0312270

Tohle ještě není vlastní příběh... Vám to klidně řeknu: té věci s Emilem jsem se sám nenadál. Chtěl jsem vlastně napsat něco docela jiného, příběh, v němž by tygři strachy cvakali zuby a datlovníky kokosovými ořechy. Tu malou, černobíle kostkovanou lidožroutskou holčičku, která plula přes Tichý oceán do San Franciska k firmě Drinkwater et Co. pro zubní kartáček, jsem chtěl pojmenovat Petrželka. Jenom křestním jménem, toť se ví. Měl jsem na mysli skutečný jihomořský román. Povídal mi jednou jeden pán, takový vousáč, že vy takové věci čtete nejraději. První tři kapitoly byly už docela hotové. Náčelník Smrtimuž, zvaný též Rychlá pošta, odjišťoval právě nůž nabitý horkými pečenými jablky, chladnokrevně namířil a rychle počítal do tří set devadesáti sedmi… A já si vám najednou ne a ne vzpomenout, kolik nohou má velryba. Natáhl jsem se na podlahu jak široký tak dlouhý – v té 9

poloze se mi nejlépe přemýšlí – a uvažoval jsem. Ale tentokrát

sami: je to vhodné poslání pro román, jehož děj se odehrává

to nebylo nic platné. Prolistoval jsem velký slovník. Napřed

v jižních mořích?

svazek V a potom – z opatrnosti – i svazek W. Ale nikde jsem

Vrchní číšník Vrťátko, s kterým někdy hovořím o své

o tom nenašel ani jediné slovo. A musel jsem to vědět, když

práci, se mě zeptal za pár dní, jestli jsem byl někdy tam dole.

jsem chtěl psát dál! Musel jsem to dokonce vědět přesně! Víte, ono to není jen tak. Kdyby byla velryba v dané chvíli vykročila z pralesa nepravou nohou, nebyl by ji náčelník Smrtimuž s přezdívkou Rychlá pošta v žádném případě zasáhl. Ale kdyby ji byl těmi pečenými jablky nezasáhl, Petrželka, to malé lidožroutské děvčátko, by se nebyla setkala s paní Lehmannovou, pradlenou démantů.

„Kde dole?“ „V jižních mořích. V Austrálii, na Sumatře, Borneu a tak dále.“ „Ne. Proč?“ „Protože můžete psát jen o věcech, které znáte a které jste viděl,“ vysvětlil mi pan Vrťátko. „Ale dovolte, milý pane Vrťátko!“

A kdyby byla Petrželka nepotkala paní Lehmannovou,

„To je přece jasné! Víte, Neugebauerovi – navštěvují taky

nebyla by nikdy dostala tu cennou poukázku, kterou musel

náš podnik – měli služebnou a ta nikdy neviděla, jak se peče

u firmy Drinkwater et Co. v San Francisku předložit každý,

drůbež. Loni o Vánocích měla upéct husu. Paní si šla zatím ob-

kdo chtěl získat zbrusu nový kartáček na zuby. No a kdyby…

starat nákupy. Když se vrátila, čekalo ji pěkné nadělení! Děvče

Můj jihomořský román – a co jsem se na něj natěšil! –

dalo husu na pekáč tak, jak ji koupilo v tržnici, neopařenou,

ztroskotal tedy, abych tak řekl, o velrybí nohy! Doufám, že

nevykuchanou! To vám byl puch – co vám budu povídat!“

tomu rozumíte! Bylo mi to moc líto. Když jsem to řekl slečně

„No a–? Snad nechcete tvrdit, že upéct husu je totéž jako

Fidlínové, div se nedala do pláče. Ale měla zrovna plné ruce

napsat knihu? Pane Vrťátko, nezlobte se, ale tomu se musím

práce, musela prostírat na stůl k večeři, a proto s tím pláčem

smát.“

ještě počkala. Nu, a později na něj zapomněla. Takové jsou ženy! Chtěl jsem tu knížku nazvat Petrželka v pralese. Bá-

