Prolog Plameny Sheenu Na počátku byl dým. Jeho Milost král Jindřich VII. řekl, že na počátku všeho byl dým, od pádu starých králů až po vzestup nových, kdy se dým vinul kolem hlavní velkých děl chrlících zuřivé výstřely při odvetě na bitevním poli, až po lásku mezi mužem a ženou, při níž dým stoupal z maličkého ohýnku v ložnici, zcela neschopného soupeřit s tím, který plane v srdci člověka, s plamenem, který v něm hořel touhou po vlastní manželce, po mé matce, královně Alžbětě z Yorku. Avšak v noci, kdy jsem přišla o Sheen, se plameny rozhořely z neznámé příčiny, nejspíš ze zapomenuté svíčky. Hnaly se po podlaze, klouzaly hbitě a hladce jako had. Vyšlehly vzhůru po stěně a s velkou radostí se pustily do nových tapiserií, které Její Milost moje matka s takovou péčí vyšívala, aby o oněch osudných Vánocích rozjasnily královské komnaty. A tak jsem na to vše s hrůzou hleděla, zkamenělá bezmocí. Kolem mě se nesla kakofonie hlasů, avšak já jsem nedokázala rozpoznat, komu patřily. „Princ!“ vykřikl někdo. „Odneste Jeho Výsost prince waleského!“ Ovšemže bylo moudré nejprve zachránit dědice. A nikdo si ho necenil víc než já, jeho sestra. Musím však říct, že mě v prsou bodl osten žárlivosti, když jsem pozorovala, jak stráže, provázeny povykem vyděšených hodnostářů a dvořanů, vynášejí mého bratra z komnat. Matka kolem sebe shromáždila ostatní děti, zbrklého Jindřicha s roztomilou maličkou Marií, a dala se na útěk. Já jsem strnule stála, uchvácená výjevem před sebou. Najednou 11
mě začalo mravenčit a šimrat ve tváři, zmocnil se mě podivný pocit, že mě někdo sleduje. Otočila jsem se a spatřila jsem ho, nejobávanějšího muže mezi všemi, hned druhého po Bohu. Jindřicha VII., svého otce, svého krále. Pod jeho chladným, klidným zrakem plameny ztrácely žár. Když se naše pohledy setkaly, koutky úst mu stočil vzhůru jemný úsměv. „Markéto,“ řekl tichým hlasem, protože věděl, že jako král ho nemusí zvyšovat. Dokonce i plameny se ztišily a poslouchaly. Odpovědí mu byly jen moje slzy. „Postavíme nový,“ ujistil mě. A pak jsem se ocitla v náručí strážného. Zavřela jsem oči před plameny, které teď nenasytně požíraly můj svět, a zacpala jsem si uši před praskotem skřípajícího dřeva, z něhož byl vystavěn Sheen, palác mého dětství. Všechno se změní. Tehdy jsem si víc než kdy jindy uvědomila, že nejsem obyčejná.
