V PASTI ČASU MADELEINE L’ENGLE
Věnováno Charlesi Wadsworthovi Campovi a Wallaci Collinovi Franklinovi
Copyright © 1962 by Crosswicks, Ltd. An Appreciation copyright © 2007 by Anna Quindlen Introduction copyright © 2017 by Ava DuVernay Afterword copyright © 2012 by Charlotte Jones All rights reserved. Translation © 2018 Barbara Hajná Czech edition © 2018 Nakladatelství Slovart
V pasti času Z anglického originálu A Wrinkle in Time (Square Fish, An Imprint of Holtzbrinck Publishers, New York 2007) přeložila Barbara Hajná Redigovala Iveta Poláčková Korektury Adéla Lapáčková Editorka Kateřina Eliášová Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v edici #BOOKLAB v roce 2018 Vydání první Sazbu zhotovil Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín ISBN 978-80-7529-545-3 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz
KAPITOLA 1
Paní Kdovíco Byla temná bouřlivá noc. Margaret Murryová seděla ve svém podkrovním pokoji na posteli, zabalená do starého přehozu sešitého z ústřižků látky, a dívala se, jak se stromy zmítají v divokých poryvech větru. Za korunami stromů viděla mraky, které zběsile uháněly po obloze. Každou chvilku jimi ostře proniklo světlo měsíce a po zemi se tak rozběhly jejich stíny jako přízraky. Dům se zachvěl. Zachvěla se i Meg ve svém přehozu. Počasí ji obvykle nijak neděsilo. Jenže tohle není jen počasím, pomyslela si. To počasí se jen přidává ke všemu ostatnímu. Ke mně samotné. K Meg Murryové, která si ve všem vede špatně. Třeba ve škole. Ve škole bylo všechno špatně. Meg se postupně propadla mezi nejhorší žáky ve třídě. Jedna z učitelek dnes dopoledne rozzlobeně prohlásila: „Meg, já vážně nechápu, jak může dcera tak ohromně chytrých rodičů, jako jsou údajně ti tvoji, být tak příšerná 13
žákyně. Jestli se aspoň trochu nezlepšíš, tak si budeš muset zopakovat ročník.“ Během oběda Meg malinko vyváděla, aby si spravila náladu, a jedna holka jí opovržlivě řekla: „Prosím tě, Meg, tady už nejsme na prvním stupni. Nebuď pořád jako malá.“ A když se ze školy vracela domů a šla po ulici s náručí plnou knih, jeden kluk poznamenal něco o jejím „bratříčkovi blbečkovi“. Načež Meg odhodila knihy stranou a vrhla se s plnou vervou na něj, takže domů přišla s roztrženou halenkou a velkým monoklem. Sandy a Dennys, její desetiletí bratři-dvojčata, kteří domů dorazili o hodinu dřív, byli naprosto znechucení. „Když už je třeba se rvát, tak to laskavě nech na nás,“ sdělili jí. Tak teď je ze mě delikventka, přemítala Meg pochmurně. Takhle mi teď budou říkat. Máma ne. Ale oni. Všichni ostatní. Kdyby tak táta – Jenže na tátu ještě pořád nedokázala pomyslet, aby přitom nehrozilo, že jí vyhrknou slzy. Jedině máma uměla úplně přirozeně říkat věci jako: „Až se táta vrátí – “ Vrátí odkud? A kdy? Máma přece musí vědět, co se mezi lidmi povídá, musí jí být jasné, jak si v tom všechny drbny libují. Určitě ji to trápí stejně jako Meg. Jenom to nedává nijak najevo. Nenechá si svůj klidný výraz ničím narušit. Proč to taky neumím takhle utajit? uvažovala Meg. Čím to, že já musím vždycky dávat najevo všechno? 14