Pan Vrťátko počkal, až se jaksepatří vysměju. Netrvalo to ostatně dlouho.

ječný titulek, co? Teď leží tři první kapitoly doma pod stolem

„Vaše jižní moře, lidožrouti, korálové útesy a celé to kou-

a podpírají ho, aby se neviklal. Pro mne za mne, ale suďte

zlo,“ řekl pak, „to je vaše husa. Román je váš pekáč, na kterém

10

11

poloze se mi nejlépe přemýšlí – a uvažoval jsem. Ale tentokrát

sami: je to vhodné poslání pro román, jehož děj se odehrává

to nebylo nic platné. Prolistoval jsem velký slovník. Napřed

v jižních mořích?

svazek V a potom – z opatrnosti – i svazek W. Ale nikde jsem

Vrchní číšník Vrťátko, s kterým někdy hovořím o své

o tom nenašel ani jediné slovo. A musel jsem to vědět, když

práci, se mě zeptal za pár dní, jestli jsem byl někdy tam dole.

jsem chtěl psát dál! Musel jsem to dokonce vědět přesně! Víte, ono to není jen tak. Kdyby byla velryba v dané chvíli vykročila z pralesa nepravou nohou, nebyl by ji náčelník Smrtimuž s přezdívkou Rychlá pošta v žádném případě zasáhl. Ale kdyby ji byl těmi pečenými jablky nezasáhl, Petrželka, to malé lidožroutské děvčátko, by se nebyla setkala s paní Lehmannovou, pradlenou démantů.

„Kde dole?“ „V jižních mořích. V Austrálii, na Sumatře, Borneu a tak dále.“ „Ne. Proč?“ „Protože můžete psát jen o věcech, které znáte a které jste viděl,“ vysvětlil mi pan Vrťátko. „Ale dovolte, milý pane Vrťátko!“

A kdyby byla Petrželka nepotkala paní Lehmannovou,

„To je přece jasné! Víte, Neugebauerovi – navštěvují taky

nebyla by nikdy dostala tu cennou poukázku, kterou musel

náš podnik – měli služebnou a ta nikdy neviděla, jak se peče

u firmy Drinkwater et Co. v San Francisku předložit každý,

drůbež. Loni o Vánocích měla upéct husu. Paní si šla zatím ob-

kdo chtěl získat zbrusu nový kartáček na zuby. No a kdyby…

starat nákupy. Když se vrátila, čekalo ji pěkné nadělení! Děvče

Můj jihomořský román – a co jsem se na něj natěšil! –

dalo husu na pekáč tak, jak ji koupilo v tržnici, neopařenou,

ztroskotal tedy, abych tak řekl, o velrybí nohy! Doufám, že

nevykuchanou! To vám byl puch – co vám budu povídat!“

tomu rozumíte! Bylo mi to moc líto. Když jsem to řekl slečně

„No a–? Snad nechcete tvrdit, že upéct husu je totéž jako

Fidlínové, div se nedala do pláče. Ale měla zrovna plné ruce

napsat knihu? Pane Vrťátko, nezlobte se, ale tomu se musím

práce, musela prostírat na stůl k večeři, a proto s tím pláčem

smát.“

ještě počkala. Nu, a později na něj zapomněla. Takové jsou ženy! Chtěl jsem tu knížku nazvat Petrželka v pralese. Bá-

Pan Vrťátko počkal, až se jaksepatří vysměju. Netrvalo to ostatně dlouho.

ječný titulek, co? Teď leží tři první kapitoly doma pod stolem

„Vaše jižní moře, lidožrouti, korálové útesy a celé to kou-

a podpírají ho, aby se neviklal. Pro mne za mne, ale suďte

zlo,“ řekl pak, „to je vaše husa. Román je váš pekáč, na kterém

10

11

chcete upéct Tichý oceán, Petrželku a tygry. A jestli ještě ne-

„Kuchařské knihy?“

víte, jak se takové zvíře peče, může z toho povstat přená-

„Ovšem! A z těch se dobře poučil: jak vysoké jsou švýcar-

ramný puch, zrovna jako u té Neugebauerovic služky.“

ské hory; kdy tam taje sníh; jaké to je, když se nad Vierwald-

„Ale vždyť to tak dělá většina spisovatelů!“ zvolal jsem.

