dybych v Punu nebyl narazil na Marcuse, nejspíš bych se nikdy neseznámil s Kevinem ani by se nezkřížily naše cesty s Karlem. Kdybych nepotkal toho rána v La Pazu Karla, třeba by Kevin strávil Vánoce se svou rodinou a chudák starý Marcus by se snad pořád ještě potloukal po Jižní Americe se svou dívkou. Jenže takhle se to nestalo. Když jsem dorazil do peruánského města Puno, hrozně mě bolelo koleno a chůze byla hotové utrpení. Jeden francouzský mochilero [baťůžkář] mi nabídl lístky koky na žvýkání. „Vem si trochu tohohle,“ řekl. „Budeš se cítit líp.“ Vložil jsem si do úst pár lístků a žvýkal je přes zvláštní malý valounek, další dárek od toho Francouze. Slisovaný valounek, vyrobený z popele z liány, extrahuje z lístků aktivní alkaloidy a způsobí, že v ústech fermentují. Bez toho valounku nenastane žádná fermentace, žádný efekt, žádný rauš. Neudělalo to nic, jenom jazyk a patro úst mi znecitlivěly. Přesto jsem se brzy ráno příštího dne, když jsem vstával, cítil líp. Člun na ostrov Taquile měl odjíždět v osm hodin. Pravda, mohl jsem zamířit přímo do Cuzca, odkud všichni mochileros vyrážejí na výpravu do legendárního Machu Picchu, starověkého hlavního města Inků, ale já jsem dal přednost krátké zajížďce a návštěvě mnoha báchorkami opředeného ostrova. Taquile se zvedá z jezera Titicaca, nejvýše položeného splavného jezera na světě. Jeho břehy byly blátivé, ale když se člověk zadíval
k horizontu, voda se třpytila. Hornatý ostrov se tyčil v mlze, která halila jezero jako pokrývka. Byl to nádherný pohled. Neměl jsem potíže najít přívoz. Vlastně si on našel mě. „Taquile, nebo Los Uros?“ zeptal se mě nějaký malý chlapec. „Taquile,“ odpověděl jsem. Zavedl mě ke člunu, na kterém už čekalo pár lidí: několik mladých Němců a skupinka Francouzů, kteří bydleli ve stejném hotelu jako já. Usadil jsem se na místo poblíž zádi a pustil se do čtení knihy. Brzy nastal čas vyrazit. Kormidelník, mladý indián, napřáhl dlouhé bidlo, které používal střídavě jako kormidlo i veslo, a gestem naznačil chlapci, aby odpoutal provaz, jenž zajišťoval nos člunu, a odstrčil nás od přístaviště. „Espera, espera [čekej]!“ spustil křik nějaký mochilero, který k nám přiběhl celý zadýchaný a sešplhal do člunu. „Skoro jsem to zmeškal,“ řekl tomu indiánovi španělsky. „Gracias.“ Posadil se vedle mě, a když jsem se posunul, abych mu udělal místo, usmál se na mě. „Vy jste Izraelec,“ řekl anglicky. Podíval jsem se na knihu, kterou jsem četl. Šťastná smrt od Alberta Camuse v anglickém překladu. Byl jsem ohromený. „Jak jste na to přišel?“ „Hned jsem to věděl. Vás Izraelců vyráží na cesty celé hordy.“ „Jmenuju se Yossi,“ představil jsem se. „Rád tě poznávám. Já jsem Marcus. Dorazil jsem sem přímo z vlakového nádraží. Štěstí, že jsem chytil ten člun. Na další bych musel čekat celý den.“ Marcus pokračoval v hovoru, jako bychom byli staří přátelé. „Ten vlak byl hotový děs. Z Juliacy jsem vyjel časně ráno a ve vlaku se nedá sehnat nic k jídlu. Neměl jsem ani sousto v ústech. Doufám, že se na ten ostrov dostaneme rychle. Mám pořádný hlad.“ Vytáhl jsem z batohu housku, kousek sýra a pomeranč a nabídl mu je. „Díky,“ řekl Marcus. „Všiml jsem si, že Izraelci se vždycky podělí o všechno, co mají. Toho si vážím.“ Vyrobil si z housky a sýra sendvič a pustil se hladově do jídla. Pomeranč měl jako dezert. „Vrátím ti to, až dorazíme na ostrov.“
