Issuu

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:35Strรกnka1

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:35Stránka2

Knihy Steva Robinsona v nakladatelství Mystery Press JEFFERSON TAYTE Stopy v krvi Hluboký hrob Poslední anglická královna Ztracená vládkyně Spříznění

Připravujeme Smrtící hry Dopisy od mrtvého

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Strรกnka3

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka4

Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, organizace, místa a události v ní uvedené jsou buď výplodem autorovy představivosti, nebo jsou použity ve fiktivním kontextu. Tato kniha ani žádná její část, nesmějí být kopírovány, zálohovány ani šířeny v jakékoli podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu nakladatele. České vydání vzniklo na základě licenční dohody s Amazon Publishing, www.apub.com, a ve spolupráci s Kristin Olson Literary Agency s. r. o.

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka5

Mé ženě Karen

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka7

PROLOG Pohoří Karwendel, Bavorsko, Německo Listopad 1973 Teď litoval, že to nevzal po cestě. Cesta by ho zavedla dolů do města nebo do vesnice, kde mohl vyhledat pomoc. Věděl však, že kdyby se pokusil utéct po silnici, už by bylo po něm. Na druhou stranu hory nabízely spoustu míst, kde se mohl ukrýt, jenže pod zataženým nebem a mezi zmrzlými, už teď částečně zasněženými balvany byla taková zima. Přetáhl si svetr přes ústa a pokusil se uklidnit. Jeho dech, stoupající v chladném ranním vzduchu viditelně vzhůru, ho mohl prozradit. Snažil se zahřát si ruce v kapsách a záhybech svetru, v bledých, modrajících konečcích prstů totiž ztrácel cit, a to se jen na několik minut zastavil, aby si odpočinul. Musel jít dál. Zdejší hory mu nebyly cizí. Strávil v nich velkou část mládí, s lanem, v sedáku a s vybavením, kterým si pomáhal při výstupech a sestupech. Pohlédl nahoru a doprava, na nevábně vyhlížející zasněžený štít, o němž věděl, že na něj není připravený. Jenže prozatím to byl jediný směr, kterým se mohl vydat. Nalevo měl prudký sráz, dlouhý třicet metrů i víc, a přímo před ním, ve směru, kterým mířil, pryč od svých pronásledovatelů, se tyčila vysoká, vyklenutá skalní stěna, kterou dokázali slézt jen ti nejlepší horolezci. Jeho jedinou možností bylo vydat se nahoru a obejít ji.

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka8

Vykoukl ze svého úkrytu a zadíval se přes rozlehlé zelené údolí pod sebou. Ohlédl se, mezi balvany však neviděl žádný pohyb, a na okamžik ho napadlo, jestli to ti lidé, kteří po něm šli, nevzdali. Bylo to pouze zbožné přání; věděl, že ho nikdy nenechají jít. V sázce bylo příliš mnoho. Dýchl si do dlaní teplý vzduch v marné snaze vrátit jim život. Sáhl si pod svetr, potáhl za lem košile, kterou si roztrhl o rozeklaný kámen, a uškubl z ní dost látky na to, aby si mohl obalit ruce, pak začal šplhat. Prvních několik metrů šlo snadno, vlastně spíše lezl po čtyřech. Potom se však musel spolehnout na pukliny ve skále, kterých by se mohl chytit. Jeho postup se zpomalil a byl si jist, že ztrácí počáteční náskok, který na své nepřátele získal. Když se skála před ním stala opět méně strmou, zachytil koutkem oka pohyb. Strnul a srdce se mu prudce rozbušilo. O vteřinu později zaslechl povědomý zvuk a oddychl si. Byl to jen kamzík, který stál pod téměř nemožným úhlem na skalní stěně napravo od něj. Usmál se pro sebe, jenže pak se ozvalo něco dalšího, a on málem ztratil rovnováhu. Byl to výstřel, v tichu hor natolik hlasitý, že by za příhodnějších podmínek uvolnil lavinu. Neodvážil se ohlédnout. Ze skutečnosti, že výstřel vůbec slyšel, vyplývalo, že ho kulka minula, také to však znamenalo, že lovci zahlédli svoji kořist. Přidal a svoji rychlost krotil pouze opatrností. Neposkytne střelci šanci znovu vypálit na nehybný cíl. Šplhal výš a výš. Už tam skoro byl. Ozval se další výstřel a tentokrát viděl, jak se kulka odrazila od skály nad ním. Lezl dál s vědomím, že zatímco se nachází na otevřeném prostoru, o jeho životě či smrti rozhodují pouze náhoda a dovednost střelce pod ním. Třetí výstřel ho zasáhl do boty. Zkroutil mu kotník, takže uklouzl, necítil však žádnou bolest. Při pohledu dolů zjistil, že kulka se musela odrazit od jeho podpatku. V kůži po ní zůstala trhlina, ale to bylo vše. Pokračoval dál vzhůru, přitahoval se rukama a uvědomoval si, že si pořezal prsty a krvácí. Než mohl padnout další výstřel,

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka9

podařilo se mu vylézt na vrchol, ke kterému směřoval, překulit se přes něj a zmizet z dohledu. Na několik vteřin zůstal ležet a lapal po dechu, pak se znovu rozhlédl po okolí. Vpravo se rozkládaly všudypřítomné horské štíty, před sebou ale měl mírný svah, který navedl jeho oči ke kouři. Vycházel z místa kus pod ním, možná půl kilometru pod římsou, kterou právě přelezl. Nedokázal určit jeho zdroj, řekl si však, že tam, kde je kouř, budou s největší pravděpodobností i lidé – možná někdo, kdo by mu mohl pomoct. Vyrazil dolů ze svahu a vrátila se mu naděje, jenže pak zaslechl něco, co ho uvrhlo zpět do zoufalství. Byli to psi, alespoň dva, a halasně se dožadovali jeho krve. Předpokládal, že je jeho pronásledovatelé přivedli z odlehlého horského střediska, kus zpátky směrem k silnici, odkud utekl. Hádal, že zvířatům prostředí hor vyhovuje a že jim nepotrvá dlouho, než ho najdou. Jedinou otázkou nyní zůstávalo, jestli se zvládne dostat ke zdroji toho kouře dřív, než se oni dostanou k němu. Rozběhl se. Volný štěrk mu zrádně ujížděl pod nohama, brzy tak ztratil nad svým úprkem kontrolu a sotva se držel na nohou, jak ho strhla setrvačnost. Když se svah vyrovnal, zpomalil, přiblížil se k okraji římsy a zadíval se dolů do údolí, oči přitom upíral na kouř. Teď už viděl komín. Musela to být horská chata a někdo v ní zjevně byl. Jak se k ní ale měl dostat? Psi stále vyli. Znělo to, jako by byli blíž, a jejich vzrušené ňafání ho hnalo vpřed. Postupoval podél římsy a hledal cestu dolů. Chatu měl nyní na očích, byla sotva několik stovek metrů daleko. Věděl, že na rovince by k ní doběhl během okamžiku, jenže na rovince nebyl. Ani zdaleka. Přímá cesta k chatě vedla přes dva strmé sestupy. Asi deset metrů pod sebou měl další širokou římsu. Svah se tam zmírňoval a on bude muset doufat, že odtamtud najde cestu dolů. Spustil se přes okraj skály a začal šplhat. Psí štěkání se nyní ozývalo děsivě blízko – vlastně tak blízko, že se zastavil a zadíval se zpátky nahoru na svah, ze kterého

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka10

zrovna seběhl. Pak uviděl prvního z nich. Uvědomil si, že museli najít jinou cestu, delší, zato méně strmou okliku, rychlost však měli na své straně, takže ztracený čas brzy nadehnali. Pes se na okamžik zastavil, a pak, jako by ho teprve nyní spatřil, za ním vyrazil dolů ze srázu, a to zrovna ve chvíli, kdy se na dohled objevilo druhé zvíře. Neztrácel čas, lezl dál a říkal si, že úhel jeho sestupu psy dozajista zpomalí. Opět budou muset najít jinou cestu, věděl však, že je to nezastaví. Byli tak rychlí, že se během několika vteřin ocitli nad ním, chňapali po něm a vrčeli, cenili zuby a z tlam jim tekly sliny. Napadlo ho, že nejspíš vyrazí za ním, takový byl jejich hlad, jak se ale sunul níž a vzdaloval se od nich, zaváhali. Po chvíli zmizeli. Zbytek sestupu na římsu pod ním proběhl v jedné šmouze. Slezl na ni a rozběhl se k jejímu okraji. Chata nyní byla tak blízko, že cítil kouř z hořícího dřeva stoupající z komína, stále však zůstávala svůdně mimo dosah. Odsud se cesta dolů zdála ještě prudší a on začal pochybovat, jestli to zvládne. Ruce měl rozdrásané a onuce, kterými si je ovázal, nasáklé krví. Běžel podél okraje římsy a hledal snadnější cestu dolů. Objevil další sráz. Pokrývala ho suť ze skalní stěny. Rozběhl se, jak se k němu ale blížil, opět uslyšel psy. Byli nyní před ním a skákali přes balvany mezi ním a svahem, ke kterému mířil. Jeho první instinktem bylo otočit se a běžet zpátky, věděl však, že tím směrem cesta dolů nevede, a asi by se mohl pokusit vylézt zpátky nahoru, tam však na něj určitě čekali psovodi. Proto přidal a doufal, že se k suti dostane první. Nedostal. Zastavil se jen několik kroků od ní, když se na něj vrhl první ze psů, svalnatý, vrčící a s vyceněnými zuby. Pes skočil a on padl k zemi. Pokusil se chytit zvíře za krk, bylo ale příliš silné. Vzápětí ucítil, jak se mu zakusuje do paže. Vtom ale druhou rukou našmátral kámen a vší silou udeřil zvíře do hlavy. Pes za-

