nejsou jako holky,“ pravil Dicky. „Kluci jsou udělaný jinak, jakože, víte –“ „To stačí, Dicky, to prozatím úplně stačí. O tom si povíme později. Albertino, ty nám určitě máš co říct.“ Albertina začínala první třídu už podruhé. Zvedla se, skoro o hlavu větší než ostatní, a hrdě prohlásila: „Naše těla se skládají z koftí a kůže a sfalů a krfinek a tak různě.“ „Výtečně, Albertino. No není to pěkné, děti? Vidím, že tu letos budeme mít opravdové vědátory. Tak Albertině hezky zatleskáme, co říkáte? A teď, ehm,“ znovu se podívala do seznamu, „Charles Wallace. Neříkají ti Charlie?“ „Ne,“ odvětil. „Charles Wallace, prosím.“ „Tví rodiče jsou vědci, viď?“ Nečekala na odpověď. „Tak si poslechneme, co nám povíš ty.“ Charles Wallace vstal („Snad tě mohlo napadnout, co z toho bude!“ vyčítala mu pak Meg večer.) a řekl: „Mě zrovna teď zajímají především farandoly a mitochondrie.“ „Co jsi povídal, Charlesi? Mito– cože?“ „Mitochondrie. Stejně jako farandoly, mitochondrie pocházejí z prokaryot...“ „Z čeho že?“ „No, někdy před miliardami let pravděpodobně vplavaly do toho, z čeho se později vyvinuly naše eukaryotické buňky, a už tam zůstaly. Mají svou vlastní DNA i RNA, což znamená, že to jsou na nás nezávislé orga20

nismy. Žijí s námi v symbióze, a naprosto fascinující je skutečnost, že právě na nich závisí náš přísun kyslíku.“ „Podívej, Charlesi, řekněme, že si přestaneš vymýšlet hlouposti a až tě příště vyvolám, už se nebudeš takhle předvádět. Georgi, teď nám něco pověz ty…“ Ke konci druhého školního týdne zašel Charles Wallace jednou večer za Meg do jejího pokoje v podkroví. „Charlesi,“ řekla mu, „copak bys nemohl zkrátka neříkat nic?“ Charles Wallace ve žlutém pyžamku s uzavřenými chodidly, s čerstvými šrámy zalepenými náplastmi, s nateklým a zarudlým nosem, si lehl do nohou Meginy velké mosazné postele a hlavu si jako na polštář položil na mohutné Fortinbrasovo tělo porostlé lesklou černou srstí. Promluvil unaveným a letargickým hlasem, i když tehdy si jeho tónu Meg nevšimla: „To nepomáhá. Nic nepomáhá. Když nemluvím, tak prý trucuju. Když mluvím, tak vždycky řeknu něco špatně. Pracovní sešit už mám celý hotový – paní učitelka říká, žes mi s tím musela pomáhat – a čítanku už znám nazpaměť.“ Meg si pažemi objala kolena a zadívala se na chlapečka se psem. Fortinbras měl zakázáno povalovat se na postelích, ale tady v podkroví na to pravidlo nikdo nedbal. „Proč tě nepřesunou do druhé třídy?“ „To by bylo ještě horší. Tam jsou mnohem větší než já.“ Ano. To jí bylo jasné. 21

A tak se rozhodla jít za panem Jenkinsem. Do autobusu střední školy nasedla jako obvykle v sedm, v šedivém nevlídném světle časného rána, v němž se schylovalo k větrné bouři. Autobus základní školy, jehož cíl ležel mnohem blíž, odjížděl až za hodinu. Na první stanici, u níž středoškolský autobus v městečku zastavil, Meg vyklouzla ven a pak pěšky urazila tři kilometry k základní škole. Byla to stará a nevhodná budova, natřená tradiční červenou barvou, přeplněná žáky a trpící nedostatkem zaměstnanců. Zlepšení rozhodně potřebovala a kvůli nákladům na novou školu se také zvedly místní daně. Meg se dovnitř vkradla postranním vchodem, který školník otvíral dřív. Ze vstupní haly u stále zamčených hlavních dveří slyšela bzučení jeho elektrického čističe podlah. Pod ochrannou clonou toho zvuku hbitě přeběhla přes chodbu do malé komůrky na košťata a se znepokojivým hlukem se tam opřela o zavěšené smetáky a suché mopy. Vzduch tu byl zatuchlý a plný prachu a Meg doufala, že se udrží a nekýchne, dokud se pan Jenkins nedostaví do své kanceláře a sekretářka mu obřadně nepřinese jeho ranní šálek kávy. Změnila pozici a opřela se o stěnu v rohu, odkud měla úzkou škvírou výhled na horní prosklenou část dveří kanceláře pana Jenkinse. Když se v kanceláři konečně rozsvítilo, nos měla úplně ucpaný a nohy ztuhlé křečí. Čekala dál, až jí připadalo, že už uplynul celý den, ale ve skutečnosti to byla spíš půlhodina. Pak zaslechla, jak po naleštěných dlaždicích podlahy cvakají sekretářčiny podpatky, jak 22