10
11
Kapitola první
Seznámení s Marcusem
K
dybych v Punu nebyl narazil na Marcuse, nejspíš bych se nikdy neseznámil s Kevinem ani by se nezkřížily naše cesty s Karlem. Kdybych nepotkal toho rána v La Pazu Karla, třeba by Kevin strávil Vánoce se svou rodinou a chudák starý Marcus by se snad pořád ještě potloukal po Jižní Americe se svou dívkou. Jenže takhle se to nestalo. Když jsem dorazil do peruánského města Puno, hrozně mě bolelo koleno a chůze byla hotové utrpení. Jeden francouzský mochilero [baťůžkář] mi nabídl lístky koky na žvýkání. „Vem si trochu tohohle,“ řekl. „Budeš se cítit líp.“ Vložil jsem si do úst pár lístků a žvýkal je přes zvláštní malý valounek, další dárek od toho Francouze. Slisovaný valounek, vyrobený z popele z liány, extrahuje z lístků aktivní alkaloidy a způsobí, že v ústech fermentují. Bez toho valounku nenastane žádná fermentace, žádný efekt, žádný rauš. Neudělalo to nic, jenom jazyk a patro úst mi znecitlivěly. Přesto jsem se brzy ráno příštího dne, když jsem vstával, cítil líp. Člun na ostrov Taquile měl odjíždět v osm hodin. Pravda, mohl jsem zamířit přímo do Cuzca, odkud všichni mochileros vyrážejí na výpravu do legendárního Machu Picchu, starověkého hlavního města Inků, ale já jsem dal přednost krátké zajížďce a návštěvě mnoha báchorkami opředeného ostrova. Taquile se zvedá z jezera Titicaca, nejvýše položeného splavného jezera na světě. Jeho břehy byly blátivé, ale když se člověk zadíval
k horizontu, voda se třpytila. Hornatý ostrov se tyčil v mlze, která halila jezero jako pokrývka. Byl to nádherný pohled. Neměl jsem potíže najít přívoz. Vlastně si on našel mě. „Taquile, nebo Los Uros?“ zeptal se mě nějaký malý chlapec. „Taquile,“ odpověděl jsem. Zavedl mě ke člunu, na kterém už čekalo pár lidí: několik mladých Němců a skupinka Francouzů, kteří bydleli ve stejném hotelu jako já. Usadil jsem se na místo poblíž zádi a pustil se do čtení knihy. Brzy nastal čas vyrazit. Kormidelník, mladý indián, napřáhl dlouhé bidlo, které používal střídavě jako kormidlo i veslo, a gestem naznačil chlapci, aby odpoutal provaz, jenž zajišťoval nos člunu, a odstrčil nás od přístaviště. „Espera, espera [čekej]!“ spustil křik nějaký mochilero, který k nám přiběhl celý zadýchaný a sešplhal do člunu. „Skoro jsem to zmeškal,“ řekl tomu indiánovi španělsky. „Gracias.“ Posadil se vedle mě, a když jsem se posunul, abych mu udělal místo, usmál se na mě. „Vy jste Izraelec,“ řekl anglicky. Podíval jsem se na knihu, kterou jsem četl. Šťastná smrt od Alberta Camuse v anglickém překladu. Byl jsem ohromený. „Jak jste na to přišel?“ „Hned jsem to věděl. Vás Izraelců vyráží na cesty celé hordy.