Okenní tabulka pod nárazy větru zadrnčela a Meg si přitáhla přehoz těsněji k tělu. Šedivé kotě schoulené na jednom z jejích polštářů, které vypadalo jako nadýchaný chomáček vaty, zazívalo, přičemž předvedlo růžový jazýček, znovu si zavrtalo hlavu do klubíčka a usnulo. Všichni spali. Všichni až na Meg. I Charles Wallace, ten „bratříček blbeček“, který měl záhadnou schopnost poznat, když Meg nemůže usnout, protože je nešťastná, a který už mockrát v noci po špičkách vystoupal k ní do podkroví – i Charles Wallace už spal. Jak můžou všichni spát? V rádiu celý den varovali před hurikánem. Jak ji můžou nechat tady těsně pod střechou, v rozviklané mosazné posteli, když je jasné, že tu střechu může vichr klidně z domu servat a ji, Meg, odfouknout po noční obloze kdovíkam? Nedokázala se ovládnout, aby se neroztřásla ještě víc. Vždyť jsi o to sama prosila, abys mohla spát tady v podkroví, řekla si tvrdě. Máma ti to dovolila, protože jsi nejstarší. Je to výsada, ne trest. „Jenže během hurikánu to žádná výsada není,“ vyslovila nahlas. Odstrčila přehoz do nohou postele a vstala. Kotě se rozkošnicky protáhlo a upřelo na ni velké nevinné oči. „Jen jdi zase spát,“ řekla mu Meg. „Buď rád, že jsi kocour, a ne příšera jako já.“ Zadívala se na sebe do zrcadla na dveřích šatníku a zašklebila se, takže odhalila zuby pokryté rovnátky. Automaticky si posunula brýle, 15
projela si prsty vlasy barvy myší hnědi, takže se jí divoce rozježily, a vydala ze sebe povzdech skoro tak hlasitý jako skučení větru. Široká prkna podlahy ji studila do chodidel. Vítr profukoval štěrbinami kolem okenního rámu navzdory síťové okenici, která měla okno před bouřkami chránit. Meg slyšela, jak vichr skučí v komíně. Až z přízemí k ní doléhaly zvuky vydávané Fortinbrasem, velkým černým psem, který právě začínal štěkat. Určitě se taky bojí. A na co to štěká? Fortinbras nikdy neštěkal jen tak. Náhle se jí vybavilo, že když šla na poštu vyzvednout zásilky, zaslechla tam něco o tulákovi, který prý paní Buncombeové, konstáblově manželce, ukradl dvanáct prostěradel. Toho tuláka nechytili a kdo ví, jestli právě teď nemíří k domu Murryových, který stojí v zadní uličce dost osaměle, a tentokrát se třeba nespokojí jen s prostěradly. Meg se na ten hovor o tulákovi moc nesoustředila, protože právě v tu chvíli, kdy na něj přišla řeč, se jí vedoucí pošty s cukrkandlovým úsměvem zeptala, jestli se jí poslední dobou neozval táta. Vyšla z pokojíku a vydala se mezi stíny v hlavním prostoru podkroví, kde narazila do pingpongového stolu. A teď se mi ještě ke všemu udělá modřina na boku, řekla si. Vzápětí vrazila postupně do svého starého domečku pro panenky, do Charlesova houpacího koně a do elektrických vláčků, které patřily dvojčatům. „Proč se to všechno sype zrovna na mě?“ zeptala se úpěnlivě mohutného plyšového medvěda. 16