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka11

kňučel a ucukl. Neměl čas přemýšlet o své zraněné paži, nýbrž ihned vyskočil na nohy. To už se k němu však hnal s vytím druhý pes. Zůstala mu pouze jediná možnost a on se jí chopil. Zatímco se pes blížil, rozběhl se ke srázu pokrytému sutí, a aby si zachránil život, vrhl se po břiše dolů. Volné kamení pod ním klouzalo a ujíždělo, až se pohybovali spolu jako voda v rychle tekoucí bystřině, a čím níž byl, tím víc a víc zrychloval. Oba psi se pustili za ním. Viděl, jak napřed jeden, pak druhý začali klouzat dolů po srázu, teď už však neměli svůj osud pod kontrolou o nic víc než on sám. Řítili se tak několik vteřin, valili se v chaotickém chumlu končetin a cvakajících zubů, dokud před sebou nezahlédl okraj, kterým sráz prudce končil. Možná se pod ním nacházel další svah, ale možná taky prudký sráz. Obával se, že to druhé, proto začal hrabat rukama ve snaze zachytit se, zpomalit. Postrčil se nahoru, aby ještě víc zbrzdil klouzání. Zabralo to. Jak zpomalil, jeden ze psů ho minul. Nezdálo se však, že by zpomalil dostatečně. Okraj už byl blízko a on nyní slyšel, jak se suť valí jako vodopád a třaská o skály pod ním. Rozhlédl se, neboť věděl, že nedokáže zastavit včas. Na samotném okraji srázu spatřil velký balvan, a s jistotou, že je to jeho jediná naděje, začal se k němu valit, třebaže tak znovu nabral na rychlosti. Vrazil do něj a ucítil ostrou bolest v hrudníku. Pochopil, že si musel zlomit několik žeber. Vykřikl, chytil se balvanu a sledoval, jak psi kloužou dál směrem ke srázu, vyjí a cvakají čelistmi. S kňučením přepadli napřed jeden a pak i druhý přes okraj a o několik okamžiků později se ozvala tupá žuchnutí, která ohlásila jejich konec. Sotva dokázal popadnout dech. Hádal, že mu jedno ze zlomených žeber propíchlo plíci. Pomalu vstal a držel se za hruď. Bolestí se mu točila hlava, věděl však, že musí jít dál. Psovodi nebudou daleko. Chata už byla blízko, cesta k ní snazší – pokud to vezme po etapách, možná to nebude o nic horší než chůze

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka12

z prudkého kopce. Sice mu to tak potrvá déle, na víc se však kvůli svým zraněním necítil. Věděl, že jestli ho pronásledovatelé dostihnou, teď už jim neunikne ani během, ani lezením. Opatrně volil cestu a brzy byl na místě. Kolem chaty vedla úzká štěrková cesta a na ní stálo terénní vozidlo, které představovalo jeho spásu. Na dveře chaty se prakticky zhroutil. Snadno se otevřely. Zvedl se na čtyři a vzhlédl k muži, který přihazoval další poleno do ohně. „Bitte, helfen Sie mir!“ poprosil úpěnlivě o pomoc. Muž se k němu otočil, zkroutil rty v křivém úsměvu a on v něm poznal člověka, před nímž celou dobu utíkal. Zoufalství z něj vysálo poslední zbytky sil. Klesl na podlahu s vědomím, že všechno je ztraceno.

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka13

KAPITOLA PRVNÍ Současnost Jefferson Tayte kráčel naleštěnou chodbou Německého kardiocentra v Mnichově. Světle hnědý oblek měl po letu stále pomuchlaný, vrhal nervózní pohledy po Jean a jen doufal, že nejdou příliš pozdě. Odpoledne přiletěli z letiště Heathrow na schůzku se sedmadevadesátiletým mužem jménem Johann Langner a velmi je šokovalo, když uslyšeli, že předchozího dne prodělal srdeční infarkt, a to i proto, že Tayte upínal velkou naději k tomu, co by mu Langner mohl říct. Vzrušení ze schůzky a Jean Summerová, která seděla u okna a po celou dobu ho držela za ruku, pomohly Taytovi přečkat relativně krátký let a překonat strach z létání. Nyní měl žaludek stažený ze zcela jiných důvodů. „Víte jistě, že nás chce pan Langner stále vidět?“ zeptal se Tayte muže v šedém obleku, kterého následovali. Tayte neznal jeho jméno, hádal ale, že se jedná o šoféra. Byl stejně vysoký jako Tayte, ale štíhlý jako Jean. Čekal na ně, když vystoupili z letadla, odnesl jim zavazadla k mercedesu, který na ně čekal před příletovým terminálem, ale místo aby je vzal do hotelu, jak Tayte předpokládal, odvezl je rovnou do nemocnice. Taytův vak s oblekem měl přehozený přes paži a Jeanin batoh přes rameno. „Instrukce Herr Langnera byly velmi jasné,“ odvětil muž pouze se slabým německým přízvukem. „Už se dostatečně

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka14

zotavil a chce vás vidět co nejdříve.“ Zpomalil, otočil se k Taytovi a dodal: „Dokud stále může.“ Tayte kývl. Chápal, že s ohledem na věk Johanna Langnera a jeho špatný zdravotní stav, to už zítra nemusí být možné. Jean musela skoro utíkat, aby Taytovým dlouhým krokům stačila, a z džínové bundy, kterou měla oblečenou přes žluté letní šaty, jí přitom málem vypadl tablet, který si nedávno koupila. Jako profesorka historie byla dobře obeznámena s rešeršemi a od chvíle, co se opět setkala s Taytem v Londýně poté, co dokončil svůj předchozí úkol, strávila během následujících dvou týdnů každičkou volnou chvíli na internetu, neboť se rozhodla zjistit co nejvíc o muži, k němuž Tayte upínal takové naděje. „V Der Spiegel jsem četla, že galerie pana Langnera právě zprostředkovala prodej Matissova obrazu za rekordní částku,“ řekla muži, kterého následovali. „Ano, máte pravdu,“ potvrdil muž. „A pro Herr Langnera to nebyla žádná maličkost. Začínal prakticky z ničeho a několik let trvalo, než si tímto způsobem dokázal vydělat na živobytí, pak si ale získal reputaci a jeho obchody se rozjely. Dokonce se mu podařilo vrátit několik obrazů, které byly ukradeny za války, jejich právoplatným majitelům.“ „Co ho pohání?“ zeptal se Tayte. „A kde to můžu sehnat?“ Muž se krátce zasmál. „O obchody se už několik let stará jeho syn Rudolf, tentokrát ale dohlížel Herr Langner na prodej osobně.“ „Možná na něj bylo toho vzrušení příliš.“ „To je docela možné. Šlo o spoustu peněz.“ Zastavili se u dveří vpravo. Muž na ně krátce zaklepal, otevřel je a postavil jejich zavazadla na zem. Pokoj uvnitř byl světlý, převážně bílý s trochou modré na několika kusech nábytku a na žaluziích na okně, které nabízelo výhled na společnou odpočinkovou zahradu v plném letním květu. Johann Langner seděl na posteli, připojený k EKG monitoru vedle sebe, a hleděl na hosty přes pravé sklo brýlí; to levé měl

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka15

zakryté. Poté, co Tayte a Jean přistoupili blíž, zvedl třesoucí se ruku zkroucenou artritidou a odhrnul si z čela řídké bílé vlasy. Muž, který je přivedl, se ujal představování. „Herr Langnere, to je pan Tayte, americký genealog, a jeho společnice, profesorka Summerová.“ Langner se usmál, čímž zvýraznil znetvoření ve svém obličeji, v okolí lícních kostí a čelisti, a odhalil křivé zuby zhnědlé věkem a tabákem. „O oko jsem přišel za války,“ řekl Langner, kterému zjevně neuniklo, že Tayte civí na zakryté sklo jeho brýlí. Na rozdíl od muže, který je právě představil, byl jeho německý přízvuk velmi silný. Tayte oplatil Langnerovi jeho úsměv. „Omlouvám se,“ řekl. „Nechtěl jsem zírat.“ „To je v pořádku,“ ujistil ho Langner. „Většina lidí zírá, když mě vidí poprvé, a věřte mi, zíral byste ještě víc, kdybych si sundal brýle.“ Ta představa Langnera očividně pobavila. Tiše se pro sebe zasmál, pak se otočil k muži u dveří a řekl: „Můžeš jít, Christophe.“ Christoph se usmál. „Kde je Ingrid? Možná bych s vámi měl počkat, dokud se nevrátí.“ „Ingrid je moje osobní ošetřovatelka,“ vysvětlil Langner Taytovi a Jean. „Byl to můj třetí infarkt a Ingrid mi pokaždé doslova zachránila život. Měla by se brzy vrátit.“ Langner se natáhl pro něco u postele. Chvíli šmátral, pak jim ukázal kabel s tlačítkem. „Nejsem natolik starý ani slabý, abych nezvládl zmáčknout čudlík, kdybych potřeboval pomoc,“ ujistil Christopha. „Navíc vím jistě, že jsem v dobrých rukách.“ Znovu se usmál na hosty. „No dobrá,“ ustoupil Christoph, „trvám ale na tom, že počkám venku.“ „Ano, ano. Když musíš,“ odvětil Langner. Jakmile se Christoph ocitl z doslechu, dodal: „Myslí to dobře, ale chová se ke mně jako k dítěti.“