“ „Jmenuju se Yossi,“ představil jsem se. „Rád tě poznávám. Já jsem Marcus. Dorazil jsem sem přímo z vlakového nádraží. Štěstí, že jsem chytil ten člun. Na další bych musel čekat celý den.“ Marcus pokračoval v hovoru, jako bychom byli staří přátelé. „Ten vlak byl hotový děs. Z Juliacy jsem vyjel časně ráno a ve vlaku se nedá sehnat nic k jídlu. Neměl jsem ani sousto v ústech. Doufám, že se na ten ostrov dostaneme rychle. Mám pořádný hlad.“ Vytáhl jsem z batohu housku, kousek sýra a pomeranč a nabídl mu je. „Díky,“ řekl Marcus. „Všiml jsem si, že Izraelci se vždycky podělí o všechno, co mají. Toho si vážím.“ Vyrobil si z housky a sýra sendvič a pustil se hladově do jídla. Pomeranč měl jako dezert. „Vrátím ti to, až dorazíme na ostrov.“
10
11
Kapitola první
Seznámení s Marcusem
K
„Zapomeň na to,“ řekl jsem mu. „Slyšel jsem, že na Taquile je draho. Jestli ti to nevadí, můžeme si vzít společný nocleh a podělit se o jídlo.“ „Jsem pro.“ Marcus se obrátil na Němce a chvíli s nimi vedl živou konverzaci v jejich jazyce. Pak se otočil k francouzské skupince a povídal si s nimi francouzsky. Měl podmanivou osobnost a netrvalo dlouho a všichni jsme se navzájem seznámili, mluvili spolu a žertovali stejně jako on. „Ty jsi Němec?“ zeptal jsem se. „Švýcar,“ odpověděl. Už jsme byli skoro na ostrově, když se člun porouchal. Motor jednoduše zhasl. Kormidelník rychle odhalil problém a zanedlouho se motor zase rozběhl. Marcus si však všiml, že si během opravy poranil prst, a vytáhl z batohu příruční lékárničku. Vydezinfikoval indiánovi prst a požádal mě, abych ustřihl kousek lepicí pásky. Jenže, ať jsem se snažil, jak chtěl, nebylo to dost akorátní. Nakonec si vzal kotouč a sám ustřihl šikovnější proužek — jen tak od oka —, který sedl přesně na ten jeho obvaz. Muž mu se širokým úsměvem poděkoval. Chvíli nato už jsme byli na Taquile. Z přístaviště jsme se škrábali po strmé pěšině zařezávající se do tvrdé skály k vesnici. Čím výš jsme kráčeli, tím namáhavěji moje plíce bojovaly o vzduch. Vylezl jsem o dva kroky a zastavil. Popolezl a zastavil. „Ber to s klidem,“ povzbuzoval mě Marcus. „Nemáme naspěch.“ „A co ty?“ zeptal jsem se ho. „Ale to víš, Švýcarské Alpy,“ odpověděl s úsměvem. „Sloužil jsem tam.“ Ve vesnici jsme si našli pokoj s hliněnými zdmi a dřevěnou plošinou namísto postele. Roztáhli jsme spacáky a připravili jídlo. Marcus uvařil kávu na malém petrolejovém hořáku, který si nosil s sebou, já jsem rozkrojil housky a pečlivě připravil sendviče se sýrem, cibulí a rajčaty. I když jsme se sotva seznámili a navzdory faktu, že jsem měl své vlastní plány, začal Marcus plánovat výpravu, kterou bychom mohli podniknout společně. „Ještě jsem neviděl Machu Picchu,“ vysvětloval jsem, „takže se chystám zamířit zpátky do Cuzca.“