1 Zvadlá růže Nikdo nemá takovou moc, aby zasáhl ve prospěch mé nesmrtelné duše, křičela babička. Jsem prý hanebné stvoření, pokračovala, zvadlý okvětní lístek na tudorovské růži. Nastal čas, kdy bych měla být přinucena zpytovat své hříšné chování a kát se. Babička neuvažovala o skromných kaplanech a zpovědnících. Byla jsem královská princezna; to, jestli dosáhnu spásy, možná ovlivní osudy království. A tak mě poslali k mému kmotrovi, k samotnému arcibiskupu canterburskému, k němuž jsem musela přijít s působivou zpovědí. Byla jsem si jistá, že mi to nedá moc práce; měla jsem spoustu hříchů, z nichž jsem mohla vybírat. Lord kancléř John Morton seděl přede mnou, štíhlými prsty si ťukal do kolena a čekal, čekal, až začnu odříkávat své hříchy. Zamnula jsem si ruce. Kde začít? 12
„Udeřila jsem klackem po hlavě bratra Jindřicha,“ řekla jsem mu a potlačila strach, když jsem k němu přistoupila a položila mu ruku do klína. Odmítla jsem sedět ve zpovědnici. Nelíbilo se mi, že by mezi mnou a jím měly být stěny, ať už s okénkem nebo bez něj. Pod konečky prstů jsem ucítila jemné roucho arcibiskupa a uvědomila jsem si, že do látky nervózně zatínám nehty. Vážným kývnutím hlavy mě vybídl, abych pokračovala. „Proč jste to udělala, princezno Markéto?“ „Protože Jindřich je hloupý,“ vysvětlovala jsem netrpělivě. „Kdybyste ho znal, jistě byste ho taky uhodil, můj pane.“ Arcibiskupovi zacukalo ve rtech. „Prosím pokračujte, Výsosti.“ Žmoulala jsem v pěsti látku jeho šatu a naklonila se blíž. Spikleneckým tónem jsem pokračovala: „A pak jsem vyplázla jazyk na svého učitele, protože o mně řekl, že jsem drzá. Já nejsem drzá, Vaše Milosti!“ „Vskutku?“ Jeho rty zvlnil nepatrný úsměv. „Pokračujte.“ Několikrát jsem polkla a přešlápla z nohy na nohu. „A potom… Potom jsem strčila do babiččina střevíce žábu…“ „Pane na nebi, Vaše Výsosti, to bylo originální,“ podotkl. „Proč jste tak trápila svou laskavou babičku?“ „Vaše Milosti, znáte moji babičku?“ zeptala jsem se, protože jsem nemohla uvěřit, jak může někdo o přísné Margaret Beaufortové říct, že je laskavá. „Je to skvělá dáma,“ řekl arcibiskup. „Udělala byste dobře, kdybyste jí projevovala úctu.“ Odmlčel se a povytáhl obočí. „Tak. Ještě něco?“ „No, taky jsem schovala babiččinu žíněnou košili,“ přiznala jsem se. „Ale tenkrát jsem nechtěla být zlá. Namouduši. Jenom jsem si myslela, že by si její kůže měla odpočinout...“ „Kolik je vám let, princezno Markéto?“ „Deset,“ řekla jsem mu a zářivě jsem se usmála, abych ukázala perlovou řadu už dospělých zubů, které byly mou pýchou. „Myslíte si, že by se desetiletá dívka měla plést do záležitostí třikrát tak staré ženy?“ zeptal se mě trpělivým tónem. „Já bych řekl, že ne. Pán nám přikazuje, abychom ctili svou matku i otce; to 13
se vztahuje ke všem starším osobám. Vaše babička je velice duchovně založená žena a nepotřebuje žádný z vašich… zásahů. Je příkladem oddanosti víře. Pamatujte, prostřednictvím její milující kázně jste vedena k tomu, abyste lépe porozuměla Bohu.“ Sklonila jsem hlavu. Příčilo se mi hovořit s kýmkoli o ctihodné Margaret Beaufortové. Příčilo se mi už jen myslet na ni. Duchovně založená! Jak jsem trpěla duchovností Margaret Beaufortové! Jestli mě její hůl na mých zádech měla přivést k lepšímu porozumění Bohu, už bych mohla být abatyše. „Ještě něco?“ Na mysl mi přišel nejtěžší hřích. Povzdechla jsem si. „Zeptala jsem se krále, co je to děvka.