0313099 by Knižní klub

PRVNÍ KAPITOLA Benedict Howard byl zvyklý, že se ženy dívají na něj. Měl peníze. Měl moc. Byl bezohledný. Lidé to věděli. Obzvlášť ženy se po něm dívaly. Vždycky od nich slýchal, že jim připadá zajímavý. Teď se ovšem ta nejkrásnější žena na světě dívala skrz něj. Ne někam za něj. Ne mimo něj. Skrz něj. Letící orel, největší a nejnovější plachetní jachta ze špičkové řady rekreačních lodí, protínala vlny s autoritou, která jasně vypovídala o kvalitách její konstrukce stejně jako kapitána a posádky. Benedicta coby nového vlastníka Birdwing Cruises to těšilo: jeho rozhodnutí koupit tuto společnost bylo zjevně správné. Ovšem teď, třetí den dvoutýdenní zaoceánské plavby, stál u zábradlí na levoboční záďové palubě a veškerá jeho pozornost se upínala k nejkrásnější ženě na světě. Dokonale nabarvené blond vlasy měla vyčesané nahoru, kolem lehce zakulaceného obličeje se vlnily jen krátké pramínky. Nos byl krátký a bez pih. Krk měla dlouhý a půvabný. Její postava byla dokonalá, hotová panenka barbie se vší svou architektonickou velkolepostí, a na rozdíl od ostatních, se záměrnou ležérností oděných

pasažérů na sobě měla značkové šaty se sakem ze stejného materiálu a lodičky na třícentimetrových podpatcích. Veliké oči byly zasazeny hluboko v pečlivě ošetřované broskvovo-smetanové pleti… jenže byly prázdné, slepé, netečné. Přinejmenším vůči němu. Pokud se snažila upoutat jeho pozornost tím, že ho bude okázale ignorovat, pak slavila úspěch. Ovšem pouze po dobu, než ty její machinace prokouknul. Když se maličko odvrátil, zadívala se k jednomu stolu stojícímu pod markýzou. Zamávala a usmála se. Ten její úsměv Benedicta dočista uzemnil. On ji znal. Byl si jistý, že ji zná. Ale… odkud? Byznys? Ne. Milenka? Ne. Náhodná známost? Absurdní. Kdo je to? Jak mohl zapomenout na nejkrásnější ženu na světě? Přistoupil blíž a chytil ji za loket. „Už jsme se setkali.“ Otočila k němu obličej, ale jako by se jí jeho neomalenost hluboce dotkla, dala si načas a pohybovala se jaksi ztuha. Zavrtěla hlavou. „Vím jistě, že už jsme se setkali.“ Pátral jí ve tváři, pátral ve svých vzpomínkách, hledal ten okamžik, to místo. „Určitě si vzpomínáte. Jsem Benedict Howard.“ Přes rameno jí visela kožená kabelka. S okázalou trpělivostí si ji přitáhla, sáhla dovnitř a vyndala tablet. Nastavila klávesnici a rychle, velice rychle něco vyťukávala na monitoru. A pak mu to ukázala. Stálo tam: „Těší mě, pane Howarde. Jmenuji se Helen Brassardová. Jsem němá, nemohu mluvit. NEKŘIČTE! Nejsem hluchá. Jistěže vás poznávám. Ve světě financí jste dost známý. Ale vy neznáte mne.“ „Nevěřím vám.“ Věnovala mu takový ten popuzený pohled, který ho i beze slov nazýval idiotem. Uvědomil si, že instinktivně zvýšil hlas. Znovu něco vyťukala na tabletu a ukázala mu ho. „Jistě na sebe ještě narazíme. Tohle je poměrně malá loď s omezeným počtem pasažérů. A teď mě omluvte, nerada nechávám manžela čekat.“ Benedict chtěl naléhat dál, ale všiml si malého elegantního gentlemana, který na něj upíral podmračený pohled plný panovačné zuřivosti, gentlemana, jenž byl dost starý, aby mohl být jejím

