Issuu

Toto všechno ti dám Román získal španělskou literární cenu Premio Planeta za rok 2016, udělenou porotou ve složení Alberto Blecua, Fernando Delgado, Juan Eslava Galán, Pere Gimferrer, Carmen Posadasová, Rosa Regràsová a Emili Rosales.

Kniha vychází ve spolupráci s Pontas Literary & Film Agency.

Todo esto te daré

ZÁCHRANNÝ KRUH Klepání na dveře znělo autoritativně. Osm rychlých, sebejistých úderů člověka, který očekává, že mu bude okamžitě vyhověno. Takovou naléhavost by si nikdy nedovolil žádný host, řemeslník ani pošťák. Později ho napadne, že přesně takové jednání se koneckonců od policie očekává. Několik vteřin zamyšleně pozoroval blikající kurzor na konci věty. Celé dopoledne mu šla práce od ruky, lépe než v posledních třech týdnech, protože – ačkoli si to připouštěl jen nerad – se mu pracovalo lépe, když byl doma sám, když pracoval bez časového rozvrhu, osvobozený od pravidelných přestávek na oběd nebo večeři, a mohl se nechat jen tak unášet. V této fázi psaní to bylo vždy stejné. Slunce Théb dokončí za několik týdnů, možná dříve, pokud půjde všechno hladce. Do té chvíle bude příběh tím nejdůležitějším v jeho životě, jeho posedlostí, tím, co ho bude zaměstnávat ve dne v noci, tím jediným, na co bude schopen myslet. Prožíval to stejně při každém románu, byl to pocit, který ho naplňoval energií a zároveň ho ničil, jako akt sebeobětování, jež kladl na oltář a přitom měl strach jej prožívat. Potřeboval k tomu soukromí, ze zkušenosti věděl, že v takové chvíli není nejlepším společníkem. Zvedl oči a vrhl rychlý pohled směrem k chodbě, která oddělovala obývací pokoj, kde psal, od vstupních dveří, a znovu se zadíval na kurzor, který se nedočkavě chvěl, jakoby nabitý slovy, která měl napsat. V místnosti se rozhostilo klamné ticho, takže na okamžik podlehl falešné naději, že to nezvaný návštěvník třeba vzdal. Ale nestalo se tak; vnímal jeho tichou, panovačnou energii na druhé straně dveří. Opět pohlédl na kurzor a položil ruce na klávesnici, odhodlaný dokončit větu. V následujících vteřinách 9

dokonce zvažoval možnost ignorovat to naléhavé klepání, které se znovu rozlehlo malou předsíní. Podrážděný – ani ne tak samotným vyrušením, jako spíše jeho neodbytností –, zamířil ke dveřím a otevřel je vzteklým cvaknutím kliky. Potichu přitom nadával na vrátného, kterého přece víckrát upozorňoval, že když pracuje, nepřeje si být vyrušován. Jakmile se dveře otevřely, dva uniformovaní policisté, muž a žena, o krok ustoupili. „Dobrý den, bydlí tady pan Álvaro Muñiz de Dávila?“ zeptal se muž a krátce přitom pohlédl na malou kartičku, kterou vzápětí schoval v dlani. „Ano,“ odpověděl Manuel a vztek z něj okamžitě vyprchal. „Jste jeho příbuzný?“ „Jsem jeho manžel.“ Policista vrhl rychlý pohled na svou partnerku, což Manuelovi neuniklo, ale jeho obvyklá paranoia dosáhla v té chvíli takového stupně, že tomu nevěnoval větší pozornost. „Stalo se mu něco?“ „Jsem podporučík Castro a tohle je moje kolegyně, seržantka Acostová. Můžeme jít dál? Bude lepší, když si promluvíme uvnitř.“ Jako spisovatel by tu situaci dokázal rozvinout bez větších problémů; dva uniformovaní policisté, kteří chtějí jít dovnitř, aby si mohli promluvit, nemohou být posly dobrých zpráv. Manuel přikývl a ustoupil stranou. V úzké předsíni působili policisté v zelených uniformách a vojenských botách obrovští. Podrážky vrzaly na tmavém laku parket, jako kdyby se opilí námořníci snažili udržet rovnováhu na palubě příliš malé lodi. Vedl je chodbou do obývacího pokoje, kde stál jeho psací stůl, ale místo aby je nasměroval k pohovce, náhle se zastavil a otočil, takže do něj málem vrazili, a tvrdohlavě zopakoval: „Stalo se mu něco?“ Nebyla to otázka; v určité chvíli cestou od vchodových dveří k obývacímu pokoji se proměnila v úpěnlivou prosbu, ve vlezlou průpovídku, kterou si v duchu opakoval stále dokola: 10