“ Duchovní vytřeštil oči a jednou rukou si rychle zakryl ústa. „Dověděla jste se to?“ „Ne! Babička mi dala políček!“ vykřikla jsem s nadějí, že získám jeho soucit. „Vůbec si neumím představit proč! Jenom jsem se zeptala, protože jsem slyšela, jak jedna dáma řekla, že tam bylo hrozně moc děvek, a já jsem se bála, že je to nějaký hmyz, tak jsem si řekla, že bude nejlepší zeptat se na to! Nechtěla jsem, aby po mně něco lezlo!“ Arcibiskup Morton na dost dlouhou chvíli zaklonil hlavu a zavřel oči. Pak se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. „Ještě něco, má paní?“ Kousla jsem se do rtu. „Ne…Nejsem si jistá.“ „Nejste si jistá?“ Potřásla jsem hlavou. „Nezlobte se, Vaše Milosti. To proto, že hřeším tak často – zdá se mi, že to nejsem schopná udržet v paměti. Možná bych si měla vytvořit seznam…“ „Výsosti, napadlo vás někdy, že nejlepší způsob, jak – ehm – udržet v paměti své hříchy, je snížit jejich počet nebo se prostě třeba snažit nehřešit?“ zeptal se. „Ach, ale to není možné!“ vykřikla jsem. „Jsme sice všichni lidé a naší přirozeností je hřešit, ale skutečně nevěřím, že by méně časté páchání hříchů bylo nemožné…“ 14
„Proboha, vždyť při takových způsobech bych přišla o všechnu zábavu!“ zvolala jsem. „Vaším pokáním bude dobročinná práce,“ řekl rozhodným tónem arcibiskup a vstal. „Byl bych rád, kdybyste doprovázela svou babičku na dobročinné akce. To vás naučí pokoře a velice prospěje vaší duši.“ „Ano, Vaše Milosti.“ Sklonila jsem hlavu ve snaze působit pokorně, i když jsem se při představě, že mám babičku někam doprovázet, cítila dost rozmrzele. Zvedla jsem hlavu, protože jsem doufala, že snad mám ještě možnost získat si jeho přízeň. „Přesto vám děkuji!“ vykřikla jsem, objala jsem ho kolem pasu, bradu jsem si opřela o jeho hruď a vrhla oddaný pohled na jeho přísnou tvář. Jak jsem si přála, aby mě zvedl do náruče a odnesl do Lambethu! Pak bych zas mohla být jeho malá holčička, kterou tolik miloval. Arcibiskupové samozřejmě nemohou mít malé holčičky, tak jsem předpokládala, že ho ve své fantazii budu muset nahradit jiným urozeným mužem. Bohužel se zdálo, že jich moc není. „No, no, Výsosti, to stačí!“ vykřikl arcibiskup a vyprostil se z mého objetí. Zamrkala jsem, abych se zbavila náhlého přívalu slz, padla jsem na kolena a v nezvyklém projevu zbožné úcty jsem políbila jeho ohromný prsten. „Budu se vroucně modlit za vaši duši, Vaše Výsosti,“ řekl mi. Vstala jsem. „Vaše Milosti…, ještě mi to nikdo neřekl… Co je to ta děvka?“ „Vaše Výsosti…“ Arcibiskup si stáhl čapku a rukou si prohrábl prořídlé bílé vlasy. „To… se dovíte, až budete starší.“ Podařilo se mi nezadupat. Dovím se to, až budu starší. Oblíbená odpověď všech, když mi nejsou schopní nic říct. Jako by to nevěděli! Ach jo, taková zpověď je ale otrava! Rozhodla jsem se vymyslet stovky dalších nápaditých hříchů, které bych mohla páchat všem navzdory. Když už, pak aspoň ta obávaná povinnost byla zajímavější. Dě15
