0313785 by Knižní klub

Romain Rolland

Petr a Lucie

© Jaroslav Zaorálek – dědicové c/o DiLia 2015 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu nakladatele. Obálka © Jiří Miňovský – ARBE, 2018 © DOBROVSKÝ s.r.o., 2018 ISBN 978-80-7585-118-5

1. Petr chvatně vběhl do hlubin podzemní dráhy. Hrubý a horečně vzrušený dav. Stoje blízko u vchodu do vozu, sevřen kruhem lidských těl a dýchaje dusný vzduch vycházející z jejich úst, tupě se díval, jak po černých dunivých, klenutých chodbách klouzají zářivě zřítelnice vlaku. V jeho duchu byly zrovna takové temnoty, zrovna takové pronikavé a prudce se míhající záblesky světla. Dusil se ve zdviženém límci svrchníku, s pažemi přitisknutými k tělu, se rty pevně sevřenými a s čelem zpoceným a chvílemi, když se otevřely dveře do vozu, zmrazeným závany chladného vzduchu a snažil se nevidět, snažil se nedýchat, snažil se nemyslet, snažil se nežít. Srdce tohoto osmnáctiletého jinocha, ještě téměř dítěte, bylo plné chmurné beznaděje. Nad ním, nad temnotami těch kleneb, té krysí chodby, jíž uháněla kovová obluda hemžící se lidskými červy, tam nahoře byla Paříž, sníh, studená lednová noc, příšera života a smrti – válka.

Válka. Před čtyřmi lety se tam uhnízdila. Tísnivě ležela na jeho jinošských letech. Přistihla ho zrovna v té mravní krizi, kdy jinoch, znepokojený probuzením smyslů, s úžasem odhaluje bestiální, slepé, drtivé síly života, jimž je vydán na pospas, třebaže o život nežádal. A má-li povahu jemnou, srdce něžné a tělo útlé jako Petr, pociťuje hnus a hrůzu a neodvažuje se s nimi nikomu svěřit, hrůzu před těmi surovostmi, špinavostmi a nesmyslnostmi plodné a žravé přírody – té prasnice požírající svůj vrh. V každém jinochovi od šestnácti do osmnácti let je kus hamletovské duše. Nechtějte po něm, aby chápal válku! (To je dobré pro vás, lidé rozvážní!) Má dost co dělat, aby pochopil život a odpustil mu. Obyčejně se jako do bezpečného útočiště zahrabává do snu a do umění tak dlouho, až zvykne tomu, že se stal člověkem, a až kukla skončí svůj úzkostný vývoj od housenky k motýlu. Jak velice potřebuje klid a tiché soustředění v těch vzrušených jarních dnech dozrávajícího života! Ale to již za ním přicházejí do jeho útulku, vytahují ho, ještě docela útlého v jeho nové kůži, z toho stinného ústraní a vrhají ho na drsný vzduch, mezi otrlé lidstvo, jehož pošetilosti a nenávisti, třebaže je nechápe, má ihned přijmout za své a odpykávat. Petr byl volán na vojnu se svými vrstevníky, osmnáctiletými chlapci. Za půl roku bude vlast potřebovat jeho tělo. Válka se dožaduje. Už jen šest měsíců mu popřává. Šest měsíců! Kdyby alespoň bylo možné prožít toho půl roku bezmyšlenkovitě! Zůstat v těchto -

