OBSAH Ahoj holky a kluci!. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Jak skřítkové hlídali Kačenku aneb Kouzelná slůvka . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Jak Jurášek zaspal . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Jak se skřítkové málem utopili. . . . . . . . . . . . . 19 Jak skřítkové chodili po pomlázce. . . . . . . . . 23 Jak se skřítkům na tatínkovi cosi nelíbilo. . . . . 28 Jak pršely kaštany . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 Jak skřítkové třídili vánoční poštu. . . . . . . . 44 Na Vánoce dlouhý nose. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Vánoční kouzlo aneb Jak je to s Ježíškem. . . . . . . . . . . . . . . . 54
Jak skřítkové hlídali Kačenku
aneb Kouzelná slůvka
ambalando, Štruntalando, musím na chvíli odejít,“ sdělila skřítkům maminka Broňka. „Kačenka ještě spinká, pohlídejte ji prosím. Hned jsem zpátky.“ Zamkla venkovní dveře a kamsi spěchala. Skřítkové byli pyšní a nadšení, že jim byl svěřen tak důležitý úkol. Posadili se ke Kačenčině postýlce. Štruntalanda k hlavičce a Bambalanda k nožkám. Každou chvíli se ke Kačence nahýbali a důsledně kontrolovali, zda ještě spí a jestli jí něco nechybí. Holčička se usmívala. Určitě se jí něco hezkého zdálo. „To je snadné takové hlídání,“ liboval si Štruntalanda. „Moc snadné,“ přidal se spokojeně Bambalanda a dodal: „To bychom dokázali třeba celý týden. Takové hlídání malé holčičky je vlastně legrace.“ Najednou se ozvala příšerná rána a po ní ještě jedna. Prásk! Prásk! A pak zas a znova. Skřítkové se tak lekli, že se Bambalandovi roztřepala bradička a zasunula anténka na rádiovce. Štruntalanda rychlostí blesku smekl klobouk a honem se pod něj schoval. Jé, to byla ostuda! Oni, domácí skřítkové, kteří mají hlídat malou holčičku, aby se nebála, se bojí sami a sami se strachy třesou po celém těle.
„
9
Nevídaný shon s údivem pozorovali skřítkové a nestačili uhýbat a uskakovat hned mamince, která chystala snídani, hned zas tomu ospalému školákovi. Bambalanda a Štruntalanda tu ale nebyli zbytečně. Bedlivě pozorovali, jestli je kluk řádně oblečený, zda nezapomněl svačinu nebo průkazku na autobus. Takové úkoly a ještě spoustu dalších si vytyčili ti dva hodní domácí skřítkové. Když už byl malý školák mezi dveřmi, když už byl na odchodu, hlasitě si oddechl, že ten autobus přece jenom stihne a do školy přijde včas. U dveří stál Bambalanda, a jakmile na něj klučina dýchl, skřítek se celý otřásl. Juráškovi bylo cítit z pusy cosi nevábného. „Každičký jiný den, když ten kluk nezaspí, mu přece voní z úst bezva vůně z té perfektní zubní pasty, co ji používá,“ brblal si pro sebe skřítek. „Ale dnešní ráno? Brr!