sit arcibiskupa canterburského mi opravdu připadalo docela zábavné. Ráda jsem všechny děsila. Období Vánoc mě odvedlo od uličnických kousků a bylo tou největší motivací, kterou jsem potřebovala, abych byla hodná. Babička říkala, že už jen to je hřích; že bych měla být hodná, protože chci, ne proto, že za to získám nějakou odměnu. „Ale copak vy nejste hodná prostě proto, abyste se dostala do nebe?“ namítla jsem a vzpomněla jsem si na babiččiny proslulé projevy zbožnosti. „To je taky odměna.“ Tím jsem si vysloužila plácnutí přes ústa, ale ne uspokojivou odpověď. Odjeli jsme z Greenwiche do Westminsteru, kde poprvé za řadu měsíců bude celá rodina pohromadě. Překypovala jsem vzrušením, když jsem vykukovala přes záclonky v nosítkách, abych zamávala davu, který se shromáždil u brány paláce a žehnal mi. „Bůh žehnej princezně!“ volali. „Hoď jim nějaké peníze; na to tady čekají,“ přikázala přísným hlasem babička. „Bůh ví, že tu nejsou proto, aby se na tebe podívali.“ „Ale proto taky přišli!“ namítla jsem. „Zbožňují mě!“ Abych se však o tom ujistila, sáhla jsem do jejího váčku, vylovila hrst sovereignů a hodila je čekajícímu davu, který po nich skočil, až se o ně strhla rvačka. Srdce se mi sevřelo, protože jsem pochopila, jak pravdivá byla babiččina slova. Když jsem konečně směla opustit nosítka a nepříjemnou společnost své babičky, proběhla jsem dlouhou galerií, abych vyhledala rodinu. Srdečně jsem zdravila dvořany a hodnostáře, kteří poletovali kolem otce jako motýli kolem květin. Všichni mi odpovídali úsměvy a úklonami. Byl tu i arcibiskup canterburský. Jeho tmavé oči jiskřily veselím. „Tak, princezno Markéto. Přijela jste nás na svátky poctít svou přítomností. Modleme se, aby letos palác nezačal hořet.“ Zamžil se mi zrak, když jsem si vzpomněla na svůj milovaný 16
Sheen, který se právě přestavoval, jak otec slíbil, na naše rodinné sídlo, na velkolepý palác, jejž se rozhodl nazvat Richmond. „No, já jsem ho nezapálila,“ ujistila jsem ho pro případ, že na něco takového narážel. Arcibiskup mi v záchvatu vzácné něžnosti pocuchal vlasy a zasmál se. „Jistěže ne, Vaše Výsosti. Tak, pojďte se mnou. Jistě se nemůžete dočkat, až spatříte svého otce.“ „Ach ano!“ zvolala jsem, vklouzla jsem rukou do jeho dlaně a opřela si hlavu o jeho paži. On se mi vytrhl, moje paže klesla k boku, a pak jsme vykročili galerií k otcovým komnatám. Sotva jsme vstoupili do soukromé komnaty krále Jindřicha VII., zjistili jsme, že sedí skloněný u psacího stolu a prohlíží nějaké dokumenty. Neodložil je stranou, když oznámili, že přicházím, a já jsem zůstala stát mezi členy rady, kteří kouleli očima, jako by chtěli říct: Už je tady zas. Ano, už jsem tady zas a vy na mě nikdy nezapomenete! měla jsem chuť vykřiknout. Nebyla jsem nějaká obyčejná rošťačka z ulice; byla jsem princezna Markéta Tudorovna a vybranější dívku hned tak neuvidí! Ale neřekla jsem nic. Povzdechla jsem si a začala jsem si pohrávat s perlami všitými do výstřihu modrých sametových šatů. Splétala jsem si a zase rozplétala měděné kadeře splývající přes rameno, abych něčím zaměstnala neklidné prsty, než ke mně král Anglie zvedne zachmuřenou tvář. Konečně mi štíhlou rukou pokynul, abych přistoupila blíže. Ušklíbla jsem se na přítomné členy rady ve snaze vyjádřit, jak jsou mi odporní, a vykročila jsem k mohutnému stolu. Hluboce jsem se uklonila. „Markéto,“ zamručel otec chraplavým hlasem a prohlížel si mě od hlavy k patě. „Tak s tím musíme něco udělat.“ Nemohla jsem si pomoct a zamračila jsem se. „Vaše Milosti?“ „Opravdu moc hubená,“ zamumlal a zadíval se do svých papírů. „Měla bys být schopná rodit děti, jinak nebudeš k ničemu.“ „Vaše Milosti!“ vykřikla jsem. Tohle nebylo šťastné shledání, jaké jsem si představovala. Ale většina mých fantazií měla k realitě 17