podzemních chodbách! Nespatřit již nikdy kruté denní světlo! Pohroužil se s uhánějícím vlakem do tmy a zavřel oči... Když je otevřel – na několik kroků před ním, oddělena od něho dvěma cizími těly, stála dívka, zrovna přistoupivší do vozu. Napřed z ní uviděl jenom jemný profil pod stínem klobouku, světlou kadeř na pohublé tváři, světélko na líbezném líčku, krásnou linii nosu a vyklenutého rtu a pootevřená ústa, ještě teď rozechvělá spěšnou chůzí. Vešla mu do srdce dveřmi jeho očí; vešla tam celičká a dveře se za ní zavřely. Všechny venkovní zvuky zmlkly. Ticho. Klid a mír. Byla tam. Nedívala se na něho. Ba ještě ani nevěděla, že Petr je na světě. Ale byla v něm! Držel její němý obraz schoulený v náručí a neodvažoval se ani dýchat, aby ji jeho dech neodvanul... V příští stanici tlačenice. Lidé se s křikem hrnuli do již plného vozu. Vlna lidských těl Petra strhla a nesla s sebou. Nad klenbou podzemní dráhy, tam nahoře v městě, temné výbuchy. Vlak se znovu rozjel. V té chvíli se nějaký vyděšený muž, zakrývající si rukama tvář a sestupující ke stanici podzemní dráhy, najednou skutálel ze schodů. Lidé ve vlaku ještě zahlédli, jak se mu mezi prsty řine krev... A znovu černá chodba a temnoty... Ve voze zděšené výkřiky: „Němci jsou tady!“ V tom všeobecném vzrušení všechna natlačená těla splývala v jeden celek a Petrova dlaň uchopila zlehka se ho dotýkající ruku. A když zdvihl oči, spatřil, že je to Ona. -

Nevytrhla svou ruku. Na stisk jeho prstů odpověděly prsty vzrušeně, trochu křečovitě se sevřely a potom její měkká, horká ruka zůstala nehybně ležet v jeho dlani. Tak stáli v ochranném šeru a jejich ruce byly jako dvě ptáčata schoulená v témž hnízdě; a krev jejich srdcí protékala nepřetržitým proudem tepla jejich dlaní. Neřekli si ani slovo. Nedali si ani jediné znamení. Jeho ústa se téměř dotýkala kadeře na její tváři a okraje jejího ucha. Nepodívala se na něho. O dvě stanice dále se ho pustila a on ji nezdržoval; proklouzla mezi těly a odešla, nespatřivši ho. Když zmizela, napadlo ho, aby šel za ní... Pozdě. Vlak již zase jel. Na další zastávce vystoupil z podzemí do města. Zase tam našel noční vzduch, neviditelný lehký dotyk několika sněhových vloček a poděšené, svým strachem se bavící město; a nad městem se kdesi vysoko vznášeli váleční draví ptáci. Ale Petr neviděl nic jiného než tu, která byla v něm. A cestou domů držel v ruce dlaň té neznámé.

2. Petr Aubier bydlel u rodičů nedaleko od clunyjského parčíku. Jeho otec byl soudce; bratr, o šest let starší, šel dobrovolně na vojnu hned na začátku války. Dobrá měšťanská rodina, počestní občané, hodní, srdeční, lidsky cítící lidé, kteří se nikdy neodvážili samostatného myšlení a pravděpodobně ani netušili, že by něco takového bylo možné. Pan sudí Aubier, člověk hluboce čestný a nesmírně vážně plnící své úřední povinnosti, byl by rozhořčeně jako nejhorší pohanu odmítl podezření, že by jeho rozsudky mohly být diktovány něčím jiným než smyslem pro spravedlnost a hlasem svědomí. Ale hlas jeho svědomí nikdy nemluvil (nebo lépe: ani nezašeptl) proti vládě. Bylo to svědomí již od narození úřednické. Myslelo vždycky státotvorně, podle měnících se poměrů, ale vždycky neomylně. Na vládnoucí moc se díval jako na posvátnou samozřejmost. Upřímně se obdivoval těm bronzovým duším, těm slavným svobodomyslným a neoblomným soudním úředníkům minulých časů; a snad se v duchu pokládal za jednoho z jejich rodu. -