dědečkem. Jenže nešlo o jejího dědečka. Benedict ho poznal, byl to francouzský miliardář Nauplius Brassard. Její manžel. Trofejní manželka. Helen byla trofejní manželka: oslnivě krásná, nepochybně skvělá v posteli… a němá. Dokonalá partnerka pro malého, vychrtlého staříka, který za její dlouhodobé služby jistě slušně zaplatil. Benedict ji pustil a odvrátil se. Měla pravdu. Neznal ji. Helen Brassardová se posadila vedle svého manžela, zvedla ruce a začala znakovat: „Vidím, že je ti horko, asi by sis dal odpolední koktejl. Mám ti objednat sidecar?“ Naupliovy kostnaté prsty vystřelily, sevřely jí zápěstí a pevně stiskly. „Viděl jsem, jak se spolu bavíte.“ Natáhla se po kabelce a tabletu. „Ne! Takhle komunikuješ se všemi ostatními. Mně znakuj.“ Zakroutila uvězněným zápěstím a snažila se osvobodit, aby mohla snáz mluvit. „Znakuj jednou rukou.“ Podřídila se jeho příkazu. „To Benedict mě oslovil.“ Pořád měla na rtech ten mírný úsměv. Ignorovala bolest křehkých kůstek drcených o sebe. „Už to není takový fešák, jako býval.“ Znakování: „Nikdy nebyl žádný krasavec.“ To byla sice pravda, nicméně když ho znávala dřív, vyvažovaly nesouměrné rysy Benedictova obličeje jeho mládí a charisma. Teď vypadal… tvrdě, jako člověk, který zakusil příliš mnoho hořkosti. Nauplius si upravil červeného motýlka. „Co říkal?“ „Měl pocit, že mě poznává.“ „Nemožné.“ Zjevně ne tak docela. Nauplius byl tak žárlivý a sobecký, že to až hraničilo s psychózou, ale jeho schopnost pozorovat a správně interpretovat jednání

druhých mu vynášela nepředstavitelné bohatství a moc, kterou velice rád zneužíval. A teď jí určitě četl myšlenky, protože jeho sevření opět zesílilo. „Vypadáš… vůbec nevypadáš jako ta žena, kterou jsi byla, když tě poznal.“ A výhružně: „Nebo snad ano?“ Tohle byla přesně ta paranoia, kterou tak dobře znala. „Předtím jsem se s ním nesetkala ani na lodi, ani kdekoli jinde. To přece víš.“ Opravdu to věděl. Věděl, o čem mluvila a s kým, co dělala a kdy. Vlastnil ji a ona z vlastní zkušenosti poznala, jak ho každé nenadálé narušení jeho spokojeného života dokáže rozzuřit. Obzvlášť takovéhle narušení. Během devítiletého manželství spolu žili ve Francii i v Itálii, v Řecku, Španělsku a Maroku, zkrátka v jakékoli zemi, kde ji izolovala jazyková bariéra, kde na něm zůstávala plně závislá a kde bylo velice, velice nepravděpodobné, že by narazili na někoho, koho znala dřív. Jako všichni staří lidé Brassard pohyboval čelistí a žvýkal naprázdno. „Netušil jsem, že se Howard zúčastní téhle plavby. Co tu dělá?“ Znakování: „To nevím.“ „On ti to nepověděl?“ Nadechla se, aby se trochu uklidnila, než mu odpoví: „Jenom prohlásil, že mě zná.“ „Co jsi mu na to řekla ty?“ „Že nezná.“ „Dostanu nás z téhle lodi pryč.“ Přejela pohledem po rozbouřeném modrém Atlantiku kolem a pak vzhlédla ke zpola svinutým plachtám, vzdouvajícím se pod nápory nepolevujícího větru. Povzdychla si. „Jak?“ „Helikoptérou. Může pro nás přiletět až sem.“ „Když si to přeješ.“ Sklonila hlavu a čekala. Jeho hlas zdrsněl podrážděním. „Jenže s tou helikoptérou — je to drahé a obvykle se používá jen v případě nouze.“ Zaznakovala: „To mi právě dělá starost. Helikoptéra může stát klidně sto tisíc dolarů.“ Což si Brassard mohl docela dobře dovolit.