„Prosím ne, prosím ne, prosím ne.“ Dělal to, přestože dobře věděl, že prosebné modlitby nefungují. Nefungovaly, když jeho sestru devět měsíců požírala rakovina. V horečce a vyčerpaná, ale jako vždy odhodlaná dodat mu odvahu, utěšit ho, postarat se o něj, žertovala s obličejem již v zajetí smrti, pohřbeným v měkkém polštáři. „Bude mi trvat stejně dlouho ze světa odejít, jako mi trvalo na něj přijít.“ Stále pokorně prosil, vysílal modlitby k té vyšší a zbytečné moci, recitoval jí starobylé formule, zatímco kráčel, co noha nohu mine, jako servilní lokaj, do malé vyhřáté pracovny, kde mu lékař sdělil, že jeho sestra nepřežije další noc. Ne, nebylo to k ničemu, ani když rozhodnutý nevzdávat se vzepjal ruce v němé prosbě, zatímco poslouchal lékařova slova – ten neodvratný rozsudek, proti kterému se nedá odvolat k žádnému vládci. Podporučík si s obdivem prohlížel velkolepou knihovnu, která kompletně pokrývala dvě stěny obývacího pokoje, pak krátce pohlédl na Manuelův psací stůl, než stočil pohled zpět k němu. „Možná byste se měl posadit,“ řekl policista a máchl rukou směrem k pohovce. „Nechci se posadit, řekněte mi to hned,“ řekl důrazně a vzápětí si uvědomil, jak hrubě to vyznělo, a proto si povzdechl a pro zjemnění dodal: „Prosím…“ Policista se nervózně zavrtěl, odvrátil pohled přes Manuelovo rameno, a než promluvil, skousl si horní ret. „Jde o… vašeho…“ „Jde o vašeho manžela,“ přerušila ho policistka, která převzala iniciativu a po očku sledovala špatně skrývanou úlevu svého kolegy. „Je nám to líto, ale máme pro vás špatné zprávy. Bohužel vám musíme oznámit, že pan Álvaro Muñiz de Dávila měl dnes časně ráno vážnou dopravní nehodu. Zemřel, ještě než přijela sanitka. Je mi to moc líto, pane.“ Dokonale oválný obličej seržantky lemovaly vlasy stažené na zátylku do uzlu, z něhož se již stačilo uvolnit několik pramínků. Slyšel dobře: Álvaro je mrtvý; nicméně ho překvapilo, 11

že se na několik vteřin tak absolutně ponořil do pozorování přirozené krásy té ženy, že téměř nahlas vyslovil, jakým dojmem na něj působí onen znepokojující vjem, který plně zaměstnával jeho mysl. Byla nádherná, i když se zdálo, že sama si není okouzlující symetričnosti svých rysů vůbec vědoma, což ji činilo ještě krásnější. Vrátí se k tomu později, bude užasle přemýšlet, jak si jeho mozek našel nouzový východ ve snaze zachovat si zdravý rozum a na několik vteřin se uchýlil do pozorování výjimečné krásy ženské tváře, která, ačkoli to ještě nevěděl, představovala první záchranný kruh, kterého se mohl chytit. Byl to jenom okamžik, sice překrásný, ale nestačil na to, aby zastavil lavinu otázek, které se mu rojily v mysli. Přesto řekl pouze: „Álvaro?“ Seržantka ho vzala pod paží – později si pomyslí, že stejným způsobem určitě podpírá zadržené – a on se nechal bez odporu odvést k pohovce, kde ho lehce postrčila ramenem, a když už seděl, přisedla si k němu. „K nehodě došlo brzy ráno. Vůz vyjel z vozovky na rovném úseku s dobrou viditelností. Do nehody, jak se zdá, nebylo zapojeno žádné další vozidlo a podle kolegů z Monforte, od kterých jsme informaci obdrželi, všechno nasvědčuje tomu, že řidič patrně usnul za volantem.“ Pozorně ji poslouchal, snažil se soustředit na všechny detaily jejího vyprávění a potlačit přitom sbor hlasů, které stále hlasitěji křičely v jeho nitru: ,Álvaro je mrtvý.‘, ,Álvaro je mrtvý.‘ Krásná ženská tvář už nestačila. Koutkem oka viděl podporučíka, který si prohlížel předměty roztroušené po desce psacího stolu. Skleničku s nedopitou kávou a lžičkou uvnitř, pozvánku na udílení prestižní literární ceny, která sloužila jako podšálek, mobilní telefon, jehož prostřednictvím mluvil s Álvarem před několika hodinami, a blikající kurzor, dychtící dokončit poslední řádek, který napsal toto dopoledne, kdy se bláhově domníval, ubohý hlupák, že vše jde dobře. A tehdy si uvědomil, že už na tom nezáleží, nezáleží na tom, jestliže je Álvaro mrtvý, 12