„Ne, pojeď se mnou do La Pazu,“ naléhal na mě. „Machu Picchu,“ prohlásil jsem, „a pak mám v plánu projet napříč Brazílii. Myslel jsem, že bych vyrazil z Puerta Maldonada, kousek od Cuzca, podél řeky Madre de Dios, která teče skrz Peru a vlévá se do Amazonky.“ Můj plán zněl sledovat odtud Amazonku až k jejímu ústí poblíž Belému na pobřeží Atlantiku. Prohlížel jsem trasu na mapě. „Po cestě je tam spousta zajímavých vesniček a já přímo miluju džungli. Co kdybys šel ty se mnou?“ „Dík za nabídku. Vypadá to jako skvělý plán, opravdové dobrodružství, ale já už jsem na konci cesty. Strávím nějakou dobu v La Pazu, možná podniknu pár výprav do okolí, možná nakoupím nějaké ručně vyráběné vesty, které pak vezmu s sebou do Švýcarska, ale nic nějak zvlášť ambiciózního.“ Zjistili jsme, že se Taquile liší od jiných peruánských vesnic a že je snadné rozpoznat ostrovana z Taquile od peruánských indiánů. Lidé z ostrova vypadají vznešenější, čistší, hezčí, zdravější. Také se jinak oblékají. Všichni nosí stejný klobouk, stejné chaleco [vyšívanou vestu] a široké kalhoty s vyšívanými opasky. Výšivka z Taquile je známá po celé Latinské Americe pro svoji krásu a vysokou kvalitu a vyrábějí ji výhradně muži, i když ženy spřádají a barví vlnu. Ostrov tvoří jakási komuna asi padesáti rodin řízených společnou radou. Život tu je poklidný. Muži vysedávají, pracují na svých výšivkách a povídají si, zatímco ženy se plahočí na poli. Kamenitá půda se obtížně obdělává a s výjimkou brambor tam nic neroste. Ve vesnici samé je malý obchod se smíšeným zbožím a dvě nebo tři restaurace. V jedné z nich jsme se Marcus a já setkali s tou francouzskou skupinkou ze člunu. Bylo jich pět, tři dívky — Dede, Annick a Jacqueline — a dva chlapci — Jacques a Michel. Popíjeli jsme místní maté [bylinkový čaj; po celé Jižní Americe se ho podává množství variant] a povídali si. Dávali přednost francouzštině a já nerozuměl ani slovo, ale Dede se na mě usmála a já jí úsměv oplatil. Byla trošku buclatá, s hezkým obličejem a krátkými vlasy, které jí dodávaly rozpustilý výraz. Znovu se na mě usmála a já ji požádal, ať se jde posadit ke mně, a začal jsem si s ní povídat anglicky.
12
13
„Zapomeň na to,“ řekl jsem mu. „Slyšel jsem, že na Taquile je draho. Jestli ti to nevadí, můžeme si vzít společný nocleh a podělit se o jídlo.“ „Jsem pro.“ Marcus se obrátil na Němce a chvíli s nimi vedl živou konverzaci v jejich jazyce. Pak se otočil k francouzské skupince a povídal si s nimi francouzsky. Měl podmanivou osobnost a netrvalo dlouho a všichni jsme se navzájem seznámili, mluvili spolu a žertovali stejně jako on. „Ty jsi Němec?“ zeptal jsem se. „Švýcar,“ odpověděl. Už jsme byli skoro na ostrově, když se člun porouchal. Motor jednoduše zhasl. Kormidelník rychle odhalil problém a zanedlouho se motor zase rozběhl. Marcus si však všiml, že si během opravy poranil prst, a vytáhl z batohu příruční lékárničku. Vydezinfikoval indiánovi prst a požádal mě, abych ustřihl kousek lepicí pásky. Jenže, ať jsem se snažil, jak chtěl, nebylo to dost akorátní. Nakonec si vzal kotouč a sám ustřihl šikovnější proužek — jen tak od oka —, který sedl přesně na ten jeho obvaz. Muž mu se širokým úsměvem poděkoval. Chvíli nato už jsme byli na Taquile. Z přístaviště jsme se škrábali po strmé pěšině zařezávající se do tvrdé skály k vesnici. Čím výš jsme kráčeli, tím namáhavěji moje plíce bojovaly o vzduch. Vylezl jsem o dva kroky a zastavil. Popolezl a zastavil. „Ber to s klidem,“ povzbuzoval mě Marcus. „Nemáme naspěch.