Byl to takový starosvětsky horoucí obhájce právního řádu, zatížený stoletím republikánské otročiny. – Paní Aubierová byla stejně dobrá křesťanka, jako byl její manžel dobrý republikán. Stejně upřímně a poctivě, jako pan Aubier ze sebe dělal poslušný nástroj moci proti každému projevu svobody neschválenému úředně, paní Aubierová mísila v úplné čistotě srdce nábožné modlitby s oněmi vražednými tužbami, jež tenkrát ve všech evropských zemích rozněcovali v zájmu války katoličtí kněží i protestantští pastoři, židovští rabíni i pravoslavní popi, noviny i vlastenečtí občané. – A oba, otec i matka, zbožňovali své děti, pociťovali jakožto praví Francouzi hlubokou, opravdovou lásku jenom k nim, všechno by jim byli obětovali, a aby se nijak nelišili od ostatních, bez váhání je obětovali. Komu? Neznámému bohu. Za všech časů Abraham vodil Izáka na hranici. A jeho slavné šílenství je podnes příkladem pro ubohé lidstvo. V této rodince, jak tomu bývá velmi často, vzájemná příchylnost byla veliká a srdečnost žádná. Jak by mohl být upřímný, svobodný myšlenkový styk mezi lidmi, z nichž každý se bojí vidět jasně do vlastního ducha? Člověk, ať si myslí cokoliv, vždycky ví, že jistých dogmat je třeba dbát; a je-li to nepříjemné již tenkrát, když dogmata jsou tak nevtíravá, že zůstávají ve svých vyznačených mezích (jak tomu obyčejně bývá u dogmat náboženských), co teprve potom, když se chtějí plést do života, když jej chtějí celý ovládat a řídit, jak to dělají naše dogmata světská a obecně závazná! Jen -

zkuste zapomenout na dogma Vlasti! Nové náboženství zavedlo lidský rod nazpět k Starému zákonu. Nestačila mu zbožnost rtů a takové nevinné, zdravotní a směšné náboženské úkony, jako je zpověď, páteční posty a nedělní klid, úkony, jaké dráždívaly naše „filozofy“ v dobách, kdy národ byl – za vlády králů – ještě svobodný. Dnes chtělo toto nové náboženství všechno; a méně než všechno mu nestačilo: celého člověka chtělo, jeho tělo, jeho krev, jeho život i jeho myšlenky. Hlavně jeho krev. Od časů mexických Aztéků bůh války ještě nikdy nevychlemtal tolik krve. Bylo by velmi nespravedlivé říkat, že vyznavači tohoto božstva tím netrpěli. Trpěli, ale věřili. Ó lidé, moji ubozí bratři, pro něž i utrpení je důkazem božství... Pan i paní Aubierovi trpěli stejně jako všichni; a stejně jako všichni pokorně, oddaně věřili. Ale takové zapření srdce, smyslů a zdravého rozumu nebylo možné žádat od jinocha. Petr by byl rád pochopil, aspoň co ho tísní. Kolik otázek ho pálilo, a nesměl je vyslovit! Neboť prvním slovem všech jeho otázek bylo: „Ale vždyť tomu nevěřím!“ – Už tedy rouhání. – Ne, nemohl mluvit. Byli by se na něho dívali s poděšeným, pohoršeným úžasem, byli by trpěli, byli by se za něho styděli. A protože byl v onom tvárném věku, kdy se duše – s povrchem ještě příliš hebkým – pokrývá vráskami při sebemenších závanech zvenčí a rozechvěně se utváří pod jejich letmými dotyky, cítil se také on sám již napřed smuten a zahanben. Ach, jak pevně oni všichni věřili! (Ale věřili opravdu? Všichni?) Jak to tedy dělali? – Nebylo odvahy zeptat se na to. -