Pod schody zůstala stát a zaposlouchala se. Z pokoje Charlese Wallace napravo se neozývalo nic. Zleva, z ložnice rodičů, kde teď máma spí v té ohromné posteli pro dva sama, taky ani zašustění. Meg po špičkách přecupitala halou do pokoje dvojčat. Znovu si na nose upravila brýle, jako by díky nim mohla vidět ve tmě lépe. Dennys chrápal. Sandy zamumlal cosi o baseballu a zase se ztišil. Dvojčata netížily žádné problémy. Nebyli to přímo skvělí žáci, ale nevedli si ani nijak špatně. Naprosto jim vyhovovala stabilní série dvojek, kterou tu a tam narušila příležitostná jednička nebo trojka. Byli silní, rychlí běžci, šikovní při všech hrách, a jestli se někomu z Murryovy rodiny někdo posmíval, tak Sandymu a Dennysovi rozhodně ne. Meg vyšla z jejich pokoje a pokračovala po schodech dolů, přičemž se opatrně vyhnula vrzajícímu sedmému schodu. Fortinbras už přestal štěkat. Takže to protentokrát nebyl ten tulák. Kdyby se tu někdo ometal, Fort by štěkal dál. Jenže co když ten tulák fakt přijde? A co když má nůž? A jsme tady tak na samotě, že můžeme ječet, co hrdlo ráčí, a stejně nás nikdo neuslyší. Ono by to i tak bylo každému fuk. Udělám si kakao, rozhodla se. To mě rozveselí, a jestli vítr tu střechu utrhne, tak mě aspoň neodnese s ní. V kuchyni se už svítilo a za stolem seděl Charles Wallace, popíjel mléko a pojídal chleba s džemem. V té velké staromódní kuchyni vypadal malinký a zranitelný, blonďatý chlapeček ve vybledlém modrém pyžam17
ku, kterému se nohy klátí dobrých patnáct centimetrů nad podlahou. „Ahoj,“ pozdravil ji zvesela. „Už na tebe čekám.“ Fortinbras, který ležel pod stolem Charlesovi u nohou a doufal, že uloví pár drobků, pozvedl štíhlou tmavou hlavu, aby Meg přivítal, a uhodil ocasem o podlahu. Když se kdysi jedné zimní noci objevil na jejich prahu, bylo to sotva odrostlé štěně, vychrtlé a opuštěné. Táta tenkrát usoudil, že je to kříženec setra a anglického chrta. Byl to štíhlý tmavý pes, který vynikal osobitou krásou. „Proč jsi nepřišel nahoru?“ zeptala se Meg bratra, jako by byl přinejmenším stejně starý jako ona. „Příšerně jsem se tam bála.“ „Tam u tebe v podkroví to moc profukuje,“ odvětil chlapeček. „Já jsem věděl, že přijdeš dolů. Postavil jsem ti na sporák mléko. Už bude asi ohřáté.“ Jak to, že se v ní Charles Wallace tak vyzná? Čím to, že ji pokaždé tak prokoukne? Na co myslí Dennys nebo Sandy, to zřejmě nikdy nepoznal – nebo ho to nezajímalo. Zato máminy a Meginy myšlenky četl s děsivou přesností. Lidé si o nejmladším Murryovi špitali, že moc rozumu nepobral – jestlipak o něm tak nedrbali proto, že jim tak trochu naháněl strach? „Já jsem slyšela, že chytří rodiče mívají často podprůměrné děti,“ zaslechla jednou Meg. „Ti dva kluci jsou zřejmě normální fajn děti, ale ta ošklivá holčička a ten nejmladší rozhodně nemají všech pět pohromadě.“ 18
Charles Wallace opravdu mezi lidmi málokdy promluvil, takže si kdekdo myslel, že vůbec mluvit neumí. A taky byla pravda, že skoro až do čtyř let nemluvil. Když se na něj lidé zadívali a pak se se soucitným mlasknutím odvrátili, Meg to vždycky rozpálilo doběla. „O Charlese se neboj, Meg,“ řekl jí jednou táta. Meg si na ten rozhovor jasně vzpomínala, protože zanedlouho táta zmizel. „Ten to má v hlavě úplně v pořádku. Jenom si prostě všechno dělá po svém a vlastním tempem.“ „Já jen nechci, aby z něj vyrostl takový hlupák, jako jsem já,“ řekla na to Meg. „Ale zlato, ty přece nejsi hloupá,“ odpověděl jí táta. „Jsi jako Charles Wallace. Rosteš a vyvíjíš se svým vlastním tempem, jen je to tempo zkrátka trochu neobvyklé.“ „Ale jak to víš?“ naléhala Meg. „Jak můžeš vědět, že nejsem hloupá? Nemyslíš si to jenom proto, že mě máš rád?“ „Rád tě mám, ale v tom to není. Víš, s mámou jsme tě nechali udělat pár testů.“ To byla pravda. Meg si uvědomila, že některé „hry“, které s ní rodiče hráli, byly ve skutečnosti spíš testy a že ona s Charlesem jich asi absolvovali víc než dvojčata. „Myslíš testy IQ?“ „Ano, mimo jiné.“ „A moje IQ je dobré?“ „Víc než to.“ „Kolik?“ 19