se odemyká hlavní vchod a budovu vzápětí zaplavil dětský řev. Představila si Charlese Wallace, jak ho s sebou smýká ten obrovský dav dětí, z nichž většina byla mnohem větší než on. Jako když se vrahové vrhli na Julia Caesara, pomyslela si, až na to, že Charles se Caesarovi moc nepodobá. No, ale vsadila bych se, že život byl daleko jednodušší, když se ještě celá Galie dělila na tři části. Zařinčení zvonku oznámilo začátek vyučování. Sekretářka znovu přecvakala chodbou. To nese panu Jenkinsovi tu kávu. Kroky na vysokých podpatcích se vzdalovaly. Meg ještě počkala chvilku, kterou odhadla na pět minut, a pak s ukazováčkem přitisknutým na horní ret, aby tak potlačila kýchnutí, vylezla z komory. Přešla na druhou stranu chodby a na dveře ředitelny zaklepala právě v okamžiku, kdy navzdory svému úsilí mohutně kýchla. To, že ji vidí, pana Jenkinse zjevně překvapilo, což se dalo čekat, a nezdálo se, že by šlo o překvapení příjemné, ačkoli jeho první slova zněla: „Čemu vděčím za to potěšení?“ „Prosím vás, pane Jenkinsi, musím s vámi mluvit.“ „Proč nejsi ve škole?“ „Vždyť jsem. Právě v téhle.“ „Laskavě si nech ty drzosti, Meg. Vidím, že ses přes léto vůbec nezměnila. A já jsem choval naději, že letos už nebudeš spadat mezi moje problémy. Informovala jsi někoho o tom, kde se právě nacházíš?“ 23

Brzké ranní světlo se mu zalesklo v brýlích a zakrylo mu tak oči. Meg si vlastní brýle posunula výš ke kořeni nosu, ale výraz pana Jenkinse přesto nedokázala rozluštit. Napadlo ji, že jako obvykle vypadá, jako by zrovna ucítil nějaký nelibý pach. Popotáhl nosem. „Sekretářka tě odveze do školy. To znamená, že se celou polovinu dne budu muset obejít bez jejích služeb.“ „Díky, já pojedu stopem.“ „Abys tak vršila jeden přestupek na druhý? Pokud to nevíš, v tomhle státě je stopování nezákonné.“ „Pane Jenkinsi, já jsem si s vámi nepřišla promluvit o stopování. Přišla jsem si promluvit o Charlesi Wallaceovi.“ „Tohle tvoje vměšování se mi nelíbí, Margaret.“ „Ti starší kluci ho šikanují. Jestli jim to nezatrhnete, tak mu vážně ublíží.“ „Pokud je někdo nespokojen s mým přístupem k té situaci a přeje si to se mnou probrat, mám za to, že by to měli být tví rodiče.“ Meg se snažila ovládnout, ale pocit frustrace a zlosti jí hlas přece jenom zvýšil. „Možná jsou moudřejší než já a je jim jasné, že to nemá smysl. Prosím vás, pane Jenkinsi, prosím vás, já vím, že si lidi někdy myslí, že Charles Wallace není moc chytrý, ale on přitom –“ Přerušil ji uprostřed věty. „Všichni žáci první třídy u nás prošli testy IQ. Inteligenční kvocient tvého mladšího bratra je zcela uspokojivý.“ 24

