Ze zápisků patologa Jestli … se setkám s nějakým obrem, jak se bludným rytířům obyčejně stává, a srazím jej prvním útokem nebo jej vpůli rozetnu, nebo přemohu a zajmu, nebude-li pak dobré mít, komu bych ho poslal darem, aby vešel, padl na kolena před mou sladkou paní… Miguel de Cervantes: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha
„Máme tu mrtvolu, musíte přijet,“ ozve se ve slu chátku pisklavý Luisin hlas. Zase! Tyhle mrtvoly jsou jako autobusy. Když se žádný dlouho neukáže, hrne se pak jeden za dru hým. Nedá se nic dělat, musím jet. Na nemocničním dvoře se skloním a dotknu se prostředníčkem levé ruky země; ukazováček se při tom musí dotknout boty. Ohlížím se – vypadá to, že si toho nikdo nevšiml. Tenhle rituál dělám kvůli tomu, aby všechno dobře dopadlo. Pokaždé jsem na pochybách, v kterém místě nemocničního dvoru se mám země dotknout: jestli před budovou nemocni ce, nebo před márnicí. Příčinou mých pochybností je nekonkrétnost mého přání „aby všechno dobře dopadlo“: netuším, jestli si víc přeju, abych nebyl nemocný, nebo abych neumřel, nebo aby to tento krát s Luisou klaplo. Na zápražíčku před márnicí se nudí strejda Míša. Když mě zahlédne, vyskočí a zasalutuje, a já hned získám pocit vlastní důležitosti a významnosti. „Zase tu mám práci, strejdo Míšo, či co?“ „Ani mi nemluvte, Sergeji Semjonoviči, zase.“ „Kdy už tomu bude konec?“ w
135
w
Strejda Míša soucitně přitakává a celou svou by tostí se mi snaží dát najevo, že má stejně jako já těchhle pitev až po krk. Je to ovšem od něj napros té pokrytectví, protože za každou mrtvolu dostane od příbuzných nejmíň deset rublů, které pak svědo mitě propije. Jediným smyslem a potěšením strýčka Míši je totiž vodka, to kvůli ní chodí do práce, se vším souhlasí, servilně se chichotá a oddaně hledí na Luisu. Nezřídka se opije už ráno a pak se dlouho a marně snaží vyznat ve svých rukavicích a ochran ných návlecích. Mohl bych na něj snadno napsat hlášení a vyhodit ho, ale v poslední chvíli mi ho vždycky přijde líto, a kromě toho sem svou přítom ností vnáší jakýsi obtížně definovatelný pocit útul nosti, obzvlášť večer, když sedí namazaný za stoleč kem ve své „výpravně na poslední cestu“, zatímco my s Luisou vyplňujeme protokol nebo se líbáme. Právě teď „výpravnou“ procházím. Je to celkem prostorná místnost s vykachlíkovanou podlahou, dvě ma třemi fíkusy na podstavcích, několika židlemi, těžkým kruhovým věšákem a s širokou lavicí, na kterou se pokládá rakev s nebožtíkem. Tahle lavice je lavicí mé hanby, snažím se na ni nedívat, proto že už je nejvyšší čas na ni položit Luisu a udělat s ní to, co má udělat muž se ženou, jenže se k to mu nemůžu odhodlat, a tak Luisu k sobě tisknu v některém z rohů místnosti. Jakmile z „výpravny“ projdu krátkou chodbou, ocitnu se v laboratoři. Luisa vytírá podlahu mokrým hadrem, omotaným kolem smetáku. „Že tu jste ale brzo!“ Kmitá, ustaraně pobíhá po místnosti a snaží se úklid dokončit co nejrychleji. Pokaždé chvátá, pokaž dé má zpoždění, ale vždycky to nakonec zvládne. Má w
136
w
naondulované světlé vlasy, modré oči a nohy tenké jako sirky. Už si nepamatuju, jak to mezi námi za čalo. Zřejmě jsem to jednou už nemohl vydržet a ře kl jí: „Pojď ke mně, chci tě políbit.“ Upejpala se, párkrát vzdychla a pak svolila, a tak se od té doby líbáme, třebaže pokaždé všelijak koketně vzdychá a tváří se, že se brání. Vyndám z aktovky kytku a podám ji Luise. „Proč si děláte takovou škodu?