städtským jezerem rozpoutá bouře; a jak to bylo, když udělali

„Dobré chutnání!“ bylo všechno, co k tomu podotkl pan

sedláci revoluci proti guvernérovi Gesslerovi.“ „Ano, to je pravda, Schiller to všechno skutečně studo-

Vrťátko. Chvíli jsem uvažoval. Potom jsem se znovu ujal slova:

val.“

„Pane Vrťátko, znáte Schillera?“

„Vidíte!“ zvolal vítězoslavně pan Vrťátko a rozehnal se

„Schillera? Skladníka z lesního zámeckého pivovaru?“

ubrouskem po letící mouše. „Když to uděláte jako on a pro-

„Ale ne. Básníka Friedricha Schillera, který napsal před

studujete předtím knihy, můžete i vy napsat tu svou klokan-

víc než sto lety řadu divadelních her.“

skou historii o Austrálii.“ „Ne, to se mi nechce. Kdybych měl peníze, moc rád bych

„Ach tak! Schillera! Toho, který má všude pomníky?“ „Ano. Schiller napsal hru, jejíž děj se odehrává ve Švýcarech. Ta hra se jmenuje Vilém Tell. Dřív o ní psávaly děti ve škole slohové úkoly.“

si tam zajel a prohlédl si všechno na místě. Ale číst knihy, ó jé…“ „Já vám tedy poradím,“ povídá pan Vrťátko. „Pište o vě-

„My taky,“ řekl pan Vrťátko. „Ano. Tella znám. Je to vel-

cech, které znáte. O podzemní dráze, o hotelích a tak dále.

kolepé drama. To se Schillerovi musí nechat, jen co je pravda.

O dětech, jak vám denně běhají před očima a jakými jsme

Ale ty slohové úkoly bývaly strašné. Na jeden se pamatuju

byli i my…“

dodnes: Proč se Tell nezachvěl, když cílil na jablko? Dostal jsem z něj tenkrát pětku. Víte, já ve slohu nikdy příliš ne…“ „Pusťte zas chvíli ke slovu mě, pane Vrťátko,“ přerušil jsem ho. „Vidíte, Schiller nikdy nebyl ve Švýcarech, a jeho hra se přesto shoduje přesně se skutečností.“

„Ale jeden vousatý pán, který zná děti jako své boty, mě výslovně upozornil, že se jim taková kniha nebude líbit,“ namítl jsem. „Třesky plesky!“ zabručel pan Vrťátko. „Jen se spolehněte na to, co vám povídám. Vždyť mám taky děti – dva kluky

„Inu, četl asi kuchařské knihy,“ mínil pan Vrťátko.

a holku. A když mám jednou týdně volný den a vypravuju jim,

12

13

chcete upéct Tichý oceán, Petrželku a tygry. A jestli ještě ne-

„Kuchařské knihy?“

víte, jak se takové zvíře peče, může z toho povstat přená-

„Ovšem! A z těch se dobře poučil: jak vysoké jsou švýcar-

ramný puch, zrovna jako u té Neugebauerovic služky.“

ské hory; kdy tam taje sníh; jaké to je, když se nad Vierwald-

„Ale vždyť to tak dělá většina spisovatelů!“ zvolal jsem.

städtským jezerem rozpoutá bouře; a jak to bylo, když udělali

„Dobré chutnání!“ bylo všechno, co k tomu podotkl pan

sedláci revoluci proti guvernérovi Gesslerovi.“ „Ano, to je pravda, Schiller to všechno skutečně studo-