“ Bambalanda se znovu otřásl. Chytrý skřítek hned věděl, kolik uhodilo. Hned poznal, že Jurášek při tom spěchu zapomněl na zuby. Nemyslete si, děti, že si snad zapomněl vzít svoje zdravé zoubky s sebou, že si je nechal někde pohozené ležet. Tak to prr! To by ani nešlo, zapomenout někde zuby, vždyť je má v puse. On si je zapomněl vyčistit. Bambalanda si ale věděl rady. Zakoulel očima, dupl nožkou a vysunul z rádiovky anténku. Tu se ozvalo hlášení: „Pozor! Pozor! Na vědomost se dává, že je středa sedm hodin ráno. Jurášek má ještě šest minut čas. Čištění zubů se dá stihnout! Konec hlášení.“ Anténka zajela zpátky do rádiovky. Když to hoch uslyšel, hned mu proběhlo hlavou, že s nevyčištěnými zuby do školy přece nemůže. To by byla ostuda. Honem utíkal do koupelny. A lidičky, podržte se. Tam se děly věci! Na kraji zrcadla chvíli seděl a houpal nohama, chvíli pochodoval a chvilku poskakoval a všelijak se do rytmu nakrucoval Štruntalanda. V pravé ručce držel hůlčičku, kterou předtím vylovil z klobouku, a začal s ní taktovat. Přesně tak, jak to dělá opravdový dirigent velikého orchestru. Při každém pohybu kouzelnou hůlčičkou
16
17
Jejich mrskačka sama mluvila: „Jsem mrskačka z vrbového proutí, co žádnou dívku nezarmoutí, kouzelnou kudličkou řezaná, neviditelnou rukou splétaná. Na dívčí nožky mám čich. Čiby, čiby, čiby, čib. Čibat nepřestanu, dokud vejce nedostanu.“ Jurášek, který chodil se skřítky, odříkával tuto: „Pletu pletu metličku na mámu i tetičku. Pletu pletu mrskačku na Báru i na Kačku. Pletu z vrbového proutí, ať se holky pěkně kroutí. Až je všecky vyšlehám, vajíčka si s chutí dám.“ Mrskačky mrskaly a skřítkové s Juráškem a s kluky z vesnice, kteří se k nim přidali, navštívili všechny holky. Ty se sice schovávaly, ale marně. Kouzelné mrskačky je vždycky našly. Holky pištěly, ale byly rády. Která by se nechtěla nechat vyšlehat od červených Marťánků nebo si vyslechnout koledu od mluvící mrskačky? Dívky pokaždé uvázaly skřítkům i klukům na mrskačky barevnou pentličku a daly jim čokoládu nebo žvýkačku a samozřejmě malovaná vajíčka.
26
Ještě nestačili obejít ani polovinu vesnice a už měli košíky plné. A tak Štruntalanda máchl hůlčičkou a pletené košíky se kolébavými krůčky vydaly domů. Tam je maminka opatrně vysypala a košíčky se zase způsobně vrátily. Tak to musely ten den udělat ještě několikrát. Když se Jurášek a skřítci ujistili, že na žádnou holčičku, slečinku ani tetičku nezapomněli, vydali se domů. Doma k výslužce ještě přidali to, co vymrskali u maminky, Kačenky i u babičky. Potom měli hodinu matematiky. Počítali, počítali a nemohli se dopočítat. Tolik toho vykoledovali. Nejvíc napočítali červených vajíček. Červené barvy se skřítkové nakonec zbavili, ale od té doby lidé nazývají den, kdy kluci chodí na mrskut, „Červené pondělí“.
+
=
27
?