“ „A co ty?“ zeptal jsem se ho. „Ale to víš, Švýcarské Alpy,“ odpověděl s úsměvem. „Sloužil jsem tam.“ Ve vesnici jsme si našli pokoj s hliněnými zdmi a dřevěnou plošinou namísto postele. Roztáhli jsme spacáky a připravili jídlo. Marcus uvařil kávu na malém petrolejovém hořáku, který si nosil s sebou, já jsem rozkrojil housky a pečlivě připravil sendviče se sýrem, cibulí a rajčaty. I když jsme se sotva seznámili a navzdory faktu, že jsem měl své vlastní plány, začal Marcus plánovat výpravu, kterou bychom mohli podniknout společně. „Ještě jsem neviděl Machu Picchu,“ vysvětloval jsem, „takže se chystám zamířit zpátky do Cuzca.“
„Ne, pojeď se mnou do La Pazu,“ naléhal na mě. „Machu Picchu,“ prohlásil jsem, „a pak mám v plánu projet napříč Brazílii. Myslel jsem, že bych vyrazil z Puerta Maldonada, kousek od Cuzca, podél řeky Madre de Dios, která teče skrz Peru a vlévá se do Amazonky.“ Můj plán zněl sledovat odtud Amazonku až k jejímu ústí poblíž Belému na pobřeží Atlantiku. Prohlížel jsem trasu na mapě. „Po cestě je tam spousta zajímavých vesniček a já přímo miluju džungli. Co kdybys šel ty se mnou?“ „Dík za nabídku. Vypadá to jako skvělý plán, opravdové dobrodružství, ale já už jsem na konci cesty. Strávím nějakou dobu v La Pazu, možná podniknu pár výprav do okolí, možná nakoupím nějaké ručně vyráběné vesty, které pak vezmu s sebou do Švýcarska, ale nic nějak zvlášť ambiciózního.“ Zjistili jsme, že se Taquile liší od jiných peruánských vesnic a že je snadné rozpoznat ostrovana z Taquile od peruánských indiánů. Lidé z ostrova vypadají vznešenější, čistší, hezčí, zdravější. Také se jinak oblékají. Všichni nosí stejný klobouk, stejné chaleco [vyšívanou vestu] a široké kalhoty s vyšívanými opasky. Výšivka z Taquile je známá po celé Latinské Americe pro svoji krásu a vysokou kvalitu a vyrábějí ji výhradně muži, i když ženy spřádají a barví vlnu. Ostrov tvoří jakási komuna asi padesáti rodin řízených společnou radou. Život tu je poklidný. Muži vysedávají, pracují na svých výšivkách a povídají si, zatímco ženy se plahočí na poli. Kamenitá půda se obtížně obdělává a s výjimkou brambor tam nic neroste. Ve vesnici samé je malý obchod se smíšeným zbožím a dvě nebo tři restaurace. V jedné z nich jsme se Marcus a já setkali s tou francouzskou skupinkou ze člunu. Bylo jich pět, tři dívky — Dede, Annick a Jacqueline — a dva chlapci — Jacques a Michel. Popíjeli jsme místní maté [bylinkový čaj; po celé Jižní Americe se ho podává množství variant] a povídali si. Dávali přednost francouzštině a já nerozuměl ani slovo, ale Dede se na mě usmála a já jí úsměv oplatil. Byla trošku buclatá, s hezkým obličejem a krátkými vlasy, které jí dodávaly rozpustilý výraz. Znovu se na mě usmála a já ji požádal, ať se jde posadit ke mně, a začal jsem si s ní povídat anglicky.
12
13