Vrťátko. Chvíli jsem uvažoval. Potom jsem se znovu ujal slova:

val.“

„Pane Vrťátko, znáte Schillera?“

„Vidíte!“ zvolal vítězoslavně pan Vrťátko a rozehnal se

„Schillera? Skladníka z lesního zámeckého pivovaru?“

ubrouskem po letící mouše. „Když to uděláte jako on a pro-

„Ale ne. Básníka Friedricha Schillera, který napsal před

studujete předtím knihy, můžete i vy napsat tu svou klokan-

víc než sto lety řadu divadelních her.“

skou historii o Austrálii.“ „Ne, to se mi nechce. Kdybych měl peníze, moc rád bych

„Ach tak! Schillera! Toho, který má všude pomníky?“ „Ano. Schiller napsal hru, jejíž děj se odehrává ve Švýcarech. Ta hra se jmenuje Vilém Tell. Dřív o ní psávaly děti ve škole slohové úkoly.“

si tam zajel a prohlédl si všechno na místě. Ale číst knihy, ó jé…“ „Já vám tedy poradím,“ povídá pan Vrťátko. „Pište o vě-

„My taky,“ řekl pan Vrťátko. „Ano. Tella znám. Je to vel-

cech, které znáte. O podzemní dráze, o hotelích a tak dále.

kolepé drama. To se Schillerovi musí nechat, jen co je pravda.

O dětech, jak vám denně běhají před očima a jakými jsme

Ale ty slohové úkoly bývaly strašné. Na jeden se pamatuju

byli i my…“

dodnes: Proč se Tell nezachvěl, když cílil na jablko? Dostal jsem z něj tenkrát pětku. Víte, já ve slohu nikdy příliš ne…“ „Pusťte zas chvíli ke slovu mě, pane Vrťátko,“ přerušil jsem ho. „Vidíte, Schiller nikdy nebyl ve Švýcarech, a jeho hra se přesto shoduje přesně se skutečností.“

„Ale jeden vousatý pán, který zná děti jako své boty, mě výslovně upozornil, že se jim taková kniha nebude líbit,“ namítl jsem. „Třesky plesky!“ zabručel pan Vrťátko. „Jen se spolehněte na to, co vám povídám. Vždyť mám taky děti – dva kluky

„Inu, četl asi kuchařské knihy,“ mínil pan Vrťátko.

a holku. A když mám jednou týdně volný den a vypravuju jim,

12

13

co se přihodilo tady u nás, jak mě jeden host napálil a neza-

rukavici, kterou jsi před třemi dny marně hledal ve skříni.

platil, jak se jiný podroušený host chystal dát facku pikolíkovi,

Ležím tedy ve svém pokoji a pro změnu si zvědavě prohlížím

který roznáší cigarety, a vlepil ji místo pikolíkovi jedné nóbl

krajinu odzdola místo odshora… A najednou vidím, že nohy

dámě, která šla právě okolo, přál bych vám děti vidět, poslou-

u židlí mají lýtka. Skutečná, pevná, tmavá lýtka – mohla by

chají, ani nedutají.“

náležet nějakému černošskému kmenu nebo školákům v hně-

„Inu, když myslíte, pane Vrťátko,“ povídám váhavě.

dých punčochách.

„Jistě! Spolehněte se, pane Kästnere,“ ujišťuje mě pan

A zatímco ještě počítám nohy u stolu a židlí, abych zjis-

Vrťátko a už běží jinam. Jeden host cinká hlučně nožem

til, kolik černochů nebo školáků stojí na mém koberci, na-

o skleničku a chce platit.

padne mě ta věc s Emilem! Snad proto, že jsem právě myslel

Tak se stalo, že jsem napsal – a vlastně jen proto, že si to přál pan Vrťátko – příběh o věcech, které vy i já dávno známe.

na školáky v hnědých punčochách? Nebo proto, že se Emil jmenoval příjmením Tischbein?