a smutně koukal nahoru do koruny stromu. Tam jich bylo plno, ale byly příliš vysoko. Na strom se vylézt nedalo. A zatřást s ním? To už vůbec ne. Vypadalo to, že odejdou s nepořízenou. Lesklé hnědočerné kaštany zvědavě vykukovaly z pootevřených světle zelených ostnatých domečků a zdálo se, že z nich musí každou chvíli vyklouznout a spadnout dětem a skřítkům pod nohy. Ale nespadly. Bylo to k breku. Kulaťoučké hlaďounké kaštany jim visely jako lampiónky přímo nad hlavou a oni na ně nemohli. „Co budeme dělat? Kdyby aspoň zafoukal vítr,“ postěžoval si nadurděně Jurášek a mávl rukou. Jakmile to Štruntalanda uslyšel, ťukl se do čela, udělal tři kotrmelce a zavýskl: „To je nápad. To je ono. Ty jsi na to kápl. My potřebujeme, aby nám pomohl vítr, aby pořádně zafučel. Hned zjistím, kde je.“ Strčil si ukazováček pravé ruky do pusy, trošku ho naslinil a zvedl ručku nad hlavu. Po chvilce však zklamaně přiznal: „Nic. Žádný vítr necítím. Asi má dovolenou.“ Štruntalanda to ale nevzdával a vybídl kamaráda: „Bambalando, ty máš přece kouzelnou rádiovku a ta umí předpovídat počasí. Honem se jí zeptej, kde je vítr.“ Bambalanda se nedal pobízet. Postavil se do pozoru jako voják na stráži, zavřel jedno oko a dvakrát klepl na rádiovku. Z kulaté rádiovky nejprve nesměle vykoukla docela malinkatá anténka. Ta se ale začala zvětšovat. Rostla a rostla, až byla třikrát větší než skřítek. Poté se z jeho pokrývky hlavy ozvalo: „Víkend bude chladný, místy se objeví sluníčko. Konec hlášení.“ Štruntalanda nakrčil čelo a nespokojeně zabrblal: „Tys to asi popletl, Bambalando. My potřebujeme hned teď vědět, jestli bude foukat vítr, a ne, jaké bude počasí v sobotu a neděli. Zkus to ještě jednou. Zmáčkni nějaký jiný čudlík.“
38
39
Dělal to tak dlouho, dokud v břichu toho nenasytného hučícího přístroje neskončila všechna zašantročená Juráškova přáníčka. Teprve potom byl spokojený. Otevřel dvířka vysavače, strčil tam ruku až po ramena a vytáhl odtud papírový sáček. Byl k prasknutí plný psaníček. „Teď je roztřídíme,“ prohlásil Štruntalanda. Skřítkové psaníčka nečetli. To se přece nedělá, číst cizí korespondenci. Zavázali si oči a k papírkům, lístečkům a dopisům
čichali. Když si Jurášek přál lízátko, turecký med, nebo třeba oplatek, hned to svými fajnovými nosánky ucítili. Tak moc jim písmenka voněla. Ani se nenadáli a měli před sebou dvě veliké hromady přáníček. První voněla po různých dobrotách. Ta druhá taky voněla, ale trochu jinak. „Toto psaní bezvadně voní čerstvým smrkovým dřevem!“ volal Bambalanda. To si Jurášek přál dřevěnou hračku. „A tohle přáníčko má vůni gumovou,“ prohlásil znalecky Štruntalanda. To klučina zatoužil po nafukovacím lehátku na vodu. „A tohleto? Tohleto voní čerstvě potištěným papírem,“ shodli se s jistotou oba skřítkové. A nemýlili se, protože to si hoch psal o pohádkovou knížku.
46
Potom na sebe skřítkové mrkli a zmizeli. Za chvíli ale byli zpátky. Štruntalanda přišupajdil s velikým bílým balicím papírem a Bambalanda přinesl krabici, klubko provázku a propisovací tužku. Skřítkové vzali jednu hromádku přání a udělali z ní poštovní balík. Omotali ho stříbrným provázkem a tam, kde se píše adresa, napsal Štruntalanda velkým tiskacím písmem: MIKULÁŠOVI DOPORUČENĚ A DO VLASTNÍCH RUKOU
Balík dali za okno. Oba si mnuli ručky, jak to chytře vymysleli. Měli pravdu, protože všechno, co je na jídlo – čokolády, pomeranče, banány a jiné dobroty – odjakživa nosil Mikuláš. „Tak to bychom měli,“ oddychl si Bambalanda. Ale zbyla jim ještě jedna hromada. Tu rozdělili na dvě. Jednu větší a druhou menší. Menší si nechali u sebe. To byla Juráškova přáníčka, která se skřítkové rozhodli splnit sami. Na stejnou hromádku hned připisovali všechno, co je napadlo, že by mohlo udělat radost Kačence. Větší hromádku pak zabalili do velikánské krabice, převázali ji pozlacenou stuhou a dali pod okno. Na tomto balíku byla adresa: Velevážený Ježíšek Bydliště: někde nahoře Pošta neznámá
47