“ Luisa má své zá sady: když jsem jí jednou přinesl zmrzlinu, dokonce se mi ji snažila zaplatit. Rozbaluje kytky a dává je do vody. Ne, postavu má přece jen pěknou, dokonce i v plášti. Kdyby ne měla ty nohy… Na stole už mám rozložené biopsie. Obléknu si plášť, sednu si a přisunu k sobě mikroskop. Luisa usedne naproti mně a píše, co jí diktuju. „Hyper plazie děložní sliznice“, „Polyp v děložním hrdle“, „Potrat“… Během roku projdou mýma rukama vzorky od tisíce žen – když jdu kolem nemocnice, vidím je, jak si vykloněné z oken povídají se svými manželi a milenci nebo prostě cosi pozorují na dvoře – kdy bych v životě poznal aspoň setinu z nich, byl bych pravděpodobně šťastný. Ostatně nejsem o tom zce la přesvědčen, protože dřív jsem si myslel, že budu šťastný, když dokážu dokončit alespoň jednu povídku, a jakmile se mi to podařilo, pochopil jsem, že do kážu být šťastný jedině tehdy, pokud se ta povídka bude líbit, a když vzbudila příznivý ohlas, bylo mi jasné, že doopravdy šťastný budu pouze v případě, že nenapíšu jednu povídku, ale několik… Teď je přede mnou v mikroskopu vzorek s evidentní rakovinou, a třebaže jsem si velmi dobře vědom toho, že nad w
137
w
někým vynesu rozsudek smrti (přesněji řečeno ne vynesu, ale oznámím ho), nedokážu se přinutit, aby mnou to cizí neštěstí otřáslo. Naopak, cítím dokon ce jisté uspokojení, že nemám rakovinu já, ale kdosi jiný. Možná právě v tom spočívá štěstí člověka – že nemá rakovinu a může se radovat, že dýchá, chodí, vidí nebe a může milovat – i mně se v tu chvíli za chce zakusit tyhle radosti života, dokud jsem toho ještě schopen, dokud jsem pánem svého těla. „Luisinko, dej mi prosím svou nohu.“ Marně se pokouším chytit Luisinu nohu pod sto lem – zvedne ji, a vrhajíc na mě strašlivé pohle dy, ukáže na dveře. Nakonec se její nohy přece jen zmocním, sundám z ní střevíc a podržím ji. Noha jako noha. Jak už to tak bývá, vedle palce vystupuje kůstka; tkanina punčochy je hladká a zároveň pevná. Vtom zazní zvonek. „Ach jé!“ Luisa se mi vytrhne, vyskočí, v běhu si obouvá střevíc a žene se otevřít dveře. Je slyšet hlasy – na pitvu přišli lékaři. Zatímco se ve „výpravně“ převlékají a kolem nich pobíhá Lui sa, prohlížím si chorobopis zesnulého. Pozorně si čtu diagnózu (aby lékaři během pitvy nic nepřipsa li), zběžně studuju anamnézu (je sepsána formálně – stejně jí nelze věřit), operační protokol vynechám (nečitelný rukopis – potom se na to vyptám) a s tlu koucím srdcem se začítám do posledního denního záznamu o průběhu nemoci. „16.30. Stav pacien ta vážný, mělké dýchání; 18.45. Zastřené vědomí, pulz slabý, nepravidelný; 20.40. U pacienta dochá zí k edému plic; 21.15. Pacient je v agonii, zornice prakticky nereagují na světlo…“ Od té doby, co mi zemřel otec, mě jakási síla, jíž se nemůžu ubránit, nutí tyhle zápisy, které ve mně dřív nevzbuzovaly w
138
w
žádnou účast, pročítat v každém chorobopisu zno vu a znovu, a s každým takovým zápisem, s kaž dým řádkem můj umírající otec ožívá znovu. Zmítá se, nedostává se mu vzduchu, zvedají ho, v poste li ho posazují – ještě předešlého dne mu zakazova li, aby se vůbec pohnul, a teď už to absolutně ne sledují, už je to nezajímá – to znamená konec – je to tak zvláštní, otec umírá a přitom sedí v posteli a mě na okamžik přepadne absurdní, spalující myš lenka – co když se mi to celé zdá, proč by nemo hl jen tak sedět v posteli – ale pak se znovu ozve křečovitý, nelidský kašel – pořád ho teď podepíra jí v poloze vsedě, už ale ztratil vědomí – poddajné tělo, s kterým lze dělat cokoliv – a tohle poddaj né tělo je můj otec, který tak rád za mnou chodil večer do pokoje, smutně se usmíval a vždycky měl strach ze smrti, a teď k otcovu tělu připojují gumo vou trubici s kyslíkem a od této chvíle bude jeho život záviset na obyčejné kovové svorce, kterou re gulují přívod kyslíku. A potom přijde náhlé krátké, klamné zlepšení, dostavující se téměř zákonitě před každým koncem, zlepšení, které zmýlí jenom blízké