Ovšem ačkoli byl tak bohatý, obracel každý cent a dával si záležet, aby přesně věděla, kolik za ni utratí. „Můžu ji zavolat,“ prohlásil zarputile. „Kvůli tobě to udělám.“ Zadívala se do jeho hnědých, klamavě mírných očí a odpověděla: „To není třeba. Když vidím Benedicta, nic už přitom necítím.“ Brassardův stisk zesílil. „Tys nikdy nic necítila.“ „To není pravda. Zrovna teď cítím, že mi ubližuješ.“ Rychle a jaksi dotčeně její ruku odstrčil. Hrála jako vždy roli dokonalé manželky. Plynulými, ladnými pohyby rukou se zeptala: „Mám ti objednat koktejl?“ a ukázala na opodál postávajícího číšníka. Následující dva dny se Benedict zabýval inspekcí pracovních prostor lodi. Probral přípravu jídel s vyplašeným šéfkuchařem a stejně zastrašeným kuchyňským personálem, zkontroloval záchranné čluny a jejich průběžnou údržbu a nařídil zlepšit větrání v zapařené prádelně. Pak se Benedict přesunul do prostor přístupných veřejnosti. Doprovázel na každém kroku lodní fotografku, jež zaznamenávala celou plavbu na video, které si pak budou moci pasažéři zakoupit. Za všech okolností přívětivá Abigail natáčela pasažéry při obhlídce můstku, když aranžovali květiny, hráli bridž, jedli a pili. Byl zrovna s Abigail, když znovu uviděl ji, nejkrásnější ženu na světě, v lodní klubovně na hodině country tanců. Helen Brassardová vypadala opět stejně, v elegantních šatech a sladěných lodičkách krabatila čelo, jak se soustředila na předepsané kroky. Pokládala nohu před nohu s rozvážnou precizností, která představovala pevnou kotvu v turbulentně nedisciplinované řadě. Ostatní tanečníky táhla svým příkladem, povzbuzovala je obdivnými gesty a laskavými doteky na rameno. Když řada provedla jednotně třeba ten nejjednodušší taneční krok, zářivě se usmála. Nejkrásnější žena na světě měla ten nejkrásnější úsměv na světě a Benedict zůstal stát jako přimrazený na místě, uchvácený a roztoužený.

„To je paní Brassardová,“ poznamenala Abigail. „Je provdaná za pana Brassarda, který je majetnický a dost… nedůtklivý.“ V jejím hlase zaznívalo jasně patrné varování. Benedict k ní obrátil svůj chladný pohled. Uctivě sklopila oči. Abigail se ho bála. Veškerý personál se ho bál. Přesto mu chtěla dát na vědomí, že jeho zájem by platící zákazník neocenil. Dobrá zaměstnankyně. Odvážná zaměstnankyně, které nechybí kuráž a inteligence. Věděl, jak jsou takové vlastnosti vzácné a jak jsou pro tuto výletní jachtu neocenitelné. Dohlédne na to, aby se v lodní hierarchii posunula výše, a pokud si povede i nadále stejně dobře, pošle ji na vysokou a nakonec přetáhne do rodinné firmy. „Díky za upozornění.“ Na které se nehodlal ohlížet, ale pro ni to nebude mít žádné následky. Ukázal na statného černocha s rozložitými rameny a klidným vystupováním. „To je Carl Klineman, že? Pořád ho vidím ochomýtat se kolem Brassardových. V jakém je s nimi vztahu?“ „Nikdy s nimi nemluví a oni mu nevěnují jediný pohled,“ odpověděla Abigail. „Většinou se drží stranou.“ „Nicméně?“ „Mezi personálem se spekuluje,“ pokračovala tlumeným hlasem, „že je to jejich bodyguard. Nebo nájemný vrah. Nikdo ale vážně nevěří, že by si pan Brassard mohl nějakého vraha nevšimnout. Je to velice bystrý muž.“ Benedict vycítil, že toho má na srdci víc. „A dál…?“ Musel se naklonit skoro až k ní, aby ji slyšel: „Je velice bystrý a velice… nebezpečný. My, tedy personál, si dáváme hodně dobrý pozor, abychom ho ničím nepopudili.“ Člověk se toho může od svých zaměstnanců hodně dozvědět, obzvlášť za takovýchto okolností, a na Abigail byl patrný nelíčený strach. „Potom si dám záležet na tom, abych kolem Nauplia Brassarda našlapoval opatrně.“ Dopřál Abigail chvilku, aby se stihla vzpamatovat, a pak se energicky zeptal: „Co budete fotit teď?“