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka16

Tayte se pousmál, a když si uvědomil, že pořád svírá aktovku, postavil ji na zem u postele a přitáhl blíž dvě židle, aby si s Jean mohli sednout. Přitom ho napadlo, proč výrobci nedělají ty židle širší. Možná by pak nemusel tak silně tlačit na područky, aby se z ní zase zvedl. „A teď, pane Tayte,“ pravil Langner, jakmile se usadili, „cítím, že vám dlužím omluvu za to, že jsem vás nepřijal dřív.“ „To je naprosto pochopitelné,“ ujistil ho Tayte. „Jsem prostě rád, že to tentokrát vyšlo.“ Tayte se poprvé pokusil sejít s Johannem Langnerem před rokem, krátce poté, co se vrátil z Londýna zpátky do Washingtonu, jenže mu bylo pokaždé řečeno, že Langnerův zdravotní stav je příliš špatný na to, aby kohokoli přijal. Tedy až donedávna. „Tak dobrá,“ řekl Langner. „V dopise jste se zmínil, že věříte, že bych vám mohl pomoct najít vaše rodiče.“ Tayte se zhluboka nadechl, zatajil dech a přemýšlel o důsledcích toho prostého prohlášení. Aspoň prozatím měl pocit, že veškerý výzkum jeho vlastní rodinné historie, kterému se celé roky marně věnoval, vedl jen k tomuto muži a k tomu, co by mu mohl, ale taky nemusel říct. Poté, co konečně obdržel telefonát, na který čekal po celou dobu plnění svého předchozího úkolu, a to potvrzení, že Langner ho přece jen přijme, ovládla ho ještě úzkostnější touha setkat se s ním. Sáhl si do saka a vytáhl fotografii, kterou mu matka nechala, když ho před čtyřiceti lety, ve věku sotva několika měsíců, opustila v Mexiku. „Jak určitě víte,“ pravil Tayte, „živím se zkoumáním rodinné historie. Od chvíle, co jsem zjistil, že jsem adoptovaný, jsem se snažil pátrat v té své, zatím ale marně.“ „Opravdu?“ řekl Langner. „Genealog, který neví nic o své rodině. To musí být bolestivě ironické.“ „To tedy máte pravdu,“ potvrdil Tayte. „Pohání mě to ale vpřed. Jistým způsobem cítím, že mě to nutí zlepšovat se v tom, co dělám, v naději, že jednoho dne budu dost dobrý na to,

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka17

abych našel odpovědi, které hledám. To, že mě adoptovali, jsem se dozvěděl krátce poté, co moji adoptivní rodiče zemřeli při pádu letadla, když jsem byl ještě v pubertě. Nechali mi tohle.“ Tayte podal fotku Langnerovi. „Věřím, že ta žena na obrázku je moje matka. Snažím se ji najít, nebo aspoň zjistit, kdo je. Fotka pochází z roku 1963.“ Langner se na obrázek zadíval. „Zdá se, že jste si tím rokem dost jistý. Jak to?“ „K tomu se dostanu za minutu, pokud dovolíte,“ pravil Tayte. „Poznáváte ji?“ Langner se zamyslel a dal si s odpovědí načas. Potom zavrtěl hlavou. „Ne, je mi to líto.“ Tayte na to byl připraven. Nečekal, že by to bylo tak snadné. „Poznáváte ale budovu, před kterou stojí.“ Nebyla to otázka. Langner si přiblížil fotku ke zdravému oku a zkoumal ji. Do hovoru se zapojila Jean. „Koupil jste ji od vlády v roce 1958 poté, co byla určena k demolici jako součást revitalizačního projektu.“ Langner přitakal a odložil fotku na postel. „Ano, je to jedna z mých budov. Stojí na kraji města, kousek odsud. Kamenní lvi tam byli původně umístěni jako reprezentace síly a odvahy. Je těžké je přehlédnout.“ Usmál se na Jean. „Určitě už jste provedli vlastní pátrání. Vidím, že toho o mně víte mnohem víc než já o vás.“ Ta poznámka přiměla Jean zavrtět se na židli. Zastrčila si po ramena dlouhé hnědé vlasy za ucho a zahanbeně se na něj usmála. „Byl to vítaný oddych od historických postav, kterými se zabývám obvykle.“ Langner se zasmál. „Živí mají přednost před mrtvými, co? Nepotrvá dlouho a sám se stanu jednou z vašich historických postav.“ Obrátil se k Taytovi. „Takže vaši matku vyfotili před jednou z mých budov a vy jste urazil tak dlouhou cestu v naději, že vám pomůžu ji identifikovat?“

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka18

„Možná ne přímo,“ řekl Tayte. Sem ho zavedly měsíce pátrání, do kterého se pustil poté, co otevřel bezpečnostní schránku, kterou mu odkázal jeho starý přítel a učitel, Marcus Brown, a on teď jen doufal, že se nemýlí – zoufale si přál mít pravdu. Sáhl do aktovky a vytáhl složku, kterou si položil na kolena. Otevřel ji a vzal z ní kopii novinového výstřižku, který mu nechal Marcus spolu s krátkým vysvětlením, že mu o něm neřekl, protože nechtěl v Taytovi vzbudit naděje, dokud nebude vědět víc. Víc toho však nebylo, a Tayte hádal, že Marcus musel učinit svůj objev krátce před smrtí, jinak by zjistil další informace. Ale i když jich bylo málo, Tayte věřil, že to postačí. „Určitě si vzpomínáte na den, kdy tohle vyfotili pro místní noviny, pro Abendzeitung,“ řekl a podal výstřižek Langnerovi. Langner si ho vzal. Byly na něm dvě fotky stejné neoklasicistní budovy. Jeden snímek byl očividně novější a pocházel z roku 1963, když článek vyšel. Druhá byla z nezapomenutelné doby světových dějin. Oba obrázky ukazovaly širokou třípatrovou budovu s centrálním sloupovím, které aspoň na Tayta působilo dost tíživě, obrovité betonové sloupy se vypínaly skoro do celkové výšky stavby. Uprostřed se nacházely dvě kamenné sochy lvů, přesně ty samé, jaké byly vidět i na fotce Taytovy matky. Z nápisu nad hlavním vchodem byly na fotce vidět pouze části: „nd E“. S takto omezenými nápovědami si Tayte dříve myslel, že se jedná o budovu nějakého hotelu a strávil mnoho hodin vymýšlením nejrůznějších názvů, jako třeba Grand Excelsior. Ještě víc času pak strávil rešeršemi hotelů, jejichž názvy odpovídaly, nenašel však žádný, který by se hodil. A žádný div, nyní totiž věděl, že hledal na špatných místech. Slova nad hlavním vchodem nebyla ani v angličtině, nápis byl německy: „Blut und Ehre“ – „Krev a čest“. Tayte slyšel Langnera něco říct, promluvil však tak tiše, že mu nerozuměl. „Promiňte, co jste říkal?“

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka19

„Hitlerjugend,“ zopakoval Langner s pohledem upřeným na kopii článku, jako by v něm starší obrázek, ten se sloupy zdobenými dlouhými vlajkami nacistické strany, probouzel zasuté vzpomínky. „Blut und Ehre bylo heslo Hitlerovy mládeže. Ta budova byla určena pro slibné mladé hochy z celého Německa.“ Zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem s tím místem udělat něco dobrého, přestože spousta Mnichovanů by ho tehdy nejraději zničila. Já věřil, že je důležité budovu zachovat.“ Odmlčel se. „Jak zní ta britská fráze? Ach, ano… Lest we forget. Abychom nezapomněli.“ „Takže jste z té budovy udělal muzeum?“ zeptala se Jean. „Dalo by se to tak říct. Já tomu ale radši říkám vzdělávací centrum. Nyní ji ovšem zastínilo NS-Dokumentationszentrum, mnichovské Dokumentační centrum historie nacismu, které postavili na místě, kde dříve bývala centrála NSDAP – Národně socialistické německé dělnické strany, kterou nepochybně znáte jako nacistickou stranu.“ Langner se znovu zadíval na kopii novinového výstřižku. „1963,“ řekl a usmál se pro sebe. „Pamatuji si, jako by to bylo včera, když mnichovský starosta přestřihl stuhu.“ Vzhlédl k Taytovi. „Jak by vám mohla bývalá akademie Hitlerjugend pomoct při hledání vaší matky?“ Byla to dobrá otázka a Tayte si ji položil už mnohokrát od chvíle, co se ujal tohoto nejosobnějšího z úkolů. Jakmile šlo o jeho vlastní rodinnou historii, Tayte věděl, že se chytá stébel, a musel přiznat, že teď to není jiné, jenže tentokrát věděl s jistotou, že jeho matka u bývalého sídla Hitlerjugend opravdu byla. Ještě nikdy nenarazil na podobně konkrétní spojení se svojí rodinou a Marcus tu fotku očividně považoval za důležitou, což Tayta hnalo dál. Dospěl k závěru, že teď už mu zbývá jenom zjistit, co tu jeho matka dělala, a pak sledovat další vodítka. Natáhl ruku k Langnerovi a ukázal na další obrázek na výstřižku. Byl na ní dav s protestními transparenty. Vybral jeden konkrétní.