hodně daleko. Zhluboka jsem si povzdechla. „Není důvod domnívat se, že bych nebyla schopná porodit hromadu synů, můj pane. Jsem z dobrého rodu Tudorovců a Plantagenetů – budete na mě pyšný.“ Při těchto slovech zvedl hlavu a vrhl na mě posmutnělý úsměv. „Myslím, že tě mám docela rád,“ řekl, jako by měl před sebou zjevení Páně a představa, že má skutečně rád své děti, byla vskutku zcela nová. „Ty se jen tak nedáš, že ne?“ prohodil, pak vstal, obešel stůl a položil mi ruku na rameno. „V letošním roce pro mě budeš zvláště zajímavá, dcero,“ řekl a jeho úzký obličej zvlnil úsměv. Musím říct, že vypadal strašlivě. Kaštanové vlasy mu sahaly až po ramena v rovném, praktickém účesu, který nijak neprospíval protáhlým rysům jeho obličeje. Napadlo mě, že by si je měl zkrátit. Vypadal jako starý lišák zahalený do kožešin, starý lišák, jenž čeká, až bude moct s prohnaností typickou pro tohoto tvora vyskočit a způsobit spoušť těm, kdo se mu opováží odporovat. Jenže bez těch lišáckých a prohnaných způsobů by Jindřich VII. nebyl žádný Jindřich VII., ale neznámý vévoda z Richmondu, který nikoho nezajímá. Kdyby otec nezosnoval spiknutí (s pomocí další lišky, mé prohnané babičky Margaret Beaufortové) a kdyby nakonec v bitvě u Bosworthu nezabil samozvaného krále Richarda III., anglická koruna by nebyla v rukou Tudorovců a dodnes by se marně bojovalo ve válkách růží. Ale můj královský otec přes všechen nevkus v účesech a v oblékání do toho všeho vtrhl a zvítězil a přitom nejenže získal korunu, ale sňatkem s mojí krásnou matkou Alžbětou konečně spojil rody Yorků a Lancasterů, čímž válčení definitivně ukončil. Otec také naplnil pokladnici, zmodernizoval vládu tím, že jmenoval členy rady (také muže s hroznými účesy a s ještě horším vkusem v oblékání) a vlastní silou vypudil všechny podvodné uchazeče o trůn. Byl to člověk nahánějící hrůzu, tenhle Jindřich Tudor, chladný a vypočítavý, lakomý a opatrný. Tento muž, tento král byl můj otec a já jsem nikdy nezapomínala na to, že právě jeho ruce budou utvářet můj osud. „Všichni ven – aby audience s naší dcerou proběhla o samotě!“ 18
vyštěkl otec, čímž mě vyburcoval ze snění, a já jsem pozorovala, jak se z místnosti o překot ženou služebníci a rádci až příliš dychtící splnit jeho příkaz. Otec znovu obešel stůl a vyhlédl z okna za zahrady, za Tower, za známý obzor. Přimhouřil oči. Přistihla jsem se, že dělám totéž, přestože jsem nevěděla, co hledáme. „Uvědom si, že jsi dcera tohoto rodu, a tak budoucnost, jakou jsme ti naplánovali, nebude obyčejná,“ řekl. „Markéto, na tobě bude záviset mír nejednoho království.“ „Jestli se má jednat o mých hříších, pak vám mohu říct, že jsem byla aspoň týden hodná!“ vykřikla jsem. Zvedl ruku, aby mě umlčel. „Markéto, mám nové zprávy o nabídce k tvému sňatku.“ Roztřásla jsem se. Nabídka k sňatku. Připravovala jsem se na vše. Kterého následníka trůnu mi otec vybral? Do které daleké země budu poslána? „Musíme učinit konec těm šarvátkám se Skotskem a jednou z možností, jak toho dosáhnout, je vznik spojenectví,“ vysvětloval. „Rozumíš?“ Zavrtěla jsem hlavou, přestože mi to bezděčně začalo docházet. Srdce jako by mi sevřely nemilosrdné spáry a nemohla jsem se nadechnout. „Ne abys tady omdlela, dítě,“ varoval mě otec. „Nikdy jsi neměla sklon k omdlévání a není čas s tím teď začínat.“ Položil mi ruce na ramena. „Markéto. Budeš tou, která spojí naše království. Tvým prostřednictvím dojde mezi námi k většímu porozumění. Jsi předurčena stát se velmi významnou osobou, tvoje velikost možná převýší význam tvého vlastního bratra Artura, protože tvůj úkol nebude vůbec snadný.“ Po těchto slovech mnou mírně zatřásl, ne že by byl krutý, ale aby vyjádřil naléhavost věci. Zachvátil mě strach. „Markéto, mé dítě, tvým úkolem je stát se královnou Skotů.“ Kdybych měla ve zvyku omdlévat, učinila bych to právě v tom okamžiku. Nevěděla jsem, jak se mám cítit, co si mám myslet. Králov19