umírajícího – otec dýchá klidně a pravidelně, zkrát ka spí jako unavený člověk, a my hned plánujeme léčbu na další den. Uvržen do hlubin tohoto klam ného sebeklamu se jdu oholit do koupelny, protože za tři dny mi narostlo příšerné strniště, když vtom – jednu tvář už mám oholenou a druhá je ještě na mydlená – uslyším matku, jak na mě volá: „Serjožo, táta přestal dýchat“, a její hlas zní tak, jako by mi oznamovala, že polévka je na stole… Když v Luisině doprovodu vcházím na pitevnu a lékaři, kteří tam na mě čekají a o něčem živě dis kutují, po mém příchodu ztichnou, zmocní se mě w
139
w
znovu onen pocit vlastní důležitosti, který tak dobře znám. Jako vždycky mají strach, že se jejich diagnózy budou různit, a cítí se jako žáci před zkouškou. Be ze spěchu si navlékám rukavice, zástěru a ochranné návleky – jsem jako kantor rozdělující lístky s otáz kami, rekordman připravující se na start. Rozpaky lékařů jsou mi obzvlášť příjemné, proto že mezi těmi, kteří přišli na pitvu, je i hlavní chi rurg Fedorovskij, nemocniční Don Juan, plný energie, s huňatým žabó rezavých chlupů deroucích se s ne zkrotností bodláku z oblečení ven, ostatně je možná staví na odiv úmyslně, aby názorně předváděl svoje mužské přednosti. Vedle něho stojí namalovaná dáma, která se dělá mladší – vedoucí terapeutického oddě lení Inna Stěpanovna. Ve tváři má suverénní výraz, stojí vedle Fedorovského tak, jako by s ním nemě la nic společného, přestože o jejich poměru ví celá nemocnice a nedávno se rozneslo, že ho přistihla se sestrou z operačního, ztropila mu děsnou scénu a po tom se před ním ponižovala. Jak si ji tak v duchu pokouším představit s Fedorovským v posteli, mizí růž z její tváře přímo před mýma očima, pleť má teď povadlou, vrásčitou, jako mívají ženy po ránu, vidím i její obnažené ruce, žalostně a křečovitě svírající Fe dorovského široká chlupatá záda. Zdá se, že má na nemoc zesnulého svůj vlastní názor, který se ne zcela shoduje s diagnózou Fedorovského, a mě by potěšilo, kdyby byl tenhle její ubohý pokus o vzpouru koruno ván úspěchem, a chvíli mám dokonce dojem, že spolu proti Fedorovskému uzavíráme mlčenlivé spojenectví. „Začínáme, prosím,“ řeknu a provedu první řez. Stydím se přiznat, že pitvám rád, i když na dru hé straně, co je na tom pohoršujícího, že má člověk rád svou profesi? w
140
w
Kolem mě vládne nepřirozené a zároveň posvát né ticho, skoro jako v kostele – lékaři jsou kdesi za mými zády, nesměle mi hledí přes rameno a jenom občas si něco špitnou, strýček Míša stojí s nástroji v ruce nehnutě, připravený přiskočit mi na pomoc na první můj pokyn, Luisa, sedící za „protokolár ním“ stolkem, už nesčetněkrát namočila pero do kalamáře a s tupou odevzdaností sleduje moje ús ta, a kdybych jí teď místo věty „Mrtvola souměrné tělesné konstituce“ nadiktoval „Byl večer, hvězdy zářily“, zapíše to, aniž by se nad tím byť na vteři nu zamyslela. Přetínám svaly a šlachy, přeřezávám tepny a rozděluji srostlé tkáně s jakousi radostnou urputností, jako bych se pouštěl do boje s protivní kem, s nímž jsem se toužil střetnout už dávno, a ta nenávist se mi před očima transformuje do před stavy mých nactiutrhačů – není snad ten, kterého teď pitvám, onen člověk, který mě urazil v autobu se, a já mu nedokázal odpovědět? – jednou v něm vidím Fedorovského, podruhé mi zase připadá ja ko samotná smrt, která nade mnou přestane mít moc, pokud ji teď svrhnu. Vyjímám soustavu orgá nů – provádím to sám, strýček Míša mi jen nepa trně pomáhá tím, že rozevírá žebra – a na okamžik tu mnohohlavou šedorudou hydru zvednu nahoru – jsem jako Herakles, který zdvihl Antaia do vzdu chu, bájný bohatýr, který usekl hlavu drakovi a teď ji vítězně třímá v rukou, vzpěrač, který zdvihl nad hlavu rekordní váhu – nadzvedávám ji a jako tro fej ji opatrně pokládám na pitevní stůl. Lékaři se zase začnou pohybovat, obstupují stůl, vyměňují si repliky, trochu to připomíná oživení v hledišti po zvednutí opony – a samozřejmě je to výraz obdivu k mému mistrovství. w