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka20

„Abych se vrátil k vaší předchozí otázce, jak vím, že fotka mojí matky pochází z roku 1963. Odpovědí je, že tam byla v den oficiálního otevření vašeho vzdělávacího centra. Zúčastnila se ceremonie.“ Tayte se odmlčel a opět ho napadlo, jestli třeba fotku neudělal jeho otec. „Vidíte tu čepici s kšiltem a se zubatým vzorem z šedesátých let, kterou má ta žena na hlavě?“ Langner se zadíval pozorněji a přitakal. Tayte obrátil jeho pozornost zpět k fotce své matky. „Na fotce v novinách není její obličej dobře vidět, je ale zjevné, že se jedná o stejnou čepici, jíž drží moje matka na fotce, kterou mi nechala. Styl i vzor jsou identické.“ „Takže vaše matka byla Demonstrant? Protestovala proti tomu, že jsem zachránil budovu Hitlerjugend před demolicí?“ „Možná,“ připustil Tayte. „Anebo tam byla z nějakého jiného důvodu a k davu se připletla náhodou. Mě zajímá to, proč tam vůbec byla – jestli kvůli budově, nebo kvůli někomu, kdo s ní byl nějak spojený.“ „A to vás přivedlo ke mně,“ řekl Langner. Tayte kývl. „Napadlo mě, že když se mi podaří zjistit, o co nebo o koho se matka zajímala a proč, mohl bych najít někoho, kdo by ji dokázal identifikovat.“ „Ale já už vám řekl, že tu ženu na fotce neznám. Neumím si představit, jak bych vám ještě mohl pomoct.“ „Volker Strobel,“ řekla Jean, poposedla vpřed a upřela pohled na Langnera. Langnerovi zacukalo obočí, když to jméno uslyšel, a usmál se. „Ach,“ řekl. „Už začínám chápat, kam míříte.“ Tayte to rozvedl. „Podle článku v těch novinách byl Volker Strobel hlavní příčinou protestů při slavnostním otevření – v den, kdy tam moje matka byla. Jak si jistě umíte představit, když jsem se rozhodl zjistit, proč tam byla, ocitl se Strobel na předním místě mého seznamu důvodů.“

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka21

Jean se naklonila blíž a vzala kopii výstřižku do ruky. „Podle toho článku protestovali lidé proti zachování instituce, která, a teď cituji, ‚zplodila takové zlo, jakým byl Volker Strobel, Démon z Dachau‘.“ Langner se tvářil vážně a pomalu, chápavě přikyvoval, jak mu Tayte dál předkládal fakta. „Strávil jsem prověřováním Strobela spoustu času – pokoušel jsem se zjistit, proč by se o něj moje matka zajímala. Brzy jsem pochopil, že pátrání po informacích o nejhledanějším válečném zločinci, kterého od konce války nikdo neviděl, není žádná procházka růžovým sadem. O matce nevím vůbec nic, takže snažit se ji spojit s tím mužem je prakticky nemožné, nalezení mé rodiny se tak stalo ještě složitější než dřív.“ „Něco vám ale dodalo naději?“ hádal Langner. „Možná, a to je důvod, proč jsme tady. Podařilo se mi identifikovat několik lidí ve Strobelově rodové linii, nikdo se mnou o něm ale nechtěl mluvit. Všichni mi dali stejnou odpověď – stejnou, jakou během let určitě dali řadě lovců nacistů. Tvrdili mi, že o něm nic neví. Styděli se za něj a chtěli, abych jim dal pokoj a nechal minulost tam, kam podle nich patří. Když se mi tedy uzavřela tato cesta, vrátil jsem se zpátky do archivů a pátral dál v naději, že objevím něco tam. Pak jsem našel odkaz na Volkera Strobela, který mě ještě víc utvrdil v tom, že se s vámi musím setkat.“ „Pamatujete si na časopisy Hitlerjugend?“ zeptala se Jean. „Jeden se jmenoval Vůle a moc. Vycházel každé dva měsíce.“ „Ano, ovšem, Wille und Macht,“ řekl Langner. „Znala ho většina Hitlerjugend. Jsem na tom dost špatně, drahá, paměť mi ale pořád slouží.“ Tayte znovu sáhl do složky a vytáhl další informace, které dal dohromady. „Během svého výzkumu jsem narazil na digitální kopii toho časopisu v internetovém archivu v San Franciscu. Je vedena pod jménem Baldura von Schiracha, který byl v té

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka22

době jeho redaktorem. Nechal jsem si tu kopii přeložit a toto je výtisk stránky, která upoutala moji pozornost. Objevila se ve Vůli a moci v květnu 1937.“ Langner si kopii vzal, několik vteřin stránku studoval, pak se mu na rtech objevil něžný úsměv. „Tak mladý,“ řekl vzdáleným, melancholickým hlasem. Pak jeho úsměv zmizel. „Stali se z nás dokonalí malí vojáci – ze synů Führera. Fotili to, když mi bylo devatenáct – byl jsem mladík, který se nechal strhnout vlnou tak silnou, že ji nikdo nedokázal zastavit, natož si představit zkázu, kterou v konečném důsledku přivodí.“ Langner otočil kopii stránky z časopisu k Taytovi a Jean. Uprostřed textu vytištěného černou Frakturou, písmem, které se stalo synonymem nacistického Německa, byly portréty dvou členů Hitlerjugend. Obrázek byl černobílý, Tayte však během svých rešerší viděl tolik fotek příslušníků Hitlerjugend, že pro něj nebylo obtížné představit si jejich blonďaté vlasy a modré oči, černé kalhoty a hnědé košile, černé vázanky a pásky křižující jejich hrudi. Se svými silnými bradami a hrdými, autoritativními postoji vypadali jako ztělesnění dokonalé árijské rasy nacistického Německa. „V době, kdy to fotili, už jsme odrostli kraťasům,“ řekl Langner. „Vyznamenali nás za to, že jsme se stali nejmladšími členy, kteří v té době dosáhli hodnosti Bannführera, i když potom, co začala válka a většinu dospělých vůdců naverbovali do Wehrmachtu a do Waffen-SS, byla minimální věková hranice snížena na šestnáct let, aby se nahradil náhlý nedostatek velitelů.“ „Článek vypráví o vašem přátelství se Strobelem,“ řekl Tayte. „Ano, a HJ, jak jsme jí běžně říkali, podobná kamarádství podporovala.“ Znovu se zadíval na obrázek. „Podívejte se na nás,“ dodal a ukázal obrázek Jean. „Když to fotili, byli jsme nejlepší přátelé. Jak rychle to ale válka, mimo jiné, změnila.“ „Pohádali jste se?“ zeptal se Tayte.

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka23

„Kvůli čemu?“ dodala Jean. „Pokud to není příliš osobní otázka.“ „Ne, to je v pořádku. Je to už dávno. Kdysi jsem si myslel, že mezi nás nemůže nic vstoupit, ale očividně jsem byl velmi naivní. Jednoduše řečeno, pohádali jsme se kvůli děvčeti, a protože válka vyvolala ve Volkeru Strobelovi to nejhorší. Začal jsem toho muže, kterého jsem kdysi považoval za přítele, nenávidět a opovrhovat jím.“ „Mohl byste nám o něm něco říct?“ zeptal se Tayte. „Něco ano, to mohl.“ „A uděláte to?“ zeptala se Jean. Langner se otočil k Taytovi a vážně se na něj zadíval. „Jestli se vaše matka zajímala o muže, jako byl Volker Strobel, jste si naprosto jistý, že chcete vědět proč?“ Tayte odhodlaně kývl. „Ať už vás to zavede kamkoli? Bez ohledu na následky?“ Jestliže šlo o poznání vlastních předků, cítil Tayte vždy jistou úzkost z toho, co by mohl odhalit. Přesto musel vědět, kam ho tato nová stopa zavede. Pohlédl na Jean, pak zpátky na Langnera. „Ano, vím to naprosto jistě,“ řekl. „Pokud by mě nějaká informace o Volkeru Strobelovi mohla navést správným směrem, pak se ji rád dozvím, ať už půjde o cokoli.“ Langner se narovnal a napil se vody ze sklenice u postele. „Tak tedy dobrá,“ řekl a opřel se. „Dovolte, abych vám pověděl o muži, který kdysi býval mým nejlepším přítelem. Protože zůstává nejasné, co doufáte najít, asi bych měl příběh své známosti s Herr Strobelem, dem Dämon von Dachau, začít v den, kdy jsme se poprvé setkali. Bylo to v roce 1933 a mně bylo patnáct. Až do roku 1936 nebyl vstup do Hitlerjugend povinný, narodil jsem se ale do rodiny vojáků, proto jsem byl už od deseti let členem Deutsches Jungvolk – juniorské větve Hitlerjugend. Pořád si vzpomínám na to, jak jsem Volkera poprvé uviděl. Objevil se odnikud a sebevědomě ke mně vykročil. Vlasy mu zářily jako

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka24

oheň a jeho modré oči byly tak pronikavé, že jsem se nedokázal odvrátit, a to navzdory poněkud obtížné situaci, ve které jsem se ocitl.“ Langner se odmlčel, jako by se na okamžik ztratil ve vzpomínkách. „Ano, dobře si na Volkera Strobela pamatuji,“ dodal. „Na druhou stranu to bylo skutečně nezapomenutelné seznámení.“

