0312568

PRoLoG Takovéhle události prý člověku navždy změní život. Nikdy už nebude stejný, jako den předtím, než se to stalo. Nebo i dvě hodiny předtím, než se to stalo, když jsem čekala na autobus z Belfastu směřující po Falls Road na západ města. Je melodramatické přemýšlet o životě takhle? Jako by šíři existence člověka proťal čistý řez, který odřízl jeho prvních devětadvacet let od těch, co přijdou potom? Teď se přes tu propast dívám, přes onu nečekanou trhlinu ve vrstevnici svého života, a toužím přes tu rokli zakřičet na své mladší já, které stojí na protějším kraji a netuší, co ho čeká. Ta žena je vzdálenou skvrnkou. Z mého úhlu pohledu vypadá ztraceně, ale sama si myslí, že ví, kam směřuje. V ruce má turistického průvodce a v hlavě představu o cestě, po níž kráčí: Dovede ji sem, na tenhle svah, a pak po okraji náhorní plošiny na vyvýšeninu, která přechází v kopce nad městem. Ta žena neví, kdo ji sleduje. Myslí jen na cestu před sebou. Ale na některé věci se připravit nemůže. Stojím teď na téhle straně rokle a zoufale si přeju své dřívější já varovat před člověkem, který se jí krade v patách a schovává se přitom za stromy a keři. Stůj! Chce se mi křičet. Nestojí to za to! Zapomeň na výlet a běž domů. Ale ona by mě stejně neposlechla. Je příliš tvrdohlavá, příliš odhodlaná ten výlet za tak svěžího a jasného dne absolvovat. A teď už je pozdě. Ocitla se na odlehlém místě, a i kdyby se otočila a šla zpátky, stejně by na něj narazila, protože je za ní. Pozoruje ji.

10

Winnie M. Li | TEMNÁ KAPITOLA

Touhle dobou už vylezla na svah a našla stezku, která se vine mezi pastvinou zalitou sluncem a strmým úbočím soutěsky. Na chvilku se zastaví a vdechuje krásu zelené pěšiny, zelených větví, které se nad cestou klenou, zářícího pole, co se táhne po její levici. Utekla z města. Tady skutečně začíná venkov. Na jeden poslední, klidný okamžik jí to připadá jako kousíček nebe. Ale už sedí na okraji a po její pravici se země ostře noří do rokle. Dole vzdáleně burácí řeka. Vzduch je cítit hnojem, sluncem a teplou

PRVNÍ ČÁST

trávou a ve světle prosvítajícím korunami stromů si to štrádují líní brouci. A ona pak letmo pohlédne do lesnaté průrvy vpravo a spatří postavu, která leze nahoru po svahu a pokouší se schovávat v lesním porostu. Srdce jí jaksi

Sedí v ordinaci a čeká, až její psycholožka konečně nastaví kameru. Je

nepřirozeně vynechá úder. Teprve v tu chvíli jí dojde, že ji někdo sleduje.

to malá místnost, značně stísněná v akademickém, státem financova-

Teď, po letech, se mi zdá, jako bych to byla já, kdo svoje dřívější já sle-

ném stylu, a nad ní zívají vysoké knihovny, plné seriózního čtiva o léčbě

duje. Straším ji na každém kroku, jako nějaký strážný anděl, který dora-

traumatu, sledování pacientů, metodách kognitivně-behaviorální terapie.

zil moc pozdě. Rozevře před sebou větve a já to udělám také, neviditelně.

Na korkové nástěnce po své pravici má doktorka Greenová připíchnutá

Zrychlí, aby mezi sebou a svým pronásledovatelem zvětšila vzdálenost, a já

ručně psaná děkovná přáníčka od bývalých pacientů a jednu pohlednici

se přizpůsobím. Instinktivně ví, že se musí dostat na otevřené prostranství,

s osamělou palmou na bílé písečné pláži.

než ji chytí, takže se snaží urazit posledních pár metrů cesty po hřebeni.

Otočí pohled k šedému nebi za oknem. Jižní Londýn v listopadu.

Neviditelnou rukou chci toho malého parchanta zadržet, přibít ho na místě

V dálce je vidět oblouk Londýnského oka, sedící obkročmo nad kilo-

jako hráč amerického fotbalu a přitom na ni křičet, aby šla dál, aby doběhla

metry bloků obecních pozemků, které se táhnou jako nepřerušený les

na louku a pak nechala stezku stezkou, zapomněla na svůj výlet, prostě za-

betonu dolů po Denmark Hillu, kolem oblasti Elephant and Castle až

mířila přímo na frekventovanou silnici a vrátila se domů. Ale nemám moc

k Temži.

to zastavit. Události se musejí odvinout tak, jak se už udály. Tahle minulost je naše minulost. A tak pořád trčím na téhle straně propasti a dívám se, jak ji dožene. Zbytek vidět nechci. Už jsem si to pře-

Doktorka Greenová je s blikajícím červeným světýlkem na kameře konečně spokojená. Posadí se, uhladí si vlasy žluté jako kukuřice a obrátí se ke své pacientce.

hrála mockrát. Kdybych to mohla stopnout teď – v tom posledním oka-

„Tak, ještě jednou mi to celé odvyprávějte. Co nejpodrobněji.“

mžiku, kdy si hoví mezi slunečnou pastvinou a hlubokou propastí –, tak

Snaží se potlačit povzdech, čekala to, ale do hlasu se jí stejně vloudí

by bylo všechno pořád dobré. Jenomže pak by to nebyl můj život. Byla by to příjemná jarní odpolední procházka po irském venkově nějaké jiné ženy. Ale moje cesta dopadla trochu jinak.

zoufalství. „Vážně? Ještě jednou?“ „Vím, že je to pro vás vyčerpávající. Ale je to zásadní součást terapie. Můžete to vyprávět úplně pomalu.“ „Bez emocí?“