„Za půl hodiny začíná hudební bingo v Bistro Baru.“ „Tak jdeme.“ Benedict opovrhoval trofejními manželkami. Vždycky to tak bylo. A navíc to jméno: Helen. Helena Trójská. Nejkrásnější žena starověkého světa, žena, kvůli jejíž tváři vyplula tisícovka lodí. Nechtělo se mu moc věřit, že se s tímto jménem narodila. Nejspíš si ho vybrala, když si vytvářela osobnost, s jejíž pomocí by lapila do svých osidel nějakého bohatého muže. Benedict provedl menší průzkum a zjistil si o ní všechno, co se dalo na internetu najít. Helen bylo jméno, které dostala při narození. Její začátky byly skromné, vyrůstala v Nepálu jako dcera misionářů. Byla ještě v pubertě, když její rodiče zahynuli při skalním sesuvu a ji poslali do Spojených států, kde pak žila na jihu u strýce a tety. Střední školu dokončila v šestnácti a nastoupila na Dukeovu univerzitu, kde její neobvyklá krása upoutala pozornost Nauplia Brassarda. Po krátkém dvoření laskavě svolila, že se stane jeho ženou a zasvětí svůj život péči o něj a jeho blaho. Nepracovala, nevyjadřovala žádné nezávislé názory a stála mu věrně po boku jak během dní, které trávil prací, tak po večerech, kdy se objevoval na veřejnosti. Moc hezké. Přímo dokonalé. Jenže ani jediný zdroj nevysvětloval, proč nemůže mluvit. Tato jediná drobnost budila v Benedictovi pochybnosti o celém příběhu — ačkoli mnoho politicky nekorektních příslušníků onlineové komunity trousilo jedovaté poznámky, že právě tento handicap z ní činí pro Nauplia Brassarda dokonalou manželku. Svět doslova přetékal uštěpačnými pitomci. A Benedictova zvědavost se zachytila drápkem. Ještě než vůbec vypluli, nastudovala si posádka seznam cestujících a uložila si do paměti každý obličej a jméno. Benedict teď udělal totéž. Když dospěl k závěru, že jeho schopnost správně oslovit