„To ti neřeknu. Ale díky tomu jsem si jistý, že až budete ty a Charles Wallace velcí, zvládnete v podstatě cokoli, co budete chtít. Jen počkej, až Charles Wallace začne mluvit. Budeš koukat.“ To se tedy táta nespletl, i když v době, kdy Charles Wallace poprvé promluvil, a to hned v celých větách, bez obvyklého dětského žvatlání, už byl táta pryč. A přitom by na Charlese byl tak pyšný! „Radši se koukni na to mléko,“ upozornil ji Charles Wallace s mnohem jasnější dikcí, než jakou by to řekla většina pětiletých dětí. „Vždyť víš, jak ti vadí, když se ti na něm udělá škraloup.“ „Tys ho tam nalil aspoň dvakrát víc, než je potřeba,“ zadívala se Meg do hrnce. Charles Wallace klidně přikývl. „Říkal jsem si, že máma si možná dá taky.“ „Co že si dám?“ ozvala se máma ode dveří. „Kakao,“ odvětil Charles Wallace. „A nechtěla bys taky sendvič s játrovkou a krémovým sýrem? Já ti ho rád udělám.“ „To by bylo skvělé,“ připustila paní Murryová, „ale jestli máš práci, klidně si ho připravím sama.“ „To není žádný problém.“ Charles Wallace sklouzl ze židle a hbitě přiklusal k lednici. Jeho chodidla v dupačkovém pyžamu dopadala na podlahu tak jemně, jako by byl kotě. „A co ty, Meg?“ zeptal se. „Dáš si sendvič?“ „Ano, prosím,“ řekla. „Ale ne s játrovkou. Máme nějaká rajčata?“ 20
Charles se upřeně zahleděl do přihrádky na zeleninu. „Jedno. Nevadí, když ho spotřebuju pro Meg, mami?“ „Copak by se vůbec dalo spotřebovat nějak líp?“ usmála se paní Murryová. „Ale ne tak nahlas, Charlesi, prosím tě. Leda bys chtěl probudit i dvojčata dole.“ „Radši zůstaneme takhle intimní,“ řekl Charles Wallace. „To je moje dnešní nové slovo. Dobré, ne?“ „Fenomenální,“ odpověděla paní Murryová. „Meg, pojď sem, ať se ti podívám na tu modřinu.“ Meg si klekla mámě k nohám. Teplá a světlá kuchyň ji tak uklidnila, že její podkrovní obavy dočista zmizely. Z kakaa v hrnci stoupala voňavá pára, na okenních parapetech kvetly muškáty a uprostřed stolu stála váza s kyticí drobných žlutých chryzantém. Zatažené záclony s modrými a zelenými geometrickými vzory na červeném pozadí jako by své veselé ladění odrážely po celé místnosti. Topení předlo jako veliké ospalé zvíře, světla pokojně zářila, vítr sice venku ve tmě stále zuřil a dorážel na dům, ale jeho vzteklou sílu, která Meg tak vyděsila, když byla o samotě v podkroví, teď utlumila příjemná důvěrnost kuchyně. Fortinbras si pod židlí paní Murryové spokojeně oddechl. Paní Murryová se jemně dotkla Meginy potlučené tváře. Meg k matce zvedla pohled naplněný zpola láskyplným obdivem, zpola vzdornou nelibostí. Mít za matku vědkyni a krasavici v jedné osobě nebyla žádná výhra. Ve srovnání s Meginou pobuřující oby21