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka25

KAPITOLA DRUHÁ Mnichov, 1933 „Kopni ho znovu, Erichu! Nikdy nedovol, aby protivník získal navrch.“ Klukovi už otekl ret a silně mu krvácel po úderu, který ho srazil k zemi. Byli na něj tři a on věděl, že ten boj nemůže vyhrát. „Takhle, Günthere?“ Erich kluka znovu nakopl a ten měl tentokrát pocit, že mu prasklo žebro. „To je ono,“ zvolal Günther s očividným uspokojením. „Silní ovládají slabé. Zapamatuj si to.“ Najednou se vztyčil nad bezbranným klukem. „Jak se jmenuješ?“ Hoch po něm plivl krev. Vzápětí ucítil trhnutí za límec košile, jak mu zvedli hlavu a ramena, jen aby ho znovu srazila k zemi Güntherova pěst. V uších mu zněl smích. Po další ráně se udeřil hlavou o parketovou podlahu v chodbě, kterou předtím utíkal do třídy. Chtělo se mu plakat, ale neudělal to. Věděl, že kdyby tu byl otec, zbil by ho ještě víc, pokud by to udělal. Místo toho se přetočil na bok a prosebně si přitáhl kolena k hrudi. Potom přes krev v očích spatřil, jak k němu míří pár bílých podkolenek, černé šortky a hnědá košile, jaké měl na sobě i on. Jinak prázdnou chodbou se blížil další chlapec asi jeho věku. Jejich oči se setkaly, a třebaže ho opakovaně kopali do zad, možná všichni tři starší chlapci najednou, nedokázal se od nově příchozího odvrátit. Blížící se chlapec zavolal: „Hej, Blödmann!“

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka26

Kopání přestalo a bolest v hochových zádech a žebrech ještě zesílila. „Kdo je tohle?“ ozval se Günther. „Přišel ti na pomoc mladší bráška?“ Zasmál se. „Však uvidíme, kdo je tu pitomec. Pořád jsme tři na dva a my jsme starší a silnější.“ Velikost a síla protivníků byly cizímu chlapci zjevně ukradené, protože najednou stál mezi nimi s rukama v bok a ve vzdorném, posměšném postoji. „A co uděláš teď, prcku?“ pokračoval Günther. „Chceš okusit stejnou medi…“ Güntherovi nebylo dovoleno větu dokončit. Cizí chlapec mu zasadil ránu pěstí do nosu tak rychle a odhodlaně, že s tím jednoduše nemohl počítat. Zbývající dva kluci couvli, jako by si sebou najednou nebyli až tak jisti. Günther se rychle vzpamatoval. Utřel si z nosu krev, chvíli na ni civěl, pak vzhlédl. „Za to zaplatíš!“ Rozmáchl se a udeřil cizího chlapce do brady, až mu trhl hlavou do strany. Potom na něj skočil a strhl ho k zemi. „Umíš zápasit, prcku?“ Cizí chlapec se znovu ohnal pěstí, tentokrát však Günther jeho ránu snadno vykryl. „Já jsem fakt dobrý zápasník,“ prohlásil Günther, obemknul chlapce nohama, přetočil ho a uvěznil ho na zádech. Cizí chlapec zasadil další ránu a rozsekl protivníkovi ret. Znovu se ohnal, ale veškerá výhoda, kterou možná měl, byla tatam. Günther úder opět vykryl, zaklekl mu nadloktí a znehybnil mu tak paže. „Uvidíme, jak se ti bude líbit tohle,“ řekl, načež začal cizího chlapce mlátit do obličeje a bušil do něj jako kovář do kovadliny, dokud neměl klouby na rukách mokré od krve. Kluk se pohnul. Posadil se a kvůli bolesti v žebrech sebou trhl a chytil se za bok. Viděl, jak se Güntherovi kamarádi přiblížili, a věděl, že mu nedovolí světlovlasému chlapci, který ho přišel zachránit, pomoct. Nemohl dělat nic jiného, než se dívat

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka27

a doufat, že toho tyran brzy nechá. Rány padaly, dokud z cizího chlapce neodplynul veškerý vzdor. Přestal se svíjet a kroutit a jeho hlava se ochable kývala ze strany na stranu, jak ho Günther dál mlátil. Kluk si myslel, že toho Günther snad nikdy nenechá. Uvědomil si, že jestli něco neudělá, určitě cizího chlapce zabije. Právě se chystal zasáhnout, ačkoli by to patrně nepomohlo, když bití najednou ustalo. Günther strnul uprostřed úderu. Zasténal. „Ach, Scheisse!“ Günther se začal velmi pomalu převracet do strany směrem ke klukovi. Těžce dopadl jen kousek od něj a kluk v tu chvíli pochopil, proč bití přestalo. Güntherovi trčela z boku nezaměnitelná naleštěná černá niklová střenka dýky Hitlerjugend. Patřila cizímu chlapci. Ten se opět začal hýbat. Pomalu se posadil a zuby i celý obličej měl od krve po bití, které právě utržil. Skopl ze sebe Güntherovy nohy a zbývající dva chlapci, Güntherovi kamarádi, se otočili a rozběhli se ke dveřím na konci chodby. Cizí chlapec se zvedl na nohy. „Musíš se naučit postavit se jim – ukázat nepřátelům, že se jich nebojíš. Naučím tě to.“ Upravil si košili a vázanku. „No, budeš tam sedět celý den?“ Napřáhl ke klukovi paži, aby mu pomohl vstát. „Jsem Volker. Volker Strobel.“ „Johann Langner,“ představil se kluk. „Je mrtvý?“ Volker Günthera nakopl a ten znovu zasténal. „Přežije. Asi je jenom v šoku, nic víc.“ Günther se pohnul a pokusil se vytáhnout si dýku z boku. „Radši bys to neměl dělat,“ varoval ho Volker. „Jestli ji vytáhneš, vykrvácíš.“ Johannovi řekl: „Je to pravda. Viděl jsem to.“ Johann svraštil oči. „Fakt?“ Volker kývl. „Šlo o prase, ale jaký je v tom rozdíl?“ Obrátil se zpátky ke Güntherovi. „Nehýbej se, Schweinchen, jinak všechno jenom zhoršíš.“

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka28

Volker vzal Johanna za paži. „Pojď. Měli bychom jít.“ Johann se vzepřel. „Pořád by mohl zemřít.“ „Bude v pořádku.“ „Proč jsi ho bodl?“ „Musel jsem něco udělat. Přísahám, že jinak by mě zabil. Teď pojď. Jeho přátelé viděli, co se stalo. Šli pro pomoc a brzy se vrátí a já pak budu v maléru.“ „Ne,“ řekl Johann. „Nemůžeme ho tu nechat.“ Volker si povzdychl. Zdálo se, že o tom přemýšlí. „Tak fajn, protože z nás budou přátelé, zůstanu a přijmu trest. Ale jenom proto, že jsi to ty. Jenom proto, že to po mně chceš. O to přece v přátelství jde, ne?“ Johann nevěděl, co na to říct, proto mlčel. Popravdě si myslel, že Volker Strobel je divný, neodvažoval se mu to ale říct. „Moje rodina pochází z Rakouska, moji rodiče teď ale žijí v Mnichově,“ řekl Volker. „Tvoji rodiče žijí taky v Mnichově?“ „Ne, v Drážďanech.“ Johann svraštil obočí. „Proč chceš, aby z nás byli přátelé?“ „Možná proto, že mi připomínáš mě.“ „Jak?“ Volker se usmál. „Oba máme světlé vlasy a modré oči, ne?“ Johann se zasmál. Zabolel ho ret. „To má i půlka akademie.“ „Pravda, já se ale kvůli tobě právě nechal zmlátit, ne? To z nás dělá kamarády.“ „Dělá?“ Volker nadšeně přitakal. „No ovšem, Blödmann. A navíc mi teď dlužíš. Budeme muset zůstat přáteli aspoň do chvíle, než mi svůj dluh splatíš.“ Dveře na konci chodby se rozlétly a Güntherovi kamarádi byli zpátky. Vedl je Scharführer Henkel, jeden z velitelů oddílu. „Neboj. Povím jim, že jsi mi přišel na pomoc,“ řekl Johann. „Povím jim, jak jsi byl statečný.“ „Nebojím se. Pokud se dostanu do maléru, otec se o to postará.“

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka29

„Jak to udělá?“ „Zastává důležitý post ve straně. Zná lidi – důležité lidi. Může zatahat za drátky.“ „Doufejme, že to nebude nutné,“ řekl Johann, a když Scharführer dorazil, opět ho napadlo, jak divný Volker Strobel je a jak zajímavé asi bude jejich přátelství.