jednotlivé hosty dosáhla uspokojivé úrovně, rozhodl se připojit k družné společnosti, která se každý večer scházela po večeři u stolu vedle hlavního palubního baru na zádi, společnosti, kterou tvořilo pět penzionovaných jižanských středoškolských učitelů, konajících svou každoroční pouť do Evropy, dvou univerzitních profesorů na vědecké dovolené, skupinky španělských a portugalských obchodníků s vínem, hubeného osmdesátiletého podnikového právníka — a Nauplia Brassarda s manželkou Helen. Benedict si přitáhl židli od jiného stolu. „Smím si přisednout?“ Konverzace na zlomek vteřiny utichla. Jedna žena středního věku se odsunula stranou. „Jsme tu všichni přátelé. Posaďte se vedle mě.“ Položila ruku na paži svého manžela. „Jsme Juan Carlos a Carmen Mendozaová z Barcelony… a vy jste Benedict Howard.“ Očividně nebyl jediný, kdo si nastudoval osazenstvo lodi. „To je pravda. Já pocházím z Baltimoru v Marylandu. A živím se tím, že kupuji a prodávám.“ „A to skutečně ve velkém,“ poznamenal Juan Carlos suše. „Howardovi jsou proslulí svou obchodní… vynalézavostí.“ Hezký způsob, jak říci brutalitou. „Ano.“ Benedict se zadíval na opačný konec dlouhého stolu. „Ale přerušil jsem váš rozhovor. Prosím, klidně pokračujte, já tu zatím budu sedět a nasávat družnou atmosféru.“ Přerušil totiž Helen Brassardovou, která celá vzrušená a uzardělá vyprávěla znakovou řečí nějakou historku, zatímco Nauplius Brassard s lehkým cizím přízvukem překládal. Helen klidně a nevzrušeně usrkla šampaňského a zadívala se mu do očí. Přikývla. Odložila skleničku, zvedla ruce a začala znakovat: „Dobře. Vyprávěla jsem této báječné společnosti o večírku, který mi manžel uchystal jako překvapení k sedmadvacátým narozeninám.“ „Fascinující,“ zamumlal. Pohodila hlavou, přestala si Benedicta všímat a znakovou řečí líčila lidem shromážděným kolem stolu: „Konalo se to v červnu na březích Loiry… sehnal Osiridovo smyčcové kvarteto, které hrálo

komorní hudbu, jídlo na piknik nechal letecky dopravit z Vídně a na trávě rozložit deky. Najal filmový štáb, který zaznamenával každičký okamžik té kouzelné oslavy, a překvapil mě úchvatným, na zakázku vyrobeným zlatým šperkem osázeným leštěnými kousky jantaru.“ Benedict pořádně nevěděl, na koho se dívat — na Helen, která vyprávěla, nebo na Nauplia, jenž překládal. Letmo se rozhlédl, zjistil, že ostatní kolem stolu zjevně sužuje podobná nejistota, a napadlo ho, jestli jim také přijde divné poslouchat Nauplia Brassarda, jak sám sebe zahrnuje takovou chválou… i když to byla její slova. Z Brassarda přitom jednoznačně čišela samolibost. Helen upřela na manžela zbožňující pohled, jednu ruku si přitiskla dlaní na hruď a druhou přitom znakovala: „Ta vzpomínka se mi vryla do srdce navěky.“ Břichatý, rozcuchaný akademik s obratností, kterou vzbudil Benedictův obdiv, současně pokýval hlavou a ušklíbl se. Dawkins Cipre rozhodně nechtěl Nauplia Brassarda, štědrého donátora evropských univerzit, urazit. Ovšem jakožto profesor literatury mohl takové romantické gesto jen stěží schvalovat, mohlo by to vrhnout špatné světlo na jeho vlastní afektovanost. Elsa Cipreová, akademikova hubená, nervózní, pečlivě nalíčená žena, která byla sama profesorkou, poznamenala: „Nauplius si dobře nastudoval vnitřní fungování ženských emocí.“ Jedna středoškolská učitelka protočila panenky. Druhá jen prohodila: „Rozkošné.“ Očividně ani Nauplius, ani ti dva nadutí profesoři na nikoho dojem neudělali. Elsa s ledovým klidem pokračovala: „Dawkins je odborník na klasickou francouzskou romantickou literaturu středověku. Možná by mohl, Helen, na tvoje osmadvacáté narozeniny dát Naupliovi pár rad a vnést do té oslavy více francouzského literárního ducha.“ Benedict zachytil tichounký povzdech Carmen Mendozaové. Dawkins využil této příležitosti a pustil se do literární přednášky na vysokoškolské úrovni, během níž se odvolával na léta, která strávil na Oxfordu a Sorbonně. Jeho poučování podnítilo společnost