čejností jako by se matčiny zářivě rudé vlasy, smetanová pleť a fialové oči s dlouhými tmavými řasami zdály ještě nádhernější. Pokud jde o Meginy vlasy, vypadaly docela přijatelně, dokud je nosila úhledně spletené do copů. Když postoupila na střední školu, vlasy jí ostříhali a od té doby s nimi Meg i máma bojovaly ve snaze nějak je vyčesat, ale na jedné straně se jí vždycky natáhly a na druhé zkudrnatily, takže vypadala ještě hůř než předtím. „Ty zkrátka nevíš, co je to zdrženlivost, viď, zlato?“ zeptala se paní Murryová. „Říkám si, jestli se někdy naučíš využívat zlatou střední cestu. Ten Hendersonovic kluk ti udělal pořádnou modřinu. Mimochodem, chvilku po tom, co jsi šla do postele, volala jeho máma, aby si postěžovala, jak jsi mu prý ublížila. Řekla jsem jí, že vzhledem k tomu, že on je o rok starší a aspoň o deset kilo těžší než ty, mám pocit, že stěžovat bych si měla spíš já, ale ona si zřejmě myslí, že to všechno byla tvoje vina.“ „To asi záleží na tom, jak se na to podíváš,“ řekla Meg. „Lidi si většinou myslí, že je všechno moje vina, i když jsem s něčím třeba neměla vůbec nic společného. Ale teď lituju, že jsem se s ním začala prát. Celý tenhle týden byl hrozný. A já jsem teď pěkně vzteklá.“ Paní Murryová Meg pohladila po střapaté hlavě. „A víš proč?“ „Nesnáším to, jak jsem divná,“ odpověděla Meg. „Pro Sandyho s Dennysem je to taky těžké. Nevím, jestli váž22
ně jsou jako všichni ostatní, nebo to jenom umějí předstírat. Já to taky zkouším hrát, ale vůbec to nepomáhá.“ „Ty jsi až moc upřímná, než abys dokázala předstírat, že jsi někdo jiný,“ řekla paní Murryová. „Je mi to moc líto, Meginko. Možná by ti dokázal pomoct táta, kdyby tady byl, ale já nejspíš nemůžu udělat nic, leda ti poradit, abys to ještě chvilku vydržela. Později to pro tebe všechno bude lehčí. Ale to ti zrovna teď asi moc nepomůže, viď?“ „Možná kdybych nebyla tak odporná – kdybych byla hezká jako ty – “ „Máma není ani trošku hezká, je krásná,“ prohlásil Charles Wallace mezi krájením játrovky. „Takže odhaduju, že ve tvém věku vypadala příšerně.“ „To máš naprostou pravdu,“ řekla paní Murryová. „Prostě jenom chvilku počkej, Meg.“ „Chceš na ten sendvič hlávkový salát, mami?“ zeptal se Charles Wallace. „Ne, díky.“ Nakrájel sendvič na dílky, poskládal je na talíř a ten položil před mámu. „Ten tvůj bude hotový za chviličku, Meg. Mám dojem, že si o tobě budu muset promluvit s paní Kdovíco.“ „Paní Kdovíco? Kdo to je?“ zeptala se Meg. „Myslím, že tuhle informaci bych ještě chvilku rád nechal intimní,“ řekl Charles Wallace. „Dáš si cibulovou sůl?“ „Ano, prosím.“ 23
„Co to znamená, paní Kdovíco?“ zeptala se paní Murryová. „Tak se jmenuje,“ odpověděl Charles Wallace. „Víš, jak tamhle v lese stojí taková ta stará šindelová chalupa, co k ní děti nechtějí chodit, protože si myslí, že tam straší? Tak tam ony bydlí.“ „Jaké ony?“ „Paní Kdovíco a její dvě kamarádky. Onehdy jsem šel s Fortinbrasem na procházku – ty a dvojčata jste byli ve škole, Meg. My s Fortinbrasem rádi chodíme po lese, a on najednou vyrazil za veverkou a já za ním a zničehonic jsme stáli před tím strašidelným domem. Takže jsem na ně vlastně narazil náhodou, jak se tak říká.“ „Ale vždyť tam nikdo nebydlí,“ namítla Meg. „Bydlí tam paní Kdovíco a její kamarádky. Moc příjemné dámy.“ „Proč jsi mi o tom neřekl dřív?“ zeptala se paní Murryová. „A dobře víš, že bez dovolení nesmíš opustit náš pozemek, Charlesi.