Člověk, který jediný nevěří v prostředí, v němž všichni ostatní věří, je jako někdo, komu chybí nějaký orgán, možná zbytečný, ale orgán, který všichni ostatní mají; takový člověk stydlivě ukrývá svou nahotu před cizími pohledy. Úzkosti mladého hocha by byl mohl pochopit jediný člověk: jeho starší bratr. Petr zbožňoval Filipa tak, jak malí sourozenci často (ale v nejtajnějším skrytu svého nitra) zbožňují staršího bratra, starší sestru, dospělejšího kamaráda, ba mnohdy pouhou chvilkovou, hned zase zmizelou vidinu – to, co v jejich očích uskutečňuje úhrnný sen o tom, čím by sami chtěli být a co by chtěli milovat: čisté touhy a s nimi smíšené obavy o budoucnost. Starší bratr si povšiml Petrovy prostinké úcty a lichotilo mu to. Dříve se také snažíval číst v jeho srdci a šetrně mu je vysvětloval: neboť třebaže byl tělesně statnější, byl stejně jako on uhněten z oné jemné hmoty, která u nejlepších mužů má v sobě trochu ženskosti a nestydí se za to. Ale přišla válka a vytrhla ho z jeho života práce, z jeho studií, z jeho snů dvacetiletého jinocha a z důvěrného styku s mladším bratrem. V opojném ideálním zanícení, kterým na začátku války vzplanul, to všechno odvrhl jako bláhový pták vzlétající do výše s hrdinskou a nesmyslnou iluzí, že jeho zoban a jeho drápy ukončí válku a obnoví na zemi vládu pokoje a míru. Od té doby se pták dvakrát nebo třikrát vrátil do hnízda; bohužel pokaždé oloupen zas o trochu peří. Ztratil již mnohé iluze, ale trpěl tím tak krutě, že mluvit o tom nemohl. Styděl se, že v ně -

věříval. Jak býval hloupý, že nedovedl vidět život, jaký skutečně je! Teď horlivě usiloval strhat z něho šalebné závoje čarovných přeludů a přijímat jej stoicky, ať je jaký chce. Netrestal jenom sám sebe; vlastní trýznivá bolest ho ponoukala, aby své iluze trestal také v srdci mladšího bratra, neboť i tam je nalézal. Při prvním Filipovu návratu z pole Petr, když přispěchal s palčivou láskou v samotářské duši, hned byl zmrazen bratrovým uvítáním: Filip se choval ovšem ještě stále srdečně, ale v jeho hlase se ozývala jakoby nějaká zatrpklá ironie. Otázky, jež se hrnuly Petrovi na rty, byly okamžitě sráženy nazpět. Filip je viděl blížit se a kosil je jediným slovem, jediným pohledem. A Petr se po dvou po třech pokusech schoulil do sebe se srdcem sevřeným. Již bratra nepoznával. Ale Filip poznával Petra velmi dobře. Poznával v něm to, čím ještě nedávno sám býval a čím již nemohl být. A oplácel mu to. Hned potom toho litoval, ale nijak to nedával najevo a začínal znovu. Trpěli oba; ale také zde se projevilo tak časté nedorozumění; jejich utrpení, třebaže si bylo tak podobné, místo aby je sbližovalo, vzdalovalo je od sebe. Jediným rozdílem mezi nimi bylo, že starší bratr věděl, že trpí stejně, kdežto Petr se domníval, že je se svým utrpením sám a že nemá, komu by se s ním svěřil. Proč se tedy se svou vnitřní trýzní neuchýlil k vrstevníkům, ke spolužákům? Zdálo by se, že ti mladí by se měli semknout a být si vzájemnou oporou. Ale nic takového nebylo. Smutný osud je naopak rozptyloval, -