což musí být pravda, protože seržantka to řekla jasně a chór hlasů v jeho hlavě to neustále opakoval v ohlušujícím crescendu. V té chvíli se objevil druhý záchranný kruh. „Řekla jste Monforte? Ale to je v...“ „Monforte, v provincii Lugo. Tam se nachází oddělení, z kterého nám volali, ačkoli k nehodě ve skutečnosti došlo v malé vesnici spadající pod obec Chantada.“ „To není Álvaro.“ Kategoričnost jeho tvrzení upoutala pozornost podporučíka, který ztratil zájem o předměty na psacím stole a zaskočeně se k němu obrátil. „Cože?“ „Nemůže to být Álvaro. Můj manžel odjel předevčírem odpoledne do Barcelony na setkání s klientem. Zabývá se podnikovým marketingem. Několik týdnů pracoval na projektu pro jednu katalánskou hoteliérskou společnost, plánovali několik promo akcí, a na dnešní ráno měl domluvenou schůzku kvůli prezentaci svého návrhu, takže není možné, aby byl v Lugu, musí se jednat o omyl. Včera jsem s ním mluvil, a dnes jsem s ním nemluvil jen proto, že měl ráno tu schůzku a já tak brzy nevstávám, ale hned mu zavolám.“ Vstal a vykročil kolem podporučíka ke stolu. Nevšímal si významného pohledu, těžkého jako olovo, který si policisté vyměnili. Neobratně se prohraboval předměty na psacím stole; lžička cinkla o okraj sklenice, kde již zbytky kávy zanechaly nesmazatelnou kresbu. Vzal do ruky mobil. Zmáčkl několik tlačítek a poslouchal s pohledem upřeným na seržantku, která ho pozorovala se zkroušeným výrazem v obličeji. Manuel počkal, dokud telefon nepřestal vyzvánět. „Musí být na schůzi, proto to nebere,“ pokusil se o vysvětlení. Seržantka vstala. „Jmenujete se Manuel, že?“ Přikývl, jako by přijímal nějaké břímě. „Manueli, pojďte sem a posaďte se ke mně, prosím.“ Poslechl a vrátil se k pohovce s telefonem stále v ruce. 13