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka30

KAPITOLA TRETÍ Současnost Zaklepání na dveře soukromého nemocničního pokoje Johanna Langnera v Německém kardiocentru přerušilo starcovo vyprávění o Volkeru Strobelovi. O chvíli později se dveře otevřely a dovnitř vešla žena, které Tayte hádal kolem pětapadesáti let. Na sobě měla bílé kalhoty a světle zelenou košili zdravotních sester a Langnerova tvář se při pohledu na ni rozzářila. „Ingrid! Konečně ses mi vrátila. Už jsem se chystal poslat Christopha, aby tě našel.“ „Es ist Zeit für Ihre Pillen,“ řekla a sotva přitom pohnula rty. „Prosím, anglicky, Ingrid,“ požádal ji Langner. „Máme společnost. Toto je Herr Tayte a Frau Professor Summerová. Přišli prozkoumat kostlivce v mojí skříni.“ Zasmál se, pak se otočil k Taytovi a Jean a mrkl na ně. Tayte si aspoň myslel, že šlo o mrknutí. Dalo se to jen těžko určit, když měl Langner pouze jedno oko. „Herr Tayte… Professor Summerová… toto je meine Lebensretterin, moje spasitelka, Ingrid Kellerová. Pro případ, že byste neuměli německy, říká mi, že je čas na moje prášky.“ Kellerová na Langnerovo žertování nereagovala. Jen zamlaskala a nalila mu sklenici vody. „Tady.“ Podala Langnerovi hrst tabletek a počkala, dokud si jich půlku nenasypal najednou do úst. Pak mu podala vodu. „Polknout.“ Tayte si pomyslel, že je velmi přímá a zatím dost málomluvná. Její rysy byly výrazně mužské. Měla podsaditou postavu se

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka31

silnými předloktími a hranatou čelistí, která rámovala nenalíčený, přímý obličej. Dokonce i její černé vlasy byly upravené po mužském způsobu, měla je tak krátké, že její hlava vypadala skoro oholeně. Tayte hádal, že pro zdravotní sestru je to přinejmenším hygienický účes. Sledoval, jak Langner spolkl poslední prášky, a pak fascinovaně přihlížel, když mu Kellerová začala masírovat hrdlo. „Zemřel ten kluk?“ zeptal se Tayte, jakmile masáž skončila. „Ten, kterého Strobel bodnul?“ „Ne,“ odvětil Langner. „Tedy, ne tehdy.“ Odmlčel se, zatímco Kellerová odstoupila a sedla si k EKG monitoru, kde začala kontrolovat něco, co vypadalo jako záznamy o nedávné srdeční aktivitě. „Rána, kterou mu Volker zasadil do boku, byla povrchová,“ pokračoval Langner. „Ale místo aby ho potrestali, pochválili ho za odvahu, věřili byste tomu? Přestože čelil přesile, galantně přispěchal na pomoc padlému kamarádovi a samojediný porazil jeho trýznitele. Ne, potrestali starší kluky. Rvačky byly tolerovány, dokonce podporovány, ale tihle se projevili jako zbabělci, a to rozhodně tolerováno nebylo. Kluk, kterého Volker bodl, ale na celou věc nezapomněl. Začalo tak zavilé nepřátelství, které během roku skončilo jeho smrtí.“ „Strobel ho zabil?“ zeptala se Jean. „Güntherova smrt byla nahlášena jako nehoda. Prý běhal s vytasenou dýkou – všichni chlapci u Hitlerjugend nosili v pochvě u boku dýku. Zakopl, upadl a nůž se mu zabodl do srdce, takže byl na místě mrtvý. Tak to aspoň vypadalo, já ale znal pravdu. Nepodílel jsem se na tom, Volker ale často vykládal, jak se o něj postará. Když bylo po všem, nijak se tím, co provedl, netajil a jeho pověst se samozřejmě šířila.“ „Pokud vám nevadí, že to tak řeknu,“ ozval se Tayte, „připadá mi dost divné, že jste si vybral jako přítele, a navíc nejlepšího přítele, zrovna Volkera Strobela.“

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka32

„Divné, ano, on rozhodně divný byl, brzy jsme se ale soustředili na vzdělávání a výcvik – na pokračující indoktrinaci v ideologii nacionálního socialismu – a já zpočátku k Volkerovi vzhlížel. Můj první den na Hitlerjugend-Akademie mě zachránil před strašlivým bitím a byl tak charismatický, že bylo snadné nechat se jím strhnout. Navíc si mě vybral za přítele a věřte mi, nechtěl bych být jeho nepřítel. To přišlo až mnohem později.“ „Ano, zmínil jste se o tom, že jste se pohádali,“ řekl Tayte. „A taky o nějaké dívce.“ Langner si povzdychl a složil hlavu na polštář. „Ach, vždycky je v tom děvče, ne?“ Tayte pohlédl na Jean a ta se na něj škádlivě usmála. Před rokem by odpověděl úplně jinak, teď ale mohl jen kývnout na souhlas a říct: „Jak se jmenovala?“ „Její jméno bylo Ava Bauerová,“ řekl Langner. „Měla ty nejjemnější tmavě blond vlasy a úsměv, který ve mně probouzel touhu vědět o ní všechno. Byla o trochu starší než Volker a já, když jsme se s ní ale seznámili, byli jsme kvůli své výchově mnohem dospělejší, než napovídal náš věk.“ Zamyšleně se odmlčel. „To bylo v listopadu 1938. Mně bylo dvacet a jí právě dvacet jedna. Žila v Mnichově, v tiché uličce v jihozápadní čtvrti Sendling.“ „Patřil jste pořád k Hitlerjugend?“ zajímala se Jean. „Ano, nikdo z nás nic jiného neznal. Spousta chlapců vstoupila v osmnácti do SS nebo SA, Hitlerjugend ale potřebovalo velitele, proto byli někteří z nás vyzváni k tomu, aby zůstali. V době, kdy jsme se seznámili s Avou, jsme už oba povýšili. Byli jsme odpovědní za tisíce kluků a já vím, že na Volkera taková moc působila omamně. O rok později vypukla válka a řady Hitlerjugend se rozrostly na víc než osm milionů. Kdybychom nezůstali, s Avou bych se určitě nikdy neseznámil, a naše první setkání zůstává dodnes jedním z nejlepších okamžiků mého života. V mnoha ohledech bylo nezapomenutelné. Pochopte, seznámili jsme se během Křišťálové noci.“

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka33

KAPITOLA CTVRTÁ Mnichov 9. listopadu 1938, Křišťálová noc Chladný listopadový vzduch způsobil, že se Johann Langner chvěl, a to navzdory plamenům šlehajícím z oken synagogy na Herzog-Max-Strasse opodál, která se zdála na pozadí tmavnoucího odpoledního nebe oslnivě jasná. Podupával nohama, dýchal si do dlaní a rozhlížel se po scéně okolo sebe, po vyražených dveřích a vytlučených oknech, po příslušnících úderných oddílů a starších členech Hitlerjugend, jako byl on sám, kteří pobíhali sem a tam v hnědých košilích a s noži a násadami od košťat v rukách. Někteří dokonce nesli sekyry, aby mohli rozsekat každé dveře, které by jejich židovský majitel odmítl otevřít. „Tohle není správné, Volkere.“ „Jsou to Židé,“ prohlásil Volker s opovržením. „Untermenschen! Jsou míň než lidé, a pokud jim to dovolíme, zničí náš způsob života.“ Johann zavrtěl hlavou. „Jsou to němečtí občané, Volkere. Náš způsob života ohrožují bolševici, ne Židé.“ Po nedávném zavraždění vysokého diplomata na německé ambasádě v Paříži, Ernsta von Ratha, polským Židem Herschelem Grynszpanem, byl vydán příkaz k celonárodním odvetným pouličním bouřím – k židovskému pogromu v celém Německu i na anektovaných územích. Spolu s SA neboli Sturmabteilung – útočnou divizí známou jako „úderné oddíly“ – se měla

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka34

do akce zapojit i Hitlerjugend, a protože Johann a Volker byli v této organizaci staršími veliteli, bylo jejich povinností se zúčastnit. Tak to aspoň viděl Volker. „Když už jsi tady, musíš něco udělat,“ prohlásil Volker. „Ostatní velitelé jinak budou reptat. Budou tvrdit, že miluješ Židy.“ „To je mi jedno. Zašlo to příliš daleko. S tímhle nechci mít nic společného.“ „Tady, vezmi si to.“ Volker podal Johannovi prázdnou láhev. „Hoď ji tam do té výlohy. To tvé svědomí určitě příliš nezatíží. Vidíš? Sklo už je stejně vybité.“ Johann si láhev vzal. Chvíli na ni zamyšleně hleděl, pak ji upustil na zem. „Neudělám to.“ „Hej, Strobele! Langnere!“ Přátelé se otočili a spatřili mladíka, s nímž se seznámili, když si vysluhovali své odznaky a stoupali vzhůru hierarchií Hitlerjugend. Neviděli ho od chvíle, co se z něj v osmnácti stal příslušník úderného oddílu SA. Doprovázelo ho několik mužů se zbraněmi nebo tupými nástroji v rukách. Ne všichni měli na sobě hnědé košile SA. Někteří byli podle rozkazu v civilu, aby to vypadalo, že německý lid rozhněvaně povstal proti Židům kvůli vraždě, k níž ten měsíc došlo, ne že jde o koordinovanou snahu nacistického režimu vypořádat se s die Jugendfrage – židovskou otázkou. „Heinrichu!“ křikl na něj Volker s úsměvem. „To ale bude noc, co? Slyšel jsem, že Gestapo už provedlo spoustu zatčení.“ Heinrich k nim přistoupil. „Ano, tuto noc si zapamatujeme a budeme o ní vyprávět vnoučatům, až budeme šediví a bezzubí! Jak to, že nejste u svých jednotek?“ Volker se zasmál. Položil Johannovi ruku na rameno. „Vypadá to, že tady kamarádovi nesedl oběd. Není mu dobře.“ Když to Heinrich uslyšel, nevěřícně nakrčil obličej. „Tobě je zle, Johanne? Silnému bojovníkovi, jako jsi ty?“ Udeřil Johanna do zad. „Tomu nevěřím.“