na… Jenže já jsem věděla, že se stanu královnou; královské princezny se na to připravují od narození. Od narození mi říkali, že se provdám za prince a že mu musím porodit mnoho synů, jinak se o mně bude soudit, že jsem k ničemu. A s tímto vštípeným přesvědčením jsem se připravovala na roli chovatelky státu. Ten večer jsem se dověděla, že se stanu královnou Skotů – Skotů, jako by mi nemohli najít příjemnější zemi než tu, kde žije taková horda barbarů! Nebude tam nikdo, u koho bych mohla najít útěchu. Na chvíli jsem zalezla do postele s malou princeznou Marií, svou tříletou sestřičkou, a přivinula jsem ji k sobě. Byla jsem si jistá, že tahle zlatovlasá princezna bude mít ohromný život. Byla tak milá a rozkošná; vůbec neměla sklon k špatnostem jako já a všichni se k ní lísali. Pak jsem z postele obletované princezny vstala, protože jsem dostala zlost při pomyšlení na to, jak nádherný sňatek otec sjedná jí. Zcela jistě bude žít na nějakém skvostném dvoře, kde ji budou celý den bavit umělci a hudebníci – nejspíš se dostane do slunného Španělska nebo do romantické Francie, zatímco já budu chátrat na severu, mrznout v nějakém hradu, kde táhne, obklopená dvořany zahalenými v kožešinách, kteří mluví, jako by měli ucpaný krk…! Už jsem se na to neodvažovala myslet. Bosýma nohama jsem přešla podlahu pokrytou sítinou, mnula jsem si ruce a polykala slzy. Já, Markéta Tudorovna, se stanu královnou Skotů…, těch hrozivých, obludných Skotů… Sebrala jsem pléd a vykradla jsem se z dětského pokoje na chodbu. Zajdu navštívit svého bratra Artura. Mírný, jemný Artur, tak nepodobný prudkému Jindřichovi a poslušné Marii, mi jistě poradí. Stráže ustoupily, aby mi umožnily vstoupit do komnat prince waleského. Ten ležel na kožešinách před krbem a listoval v Canterburských povídkách. Když mě spatřil, jeho hezká, inteligentní tvář se rozzářila úsměvem. „Sestro,“ řekl svým příjemným hlasem. „Půlnoční návštěva. Nečekané potěšení. Neposadíš se? Dej si trochu vína.“ Zvedl knihu, abych na ni viděla. „Já vím, neměl bych se oddávat zálibě v tako20
vých báchorkách, ale ty nemravné části jsou příliš rozkošné, než aby se daly ignorovat.“ Posadila jsem se vedle bratra a slzy, které se mi sbíraly v hrdle od okamžiku, kdy jsem se dověděla o blížících se zásnubách, vystřídal úsměv. Byla jsem přesvědčená, že v celém světě není nikdo, kdo by se Arturovi podobal. Byl to ten nejmilejší, nejušlechtilejší princ v celém křesťanském světě a nepochybně z něho bude skvělý král. Neměl tak atletickou postavu jako Jindřich ani lehký taneční krok jako on. Artur byl intelektuál; uspokojení mu přinášelo studium, přemítání, myšlení. Měl v sobě jemnou krásu a vždy, když jsem byla u něho, jsem bezděčně pociťovala touhu chránit ho a pečovat o něho, tak jak on vždycky chránil mě. Při té myšlence se můj úsměv vytratil a vystřídaly ho nové slzy. „Ach Arture,“ začala jsem. „Nesnesu pomyšlení, že se k tobě už nikdy nedostanu. Až budeš žít na Ludlowě a já tady, kde je jen Jindřich, který mě zlobí, a babička, která mě trápí…, bude to mizerný život!