„Přece víte, že je víc než jen to, pane Jenkinsi. Naši s ním taky dělali různé testy, všechny možné. Má tak vysoké IQ, že se standardními metodami vůbec nedá změřit.“ „Jeho výkony ve škole ničemu takovému nenasvědčují.“ „Copak nechápete, že on se schválně snaží nevyčnívat, aby ho kluci nemlátili? On nerozumí jim a oni nerozumí jemu. Kolik prvňáků asi tak něco ví o farandolách?“ „Netuším, o čem to tu mluvíš, Margaret. Jedno ale vím, a to, že mi Charles Wallace nepřipadá nijak zvlášť silný.“ „Je úplně v pořádku!“ „Je neobyčejně bledý a pod očima má tmavé kruhy.“ „A jak byste asi vypadal vy, kdyby vás lidi pořád mlátili do nosu a dělali vám jednoho monokla za druhým jenom proto, že toho víte víc než oni?“ „Jestli je tak chytrý,“ pan Jenkins na ni chladně pohlédl přes brýle, které mu zvětšovaly oči, „tak si říkám, proč ho rodiče vůbec posílají do školy?“ „Kdyby na to nebyl zákon, tak by to nejspíš nedělali.“ Když tu teď vedle Charlese Wallace stála na kamenné zídce a pozorovala dva balvany, za kterými nevykukovali žádní draci, vybavila se jí slova pana Jenkinse o tom, jak je Charles bledý, a zachvěla se. Charles se zeptal: „Proč lidi nikdy nevěří těm, co se nějak odlišují? To se odlišuju tolik?“ 25

Meg si špičkou jazyka přejela po zubech, ze kterých jí teprve nedávno sundali rovnátka, a zadívala se na Charlese pohledem naplněným náklonností i smutkem. „Já nevím, Charlesi. Jsem tvá sestra. Znám tě od narození. Mám k tobě až moc blízko, abych to dokázala poznat.“ Posadila se na zídku, ale nejdřív si kameny pod sebou pečlivě prohlédla: Ve zdi totiž bydlel dlouhý, mírumilovný a zcela neškodný černý had. Byla to samice, kterou dvojčata brala jako svého domácího mazlíčka a sledovala ji, jak roste z malého háďátka až do svých dnešních bujných rozměrů. Pojmenovali ji Louisa, po doktorce Louise Colubrové, protože dvojčata ovládala latinu zrovna tak akorát, aby využila to její zvláštní příjmení.* „Doktorka Hadice,“ řekl tenkrát Dennys. „Fakt divný.“ „Je to hezký jméno,“ řekl Sandy. „Pojmenujeme po ní toho hada. Louisa Větší.“ „Proč Větší?“ „A proč ne?“ „Protože to by musela bejt větší než něco jinýho.“ „Taky že je.“ „Rozhodně teda není větší než doktorka Louisa.“ Dennys začínal být naštvaný. „Na hada, co bydlí v zahradní zdi, je Louisa Větší pěkně velká, a doktorka Louisa je zase malinkatá doktorka – myslím jako, že je fakt malá postavou. Jako doktorka je nejspíš úplnej mamut.“ * Colubra znamená latinsky had. (pozn. překl.)

26

„Doktor nemusí bejt velkej nebo malej. Ale máš pravdu, Dene, je fakt malinká.“ Dvojčata spolu nikdy nevydržela nesouhlasit nijak dlouho. „Potíž je akorát v tom, že ona je spíš jako ptáček než jako had.“ „No, vždyť hadi a ptáci se někdy kdysi dávno vyvinuli ze stejnýho kmene, nebo jak se to jmenuje, ne? Tak jako tak, Louisa je pro našeho hada parádní jméno.“ Doktorku Louisu to naštěstí velice pobavilo. Řekla dvojčatům, že hadi jsou hluboce nepochopená stvoření a že je pro ni čest, když po ní tak pěkného hada pojmenovali. A jak dodala, hadi se také obtáčejí kolem hole, která je symbolem lékařství, takže to pojmenování je velmi vhodné. Louisa Větší ode dne, kdy jí vybrali jméno, značně povyrostla a Meg se jí sice přímo nebála, ale než se usadila na zídku, raději se po ní vždycky porozhlédla. Právě teď se Louisa nikde poblíž nevyskytovala, a tak se Meg uklidnila a znovu se soustředila na Charlese Wallace. „Ty jsi mnohem chytřejší než dvojčata, ale dvojčata mají do blbců taky daleko. Tak jak to, že oni to zvládají?“ Charles Wallace řekl: „To bych taky rád věděl.“ „Především ve škole nemluví tak jako doma.“ „Myslel jsem si, že když mitochondrie a farandoly zajímají mě, tak budou zajímat i ostatní.“ „To sis myslel špatně.“ „Ale mě opravdu zajímají. Co je na tom tak divného?“ 27