tříštil je na malé skupinky a i v těchto malých skupinkách je udržoval v ustavičné nedostupnosti a uzavřenosti jedněch před druhými. Ti z nich, kteří nejméně přemýšleli, vrhli se slepě, střemhlav do válečného víru. Většinou však se od války zhnuseně odvraceli a necítili v sobě nic společného s předcházejícími generacemi; v ničem nesdíleli jejich vášně, naděje a nenávisti; přihlíželi tomu zběsilému počínání podobně, jako když se střízlivý dívá na opilce. Ale co mohli dělat proti tomu běsnění? Mnozí z nich založili malé revue, ale jejich jepičí život dohasínal pro nedostatek vzduchu hned při prvních číslech; cenzura znemožňovala volné dýchání; všechno myšlení bylo neprodyšně uzavřeno pod vývěvou. Nejušlechtilejší z těchto mladíků, příliš slabí, aby se vzbouřili, a příliš hrdí, aby naříkali, věděli, že je čeká vražedný válečný meč. A zatímco čekali, než dojde také na ně, aby šli na jatka, pozorovali a mlčky posuzovali, každý pro sebe, trochu pohrdavě a velmi ironicky. Z pohrdavého odporu k stádnímu myšlení se vrhali do jakéhosi duchovního a uměleckého egoismu, do idealistického senzualismu, v němž se štvané já dožadovalo svých práv proti lidské pospolitosti. Byla to pospolitost směšná: jevila se těm mladíkům jenom v podobě pospolitě páchaného a pospolitě trpěného vraždění! Předčasná zkušenost spálila jejich iluze jako jarní mráz: viděli, jak ironicky posuzují jejich iluze starší bratři a druhové a jak, třebaže v ně nevěří, platí za ně svými životy. Nedůvěřovali již ani svým vrstevníkům, nedůvěřovali již žádnému lidskému tvoru. Ostatně -

důvěřovat někomu, svěřovat se někomu se svými myšlenkami, to se tenkrát věru nevyplácelo! Každý den přinášel nějaké nové udání, neboť vláda odměňovala a podněcovala horlivost vlasteneckých udavačů. A tak se tito hoši z malomyslnosti, z opovržení, z opatrnosti nebo ze stoického pocitu své duchovní osamocenosti velmi málo svěřovali jedni druhým. Petr mezi nimi nemohl najít důvěrného přítele, toho Horatia, jehož hledávají osmnáctiletí Hamleti. Hrozil se svěřovat své myšlenky veřejnému mínění (té pouliční děvce), ale toužil svobodně sdružit svého ducha s dušemi, jež by si sám zvolil za přátele. Byl příliš útlý, aby si dostačoval sám. Trpěl tím všeobecným utrpením. Drtilo ho svou spoustou bolesti tím více, že on sám ji přepínal; neboť lidstvo ji přece jen snáší prostě proto, že má kůži otrlejší, než je jemná pokožka útlého mladíka. Zato však nijak nepřepínal nesmyslnost těch bolestných obětí, a ta ho trýznila ještě více než to utrpení světa. Nic neznamená utrpení, nic neznamená smrt, jestliže vidíme, proč trpíme, proč umíráme. Oběť je slastná, jestliže chápeme, proč jsme obětováni. Ale může dorůstající jinoch chápat smysl světa a jeho rozbroje? Co ho může, je-li upřímný a zdravý, zajímat na té surové řeči národů, dorážejících na sebe jako tupohlaví berani nad propastí, do níž se nakonec všichni zřítí? Vždyť cesta byla dosti široká pro všechny! Proč tedy tak zběsile touží zničit sami sebe? Nač ty pyšné vlasti, ty lupičské státy, ty národy vychovávané k vraždění jako k nějaké -

povinnosti! A nač to krveprolévání všude mezi lidmi? Ten svět, v němž jeden požírá druhého? Proč život vypadá jako nekonečný řetěz, obludný a děsivý, jehož každý článek se vztekle zakusuje do sousedovy šíje, pase se na jeho těle, tyje z jeho bolesti a žije z jeho smrti? Nač boj a nač bolest? Proč smrt? Proč život? Proč? Proč? Toho večera, když se jinoch vrátil domů, všechna ta „proč“ zmlkla.