„Manueli, já jsem také vdaná,“ řekla a vrhla krátký pohled na důkaz svého stavu, již téměř matný zlatý kroužek, „a ze zkušenosti, hlavně pracovní, vím, že nikdy si nemůžeme být absolutně jistí tím, co právě dělá náš partner. Je to něco, s čím se musíme naučit žít a nemučit se každou chvíli pochybnostmi. Určitě existuje nějaký důvod, proč se váš manžel nacházel právě tam a proč vám o tom neřekl, ale jsme si jisti, že je to on. Nedovolal jste se mu na mobil, protože ho mají kolegové z Monforte. Tělo vašeho manžela převezli do Ústavu soudního lékařství při nemocnici v Lugu, a navíc máme pozitivní identiﬁkaci ze strany jednoho příbuzného. Bez nejmenších pochybností se jedná o čtyřiačtyřicetiletého Álvara Muñize de Dávilu.“ Při každé další větě seržantky Acostové zavrtěl hlavou a její omyl ohledně Álvara připisoval vybledlému snubnímu prstýnku, který ji nutil k tak kategorickým názorům na partnerské vztahy. Uplynulo sotva několik hodin od chvíle, kdy s Álvarem mluvil naposledy, a tehdy byl v Barceloně, nikoli v Lugu, co by k čertu Álvaro dělal v Lugu? Manuel svého manžela znal, věděl, kde je, a rozhodně to nebyla nějaká zatracená silnice u Luga. Nenáviděl kategorické soudy o vztazích, nesnášel kategorické soudy o čemkoli, a začínal nenávidět i tu vychytralou policejní seržantku. „Álvaro nemá rodinu,“ namítl. „Manueli...“ „No dobrá, možná má rodinu jako každý druhý, ale neudržuje s nimi absolutně žádný kontakt. Nulové vztahy. A bylo to tak už dávno předtím, než jsme se s Álvarem seznámili, stalo se to, když byl ještě velice mladý a osamostatnil se. Pletete se.“ „Manueli, vaše jméno a telefonní číslo měl váš manžel uložené v mobilu jako kontakt ICE,“ vysvětlovala trpělivě. „Kontak ICE...“ zašeptal. Pamatoval si na to, rozhodli se to udělat už před lety. Uložit si kontakt ICE, „V případě ohrožení“, tehdy doporučovala dopravní policie, aby věděli, koho kontaktovat v případě nehody. Stiskl tlačítko Kontaktů ve svém mobilu a uviděl svůj vlastní ICE: Álvaro. Několik vteřin hleděl na písmena tvořící jeho 14

jméno a cítil přitom, jak se mu pohled mlží pod tíhou slz, které se mu tlačily do očí. Tehdy přišel další záchranný kruh. „Ale nikdo mi nevolal… Měli mi snad zavolat, ne?“ Podporučík vypadal téměř spokojeně, že se mohl ujmout slova. „Ještě před několika lety se to tak dělalo, volalo se osobě pod tímto kontaktem, a pokud ho někdo v telefonu neměl, tak se volalo na číslo uložené jako „domů“ nebo „rodiče“, a těm se poskytly informace... Ale bylo to velmi traumatické a víc než v jednom případě takový hovor vyvolal srdeční záchvat nebo nehodu nebo nějakou nevhodnou reakci... Pokusili jsme se systém zlepšit. Teď protokol vyžaduje pozitivní identiﬁkaci, pak se kontaktuje policejní oddělení nejblíže bydlišti zesnulého a posílají se vždy dva policisté, z nichž jeden je z vrchního velení, jako v tomto případě, a zprávu sdělujeme osobně, případně dotyčného odvezeme k identiﬁkaci.“ Takže celé to divadýlko s „posaďte se a zůstaňte klidný“ byl jen postup podle protokolu a neměl jiný cíl než sdělit tu nejhorší zprávu na světě. Protokol, který znali jen dva ze tří přítomných a proti kterému, to už teď věděl, od začátku neexistovalo žádné odvolání. Na několik okamžiků zavládlo ticho a všichni znehybněli, dokud se podporučík neobrátil s naléhavým gestem na svou kolegyni. „Možná byste měl zavolat nějakého příbuzného nebo přítele, abyste nebyl sám...“ navrhla. Manuel na ni pohlédl, celý zmatený. Její slova k němu sotva pronikla, jako by na něj mluvila z jiné dimenze, anebo zpod vodní hladiny. „Co mám teď dělat?“ zeptal se. „Jak jsem řekla, tělo je v Ústavu soudního lékařství při nemocnici v Lugu, tam vám řeknou, jaké kroky musíte podniknout, a vydají vám tělo, abyste ho mohl pohřbít.“ S předstíranou statečností, kterou vůbec necítil, vstal a kráčel směrem k vstupním dveřím. Přinutil tak policisty, aby ho 15