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka35

Johann se jen slabě pousmál, jako by chtěl tu lež podpořit. „Podívejte, teď jsem to já, kdo se opozdil,“ řekl Heinrich. „Uvidíme se.“ „Počkej,“ zavolal Volker. „Půjdeme s tebou. Stejně jsme se zrovna chystali připojit k oslavě.“ Vážně se na Johanna zadíval. „Není to tak, kamaráde?“ Johann omluvně zvedl obočí. „Za chvíli přijdu. Ještě pár minut.“ Heinrich se znovu zasmál. „Musí ti být fakt zle. Škoda. Uteče ti všechna zábava.“ Johann sledoval, jak odchází, a necítil žádnou lítost. Bez ohledu na následky zůstane radši v ulici, kde už se zdánlivě nedaly napáchat žádné větší škody. Někde blízko se znenadání ozval hlasitý výkřik a on si zakryl uši. Nepomohlo to. Vysypalo se další okno a přes rámus se neslo kvílení žen a dětí, zatímco byl rabován další židovský dům nebo obchod. Jen to stvrdilo Johannovo odhodlání nepodílet se na tom. Vykročil pryč od hořící synagogy, která už nyní nebyla v burácejících plamenech na pozadí nastupující noci skoro vidět. Zmizí odsud a do pekel s tím vším. Ukázalo se však, že osud má jiné plány. Ozval se další výkřik, tak blízko, až mu z toho začalo zvonit v uších. Otočil se zpátky a rychle se rozhlédl. V některých oknech budov okolo se svítilo, jiná byla tmavá. Odkud se ten zvuk ozval? Byl si jistý, že křičela žena nebo možná dítě. Přidal do kroku, až skoro běžel, a přitom přemýšlel, proč by ho to zrovna dnes v noci mělo zajímat. A přesto si nemohl pomoct. Upoutal ho další zvuk. Vlevo uslyšel zvýšené hlasy a v patře nad hodinářstvím si všiml světla, někdo před ním totiž prošel a na okamžik ho zastínil. Obchod zjevně patřil židovské rodině. Chodník vpředu byl posetý střepy a rozbitými věcmi, vyhozenými ven. Výkřik se ozval znovu a Johann proběhl tím, co zbylo z vyražených vchodových dveří. Hlasy zněly stále hlasitěji, jak si klestil cestu nepořádkem k osvětlenému schodišti vzadu

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka36

v obchodě. Vydal se po něm nahoru, narazil však na dva chlapce z Hitlerjugend, kteří uháněli dolů. Hádal, že ani jednomu není víc než patnáct a oba nesli řadu věcí z vybavení domácnosti, které jim rozhodně nepatřily. Museli poznat odznak HJ-Bannführera na Johannově košili, neboť oba při pohledu na něj strnuli. „Co to máte?“ uhodil na ně Johann ostře. „Jenom několik pánví pro matku,“ řekl jeden chlapec. „Každý si něco bere,“ odvětil druhý chlapec. Podal Johannovi hodinky. „Tady, vezměte si je. Najdu si jiné.“ Johannovu pozornost opět upoutaly hlasy v bytě nahoře, prošel proto kolem chlapců a propustil je. „Běžte domů, oba. A už žádné další loupení, rozumíte?“ Chlapci kývli a zmizeli, zatímco Johann dál stoupal nahoru po schodech. Na vrcholu uslyšel naříkat nějakou ženu, pak se ozval jeden z hlasů, které předtím slyšel. Patřil muži. „Prozraď mi kombinaci, nebo tentokrát zmlátím tvoji dceru.“ Naříkající žena plakala. „Prosím, ne! Říkám vám, že kombinaci zná jenom můj manžel, a toho odvedlo Gestapo.“ V pokoji byla další žena. „Nechte ji být,“ prohlásila. Zněla mlaději, bylo však těžké říct to s jistotou. „Je jasné, že kombinaci k sejfu nezná. Copak nevidíte, že už toho má dnes za sebou dost?“ Johann znovu uslyšel mužský hlas. „Víš, existuje jenom jedna věc horší než Žid,“ řekl. „A to lidi, kteří se o ně starají. Patříš k nim? Jsi milovnice Židů?“ V tu chvíli vpadl do místnosti Johann. Dříve to býval salón, teď už se to však dalo jen těžko poznat. Všechny obrazy a veškeré polstrování byly rozřezány. Ostatní vybavení leželo rozbité na podlaze, kterou pokrývaly střepy porcelánu a skla. Uprostřed pokoje stáli dva muži v civilu s páčidly v rukách. Ten vyšší – šlachovitý s výrazným nosem – s ním hrozil blonďaté ženě; Johann hádal, že právě ona se postavila na obranu ženy,

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka37

které muži vyhrožovali. K boku si tiskla malou, asi čtyřletou holčičku. Starší žena, o které Johann předpokládal, že je matkou dítěte, stála u sejfu, o který se muži zajímali. Tmavé vlasy měla pocuchané a neupravené, obličej zkrvavený a šaty tak potrhané, že si musela horní díl držet, aby si zachovala aspoň trochu důstojnosti. „To je vaše práce?“ obořil se Johann na muže a ukázal na starší ženu, na její zbitý, neupravený vzhled. „Znásilnili jste ji?“ Šlachovitý muž zavrtěl hlavou. Posměšně se zasmál. „Špinavé Židovky bych se nikdy nedotkl.“ Druhý muž přistoupil blíž k Johannovi. Byl mnohem statnější než jeho známý, měl holou hlavu a tmavé, hluboko posazené oči. Když promluvil, jeho hlas prozrazoval, že ho Johannův vpád rozčílil. „Ten sejf je náš. Vypadni, vojáčku, běž rabovat někam jinam, dokud můžeš.“ Během své řeči bodl muž páčidlem Johannovým směrem, aby mu dal jasně najevo, že ho zmlátí, pokud neodejde. Johann se podíval na starší ženu a všiml si hrůzy v jejích očích. Pak pohlédl na tu mladší a napadlo ho, co tady dělá. Bylo jasné, že není Židovka; na dlouhém šedém kabátě měla odznak Bund Deutscher Mädel-Werk Glaube und Schönheit – Svazu německých dívek Víra a krása, jež bylo sekcí BDM pro ženy, které byly příliš staré pro BDM, ale příliš mladé pro NS Frauenschaft. Na hlavě měla zelený plstěný klobouk s úzkou stříškou, což Johannovi napovědělo, že patrně také přišla z ulice poté, co uslyšela starší ženu křičet. Potom se podíval dolů na dítě. Při představě, jakých hrůz muselo být svědkem, ho popadla zuřivost. Nemohl dopustit, aby to pokračovalo. Muž pořád mířil páčidlem na Johanna. Johann ho velmi rychle a odhodlaně chytil za zápěstí, zkroutil mu paži a trhl dolů. Následně ho udeřil vší silou do obličeje a srazil ho k zemi. Vtom se po Johannovi ohnal druhý muž a zasáhl ho páčidlem ze strany

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka38

do zad. Johann se obrátil, obtočil muži ruku kolem paže, pevně ho sevřel a udeřil ho spodní hranou dlaně do výrazného nosu. Muž zavyl bolestí, Johann ho však dál držel, aby ho mohl udeřit ještě jednou, jen pro jistotu. Pustil ho a krvácející muž vyběhl z pokoje. Holohlavého kamaráda nechal na místě, ať si bojuje sám. To ale muž neudělal. Johannovi došlo, že žádný z mužů nebyl doopravdy připravený bojovat. Jedna věc byla uhodit ženu nebo dítě – podle Johanna odporná zbabělost –, něco úplně jiného však bylo postavit se někomu, kdo se boji věnuje celý život. Johann viděl tento povahový rys v minulosti už mnohokrát a během let se ho naučil rozpoznat. Dobře situaci odhadl. Holohlavý muž nemohl zmizet dost rychle. Rozběhl se, ještě než úplně vstal, a podobně jako jeho šlachovitý přítel se s velkým rámusem skutálel ze schodů. Johann zamířil ke starší ženě. Kdyby měl kabát, přehodil by ho přes ni, a to jak proto, aby ji ochránil před chladem nadcházející noci, tak aby jí pomohl získat zpět důstojnost. Protože však kabát neměl, otočil se k oknu s tím, že závěs bude muset stačit, vtom mu však mladší žena podala vlastní kabát. „Děkuji,“ řekl Johann a vzal si ho. Poprvé si ji dobře prohlédl a její úsměv mu připadal stejně laskavý jako její gesto. Byla štíhlá, prostřední výšky a měla malý, tupý nosík, díky němuž se její modrošedé oči zdály ještě větší, jak do nich chvíli hleděl a opětoval jí úsměv. „Ona ho potřebuje víc,“ řekla žena. „Ano,“ souhlasil Johann. Podíval se dolů na holčičku, která stála vedle nich. Držela se mladé ženy, jako by se bála pustit. „A kdo jsi ty?“ zeptal se Johann. Holčička neodpověděla. Jen k němu vzhlížela a tváře se jí leskly slzami. „To je tvoje matka?“ zeptal se Johann a ukázal na starší ženu.