Napřed jsem šel domů. Sedl jsem si k oknu, podepřel

Ať tak nebo tak, v tu chvíli mi přišel na mysl jeho příběh.

si hlavu, koukal na Pražskou třídu a myslel jsem, že příběh,

Zůstal jsem tiše sedět. Přibližující se myšlenky a vzpomínky

který hledám, půjde snad náhodou zrovna okolo. To bych

si totiž počínají jako psi, kteří dostali bití. Jestliže se trochu

na něj byl ovšem zakýval a zavolal: „Ach, prosím vás, zaskočte

prudčeji pohneme, promluvíme na ně, nebo je dokonce

sem ke mně na chvilku! Musím vás napsat!“

chceme pohladit – frnk, jsou tytam! A pak můžeme čekat až

Ale příběh nešel a nešel. A mně už začínala být zima. Dopálil jsem se, zavřel jsem okno a oběhl asi třiapadesátkrát

do soudného dne, než se k nám zase odváží. Ležím tedy nehnutě a usmívám se svému nápadu vlídně vstříc. Chci mu dodat odvahy. A skutečně: uklidnil se, je má-

stůl. Všechno nadarmo. A tak jsem sebou praštil jak široký tak dlouhý na zem a krátil si čas hlubokým přemýšlením jako předtím.

lem přítulný, přiblížil se o krůček, pokročil o další, a vtom jsem ho popadl za krk. A měl jsem ho.

Když ležíš v pokoji na podlaze, zdá se ti svět docela jiný.

Ten krk, abyste rozuměli. A to bylo prozatím všecko. Víte,

Vidíš nohy židlí, trepky, květy na koberci, cigaretové pouzdro,

je velký rozdíl, jestli popadneme psa za kůži a přidržíme si

zrníčka prachu, nohy stolu, ba najdeš pod pohovkou i levou

ho, nebo zachytíme-li pouhý příběh, který si zapamatujeme.

14

15

co se přihodilo tady u nás, jak mě jeden host napálil a neza-

rukavici, kterou jsi před třemi dny marně hledal ve skříni.

platil, jak se jiný podroušený host chystal dát facku pikolíkovi,

Ležím tedy ve svém pokoji a pro změnu si zvědavě prohlížím

který roznáší cigarety, a vlepil ji místo pikolíkovi jedné nóbl

krajinu odzdola místo odshora… A najednou vidím, že nohy

dámě, která šla právě okolo, přál bych vám děti vidět, poslou-

u židlí mají lýtka. Skutečná, pevná, tmavá lýtka – mohla by

chají, ani nedutají.“

náležet nějakému černošskému kmenu nebo školákům v hně-

„Inu, když myslíte, pane Vrťátko,“ povídám váhavě.

dých punčochách.

„Jistě! Spolehněte se, pane Kästnere,“ ujišťuje mě pan

A zatímco ještě počítám nohy u stolu a židlí, abych zjis-

Vrťátko a už běží jinam. Jeden host cinká hlučně nožem

til, kolik černochů nebo školáků stojí na mém koberci, na-

o skleničku a chce platit.

padne mě ta věc s Emilem! Snad proto, že jsem právě myslel

Tak se stalo, že jsem napsal – a vlastně jen proto, že si to přál pan Vrťátko – příběh o věcech, které vy i já dávno známe.

na školáky v hnědých punčochách? Nebo proto, že se Emil jmenoval příjmením Tischbein?

Napřed jsem šel domů. Sedl jsem si k oknu, podepřel

Ať tak nebo tak, v tu chvíli mi přišel na mysl jeho příběh.

si hlavu, koukal na Pražskou třídu a myslel jsem, že příběh,

Zůstal jsem tiše sedět. Přibližující se myšlenky a vzpomínky

který hledám, půjde snad náhodou zrovna okolo. To bych

si totiž počínají jako psi, kteří dostali bití. Jestliže se trochu

na něj byl ovšem zakýval a zavolal: „Ach, prosím vás, zaskočte

prudčeji pohneme, promluvíme na ně, nebo je dokonce

sem ke mně na chvilku! Musím vás napsat!“

chceme pohladit – frnk, jsou tytam! A pak můžeme čekat až

Ale příběh nešel a nešel. A mně už začínala být zima. Dopálil jsem se, zavřel jsem okno a oběhl asi třiapadesátkrát

do soudného dne, než se k nám zase odváží. Ležím tedy nehnutě a usmívám se svému nápadu vlídně vstříc. Chci mu dodat odvahy. A skutečně: uklidnil se, je má-

stůl. Všechno nadarmo. A tak jsem sebou praštil jak široký tak dlouhý na zem a krátil si čas hlubokým přemýšlením jako předtím.

lem přítulný, přiblížil se o krůček, pokročil o další, a vtom jsem ho popadl za krk. A měl jsem ho.