„Když má člověk za rodiče fyzika a bioložku, tak to asi zas tak divné není.“ „Jenže většinu lidí to nezajímá.“ „Většina lidí taky nemá rodiče vědce. Naši nám do života dali různé nevýhody. Třeba já nikdy nebudu tak krásná jako máma.“ Charlese Wallace už unavovalo Meg v tomhle směru uklidňovat. „A ze všeho nejneuvěřitelnější jsou na farandolách ty jejich rozměry.“ Meg v duchu porovnávala svoje vlasy, rovné a v té nejobyčejnější barvě hnědé polní myši, s máminými ohnivými vlnami. „Co je s nimi?“ „Jsou tak drobounké, že se jejich existence dá vlastně jenom předpokládat. Ani ten nejvýkonnější elektronový mikroskop je nedokáže ukázat. Ale jsou pro nás důležité – bez farandol bychom nemohli žít. A ve škole to přitom nikoho ani za mák nezajímá. Naše učitelka má asi takový mozek jako luční kobylka. Jak jsi říkala, mít slavné rodiče, to není žádná výhoda.“ „I kdyby nebyli slavní – vsaď se, že se to hned roznese, pokaždé, když zavolá prezident nebo když jde táta na návštěvu do Bílého domu–, tak bychom to slízli stejně. Všichni jsme nějak odlišní, celá naše rodina. Až na dvojčata. Ta jsou bez problémů. Možná protože oni jsou normální. Nebo se tak aspoň umějí chovat. Jenže já si stejně říkám, co je vlastně normální a co není? Proč tě ty farandoly tak zajímají?“ „Máma s nimi pracuje.“ 28

„Máma už pracovala na spoustě věcí a ještě nikdy tě to takhle nebralo.“ „Jestli se jí opravdu povede prokázat jejich existenci, tak nejspíš dostane Nobelovu cenu.“ „No a? O tohle tobě přece nejde.“ „Meg, kdyby se něco stalo s našimi farandolami – no, to by byla katastrofa.“ „Proč?“ Meg náhle zamrazilo, až se zachvěla a zapnula si svetr. Po obloze se hnaly mraky a s nimi se tam proháněl zvedající se vítr. „Už jsem se zmínil o mitochondriích, ne?“ „Jo. A co s nimi?“ „Mitochondrie jsou maličké organismy, které žijí v našich buňkách. To by ti mělo dát určitou představu, jak jsou drobounké, ne?“ „Dejme tomu.“ „Pro mitochondrie představuje člověk celý svět, stejně jako pro nás naše planeta. Jenže my jsme na mitochondriích mnohem víc závislí než Země na nás. Země by se bez lidí klidně obešla, ale kdyby se něco stalo s našimi mitochondriemi, tak umřeme.“ „Proč by se s nimi mělo něco stát?“ Charles Wallace malinko pokrčil rameny. V pohasínajícím světle vypadal velmi bledý. „Lidem se stávají různé nehody. Nebo je napadnou nemoci. S čímkoli se může něco přihodit. Ale jak jsem pochytil od mámy, docela dost mitochondrií má nějaké potíže kvůli svým farandolám.“ 29

„To ti máma sama řekla?“ „Něco mi řekla. Zbytek jsem prostě – tak nějak pochytil.“ Charles Wallace opravdu zachycoval informace z mámina vědomí, z Megina vědomí, tak snadno, jako jiné dítě trhá sedmikrásky na louce. „A co jsou teda ty farandoly?“ Přesunula se na tvrdé kamenné zdi do jiné polohy. „Farandoly žijí v mitochondriích tak nějak podobně jako mitochondrie v lidských buňkách. Jsou na svých mitochondriích geneticky nezávislé, stejně jako mitochondrie na nás. A když se něco stane farandolám, které žijí v nějaké mitochondrii, tak ta mitochondrie – onemocní. A pravděpodobně umře.“ Ze stromu se uvolnil suchý list a snesl se k zemi podél Meginy tváře. „Ale proč by se jim něco mělo stát?“ zopakovala. I Charles Wallace zopakoval svou odpověď: „Lidi potkávají nehody, ne? A nemoci. A ve válkách se navzájem zabíjejí.“ „Ano, ale to jsou lidi. Tak co to vykládáš o mitochondriích a farandolách?“ „Meg, máma už pár týdnů pracuje v laboratoři dnem i nocí, skoro bez přestávky. Toho sis přece sama všimla.“ „To dělá často, když se blíží k nějakému objevu.“ „Teď se blíží k farandolám. Má za to, že může dokázat jejich existenci díky svému výzkumu jistých mitochondrií, a to mitochondrií, které umírají.“ „O tomhle všem snad ve škole nevykládáš, ne?“ 30