141
w
Dokonce i Luisa na okamžik opustí své místo a zvědavě přistoupí ke stolu. Její zájem se ovšem jako pokaždé týká jen jednoho: jak při pitvě vypadá cirhóza jater – tou nemocí totiž trpí její muž, z Lui sina pohledu však nelze vyčíst, jestli jí závažnost té choroby nahání strach, nebo v ní naopak vzbuzuje naději. Ostatně to pravděpodobně sama neví. Je nom strýček Míša zůstává zcela netečný a mně při padá, že by nebyl ani trochu překvapený, kdybych během pitvy místo orgánů vytáhl z mrtvoly rádio nebo radiátor. „Žádný zánět pobřišnice,“ konstatuje Fedorovskij, „operace dopadla skvěle.“ Se svým samolibým úsmě vem se postaví vedle mě, takže stojím v oblacích parfému Chypre. „Pacient ale zemřel,“ dodám ironicky a význam ně se zahledím na Innu Stěpanovnu, u níž hledám podporu a kterou tím vybízím ke vzpouře. Někdo z lékařů se zahihňá, tvář Inny Stěpanovny však zůstává klidná a mně se zdá, že by se tvářila stejně, i kdybych před ní padl na kolena. Nastává hodina konečného zúčtování – poražené ho nepřítele je třeba zlikvidovat – odděluju orgány a nedbalým pohybem žongléra posílám už nepotřeb nou kouli asistentovi, házím ji strýčkovi Míšovi, kte rý úslužně nastavuje měděnou misku vah. Po skončení pitvy si s Luisou dáváme panáka. Zatímco pobíhá kolem, prostírá ubrousky a krájí chleba, stoupám si na špičky, natahuju krk a přes průhlednou horní část okna se snažím zjistit, jest li pod oknem nestojí její manžel. Ve skutečnosti moc nevěřím, že by tu špehoval a slídil, co by taky mohl přes mléčně bílé sklo vidět – to jenom Luisa má tyhle obavy, mně je ale vědomí, že se dopouš w
142
w
tím něčeho zakázaného a že se vystavuju nebezpe čí, příjemné. Mám pocit skoro jako v letadle: ačkoli riziko prakticky nehrozí, i tak je to zkrátka letadlo, i tak je to výška, i tak dochází k haváriím, a člověk se cítí jako hrdina. Po první sklence Luisina tvář zrůžoví, oči se jí lesknou, přidává mi teplé brambory, nadšeně mi sděluje poslední novinky z nemocnice a já ji pozo ruju s upřímným nadšením, a když si nakonec svlé ká plášť, zdá se mi, že odhazuje šaty. Když jí potom čtu své básně, jsem pevně přesvědčený, že jenom ona je může náležitě pochopit a ocenit. Venku se stmívá, ale my nerozsvěcíme a já cítím, že jsme dostatečně zralí na to, abychom přistoupili k tomu hlavnímu. Stojíme u okna a já tlačím Luisu k radiátoru. Po několika pokusech se mi podaří rozepnout vrchní háček jejích šatů. „Ach, zapněte ho, prosím,“ koketně žádá a já si to vyložím tak, že mě vybízí, abych jí rozepnul dal ší háček, ale pak si řeknu, že to odložím na zítra, protože je už pozdě a musím domů, a kromě toho zde k tomu není vhodné prostředí. Na rozloučenou ji líbám na ústa a Luisa mi od povídá krátkým něžným polibkem. Skrz horní část okna na ni dopadá měsíční svit, v tom světle se je jí oči zdají bezedné, a já ji líbám na tvář a na oči a zdá se mi, že jsem už kdysi tyhle oči viděl a líbal, jenže nepatřily jí, ale někomu jinému. Odcházím přes ztmavlou „výpravnu“. Kdesi stra nou, jakoby mimo tuhle místnost, se matně bělá lavice. Až kdesi u dveří, s hlavou na stole, sedí ne hnutě strýček Míša, připomínající sochu. Mimoděk se zastavím a chvilku poslouchám, jestli dýchá. w
143
w
Na nemocničním dvoře se skloním a dotknu se rukou země. „Aby všechno dobře dopadlo.“ Neohlí žím se: ve tmě není nic vidět, a i kdyby, můžu se na to vykašlat – jen ať se koukají. Začátek sedmdesátých let
w
144
w