Když ležíš v pokoji na podlaze, zdá se ti svět docela jiný.

Ten krk, abyste rozuměli. A to bylo prozatím všecko. Víte,

Vidíš nohy židlí, trepky, květy na koberci, cigaretové pouzdro,

je velký rozdíl, jestli popadneme psa za kůži a přidržíme si

zrníčka prachu, nohy stolu, ba najdeš pod pohovkou i levou

ho, nebo zachytíme-li pouhý příběh, který si zapamatujeme.

14

15

Držíme-li psa za kůži na krku, máme ho celého: pracky, čumák,

předtím jsem narychlo udělal ještě něco jiného. Srovnal jsem

ocas i všecko ostatní, co se počítá do celkové váhy. Vzpomínky

jednotlivé části po řadě tak, jak ke mně dveřmi přilétaly, až

se chytají jinak. Vzpomínky lapáme po troškách. Napřed ulo-

jsem je měl konečně všechny pohromadě: levou botu, límec,

víme – dejme tomu – kštici. Potom přilétne levá přední noha,

vycházkovou hůl, kravatu, pravou ponožku a tak dále.

za ní pravá, zadek, levá pracka a tak dál, kus po kuse. A když

Příběh, román, pohádka se podobají živoucím tvorům,

už si myslíme, že je příběh úplný, hrr, hrr, přihrne se ještě ušní

a možná že jimi i jsou. Mají svou hlavu, nohy, krevní oběh

lalůček. A nakonec, máme-li štěstí, je před vámi celek.

a šat jako skuteční lidé. Chybí-li některému ve tváři nos či

Viděl jsem jednou ve filmu scénu, která mi živě připomínala to, co jsem vám právě vylíčil. V pokoji stál muž a neměl

má-li každou botu jinou, neujde nám to, jakmile si ho bystřeji prohlédneme.

na sobě nic než košili. Zčistajasna se otevřely dveře a do po-

Dřív než vám vypovím souvislý příběh, předvedu vám

koje se vnesly kalhoty. Muž si je navlekl. Potom přisvištěla

ten malý bombardovací útok, kterým se na mne vrhaly jed-

levá bota, za ní přilétla vycházková hůl, vázanka, límec, vesta,

notlivé údy celku, části a nápady.

jedna ponožka, druhá bota, klobouk, sako, druhá ponožka,

Třeba jste natolik obratní, že si z těch různých prvků

brýle. Byla to taková bláznivina. Ale nakonec byl muž správně

složíte ten příběh sami, než vám ho začnu vyprávět. Je to asi

oblečen. A všechno bylo tip ťop.

taková práce jako postavit z kostek stavebnice nádraží nebo

Zrovna tak se vedlo i mně s mým příběhem, když jsem ležel na podlaze, počítal nohy u stolu a myslel přitom na Emila.

kostel bez stavebního plánu, přičemž vám nesmí přebývat ani jediná kostka.

Jistě jste už i vy zažili něco podobného. Ležel jsem a schytával

Je to vlastně jakási zkouška.

jsem vzpomínky deroucí se mi do hlavy ze všech stran, jak se

Brr – –!

na nápady sluší a patří. Nakonec jsem měl všechno pěkně po-

Ale známka se z ní nedává.

hromadě a příběh byl hotov! Zbývalo už jen sednout a hezky

Naštěstí!

popořádku ho napsat. To jsem – jak vidíte – taky udělal. Kdybych ho nebyl napsal, neměli byste teď v ruce hotovou knížku o Emilovi. Ale 16

17