“ „Já vím,“ řekl Charles. „To je jeden z důvodů, proč jsem ti o tom nepověděl. Prostě jsem se bez přemýšlení hnal za Fortinbrasem. A pak jsem si řekl, že si je stejně schovám až pro nějaký naléhavý případ.“ Do domu udeřil nový poryv větru a zatřásl s ním. Zároveň začal do oken bušit déšť. „Ten vítr se mi nějak nezdá,“ řekla Meg nervózně. „Přijdeme o pár šindelů ze střechy, to je jasné,“ řekla paní Murryová. „Ale tenhle dům už stojí skoro dvě stě 24
let a věřím, že ještě nějakou dobu vydrží, Meg. Na tomhle kopci to odjakživa pořádně fouká.“ „Jenže tohle je hurikán!“ zaúpěla Meg. „V rádiu pořád říkali, že je to hurikán!“ „Vždyť je říjen,“ upozornila ji paní Murryová. „Říjnové bouřky už jsme zažili.“ Ve chvíli, kdy Charles Wallace podával Meg její sendvič, vylezl Fortinbras zpod stolu. Dlouze a hluboce zavrčel a všichni si všimli, jak se mu na hřbetě pomalu ježí tmavá srst. Meg sama ucítila, že jí naskakuje husí kůže. „Co se děje?“ zeptala se úzkostně. Fortinbras upřeně zíral na dveře vedoucí do laboratoře paní Murryové, což byl starý kamenný přístavek ke kuchyni, ve kterém se dříve skladovalo mléko a sýry. Za laboratoří byla spíž, z níž se dalo vyjít ven, ačkoli paní Murryová se ze všech sil snažila rodinu vycvičit, aby všichni do domu chodili přes garáž nebo předním vchodem, ne přes její laboratoř. Jenže právě teď Fortinbras vrčel na dveře do laboratoře, ne na garážová vrata. „Nenechala jsi nad hořákem vařit žádné smrduté chemikálie, že ne, mami?“ zeptal se Charles Wallace. Paní Murryová vstala. „Ne. Ale tak jako tak se radši podívám, co tam Fortovi tak vadí.“ „To bude ten tulák, jsem si jistá, že je tam ten tulák,“ vyhrkla nervózní Meg. „Jaký tulák?“ zeptal se Charles Wallace. „Dneska odpoledne na poště říkali, že nějaký tulák paní Buncombeové ukradl všechna prostěradla.“ 25
„Tak to abychom se snad raději rovnou posadili na prádelníky,“ řekla paní Murryová zlehka. „Myslím, že za takovéhle noci se venku nepotloukají ani tuláci, Meg.“ „No ale právě proto se asi tady kolem potlouká,“ zakvílela Meg, „aby si našel nějaké místo a nemusel zůstat venku.“ „Jestli to tak je, tak mu nabídnu, aby přespal ve stodole.“ Paní Murryová energicky zamířila ke dveřím. „Já půjdu s tebou,“ prohlásila Meg napjatým pronikavým tónem. „Ne, Meg, ty zůstaň s Charlesem tady a dojez si sendvič.“ „Prý dojez!“ vykřikla Meg, jakmile paní Murryová vyšla laboratoří z kuchyně. „Jak si může myslet, že teď budu jíst?“ „Máma se o sebe umí postarat,“ řekl Charles. „Tedy aspoň fyzicky.“ Zároveň ale kopal do příček tátovy židle, na které seděl, a Charles Wallace přitom na rozdíl od většiny malých dětí dokázal sedět bez hnutí. Po chvíli, která Meg připadala jako celá věčnost, se paní Murryová vrátila a přidržela dveře, aby mohl vejít – snad ten tulák? V porovnání s Meginou představou tuláka se ta postava jevila dost malá. Její věk ani pohlaví nebylo možné rozpoznat, protože byla úplně zabalená do různých kusů oblečení. Kolem hlavy si omotala několik šál v odlišných barvách a na temeni jí seděl pánský plstěný klobouk. Přes kabát z hrubé látky si uvázala velký křiklavě růžový šál a na nohou měla černé gumáky. 26