„Tu a tam se něco přece jen přiučím, Meg. Ty mě pořádně neposloucháš.“ „Dělám si o tebe starosti.“ „Tak mě poslouchej. Ten důvod, proč máma tráví v laboratoři tolik času a snaží se objevit dopad, který mají farandoly na mitochondrie, je to, že si myslí, že moje mitochondrie jsou nějak v nepořádku.“ „Cože?“ Meg seskočila z kamenné zídky a prudce se otočila, aby se bratrovi mohla podívat do očí. Promluvil velmi tiše, takže se musela nahnout blíž, aby ho slyšela. „Když onemocní moje mitochondrie, tak onemocním i já.“ Všechen ten strach, který Meg dosud vší silou potlačovala, už v ní málem vybuchl. „Jak je to vážné? Může ti máma proti tomu něco dát?“ „Nevím. Mně nic neřekne. Můžu jen hádat. Snaží se předem mnou uzavřít, dokud nebude vědět víc, takže se k ní dostanu jenom skrze škvíry. Možná to vůbec není nic vážného. Možná je to jen tou školou. Koneckonců tam do mě fakt někdo strčí nebo mě praští skoro denně. Není divu, že mi z toho není nejlíp – hele! – koukej, Louisa!“ Meg se obrátila za jeho pohledem. Louisa Větší se po kamenech zdi plazila k nim, vlnila se rychlými pohyby a její černá kůže se přitom v podzimním světle fialově a stříbrně leskla. Meg vykřikla: „Charlesi! Honem!“ Ani se nepohnul. „Ona nám neublíží.“ „Charlesi, utíkej! Vždyť jde po tobě!“ 31

Louisa se však pár desítek centimetrů před Charlesem zastavila, zvedla hlavu a pak své dlouhé tělo rozvíjela, až tu stála vztyčená skoro v celé výšce, které mohla opřená o koneček ocasu dosáhnout. Pátravě se kolem sebe rozhlížela, jako by na něco čekala. Charles Wallace řekl: „Někdo tu je. Někdo, koho Louisa zná.“ „Ten – ten drak?“ „Nevím. Já nic nevidím. Počkej, zkusím to vycítit.“ Zavřel oči, ne aby neviděl Meg a Louisu, ale aby se mohl soustředit na svůj vnitřní zrak. „Draci, myslím, a nějaký muž, ale je to víc než muž – hodně vysoký a...“ Otevřel oči a ukázal do stínů mezi stromy, které na tom místě rostly hustě jeden vedle druhého. „Podívej!“ Meg měla dojem, že zahlédla, jak se k nim blíží něco nezřetelného a velkého, ale než na to dokázala zaostřit, přihnal se k nim sadem Fortinbras a zběsile štěkal. Nebyl to jeho rozzlobený štěkot, ale ten vysoce položený oznamovací signál, kterým vítal oba Murryovic rodiče, kdykoli se odněkud vrátili. Potom se s těžkým černým ocasem, zdviženým do vodorovné polohy, a s nastraženým chvějícím se čumákem vydal podél řady stromů, přeskočil zídku, která dělila sad od severní pastviny, a rozběhl se k jednomu bludnému balvanu, přičemž nepřestával větřit. Charles Wallace, kterému ta námaha krátila dech, vyrazil za ním. „Běží tam, kde byli ti mí draci! Poběž, Meg, možná tam po nich zůstaly nějaké stopy, třeba trus!“ 32

Meg vyběhla za ním a za psem. „A jak bys asi poznal dračí trus? To bude něco jako větší a lepší kravince.“ Charles Wallace už klečel na všech čtyřech. „Koukej.“ Na mechu, který obrůstal balvan, ležela malinká závěj peříček. Ale nevypadalo to jako ptačí peří. Pera byla neobyčejně jemná a zároveň třpytivá a mezi nimi se tu a tam leskly stříbrozlaté šupiny ve tvaru lístečků, o kterých si Meg pomyslela, že by klidně mohly být dračí. „Vidíš, Meg? Byli tady! Mí draci tady byli!“