“ „Předpokládám tedy, že bude nejlepší přejít na obligátní ,jak se ti daří‘?“ zažertoval Artur a s jiskrou v očích vzal mé tváře do dlaní. „Ale, ale, sestřičko, je to opravdu tak zlé? Rozhodně bych s tebou nechtěl nesouhlasit, co se týče babičky, ale náš Jindřich to myslí dobře. Je možná protivný, ale jeho city, láska a oddanost jsou opravdové. A máš přece malou sladkou Marii…“ „Jindřichova láska a oddanost jsou opravdové, jen když se právě těšíš jeho přízni, a to se u nás dvou stává málokdy… A Marii projevují přízeň všichni. Pod září jejího slunce blednu. Ona je dokonalá malá tudorovská růže, a já trn, který všichni touží vytrhnout,“ namítla jsem nasupeně. „Ohromně ostrý!“ zvolal Artur, posadil se a odložil knihu. „Ale protože by bylo nevhodné ten trn vytrhnout, pošlou mě do země bodláků – do Skotska!“ vykřikla jsem a zamračila jsem se. „Věřil bys tomu, Arture? Do Skotska? To by mě zrovna mohli poslat do pekla.“ Artur vyprskl smíchy, ale mě jeho srdečný smích vůbec netěšil. Posmíval se mému trápení a já jsem na něho pohlédla se svraště21
lým čelem. „Takhle to tedy je,“ řekl. „Pojď sem, moje milá.“ Natáhl ruku a já jsem se k němu přivinula. Držel mě u sebe a hladil po vlasech. „Jsme výjimeční lidé, Markéto,“ řekl mi. „Výjimeční lidé s výjimečnými úkoly. Dobře to víš; celý život ses připravovala na tento vrcholný okamžik. Zdá se to nespravedlivé; princové většinou smějí zůstat ve své rodné zemi, zatímco naše nedotknutelné princezny se musí rozletět do všech čtyř stran, aby zajistily pevné spojence zemím, s nimiž jsou svázány. Ale k tomu si nás vybral Bůh, má nejdražší. Byli jsme zvoleni, abychom vedli jeho lid, zvoleni, abychom ho chránili a ctili. Budeš královnou, Markéto. Z Boží milosti královnou. O to tě nikdo nikdy nepřipraví. Bude v tvé moci vykonat mnoho dobrého. Vím, že Skotsko není země, o níž jsi snila, že v ní strávíš život. Skotové jsou zcela jiní než my; ale otec by tě tam neposlal, kdyby si myslel, že se tam budeš mít zle. Touží uzavřít mezi našimi zeměmi dobré spojenectví. Pomysli na roli, kterou můžeš sehrát v zajištění vytouženého míru! Pomysli na odkaz, který zanecháš! Na hodnoty, které vytvoříš! Markéto, naše země nežijí v míru už sto sedmdesát let. Máš možnost tu věc napravit.“ „Já nechci nic napravovat! Nechci odjet! Chci zůstat u tebe!“ vykřikla jsem a zabořila hlavu do jeho prsou. Artur se opět zasmál. „Musíš být statečná, děvče, statečná. Vzchop se a zbystři! Bodlák přežije tisíce růží. Otec posílá svůj malý bodláček do skotské divočiny, protože ví, že jsi dost silná, abys tam vydržela.“ Odtáhla jsem se a pohlédla jsem mu do tváře. „Je to tak daleko, Arture. Kdy zas uvidím tebe a matku? Co když mě tam nebudou mít rádi?“ „Tebe že nebude mít někdo rád?“ vykřikl Artur, jako by to bylo něco nepředstavitelného. „Vždyť ti nikdo neodolá.“ Při těchto slovech jsem se přestala mračit. „Skotové si tě zamilují,“ pokračoval. „A nezapomeň na jednu věc, krasotinko. Na všechny ty šaty a klenoty, které budeš jako královna mít. Budou se o tobě skládat písně, budou ti věnovány básně…, je tolik věcí, na které se můžeš těšit!“ 22