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka39

Holčička kývla. Pustila se mladé ženy a rozběhla se k matce. Johann ji následoval a přehodil ženě kabát kolem ramen. Stála schoulená s tváří v dlaních a tiše vzlykala. „Máte kam jít?“ zeptal se Johann. „Nějaké místo, kde budete v bezpečí? Netuším, jak dlouho to potrvá.“ Žena vzhlédla. Zavrtěla hlavou. „Pak byste se měla někam schovat. Třeba do podkroví?“ Žena kývla. „Dobře. Vezměte tam svoji dceru. Najdu nějaké jídlo a vodu a přinesu vám je.“ Žena se narovnala. „Kam odvedli mého muže?“ Johann chvíli mlčel, než odpověděl. „Já nevím. Až bude po všem, možná byste se měla zeptat na policejní stanici.“ „Co s ním udělají?“ Johann neodpověděl, jen se zadumaně zadíval na mladou ženu, jejíž nečitelný výraz nenabízel o nic víc odpovědí, než kolik jich měl on sám. Poté, co Johann sehnal hodinářově ženě a její dceři zásoby a teplý oděv, zůstal stát venku před krámkem se ženou, se kterou se právě seznámil, sledoval, jak si zapíná kabát, a ne poprvé toho dne tiše litoval, že si nevzal ten svůj. S příchodem noci se ještě ochladilo, uměl si proto představit, že je žena ráda, že ho má zpátky. Protože sám podobný přepych neměl, zkřížil si aspoň paže na hrudi, zatímco procházeli navždy změněnými ulicemi Mnichova a hledali pohostinnější prostředí. „Co jsi tam uvnitř dělala?“ zeptal se Johann. „Jsou to Židé? Snažila ses jim pomoct?“ „Byla jsem na cestě domů ze schůze BDM. Oznámili nám na ní, co se s Židy stane, a já se prostě chtěla dostat bezpečně domů, když jsem ale procházela kolem hodinářství, uslyšela jsem plakat dítě. Pak jsem si všimla vytlučených výloh obchodu, tak jsem šla dovnitř. Vím, že jsem neměla, plačící dítě je ale

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka40

těžké ignorovat, ať už je židovské nebo ne. Ti dva muži, které jsi praštil, museli vejít těsně za mnou.“ Zastavili se a žena napřáhla ruku. „Mimochodem, jsem Ava. Ava Bauerová.“ Johann jí stiskl ruku. Navzdory chladu byla zpocená. „Johann Langner,“ představil se. „Rád tě poznávám. Jenom lituji, že k tomu nedošlo za lepších okolností.“ „Ano,“ souhlasila Ava. Po chvíli se Johann zeptal. „Bydlíš daleko?“ „Čtyřicet minut chůze. Obvykle jezdím na bicyklu, ale píchla jsem duši. Nevadí mi to. Ráda chodím pěšky.“ „To já taky. Doprovodím tě domů.“ „Už teď je ti zima.“ „To je jedno. Dneska v noci se mi bude hodit čerstvý vzduch.“ Šli dál v bledém světle pouličních lamp, stále pryč od hořící synagogy. Červené, bílé a černé vlajky a prapory nacistické strany zdobily téměř všechny budovy kolem a připomínaly Johannovi politickou a vojenskou mašinérii stojící za vším, čeho právě byl svědkem. Věděl, že to byl pouze jeden z mnoha aktů násilí a zkázy, které se zrovna teď odehrávaly v každé vesnici a městě po celém Německu. „Proč jsi šel dovnitř ty?“ zeptala se Ava. „Když jsem tě uviděla, měla jsem tě za dalšího zloděje.“ „Z podobných důvodů. Slyšel jsem křik. Předpokládám, že křičela matka dítěte?“ „Ano, muži ji začali bít. Tuším, že já bych přišla na řadu hned po ní.“ Johann zavrtěl hlavou. „Opravdu nemám žaludek na to, co se tady děje. Pošli mě do férového boje za něco, čemu věřím, a nenajdeš nikoho oddanějšího své službě. Ale tohle…“ Mávl zpátky směrem, odkud přišli. „Tak si vojenskou službu nepředstavuji.“ „Kolik ti je, Johanne?“

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka41

„Dvacet.“ „Proč jsi nevstoupil do Wehrmachtu, jakmile to šlo? Proč jsi zůstal u HJ?“ „Jednoduchá odpověď, Volker.“ „Přítel?“ Johann kývl. „Myslím, že se mu líbí velet, mít moc. Poznali jsme se, když jsme nastoupili na akademii HJ tady v Mnichově, a od té chvíle jsme spolu soutěžili o to, kdo jako první získá odznaky výkonnosti, koho jako prvního povýší. Vždycky to byl těsný souboj, který jsme si přenesli až do dospělosti, a přetrvává až dodneška. Bavil jsem se tak dobře, že jsem se od něj nechal přemluvit k tomu, abych zůstal, když nás o to požádali. A jak Volker říká, až přijde čas stát se skutečnými vojáky, budeme mít zajištěnu dobrou hodnost. Řekl bych, že jsme spíš jako bratři.“ „Máš nějaké vlastní bratry?“ Johann se zadíval na nebe. Vypadalo nyní černé, protože střechy zalévalo měsíční světlo. „Ne,“ řekl, následně však ucítil potřebu opravit se, proto dodal, „tedy ano, měl jsem bratra, ale zemřel ještě před mým narozením. Podle matky onemocněl plicní infekcí, když mu byl rok.“ „To je mi líto,“ pravila Ava. „Jak se jmenoval?“ „Taky to byl Johann. Bylo to dědečkovo jméno – byl to obyčejný muž, ze kterého se stal slavný válečný hrdina své doby. Moji rodiče asi byli odhodláni uctít jeho památku.“ „Je to dobré jméno,“ podotkla Ava. Johann se usmál. „Stejně dobré, jako každé jiné, řekl bych. Víš, často mě napadá, jak by asi bratr vypadal, kdyby stále žil, a jestli by z nás byli stejní přátelé jako z Volkera a mě.“ Zasmál se sám sobě. „Zní to směšně, já vím, ale protože jsem dostal jeho jméno, mám pocit, že musím naplnit otcova očekávání nejen o mém životě, ale i o tom, jaký by vedl můj bratr.“ „To musí být dost těžké břemeno.“

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka42

„Nevadí mi to. Kdykoli se musím přemoct, abych byl lepší, vzpomenu si na bratra, a to mi dodá sílu. Představuji si, že je stejně velký hrdina jako dědeček. Ale protože je mrtvý, nikdy ho nemůžu porazit, ať už se snažím jakkoli.“ Odmlčel se a vzpomněl si na otce a na to, jak ho často káral a dával mu jasně na vědomí, že jeho bratr by určitě podobné chyby neudělal, kdyby stále žil. „Ale co ty?“ dodal Johann, protože by raději mluvil o Avě. „Máš nějaké bratry nebo sestry?“ „Ne. Když jsem byla malá, matka mi řekla, že po mém narození pochopila, že jedno dítě jí bude stačit.“ Zasmála se pro sebe. „Nikdy jsem si nebyla jistá, jak to myslela.“ Johanna napadlo, že její matka jednoduše poznala, že stvořila dokonalost, neodvážil se to však říct nahlas. „Vidím, že ses dobrovolně přihlásila a zůstala v BDM.“ „Ano, hlavně kvůli hudbě.“ „Na co hraješ?“ „Na klavír. Učí mě otec. A já teď začala učit jiné dívky.“ „Rád bych tě někdy slyšel hrát.“ „Ano, možná. Někdy.“ Šli dál vycházkovým krokem. Johanna uchvátila Ava natolik, že už necítil chlad. „Jestli jsi v BDM, to už ti musí být přes osmnáct,“ prohodil. „Je mi dvacet jedna.“ „Opravdu? Vypadáš mladší.“ Ava se na něj laškovně usmála. „Vsadím se, že to říkáš všem děvčatům.“ „N-ne,“ zakoktal se Johann. „Myslím to vážně. Nepokusil jsem se…“ Odmlčel se, protože si všiml, že se Avin úsměv vytrácí. „Chci říct, že ti to moc sluší, a pokusil bych se, určitě bych ale dokázal vymyslet něco lepšího, kdyby mi šlo zrovna o tohle.“ „A co bys v tom případě řekl?“

Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka43

Johann cítil, jak mu rudnou tváře, a napadlo ho, že Ava si určitě musela všimnout barvy, která se mu do nich vlila. Chvíli koktal a zadrhával se, jak se snažil najít odpověď, která by ho ještě víc neztrapnila. Pak se Ava rozesmála. „To je v pořádku,“ řekla. „Jen jsem tě zlobila.“ Johann se taky rozesmál a byl rád, že může zlehčit stůj stud. Právě se chystal znovu promluvit, když se kousek za nimi ozvalo tiché zachraptění klaksonu automobilu. Otočili se, aby se podívali, kdo to je. „To je tatínek,“ řekla Ava. Automobil je objel, a když zastavil před nimi, vystoupil z něj elegantně oblečený muž kolem pětačtyřiceti let. Zůstal stát v otevřených dveřích s loktem opřeným o střechu. „Avo! Díky Bohu! Kvůli tomu, co se dnes v noci děje, jsem si o tebe dělal starosti.“ Ava pohlédla Johannovi do očí. „Musím jít,“ řekla. „Můžeme tě někam svézt?“ „Ne, to je v pořádku. Opravdu bych měl najít svého kamaráda.“ „No, snaž se nedostat do maléru.“ Ava se vydala k automobilu, a když k němu došla, otočila se zpátky a s úsměvem řekla: „Děkuji za záchranu.“ „Bylo mi potěšením.“ Johann sledoval, jak otevřela dveře spolujezdce a ladně vklouzla dovnitř. Automobil se rozjel a Johann zalitoval, že ji nepožádal, jestli by ji mohl opět vidět. Jak ji v tak velkém městě znovu najde? Zavolal: „Jsem rád, že jsi píchla!“ Ava se vyklonila z okénka vozu. Pořád se usmívala, zároveň ale vypadala zmateně. „Proč?“ Johann jí úsměv oplatil. Cítil, jak celý září, když řekl: „Protože kdybys dneska jela na kole, možná bychom se nikdy nesetkali!“ Automobil zrychlil a on zamával, a když už byla Ava příliš daleko na to, aby ho slyšela, dodal: „A já jsem moc rád, že k tomu došlo.“