3. A přece se nic nezměnilo. Byl ve svém pokojíku plném papírů a knih. Všude kolem známý domácí ruch. Na ulici trubka oznamovala, že nebezpečí minulo. Na schodech spokojené tlachání nájemníků, vracejících se ze sklepních úkrytů. V poschodí nad Petrovou hlavou chorobně vzrušené, stále sem tam přecházející kroky starého souseda, který již mnoho měsíců očekával návrat nezvěstného syna. Ale v Petrově pokojíku již nebylo číhajících tísnivých myšlenek, jež tam zanechal. Stává se někdy, že zazní neúplný akord, drsně a chraptivě; zanechává ducha v nepokoji až do chvíle, kdy se k němu připojí nový tón a sloučí nepřátelské nebo chladně si cizí prvky, jako by to byli návštěvníci, kteří se neznají a čekají, až budou představeni. To pak ihned nepříjemné napětí povolí a harmonie plyne od článku k článku. Takový duševní chemický proces provedl toho dne vlahý letmý dotyk dívčí ruky. Petr si neuvědomoval příčinu této změny; ani ho nenapadlo -

rozbírat ji. Ale cítil, že obvyklá nepřátelskost věcí je najednou ztlumena. Škubavá bolest hlavy vás trýzní již několik hodin: najednou si uvědomujete, že přestala. Jak a kdy odlétla? Jenom snad ještě vzpomínka na ni tiše bzučí ve spáncích... Petr nedůvěřoval tomuto novému klidu. Podezíral jej, že pod chvilkovým uklidněním skrývá ještě trýznivější návrat vnitřního utrpení, až nabere dechu. Znal již dočasnou úlevu, jež skýtá umění. Vnikne-li nám do očí božská proporce linií a barev nebo zazní-li nám v rozkošnicky vnímavé a zvučné ulitě ucha krásné měnivé hry akordů rozvíjejících se a splývajících jeden s druhým podle zákonů harmonie, pociťujeme v nitru mír a jsme zaplaveni radostí. Ale toto záření přichází zvenčí; je to, jako by nás teplo nějakého dalekého slunce drželo v opojení vysoko nad naším životem. Netrvá to dlouho; pak zase klesáme na zem. Umění poskytuje vždy jen chvilkové zapomenutí na skutečnost. Petr se strachem čekal totéž zklamání. – Ale tentokrát byl rozzářen z nitra. Nezapomínal ze skutečného života nic. Ale všechno se to harmonicky ladilo. Vzpomínky i ty nové myšlenky. Dokonce i neživé předměty, knihy a papíry v jeho pokojíku oživovaly a stávaly se opět zajímavými. Jeho duchovní růst byl již několik měsíců zaražen, jako když je mladý stromek v plném květu spálen „ledovými muži“. Nebyl z těch praktických mladíků, kteří využili všech studijních úlev poskytovaných nastávajícím vojákům, aby chvatně dosáhli vysvědčení u shovívavých examinátorů. A o nic více nepociťoval -

zoufalou dychtivost jinochů, kteří, když před sebou vidí blízkou smrt, nenasytně polykají dvojnásobná sousta a hltají tolik vědomostí, že si je nikdy nebudou moci ověřit ve skutečném životě. Neustálý pocit prázdna, které bylo na konci, prázdna, které bylo vespod, všude skryto pod krutým a nesmyslným šalebným zevnějškem světa, ten pocit podtínal každé jeho nadšení. Dychtivě se vrhal ke knize, k nové myšlence – ale hned se zarazil, hned zase zmalátněl. Nač to? Nač se učit? Nač se obohacovat, když je nutné všechno ztratit, všechno opustit, když nic nám nenáleží? Aby všechna lidská činnost, aby učenost měla smysl, k tomu je nezbytně třeba, aby jej také měl život. A úsilí ducha, žádná pokorná touha srdce nikde neviděla smysl života. A tu najednou se ten smysl objevil sám od sebe. Život měl najednou smysl... Co to tedy bylo? – A když tak hledal, odkud září ten úsměv v jeho nitru, spatřil pootevřená dívčí ústa a rty mu zahořely touhou přitisknout se na ně.