„Ach, to mě nenapadlo!“ vykřikla jsem a představila jsem si štůčky sametu a hedvábí, kytlice ze zlatem protkávaného brokátu a kozinkové rukavičky. „Asi taky budu moct jíst, co budu chtít.“ „Kdy budeš chtít,“ ujistil mě. „Jenom dávej pozor, ať neztloustneš. Tlusté královny se nikomu nelíbí.“ Zasmála jsem se. „Kdepak, neztloustnu. Budu krásná královna a stanu se pro Skoty novým vzorem elegance. Všechny dámy se budou chtít oblékat jako já…“ „To je ono!“ zvolal a plácl mě po zádech, jako bych byla kluk. Chytila jsem bratra za útlé ruce. „A budeš mi často psát?“ „V jednom kuse,“ řekl a ťukl mě do brady. „Nikdo mě nemá rád tak jako ty,“ řekla jsem tiše a prohlížela jsem si svého jediného zastánce. Odmítavě mávl rukou a zarděl se. „Nesmysl. Všichni tě mají rádi.“ Usmál se. „Tak, a teď dost starostí. Chováš se, jako bys byla jediná, kdo se má provdat za cizího prince. A zatím jsi vůbec neprojevila soucit ohledně mého sňatku.“ Zmateně jsem naklonila hlavu. „Copak jsi zapomněla, že se mám oženit s infantkou, s Katalinou Aragonskou?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ne. Jenže ona aspoň přijede sem. A slyšela jsem, že je moc krásná a milá.“ „A já jsem slyšel, že král Skotů je statný a vitální!“ opáčil Artur. „Zvládneme to, sestřičko, uvidíš. Povedeme své evropské příbuzné do nového věku!“ „Nový věk…,“ opakovala jsem uchvácena vyhlídkou, že se ze mě stane výjimečná osobnost. „Myslíš, že to dokážeme?“ „Já to vím!“ vykřikl. „Tak a dost! Posaď se ke mně a já ti přečtu povídku, abys přišla na jiné myšlenky. ,Povídka mlynářova‘…“ Zasmála jsem se, když jsem si pomyslela, že uslyším nemravný příběh, o němž babička tvrdila, že už jen poslouchat ho je hřích. Věděla jsem, že tím víc ho chci slyšet. Přikryla jsem se jednou z kožešin a hřála jsem se u krbu obklopena útěchou a bezpečím, které jsem hledala. Uvědomovala jsem 23
si, že nikdo není šťastnější než já, protože mám tak hodného bratra, jako je Artur, princ waleský.
2 Píseň o ztrátě Bude to nádherný rok! Bylo mi dvanáct let a byla jsem krásná – to mi říkali všichni. Přestože jsem byla drobná a neměla jsem křivky jako některé moje vrstevnice, ujišťovali mě, že moje křehkost vyvolává stejně velký obdiv. Ovšem to nejhorší, co provázelo počátek mého ženství, byly měsíčky – jak jsem je nenáviděla! „Nechápu, proč jsou potřebné!“ přiznala jsem jednou starému arcibiskupovi. „Vůbec to není spravedlivé.“ „Všechno by bylo jiné, kdyby Eva nepřiměla Adama spáchat hřích,“ vysvětloval mi a sklonil hlavu, aby nebylo vidět, jak zrudl. „Takže Adam neměl svůj vlastní rozum?“ vykřikla jsem. „Pokud byl tak tupý, že neodolal Evinu pokušení, pak to byla jeho hloupost, co se stalo příčinou prokletí!“ „Madam, vy se začínáte rouhat!“ „Ach, to nechci slyšet,“ naříkala jsem. „Vy jste na jeho straně.“ A tak se nedalo dělat nic jiného, než to prostě snášet. Naštěstí jsem měla kolem sebe dostatek rozptýlení. Přijela princezna Katalina! Byla krásná, laskavá a milá. Jak jsem ji litovala, že si musela poangličtit jméno. Nadosmrti ji už budou znát jako Kateřinu Aragonskou. Když odjela z domova, musela se vzdát tolika věcí – své rodiny, svých zvyků, svého způsobu života, dokonce i svého jména. Já jsem aspoň měla to štěstí, že se přesunu do země, kde se většinou mluví anglicky, a ponechám si své jméno. Usilovně jsem se snažila se svou nastávající švagrovou spřátelit. Byla typická Španělka; její původ z ní přímo čišel, odrážel se v její zbožnosti, ve výrazném přízvuku a ve způsobu oblékání. Otec byl zklamaný. 24