Z TR ACENI VE HŘE · 19
KAPITOLA DRUHÁ
T
en pocit se těžko popisoval. Byly to takové mírné rytmické záškuby. Skoro jako… …tlukot srdce. Až příliš jako tlukot srdce. Fárí si krabici prohlédla pozorněji. Všimla si, že dřevěný povrch pokrývají skvrny od oleje. Nebo… byl to vlastně olej? Některé totiž byly mnohem tmavší, než by měly být, a na okrajích se zbarvovaly doruda. A na pohled se zdály drsnější a zvrásněné, takže spíš než olej Fárí připomínaly zaschlou krev. „Já chci hrát,“ oznámil Ahmed a tahal svou sestru za rukáv. „Apu Fárí, pojďme hrát.“ „Za chvilinku, jo?“ mírnila ho Fárí. Srdce jí divoce tlouklo. „Proč se tváříš tak divně?“ zeptala se jí Es. Fárí se otočila ke svým přátelům: k Alexovi, který sice zůstával zticha, ale mezi obočím se mu objevila zvědavá vráska,
a k Es, která měla nakloněnou hlavu a zrzavé kadeře jí padaly na rameno jako vodopád. „Ta krabice se… hýbe.“ „Cože?“ zamračil se Alex. „Je to jako zemětřesení. Nebo… něčí tep.“ „Ty cítíš něčí tep? Zevnitř?“ nechápala Es. Fárí jí dřevěnou krabici podala. Jednadvacet, dvaadvacet… Es vytřeštila oči a zprudka se narovnala. „Co to bylo?!“ „Vidíš?“ zvolala Fárí a po páteři jí až do konečků prstů sjela vlna úlevy. Nenamlouvala si to. Vážně se dělo něco moc divného. Es krabici předala Alexovi. Jednadvacet, dvaadvacet… Alexovi málem vypadly oči z důlků. „Teď já!“ Ahmed se pokusil protlačit mezi ně. Es přísně natáhla ruku. „Promiň, Ahmede, ale tohle není pro špunty,“ prohlásila a vrhla potutelný pohled na Fárí. „Já už ale nejsem špunt! Je mi sedm a čtvrt.“ Ahmed ohrnul spodní ret, který se mu začal povážlivě třást. Vypadalo to, že se už už rozpláče. „Prosím tě, Ahmede, teď ne,“ odbyla ho Fárí. Svraštila obočí a prsty se snažila zachytit prchavý tep v krabici. Jeden úder… druhý… Ahmed se divoce vrhl vpřed a odrazil Esinu napřaženou paži.