následovali, a cestou jim sliboval, že zavolá své sestře, jen co odejdou. Věděl, že pokud se chce policistů zbavit, musí působit rozumně, a tak jim podal ruku a vydržel jejich zkoumavé pohledy, které se nehodily k laskavým slovům, s nimiž se loučili. Ještě jednou jim poděkoval a zavřel za nimi dveře. Počkal několik sekund, opřený o hřejivé dřevo, s jistotou, že oni také poslouchají na druhé straně. Z místa, kde se určitě nikdy dostatečně dlouho nezdržel, teď pozoroval, jak se úzká chodba otevírá do obývacího pokoje, jako když kytice s pevně sevřenými stonky vystavuje květy záplavě světla. Byt, který sdílel s Álvarem už patnáct let a který teď viděl z tohoto přehlíženého koutu, mu připadal obrovský. Jasné světlo, proudící dovnitř oknem, rozmazávalo obrysy nábytku a rozpouštělo jeho bílou barvu, až splýval s bělostí stěn a stropu. V tom okamžiku pro něj tento milovaný, důvěrně známý prostor přestal být domovem a proměnil se v oceán mrazivého slunce, v ďábelskou islandskou noc, jež ho přinutila znovu se cítit opuštěný, jako oné noci v nemocnici. Zavolat sestře. Hořce se při té myšlence usmál, snad by mohl. Cítil, jak mu nevolnost stoupá do hrudi, jako horké a nežádoucí zvíře snažící se usadit v jeho nitru. Oči se mu zalily slzami, když si uvědomil, že jediní dva lidé, kterým by měl doopravdy chuť zavolat, jsou mrtví. Zadržel touhu plakat. Vrátil se do obývacího pokoje na stejné místo, kde seděl předtím, a vzal ze stolku telefon. Když aktivoval displej, objevila se nabídka vytočit Álvarovo číslo. Chvilku ho pozoroval, potom si povzdechl a vyhledal v kontaktech jiné jméno. Na druhém konci se ozval příjemný ženský hlas. Mei Liu byla Álvarovou sekretářkou už deset let. „Ahoj, Manueli, jak se máš? Jak ti jde psaní románu? Už se nemůžu dočkat. Álvaro říkal, že bude úžasný...“ „Mei,“ přerušil její proslov, „kde je Álvaro?“ Na druhé straně linky se na několik vteřin rozhostilo ticho a v té chvíli Manuel pochopil, že mu bude lhát, a dokonce prožil 16

jeden z těch záblesků jasnozřivosti, kdy člověk na okamžik dokáže prohlédnout klam, který vládne světu a který zůstává našim očím milosrdně skryt téměř celý život. „Álvaro? No... je přece v Barceloně.“ „Nelži mi, Mei,“ požádal ji hrubě, i když téměř šeptem. Mlčení v telefonu mu poskytlo důkaz, že se cítí nepříjemně a že pauzu využije k zoufalému hledání nějaké výmluvy, která jí poskytne další vteřiny k přemýšlení. „Nelžu ti, Manueli... Proč bych ti měla lhát?“ Její hlas byl teď vyšší, jako by se měla rozbrečet. Výmluvy, otázky. Všemožné vytáčky, aby se vyhnula přímé odpovědi. „Je... Je v Barceloně, na setkání s šéfy toho katalánského hotelového řetězce.“ Manuel sevřel telefon v dlani, až mu zbělaly klouby prstů, zavřel oči a s velkým úsilím potlačil touhu odhodit ho co nejdál, zničit ho, rozbít na tisíc kousků a umlčet ty lži, které mu jeho prostřednictvím doléhaly k uchu. Promluvil a snažil se přitom ovládnout tón hlasu alespoň do té míry, aby nezačal křičet. „Právě odtud odešli dva policisté, kteří mi řekli, že Álvaro není v Barceloně, že se včera zabil při dopravní nehodě a teď leží v márnici v Lugu... Takže mi to sakra okamžitě řekni, protože není možné, abys to nevěděla: kam jel Álvaro?“ Protahoval slabiky každého slova, mluvil hlasitým šepotem, aby zadržel hněv. Hlas se jí zlomil, mluvila sténavě, že sotva rozuměl, co říká. „... To je mi líto, Manueli, je mi to tak líto.“ Zavěsil a Mei, která se mohla stát třetím záchranným kruhem, se jím nikdy nestala.