k tichému hovoru, jehož bzukot postupně sílil, a Nauplius Brassard zrudl zlostí — nesnášel, když ho někdo obral o jeho místo ve světlech reflektorů nebo mu vykládal, co má dělat — a snažil se ho přerušit. Dawkins, jako by si toho nevšiml, brebentil dál. Personál baru bez ptaní donesl další rundu alkoholu. Dorazila kapela. Muzikanti se vyzbrojili kytarou a klávesami, zpěvačka byla hubená, mladá a hezká a s mikrofonem zacházela se zběhlostí, která svědčila o dlouhodobých zkušenostech. Spustili první sadu. Dawkins řečnil dál, dokud se manželka nedotkla jeho ruky a neodešli společně hledat pult s dezerty. Helen s kouzelným úsměvem přisunula Brassardovi jeho pití. Brassard založil ruce na hrudi a přesměroval svou naštvanost na ni. Začala znakovat, pokoušela se manžela přívětivými slovy dostat do lepší nálady. Odvrátil hlavu. Když nepřestávala, prudce se k ní obrátil, chytil ji za zápěstí, a fakticky ji tak umlčel. Okamžitě ustala ve svých pokusech, a když ji pustil, upřela zamyšlený pohled na vysokou skleničku se šampaňským a napila se. Zajímavý výstup, pomyslel si Benedict. Helen dělala Brassardovi fackovacího panáka. Z jakého prostředí asi vzešla žena natolik chtivá peněz, že si nechá líbit podobné ponižování? Pochopitelně až Nauplius Brassard zemře, stane se z ní nepředstavitelně bohatá žena. Legenda pravila, že Nauplius vyrůstal jako hubený zákeřný zlodějíček na ulicích Marseilles, svůj první milion získal, když mu bylo dvacet. Hubený byl pořád, zákeřný taky, jen ten majetek se rozmnožil na miliardy. Carmen Mendozaová si začala broukat a po chvíli i zpívat sytým kontraaltem. Do pěti minut už měla boty dole, stála před kapelou a tančila. Neuplynula ani další minuta, než vytáhl Juan Carlos na

parket jednu středoškolskou učitelku, zatímco její mužští kolegové si stoupli bokem a začali se nesměle kroutit. Reginald Bardzecki, ten osmdesátiletý podnikový právník, se postavil a nabídl své rámě Helen. Vrhla rychlý pohled po pořád ještě soptícím Brassardovi, vzdorovitě se usmála, shodila boty na vysokých podpatcích a připojila se k Reginaldovi. Na rozdíl od všech ostatních na parketě tančili jako profesionálové. On vedl, ona se mu podřizovala a oba předváděli taneční figury, jakých jsou schopní pouze lidé plně oddaní hudbě. Zatímco kapela hrála, personál i ostatní tanečníci se zastavili a přihlíželi. Benedict se opřel zády do židle a uznale je pozoroval. Pak ho instinkt přiměl zalétnout pohledem k opačnému konci stolu. Nauplius Brassard se zlobně mračil na starého muže, který kroužil s jeho mladou, usmívající se manželkou po parketu. A Benedict si vzpomněl, co říkala o Naupliu Brassardovi Abigail: Je nebezpečný. Dáváme si hodně dobrý pozor, abychom ho ničím nepopudili… Benedicta napadlo, že Helen nejspíš za svou neposlušnost tvrdě zaplatí. Skladba skončila. Uzardělí a rozesmátí tanečníci se vrátili ke stolu. Objednali si pití a složili Reginaldovi a Helen poklonu za jejich taneční umění. Helen se posadila vedle manžela, ale obezřetně si od toho vřícího kotle zloby udržovala několikacentimetrový odstup. Začala další písnička. Carmen vytáhla Benedicta na parket a snažila se ho naučit flamenco. Když nabyl pocitu, že už ze sebe dělal blázna dost dlouho, stáhl se zpátky ke stolu. Brassardovi už u něj neseděli. Druhý den ráno dorazila helikoptéra a odvezla Nauplia Brassarda i jeho manželku z lodi. O třináct měsíců později zemřel Nauplius Brassard na mozkové aneurysma.